Příspěvky uživatele

< návrat zpět

červen 1/10 Saturnus

Tristan jej poslouchal pozorně a se zaujetím. Kývl s pochopením v očích hlavou na jeho poznámku, že všichni pro přežití zimy dělali, co se dalo. Nevěděl proč, ale měl vždycky ve svém nitru hezký pocit, když slyšel o soudružnosti smečky. Poté Saturn začal povídat o své smečce. Mechová smečka… Sopka. Hned mu to došlo. O této smečce mu pověděl Belial. Nechtěl ale prozrazovat, že mu o nich někdo řekl jen tak na potkání. Mohlo by to být znepokojivé. „Jmenuje se Tonres. Nevím, jestli je to jméno, které by tu mohl někdo znát. Ale vlk nikdy netuší, jaká stopa se objeví,“ pousmál se slabě, spíš to vypadalo, jako by se tím snažil zahnat tu bezmoc, kterou začínal pociťovat. Měl obavy, že tátu nikdy nenajde. Ale byl očividně jen ve třetině své cesty a hledání. Momentálně prozkoumal třetí smečku. A dle všeho jich tu bylo mnohem více.
Pak zaujatě naklonil hlavu na stranu. „Opravdu?“ zeptal se s pobavením v hlase. Nikoliv, že by se tomu vysmíval, nebo to bral na lehkou váhu. „Takže i kdyby se jim jeden chtěl vyhnout, přijdou si pro něj sama, hm?“ Pronesl zahloubaně. „Možná je to opravdu v zemi,“ podotkl zamyšleně. „Nebo v příbězích. Každý, koho jsem zde zatím potkal, v sobě nesl něco zvláštního. Jakoby byl součástí toho kouzla. I váš kožich, zdá se být magickým,“ upozornil na jeho neobvyklé zbarvení a přívěšek.
Na jeho větu o domově zareagoval s klidnou vděčností. V jeho výrazu bylo něco jemně melancholického, ale rozhodně ne odevzdaného. „Děkuji,“ pronesl tiše. V jeho hlase bylo znát, že ho Saturnova slova zasáhla na správném místě. A když potvrdil, že je alfou, Tristan se pousmál, omluvně a s pochopením. „Je mi jasné, že někteří vůdci nemusí mluvit nahlas, aby dávali najevo, že vedou. Vy tak působíte,“ pokýval hlavou na potvrzení svých slov. Najednou jakoby se mu na něj změnil pohled. Musel uznat, že je Saturn svým vystupováním poměrně nenápadným, ale jestliže dokázal převést celou smečku přes tak kruté zimy, co zde vládly, musel to být opravdu silný vůdce.

Květen 6/10 Saturnus

Tristan mu naslouchal pozorně a se zájmem. Když zmínil, že jeho smečka zimu přečkala, trochu se mu zjemnil pohled. „To je dobře,“ pronesl tiše, skoro jako by to říkal sám pro sebe. „Věřím tomu, že to muselo být náročné, ale jestliže máte dobré vůdce a jako smečka jste drželi při sobě, jistě se to dalo zvládnout. Soudružnost je nadevše,“ pousmál se a krátce si znovu Saturna prohlédnul. Samozřejmě dle toho, jak se vyjádřil, ani trochu netypoval Saturna na to, že on sám je vůdce – alfa. Nikoho ale samozřejmě neodsuzoval na základě vzhledu, takže jej ani nepodceňoval. Jen nemohl mít tušení, když něco takového nebylo řečeno nahlas. „Smím – li se zeptat… Jak se jmenuje Vaše smečka?“ zeptal se opět nevtíravě, spíše s neutuchajícím zájmem. A aby hned nevypadal jako nějaký zvěd, dodal důvod, proč se ptal: „Já totiž… Hledám svého otce. Již jsem zde, dá se říci, narazil na dvě smečky, ve kterých jsem se na něj ptal. Upřímně ani netuším, jestli žije zde,“ povzdechl si. Byl z toho už trochu v koncích, ale nevzdával se. Pořád měl naději. Tato země byla velká.
Zareagoval na poznámku o cestování s lehkým pousmáním. V jeho očích se blýsklo cosi zvláštního. „To vůbec nevadí,“ reagoval okamžitě chlácholivě. „Znát krajinu neznamená jen procházet ji tlapami,“ dopověděl ještě trochu tajemně. „Ostatně, i jeden les může skrývat dost tajemství na celý život, no ne?“ mrkl na něj a zamával ocasem.
Jeho následující slova jej nadchla. Výjimečnost měl rád. Kdo by vlastně neměl. „Kouzlo je to správné slovo,“ přitakal souhlasně. „To tady je opravdu silně cítit, ačkoliv jsem asi ještě neobjevil důvod, proč tomu tak je. Ale jistě na to brzy přijdu,“ pověděl s optimismem v hlase a bylo znát, že se na tohle objevování tmavý vlk docela těší. Sice by byl první nejšťastnější, kdyby našel tátu a věděl, že je zde také a případně objevovat tyto neznámé kraje s ním, pokud je ještě sám neprozkoumal, ale i tak to byla hezká vidina.
Na svou vlastní otázku dostal odpověď, kterou nečekal – upřímnou, spontánní, trochu rozpačitou. A přesto v ní bylo něco velmi opravdového. Tristan se na něj znovu podíval, tentokrát o něco déle. „To je vzácné,“ řekl pak tiše. „Být někde doma. A navíc s těmi, které máte rád… To je něco, co spousta z nás hledá celý život, aniž by to našla. Tím spíš, že si toho dokážete vážit.“ V jeho hlase nebyla žádná závist, spíš obdiv. A možná... sotva znatelný smutek. Pak mu došel ten fakt. „Pochopil jsem dobře, že tam jste alfou?“ Zeptal se překvapeně a zároveň se cítil trochu zahanben, že mu to nedošlo dřív. Vnitřně se lehce zarazil a pomyslel si, jak mohl být tak hloupý, když mu to dřív vůbec nedošlo. „Omlouvám se, že jsem to nepostřehl dříve,“ dodal s tichou zdvořilostí.

Květen 5/10 Saturnus

Tmavý vlk s poklidným výrazem přikývnul, když jej Saturnus ujistil, že se nic nestalo. Zdálo se, že z toho byl trochu rozpačitý a Tristan byl zvyklý na různé reakce – nervozitu, omluvy, vyhýbání. Tahle byla ale upřímná a nehodlal to nijak znevažovat. „To jsem rád,“ oddechl si na jeho dodatek, že se nic nestalo a podpořil jej úsměvem. Doufal, že tuhle situaci nechají elegantně za sebou a budou se moci vrátit k jiným, snad lepším tématům. Snad už jen z toho důvodu, aby si nebyli oba ve své přítomnosti nejistí. Jeho společník zmínil, že zima byla opravdu krušná. „Zima ne jednoho vlka dokáže řádně prověřit,“ přitakal s pochopením v těch jeho smutných očích. Byl v nich ale i soucit a tiché uznání, že to zde zvládli. „Ale zvládli jste to a to je hlavní,“ dodal ještě o něco pozitivněji a mávl ocasem.
Tristan se ani nezdál byl zaskočený, když mu Saturn sdělil, že je zde od malička. „Tak to jste šťastný vlk,“ reagoval ihned. „Znáte jedno místo do hloubky a v tom je jistota, kterou mnozí, třeba jako já, hledají celý život,“ pronesl a zahleděl se nad sebe, do nebe, jakoby si v duchu vybavoval první dojem z nově nalezeného kraje. Chvíli nad svou odpovědí uvažoval, než se pro ni rozhodl. Zavrtěl hlavou. „Šokem bych to asi tak nenazval. Spíše… Okouzlení?“ usmál se. „Je to zde pro mě nezvyklé. A přiznávám se, že si spoustu věcí dávám ještě pořád dohromady. Dýchá to zde úplně jinak, než krajiny, na které jsem byl doposud zvyklý. Všechno je tu… Tak jiné,“ rozvášnil se krapet se zasněným výrazem. Zdál se chvílemi jako vlk, který měl růžové brýle, když se zamiloval do vlčice.
Pak zase vrátil zkoumavý pohled na něj. „Mohu-li se zeptat… Co vás zde drží? Opravdu je to tady tak krásné pro život, jak se zdá? Je to zvyk, či domov? Rodina?“ zeptal se už o něco klidněji, bez nátlaku, aby nevypadal moc vlezle. Vypadalo to, že odpověď mohla zůstat klidně viset ve vzduchu a přesto by ji Tristan přijal s respektem, ať už by nebyla, či byla jakákoliv.

Květen 4/10 Saturnus

Cizinec mu pověděl, že tu jen tak postával, tudíž jej neruší. Tristan se musel zamyslet nad tím, zda tomu bylo opravdu tak. Byl z něho cítit pach smečky. Nešel si prostě jen odpočinout? Navíc jeho pach byl docela výrazný, takže byl nejspíš postavený docela vysoko. Možná že trávení času zde u jezera bylo jeho odpočinkem od povinností a on mu jen ze slušnosti odpověděl, že ho neruší? Tristan to prozatím nechal být, kdyby vycítil, že není opravdu vítán, vydal by se prostě zase pryč. Nic nebylo jednoduššího, že ano?
„Těší mě, Saturne,“ zareagoval na jeho představení a jemně pokynul hlavou. Ve výrazu stále ten stejný, klidný a trochu vstřícný výraz, zatímco poslouchal jeho slova. Trochu se pozastavil nad tím, co povídal. Úplně zapomněl na to, že zde mohla být zima úplně jiná, než tam, odkud přišel a jeho slova nebyla úplně na místě. „Omlouvám se, to nejspíš nebylo úplně vhodné,“ pověděl pohotově. „Zaslechl jsem, že jste zde měli krutou zimu. Já jsem do těchto míst doputoval až po ní,“ přiznal bez obalu, aby osvětil, proč vlastně něco takového řekl. „Vy zde žijete dlouho?“ otázal se zkoumavě. Rozhodl se, že zatím otázky ohledně smeček nechá na pozdější dobu. Vždycky to na každého ihned vychrlil a pak si šel svojí cestou. Teď měl zájem o delší konverzaci.

Květen 3/10 Saturnus

Dorazil opět k tomu stejnému jezeru. Přemýšlel, čím to může být, že na něj pokaždé narazí. Jako kdyby bloudil v kruzích. Myslel si, že už má něco nacestované na to, aby se mu tohle dělo, ale nebylo tomu tak. Buď je to nějaké osudové místo, nebo nevím... Napadlo ho, zatímco se rozhodl, že se půjde k hladině napít. Už z dálky viděl siluetu vlka. Tristan nebyl vyloženě samotář, takže nějak extra nepřemýšlel nad tím, že by šel o kus dále a napil se tam. Zamířil rovnou tam, kam ho čumák vedl a to do míst, kde vlk stál. Už z uctivé vzdálenosti si odkašlal, aby jej nepolekal. Kráčel s určitou elegancí a zároveň stylem, který tak trochu budil respekt, navzdory tomu, že byl spíše dobrákem od kosti.
"Dobrý den Vám přeji," pozdravil neznámého a krátce se na něj usmál. Byl by ten úsměv vcelku přesvědčivý, ale s tím zarytým smutkem, co měl hnědý vlk v očích, byl věrohodný jen tak na půl. "Doufám, že Vás neruším, já jsem Tristan," představil se mu bez váhání, i když měl trochu pochyby, jestli mu vlk neskočí po krku. Ale když si jej tak prohlížel, nevypadal na typ, co rád proléval krev, možná naopak. Měl vstřícné modré oči, lesklý kožíšek a nějaké přívěšky. A zvláštně voněl, tenhle pach mu trochu připomínal domov. Nechtěl soudit podle vzhledu, ale vypadal jak sympaťák. "Je fajn, že už je počasí aspoň na to, aby se vlk mohl opláchnout, že ano? Když se nad tím jeden zamyslí, zase to uběhlo tak rychle..." povzdechl si a u mluvení mu došlo, že se chtěl napít. Připomněl mu to lepící se jazyk na patra. Přišel tedy k vodě blíže, tam, kde ji nevířil druhý vlk a sklonil hlavu, aby se napil.

květen 2/10

"Nemůžeš to takhle dělat, Tristane," zaslechl hlas ve své hlavě. Bezpečně jej poznával. Díval se na svého tátu zespod, jak byl najednou mrňavý. Ucítil pocit zvědavosti, a tak naklonil hlavu zkoumavě na stranu a očekával další ponaučení. "Je na to potřeba trpělivost, víš? Musíš být tichý a zároveň postupovat svižně, aby ti kořist neutekla," poučil jej Tonres a malý Tristan na něj pouze valil jantarová očka. Občas zamrkal v tom svém nechápavém výrazu. Nejraději by se valil bez rozmyslu, ale hlavně rychle. Oběma šlo o to samé, ne? Ulovit kořist. Čím více bude otálet, tím byla větší šance, že mu uteče, nebo ne? "Oni mají citlivý sluch. Možná více, než my. To co ty možná nezaslechneš, oni zaslechnou," pokračoval dále ve svém vysvětlovaní dospělý vlk trpělivým hlasem. To na něm Tristan vždycky obdivoval - jeho trpělivost a věčně vřelý tón. Nezažil ani jednou, že by s ním táta ztratil trpělivost. V tomhle byl úžasný, stejně jako v jiných věcech. Tristan k němu z velmi dobrých důvod celý život vzhlížel.

květen 1/10

Kdybych byl táta, kam bych šel? Uvažoval, zatímco procházel tichou krajinou zahalenou do noci. Hvězdy krásně zářily, protože nezavazely na obloze žádné otravné mračna. Bylo poměrně teplo a to i na noc. Spokojeně zabručel, tahle země opravdu měla kouzlo a to zde nebyl dlouho. Každý kousek tohoto kraje, co zatím stihl prozkoumat, se mu zaliboval. Jen by byl opravdu rád, kdyby našel tátu a mohl to sdílet společně s ním. A co když... A co když to tady dávno objevil a už pokračoval dále ve své pouti? Napadlo ho, ale zavrtěl nad tím hlavou. Měl tu spoustu míst, spoustu smeček, kde se na něj mohl aspoň zeptat. Určitě, pokud zde někdy byl, musel na někoho místního narazit, pobavit se s ním, případně si odpočinout někde na nějakém bezpečném místě. Zatím prozkoumal Asgaar a poznal Reonyse z Cedru a obě smečky se zdály být mírumilovné. Pokud by takové mohly být ostatní, měl šanci na to něco zjistit, když je navštíví.

Arcanus ještě doplnil, že na severu je smeček více. Tristan přemýšlel, zda má vůbec cenu hledat otce ve smečce. Jeho vychovával o samotě, mimo smečku. Vlastně ho teď začínalo zajímat, proč tomu tak bylo, tím spíš, pokud by jej někdy v nějaké smečce našel. Každopádně by byl šťastný, pokud ho vůbec najde. Jeho šance byly mizivé, věděl to. Ale nevzdával se. Rozhodně by se nevzdal tak snadno, po prvním nezdaru. Pokud Tonres narazil na tuhle zem, vsadil bych všechny čtyři tlapky na to, že se mu zde líbilo stejně jako jemu a zůstal.
Přišlo to, co čekal. Místní alfa jeho otce neznal. Tristan si tiše povzdechl a s pochopením ve výrazu přikývl. Chápal to, pokud se jeho tatínek neukázal přímo tady, Arcanus ho asi nebude znát. Kdo ví, kolik má vůbec času a šancí na to, aby ze smečky vycestoval. A jaká je šance, že by se s tátou potkal. Dodal mu ovšem popřání, aby otce našel. Hnědý vlk se vděčně usmál a pokynul hlavou. „Mnohokrát Vám děkuji,“ vzešlo z něj tiše a až teď si všiml, že se za alfou krčí vlče. Zastříhal ušima a naklonil hlavu na stranu, aby na ni lépe viděl, ale nehnul se ani o píď. Bylo mu jasné, že by riskoval zakousnutí alfou. „Dobrý den, mladá slečno,“ usmál se na ni, tentokrát pořádně. Nic proti vlčatům neměl, dokonce je měl rád.
Arcanus maličko změknul a ihned se ptal na Reonyse. A když udělal krok blíže, Tristan svůj vlídný výraz vůbec neměnil. Rodinné vztahy uměli jednoho obměkčit. „Vypadal výborně! Povídal, že bydlí v menší rodinné smečce, možná někde kousek odtud, u velkého jezera, prý,“ vybalil na něj ihned. Kdyby se nejednalo o jeho dědečka, nic takového by neřekl, ale tohle bylo jiné. Zde věděl, že není až tak na místě mlčet o někom cizím. Nepodání informace by naopak bylo až trestuhodné. Pak alfa položil otázku vlčeti a Tristan na ni zase upřel své zraky. „Máte mou plnou pozornost, milostslečno,“ pronesl uctivě, div nevyseknul poklonu a zvídavě nastražil uši.

Belial mu odpověděl ohledně smeček. V očích mu opět svitla naděje a krátce mávl ocasem na náznak vděku. Následně velice pozorně poslouchal popis smeček, který mu ochránce smečky předal. Snažil se do své paměti vrýt co nejvíce to šlo. Představoval si, kudy půjde a jakou navštíví první. Nejlepší bude, když vylezu někam na kopec, odkud se rozhlédnu. Sever – sopka. Jih – hory. Odtamtud jsem přišel ne? Západ – javory. Úžasné indicie! Došlo mu v závěru a vděčně se na vlka usmál. „Jsem Vám velmi zavázán,“ řekl pak tiše.
Za nedlouho k dvojici vlků dorazil další. Ucítil jedno ráznější poskočení v hrudníku, ale soustředil svou mysl na to, aby zůstával klidný. Doufal, že teď už mu kožich vyprášen nebude, když ho tu Belial chvíli vyzpovídal. Nově příchozí byl statný, navzdory tomu, že na něm šla vidět už nějaká ta léta navíc. Tristan jej chvíli analyzoval stejně tak, jako vlk jeho a byl si jist jediným – tohle je alfa, Arcanus. A to také za nedlouho potvrdil svými slovy Belial, který je představil. Následně se rozloučil s popřáním hodně štěstí, na což vděčně pokynul hlavou.
Hnědý vlk naznačil jemnou úklonu černému vlkovi se zajímavými klikyháky v srsti, přičemž svůj pohled na malou chvíli zaryl do země, než se jím zase vrátil do šedých očí. „Dobrý den, Arcanusi,“ pozdravil poklidným tónem. „Rád Vás poznávám. Já jsem Tristan,“ představil se kvapem a ani na vteřinu neotálel s tím, aby na místní alfu vybalil to, na co se jej ptal: „Zavedl mě sem Reonys. Říkal, že byste možná mohl znát mého otce, nebo mi možná dát doporučení, kde hledat dále.“ Zpočátku mluvil zapáleně, ale na konci věty se mu již hlas trochu zlomil. Bylo jasné, že by bylo báječné, kdyby Tonres patřil do této smečky a on na něj natrefil na první dobrou. Na druhou stranu tušil, že to tak jednoduché rozhodně nebude.
„Jmenuje se Tonres. Neříká Vám to něco?“ zkoumavě přejížděl jeho tvář a snažil se v ní zachytit cokoliv. Nějakou emoci alá „oooo toho znám“, nebo naopak výraz totální nevědomosti. Prostě cokoliv, z čeho vyčte svou odpověď ještě dříve, než ji Arcanus vyřkne nahlas. Ale byl si jistý, že vlk jeho postavení si nejspíš bude dávat pozornost na svoji čitelnost. Ostatně, i Tristan propustil na povrch jen to, co chtěl. Pouze ten zapitý smutek v očích o něm cosi stále prozrazoval.

Belial se na chvíli odmlčel a Tristan jej s očekáváním v očích sledoval. Když se mu konečně dostalo odpovědi, objevil se mu na tváři jemný úsměv. „Nemyslím si to, jen v to doufám,“ vydechl smířlivě a stále se tvářil naprosto trpělivě. Ve finále, tátu by rád našel, ale věděl, že za tím nejspíš vede dlouhá cesta. A jestli ho něco naučil dobře, byla to právě trpělivost. „Víte, jak se to říká, tonoucí se stébla chytá,“ dodal ještě, zatímco mu na tlamě stále pohrával ten letmý úsměv. Uvažoval, jestli jej za Arcanusem vůbec pustí, nebo ho tu ještě chvíli bude vyzpovídat a pak pošle pryč s tím, že to ani nemá cenu. Při té druhé variantě by se nedalo dělat nic jiného, než to prostě zkusit o dům dál. Neměl sebemenší tušení, kde všude se tady nacházejí smečky a ani neměl tušení, jestli Tonres do nějaké smečky mohl patřit. Možná se uchýlil k samotě a tuláctví? Moc by ho na to netypoval. Určitě mu chyběla nějaká společnost, stejně jako Tristanovi.
„A co Vy, Beliale? Máte nějaké ponětí o smečkách v okolí? Byl bych Vám zavázán, kdybyste mi poradil,“ požádal, zatímco mu pohlédl do očí. Měly zvláštní bravu. Reonys měl také zelené oči, ale úplně jiného odstínu. Mohly tyhle oči také naznačovat magii země, nebo úplně jinou? Každopádně kdo byl, že by se ptal. Navíc, od toho zde nebyl.

Vyčkával tiše a trpělivě. Jeho oči přejížděly sem a tam, prohlédly si snad každý kmen stromu a vůbec všechno, co bylo na jejich dosah. Hranice se zdály být označkované, ale asi ne úplně čerstvě. Měli by je brzy přeznačkovat. Ale stále jsou cítit dostatečně na to, aby jeden poznal, že tu smečka sídlí, uznal ve své hlavě a zastříhal ušima, když zaslechl, že se někdo blíží. Snažil se ihned rozeznat směr, odkud to šlo. Naštěstí to pro dobře slyšícího vlka nebyl žádný problém. A tak své zraky namířil na místa, odkud by se během chvíle měl někdo vynořit. Nebo v to aspoň doufal. Nečekal dlouho, takže ihned jak se objevil vznešeně vypadají vlk, letmo cuknul koutkem. Zaujaly ho jeho zelené odznaky na srsti. Jaktěživ nic takového neviděl.
Vlk se slušně představil a pověděl, že je ochránce. Tristan uznale pokývl hlavou. Oceňoval, jakožto bývalá alfa, že tu byl tak rychle. Ačkoliv kdo ví, kdy by si všiml, kdybych se neozval? Napadlo ho před chvílí, stejně jako to před chvílí napadlo i Beliala, než k němu dorazil. "Zdravím Vás, Beliale, pronesl po malé chvíli a padl mu pohled do jeho očí. Ze sedu se zase zvedl, aby nevypadal, že jeho přítomnost nebere plně vážně. "Těší mne, já jsem Tristan," představil se bez váhání s jistým respektem v hlase. Nebyl to strach, pouze dokázal uznat jeho autoritu. To Tristan byl na jeho území, které měl chránit. Uvědomoval si, že je zde narušitel. Každopádně vlk s padesáti odstíny šedi nechodil okolo horké kaše a ihned se ptal na jeho záměr návštěvy. "Hledám Arcanuse, prý je Vaší alfou," odpověděl stejně tak bez okolků. "Navedl mě za ním jeho vnuk. Mohl by mi poradit s hledáním mého otce," vyzradil svůj záměr nakonec úplně. Věřil tomu, že pokud bude naprosto upřímný, tak tím spíš mu místní ochránce dovolí se s alfou bavit.

<- Středozemka

Když dorazil na okraj tohoto velkého lesa, byl si jistý, že je správně. Tento les mu ukazoval Reonys, tím si byl jistý. Čím si ale nebyl jistý bylo, zda je správné být tady. Ze své domoviny věděl, že vstoupit na území cizí smečky může kde koho stát život. Reonys jej sice podpořil v tom, že tady to zase tak ostré není, přesto si byl jistý, že zrovna milé to nebude. Uvažoval, zda se má nějak ohlásit, nebo zde na někoho počkat v tichosti. Měl narušovat klid smečky vytím? Chvíli uvažoval i nad tím, že by se obrátil na patě a raději odešel. Musel se donutit k tomu, aby si představil obličej svého táty. On byl důvodem, proč tady byl. Musel si jít za svým a setrvat. Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl, aby uklidnil své rozházené nitro. Uvědomoval si, že musí najít zpátky svůj vnitřní klid, aby na případného ochranáře nepůsobil roztěkaně a tím pádem možná nedůvěryhodně.
Nakonec krátce zavyl. Uznal, že bude lepší se ozvat, že je tu a čeká a nepřišel dělat potíže. Rozhodl se, že je to lepší, než aby tu postával v tichosti a vypadal tak, že přišel tiše třeba přepadnout smečku. Tiše se plížili vrazi a zloději, no ne? A on nebyl ani jednoho z toho. A teď už nezbývalo nic jiného, než počkat. Naštěstí, čím déle tu byl, tím více se uklidnil. Na jeho tváři byl pouze klid a v očích ten zvláštní smutek v pozadí. Posadil se do elegantního sedu, jak jen to jeho mohutnější tělo dovolovalo a vyčkával na něčí příchod.

// Poprosila bych si ideálně Arca, děkuji

<- Ježčí plácek (přes Červenou řeku)

Narazil po cestě na zajímavou říčku. Plavaly v ní červeně zbarvené řasy, které způsobovaly klam, že je celá voda červená. Či snad byla? Jeho zraky padly na místo, odkud ústila. Bylo tam úplně stejně zbarvené jezero. S údivem pootevřel tlamku a zavrtěl hlavou. Na kolik takových zajímavých míst tu ještě narazím? Zeptal se sám sebe se zatajeným dechem. Ještě chvíli sledoval okolí. Začínalo se mu zdát, že tu jsou všechny divy světa. A to o nich nic nevěděl. Povšiml si, ale že je v okolí docela dost ruchu. Netušil, co přesně se tady děje, ale asi neměl zrovna náladu se ani připojovat. Proto se ještě po krátkém kochání zase vydal na cestu. Začínalo mu to tady být trochu povědomé. Blížil se snad k Asgaaru, do kterého jej navigoval Reonys? Doufal, že jde správným směrem. Najde tam nějaké vodítko, které ho přivede k otci? Pevně v to doufal. Ale svět byl moc velký na to, aby v něm vlk hledal druhého vlka. Kolik měl vůbec šancí?

-> Asgaarský les

<- Savana (přes Zrádný průchod)

Z toho místa, kde před chvílí procházel, mu bezděky stály chlupy na zádech. Viděl hodně nepříjemných míst, ale tohle bylo opravdu korunované. Všude se válející kosti, nebo rozkládající se těla obrovských zvířat. Zvěř, která se o mršiny pomalu pobila i s ním. Prosvištěl tudy co nejrychleji to šlo a ani se neohlížel. I vlka, jako byl on, tohle místo docela rozhodilo. Nakonec se ale objevil na otevřené louce. Překypovalo to zde životem, na rozdíl od předchozího místa, kudy před chvílí šel. Bylo tu plno krásných květin, pasoucí se zvěře a Tristana přecházel zrak. Opravdu příjemná změna, musel uznat. Vypadalo to, že v této zemi, Galliree, bylo plno úchvatných míst. A věřil tomu, že jich spoustu pozná, protože hledání otce nebude nejjednodušší věc. Pravděpodobně navštíví tolik míst, že sám nebude věřit, jaká jsou.

-> Středozemní pláň (přes Červenou řeku)

Cizinec se najednou odmlčel a nevypadal, že by měl zájem se seznamovat, nebo o společný lov. Tristan se letmo usmál, ačkoliv jeho oči tuhle grimasu nenásledovaly. Byl v nich vepsaný jakýsi smutek, který tam pořád hrál velkou roli. Jeden by si mohl myslet, že jeho úsměvy jsou neupřímné, ale nebylo tomu tak. "Tak... Třeba někdy jindy," pověděl potom klidným, stále milým tónem a na vlka pokynul hlavou na rozloučenou. "Nechte si dařit, pane," popřál mu ještě ve vší slušnosti, než se rozhlédl, kterým směrem půjde a tím se taky vydal. Ještě jednou se ohlédl za sebe na zajímavě zbarveného vlka a následně se vydal na cestu. Nevěděl kam. Ale na to už si za posledních pár měsíců zvykl.

-> Ježčí plácek (přes Zrádný průchod)