Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2:5: Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Do tábora se s Adrianem vrátil tiše a opatrně. Nechtěl, aby šlo vidět, že mu srdce bije o něco rychleji, než obvykle. Zlompacka na něj už čekal. Samozřejmě, byl vždycky o krok napřed, aspoň prozatím. A když na něj zavolal, Tristan se jen nepatrně přikrčil, než přešel blíže. Nekrčil se ze strachu, spíše v ostražitosti. Zastavil se před ním a chvíli mlčel, protože si nebyl jistý, zda bude znít dostatečně klidně. Musel se soustředit na to, aby nebylo poznat, co všechno v sobě tajil.
„Nikdo se k nám nepřiblížil. Zahlédl jsem ale pohyb. Dva vlky. Zastavili se támhle na hřebeni, schovali se do stínů, ale vítr foukal špatným směrem. Slyšel jsem, jak se baví, jen v rychlosti a cizím jazykem. Vzápětí se vytratili pryč.“ Zlompackův pohled ztvrdnul, ale Tristan pokračoval ve své mluvě dále, navzdory tomu, že cítil, jak ho polévá horko: „Nevypadali jako piráti, spíše jako někdo z vnitrozemí. Víc jsem neviděl. Jeden byl menší a kulhal… na přední pravou. Ten druhý měl něco přes tvář, buď látku, nebo jizvu, těžko říct,“ zastavil se, aby mohl polknout a trochu se nadechnout. Potřeboval to udělat dřív, než se mu rozechvěje hlas.
Chvíli mlčel, přičemž na sílu držel svůj soudružný výraz. Začínal litovat toho, co říkal. „Myslím… že nesledovali nás. Jejich pohled nebyl zaměřený na tábor, ale spíše… na vodu. Na útesy. Jako by na něco čekali.“ Při silnějším úderu srdce krátce zaváhal. Pak tiše dodal: „Možná, že jim překážíme v nějakých větších plánech,“ mluvil dál, přičemž neuhýbal pohledem. Snažil se vyhledat jakoukoliv změnu mimiky v admirálově tváři. V jeho nitru se všechno vzpíralo. Lhal a to se mohlo vymstít nejen těmto pirátům, ale i jemu. Kryl nepřátele… Nebo přátele?

F2:4: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Zůstal ale stát. V hlavě mu to šumělo na sto obrátek. Racionálně vzato… měl by se otočit. Vrátit se na loď, vyhledat Zlompacku a jednoduše říct, co viděl. Dva cizí vlci, neznámé znaky, co si předávali a jejich známky výcviku. Měl by předat zprávu a hledět si svého, takové věci přeci dělával. Ale přesto zůstával stát. Tušil, že tohle Zlompackovi stačit nebude. Bude ho využívat nejspíš dále a pak… Ho zabije? Neměl ani tak strach, jako že s tímhle celým vůbec nesouhlasil. Něco se v něm stále bránilo. Nebylo to kvůli těm dvěma, co Zlompacku a vlastně i Tristana sledovali. Bylo to kvůli tomu, komu měl právě sloužit. Zlompacka byl samé tvrdé slovo, úšklebky, chraplavý smích a pach krve. A jeho řešení věcí? Ve stylu ubližování, ran, týrání. Ne, tohle nebyla jeho smečka. Ani jeho přátelé. A nikdy nebudou.
Roztřeseně se nadechl. Tam ti vlci, co je sledovali, se nezdáli nebezpeční. Pouze sledovali. Možná někoho hledali, třeba i jeho, nebo někoho jiného, ztraceného a vydaného na pospas, stejnému neštěstí, jako byl právě on. Co když by ještě mohl jednat jinak, než se očekávalo? Co když nemusí být tím, za koho ho piráti považují? Možná… Možná si tu informaci ještě chvíli ponechá. Jen na chvíli, dokud nebude nutné ji vypustit. A dokud nepochopí více a co všechno se tady děje. Než tu informaci zneužijí ti, co zde rozkazují, místo toho, aby naslouchali.

F2:3: Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Ten vlk, Adrian, páchl potem a solí, jako by se nikdy pořádně nemyl. Šel napřed, těžkopádně, ale přitom jistě. Tristan se držel za ním, v uctivé vzdálenosti, už jen z toho, že jeho žaludek udělal kotrmelec téměř po každé, co ucítil jeho odér. Oči mu klouzaly po krajině, jako by snad doufal, že nic nenajdou. Ale zahlédl je. Stáli kousek od tábora, napůl ukrytí v stínu útesů a skal. Neměli nic z pirátů, aspoň si to tak myslel. Pohyby těch dvou byly promyšlené a tiché. Ty posunky byly přesné a rychlé. Připadalo mu, že na okamžik přestal dýchat.
Teď stojí s Adrianem za větvemi, sotva se odvažuje pohnout. Srdce mu zrychluje, ale tvář zůstává klidná. V očích těch dvou je záměr, nejsou to náhodní tuláci. Sledují tábor. A sledují i jeho. Nevyslovená slova visí ve vzduchu a napětí houstne s každou vlnou, co tříští ticho. Přemýšlí. Nejsou to Zlompackovi muži, kdo je tedy poslal a proč tu byli? Jiná smečka? Zvědi z pevniny? Napadne ho možnost, která se mu nelíbí: co když to jsou opravdu Gallirejští a chtějí chránit svou zem? Nemůže jim v tom přeci bránit. Udělá opatrně krok zpět a podívá se na páchnoucího vlka, co tu je s ním. A ten vypadá, že si zatím ničeho nevšiml, možná proto, že celou dobu civí jinam. Nebo protože je Tristan zticha a nic nehlásí.
Vrátí se a nic neřekne hned. Nejprve si urovná myšlenky a dá si dohromady, co viděl. K Admirálovi půjde klidně, bez zbytečné paniky. Až bude mluvit, jeho hlas bude znít tiše, ale pevně, aby na sebe neupoutal zbytečnou pozornost. Nehodlá vypadat jako zelenáč, fakt ne. Popíše ty dva vlky? Upozorní, že nesli znaky výcviku? Pak… pak se možná rozhodne, jestli to řekne, až bude stát naproti admirálovi a hledět mu do očí. Musí si to ještě rozmyslet.

F2:2: Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

Myšlenky mu vířily hlavou jako hejno vystrašených havranů, co se zvedlo z koruny stromů při výstřelu. Tristan stál na místě, horlivě přemýšlel, ale měl pocit, že se v jeho nitru každé jeho rozhodnutí lámalo jako dutá kost pod tíhou celého světa. Musel něco udělat. Něco, co nezavání zradou, aby zde nezemřel. Něco, aby se odsud nějak nenápadně dostal.
„Dobře…“ vyslovil opatrně. „Jestli přijdou… Můžu odlákat jejich pozornost. Přimět je, aby se zaměřili na mě. Jsem přece jen cizinec. Něco jako křehký pták, který předstírá, že má zraněné křídlo a nemůže odletět z hnízda,“ podíval se přes rameno na admirála a vyčkával, co na to řekne. Ten se zašklebil. Očividně přemýšlel. „Seš si jistej, že tě nezlomí jako suchou větev, jo? Že se nezlomíš jako páteř vlka padnoucího na zem po hlavě?“ zeptal se ho ostře a stále s tím svým skoro až nechutným úšklebkem. Tristan zavřel oči a dlouze vydechnul, aby se uklidnil. Jako by tím mohl uklidnit tu bouři v jeho nitru. Hned na to sebou polekaně trhnul, když zaslechnul zvuk, jako kdyby se napnulo křídlo tesknícího supa. Otočil hlavu za zvukem a všiml si, že se začaly dít věci.
„To asi nebude potřeba,“ syknul nakonec Zlompacka, když až s podivným klidem sledoval dění. „Půjdeš na průzkum. Pošlu s tebou Adriana. Smrdí teda hůře jako zkažené vejce od slepice, ale dá na tebe pozor,“ zasmál se děsivým tónem. Trist ztěžka polknul a přikývl. S dozorem nepočítal.

F2:1: Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Konečně byl svobodný a měl volnost pohybu. Chvíli mlčel. Všechno ten křik kolem, napětí, vítr ve vlhké srsti… působilo jako scéna z podivného snu, kterému zatím vůbec nerozuměl. Oči měl upřené na Zlompacku, ale koutky tlamy se mu nepatrně roztáhly do stran, jako by se usmíval, ale jen tak na půl cesty. Sám nevěděl proč. Možná protože mu tohle všechno připadalo šílené. Nebo se tohle šílenství vodních vlků pomalu přenášelo na něj, těžko říci. „Suchozemec…“ zopakoval tiše a zamyšleně. „Zajímavé, tuhle přezdívku dostane každý, kdo si aspoň neplivne do moře?“ zeptal se poklidně a na okamžik odtáhl pohled, než ho znovu přenesl zpět k admirálovi. Tentokrát byl ale pevnější.
„Vypadá to, že vaše posádka potřebuje více, než jen vítr do plachet,“ pronesl s neznatelnou ironií v hlase. „Ale dobře, jestliže je důvěra vstupenkou k pokladu, pak je fér, že se i já podívám, co leží na dně toho vašeho moře,“ sekl v rychlosti ocasem. Navzdory tomu, že v jeho očích byl ledový klid, v jeho nitru se odehrávalo mnohé. Co to dělá? Tady se bude prolévat krev. Nemohl u toho být. Nechtěl nikomu ubližovat. Co když ti nepřátelé jsou úplně stejní, jako Tristan? Co když je to pouze skupina místních vlků, co přišla chránit svou Gallireu? Sevřelo se mu srdce. Nenápadně se podíval kolem sebe, jestli není cesta útěku.

F1:6: napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)

Tristan sebou trhnul při výkřiku, jako by ho někdo bodnul ostnem. Hlava mu vystřelila ke směru zvuku a pohled směrem k pláži. Zprudka se otočil, až se mu pod tlapkami rozvířil prach a málem sebou sekl, protože byl stále svázaný. Chtěl couvnout, uhnout, skrýt se, když na něj všechny ty zraky padaly. Co od něj chtěli, když na něj vrhali takové pohledy? Nohy se mu najednou rychle rozkmitaly vpřed. Proklouzl mezi dvěma členy posádky, protlačil se škvírou mezi sudy a zády narazil do zrezivělé výztuhy. Srdce mu divoce bušilo, možná ani nepřestalo, rychle se skrčil a vyčkával, zatímco očima těkal po prostoru. Zachytil pohyb, docela rychlý a okamžitě uhnul, přikrčil se a přitiskl se bokem ke dřevěné bedně. Dech se mu zrychlil, pálil a přesto zadržel výkřik, když se v dálce ozval další rachot. Trhnul uchem po zvuku a okamžitě popošel blíže k ostatním, napnutý jako struna.
Každý sval ho táhnul jiným směrem, ale on se držel, aby nevyrazil kdo ví kam. Napínal uši, sledoval stíny a při každém pohybu byl připraven uskočit. „Rozvažte mě, protože když spadnu na hubu, budu vám úplně k ničemu!“ Vypálil tvrdým tónem k ostatním, zatímco je zpražil pohledem. Ta slova k nim dorazila poměrně rychle. A jeden z nich opravdu neváhal, aby k němu přiskočil a z lan ho vysvobodil. Tristan natáhnul tlapky před sebe, aby se konečně protáhl a pak jen sledoval, co se bude dít.

F1:5: Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Zase ten smích. Tristanovi už lezl krkem. Byl rád, že se naučil mít tolik sebekontroly, aby takovéto situace zvládal a ještě to všechno nezhoršil. Nebyl v situaci, kdy by si mohl vyskakovat, pořád byl svázaný. Lano kolem tlapek měl tak, aby mohl děla pouze malé krůčky. Na druhou stranu mu to dodávalo trochu sebevědomí. Nejspíš jim na pláži před zajetím ukázal, že se bránit umí, proto ho stále drželi spoutaného. Zlompacka před něj hodil kus starého pergamentu. Prý to byl klíč k ovládnutí Gallirey. Hnědý vlk nedokázal zavčas zarazit svůj šokovaný pohled. Tak o tohle celou dobu šlo? Chtěl ovládnout Gallireu? Tu krásnou zem, do které nedávno dorazil, obdivoval její hluboké kouzlo, krásy a hlavně… Místní obyvatele? Musel to nějak zarazit. A to rychle. Ale jak? Snažil se své rozházené nitro zase uklidnit, ale bylo to opravdu těžké.
Světla z luceren osvětlovala jen části potrhaného pergamentu. Napůl potrhaný papír připomínal zraněné tělo — rozervané škrábanci, zakrvácené skvrnami od mořské vody a starého vína. Trist se neodvažoval přiblížit, přesto mu oči samy sklouzly k tomu, co leželo na sudu. Snažil se v tom vyznat, najít nějaký systém. Před chvílí samozřejmě lhal. V mapách moc číst neuměl, obzvlášť, když jich za svůj život na moc nenarazil. Spíše na žádnou. Ale... Když na to zaměřil svůj jantarový pohled, poznal pár míst, které v této zemi zahlédl. Jenže... Nebyl tu dlouho a ještě se zde moc nevyznal. Ale musela to být mapa Gallirey.
Zvláštní čáry, tenké jako vlay, se vinuly přes ostrov jako pavučina nakreslená šílencem. Byly tam symboly, kterým nerozuměl. Kruh protkaný šipkami a křížek uprostřed nepojmenovaného lesa. Některé části byly vyšisované, jiné vypadaly, jako by je někdo dokreslil později. Někdo s roztřesenou packou, asi ve spěchu, nebo stresu, či třeba obojí.
Mezi liniemi dýchalo cosi prastarého. Něco, co by možná mělo zůstat spát. Něco, po čem možná toužil nejen každý pirát, ale i většina normálních vlků chodících po zemi. Možná se jednalo o něco vzácného, nebo drahého, co nenajde jen tak každý. Tristan polkl naprázdno, nikdo si ho moc nevšímal, všichni teď sledovali pláž.

F1:4: Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Ležel na boku, provazy nepříjemně zařízlé do srsti a všechno v něm křičelo, že na tuhle pláž nikdy neměl chodit. Nemohlo to skončit. Ne takhle, ne tak rychle. A rozhodně ne s nimi. Hřbet ho pálil, jak se napjal při dalším prudkém zasmání některého z vlků. Ale ani se nehnul, jen napnutě poslouchal. Hlasité kroky, těžké tlapy a pak zastavení. Ticho. Vzduch houstl. „Tak co… Máš něco, co by mě mělo zajímat?“ ozvalo se nad ním děsivým tónem. Admirál vyhrožoval. Nejspíš doufal, že už si to Tristan rozmyslel a kápne božskou, protože dostal strach. I když chudák Tristan opravdu neměl s čím, ale to podezřívavý pirát nikdy neuzná a to bylo znepokojující. Tristan pootevřel oči a pohlédl letmo na něj, více si netroufl. Věděl, že je v pěkné kaši.
„Já…“ Hlas se mu zadrhl v hrdle. Snažil se polknout, ale měl sucho v hrdle. „Já nejsem ten, koho hledáte,“ zkusil to trošku zoufale. Začínal se lámat? Pravděpodobně. Ozval se ostrý smích, krátký, skoro pobavený, ze kterého se přetáčel žaludek a dělal přemety. „To říká každý, kdo se snaží z takové situace zoufale dostat,“ uchechtával se Admirál a Tristanovi se z toho udělalo špatně od žaludku.
„Nevím, co přesně chcete,“ hlesl Trist a tentokrát už se mu hlas lehce zachvěl. Cítil na sobě pirátův pohled, nepříjemně dlouhý. Každá vteřina čekání pálila. Možná by měl křičet? Ale co když to všechno zhorší? Zkusil se pohnout, možná nenápadně, ale uzel jen bolestivě poškubnul za srst. Srdce mu zrychlilo, neměl plán, byl v pasti. V hlavě se míhaly možnosti, jedna chatrnější, než druhá. Možná přiznat všechno? Možná zalhat? Ale co když pozná, že lže. Pravda sice byla děsivá, ale musel ji použít, jinak to neuměl. „Jen… Jen jsem se chtěl podívat na moře, nevěděl jsem, že se tím mohu dostat do takové situace,“ hlesl tedy opatrně.
Admirál pořád děsivě mlčel. „Možná… možná umím být užitečný. Umím číst mapy,“ zkusil to, ve snaze si zoufale získat nějaký čas. Admirál najednou drapnul lano a s Tristanem se zatočil svět. Teď to s ním určitě skoncuje. Místo toho mu lano povolil tak, aby se hnědý vlk mohl zvednout, což hned s bušícím srdcem jako o závod udělal. Motala se mu hlava. Modlil se, aby to stačilo.

F1:3 Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Zalapal po dechu, když ho začala ta banda divochů svazovat. Snažil se ještě bránit, ale už to bylo k ničemu. Myslel si, že tím, že se nechá vytlačit na loď, to všechno skončí, ale… Ono to teprve začínalo. Provazy mu svazovaly tlapky tak silně, že opravdu nezbývalo nic, jen to vzdát. Byl tichý a ve svém výrazu nedával najevo strach, ačkoliv srst na zádech se mu zježila napětím. Všude kolem pobíhali vlci, suverénní, hluční, cizí. Smáli se. Tristanovi to lezlo na nervy opravdu nehorázným způsobem. A pak se ozval hlas. Pevný a stejně jako všechno tady – nepřátelský.
Trist zvedl pomalu hlavu a pohledem se setkal s vlkem s páskou přes oko, který k němu právě přistoupil. Zastavil se jen pár kroků od něj a široce se usmíval. Ten zlatý zub se zaleskl na slunci, že mu to málem vypálilo oči. Stejně jako pohled na jeho ostatní, nechutně prohnilé zuby. „Záleží na tom, co považujete za všechno,“ odpověděl tiše Tristan. Co by mu asi tak měl říct? Chtěl jsem se podívat na moře, které jsem nikdy neviděl a vy jste mě napadli? Zrovna když jsem se po letech cítil šťastný a volný? Admirálův úsměv mírně pohasnul. „Začínáš špatně,“ zasyčel varovně, kázavým tónem a ještě více se k Tristanovi přiblížil, aby mu mohl zavrčet do obličeje a dýchnout na něj odporným dechem. Co to bylo za puch? Jen těžko mohl vlk jako byl Tristan, znát odér rumu.
„Jste si jistý, že chcete začít rozkazy?“ zeptal se poklidně hnědý vlk a trochu odvrátil hlavu, aby nemusel ten smrad dýchat. Vlk s páskou přešel ze strany na stranu. Sledoval ho, jako by čekal, že v Tristanově výrazu něco konečně praskne. „Kdo jsi?“ zeptal se ostře. „Poutník,“ odpověděl Tristan klidně.„To říká každý, kdo nemá jméno,“ sykl pirát podrážděně. „Tristan,“ představil se v krátkosti zajatec. „A dál?“ ptal se rázně Admirál. „To je celé,“ namítl smířlivým tónem, ale očividně mu nepomohl. „Neříkáš pravdu, mluv,“ zavrčel trýznitel. Tristan mlčel. Na jeho výrazu se nehnulo nic. Nepřivřel oči, nepřikývl, jen se díval. „Co děláš na pobřeží Gallirey? Tohle nejsou tvé vody,“ zkusil to znova jednooký vlk. „Ne, ale ani vaše,“ upozornil ho až nečekaně klidně vlk svázaný v lanech.
Admirál překonal veškerou vzdálenost, která je od sebe dělila. „Jsi drzý,“ pošeptal se šíleným výrazem v očích. „Jsem v poutech,“ namítl Tristan rozvážně. Na malý okamžik se pirát zastavil. Napětí se srazilo mezi nimi. Pak se krátce zasmál. „Máš koule. Ale ty ti k ničemu nebudou, jestli mi nebudeš užitečný.“ Tristan uhnul pohledem k zemi. „Užitečný vám budu, pokud mi dovolíte mluvit. Ne na mě sypat výhružky.“ Papoušek na Admirálově rameni zakrákal. Ani jeden z vlků si ho nevšímal. „Tohle není hostina, Tristane, tohle je zajetí.“ „Vím,“ přikývl zajatec. „Ale pořád se můžeme bavit jako dva dospělí vlci,“ dodal s mírnou nadějí. Admirál si ho chvíli prohlížel. Znovu ustoupil o krok zpět. „Fajn,“ zabručel. „Dám ti šanci. Mluvíš klidně. Ale všichni mluví klidně, než začnou křičet,“ začal se smát a v jeho oku se objevilo šílenství.

F1:2: Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Plížil se dál podél pobřeží, když mu najednou písek sklouznul pod tlapkou. Zarazil se a zaváhal, ale místo toho, aby zpanikařil a dal se na útěk, vkročil více do stínu útesu. Zvedl hlavu když se nad ním cosi pohnulo. Tlapky doskočily na kámen jen pár kroků od něj. Uhnul stranou, když prudce odskočil, ale nebyl dost rychlý. Vrhl se mezi balvany, kde ho skála chránila, ale ti dva vlci už se sbíhaly z obou stran. Otočil se, zabodl pohled do prostoru mezi nimi a vyrazil na poslední chvíli směrem pryč. Přeskočil nízký porost, přičemž klopýtl a svezl se do mělké prohlubně. Zatnul čelisti, vymrštil se vzhůru a znovu se rozeběhl, i když už mu dech nestačil a srdce tlouklo jako zběsilé.
Přiblížil se k němu jeden z vlků, a tak zvedl tlapku k úderu, ale z boku přiběhl další vlk a podrazil mu nohy. Tristan se svalil do písku a dopadl na bok. Zvedl se, hrudník se mu zvedal v prudkém dechu, ale stihl utéci jen o pár kroků, než se na něj vrhli. Zkroutil se, snažil se dostat z dosahu čelistí, ale pak ho sevřela těžká váha. Sápal se pryč, pokusil se ještě couvnout, ale už ho lapili, byl v háji a věděl to. Zabořil pohled do země pod sebou, zatímco ho vlekli po mokrém písku k lodi. Zvedal hlavu, zkoušel se vzepřít, ale odpor už nikam nevedl.
Prohnul hřbet a zabořil tlapky do země, ale klouzaly mu po písku jako po vodě. Zachytil záblesk v očích admirála a pokusil se vymanit ze sevření. Byl vlečen mezi dvěma strážci a zůstávala za nimi vyrytá rýha. Obtočil ocas kolem těla, jako by ti mohl zabránit světu, aby ho znovu trýznil. Zastavil se až před prknem vedoucím na loď. A pak vykročil pomalu, ale hrdě. Nevzpouzel se, ale ani se nepoddal, jen kráčel, protože už nebylo kam utéct.

//<- Magický palouk
F1:1 Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

A konečně se k tomu místu blížil. A před ním se rozprostíralo… Modré nic? Ano bylo to okouzlující, ale hrozně matoucí pro vlka, který moře ještě nikdy neviděl. Jenže… Se tu něco dělo. Zastavil se a ani se nepohnul. Na okamžik přivřel oči. Hluk vln, rozruch a výkřik vlka s páskou se vněm srazily jako dvě vlny. Měl na výběr, zůstat v houští a čekat až ho skutečně zadrží, nebo jednat. Přestože byl ve svém nitru Tristan klidný, tělo měl napjaté jako luk. Vypadali jako smečka. A ne úplně přátelská. A z toho neměl dobrý pocit, protože si se smečkami zažil svoje. Přemýšlel, jak se mohlo stát, že někomu jen tak bezmyšlenkovitě přišel na území. Musel jednat.
Moment překvapení byl jedinou výhodou, kterou měl. Zatím. Asi nečekali, že by se vlk na jeho místě zvedl tak svižně – a už vůbec ne, že se rozeběhne přímo proti nim. Ale ne na útok, ale za nejbližší dunu, za kterou mohl získat krytí. Jemný písek mu sice znesnadňoval běh, ale každý jeho krok byl rozhodný.
Zadýchaně se přikrčil za vyvýšeninu a zůstal skrytý na pár vteřin, ale byl to přesně ten čas, který potřeboval, aby zhodnotil jejich postavení. Jeden z vlků se mu vzdaloval vpravo a to byla ta příležitost! Změnil směr a vyrazil bokem, tichým během se přiblížil zezadu. Věděl, že útok zezadu není čestný, ale teď neměl na výběr. Na cti nezáleželo, když mu šlo o život. Musel se dostat pryč. Skočil, ne prudce, ale přesně, aby srazil protivníka do písku. Nezůstával aby bojoval, to nebyl jeho styl. Ztratit se byl jeho cíl. V tuto chvíli ústup nebyla slabost, ale strategie. Nenechat se chytit. Nenechat se zase zase trýznit. Proč, když konečně našel trochu štěstí? Byl to snad osud? A za co ho trestal?

//<- Hrušňový sad (přes Tebonskou louži)

Zchlazený, najezený, očištěný a spokojený. A taky zvědavý, co zde ještě objeví a na co narazí. Celou dobu neuniklo nic jeho zvídavým očím. Musel uznat, že to kouzlo, které tu bylo, mělo něco do sebe. Bylo neskutečné. Dokázalo pěkně zamotat hlavu, tím jak bylo tajemné. Bylo cítit všude okolo, ale neupozorňovalo na sebe nijak hlasitě. Jako kdyby tu magie byla v každém kvítku, kameni, stromu, palouku, vodních plochách, kolem jedné z nich právě procházel. Byl by se i šel vykoupat, ale slyšel nedaleko zajímavý šum a cítil podivně slaný pach. A byl zvědav, co to je. Takže co se dělá, když je někdo zvědavý? Jde svou zvědavost utišit! Tristan zamával ocasem a nabral na tempu, aby tam byl co nejdříve.

//-> Mušličková pláž

//<- Zlatavý les

Tak jo. Tohle místo už vypadalo docela lépe. Tady by ta svačina i šla. Našel si tedy pohodlný flek, kam ulehnul na břicho a rybu z tlamy konečně pustil, aby se mohl konečně pořádně nadechnout čerstvějšího vzduchu. Rybku si chytl mezi přední tlapy a pustil se do jezení. Musel uznat, že pstruh byl opravdu dobrý a pochutnal si. Sice to byla jen taková svačinka na cestu, ale rozhodně to bodlo. Pak se ještě chvíli čistil. První se oblizoval, aby si očistil chlupy kolem tlamy, pak se pustil i do jemného očišťování předních tlap. Když bylo po všem, byl spokojený. Na chvíli se vyvalil do trávy a nasával místní atmosféru. Nemohl uvěřit tomu, že ho tentokrát v životě potkalo tolik štěstí. Ten pocit ho stále neuvěřitelně naplňoval. Byl to motor pro to jít v před a poznávat Gallireu.

//-> Magický palouk (přes Tebonskou louži)

//<- Louka vlčích máků

S rybou v tlamě pokračoval spokojeně dále a hledal nějaké hezké místo, kde by ji mohl sníst. Tenhle les se mu vcelku zamlouval, ale... Něco mu tu nesedělo. Cítil jemu docela dost blízký pach. Pak krve. Souboje. Nespokojeně se zamračil. Rozhodně to nebyl pach z té ryby, kterou nesl v zubech. Docela se divil, že to přes tu rybinu všechno cítil, ale... Na tohle měl tak blbé vzpomínky, že to nemohl nepostřehnout. Tady ne. Tady si svačinku určitě nedá. Nebyl srab, ale rozhodně neměl náladu na to si kazit svoje rozpoložení tím, že by se zase dostal do nějakého maléru. Sice to vypadalo, že už zde všechno utichlo, přesto tu někde cítil nějaký nepatný pach někoho, kdo tu klidně mohl číhat, nebo... Být třeba v nesnázích? Tristan zavrtěl hlavou. Ne, rozhodně tentokrát do ničeho nos strkat nebude. Pokračoval.

//-> Hrušňový sad

//<- Ježčí plácek (Přes Ronherský potok)

Narazil na potůček a napadlo ho, že by se mohl osvěžit. A když viděl, jak je voda křišťálově čistá, byl za to rád, protože si všiml, že Gallirea ukrývá i pár zvláštních a podezřelých vod, ze kterých by raději ani nepil, když by umíral žízní. Sklonil tedy hlavu k hladině a začal plnými doušky pít. Zchlazovalo to hrdlo, které už bylo z cesty rozpálené a vyprahlé. Voda byla výborná a když pil, koutkem oka zahlédnul pohyb. "Oh?" vzešlo z něj napůl překvapeně, na půl vděčně. Mohl si dát i lahodnou svačinku! Proto neváhal a ztuhl v pohybu. Čekal a číhal, oči měl na stopkách. A pak přišla ta chvíle, kdy pstruh připlul až kousek k jeho nohám, které měl položené ve vodě a příjemně chladila. Neváhal a jedním rychlým pohybem zabořil čumák pod vodní hladinu, kde nebohou rybu čapnul. A jelikož věděl, jak umí být ryby nevyzpytatelné, kluzké a rychlé, jedním drsným stiskem ji prokousnul. Ucítil, jak se mu krev rozlila v ústech a šupinatý tvor se po nějaké chvíli přestal pohybovat.

//-> Zlatavý les