Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Pfff," odfrkl jsem si, když poznamenala, že já to mám taky blbé. Já měl všechny nohy a pokud teda vlci neměli mít nohou pět - což dle mé dlouholeté praxe neměli - byl jsem v naprosto skvělé kondici. Tu jsem si ale kazil brekotem a natahováním. Přestal jsem kvílet, když jsem vlčici poslouchal, ale oči mě pořád pálily. "Já nic nezkazil!" odsekl jsem na pokraji ječení, které jsem držel na uzdě jen posledním drápkem. Měl jsem chuť něco rozkopat a vlčice měla tu smůlu, že byla hned vedle mě. Prostě jsem se natáhl a na ta její další slova jsem jí odpověděl vlčecím kopancem do holeně. Ne zrovna bolestivým, ale ponižujícím určitě. "To není fér!" křikl jsem zlostně. Slzy smutku začaly být hořké a já cítil, jak mě škrábe v krku. "Všichni se na mě vykašlali, nikdo mě nemá rád," kabonil jsem se a dál vlčici kopal s rázností automatického stroje.

"Aha, to má asi blbý ta Sunflowerrr," poznamenal jsem znalecky. Být bez nohy muselo být fakt naprd. Vlčice měla tu smůlu, že jsem se nebál. Byl jsem statečný a ačkoliv jsem před ní ucukával a občas se ošil, nebál jsem se. Cvakání zubů, vrčení a jiné výhružky byly součástí každé hry s mými bratry, takže jsem si myslel, že si se mnou chce vlčice hrát, ale moc jí to nejde. A já si s ní hrát nechtěl, moc smrděla. Kdybych se jí dotkl, smrděl bych taky a to jsem nechtěl.
Vlčice na mě zasyčela, že se mám uklidnit, ale jak jsem mohl? Právě jsem slyšel mámu, jak se mě zřekla. Už nebyla moje máma a protože jsem byl docela mamánek a táta se mnou moc čas trávit nechtěl, připadal jsem si zahozený a nechtěný. To se teda povedlo, narodil jsem se někomu, kdo mě ani nechce! "Moje máma je Maple," zakvílel jsem, jako kdyby to nebylo jasné. "Vona byla moje máma a byla alfa, ale už není. Prý nechce!" a už to bylo tady, dětské emoce bez regulací se přelily přes okraj a já se rozbrečel jako, no jako děcko.

"Nejsem žádný drrrobek! Jsem už velkej!" řekl jsem vesele a vyplázl na šedivku jazyk. Copak si myslela, že když se mi bude posmívat, tak se rozbrečím a uteču? Pch, nebyl jsem Samael, abych byl taková malá nanicovatá bábovka.
Na krku vlčice se houpalo něco tenkého a packovitého a když jsem na to přimhouřil zlaté oči, vypískl jsem: "Co to máš? To je něčí noha?" Bylo divné nosit něčí nohu na krku. Byla to divná vlčice. Copak si myslela, že je to módní? Moje máma byla módní! A když byla řeč o mámě, uslyšel jsem v hlavě její hlas. Mluvila o tom, že ona a táta vedou smečku, ale že s příchodem nových životů už nemůže být dobrou matkou, partnerkou ani alfou. Můj obličej se zakabonil. Vlčice na mě zavrčela, ale já jsem na ni jen udělal: "Pššt!"
Místo mámy měl alfou být Nicos. Kdo to je? Novou alfou? Máma není dobrá alfa? Není dobrá máma ani partnerka? zmateně jsem poslouchal dál. Nakonec se rozloučila tak, že si chce s ostatními pokecat pod stromem jako Maple. Jako Maple, ne jako máma.
V očích mě zaštípalo, když mi došlo, že jsem právě byl demamizován a na místo mámy byl dán nějaký blbý Nicos. "To není fér!" protáhl jsem a v mém hlase zazněla tíseň. Nikdo nebyl poblíž, aby mě utišil, byla tu jen šedivka. "To není fér! Nicos není moje máma! Proč jde máma pryč?" dožadoval jsem se odpovědi od někoho, kdo neměl mé zdraví a pohodu na mysli ani v nejmenším.

Držím palce a těším se na novou alfu!
Ze strany Valara toho asi moc neřeknu, teprve se rozvíjí, ale rozhodně s ním hodlám ve smečce zůstat.

Díval jsem se a šklebil se, protože co jiného by malé vlče jako já mělo dělat, když potká něco neznámého, chlupatého, evidentně týden zdechlého, smradlavého a... A dost takových škaredých slovíček.
Najednou to ale zavrčelo. Vypískl jsem a popoběhl od toho kousek pryč. Ono to bylo živé! Přikrčil jsem se a s chichotem se k tomu začal plížit. Najednou jsem chtěl zjistit, co je to za tvora. Takový smradlavec a ještě žil? Zázrak! Hříčka přírody! Dostal jsem se k tomu a lehl si do trávy, pak jsem se zvedl a zase se kousek poposunul, až jsem byl na dosah. Po celou dobu jsem se tlumeně hihňal. Natáhl jsem světlou tlapku a plácl to do šedé kožešiny. "Haló? Co si zač? Já jsem Valarrrr!" zazubil jsem se na horu šedých chlupů. Vrtěl jsem spokojeně ocáskem a ani mě nenpadlo, že bych mohl být v nebezpečí.

// Sarumen

Táta si mě moc nevšímal, takže jsem rychle ztratil zájem a odprdolil se dál do lesa. Chvíli jsem naháněl tu věc, co dělá hů hů, ale pak mi zmizela a tak jsem zůstal sám. Nebál jsem se ale a ani se mi nestýskalo. Jak se říká; sejde z očí, sejde z mysli. Rodiče i bratři byli rázem věcí neexistující, pomíjející a nestabilní.
Místo toho jsem se vyprdolil ven z lesa. “Žůžo,” řekl jsem, protože to bylo poprvé, co jsem byl ven z lesa. Takové prostranství a takový rozhled! To bylo fakt super. Viděl jsem daleko a slyšel a cítil všechny možné vůně.
A taky smrady. Nakrčil jsem čenich a vydal se za puchem. Byl to šedý kožich, co tak zapáchal. “Fuuuj, to smrdí,” konstatoval jsem k šedému kožichu a dělal na to obličeje. Ani mi nedošlo, že je to ještě živé.

// 12. Napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Leszek najednou zmizel. Z vody vylezl ven a pak šel čůrat a zmizel v lese. Nevšiml jsem si toho, protože jsem se pokoušel utopit druhého bratra. Samael ale nevypadal, jako že by se mu tahle hra líbila a tak jsem toho nechal.
Leszek se pořád nevracel, takže jsem zůstal na moment stát jako solný sloup a v hlavě mi to šrotovalo, když tu se náhle ozval zajímavý zvuk. Nstražil jsem ouška a poslouchal. Co to bylo? překvapeně jsem se rozhlížel. Podivné protáhlé zahoukání se ozvalo lesem za chvíli znovu a já se rozhodl, že to prozkoumám. V mezičase se vrátil Leszek, ale nevěnoval jsem mu přílišnou pozornost, protože si šel rovnou lehnout a spát.
Rozešel jsem se do lesa a různě měnil směr podle toho, odkud se houkání ozývalo. Brzy jsem zmizel z dohledu jak bratrů, tak i matky, která nás hlídala.
Húúúú, ozvalo se znovu teskně a já s hlavou zakloněnou koukal do korun vysokých jehličnanů, jestli to uhoukané stvoření najdu, ale místo toho jsem našel jen nějakou velkou, masitou, chlupatou překážku. Vrazil jsem tátovi do ocasu a prošel až pod jeho břicho a pak vedle něj. Rozprskal jsem se, jak se mi chlupy dostaly do tlamky. "Fuj fuj, dávej pozor, kde stojíš!" napomenul jsem ho naštvaně a rozhlížel se i nadále po tom uhoukaném stvoření. "Hledám húúúú," napodobil jsem zvuk, který jsem lesem pronásledoval a nenašel. Jen co jsem to ale dořekl se přímo nad námi ten zvuk ozval. "Aha!" vyskočil jsem a opřel se o strom předníma nohama a mhouřil oči do stínu větví. Nic jsem tam ale neviděl.

Leszek pode mnou byl dobrá přistávací plošina, ale netrvalo dlouho a už jsem byl skopáván a sundáván i Samaelem, abych bratra nedusil. Byli jsme dobrá trojka. Hluční, aktivní, všude nás bylo plno. Rodiče jsem nikde neviděl, ale věděl jsem, že jsou poblíž.
Dostali jsme se k vodě a k našemu společnému zděšení jsme zjistili, že jsou tam tři další vlčata. DVě z nich vypadala úplně jako moji bratři, to třetí jsem nepoznával, ale pohybovalo se stejně jako já. Samael pak do vody plácnul a dřív, než mi stihlo dojít, co se děje, se naše obrazy roztřepaly a zmizely. "Úplný čáloděj!" řekl jsem obdivně Samaelovi.
Lezsek na sebe nenechal dlouho čekat a udělal ze sebe mořského pucha. Začal jsem se mu smát, protože vypadal s tou divnou zelenou slizkou věcí na hlavě vtipně. "Smllrdíš!" zazubil jsem se na něj. Hned na to se ale rozhodl hrát si na mořskou okurku a zalezl do vody. Zašklebil jsem se, když z bratra zůstala jenom hlava. "Utopíš se!" varoval jsem bratra se smíchem. Nevyznělo to ale moc jako varování a když si začal povídat s žábou, urazil jsem se. "Utopím tě!" vyhrožoval jsem mu a na nic nečekal a skočil bratrovi za krk. Semlel jsem ho pod vodu, ale jen na chvíli mu hlava sklouzla pod vodu, protože jsem svůj skok nevypočítal, bratra neuměle přeskočil a zahučel do hlubší vody. "MAMÍÍÍÍ!" zavřeštěl jsem na celý les, jen co jsem se vynořil. Jako kdyby mě na nože brali, ale pravdou bylo, že dno bylo hned kousek ode mně. Ještě párkrát jsem se potopil, ale pak jsem nalezl půdu po nohama a dostal se na břeh. "Mami já jsem potápka!" zakřičel jsem a už ani nečekal na odpověď. Přikrčil jsem se a zaměřil se na Samaela. "Teď ty!" řekl jsem a chechtal jsem. Hodlal jsem utopit i jeho.

Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

Šel jsem do lesa a za chvíli za mnou doběhl i Samael. Prskal kousky větví, co okusoval. Dával jsem nohu před nohu a poslušně se hnal kupředu skrze mlhu jako malé bojové vozidlo. Už jsem se těšil až něco rozmlátím na cucky nebo zašlapu do země. Ničit věci byla legrace!
Lešeše se najednou začal ozývat a já zastavil a otočil se jeho směrem. S chichotem jsem se rozběhl k němu, váben jeho pištivým hlasem. "BEEEEDOOO, BEEEEDOOOO!" hrál jsem si taky na sirénu, ale trochu jinou. Takovu hodně monotónní, protivnou, mechanickou sirénu, která trhala uši. S křikem přes celý les jsem tak doběhl až k Leszkovi, ale neubrzdil jsem to a zas to do něho narval. Převálcoval jsem bráchu jako parní válec a překotil se přes něj. Rychle jsem byl ale zase na nohou a už se zase jako siréna rozhučel do okolí: "BEEEDOOO BEEEDOOOOOOOOO!"
Jakmile jsem utišil svou potřebu být hlasitý a pro ostatní otravný, sklapl jsem. "Kde je voda? Mám žízeň!" naříkal jsem. Už jsme nebyli úplní ušmudlánci, slovníky se nám rozrůstaly a potřeba mateřského mléka byla už jen okrajová, jestli vůbec. "Kdo pije mlíko je mimino!" zaškaredil jsem se na oba bratry.

Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Houba ne a ne chytnout. Vypadalo to, že máme prostě smůlu a houboví bohové jsou zkrátka a prostě na houby. Nespokojeně jsem kopl do šišky v kruhu a pak i do houby, až se rozmetala na malé kousíčky. Když nechtěla hořet, tak ať se třeba rozdrolí na sto malých crků! Lesem projel nespokojený šum, jako kdyby se houboví bohové zlobili, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Přecijen ve všech těch zvucích lesa se nějaký hloupý šum snadno ztratil. Slyšel jsem ptáky zpívat, cvrčky cvrkat a mlhu šeptat. A slyšel jsem bratry a rodiče.
"Mhm," souhlasil jsem s Lešešem, když navrhl, že půjdeme na velké dobrodružství. Sám jsem se cítil jako skvělý dobrodruh, takže jsem vlastně ani nečekal na svolení a prostě se rozešel do lesa. "Idu!" oznámil jsem jenom a houpavým krokem jsem se na stále ještě trochu vratkých a neposedných nohách rozešel hlouběji do lesa. Mlha mě obklopovala, ale jako kdyby mi ustupovala, jak jsem šel. "Hehe, ide klál, ide klál!" zazubil jsem se.

Napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Šišky měly zvláštní texturu. Takovou... šiškovitou, nejednotnou a trochu drobivou, když na to přišlo. Bavilo mě je ale držet v tlamě a chroumat po cestě ke kruhu, který jsme tvořili. Lešeše nosil i jiné věci, ale mě bavilo nosit jenom šišky. Navíc se daly snadno rozeznat od jiných věcí a jejich eliptický, občas aerodynamický a občas naopak velmi brzdící tvar mi imponovaly. Líbilo se mi, jakou mají chuť a jak občas chrastí a ještě více se mi líbilo, když jsem je hodil nebo položil a ony se kutálely.
"Plotože ci," odpověděl jsem bratrovi přítomně. Jazyk se mi začínal už docela rozvazovat a slova z tlamy mi proudila o dost snáze než předtím. Však jsem měl už dva měsíce! Někteří by dokonce řekli, že jsem i docela pozadu, ale každé dítko utíká jiným tempem. Máma s tátou jistě byli rádi, že tu jsme, ať už jako malí degeši nebo géniové.
Lešeše se pak otočil na klona, jestli si s námi chce hrát, ale já jsem takový zájem nejevil. Místo toho jsem pořád čuměl na houbu a čekal, kdy konečně shoří. "Hož lychleji!" poručil jsem houbě panovačně.

Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Ani jednou se mi bratra nepodařilo trefit, což byla škoda. Strašně moc jsem ho chtěl praštit po nose, aby taky věděl, že to bolí. Jen trochu, ale bolí. Nakonec mě i pustil, ale ne proto, že bych ho k tomu donutil já. Přestal jsem se kroutit jako žížala a místo toho se podíval na muchomůrku, která byla rozpláclá na zemi a klobouček měla oddělený od nožičky. "Jéje," vylezlo ze mě zklamaně a vydal jsem se za bratrem, který tu věc podebíral tlapkou. Otočil se na mě a řekl mi, že je to úplně zničené a je to moje vina. Ničitel, to jsem byl. Malá zlomyslný skřet. Zamračil jsem se a došel k Lešešemu s dupáním. "Iá netěél," zahučel jsem napruzeně, protože mě osočoval za něco, co nebylo mým cílem. Chtěl jsem to pro sebe, protože máma řekla, že mi tady všechno patří. Nechtěl jsem to zničit.
Lešeše pak začal dávat kolem kamení a já se k němu po jeho vybízení připojil, nepotřeboval jsem přemlouvat. Nosil jsem kamení, ale hlavně šišky, které jsem skládal kolem té zničené muchomůrky. Rodiče si museli myslet, že se jim narodili malí magoři, nějací satanisti nebo ještě hůře - fungifariáni.
Nakonec jsme kolem muchomůrky udělali kolečko z kamení a šišek a sluníčo skrze jehličí, protože náš les byl jehličnatým lesem, kde žádný listnáč nerostl, udělalo světelné kolečko. "Žhož!" vykřikl jsem natěšeně. Asi jsem měl o naší činnosti jinou představu než Lešeše.

Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad

Samozřejmě, že jsem si muchomůrku hodlal přivlastnit, když o ni byl projeven zájem někým jiným. Skočil jsem tedy po ní jako neřízená střela a... Trochu ji pochroumal, což se Šešemu moc nelíbilo a zakvičel jako podřezávané prase. "Neeheeej!" zakřičel jsem po něm panovačně a snažil se zamezit jeho příchodu, ale to nepomohlo. Jako nezastavitelný příboj po mně skočil a k mé nemalé radosti se mě snažil připravit o konec páteře. "ÁÁÁÁÁÁááá!" zaječel jsem, ačkoliv to skoro vůbec nebolelo. "MOHE POKAD!" zakřičel jsem na Šešeše a ohnal se po něm tlapou, abych ho udeřil do nosu, když mě tak vehementně tahal za ocas. Donutilo mě to slézt z muchomůrky, ze které stejně už byla spíše kaše, a začít se věnovat bratrovi v plné polní. Byl jsem docela tučko, takže otočit se na něj bylo záludné, ale snažil jsem se ho trefit packou do čumáku, aby mě pustil. Musel jsem se takhle totiž kroutit jako preclík a nemohl jsem na něj dosáhnout!

|| Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby. ||

Ukázal jsem na klona, který se s postupujícím časem začínal více a více měnit v něco jiného, než byl klon dva. Ukazovaly se jiné vzory na srsti, mizela ta hloupá mlha z očí. Klon se označil za Lešeše. "Lešeše?" zopakoval jsem po něm podezíravě a přemýšlivě jsem mlaskl. Lešeše je Lešeše. Je to i Šeše? "Šeše!" ozval jsem se po chvíli ukrutného přemýšlení, které využilo sto procent mé mozkové kapacity. Šeše se totiž rozběhl dál od naší roditelky a vlka, který s námi byl i předtím. Natočil jsem k dospělákovi uši, když mluvil, protože mě zaujal jeho hluboký hlas, jenž uklidňoval. "Ne!" houknul jsem panovačně, když něco nabízel, nějaké kouzlo. Mnohem víc mě zajímalo, co našel Lešeše.
Rozběhl jsem se k němu a vrazil do něj, když si s něčím hrál. Mělo to červenou hlavu a bílý krk a válelo se to na zemi. Nevypadalo to zrovna moc přívětivě nebo zajímavě, když to jenom blbě leželo v trávě a jehličí, ale když Lešeše prohlásil, že je to jeho, zamračil jsem se a zadupal. "Ne! Mohe!" zakřičel jsem a skočil jsem po té nezajímavé věci, která se náhle stala strašně zajímavou, když ji chtěl brácha.

// úkryt

|| Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat. ||

Máma mě vynesla z úkrytu. Upřimně to ze začátku moc velké terno nebylo, protože všude bylo bílo a viděl jsem toho ještě míň než v podzemí. Zavrtěl jsem se a ona mě položila. “Eeeuee!” řekl jsem protivně a cvakl po bílé mlze zubama a ona ustoupila. Zázrak!
Máma nám řikala, že tohle všechno je naše. To toho moc není, pomyslel jsem si, protože mlha byla pořád všude a ačkoliv jsem teď viděl víc, furt to nebylo dost.
Viděl jsem vysoké stromy, nějaké rostliny a tak, ale na to, že mi to teda všechno patřilo jsem měl teda minimální vědomosti o tom, co to vlastně vůbec bylo. “Mohe?” ukázal jsem na strom. “Mohe?” ukázal jsem na bratra. “MOHEEEE!” ukázal jsem na malý kámen u sebe.