Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F1:6: napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Tristan sebou trhnul při výkřiku, jako by ho někdo bodnul ostnem. Hlava mu vystřelila ke směru zvuku a pohled směrem k pláži. Zprudka se otočil, až se mu pod tlapkami rozvířil prach a málem sebou sekl, protože byl stále svázaný. Chtěl couvnout, uhnout, skrýt se, když na něj všechny ty zraky padaly. Co od něj chtěli, když na něj vrhali takové pohledy? Nohy se mu najednou rychle rozkmitaly vpřed. Proklouzl mezi dvěma členy posádky, protlačil se škvírou mezi sudy a zády narazil do zrezivělé výztuhy. Srdce mu divoce bušilo, možná ani nepřestalo, rychle se skrčil a vyčkával, zatímco očima těkal po prostoru. Zachytil pohyb, docela rychlý a okamžitě uhnul, přikrčil se a přitiskl se bokem ke dřevěné bedně. Dech se mu zrychlil, pálil a přesto zadržel výkřik, když se v dálce ozval další rachot. Trhnul uchem po zvuku a okamžitě popošel blíže k ostatním, napnutý jako struna.
Každý sval ho táhnul jiným směrem, ale on se držel, aby nevyrazil kdo ví kam. Napínal uši, sledoval stíny a při každém pohybu byl připraven uskočit. „Rozvažte mě, protože když spadnu na hubu, budu vám úplně k ničemu!“ Vypálil tvrdým tónem k ostatním, zatímco je zpražil pohledem. Ta slova k nim dorazila poměrně rychle. A jeden z nich opravdu neváhal, aby k němu přiskočil a z lan ho vysvobodil. Tristan natáhnul tlapky před sebe, aby se konečně protáhl a pak jen sledoval, co se bude dít.

F1:5: Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Zase ten smích. Tristanovi už lezl krkem. Byl rád, že se naučil mít tolik sebekontroly, aby takovéto situace zvládal a ještě to všechno nezhoršil. Nebyl v situaci, kdy by si mohl vyskakovat, pořád byl svázaný. Lano kolem tlapek měl tak, aby mohl děla pouze malé krůčky. Na druhou stranu mu to dodávalo trochu sebevědomí. Nejspíš jim na pláži před zajetím ukázal, že se bránit umí, proto ho stále drželi spoutaného. Zlompacka před něj hodil kus starého pergamentu. Prý to byl klíč k ovládnutí Gallirey. Hnědý vlk nedokázal zavčas zarazit svůj šokovaný pohled. Tak o tohle celou dobu šlo? Chtěl ovládnout Gallireu? Tu krásnou zem, do které nedávno dorazil, obdivoval její hluboké kouzlo, krásy a hlavně… Místní obyvatele? Musel to nějak zarazit. A to rychle. Ale jak? Snažil se své rozházené nitro zase uklidnit, ale bylo to opravdu těžké.
Světla z luceren osvětlovala jen části potrhaného pergamentu. Napůl potrhaný papír připomínal zraněné tělo — rozervané škrábanci, zakrvácené skvrnami od mořské vody a starého vína. Trist se neodvažoval přiblížit, přesto mu oči samy sklouzly k tomu, co leželo na sudu. Snažil se v tom vyznat, najít nějaký systém. Před chvílí samozřejmě lhal. V mapách moc číst neuměl, obzvlášť, když jich za svůj život na moc nenarazil. Spíše na žádnou. Ale... Když na to zaměřil svůj jantarový pohled, poznal pár míst, které v této zemi zahlédl. Jenže... Nebyl tu dlouho a ještě se zde moc nevyznal. Ale musela to být mapa Gallirey.
Zvláštní čáry, tenké jako vlay, se vinuly přes ostrov jako pavučina nakreslená šílencem. Byly tam symboly, kterým nerozuměl. Kruh protkaný šipkami a křížek uprostřed nepojmenovaného lesa. Některé části byly vyšisované, jiné vypadaly, jako by je někdo dokreslil později. Někdo s roztřesenou packou, asi ve spěchu, nebo stresu, či třeba obojí.
Mezi liniemi dýchalo cosi prastarého. Něco, co by možná mělo zůstat spát. Něco, po čem možná toužil nejen každý pirát, ale i většina normálních vlků chodících po zemi. Možná se jednalo o něco vzácného, nebo drahého, co nenajde jen tak každý. Tristan polkl naprázdno, nikdo si ho moc nevšímal, všichni teď sledovali pláž.

F1:4: Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Ležel na boku, provazy nepříjemně zařízlé do srsti a všechno v něm křičelo, že na tuhle pláž nikdy neměl chodit. Nemohlo to skončit. Ne takhle, ne tak rychle. A rozhodně ne s nimi. Hřbet ho pálil, jak se napjal při dalším prudkém zasmání některého z vlků. Ale ani se nehnul, jen napnutě poslouchal. Hlasité kroky, těžké tlapy a pak zastavení. Ticho. Vzduch houstl. „Tak co… Máš něco, co by mě mělo zajímat?“ ozvalo se nad ním děsivým tónem. Admirál vyhrožoval. Nejspíš doufal, že už si to Tristan rozmyslel a kápne božskou, protože dostal strach. I když chudák Tristan opravdu neměl s čím, ale to podezřívavý pirát nikdy neuzná a to bylo znepokojující. Tristan pootevřel oči a pohlédl letmo na něj, více si netroufl. Věděl, že je v pěkné kaši.
„Já…“ Hlas se mu zadrhl v hrdle. Snažil se polknout, ale měl sucho v hrdle. „Já nejsem ten, koho hledáte,“ zkusil to trošku zoufale. Začínal se lámat? Pravděpodobně. Ozval se ostrý smích, krátký, skoro pobavený, ze kterého se přetáčel žaludek a dělal přemety. „To říká každý, kdo se snaží z takové situace zoufale dostat,“ uchechtával se Admirál a Tristanovi se z toho udělalo špatně od žaludku.
„Nevím, co přesně chcete,“ hlesl Trist a tentokrát už se mu hlas lehce zachvěl. Cítil na sobě pirátův pohled, nepříjemně dlouhý. Každá vteřina čekání pálila. Možná by měl křičet? Ale co když to všechno zhorší? Zkusil se pohnout, možná nenápadně, ale uzel jen bolestivě poškubnul za srst. Srdce mu zrychlilo, neměl plán, byl v pasti. V hlavě se míhaly možnosti, jedna chatrnější, než druhá. Možná přiznat všechno? Možná zalhat? Ale co když pozná, že lže. Pravda sice byla děsivá, ale musel ji použít, jinak to neuměl. „Jen… Jen jsem se chtěl podívat na moře, nevěděl jsem, že se tím mohu dostat do takové situace,“ hlesl tedy opatrně.
Admirál pořád děsivě mlčel. „Možná… možná umím být užitečný. Umím číst mapy,“ zkusil to, ve snaze si zoufale získat nějaký čas. Admirál najednou drapnul lano a s Tristanem se zatočil svět. Teď to s ním určitě skoncuje. Místo toho mu lano povolil tak, aby se hnědý vlk mohl zvednout, což hned s bušícím srdcem jako o závod udělal. Motala se mu hlava. Modlil se, aby to stačilo.

F1:3 Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Zalapal po dechu, když ho začala ta banda divochů svazovat. Snažil se ještě bránit, ale už to bylo k ničemu. Myslel si, že tím, že se nechá vytlačit na loď, to všechno skončí, ale… Ono to teprve začínalo. Provazy mu svazovaly tlapky tak silně, že opravdu nezbývalo nic, jen to vzdát. Byl tichý a ve svém výrazu nedával najevo strach, ačkoliv srst na zádech se mu zježila napětím. Všude kolem pobíhali vlci, suverénní, hluční, cizí. Smáli se. Tristanovi to lezlo na nervy opravdu nehorázným způsobem. A pak se ozval hlas. Pevný a stejně jako všechno tady – nepřátelský.
Trist zvedl pomalu hlavu a pohledem se setkal s vlkem s páskou přes oko, který k němu právě přistoupil. Zastavil se jen pár kroků od něj a široce se usmíval. Ten zlatý zub se zaleskl na slunci, že mu to málem vypálilo oči. Stejně jako pohled na jeho ostatní, nechutně prohnilé zuby. „Záleží na tom, co považujete za všechno,“ odpověděl tiše Tristan. Co by mu asi tak měl říct? Chtěl jsem se podívat na moře, které jsem nikdy neviděl a vy jste mě napadli? Zrovna když jsem se po letech cítil šťastný a volný? Admirálův úsměv mírně pohasnul. „Začínáš špatně,“ zasyčel varovně, kázavým tónem a ještě více se k Tristanovi přiblížil, aby mu mohl zavrčet do obličeje a dýchnout na něj odporným dechem. Co to bylo za puch? Jen těžko mohl vlk jako byl Tristan, znát odér rumu.
„Jste si jistý, že chcete začít rozkazy?“ zeptal se poklidně hnědý vlk a trochu odvrátil hlavu, aby nemusel ten smrad dýchat. Vlk s páskou přešel ze strany na stranu. Sledoval ho, jako by čekal, že v Tristanově výrazu něco konečně praskne. „Kdo jsi?“ zeptal se ostře. „Poutník,“ odpověděl Tristan klidně.„To říká každý, kdo nemá jméno,“ sykl pirát podrážděně. „Tristan,“ představil se v krátkosti zajatec. „A dál?“ ptal se rázně Admirál. „To je celé,“ namítl smířlivým tónem, ale očividně mu nepomohl. „Neříkáš pravdu, mluv,“ zavrčel trýznitel. Tristan mlčel. Na jeho výrazu se nehnulo nic. Nepřivřel oči, nepřikývl, jen se díval. „Co děláš na pobřeží Gallirey? Tohle nejsou tvé vody,“ zkusil to znova jednooký vlk. „Ne, ale ani vaše,“ upozornil ho až nečekaně klidně vlk svázaný v lanech.
Admirál překonal veškerou vzdálenost, která je od sebe dělila. „Jsi drzý,“ pošeptal se šíleným výrazem v očích. „Jsem v poutech,“ namítl Tristan rozvážně. Na malý okamžik se pirát zastavil. Napětí se srazilo mezi nimi. Pak se krátce zasmál. „Máš koule. Ale ty ti k ničemu nebudou, jestli mi nebudeš užitečný.“ Tristan uhnul pohledem k zemi. „Užitečný vám budu, pokud mi dovolíte mluvit. Ne na mě sypat výhružky.“ Papoušek na Admirálově rameni zakrákal. Ani jeden z vlků si ho nevšímal. „Tohle není hostina, Tristane, tohle je zajetí.“ „Vím,“ přikývl zajatec. „Ale pořád se můžeme bavit jako dva dospělí vlci,“ dodal s mírnou nadějí. Admirál si ho chvíli prohlížel. Znovu ustoupil o krok zpět. „Fajn,“ zabručel. „Dám ti šanci. Mluvíš klidně. Ale všichni mluví klidně, než začnou křičet,“ začal se smát a v jeho oku se objevilo šílenství.

F1:2: Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Plížil se dál podél pobřeží, když mu najednou písek sklouznul pod tlapkou. Zarazil se a zaváhal, ale místo toho, aby zpanikařil a dal se na útěk, vkročil více do stínu útesu. Zvedl hlavu když se nad ním cosi pohnulo. Tlapky doskočily na kámen jen pár kroků od něj. Uhnul stranou, když prudce odskočil, ale nebyl dost rychlý. Vrhl se mezi balvany, kde ho skála chránila, ale ti dva vlci už se sbíhaly z obou stran. Otočil se, zabodl pohled do prostoru mezi nimi a vyrazil na poslední chvíli směrem pryč. Přeskočil nízký porost, přičemž klopýtl a svezl se do mělké prohlubně. Zatnul čelisti, vymrštil se vzhůru a znovu se rozeběhl, i když už mu dech nestačil a srdce tlouklo jako zběsilé.
Přiblížil se k němu jeden z vlků, a tak zvedl tlapku k úderu, ale z boku přiběhl další vlk a podrazil mu nohy. Tristan se svalil do písku a dopadl na bok. Zvedl se, hrudník se mu zvedal v prudkém dechu, ale stihl utéci jen o pár kroků, než se na něj vrhli. Zkroutil se, snažil se dostat z dosahu čelistí, ale pak ho sevřela těžká váha. Sápal se pryč, pokusil se ještě couvnout, ale už ho lapili, byl v háji a věděl to. Zabořil pohled do země pod sebou, zatímco ho vlekli po mokrém písku k lodi. Zvedal hlavu, zkoušel se vzepřít, ale odpor už nikam nevedl.
Prohnul hřbet a zabořil tlapky do země, ale klouzaly mu po písku jako po vodě. Zachytil záblesk v očích admirála a pokusil se vymanit ze sevření. Byl vlečen mezi dvěma strážci a zůstávala za nimi vyrytá rýha. Obtočil ocas kolem těla, jako by ti mohl zabránit světu, aby ho znovu trýznil. Zastavil se až před prknem vedoucím na loď. A pak vykročil pomalu, ale hrdě. Nevzpouzel se, ale ani se nepoddal, jen kráčel, protože už nebylo kam utéct.

//<- Magický palouk
F1:1 Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

A konečně se k tomu místu blížil. A před ním se rozprostíralo… Modré nic? Ano bylo to okouzlující, ale hrozně matoucí pro vlka, který moře ještě nikdy neviděl. Jenže… Se tu něco dělo. Zastavil se a ani se nepohnul. Na okamžik přivřel oči. Hluk vln, rozruch a výkřik vlka s páskou se vněm srazily jako dvě vlny. Měl na výběr, zůstat v houští a čekat až ho skutečně zadrží, nebo jednat. Přestože byl ve svém nitru Tristan klidný, tělo měl napjaté jako luk. Vypadali jako smečka. A ne úplně přátelská. A z toho neměl dobrý pocit, protože si se smečkami zažil svoje. Přemýšlel, jak se mohlo stát, že někomu jen tak bezmyšlenkovitě přišel na území. Musel jednat.
Moment překvapení byl jedinou výhodou, kterou měl. Zatím. Asi nečekali, že by se vlk na jeho místě zvedl tak svižně – a už vůbec ne, že se rozeběhne přímo proti nim. Ale ne na útok, ale za nejbližší dunu, za kterou mohl získat krytí. Jemný písek mu sice znesnadňoval běh, ale každý jeho krok byl rozhodný.
Zadýchaně se přikrčil za vyvýšeninu a zůstal skrytý na pár vteřin, ale byl to přesně ten čas, který potřeboval, aby zhodnotil jejich postavení. Jeden z vlků se mu vzdaloval vpravo a to byla ta příležitost! Změnil směr a vyrazil bokem, tichým během se přiblížil zezadu. Věděl, že útok zezadu není čestný, ale teď neměl na výběr. Na cti nezáleželo, když mu šlo o život. Musel se dostat pryč. Skočil, ne prudce, ale přesně, aby srazil protivníka do písku. Nezůstával aby bojoval, to nebyl jeho styl. Ztratit se byl jeho cíl. V tuto chvíli ústup nebyla slabost, ale strategie. Nenechat se chytit. Nenechat se zase zase trýznit. Proč, když konečně našel trochu štěstí? Byl to snad osud? A za co ho trestal?

//<- Hrušňový sad (přes Tebonskou louži)

Zchlazený, najezený, očištěný a spokojený. A taky zvědavý, co zde ještě objeví a na co narazí. Celou dobu neuniklo nic jeho zvídavým očím. Musel uznat, že to kouzlo, které tu bylo, mělo něco do sebe. Bylo neskutečné. Dokázalo pěkně zamotat hlavu, tím jak bylo tajemné. Bylo cítit všude okolo, ale neupozorňovalo na sebe nijak hlasitě. Jako kdyby tu magie byla v každém kvítku, kameni, stromu, palouku, vodních plochách, kolem jedné z nich právě procházel. Byl by se i šel vykoupat, ale slyšel nedaleko zajímavý šum a cítil podivně slaný pach. A byl zvědav, co to je. Takže co se dělá, když je někdo zvědavý? Jde svou zvědavost utišit! Tristan zamával ocasem a nabral na tempu, aby tam byl co nejdříve.

//-> Mušličková pláž

//<- Zlatavý les

Tak jo. Tohle místo už vypadalo docela lépe. Tady by ta svačina i šla. Našel si tedy pohodlný flek, kam ulehnul na břicho a rybu z tlamy konečně pustil, aby se mohl konečně pořádně nadechnout čerstvějšího vzduchu. Rybku si chytl mezi přední tlapy a pustil se do jezení. Musel uznat, že pstruh byl opravdu dobrý a pochutnal si. Sice to byla jen taková svačinka na cestu, ale rozhodně to bodlo. Pak se ještě chvíli čistil. První se oblizoval, aby si očistil chlupy kolem tlamy, pak se pustil i do jemného očišťování předních tlap. Když bylo po všem, byl spokojený. Na chvíli se vyvalil do trávy a nasával místní atmosféru. Nemohl uvěřit tomu, že ho tentokrát v životě potkalo tolik štěstí. Ten pocit ho stále neuvěřitelně naplňoval. Byl to motor pro to jít v před a poznávat Gallireu.

//-> Magický palouk (přes Tebonskou louži)

//<- Louka vlčích máků

S rybou v tlamě pokračoval spokojeně dále a hledal nějaké hezké místo, kde by ji mohl sníst. Tenhle les se mu vcelku zamlouval, ale... Něco mu tu nesedělo. Cítil jemu docela dost blízký pach. Pak krve. Souboje. Nespokojeně se zamračil. Rozhodně to nebyl pach z té ryby, kterou nesl v zubech. Docela se divil, že to přes tu rybinu všechno cítil, ale... Na tohle měl tak blbé vzpomínky, že to nemohl nepostřehnout. Tady ne. Tady si svačinku určitě nedá. Nebyl srab, ale rozhodně neměl náladu na to si kazit svoje rozpoložení tím, že by se zase dostal do nějakého maléru. Sice to vypadalo, že už zde všechno utichlo, přesto tu někde cítil nějaký nepatný pach někoho, kdo tu klidně mohl číhat, nebo... Být třeba v nesnázích? Tristan zavrtěl hlavou. Ne, rozhodně tentokrát do ničeho nos strkat nebude. Pokračoval.

//-> Hrušňový sad

//<- Ježčí plácek (Přes Ronherský potok)

Narazil na potůček a napadlo ho, že by se mohl osvěžit. A když viděl, jak je voda křišťálově čistá, byl za to rád, protože si všiml, že Gallirea ukrývá i pár zvláštních a podezřelých vod, ze kterých by raději ani nepil, když by umíral žízní. Sklonil tedy hlavu k hladině a začal plnými doušky pít. Zchlazovalo to hrdlo, které už bylo z cesty rozpálené a vyprahlé. Voda byla výborná a když pil, koutkem oka zahlédnul pohyb. "Oh?" vzešlo z něj napůl překvapeně, na půl vděčně. Mohl si dát i lahodnou svačinku! Proto neváhal a ztuhl v pohybu. Čekal a číhal, oči měl na stopkách. A pak přišla ta chvíle, kdy pstruh připlul až kousek k jeho nohám, které měl položené ve vodě a příjemně chladila. Neváhal a jedním rychlým pohybem zabořil čumák pod vodní hladinu, kde nebohou rybu čapnul. A jelikož věděl, jak umí být ryby nevyzpytatelné, kluzké a rychlé, jedním drsným stiskem ji prokousnul. Ucítil, jak se mu krev rozlila v ústech a šupinatý tvor se po nějaké chvíli přestal pohybovat.

//-> Zlatavý les

//<- Sarumen (přes Liliový palouk)

Stále tomu prostě nemohl uvěřit. Hledal, až našel. Byl rád, že to nevzdával a hledal. I přes to, že už byl chvilkami zoufalý. Nenechal se tím pocitem utlouct a stále se držel zuby drápy. A vyplatilo se. Všechno, co poslední měsíce podstupoval, se mu teď vrátilo. Nemohl zapomenout na to objetí od táty, když se konečně setkali. Probíhal krajinou a stále se mu to všechno míjelo před očima. Viděl stále jeho úsměv, starostlivé výrazy, slyšel jeho povídání. Neuvěřitelný zážitek. Pro někoho úplně normální, že se setká se svým tátou, pro něj úplně speciální a vzácný. Bylo to najednou jako pohon. Měl pocit, že najednou může cokoliv a kdekoliv. Cítil zvláštní svobodu ve svém srdci, když už věděl, kde tátu najít. A že má v podstatě konečně rodinu, za kterou se může vracet.

//-> Louka vlčích máků

Červenec 1/10 Tonres

Zarazil se dřív, než k němu ten mohutný vlk doběhl. Jeho srdce se v jeden okamžik málem zastavilo. Neuměl ten pocit pojmenovat, jako kdyby se mu něco sevřelo v hrudi a zároveň se to snažilo vyrvat ven. Pozoroval každý pohyb, krok po kroku, každý záblesk ve zlatavých očích cizince… až to znenadání přestalo být cizí.
Poznal ho.
Tristan ztuhnul, neschopen slova. Všechna ta dlouhá cesta, všechny ty rozhovory, pokorné žádosti o informace, unavené tlapky a zklamání z falešných stop… to všechno jako by teď náhle dávalo smysl. Ten pach. Ta tvář. Hlas, který mu připadal blíže než vlastní dech. A pak se k němu přivalila váha toho okamžiku – i toho vlka. Táta! Objal ho tak silně, až měl Tristan pocit, že se rozpadne na kousky a přitom… To bylo nejbezpečnější místo, jaké za celý ty měsíce poznal.
Zůstal na pár vteřin nehybný, jen dýchal a zíral vpřed. Pak pomalu a nesměle pozvednul hlavu a opřel ji o Tonresovu hruď. „Já… Věděl jsem, že tě jednou najdu. Ale upřímně, už jsem přestával doufat,“ pošeptal tak tiše, aby to nikdy jiný neslyšel. „Tati,“ vyslovil to slovo, které mu už pomalu připadalo cizí, přesto ho toužil vyslovit už tak dlouho tomu, komu patřilo. Slzy, které by si nikdy nedovolil vypustit před cizincem, se mu kutálely po tvářích a dělaly v srsti mokré cestičky. Nešlo to zastavit. Tristan stál pevně, ale uvnitř něj se všechno třáslo. Ta vlna vděku, úlevy, štěstí, ale i smutku a bolesti se smíchala do jediného proudu, který konečně mohl odtéct. A to doslova, ve formě slz.
Stále nehnutě stál, nehýbal se, pomalu ani nedýchal. Chtěl něco říct, tolik slov, tolik vět, ale nic z toho neprošlo přes hrdlo. Jen nádech, hluboký a těžký. Srdce bilo jako o závod a přitom se cítil klidněji, než kdy dřív. Když se pak Tonres odtáhl, měl chuť se po něm natáhnout zpátky, tak tak se udržel. „Vypadáš… pořád stejně,“ pronesl tiše a s úžasem. Až když mu došlo, že to nejspíš byla hloupost, jemně a omluvně se usmál. Přešel pohledem po jeho tváři, jako by si ji chtěl zapamatovat. Potom konečně s úctou sklopil hlavu. „Také jsem tě hledal hrozně dlouho. Nevěděl jsem, jestli…“ Nedopověděl. Bylo toho příliš.
Po chvilce zvedl oči zpět k němu. „Viděl jsem a zažil jsem mnoho. A ne všechno stálo za řeč,“ pousmál se smutně. „Ale tady… Tady je to všechno jiné. Všichni jsou tu moc milý a nápomocní. Jen díky zdejším jsem dorazil sem a našel tebe,“ zamával ocasem a ve výrazu měl plno vděku. „Jak jsi tu dlouho? Povídej spíše ty! Chybělo mi tvoje vyprávění!“ zažadonil skoro jako tehdy, když byl malým vlčetem. Jeho táta toho musel jistě spoustu zažít a vzhledem k tomu, jak vypadal spokojeně, bude jeho příběh jistě mnohem optimističtější, než Tristanův. Aspoň v to doufal a moc mu to přál.

// Po domluvě budeme pokračovat u jezera, mizím na VLA (pozdě, ale přeci...:D)

Byl plný skvělých i rozporuplných pocitů. Ale převažovalo převážně nadšení, že konečně potkal svého tátu. Našel ho. Nevzdával to a konečně tu byl, v celé své kráse. Tristan neustále spokojeně pohupoval ocasem a nadšeně se na něj koukal. Ten smutek, který už měl vepsaný v očích, byl celou dobu fuč. Zmizel s příchodem Tonrese. Ale nakonec přišlo i na rozloučení, protože, jak Tristan pochopil, táta má nějaké povinnosti a synáček chtěl ještě trochu zkoumat místní zemi, než se zase přijde podívat do Sarumenské smečky. Byl štěstím bez sebe, že to konečně dopadlo a on tátu fakt našel. Stále tomu nemohl uvěřit, ale bylo tomu tak. S neutuchajícím úsměvem se rozloučil, poděkoval i slečně Marion a otočil se, aby mohl les opustit. Už teď věděl, že se vrátí brzy.

//-> Ježčí plácek (přes Liliový palouk)

Usmíval se s jemnou trpělivostí, která ho provázela snad všude, kam přišel. A trpělivost byla právě teď více než potřeba. U Marion se nálady přelévaly jedna přes druhou. Bylo to opravdu fascinující. „To jsem rád,“ přikývl s poklidným, neutuchajícím úsměvem. Nebyl by vůbec rád, kdyby ji vyrušil u něčeho důležitého. Její nadšení, které vyzařovalo z každého slova, ho dokonce donutilo se trochu zasmát. A to mu bylo za poslední dobu docela cizí. „Zní to, jako by vaše smečka žila opravdu společně. To je vzácné… A krásné,“ řekl tiše a zamyšleně. Na chvíli pohledem zabloudil ke ztemnělému lesu, jako by si snažil představit ten domov, o kterém tu vyprávěla.
Náhle se její tón změnil a projevila něžný zájem, na což Trist reagoval vděčným pohledem. Byla zhruba stejně stará, jako on, nejspíš, ale oproti němu dost neřízená. Ale oba tyto kožíšky ukrývaly vřelé srdce. „Ano… Ztratili jsme se,“ přiznal. „A snažím se ho najít. I kdyby to mělo trvat celý život.“ Přestože ta slova zněla smutně, jeho hlas byl spíše vyrovnaný. Dávno věděl, že jsou věci, které nejdou hned.
Její zamyšlené ticho přešel tak, že trpělivě vyčkával. Potom začala s výčtem svých dovedností. Tentokrát se zasmál znovu, ale o dost upřímněji. „To jsou velké schopnosti, slečno Marion. A paměť na bobule ještě cennější. Když by náhodou pošla všechna zvířata, aspoň nezajdete hlady,“ pokýval uznale hlavou a v jindy hluboce smutných očích se mu zaleskla jakási hravost. Její energie byla vskutku nakažlivá. „Bohužel jak voní tatínek… Asi ne po bobulích,“ posteskl si na oko zklamaně. Ale jak se říká, na každém šplouchu pravdy trochu. Sice vtipkoval, ale uvnitř by byl rád, kdyby táta voněl po bobulích. Třeba by si ho Marička vybavila.
Pak ale přišla ta těžší chvíle. Tristan zpozorněl, když se vlčice tak náhle otevřela. Tiše a s úctou jí naslouchal a když domluvila, přistoupil o krok blíže a sklonil hlavu. „Je mi to moc líto, Marion,“ řekl tiše. „Jde vidět, že vám byl velmi blízký. A určitě by měl radost, jak moc se snažíte být dobrá,“ pokusil se ji povzbudit. „I já bohužel ztratil někoho blízkého,“ přiznal se jí nakonec také, když se ptala. Otevřel něco, čemu se vyhýbal. Ale doufal, že se v tom nebude muset pitvat dál.
Její nečekaný kompliment ho rozhodil. Prudce zamrkal a znovu se usmál, tentokrát ale s náznakem rozpaků. „Jste moc laskavá, děkuji. Každopádně těm vašim se ty mé nevyrovnají,“ oplatil jí hbitě pochvalu. A poté zase utichnul, aby mohl vlčici poslouchat. Napovídala toho opravdu hodně. Prý se v této smečce narodila a pak začala mluvit o vlku, který hlídá mrtvá zvířata. „Musím uznat, že hlad mám, ale… Asi není vhodné, abych za Vámi šel hodovat, slečno Marion. Ale moc si Vaší nabídky cením,“ ujistil ji tónem, ze kterého by se kde jaké vlčici podlomila kolena – nevědomky, ale jinak to neuměl.

Tristan se otočil po hlase ještě dříve, než zahlédl pohyb. I kdyby chtěl, nebylo možné ji přeslechnout. Vlčice, která se k němu blížila, v sobě nesla takovou živou jiskru, že by se snad i hory rozestoupily samy, aby jí udělaly cestu. Zastavila se před ním, zvídavá a bez špetky nedůvěry. Trist na malý okamžik zůstal stát v tichosti a nehybně, jako by se právě zjevilo něco, co ve svém světe plném stínů a ticha nečekal. Pak se ale usmál. Přirozeně, leč trochu překvapeně.
„Dobrý den, slečno,“ opětoval jí ihned pozdrav spořádaně. „Ano, byl jsem to já,“ přikývl a sklonil trochu hlavu. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil,“ pronesl tiše a pak zase zvedl pohled do jejích očí. Byly krásně zelené. Až teď začal vnímat výjimečnost této vlčice. Obě uši měla sklopené a celou ji zdobil hezký, huňatý a zakroucený ocas. Neobvyklé. Neobvykle hezké, musel uznat. Jeho oči ji zkoumaly se zvědavostí, ale ne dotěrně.
Její otázky ho vůbec nezaskočily. Tedy až na to vytí. „Jmenuji se Tristan, je mi ctí vás poznat, slečno Marion,“ odpověděl jí klidně s mírnou poklonou. „Jsem poutník. Putuji po zemi a hledám svého otce,“ svěřil se jí ihned bez okolků. Ona přišla s takovou přímou energií, že jí nešlo se nesvěřit narovinu s tím, co hledal. Všiml si, jak se usadila a vypadala jako někdo, kdo nikam nepospíchá a jen tak ho neopustí. A vlastně mu to vůbec nevadilo. Lepší, než nějaký nabroušený ochranář, i když by se nedivil, kdyby se i takový za chvíli ukázal.
„Vy jste první, koho z vaší smečky potkávám,“ usmál se. „Musel jsem tedy ohlásit svou přítomnost, aby si někdo nemyslel, že jsem vás přišel napadnout,“ osvětil jí trpělivě a zavlál ocasem do strany. „Žijete zde dlouho?“ zeptal se s neskrývaným zájmem. Možná trochu kontroloval, jestli není ve smečce nová a tudíž nezná takováto pravidla.