Příspěvky uživatele

< návrat zpět

květen 2/10

"Nemůžeš to takhle dělat, Tristane," zaslechl hlas ve své hlavě. Bezpečně jej poznával. Díval se na svého tátu zespod, jak byl najednou mrňavý. Ucítil pocit zvědavosti, a tak naklonil hlavu zkoumavě na stranu a očekával další ponaučení. "Je na to potřeba trpělivost, víš? Musíš být tichý a zároveň postupovat svižně, aby ti kořist neutekla," poučil jej Tonres a malý Tristan na něj pouze valil jantarová očka. Občas zamrkal v tom svém nechápavém výrazu. Nejraději by se valil bez rozmyslu, ale hlavně rychle. Oběma šlo o to samé, ne? Ulovit kořist. Čím více bude otálet, tím byla větší šance, že mu uteče, nebo ne? "Oni mají citlivý sluch. Možná více, než my. To co ty možná nezaslechneš, oni zaslechnou," pokračoval dále ve svém vysvětlovaní dospělý vlk trpělivým hlasem. To na něm Tristan vždycky obdivoval - jeho trpělivost a věčně vřelý tón. Nezažil ani jednou, že by s ním táta ztratil trpělivost. V tomhle byl úžasný, stejně jako v jiných věcech. Tristan k němu z velmi dobrých důvod celý život vzhlížel.

květen 1/10

Kdybych byl táta, kam bych šel? Uvažoval, zatímco procházel tichou krajinou zahalenou do noci. Hvězdy krásně zářily, protože nezavazely na obloze žádné otravné mračna. Bylo poměrně teplo a to i na noc. Spokojeně zabručel, tahle země opravdu měla kouzlo a to zde nebyl dlouho. Každý kousek tohoto kraje, co zatím stihl prozkoumat, se mu zaliboval. Jen by byl opravdu rád, kdyby našel tátu a mohl to sdílet společně s ním. A co když... A co když to tady dávno objevil a už pokračoval dále ve své pouti? Napadlo ho, ale zavrtěl nad tím hlavou. Měl tu spoustu míst, spoustu smeček, kde se na něj mohl aspoň zeptat. Určitě, pokud zde někdy byl, musel na někoho místního narazit, pobavit se s ním, případně si odpočinout někde na nějakém bezpečném místě. Zatím prozkoumal Asgaar a poznal Reonyse z Cedru a obě smečky se zdály být mírumilovné. Pokud by takové mohly být ostatní, měl šanci na to něco zjistit, když je navštíví.

Arcanus ještě doplnil, že na severu je smeček více. Tristan přemýšlel, zda má vůbec cenu hledat otce ve smečce. Jeho vychovával o samotě, mimo smečku. Vlastně ho teď začínalo zajímat, proč tomu tak bylo, tím spíš, pokud by jej někdy v nějaké smečce našel. Každopádně by byl šťastný, pokud ho vůbec najde. Jeho šance byly mizivé, věděl to. Ale nevzdával se. Rozhodně by se nevzdal tak snadno, po prvním nezdaru. Pokud Tonres narazil na tuhle zem, vsadil bych všechny čtyři tlapky na to, že se mu zde líbilo stejně jako jemu a zůstal.
Přišlo to, co čekal. Místní alfa jeho otce neznal. Tristan si tiše povzdechl a s pochopením ve výrazu přikývl. Chápal to, pokud se jeho tatínek neukázal přímo tady, Arcanus ho asi nebude znát. Kdo ví, kolik má vůbec času a šancí na to, aby ze smečky vycestoval. A jaká je šance, že by se s tátou potkal. Dodal mu ovšem popřání, aby otce našel. Hnědý vlk se vděčně usmál a pokynul hlavou. „Mnohokrát Vám děkuji,“ vzešlo z něj tiše a až teď si všiml, že se za alfou krčí vlče. Zastříhal ušima a naklonil hlavu na stranu, aby na ni lépe viděl, ale nehnul se ani o píď. Bylo mu jasné, že by riskoval zakousnutí alfou. „Dobrý den, mladá slečno,“ usmál se na ni, tentokrát pořádně. Nic proti vlčatům neměl, dokonce je měl rád.
Arcanus maličko změknul a ihned se ptal na Reonyse. A když udělal krok blíže, Tristan svůj vlídný výraz vůbec neměnil. Rodinné vztahy uměli jednoho obměkčit. „Vypadal výborně! Povídal, že bydlí v menší rodinné smečce, možná někde kousek odtud, u velkého jezera, prý,“ vybalil na něj ihned. Kdyby se nejednalo o jeho dědečka, nic takového by neřekl, ale tohle bylo jiné. Zde věděl, že není až tak na místě mlčet o někom cizím. Nepodání informace by naopak bylo až trestuhodné. Pak alfa položil otázku vlčeti a Tristan na ni zase upřel své zraky. „Máte mou plnou pozornost, milostslečno,“ pronesl uctivě, div nevyseknul poklonu a zvídavě nastražil uši.

Belial mu odpověděl ohledně smeček. V očích mu opět svitla naděje a krátce mávl ocasem na náznak vděku. Následně velice pozorně poslouchal popis smeček, který mu ochránce smečky předal. Snažil se do své paměti vrýt co nejvíce to šlo. Představoval si, kudy půjde a jakou navštíví první. Nejlepší bude, když vylezu někam na kopec, odkud se rozhlédnu. Sever – sopka. Jih – hory. Odtamtud jsem přišel ne? Západ – javory. Úžasné indicie! Došlo mu v závěru a vděčně se na vlka usmál. „Jsem Vám velmi zavázán,“ řekl pak tiše.
Za nedlouho k dvojici vlků dorazil další. Ucítil jedno ráznější poskočení v hrudníku, ale soustředil svou mysl na to, aby zůstával klidný. Doufal, že teď už mu kožich vyprášen nebude, když ho tu Belial chvíli vyzpovídal. Nově příchozí byl statný, navzdory tomu, že na něm šla vidět už nějaká ta léta navíc. Tristan jej chvíli analyzoval stejně tak, jako vlk jeho a byl si jist jediným – tohle je alfa, Arcanus. A to také za nedlouho potvrdil svými slovy Belial, který je představil. Následně se rozloučil s popřáním hodně štěstí, na což vděčně pokynul hlavou.
Hnědý vlk naznačil jemnou úklonu černému vlkovi se zajímavými klikyháky v srsti, přičemž svůj pohled na malou chvíli zaryl do země, než se jím zase vrátil do šedých očí. „Dobrý den, Arcanusi,“ pozdravil poklidným tónem. „Rád Vás poznávám. Já jsem Tristan,“ představil se kvapem a ani na vteřinu neotálel s tím, aby na místní alfu vybalil to, na co se jej ptal: „Zavedl mě sem Reonys. Říkal, že byste možná mohl znát mého otce, nebo mi možná dát doporučení, kde hledat dále.“ Zpočátku mluvil zapáleně, ale na konci věty se mu již hlas trochu zlomil. Bylo jasné, že by bylo báječné, kdyby Tonres patřil do této smečky a on na něj natrefil na první dobrou. Na druhou stranu tušil, že to tak jednoduché rozhodně nebude.
„Jmenuje se Tonres. Neříká Vám to něco?“ zkoumavě přejížděl jeho tvář a snažil se v ní zachytit cokoliv. Nějakou emoci alá „oooo toho znám“, nebo naopak výraz totální nevědomosti. Prostě cokoliv, z čeho vyčte svou odpověď ještě dříve, než ji Arcanus vyřkne nahlas. Ale byl si jistý, že vlk jeho postavení si nejspíš bude dávat pozornost na svoji čitelnost. Ostatně, i Tristan propustil na povrch jen to, co chtěl. Pouze ten zapitý smutek v očích o něm cosi stále prozrazoval.

Belial se na chvíli odmlčel a Tristan jej s očekáváním v očích sledoval. Když se mu konečně dostalo odpovědi, objevil se mu na tváři jemný úsměv. „Nemyslím si to, jen v to doufám,“ vydechl smířlivě a stále se tvářil naprosto trpělivě. Ve finále, tátu by rád našel, ale věděl, že za tím nejspíš vede dlouhá cesta. A jestli ho něco naučil dobře, byla to právě trpělivost. „Víte, jak se to říká, tonoucí se stébla chytá,“ dodal ještě, zatímco mu na tlamě stále pohrával ten letmý úsměv. Uvažoval, jestli jej za Arcanusem vůbec pustí, nebo ho tu ještě chvíli bude vyzpovídat a pak pošle pryč s tím, že to ani nemá cenu. Při té druhé variantě by se nedalo dělat nic jiného, než to prostě zkusit o dům dál. Neměl sebemenší tušení, kde všude se tady nacházejí smečky a ani neměl tušení, jestli Tonres do nějaké smečky mohl patřit. Možná se uchýlil k samotě a tuláctví? Moc by ho na to netypoval. Určitě mu chyběla nějaká společnost, stejně jako Tristanovi.
„A co Vy, Beliale? Máte nějaké ponětí o smečkách v okolí? Byl bych Vám zavázán, kdybyste mi poradil,“ požádal, zatímco mu pohlédl do očí. Měly zvláštní bravu. Reonys měl také zelené oči, ale úplně jiného odstínu. Mohly tyhle oči také naznačovat magii země, nebo úplně jinou? Každopádně kdo byl, že by se ptal. Navíc, od toho zde nebyl.

Vyčkával tiše a trpělivě. Jeho oči přejížděly sem a tam, prohlédly si snad každý kmen stromu a vůbec všechno, co bylo na jejich dosah. Hranice se zdály být označkované, ale asi ne úplně čerstvě. Měli by je brzy přeznačkovat. Ale stále jsou cítit dostatečně na to, aby jeden poznal, že tu smečka sídlí, uznal ve své hlavě a zastříhal ušima, když zaslechl, že se někdo blíží. Snažil se ihned rozeznat směr, odkud to šlo. Naštěstí to pro dobře slyšícího vlka nebyl žádný problém. A tak své zraky namířil na místa, odkud by se během chvíle měl někdo vynořit. Nebo v to aspoň doufal. Nečekal dlouho, takže ihned jak se objevil vznešeně vypadají vlk, letmo cuknul koutkem. Zaujaly ho jeho zelené odznaky na srsti. Jaktěživ nic takového neviděl.
Vlk se slušně představil a pověděl, že je ochránce. Tristan uznale pokývl hlavou. Oceňoval, jakožto bývalá alfa, že tu byl tak rychle. Ačkoliv kdo ví, kdy by si všiml, kdybych se neozval? Napadlo ho před chvílí, stejně jako to před chvílí napadlo i Beliala, než k němu dorazil. "Zdravím Vás, Beliale, pronesl po malé chvíli a padl mu pohled do jeho očí. Ze sedu se zase zvedl, aby nevypadal, že jeho přítomnost nebere plně vážně. "Těší mne, já jsem Tristan," představil se bez váhání s jistým respektem v hlase. Nebyl to strach, pouze dokázal uznat jeho autoritu. To Tristan byl na jeho území, které měl chránit. Uvědomoval si, že je zde narušitel. Každopádně vlk s padesáti odstíny šedi nechodil okolo horké kaše a ihned se ptal na jeho záměr návštěvy. "Hledám Arcanuse, prý je Vaší alfou," odpověděl stejně tak bez okolků. "Navedl mě za ním jeho vnuk. Mohl by mi poradit s hledáním mého otce," vyzradil svůj záměr nakonec úplně. Věřil tomu, že pokud bude naprosto upřímný, tak tím spíš mu místní ochránce dovolí se s alfou bavit.

<- Středozemka

Když dorazil na okraj tohoto velkého lesa, byl si jistý, že je správně. Tento les mu ukazoval Reonys, tím si byl jistý. Čím si ale nebyl jistý bylo, zda je správné být tady. Ze své domoviny věděl, že vstoupit na území cizí smečky může kde koho stát život. Reonys jej sice podpořil v tom, že tady to zase tak ostré není, přesto si byl jistý, že zrovna milé to nebude. Uvažoval, zda se má nějak ohlásit, nebo zde na někoho počkat v tichosti. Měl narušovat klid smečky vytím? Chvíli uvažoval i nad tím, že by se obrátil na patě a raději odešel. Musel se donutit k tomu, aby si představil obličej svého táty. On byl důvodem, proč tady byl. Musel si jít za svým a setrvat. Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl, aby uklidnil své rozházené nitro. Uvědomoval si, že musí najít zpátky svůj vnitřní klid, aby na případného ochranáře nepůsobil roztěkaně a tím pádem možná nedůvěryhodně.
Nakonec krátce zavyl. Uznal, že bude lepší se ozvat, že je tu a čeká a nepřišel dělat potíže. Rozhodl se, že je to lepší, než aby tu postával v tichosti a vypadal tak, že přišel tiše třeba přepadnout smečku. Tiše se plížili vrazi a zloději, no ne? A on nebyl ani jednoho z toho. A teď už nezbývalo nic jiného, než počkat. Naštěstí, čím déle tu byl, tím více se uklidnil. Na jeho tváři byl pouze klid a v očích ten zvláštní smutek v pozadí. Posadil se do elegantního sedu, jak jen to jeho mohutnější tělo dovolovalo a vyčkával na něčí příchod.

// Poprosila bych si ideálně Arca, děkuji

<- Ježčí plácek (přes Červenou řeku)

Narazil po cestě na zajímavou říčku. Plavaly v ní červeně zbarvené řasy, které způsobovaly klam, že je celá voda červená. Či snad byla? Jeho zraky padly na místo, odkud ústila. Bylo tam úplně stejně zbarvené jezero. S údivem pootevřel tlamku a zavrtěl hlavou. Na kolik takových zajímavých míst tu ještě narazím? Zeptal se sám sebe se zatajeným dechem. Ještě chvíli sledoval okolí. Začínalo se mu zdát, že tu jsou všechny divy světa. A to o nich nic nevěděl. Povšiml si, ale že je v okolí docela dost ruchu. Netušil, co přesně se tady děje, ale asi neměl zrovna náladu se ani připojovat. Proto se ještě po krátkém kochání zase vydal na cestu. Začínalo mu to tady být trochu povědomé. Blížil se snad k Asgaaru, do kterého jej navigoval Reonys? Doufal, že jde správným směrem. Najde tam nějaké vodítko, které ho přivede k otci? Pevně v to doufal. Ale svět byl moc velký na to, aby v něm vlk hledal druhého vlka. Kolik měl vůbec šancí?

-> Asgaarský les

<- Savana (přes Zrádný průchod)

Z toho místa, kde před chvílí procházel, mu bezděky stály chlupy na zádech. Viděl hodně nepříjemných míst, ale tohle bylo opravdu korunované. Všude se válející kosti, nebo rozkládající se těla obrovských zvířat. Zvěř, která se o mršiny pomalu pobila i s ním. Prosvištěl tudy co nejrychleji to šlo a ani se neohlížel. I vlka, jako byl on, tohle místo docela rozhodilo. Nakonec se ale objevil na otevřené louce. Překypovalo to zde životem, na rozdíl od předchozího místa, kudy před chvílí šel. Bylo tu plno krásných květin, pasoucí se zvěře a Tristana přecházel zrak. Opravdu příjemná změna, musel uznat. Vypadalo to, že v této zemi, Galliree, bylo plno úchvatných míst. A věřil tomu, že jich spoustu pozná, protože hledání otce nebude nejjednodušší věc. Pravděpodobně navštíví tolik míst, že sám nebude věřit, jaká jsou.

-> Středozemní pláň (přes Červenou řeku)

Cizinec se najednou odmlčel a nevypadal, že by měl zájem se seznamovat, nebo o společný lov. Tristan se letmo usmál, ačkoliv jeho oči tuhle grimasu nenásledovaly. Byl v nich vepsaný jakýsi smutek, který tam pořád hrál velkou roli. Jeden by si mohl myslet, že jeho úsměvy jsou neupřímné, ale nebylo tomu tak. "Tak... Třeba někdy jindy," pověděl potom klidným, stále milým tónem a na vlka pokynul hlavou na rozloučenou. "Nechte si dařit, pane," popřál mu ještě ve vší slušnosti, než se rozhlédl, kterým směrem půjde a tím se taky vydal. Ještě jednou se ohlédl za sebe na zajímavě zbarveného vlka a následně se vydal na cestu. Nevěděl kam. Ale na to už si za posledních pár měsíců zvykl.

-> Ježčí plácek (přes Zrádný průchod)

Duben 1/10 Kenai

Tlapky jej dovedly zase k tomu jezeru, kde se potkal s Reonysem. Nespokojeně zafuněl. Chodil snad v kruzích? Vlček ho sice dovedl k hranicím Asgaarského lesa, ale jak to, že zase dorazil na stejné místo? Začínal dost zpochybňovat svůj orientační smysl. Zklamaně mlaskl a rozhlédl se okolo, zda někoho zase nezahlédne. Kam by tak mohl jít, aby našel aspoň malé vodítko k tomu najít svého tátu? Bylo vůbec možné, že pobývá právě tady? Našel taktéž Gallireu a rozhodl se tu zůstat, nebo sem vůbec nikdy nedorazil a on zde hledá zbytečně? Tolik otázek vlkovi běhalo hlavou a na žádnou z nich neznal odpověď, i když po nich hrozně toužil. Jenže koho se ptát? Koho? Neměl ani potuchy o bozích, kteří zde pobývali. Nevěděl, že by se mohl zeptat klidně jich. Neměl vůbec žádné vodítko k tomu, aby byl s hledáním úspěšný.
Došoural se k okraji jezera a posadil se. Cítil se bezmocně. Snažil se pracovat se svou hlavou, aby neupadal do deprese, ale bylo mu smutno. Bylo mu smutno za tím, co všechno ho v životě potkalo a stýskalo se mu po mnohých vlcích. A hlavně po tátovi. Doufal, že jednou se mu opravdu poštěstí a najde ho. Živého a zdravého. V nic víc nedoufal.

Březen 9/10 Reonys

Reonys s ním souhlasil ohledně chování, které by vůči sobě vlci měli vést. Ani se extra nepodivoval tomu, že je to podobně smýšlející vlk. Kdyby nebyl, asi by se spolu tak dlouho nevybavovali. Ale jeho společnost byla opravdu fajn. Neměl důvod to předčasně ukončovat, naopak byl rád po dlouhé době za příjemnou společnost. „Tak to věřím, musí být majestátné,“ odtušil Tristan zasněně, zatímco se snažil představit si, jak ty stromy z blízka vypadají. Ale nejlepší by bylo, kdyby se opravdu šel představit na vlastní oči, že ano?
Nakonec ho Reonys vyzval na cestu do Asgaaru. „Ano, jistě,“ odsouhlasil a nadechl se, jako kdyby na cestu pobíral co nejvíce kyslíku. Přemýšlel, o čem by tak mohl s mládencem ještě mluvit. Měl dojem, že cestoval tak dlouho sám, že ztratil schopnost s ostatními komunikovat. Ostatně, mu nevadilo s někým společně mlčet, ale musel to spíše někdo, s kým se trochu zná. Takhle to ticho bylo poměrně rozpačité. „Zní to, že máte velkou rodinu,“ nadhodil nakonec zamyšleně a loupl po něm rudým pohledem. Buď mu to vlček pouze odkývne, nebo nějak rozvede. Nevadila by mu každopádně ani jedna varianta. Snaha se cení, no ne? Pokračoval v chůzi a prohlížel si míjející krajinu. Chtěl si to zde zapamatovat.

Musel se po spánku trochu upravit, protože se mu na hlavě z rozčepýřených chlupů vytvořila jakási chocholka. Sice se neviděl, ale věděl, jak vlk občas po spánku vypadá. Vlk naproti němu se začal ihned omlouvat, na což Trist zavrtěl okamžitě hlavou. "Vůbec se nemusíte omlouvat, spal jsem jak zabitý," pověděl a letmo se usmál. Prohlížel si jej rudým pohledem, který sice vypadal vlídně, ale někde tam v pozadí se objevoval až melancholický smutek. Na otázku, která mu vrtala hlavou a kterou nakonec vyslovil nahlas, mu neznámý odpověděl, že tu dlouho není a naznačil, že by něco snědl. Tristan zamžoural malinkatými očky, které ještě měl po spánku a táhle si zívnul. "Omlouvám se," uchechtl se trochu nervózně, protože doufal, že se tím vlka nedotkne. Měl strach, aby třeba cizinec neuznal, že ho to nudí.
"Každopádně," začal potom všem znovu mluvit: "Taky bych si něco dal, takže co kdybychom spojili své síly, abychom něco ulovili? Rád Vám budu nápomocen," kývl na vlka hlavou ochotně. Nebyl žádný utřinos, takže nabídka pomoci byla samozřejmostí. Aspoň pro něj. Netušil sice, jaký by mohl být vlk stojící opodál pažravec, ale doufal, že si nebude příliš vybírat. Na chvíli se nechal zaujmout placatým kamenem vedle jeho tlapky, než si uvědomil, že se opět nepředstavil. Zalapal po dechu. "Omlouvám se, nevím, kde jsem nechal vychování!" Vyhrkl okamžitě. "Jmenuji se Tristan."

Březen 8/10

Trist se usmál. Byl spokojený s tvrzením, který o sobě Reonys řekl a taky se s jeho slovy plně ztotožňoval. „Přesně tohle heslo zastávám i já,“ pověděl mírným tónem. Celkově tento vlk mluvil klidně, spíše polohlasem a vyrovnaným tónem. Jeho společníkovi to jistě nemohlo trhat uši. „A myslím, že kdyby tohle zastával každý, nebylo by kolem nás tolik zla,“ povzdechl si, jako kdyby z toho byl znavený. Každý, kdo si kdy vyskakoval na někoho druhého a způsoboval zbytečné drama, si o sobě jistě myslel, že je hrdina. Ať to byl agresivní jedinec, nebo nevyléčitelný cynik. Problémem přitom bylo, že nebyl nic, než jen ubožák. Snažil se tyhle věci zase rychle vypudit z hlavy. Nechtěl myslet na to zlo, co prožíval předtím. Doufal, že zde našel lepší zítřky a tahle naděje najednou byla jeho nový životabudič.
Reonys zopakoval název jeho domova a Tristan si jej v hlavě párkrát zopakoval, aby nezapomněl. Ohlédl se směrem, kterým ukazoval a dlouze se tím směrem zahleděl. „No teda,“ hlesl užasle a překvapeně loupl očima po svém společníkovi. „To je ale skvostný les, Reonysi,“ pověděl obdivně a ve výrazu se mu objevil vřelý úsměv. A pokud v tom lese panovala příjemná rodinná atmosféra, muselo to být nade vše. A ještě více jej nadchla následující nabídka návštěvy. Jeho klidně vyhlížející oči, ve kterých se skrývala jakási špetka zvláštního smutku, se najednou rozzářily. „Páni, jsem Vám moc vděčný za pozvání, opravdu,“ pověděl a dokonce se mu i hlas zachvěl radostí. Nemohl vstřebat to, že k němu byl někdo po takové době přátelský a dokonce ho pozval do smečky! Tam odkud byl, byli vetřelci na území smečky nemilosrdně pokáráni a v lepším případě vyhnáni. V tom horším… Zase ty myšlenky musel zahnat. „Jistě se velmi rád zastavím,“ ujistil potom Rea a nic nenasvědčovalo tomu, že se Tristanovi nedá věřit. A byla to pravda. Co řekl, to dodržel, přesně tak, jak k tomu byl vychován. Důležitým úkolem pro něj bylo si zapamatovat také jméno Asgaarské smečky a Arcanuse, tamní alfy. Fajn bylo, že obojí začínalo na stejné písmeno a šlo to tedy jako po másle.

Březen 7/10 Reonys

Reonys očividně neměl ledové srdce. Naopak vypadal jako někdo, kdo ihned nabídne pomocnou tlapu. Tristan na něj uznale kývnul hlavou. „Takže jste dobrák od kosti,“ pověděl uznale a s úsměvem. Měl takové vlky rád. Ale moc jich v životě nepotkal. Tudíž tušil, že si musí takovéto vlky ve svém životě schraňovat. „Omlouvám se, ale mohl bych poprosit ještě jednou o název Vaší smečky, kde žijete?“ zeptal se a na chvíli sklopil pohled k zemi. Nebylo mu úplně příjemné se ptát na věc, která už byla řečena. Jenže tentokrát si to místo chtěl zapamatovat, aby mohl Reonyse jednou navštívit. Rád by se s ním poznal více a měl ho klidně i za přítele. Přeci jenom… Opravdu na tak milé chování nebyl moc zvyklý. Byl myslí připoután k tomu, že je každý příkrý a hledí si svého.
Zaujalo jej, že se vlček ve zmiňované Asgaarské smečce dokonce narodil. Ale nebyla to ta stejná, kterou zmiňoval, že v ní momentálně žije, ne? Snažil se postupně prokousat tím chaosem, co měl ve své hlavě a poslouchal vlkova slova. Ta mu pomohla pochopit, jak to nejspíš celé je. Asgaarskou smečku vedl jeho dědeček a… strýc? Otec se synem. Tristana to velice zaujalo. Znělo to opravdu hezky a zavánělo to příjemnou přátelskou atmosférou. „No teda,“ vydechl užasle. „Budu velmi rád, pokud mi dovolí takovou smečku navštívit,“ pověděl a šlo z něj cítit, jak moc si té příležitosti vážil. Byl neskutečně zvědavý, jak to chodí ve zdejších smečkách. Byli všichni tak milí, jako tady Reonys? S očekáváním v očích se rozhlédl kolem. Sem tam ho zaujala nějaká šiška, občas nějaká borůvka, která byla ještě slehlá ze sněhové přikrývky.