Gallirea - Příspěvky uživatele

Duben 1/10 Kenai

Tlapky jej dovedly zase k tomu jezeru, kde se potkal s Reonysem. Nespokojeně zafuněl. Chodil snad v kruzích? Vlček ho sice dovedl k hranicím Asgaarského lesa, ale jak to, že zase dorazil na stejné místo? Začínal dost zpochybňovat svůj orientační smysl. Zklamaně mlaskl a rozhlédl se okolo, zda někoho zase nezahlédne. Kam by tak mohl jít, aby našel aspoň malé vodítko k tomu najít svého tátu? Bylo vůbec možné, že pobývá právě tady? Našel taktéž Gallireu a rozhodl se tu zůstat, nebo sem vůbec nikdy nedorazil a on zde hledá zbytečně? Tolik otázek vlkovi běhalo hlavou a na žádnou z nich neznal odpověď, i když po nich hrozně toužil. Jenže koho se ptát? Koho? Neměl ani potuchy o bozích, kteří zde pobývali. Nevěděl, že by se mohl zeptat klidně jich. Neměl vůbec žádné vodítko k tomu, aby byl s hledáním úspěšný.
Došoural se k okraji jezera a posadil se. Cítil se bezmocně. Snažil se pracovat se svou hlavou, aby neupadal do deprese, ale bylo mu smutno. Bylo mu smutno za tím, co všechno ho v životě potkalo a stýskalo se mu po mnohých vlcích. A hlavně po tátovi. Doufal, že jednou se mu opravdu poštěstí a najde ho. Živého a zdravého. V nic víc nedoufal.

Březen 9/10 Reonys

Reonys s ním souhlasil ohledně chování, které by vůči sobě vlci měli vést. Ani se extra nepodivoval tomu, že je to podobně smýšlející vlk. Kdyby nebyl, asi by se spolu tak dlouho nevybavovali. Ale jeho společnost byla opravdu fajn. Neměl důvod to předčasně ukončovat, naopak byl rád po dlouhé době za příjemnou společnost. „Tak to věřím, musí být majestátné,“ odtušil Tristan zasněně, zatímco se snažil představit si, jak ty stromy z blízka vypadají. Ale nejlepší by bylo, kdyby se opravdu šel představit na vlastní oči, že ano?
Nakonec ho Reonys vyzval na cestu do Asgaaru. „Ano, jistě,“ odsouhlasil a nadechl se, jako kdyby na cestu pobíral co nejvíce kyslíku. Přemýšlel, o čem by tak mohl s mládencem ještě mluvit. Měl dojem, že cestoval tak dlouho sám, že ztratil schopnost s ostatními komunikovat. Ostatně, mu nevadilo s někým společně mlčet, ale musel to spíše někdo, s kým se trochu zná. Takhle to ticho bylo poměrně rozpačité. „Zní to, že máte velkou rodinu,“ nadhodil nakonec zamyšleně a loupl po něm rudým pohledem. Buď mu to vlček pouze odkývne, nebo nějak rozvede. Nevadila by mu každopádně ani jedna varianta. Snaha se cení, no ne? Pokračoval v chůzi a prohlížel si míjející krajinu. Chtěl si to zde zapamatovat.

Musel se po spánku trochu upravit, protože se mu na hlavě z rozčepýřených chlupů vytvořila jakási chocholka. Sice se neviděl, ale věděl, jak vlk občas po spánku vypadá. Vlk naproti němu se začal ihned omlouvat, na což Trist zavrtěl okamžitě hlavou. "Vůbec se nemusíte omlouvat, spal jsem jak zabitý," pověděl a letmo se usmál. Prohlížel si jej rudým pohledem, který sice vypadal vlídně, ale někde tam v pozadí se objevoval až melancholický smutek. Na otázku, která mu vrtala hlavou a kterou nakonec vyslovil nahlas, mu neznámý odpověděl, že tu dlouho není a naznačil, že by něco snědl. Tristan zamžoural malinkatými očky, které ještě měl po spánku a táhle si zívnul. "Omlouvám se," uchechtl se trochu nervózně, protože doufal, že se tím vlka nedotkne. Měl strach, aby třeba cizinec neuznal, že ho to nudí.
"Každopádně," začal potom všem znovu mluvit: "Taky bych si něco dal, takže co kdybychom spojili své síly, abychom něco ulovili? Rád Vám budu nápomocen," kývl na vlka hlavou ochotně. Nebyl žádný utřinos, takže nabídka pomoci byla samozřejmostí. Aspoň pro něj. Netušil sice, jaký by mohl být vlk stojící opodál pažravec, ale doufal, že si nebude příliš vybírat. Na chvíli se nechal zaujmout placatým kamenem vedle jeho tlapky, než si uvědomil, že se opět nepředstavil. Zalapal po dechu. "Omlouvám se, nevím, kde jsem nechal vychování!" Vyhrkl okamžitě. "Jmenuji se Tristan."

Březen 8/10

Trist se usmál. Byl spokojený s tvrzením, který o sobě Reonys řekl a taky se s jeho slovy plně ztotožňoval. „Přesně tohle heslo zastávám i já,“ pověděl mírným tónem. Celkově tento vlk mluvil klidně, spíše polohlasem a vyrovnaným tónem. Jeho společníkovi to jistě nemohlo trhat uši. „A myslím, že kdyby tohle zastával každý, nebylo by kolem nás tolik zla,“ povzdechl si, jako kdyby z toho byl znavený. Každý, kdo si kdy vyskakoval na někoho druhého a způsoboval zbytečné drama, si o sobě jistě myslel, že je hrdina. Ať to byl agresivní jedinec, nebo nevyléčitelný cynik. Problémem přitom bylo, že nebyl nic, než jen ubožák. Snažil se tyhle věci zase rychle vypudit z hlavy. Nechtěl myslet na to zlo, co prožíval předtím. Doufal, že zde našel lepší zítřky a tahle naděje najednou byla jeho nový životabudič.
Reonys zopakoval název jeho domova a Tristan si jej v hlavě párkrát zopakoval, aby nezapomněl. Ohlédl se směrem, kterým ukazoval a dlouze se tím směrem zahleděl. „No teda,“ hlesl užasle a překvapeně loupl očima po svém společníkovi. „To je ale skvostný les, Reonysi,“ pověděl obdivně a ve výrazu se mu objevil vřelý úsměv. A pokud v tom lese panovala příjemná rodinná atmosféra, muselo to být nade vše. A ještě více jej nadchla následující nabídka návštěvy. Jeho klidně vyhlížející oči, ve kterých se skrývala jakási špetka zvláštního smutku, se najednou rozzářily. „Páni, jsem Vám moc vděčný za pozvání, opravdu,“ pověděl a dokonce se mu i hlas zachvěl radostí. Nemohl vstřebat to, že k němu byl někdo po takové době přátelský a dokonce ho pozval do smečky! Tam odkud byl, byli vetřelci na území smečky nemilosrdně pokáráni a v lepším případě vyhnáni. V tom horším… Zase ty myšlenky musel zahnat. „Jistě se velmi rád zastavím,“ ujistil potom Rea a nic nenasvědčovalo tomu, že se Tristanovi nedá věřit. A byla to pravda. Co řekl, to dodržel, přesně tak, jak k tomu byl vychován. Důležitým úkolem pro něj bylo si zapamatovat také jméno Asgaarské smečky a Arcanuse, tamní alfy. Fajn bylo, že obojí začínalo na stejné písmeno a šlo to tedy jako po másle.

Březen 7/10 Reonys

Reonys očividně neměl ledové srdce. Naopak vypadal jako někdo, kdo ihned nabídne pomocnou tlapu. Tristan na něj uznale kývnul hlavou. „Takže jste dobrák od kosti,“ pověděl uznale a s úsměvem. Měl takové vlky rád. Ale moc jich v životě nepotkal. Tudíž tušil, že si musí takovéto vlky ve svém životě schraňovat. „Omlouvám se, ale mohl bych poprosit ještě jednou o název Vaší smečky, kde žijete?“ zeptal se a na chvíli sklopil pohled k zemi. Nebylo mu úplně příjemné se ptát na věc, která už byla řečena. Jenže tentokrát si to místo chtěl zapamatovat, aby mohl Reonyse jednou navštívit. Rád by se s ním poznal více a měl ho klidně i za přítele. Přeci jenom… Opravdu na tak milé chování nebyl moc zvyklý. Byl myslí připoután k tomu, že je každý příkrý a hledí si svého.
Zaujalo jej, že se vlček ve zmiňované Asgaarské smečce dokonce narodil. Ale nebyla to ta stejná, kterou zmiňoval, že v ní momentálně žije, ne? Snažil se postupně prokousat tím chaosem, co měl ve své hlavě a poslouchal vlkova slova. Ta mu pomohla pochopit, jak to nejspíš celé je. Asgaarskou smečku vedl jeho dědeček a… strýc? Otec se synem. Tristana to velice zaujalo. Znělo to opravdu hezky a zavánělo to příjemnou přátelskou atmosférou. „No teda,“ vydechl užasle. „Budu velmi rád, pokud mi dovolí takovou smečku navštívit,“ pověděl a šlo z něj cítit, jak moc si té příležitosti vážil. Byl neskutečně zvědavý, jak to chodí ve zdejších smečkách. Byli všichni tak milí, jako tady Reonys? S očekáváním v očích se rozhlédl kolem. Sem tam ho zaujala nějaká šiška, občas nějaká borůvka, která byla ještě slehlá ze sněhové přikrývky.

Jeho tělem se během spánku rozléval krásný pocit. Nevěděl proč, ale na území této neznámé země se cítil o něco bezpečněji, než tam odkud přišel. Spánek mu doplňoval ztracenou energii, kterou minul na cestách a léčil bolavé tlapky. Ten hezký pocit přetrvával i během jeho pomalého probouzení. Bylo tu příjemné teplo, takže ho nevyhnala ani zima hned na nohy a mohl si tak užít bezstarostné vstávání. Dokud nerozlepil oči, neměl ani potuchy, že kousek od něj je vlk. A že kdyby to byl nějaký krvechtivý jedinec, už je asi dávno po něm. Překvapeně zamrkal. Jeho bílá skvrna přes velkou část jeho těla svítila na celé okolí, nemohl by ho přehlédnout.
Začal se zvedat na nohy. Cizinec sice nikterak nenarušoval jeho osobní prostor, ale Trist netušil, co od zdejších vlků čekat. „Ehm,“ odkašlal si nejistě a zahleděl se na něj. Zůstal stát v neutrálním postoji, ale byl připravený čelit čemukoliv. Nejspíš. Každopádně vypadal, že nevěnoval pozornost tak úplně jemu, ale spíše okolní krajině. „Jste tu dlouho?“ zeptal se pak nakonec, protože to bylo asi jediné, co v rozespalosti vymyslel a na tváři se mu mihnul rychlý omluvný úsměv.

Březen 6/10 Reonys

Zahleděl se do jeho očí, které se na slunci leskly jak nějaký drahokam. Přemýšlel, jaké drahokamy jsou zelené barvy. Napadl ho smaragd. Magie země musela být určitě hrozně krásná. Začínalo ho zajímat, co s ní vlastně mladý vlk, který naproti němu stál, uměl. Nechtěl být ovšem moc vlezlý a vyptávat se ho. Letmým úsměvem ho ujistil, že není proč se trápit tím, že mu více nepomůže. „To je v pořádku, i tahle pomoc se cení a jsem vám za ni opravdu vděčný,“ pověděl mu. „Jsem vám i tak velice zavázán,“ kývl na něj hlavou. Který cizinec by se s ním hnedka takhle vybavoval a sdělil mu něco o okolních smečkách? Měl štěstí, že narazil na opravdu milého a poměrně sdílného jedince, který se nechoval podle jako had. Nevypadal, že by byl nějakým Pohanem, který by ho tady někde obětoval na hranici v nějakém kultu smrti.
Trist se začal znovu rozhlížet po krásném okolí a nemohl se vynadívat. Opravdu to tady nevypadalo nijak depresivně. Dokonce ani čas se tu netáhnul jako sejr. Utíkal plynule a pomalu zase přicházel večer. Začínal uvažovat, jestli by místo dalšího cestování neměl někde složit hlavu na noc, jenže pokud by mu byl Reonys ochotný poradit s cestou, nebylo nač otálet. Spánek by počkal. Z myšlenek ho vyrušilo kýchnutí. S trhnutím hlavy se na svého společníka podíval. „Na zdraví!“ popřál mu a jeho oči se leskly v úsměvu. Nevěděl proč, ale když si někdo kýchnul, připadalo mu to legrační. Možná vlka šimraly chomáče chlupů, co teď nejspíš oba na jaře pouštěli. Nebo ho prostě vyprovokovaly poslední paprsky slunce, než se úplně schová za obzor. Následně mu vlček pověděl, že čas má a že by jej mohl doprovodit k Asgaarskému lesu. Zaujatě se na něj podíval.
„Vážně?“ zalapal po dechu překvapeně a zamával krátce ocasem. „To bych byl moc rád. Hlavně za váš doprovod,“ usmál se. „Znáte tu smečku?“ zeptal se zkoumavě a aby na nic nečekali, snažil se mu naznačit, aby se vydali na cestu. Nebyl čas ztrácet čas! „Máte tam někoho známého?“ zeptal se ještě se zájmem.

<- Konec světa

Pokračoval ve svém bloudění. Míjel neznámou krajinu a všechno si do detailu prohlížel. Tohle místo bylo opravdu hodně zvláštní. Podobné jaktěživ neviděl. Tlapka míjela tlapku a cítil, jak už je má znatelně bolavé. Dlouze vydechl a uznal, že by se měl na chvíli zastavit a odpočinout si. Jal se tedy hledat nějaký stín. Chvíli ještě šel, než nakonec našel nějaké vhodné místo. Celou dobu se rozhlížel a fascinovalo jej, jak to zde bylo velké. Když to viděl z hor, ze kterých sešel, nevypadalo to, že to tady bude tak obrovské. Jakmile našel stín stromu, už se chtěl uvelebit, ale zastavil ho nějaký nehezký zápach. Zadrhl se v konání a rozhlížel se kolem sebe. To je zápach, jako kdyby tady někde byl nějaký pukavec, pomyslel si s nakrčeným čumákem a musel se zase vydat na cestu. V takovémto zápachu úplně netoužil odpočívat, stejně jako nehodlal zkoumat, co že tu přesně zapáchá.
Dal si příslib, že na prvním možném místě se už opravdu zastaví. Tlapky už mu nesloužily tak, jak by si představoval a cítil celkovou únavu. Opravdu putoval několik dní. A nakonec přeci jen něco našel. Byl to strom, ne nikterak velký, ale vrhal tu hezký stín. Rozhlédl se okolo sebe, jestli mu tu nehrozí nějaké nebezpečí, než jeho červený pohled padl na ten strom. Byl jiný, než smrkové stromy, na které byl zvyklý ze své domoviny. Ostatně, všechno tady bylo jiné. Schoulil se do stínu a položil si hlavu na tlapy. Netrvalo to dlouho a oddal se spánku.

<- Neznámo

Nevěděl, jak dlouho jde. Ale jeho tlapy ho stále táhly dále a dále. Šel dlouho po nějakých neurčených hranic a z výšky hor si prohlížel místa, která se pod ním objevila. Na chvíli zůstal stát a všechno si užasle prohlížel. Bylo to zde úplně jiné, než krajiny, na které byl zvyklý z předchozího domova. Po jeho pravici zářila velká plocha žlutě a byla to první věc, která jej zaujala. Mimo ten velký kopec, který se tam tyčil. Vypadalo to opravdu neobvykle. Po jeho levici byla nezvyklá Savana. A sice stál na vrcholcích hor, ale bylo tu neobvyklé teplo, které očividně sálalo z té písečné pouště. Zaměřil svůj pohled dále. Viděl něco, co vypadalo jako jezero, ale mělo to červenou barvu. S údivem naklonil hlavu do strany. Sledoval louky, mnoho lesů a řek, další hory a kdesi v dálce hory, které ještě pokrýval sníh. Po levé straně viděl moře, nebo snad oceán? Stejně jako za svými zády. Užasle vydechl. "Páni," vyšlo z něho skoro až překvapeně.
Ještě chvíli věnoval pohled krajinám, které se před ním vyskytly. Všechno to vypadalo ve vycházejícím slunci opravdu epicky. A všechno by to rád prozkoumal, prošel celou tuhle zemi. A věděl, že pokud chce najít svého tátu, nezbyde mu jiná možnost. No, tak pojďme na to, vyzval sám sebe a začal pomalu z hor scházet dolů. Musel být opatrný, ale ze své tehdejší smečky byl na skalnaté povrchy zvyklý. Nehodlal ovšem vůbec nic podcenit a to ani navzdory zkušenostem, které měl.

-> Savana

Březen 5/10 Reonys

Zaposlouchal se do vlkova hlasu a na jeho slova sem tam kývl hlavou. Začal zmiňovat nějaké smečky. Tristan byl překvapený, že jich je tu tolik. Tahle země musela být opravdu velká. Navíc slyšel zatím jen o třech smečkách, ale dle jeho slov pochopil, že tímhle číslem to ani nekončí. Sám začal být zvědav, kolik jich tu ve skutečnosti je. A zajímala ho ta nejdůležitější – mohl by zde v některých z nich žít Tonres, jeho táta? „Tak to vypadá, že mě čeká výprava za zjišťováním informací,“ pověděl a v jeho jinak klidném hlase se ozvalo vzrušení. Byl fakt, že něco takového ve svém životě momentálně potřeboval. Trochu zabavit hlavu, aby na něj nechodily stále dokola chmurné myšlenky. „Děkuji za informace, Reonysi,“ pověděl opravdu vděčně a stejně tak mu i pokynul hlavou.
„Nevím, jak jste na tom s časem a nerad bych vás vyrušoval dlouho,“ začal trochu váhavě a bylo zřejmé, že od Tristana přijde nějaký návrh. „Ale neměl byste čas mě do některé z nich navést?“ zeptal se a cítil, jak se mu nervozitou pokroutil žaludek. Představa, že bude obcházet cizí smečky, byla nepříjemná. Ale měl pro to hodně důležitý důvod a právě z tohoto důvodu se rozhodl tohle podstoupit. Netušil, nakolik jsou tu přísné alfy a smečky k cizincům nepřátelské. Kdyby to bylo jako u nich, tam, odkud přišel, asi by byl rád, kdyby odešel celý. „Nebo aspoň ukázat zdejší okolí a trochu mě doprovodit?“ Navrhl ještě, kdyby náhodou neměl tolik času.

Březen 4/10 Reonys

Tristan chápavě pokyvoval hlavou, když vlk naproti němu mluvil. Svým způsobem mu rozuměl. Pokud si mládenec nezažil tolik bolesti a ztrát v životě, bylo jasné, že vyhledává bytí ve společnosti. Starší z vlků ale z toho už měl strach. Událo se toho kolem něj příliš mnoho a měl dojem, že všem nosí smůlu. Nechtěl se už raději upínat na jedno místo. Udělal by samozřejmě cokoliv pro jeho ochranu, ale stačilo to? V předchozím životě nestačilo ani to. „Rozumím vám, je samozřejmě fajn být obklopen vlky, kteří vás mají rádi a naopak,“ pověděl s přiměřenou empatií v hlase a poklidným pohledem Reonyse sledoval. Samozřejmě byl dostatečně vychovaný na to, aby se na nic víc dalšího ohledně jeho smečky nevyptával. Netušil, nakolik si tu vlci střežili smečkové informace. Taky věděl, že pokud by chtěl slyšet něco více, bylo by nejlepší, aby se šel zeptat samotné alfy. Ta by uznala sama, kolik mu toho řekne. On se s cizinci na svém smečkovém území příliš nemazal. Tam byla veškerá informace silně střežena.
Reonys potom pověděl, že jméno Tristanova otce mu nic neříká. Vlk si povzdechl a přikývl. „To je v pořádku. Čekal jsem to,“ ujistil jej. Nečekal, že by o jeho otci věděl první vlk, na kterého narazil. Na chvíli odvrátil pohled na obzor, za kterým zmizelo slunce a nastala noc. Sluneční třpyt, který se odrážel ve vlkově tváři, ještě více prohluboval jeho zahloubanou tajemnost. Kde jsi, tati? Až když na něj jeho společník zase promluvil, vrátil mu plnou pozornost a věnoval mu letmý úsměv. „Děkuji vám. Taktéž tomu věřím,“ pověděl pevným tónem a přemýšlel, kam by mohl převést jejich konverzaci. Ale nepotkal se s nikým dlouho. Obával se, že to snad už ani neumí.

Březen 3/10 Reonys

S poklidem vyčkával na své odpovědi. V jeho očích nebyl žádný náznak netrpělivosti, odsuzovačnosti, ani čehokoliv negativního. Ačkoliv svými výrazy nedával najevo moc emocí, nepůsobil ani nijak nebezpečně. Možná jen jizvy, které zohyžďovaly jeho tělo z nedobrovolných bojů, mohli někomu napovědět, že se může třeba nebezpečná kreatura, no naštěstí jej Reonys nikterak nejspíš neodsoudil. Vypovídalo to o něm, že není žádným primitivním jedincem, který někoho odsoudil na první pohled. A co bylo na Tristanovi úžasné, ani on nedal na první dobrou. Taky proto se dal do řeči s někým, kdo ještě před chvílí mluvil na kytku. A vůbec mu to nevadilo. Právě rozlišnost vlků bylo to, co se mu na nich tolik líbilo. To, co ho přitahovalo a zároveň děsilo. Ale dokud jeden nebyl úplná zmije, dával šanci každému, bez rozdílu.
Jeho společník pověděl, že se narodil zde, v Cedrovém lese. Ačkoliv Tristan netušil, kde to je, chápavě kývl hlavou. „Rodinná smečka? To musí být hezké,“ usmál se jemně a zatímco vlk naproti němu povídal, stále mu ten mírný úsměv na tlamě zůstával. Neměl důvod se mračit, když jej vlk vyzýval, aby zde určitě nějakou dobu přečkal a svou rodnou zem tolik vychvaloval. Tristan se v hlavě trochu pochválil, že tentokrát na první dojem dal. Tahle země se mu líbila od chvíle, kdy překročil její hranice. Usmívat se přestal ve chvíli, kdy došla řeč na jeho otce. S ospalým povzdechem zavrtěl hlavou. „To bohužel nevím. Jeho jméno je Tonres. Neříká vám to něco?“ zeptal se s nadějí v očích a na vlka vzhlédl. Byl si jistý, že kdyby někdy jeho otce potkal, jistě by na něj nezapomněl. Byl to velký vlk. Hlavně svou povahou. Pod svými tlapami postřehl nějaký pohyb, kterému začal věnovat pozornost. Byl to nějaký brouček, jehož nožičky se mihotaly v úprku do nějaké skrýše. Chtěl se určitě schovat před chladnou nocí, která přicházela.

Březen 2/10 Reonys

Vlček naproti němu z počátku mlčel, takže Tristan začal ihned zvažovat, zda byl dobrý nápad vlka takhle přepadnout. Vůbec nevěděl, kde se nachází, jací vlci tady jsou a zda si mládenec nebude bránit nějaké případné nedaleké území smečky, ačkoliv tu v okruhu žádné označkované hranice necítil. Sledoval, jak se vlkovi výrazy mění – od nejistoty, přes zmatenost až po nějaké uvědomění si, že by mohl konečně něco říct. A tak se i konečně stalo. Představil se jako Reonys. „Potěšení na mé straně, Reonysi,“ oslovil ho, hlavně z důvodu, aby se mu jméno ihned zavrtalo do hlavy, pozdvihl jeden z koutků a smekl krátkou poklonu.
Reonys mu pověděl, že se tenhle kraj nazývá Gallirea. Znělo to zvláštně, tak zvučně. Magicky. Převaloval si ten název na jazyku a v hlavě ho napadalo sto možných důvodů, proč se zde to jmenovalo zrovna takhle. Vytušil ovšem, že to nejspíš nebude vědět ani tenhle mládenec. Nebo…? Zahleděl se na něj a nadechl se pro další otázku. „Narodil jste se tady? Či jste také zcestovalý poutník?“ vyzvídal a doufal, že tím nebude působit příliš troufale. „Působí to tady na mě úplně jinak. Možná je to místo, kde bych nějakou chvíli mohl složit hlavu, než se zase pustím za putováním a hledat mého otce,“ vydechl a zamyšleně se podíval k obloze. Kdepak jeho cesta skončila? Vrtalo mu hlavou. Bylo vůbec možné jednoho konkrétního vlka najít v tak velkém světě? Proč se vlastně nedohodli, kde se jednoho dne sejdou?

Březen 1/10 Reonys

Toulal se dlouho sám a ani neznal místa, ve kterých se momentálně nacházel. Zdálo se mu, že jakmile překročil nějakou neurčenou hranici, krajina se změnila. Únava už mu způsobovala kulhání, která jeho pohyb značně zpomalovala. Stejně jako hlad. Hlasitě mu kručelo v žaludku a občas se za ním rozmrzele ohlédnul. Sakra. Dal bych si aspoň nějaké to jablko, když už ne maso, posteskl si ve svých myšlenkách. Usměrnil raději pozornost na místní krajinu. Čím se mu mohla zdát tak jiná? Snažil se to porovnat v hlavě a zamyslet se nad svou otázkou. Ale na odpověď ne a ne přijít. Možná, že to zde nebylo tak zalesněné, oproti tomu, odkud přišel? Bylo to zde takové více prosvětlené, ne tolik depresivní a nepadala na něj tolik bolest z předchozího života?
Najednou mu do čumáku udeřil pach spousty vlků. Bylo to až neobvyklé. Za několik posledních dní vůbec nikoho nepotkal. Teď to bylo jiné a Tristan nevěděl, zda být rád, či nikoliv. Každopádně to značilo jediné: může se někoho zeptat, kde se nachází! Znovu tedy vykročil a vyhledal červeným pohledem kohokoliv, kdo byl nejblíže. Zahlédl vlka, který vypadal, že tu hnije už nějakou tu chvíli. Zamířil si to přímo k němu a povšiml si, že mluví k něčemu na zemi. Zbystřil a zastříhal ušima. Blecha?
„Zdravím vás, pane,“ oslovil jej bez váhání. Trist působil jako sebevědomý vlk, který toho měl spoustu za sebou. Oproti mladíkovi naproti němu si připadal jako starý kozel. Jeho oči se zúžili v náznaku úsměvu, ačkoliv na jeho tlamě tolik postřehnutelný nebyl. „Nerad vás ruším v… Povídání si… Se sněženkou?“ Z počátku hledal slova, protože si nebyl jistý, s čím že to tu mluvil, ale během rozmluvy si všiml, na co asi jeho slova mířila a závěr věty se zachvěl překvapením. Když ovšem postřehl barvu jeho očí, tentokrát se s pochopením usmál tak, jak se patří. „Krásný posel jara, že ano?“ pověděl spokojeně.
Odkašlal si, když mu došlo, že se ještě nepředstavil. „Omlouvám se za nezdvořilost, já jsem Tristan. Chtěl jsem se zeptat… Nevíte náhodou, kde jsem se to vyloupnul? Kráčím z daleka,“ objasnil mu důvod jeho dotazu a s očekáváním v očích se na mladíka díval.