Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Sarumen (přes Liliový palouk)

Stále tomu prostě nemohl uvěřit. Hledal, až našel. Byl rád, že to nevzdával a hledal. I přes to, že už byl chvilkami zoufalý. Nenechal se tím pocitem utlouct a stále se držel zuby drápy. A vyplatilo se. Všechno, co poslední měsíce podstupoval, se mu teď vrátilo. Nemohl zapomenout na to objetí od táty, když se konečně setkali. Probíhal krajinou a stále se mu to všechno míjelo před očima. Viděl stále jeho úsměv, starostlivé výrazy, slyšel jeho povídání. Neuvěřitelný zážitek. Pro někoho úplně normální, že se setká se svým tátou, pro něj úplně speciální a vzácný. Bylo to najednou jako pohon. Měl pocit, že najednou může cokoliv a kdekoliv. Cítil zvláštní svobodu ve svém srdci, když už věděl, kde tátu najít. A že má v podstatě konečně rodinu, za kterou se může vracet.

//-> Louka vlčích máků

Červenec 1/10 Tonres

Zarazil se dřív, než k němu ten mohutný vlk doběhl. Jeho srdce se v jeden okamžik málem zastavilo. Neuměl ten pocit pojmenovat, jako kdyby se mu něco sevřelo v hrudi a zároveň se to snažilo vyrvat ven. Pozoroval každý pohyb, krok po kroku, každý záblesk ve zlatavých očích cizince… až to znenadání přestalo být cizí.
Poznal ho.
Tristan ztuhnul, neschopen slova. Všechna ta dlouhá cesta, všechny ty rozhovory, pokorné žádosti o informace, unavené tlapky a zklamání z falešných stop… to všechno jako by teď náhle dávalo smysl. Ten pach. Ta tvář. Hlas, který mu připadal blíže než vlastní dech. A pak se k němu přivalila váha toho okamžiku – i toho vlka. Táta! Objal ho tak silně, až měl Tristan pocit, že se rozpadne na kousky a přitom… To bylo nejbezpečnější místo, jaké za celý ty měsíce poznal.
Zůstal na pár vteřin nehybný, jen dýchal a zíral vpřed. Pak pomalu a nesměle pozvednul hlavu a opřel ji o Tonresovu hruď. „Já… Věděl jsem, že tě jednou najdu. Ale upřímně, už jsem přestával doufat,“ pošeptal tak tiše, aby to nikdy jiný neslyšel. „Tati,“ vyslovil to slovo, které mu už pomalu připadalo cizí, přesto ho toužil vyslovit už tak dlouho tomu, komu patřilo. Slzy, které by si nikdy nedovolil vypustit před cizincem, se mu kutálely po tvářích a dělaly v srsti mokré cestičky. Nešlo to zastavit. Tristan stál pevně, ale uvnitř něj se všechno třáslo. Ta vlna vděku, úlevy, štěstí, ale i smutku a bolesti se smíchala do jediného proudu, který konečně mohl odtéct. A to doslova, ve formě slz.
Stále nehnutě stál, nehýbal se, pomalu ani nedýchal. Chtěl něco říct, tolik slov, tolik vět, ale nic z toho neprošlo přes hrdlo. Jen nádech, hluboký a těžký. Srdce bilo jako o závod a přitom se cítil klidněji, než kdy dřív. Když se pak Tonres odtáhl, měl chuť se po něm natáhnout zpátky, tak tak se udržel. „Vypadáš… pořád stejně,“ pronesl tiše a s úžasem. Až když mu došlo, že to nejspíš byla hloupost, jemně a omluvně se usmál. Přešel pohledem po jeho tváři, jako by si ji chtěl zapamatovat. Potom konečně s úctou sklopil hlavu. „Také jsem tě hledal hrozně dlouho. Nevěděl jsem, jestli…“ Nedopověděl. Bylo toho příliš.
Po chvilce zvedl oči zpět k němu. „Viděl jsem a zažil jsem mnoho. A ne všechno stálo za řeč,“ pousmál se smutně. „Ale tady… Tady je to všechno jiné. Všichni jsou tu moc milý a nápomocní. Jen díky zdejším jsem dorazil sem a našel tebe,“ zamával ocasem a ve výrazu měl plno vděku. „Jak jsi tu dlouho? Povídej spíše ty! Chybělo mi tvoje vyprávění!“ zažadonil skoro jako tehdy, když byl malým vlčetem. Jeho táta toho musel jistě spoustu zažít a vzhledem k tomu, jak vypadal spokojeně, bude jeho příběh jistě mnohem optimističtější, než Tristanův. Aspoň v to doufal a moc mu to přál.

// Po domluvě budeme pokračovat u jezera, mizím na VLA (pozdě, ale přeci...:D)

Byl plný skvělých i rozporuplných pocitů. Ale převažovalo převážně nadšení, že konečně potkal svého tátu. Našel ho. Nevzdával to a konečně tu byl, v celé své kráse. Tristan neustále spokojeně pohupoval ocasem a nadšeně se na něj koukal. Ten smutek, který už měl vepsaný v očích, byl celou dobu fuč. Zmizel s příchodem Tonrese. Ale nakonec přišlo i na rozloučení, protože, jak Tristan pochopil, táta má nějaké povinnosti a synáček chtěl ještě trochu zkoumat místní zemi, než se zase přijde podívat do Sarumenské smečky. Byl štěstím bez sebe, že to konečně dopadlo a on tátu fakt našel. Stále tomu nemohl uvěřit, ale bylo tomu tak. S neutuchajícím úsměvem se rozloučil, poděkoval i slečně Marion a otočil se, aby mohl les opustit. Už teď věděl, že se vrátí brzy.

//-> Ježčí plácek (přes Liliový palouk)

Usmíval se s jemnou trpělivostí, která ho provázela snad všude, kam přišel. A trpělivost byla právě teď více než potřeba. U Marion se nálady přelévaly jedna přes druhou. Bylo to opravdu fascinující. „To jsem rád,“ přikývl s poklidným, neutuchajícím úsměvem. Nebyl by vůbec rád, kdyby ji vyrušil u něčeho důležitého. Její nadšení, které vyzařovalo z každého slova, ho dokonce donutilo se trochu zasmát. A to mu bylo za poslední dobu docela cizí. „Zní to, jako by vaše smečka žila opravdu společně. To je vzácné… A krásné,“ řekl tiše a zamyšleně. Na chvíli pohledem zabloudil ke ztemnělému lesu, jako by si snažil představit ten domov, o kterém tu vyprávěla.
Náhle se její tón změnil a projevila něžný zájem, na což Trist reagoval vděčným pohledem. Byla zhruba stejně stará, jako on, nejspíš, ale oproti němu dost neřízená. Ale oba tyto kožíšky ukrývaly vřelé srdce. „Ano… Ztratili jsme se,“ přiznal. „A snažím se ho najít. I kdyby to mělo trvat celý život.“ Přestože ta slova zněla smutně, jeho hlas byl spíše vyrovnaný. Dávno věděl, že jsou věci, které nejdou hned.
Její zamyšlené ticho přešel tak, že trpělivě vyčkával. Potom začala s výčtem svých dovedností. Tentokrát se zasmál znovu, ale o dost upřímněji. „To jsou velké schopnosti, slečno Marion. A paměť na bobule ještě cennější. Když by náhodou pošla všechna zvířata, aspoň nezajdete hlady,“ pokýval uznale hlavou a v jindy hluboce smutných očích se mu zaleskla jakási hravost. Její energie byla vskutku nakažlivá. „Bohužel jak voní tatínek… Asi ne po bobulích,“ posteskl si na oko zklamaně. Ale jak se říká, na každém šplouchu pravdy trochu. Sice vtipkoval, ale uvnitř by byl rád, kdyby táta voněl po bobulích. Třeba by si ho Marička vybavila.
Pak ale přišla ta těžší chvíle. Tristan zpozorněl, když se vlčice tak náhle otevřela. Tiše a s úctou jí naslouchal a když domluvila, přistoupil o krok blíže a sklonil hlavu. „Je mi to moc líto, Marion,“ řekl tiše. „Jde vidět, že vám byl velmi blízký. A určitě by měl radost, jak moc se snažíte být dobrá,“ pokusil se ji povzbudit. „I já bohužel ztratil někoho blízkého,“ přiznal se jí nakonec také, když se ptala. Otevřel něco, čemu se vyhýbal. Ale doufal, že se v tom nebude muset pitvat dál.
Její nečekaný kompliment ho rozhodil. Prudce zamrkal a znovu se usmál, tentokrát ale s náznakem rozpaků. „Jste moc laskavá, děkuji. Každopádně těm vašim se ty mé nevyrovnají,“ oplatil jí hbitě pochvalu. A poté zase utichnul, aby mohl vlčici poslouchat. Napovídala toho opravdu hodně. Prý se v této smečce narodila a pak začala mluvit o vlku, který hlídá mrtvá zvířata. „Musím uznat, že hlad mám, ale… Asi není vhodné, abych za Vámi šel hodovat, slečno Marion. Ale moc si Vaší nabídky cením,“ ujistil ji tónem, ze kterého by se kde jaké vlčici podlomila kolena – nevědomky, ale jinak to neuměl.

Tristan se otočil po hlase ještě dříve, než zahlédl pohyb. I kdyby chtěl, nebylo možné ji přeslechnout. Vlčice, která se k němu blížila, v sobě nesla takovou živou jiskru, že by se snad i hory rozestoupily samy, aby jí udělaly cestu. Zastavila se před ním, zvídavá a bez špetky nedůvěry. Trist na malý okamžik zůstal stát v tichosti a nehybně, jako by se právě zjevilo něco, co ve svém světe plném stínů a ticha nečekal. Pak se ale usmál. Přirozeně, leč trochu překvapeně.
„Dobrý den, slečno,“ opětoval jí ihned pozdrav spořádaně. „Ano, byl jsem to já,“ přikývl a sklonil trochu hlavu. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil,“ pronesl tiše a pak zase zvedl pohled do jejích očí. Byly krásně zelené. Až teď začal vnímat výjimečnost této vlčice. Obě uši měla sklopené a celou ji zdobil hezký, huňatý a zakroucený ocas. Neobvyklé. Neobvykle hezké, musel uznat. Jeho oči ji zkoumaly se zvědavostí, ale ne dotěrně.
Její otázky ho vůbec nezaskočily. Tedy až na to vytí. „Jmenuji se Tristan, je mi ctí vás poznat, slečno Marion,“ odpověděl jí klidně s mírnou poklonou. „Jsem poutník. Putuji po zemi a hledám svého otce,“ svěřil se jí ihned bez okolků. Ona přišla s takovou přímou energií, že jí nešlo se nesvěřit narovinu s tím, co hledal. Všiml si, jak se usadila a vypadala jako někdo, kdo nikam nepospíchá a jen tak ho neopustí. A vlastně mu to vůbec nevadilo. Lepší, než nějaký nabroušený ochranář, i když by se nedivil, kdyby se i takový za chvíli ukázal.
„Vy jste první, koho z vaší smečky potkávám,“ usmál se. „Musel jsem tedy ohlásit svou přítomnost, aby si někdo nemyslel, že jsem vás přišel napadnout,“ osvětil jí trpělivě a zavlál ocasem do strany. „Žijete zde dlouho?“ zeptal se s neskrývaným zájmem. Možná trochu kontroloval, jestli není ve smečce nová a tudíž nezná takováto pravidla.

//<- Tenebrae

Blížil se k lesu, ze kterého už z dálky sálaly pachy. Musela to být stoprocentně smečka a Tristan byl vděčný, že ji našel poměrně rychle. V duchu ještě jednou poděkoval asgaarským za podání informací. Věděl, že tohle nesmí nikde roznášet, že smečky podávají informace o jiných smečkách. Nemuselo by to mezi nimi udělat dobrotu. Ale teď byl tady. Zastavil se na okraji území, které mu nic neříkalo. Vítr mu do čumáku donesl směs pachů, které neznal… Ale mezi nimi se mihnul jeden, sotva postřehnutelný, ze kterého se mu na okamžik sevřela hruď. Zamrkal. Zavětřil znovu, tentokrát soustředěněji. Nic. Jen les, vlci a vůně lesa. Možná si to jen namlouval. Jen se mu zastesklo. Zůstal stát na místě. Věděl, že cizí území si zaslouží úctu, se kterou přicházel. Ne jako vetřelec, ale jako poutník, který hledal svého tátu. Zoufale, ale s vytrváním, které mu bylo vlastní.
Nakonec se nadechl a krátce zavyl, aby okamžitě dal smečce najevo, že je tu, ale nebude dělat problémy. Pak mlčky sledoval krajinu, stromy, cestičky vyšlapané mnoho tlapkami, keře a kapradiny. Cítil v kostech, že tady je to jiné. Tohle místo by mohlo být opravdu důležité. Zvláštně se mu svíral hrudník a měl motýlky v břiše. Možná to bylo jen vzrušení z toho, koho potká tentokrát. Kdo za ním dorazí a zeptá se ho, co zde pohledává? Tolik otázek a doufal, že na ně brzy dostane odpověď.

//<- Esíčka

Orientace v nové krajině pro Tristana nebyla vůbec jednoduchá. Přesto si aspoň nějak matně pamatoval, kudy šel do Asgaaru. A odkud přišel. V dálce viděl hory, které procházel, když do téhle země vstupoval. Pokud mu paměť sloužila dobře, někde v těchto místech by se také měla nacházet ona zmiňovaná smečka na jihu. Byla to tak trochu pátrací akce. A také detektivní. Jeho zraky spočinuly na řeku. Měl docela žízeň, ale barva vody se mu ani za mák nezdála. Zkusil k ní sejít a čichl si. Mezi očima se mu na čele objevila znepokojená vráska. To asi budu muset vydržet, pomyslel si a otočil se, aby zase pokračoval v cestě. Koutkem oka zahlédl pohyb pod hladinou. Byl to pstruh? Zajímavé, myslel jsem, že pstruzi mají rádi čisté vody, napadlo ho. I tak se ale raději napít nešel a pokračoval dále v cestě.

//-> Sarumen

//<- Asgaar (přes Tulipánovou louku)

Ještě si stále v hlavě dával do kupy všechny informace, které v Asgaaru dostal. A také byl vnitřně potěšen nabídkou Arcanuse. Byl to vážně vlk na svém místě, to musel uznat. Byl by se tam možná zdržel, ale vážně ho to táhlo dále. Musel vyrazit na cesty, dokud měl všechno čerstvě v paměti. Pokud si obrázky poskládal dobře, musel zpátky na jih, kde by se měla nacházet jedna smečka. Zbytek byl spíše ve vyšších polohách. Napadlo ho, že pokud se čirou náhodou dostal jeho táta do Galli ze stejného směru, jako Tristan, mohl zavítat prvně právě tam. Moc nevěřil tomu, že by se usadil v první smečce, na kterou narazil, ale minimálně mohl třeba požádat o přístřeší. Mohl ho tam někdo znát. A nebylo nic jednoduššího a zeptat se tam, že ano? Třeba tamní vlci budou stejně ochotní, jako v Asgaaru, Mechu a Cedru a něco mu poví.

//-> Tenebrae

Pousmál se, když malá vlčice promluvila znovu. Byla obdivuhodná, nezalekla se, i když čelila cizinci a nebála se mluvit napřímo. Sice se musela trochu popostrčit, ale to jí na ctihodnosti neubíralo. „Odkud pocházím… To je těžké říct. Když už je vlk poutníkem příliš dlouho a je stále na cestách, začne slovo domov ztrácet tvar,“ na chvíli sklopil pohled. „Ale kdybych měl pojmenovat místo, odkud jsem vyrazil na svou cestu… Sever. Lesy plné topolů a spousta divokých řek. Ale je to již dávno. A daleko,“ usmál se mírně, přes ty smutné oči. Jakákoliv vzpomínka na místa, odkud pocházel, bolela. Většina z nich. Proto se raději soustředil na její další otázku. „Mám jen to, co unesu v srdci a za to bych asi nevyměnil nic. I když jste mi poskytli více informací, než jsem čekal. A za to moc děkuji,“ sklonil hlavu ve vděčném gestu a na oba se krátce usmál, přičemž houpl ocasem do strany.
Na chvíli se pozastavil, když padla otázka na jeho zranění. Bylo vidět, že zvažuje, jak odpovědět. Ale nezalekl se. „Povězme, že některé cesty jsou drsnější, než jiné. A některé jizvy připomínají chyby, které už znovu udělat nechceme. A někdy naopak mohou ukazovat i to, co jsme udělali velmi dobře,“ pravil a doufal, že tomu vlčátku moc nezamotá hlavu. Snažil se o tom všem, co nechal za sebou, nemluvit konkrétně.
Od Arcanuse přišla velmi vřelá nabídka, kterou Tristana překvapil. Na malý moment ztuhnul, prudce zamrkal a vděčně se usmál. „Budu nad tím velmi přemýšlet, Arcanusi a jsem poctěn, opravdu,“ vyrazil ze sebe . „Věřím, že Asgaar ve vašich tlapách musí být skvělé místo pro žití,“ pokýval hlavou. Pak chvíli jen tak tiše stál, jako by zvažoval, zda ještě zůstat, ale nabil dojmu, že již nebyla potřeba to protahovat a on nebude neslušný, když už opravdu bude pokračovat v cestě. „Ještě jednou děkuji. Přestože bych tu zůstal s radostí déle, mé pátrání musí pokračovat,“ vydechl a oba přejel pohledem. S ním pak spočinul na Beleth. „A jestli mohu… Máte v sobě něco vzácného, slečno Beleth. Neztraťte to,“ usmál se na ni povzbudivě a otočil se k odchodu. „Snad brzy nashle!“ zvolal ještě, zamával ocasem a vyrazil zase na cestu.

//-> Esíčka (přes Tulipánovou louku)

6/10 Saturnus

Všiml si pohledu, který na něj Saturn vrhl po tom, co zmínil, že mu popis Smrti zní až moc povědomě. A tak mu věnoval letmý úsměv, spíše omluvný a povzbudivý. Nezdálo se, že by čekal otázku. Naopak si cenil právě toho, že Saturn mlčel. Měl pocit, že v jejich mlčení je tolik pochopení, že to bylo lepší, než tisíce slov. A když pak jeho společník nadhodil, že nejlepší je mít trochu od obojího, jak štěstí, tak síly, usmál se znovu a zavrtěl hlavou. „A možná taky trochu rozumu, nebo jeden dobrý přítel,“ pronesl trochu pobaveně, jen tak pro odlehčení. Nesnažil se přehnaně vtipkovat, nebyl jeden z těch, co by se snažil druhé rozesmávat za každou cenu.
Téma o důvěře by se dalo rozebírat nejspíš do nekonečna a každý by řekl něco jiného. Ale většinou to stále krouží kolem stejného principu. „Je fakt, že je jedno, jaký vztah mezi vlky je. Bez důvěry stejně všechno dřív nebo později spadne,“ pronesl zamyšleně, aby tohle téma uzavřel. Dokonce to byla zkušenost, která mu nebyla cizí. A nejspíš si ji ozkoušel téměř každý.
Všiml si, jak najednou ztratil plynulost řeči. „Já vím, jak jste to myslel,“ ujistil ho ihned klidným tónem, přičemž se pokusil dodat Saturnovi oporu. Sám vnitru znejistěl, jelikož se oba zase očividně nepochopili a dostávali se tím do nejedné rozpačité situace. Na jednu stranu to bylo docela úsměvné, aspoň pro Tristana, ale ve výrazu ani trochu náznaku úsměvu neměl. Nerad by tím rozhodil Saturna, který to mohl brát úplně jinak. Snažil se správnými slovy vybruslit ze situace a Tristan na ně klidně přikyvoval hlavou. A když vyslovil možnost, že si někdy svou rodinu jeden může najít ve chvílích, kdy to nejméně čeká, hnědý vlk sklopil zrak k zemi. Pak pomalu přikývl. „Snad… Máš pravdu,“ řekl polohlasem a jistou opatrností, jako by si to představoval, ale netroufal tomu uvěřit. Ale ani to nezamítl. Ale kolik vlk musel mít štěstí, aby rodinu našel rovnou dvakrát v životě? Co když už nebyla šance?
Kapky deště mu pomalu stékaly po šíji, když se začali bavit o přístřešku. Kožich těžkl vodou, ale nezdálo se, že by to Trista obtěžovalo. Bral to tak, jak to je. Jednou prší, podruhé bude svítit slunce a pálit do kožichů. Krátce zauvažoval nad jeho návrhem. „Zní to jako ideální místo,“ ocenil a zamával ocasem. Ustoupil o krok a gestem ho vybídl, aby se ujal vedení. „Povedete?“ pronesl nakonec s klidem a vděčnou pokorou.

5/10 Saturnus

Tristan přenesl váhu na zadní tlapy a podíval se směrem k obzoru. Snášely se z něj kapky deště a máčely jeho kožich. Pak se ale pohledem vrátil zpět k Saturnovi, který po posledním kontaktu z očí do očí sklápěl pohled. Vypadlo z něho jedno jediné slovo, ale úplně stačilo. Věděl, co všechno v sobě neslo a cítil z něj všechno, co zůstalo nevyřčeno. Nebo aspoň měl ten pocit. Zároveň se cítil trochu provinile, protože netušil, jak moc ho chudáka dostal do rozpaků. Měl chuť se omluvit, ale bylo to vůbec na místě? Rozhodl se tentokrát opravdu k tomu taktickému mlčení a raději už se k situaci vůbec nevracet. Nechtěl ho zatlačit do kouta, tak jen raději zachoval chvíli tichého přítomného sdílení.
Když pak popisoval Smrt, Tristan se opět na chvíli zamyslel. Znělo to všechno až moc povědomě. Jako kdyby ho Smrt v minulosti navštívila již několikrát – což byla ostatně pravda. Ale překračovala vůbec tahle děsivá vlčice hranice této země? „Zní to až… Příliš povědomě,“ poznamenal tiše. Sice neřekl nic konkrétního, ale nejspíš jeho společníkovi neuniklo, že si nejspíš Tristan neprošel zrovna jednoduchým osudem. Cítil, že k němu mohl být upřímný kolik jen chtěl a to si dovolil jen k hrstce vlků. Vlastně dlouho žádného nepotkal. Ale Saturn v něm probouzel cosi, co mu nebránilo aspoň v malém sdílení. Možná proto, že byl jiný, než ostatní. Jemný. Přesto se ani samotný Tristan ke své minulosti nechtěl vracet, ani slovy. Možná to byl ten důvod, proč o své minulosti nic moc neřekl, zatímco jeho společník už toho řekl, pro něj, možná více než dost. Bylo mu to na jednu stranu líto.
Nad přáním na cestách se vděčně usmál. „Věřím, že na některých místech potřebuje vlk více štěstí, než síly,“ zasmál se. „Obzvlášť tady. Asi to bude ještě zajímavé,“ dodal ještě spokojeně. Těšil se. Opravdu se mu začínala líbit představa, že to zde při hledání otce všechno dopodrobna prozkoumá. Byl zvědav, na co všechno narazí, koho a co potká…
Když Saturn přiznal, že vedení sourozenci není úplně obvyklé, mlčky přikývl. Nezpochybňoval to, jen jeho vnitřní rovnováha se na chvíli nahnula. „Je to jiné… Ale možná o to pevnější, když je v tom opravdová důvěra,“ pronesl po chvíli tiše. Nebyla v tom závist, jen jakási lítost nad něčím, co nikdy nepoznal. Pohledem na chvíli sklouzl opět na vodní hladinu, která se vlnila, jak na ni dopadaly kapky. Zmínil se o partnerce a dalších sourozencích. „Rodina je někdy více o volbě, než o krvi,“ řekl a nadechl se pro pokračování. „A když se najde někdo, s kým se duše sladí tak, jako by patřili k sobě od narození… To je dar, který mnozí nikdy nepoznají. Máte, jak se zdá, štěstí, Saturne,“ usmál se na něj a zavrtěl ocasem.
Pak se trochu zavrtěl a trhavým nádechem se rozhlédl okolo nich. „Nevíte náhodou o nějakém místě poblíž, kde bychom se mohli schovat?“ zeptal se klidně, aniž by z hlasu zazněl spěch. „Jen abychom nebyli úplně promočení a v případě, že chcete v mé společnosti ještě chvíli setrvat,“ navrhl a zavadil pohledem o Saturnovu tvář – nenápadně, ale stále s tou neutuchající vlídností ve výrazu.

4/10 Saturnus

S pochopením v očích přikývl hlavou. V očích mu přeběhl stín ještě hlubšího smutku, než v nich měl doposud. Neutápěl se v něm, ale byl tam, jako dávno zaschlá kapka deště, která nikdy úplně nezmizí. Těžký osud bylo něco, co ani Tristana neminulo, a proto dokázal plně souznít s pocity Saturna. „To, že to tehdy bolelo, nezmenšuje odvahu, s jakou jste se přes to přenesl,“ pověděl mu potom tiše, zatímco oči nespouštěl z těch jeho. Na malý moment se do nich zahleděl tak hluboce, jako kdyby přestal existovat svět kolem nich. V tom jeho pohledu bylo tolik pochopení a nevídaného soucitu, jako kdyby ony události prožil společně s ním. Potom mu ale došlo, že by mohl působit až příliš vlezle a všechno to napravil mírným omluvným úsměvem.
„Doufám, že se mi zatím vyhne. Ale jestli za ní budu muset jít… Třeba aspoň pochopím něco, co mi zatím uniká,“ vyjádřil se ohledně Smrti zamyšleně. Dle všeho se zrovna s tímto vlčím bohem nebylo zrovna příjemné setkat. Nedivil se. Už jen to, jaké jméno ta tajemná vlčice nesla, nahánělo husí kůži. Pokud dělala čest svému jménu, musela taková návštěva u ní být hotové ztělesnění pekla. Ovšem… Tristan už peklo párkrát prošel. Mohlo to být horší, než to, co prožil v minulosti? „Je opravdu tak... Hrozná?“ zeptal se opatrně. Váhal vůbec, jak ji označit správně.
Jakmile si zase trochu utřídil v hlavě všechno, co se dozvěděl, vděčně zamával ocasem. „To rozhodně mám. Je to příjemné rozptýlení a upřímně mě zrovna nic nedrží na jednom místě,“ svěřil se, tentokrát bez jakéhokoliv náznaku smutku, či zklamání. Pouhé zkonstatování faktu, jak to momentálně měl. „Jsem Vám moc vděčný za to, kolik jste mi toho o těchto krajích řekl,“ pověděl pak. „Pomohl jste mi to zde trochu pochopit. Děkuji, Saturne,“ sklonil mírně hlavu ve vděčné úkloně.
Když přišla řeč na druhou alfu Saturnovi smečky, neskryl překvapení, které přišlo. O vedení smečky sourozenci jaktěživ neslyšel. Tam, odkud pocházel, vládli pouze páry. „N-no teda…“ zadrhl se nejistě a rychle hledal nějaká vhodná slova. „To musí být… Fajn?“ vysoukal ze sebe a snad poprvé za celý jejich rozhovor cítil, jak se mu úplně vytratila slova. Nevěděl proč přesně. Spojoval si jedno a druhé dohromady. „Ale ve finále je to možná v něčem mnohem lepší, než s partnerem? Nezávislé na touze, na poutu, které se může zlomit. Spíš jako… spojení krve,“ uvažoval nahlas, s pohledem upřeným na vodní hladinu. „Ale nevím… Sourozence jsem nikdy neměl,“ povzdechl si tiše. Ani matku.

Zhluboka se nadechnul, aby zkrotil veškeré rozvířené emoce a nedával moc najevo své zklamání. Možnosti, kde by po otci mohl pátrat v této zemi, se krapet zúžily. „Přiznám se, že myšlenka se obrátit na samotný Život mě dosud nenapadla… Ostatně jsem se o něm dozvěděl teprve nedávno. Ale snad… Pokud neotevře dveře rovnou, ukáže alespoň další cestu,“ pronesl tiše, s tím smutným smířením, jaké nosil v očích častěji, než by si přál. Přesto na Arcanuse znovu vděčně kývnul hlavou a stejně tak se mu na tlamě objevil nepatrný úsměv. Tenhle návrh byl opravdu dobrý. Byla v něm zase nějaká naděje. A pokud Saturnus říkal, že je Život možná bohem… Byla šance, že věděl o všem živém, co se zde pohyboval, že ano?
Pak místní alfa představila malou vlčí slečnu. Tristan si vyvodil, že se nejspíš tedy jedná o vlče Beliala. Přišlo mu trochu zvláštní, že se držela spíše u Arcanuse a nešla se svým tátou, ale možná… Se chtěla učit od toho nejlepšího? „Těší mě,“ usmál se na ni vřele a pohoupal ocasem. Nezalekl se oslovení, které z úst malé vlčice zaznělo. Naopak mu ve výrazu zůstával stále ten vstřícný úsměv – a možná trochu pobavený, jelikož si v tom oslovení našel dávku upřímnosti, kterou uměla právě hlavně vlčata a bylo to spíše roztomilé, než urážlivé.
„Cizák… Nuže, s ohledem na mou přítomnost zde, ve vašem lese, nemohu jinak než uznat, že jste zvolila výstižné označení, slečno Beleth,“ pronesl lehce rozezpívaným tónem. Jeho jantarové zraky pak padly na Arcanuse, který poděkoval za informaci, která mu byla podána ohledně jeho vnuka a s očekáváním oba dva přejížděl pohledem. Tlapky jej samozřejmě už svrběly, aby pokračoval dále ve svém hledání Tonrese, ale byl natolik zdvořilý, že vyčkával, zda si to vlče přeci jen nerozmyslí a nenajde v sobě odvahu se na cokoliv zeptat. „Vaše otázka by mne potěšila, kdyby vás cokoliv napadlo,“ ujistil ji s nehranou galantností.

Červen 3/10 Saturnus

Tristan mu mlčky naslouchal. Bylo zřejmé, že Saturnova slova v něm našla tichou a hlubokou ozvěnu. „Možná, že Gallirea opravdu spojuje to, co mělo zůstat rozdělené,“ pověděl zahloubaně a pevně doufal, že stejné setkání potká i jeho. Chtěl najít tátu, opravdu moc. A slova jeho společníka mu zase rozbouřila naděje v jeho nitru. Našel zase více síly sám v sobě, aby s hledáním právě v této zemi nepřestával. „To, co jste zažil… Muselo být těžké,“ dodal pak opatrně. Pronesl to s klidnou vážností někoho, kdo dobře ví, jaké je někoho ztratit a pak doufat. „Ale je krásné, že jste se nakonec našli,“ řekl ještě se zasněným výrazem, jako by tu situaci momentálně prožíval společně s ním. Dokázal si představit ten pocit štěstí, co oba cítili, jako by ho sdílel s nimi. Nejspíš si prošli peklem a mysleli si, že se již nikdy neshledají. „Moc rád k Vám někdy zavítám,“ reagoval na pozvání s téměř hmatatelnou vděčností a zlehka zamával ocasem na důkaz vděku. Vážil si toho.
Naprosto fascinovaně poslouchal vyprávění o Životu a Smrti. Hlavu měl lehce nakloněnou na stranu a nespouštěl z vlka oči. „Musí to být zvláštní pocit, stát před někým tak mocným,“ hlesl fascinovaně. „Předpokládám, že jste měl tu čest, když o nich tolik víte?“ Odtušil a trochu zalapal po dechu v uvědomění. „Ty zlaté kopce jsem viděl! Bylo to jedno z prvních míst, co mě zde zaujalo,“ vyhrkl potom užasle. Takže tohle bylo sídlo Života? Ihned se mu v hlavě začala vybavovat cesta, kudy by tam mohl dojít. Stačilo jít odsud v podstatě na jih. Asi by neměl problém to najít.
„Barevné kožichy, magie, křídla…“ zopakoval polohlasně a na chvíli svým pohledem zabrouzdal k nebi. Slunce zapadalo za obzor a vypadalo to, že se v noci nejspíš bude pršet. Na chvíli se zamyslel, že by se možná měli jít někam schovat. Na druhou stranu bylo poměrně dusno a možná by nějaké ovlažení přišlo vhod, pokud by se nejednalo vyloženě o slejvák. „To zní opravdu neuvěřitelně,“ vyjádřil se konečně a zavrtěl hlavou. „Bude vskutku zajímavé tuhle zemi zkoumat,“ kývl hlavou, těšíc se na nadcházející dobrodružství. Všechno zde bylo tak nové a nepoznané…
Saturnova reakce na jeho chválu ho přiměla se znovu usmát. „Ano, někdy se mlčení hodí více, než rozvláčné řeči,“ přikývl a pak sklopil pohled, jako by zvažoval, zda k tomu něco ještě říci. „Jste na smečku sám, nebo…?“ zeptal se znovu s opatrnou lehkostí.

Červen 2/10 Saturnus

Na Tristanovi bylo znát, že zpráva, že jméno jeho otce Saturnovi nic neříká, ho zasáhla. Netvářil se zklamaně, ale v jeho pohledu se mu mihlo něco, co pravděpodobně druhý vlk poznal – tichý stín nejistoty, který se za podobných odpovědí vkradl snad do každé tváře. „To nevadí,“ řekl tiše. „Jistě jednou potkám někoho, komu se rozzáří oči a poví mi: jooo, toho znám!“ prohlásil to s takovým nadšením, jako kdyby mu to snad opravdu někdo právě pověděl. Pak ale zase trošičku pohasnul. Uvědomění, že se tak ještě nestalo, bylo opravdu rychlé.
Na Saturnovo mávnutí ocasem se přece jen trochu zase usmál. Ten pohyb působil až nakažlivě vřele, stejně jako jeho optimismus, s jakým to řekl. „Třeba se jednou přesvědčím na vlastní oči. Nerad bych se vtíral, samozřejmě, ale Váš les zní opravdu magicky,“ pověděl a sám u toho zavlnil ocasem. Vypadal, že jej taková místa lákají a že se těší? Jenom doufal, že nebyl příliš vlezlý. Tam, odkud pocházel, by ho už alfa smečky pomalu držela v zubech za to, že si vůbec dovolil přemýšlet nad tím cizí smečku navštívit. Byl fakt, že i on jakožto alfa byl k cizincům tvrdý. Ale spravedlivý, to zase ano. Neubližoval na potkání. Jenže v té vzdálené zemi to vše fungovalo úplně jinak. Tristan začínal vnímat ty rozdíly.
Saturnus se vyjádřil ke svému kožíšku a Tristan na něj zůstal překvapeně koukat. „Mocný vlk? Život?“ zopakoval zadumaně a stejně tak zamrkal. „O tom jsem neslyšel. Pověděl byste mi více, prosím?“ požádal a cítil, jak se jeho nitro naplnilo zvědavostí. Tohle znělo jako vrchol toho všeho kouzla, které zde vládlo. Jestliže tu byl vlk, co uměl vlkovi změnit kožich, co tu bylo ještě? A co všechno uměl on?
Zahlédl, jak se jeho společník pod jeho chválou zadrhl. Pousmál se, nikoliv posměšně, ale vlídně. „Myslím to vážně,“ potvrdil s lehkostí. „Jste skromný a zároveň dokážete uživit celou smečku přes tak kruté zimy… Vůdcovství se neměří slovy, ale tím, co za vámi zůstává,“ zarazil se pak, ale jen na zlomek vteřiny. „Ale nebojte,“ dodal ještě. „neřekl bych to, kdybych to nemyslel vážně. Umím být i decentně tak…“ zarazil se. „…takticky mlčenlivý,“ zazubil se a zamával ocasem.