Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Hrušňový sad

Když zmizel z toho lesíku plného hrušní, zastavil se svým úlovkem a začal ho pomalu okusovat. Pořád se nemohl ale zbavit pocitu, že by si dal spíše něco jiného. Žabí stehýnko? Jo! To bylo ono. Nikdy ho neměl, ani ho to nelákalo, ale jako by se mu zbláznily chutě. Nejspíš to bylo tím zážitkem, co prožil, kdo ví. Ale co se dalo dělat. Prostě měl najednou choutky jako březí vlčice, možná ještě horší, ale nikdo mu neříkal, že ty věci musí jíst, že? Takže si spíš raději pojídal tu překrásně zralou hrušku, která byla opravdu sladká a šťavnatá. Pro mohutného vlka to byla jen taková jednohubka, ale byl vlastně docela skromný tím, jak byl zvyklý nekonečné měsíce putovat, takže to postačilo. Nakonec si očistil tlamu a vydal se dále.

-> Louka vlčích máků

<- Magický palouk

Pokračoval dále v cestě, připadalo mu, že se vlastně vrací stejnou cestou, jako přišel. Přišlo mu to zde povědomé, ale ještě tuhle zemi moc zmapovanou neměl, tak netušil. Ihned po vstoupení do tohoto lesa jej praštila do čumáku sladká vůně. Zastříhal ušima a rozhlédl se kolem. Zahlédl spoustu popadaných hrušek. Na chvíli se zastavil a přemýšlel. Měl spíše chuť na něco jiného, třeba opečenou nohu ještěrky, ale tak takové osvěžení v podobě hrušky, proč ne?
Neuniklo mu, že to kolem celé bzučí. Došel k popadaným hruškám a očima vyhlížel nějaký nenapadený kousek. Raději se moc nehýbal, nebo aspoň ne prudce, ale vypadalo to, že na sebe příliš pozornosti těch bzučících potvor neupoutal. Měly přeci jen hotovou hostinu. "Se podělte, aspoň," pošeptal spíše sám pro sebe, než k maličkým okřídleným tvorům. A pak zahlédl, jak na zem dopadl další kus. A než se na něj stačilo cokoliv slétnou, mrštně k němu přiskočil, čapl jej do tlamy a mazal pryč. Kousek na ochutnání mu stačil.

-> Zlatavý les

<- Mušličková pláž

Ještě stále zaskočen předchozími zážitky kráčel pryč, co nejdále od moře. Sám pro sebe se mračil a v hlavě si přemítal, co že se to vlastně stalo. Celá situace byla zvláštní. Bylo to jedno z těch zmiňovaných kouzel, co tahle země uměla hodit vlkovi do cesty? Nejspíš. Povzdechl si a zakroutil hlavou. Jak se tak vracel k tomu moři, zalitoval, že neochutnal tu mořskou vodu. Byla slaná, že? Mohla být i dobrá? Netušil proč, ale dostal na ni nepochopitelnou chuť. Ale vracet se tam už rozhodně nechtěl, protože měl obavy, aby zase nenarazil na nějaké mořské šílence. Svou chuť si pro tentokrát nechal zajít.

//-> Hrušňový sad

F3:6: Napiš závěr celé scény. (Použij slova spojená s koncem – např. popel, dým, ticho.)

Tristan poslouchal tlumený zvuk vln narážející na bok lodi, zatímco měl v sobě čím dál větší pocit viny za toho mrtvého vlka, co tam nechali. Dým z pochodní se mísil s pachem spáleného papíru a slaného moře. Sem tam vítr přinesl vzdálené volání racků. Na molu se Zlompacka zastavil, pohlédl přes rameno a přikývl. „Tady se naše cesty rozcházejí,“ prohlásil prostě, jako by šlo o samozřejmost. „Takže padej, než si to rozmyslím,“ zasyčel ještě zostra, čehož se Tristan zalekl a než aby cokoliv riskoval, kývl. Nebyla potřeba dalších slov, bylo to zbytečné, ba dokonce riskantní. Otočil se směrem pryč a šel. Za zády slyšel v nočním tichu praskání lan a skřípání dřeva, jak se loď i s piráty připravovala k odplutí.
Když se v dostatečné vzdálenosti zastavil, aby se ohlédl naposledy, viděl jen siluetu vlka v ohnivém světlu pochodně. Pak se i to ztratilo v mlze a kouři. V tom tichu, uprostřed prázdnoty, mu konečně došlo, že žádný poklad, žádná sláva a ani zlaté mince nikdy nebyly jisté. Jediným ziskem bylo to, že stál na vlastních tlapkách, zdrav a živ a mohl jít, kam chtěl. Vítr odnesl poslední popel a s ním všechno, co se událo. A Tristan? Nevěděl, jak se s tímhle vším vypořádat. Bylo to další trauma na jeho ne zrovna krátký seznam. Bezmocně si odfrkl a zavrtěl hlavou, přičemž se posadil do trávy. Do srsti pod okem se skutálela jedna jediná slza.

// přechod doplním

F3:5: Zeptej se, zda byl poklad vůbec někdy skutečný – nebo jestli to byla celou dobu past. (Vlož do postu 5 slov, která by mohla být pirátským heslem.)

Tristan se podíval kolem sebe a ztěžka polknul. Na chvíli jeho pohled spočinul do místa, kde v nočním tichu zmizela postava druhého vlka, který měl více štěstí. Ten, který ho neměl, zde ležel v tratolišti krve. Odvrátil od něj zrak a vydal se po boku Zlompacky zpět k lodi. Písek se přilepoval na tlapky. Po boji v něm stále pulzoval adrenalin, ale zároveň se ozývalo prázdno. Neohlížel se na tělo ve stínu, nechtěl to už vidět. Místo toho se šokovaně díval na to, jak pirát pálí mapu, kvůli které tohle krveprolití vzniklo. Vítr unášel popel pryč…
„Řekni mi něco,“ prolomil ticho opatrně hnědý vlk a vrhnul svůj melancholický pohled na Zlompacku. „Byl ten poklad vůbec skutečný? Nebo to byla od začátku past, co měla nalákat ty, co věří na zlato, slávu, krev, moře a svobodu?“ vyjmenoval všechna ta slova, která si spojoval s piráty a jejich cíli. Nešlo tady o nic jiného, ne? Jen těchto pět věcí.
Zlompacka se na něj koutkem oka podíval. V jeho výrazu nebyl ani výsměch, ale ani žádné výčitky. Jen ten chladný pohled, který si držel v podstatě po celou dobu, co s ním Tristan byl. „Možná,“ odtušil nakonec. „Každopádně, ty se to nedozvíš, tvá role zde skončila,“ pronesl lehkovážně a zadíval se směrem k lodi. Tristan nechápal. Čekal by, že po těchto slovech mu prokousne hrdlo, ale nic se nedělo. Byl teda volný? Přemýšlel, zda byl dnes vítězem, nebo jen loutkou v jejich hře a proč? Zvládli by to i bez něj… Bylo to opravdu nutné?

F3:4: Vrhni se do boje! (Vlož do postu tři detaily, které by naznačily vnitřní konflikt – třeba pohyb uší, zatažené drápy, neklid v břiše…)

Zlompacka pokrčil rameny a zamračil se k obloze, jako by zvažoval, co všechno ho ještě čeká. „Dobře cizinče, teď se ukaž. Buď se ukážeš jako užitečný, nebo jako zbytečný. Ale já doufám, že zůstaneš na živu a nezklameš mě,“ pronesl teatrálně a nebezpečně vycenil zubiska na ty dva. V jeho očích se zalesklo, až z toho šel mráz po zádech. Toužil po krvi. A Tristanovi došlo, co se po něm chce. Dlouze se nadechl, jako by chtěl ještě něco říct, ale místo toho jen vykročil v před. Uši mu nepatrně zacukaly, když zahlédl první náznaky pohybu před nimi. Srdce mu bilo rychleji a rychleji a v břiše cítil napětí. Pak se jeho tělo napjalo, drápy zaryl do písku a odrazil se ke skoku.
V hlavě mu vířily otázky, byl opravdu na správné straně? Mohl to ještě otočit a zaútočit proti Zlompackovi. Připadal si jako loutka, u které zatahají za nitky. Každý krok, každý pohyb byl zároveň poslušností Zlompackovi i tichým protestem jeho vlastní morální integrity. Přistál a okamžitě se pustil do boje. Už nebyla cesta zpátky. Musel to ukončit. Jeho útoky byly rychlé a přesné, nerval se poprvé. To na něm ostatně šlo i vidět. Uši mu napjatě směřovaly vpřed a odposlouchávaly, co se kolem něj dělo, aby mu nikdo neskočil na záda. Instinktivně zaryl drápy hlouběji, když odrážel ránu protivníka a v břiše se mu míchal adrenalin s pocitem vinny. Krev, která kapala na písek, mu připomínala, že není úplně svobodný a nedělá to, co by chtěl. Naopak dělal něco, co nechtěl. Přesto musel pokračovat, protože se ukázalo, že přežití a loajalita jsou teď neoddělitelné.

F3:3: Přidej se na Zlompackovu stranu. (Použij přímou řeč tří postav: Zlompacky, cizího vlka, sebe.)

Tristan se napřímil. Netušil, kolik toho Zlompacka slyšel, doufal, že nic. Na moment zavřel oči, aby se nadechl mořského vzduchu a uklidnil hlas. Když je znovu otevřel, jeho pohled byl pevný. „Dobře,“ pronesl tiše, přesto s neústupnou autoritou v hlase. „Jdu s vámi,“ potvrdil Zlompackovi. Nechtěl být zamordovaný nějakými piráty. Chtěl z toho prostě vyváznout živý. Snažil se moc nemyslet na to, že ti dva možná měli pravdu a byli zrazeni. Možná to nebyli zrádci, možná jen dělali správnou věc. A Tristan chtěl také celý život dělat správné věci, jenže jak mohl teď posoudit situaci a to, co se mezi touhle bandou stalo?
Zlompacka s sebou trhnul, v očích se mu objevil žár. „Konečně,“ štěkl nakonec a přestože byl jeho tón tvrdý, jeho ocas se jen nepatrně pohnul. „To je přesně to, co jsem čekal. Drž se u mě a nebudeš litovat,“ procedil skrze zuby vítězoslavně a téměř hladovým pohledem se díval na ty dva zrádce – jak je on sám nazval. Tristan od nich o krok ustoupil a raději se ani nedíval, jak se teď tváří. Uvnitř ho bodaly výčitky. Nejspíš jim podepsal ortel. Tušil to.
Menší z bývalých pirátů se zasmál. „Tak teda… doufám, že tě to nezlomí, cizinče. Nechci, aby ti tu někdo odtrhl hlavu. A já vím, že by se to mohlo stát,“ mluvil nízkým, lehce škodolibým hlasem. Mohl klidně říct Zlompackovi, že před chvílí tak trochu souhlasil hnědý vlk s tím, že jim pomůže. Mohl to provařit a mohli se na něj sesypat úplně všichni. Neudělal to. Tristan k němu zvedl pohled a krátce se na něj podíval, než zraky zase sklopil.

F3:2: Zkus zjistit, co přesně chtějí. (Použij v přímé řeči: „Nikomu to neříkej.“)

Ohlédl se nezúčastněně za výkřikem racka. Musel uznat, že ho ten zvuk pořádně vyděsil, naštěstí to v něm cuklo jen vnitřně. Možná jen intuitivně přivřel oči, ale před dvěma zrádci se neznemožnil. Ještě toho trochu, napadlo ho. Zkoumavě sledoval ty dva. Pak se nepatrně ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Byl zvědavý, co z těch dvou vzejde. „Tak dobře,“ začal pomalu. „řekněte mi, co přesně ode mě chcete. Pak zvážím, jestli pomohu,“ přimhouřil varovně oči a sledoval, jak se jejich stříbrné pohledy střetávají s jeho melancholickým výrazem. Menší z nich se naklonil dopředu. Jeho hlas zněl, jako když někdo šlape po suchých větvích. „Nikomu to neříkej, ale chceme tu mapu. Tu, co byla kdysi naše. Zlompacka ji teď má a my chceme, aby se vrátila tam, kam patří. Není to o zradě, je naše, patří nám, chceme spravedlnost, nic víc.“
Tristan přikývl a jeho slova zvažoval. Napětí by se dalo krájet. „A co když… To Zlompacka zjistí?“ zeptal se opatrně. „Nikomu to neříkej,“ zopakoval druhý, větší vlk. „Chceme to vyřešit sami, tiše a přesně. Ani kapka krve nemusí být prolita, pokud se budeš držet našich instrukcí. Ale pokud bys selhal…“ zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Všem bylo jasné, co mělo být řečeno. A přesně v tuto chvíli mu bylo jasné, že si nejspíš nepomůže ani na jedné straně. Ani u Zlompacky, ani u těchto dvou. Cítil, jak se mu srdce chvěje, noc byla tichá, jen občasné zapraskání dřeva ze vzdálené lodi protnulo to ticho. Věděl, že se vyčkává na jeho odpověď a ta nesměla být nic jiného, než souhlas, aby se vyhnul potížím.

F3:1: Promluv si s bývalými piráty. (V postu použij tato slova: moře, krev, noc, zrada, ticho.)

Tristan byl docela zaskočen, ale nedával to na sobě znát. Pozoroval ty dva svým typicky melancholickým pohledem. „Tak nějak,“ odpověděl neochotně ohledně Zlompacky a oba si je přeměřil pohledem. Měl by na to je přemoct? Vítr od moře cuchal jejich srst a zároveň přinášel pach soli. Poslouchal každé jejich slovo a přemýšlel, ale ne příliš okatě. Zrada tu přicházela v úvahu. V podstatě Zlompackovi nic nedlužil a chtěl se od něj nějak trhnout. Jenže věděl, že pokud by to udělal, jistě poteče krev. Ona totiž nejspíš poteče tak či tak, protože hnědý vlk cítil ve vzduchu kromě soli také problémy.
„Co bych z toho měl?“ zeptal se potom poklidně a oba je přejel pohledem. Ten menší se uchechtl, ale neodpověděl. Místo toho udělal o krok blíže. „Neudělej špatné rozhodnutí, cizinče. Nebudeš litovat, noc je dlouhá a… Dá se v ní udělat spousta dobrých rozhodnutí,“ pošeptal tajemně. Ale Trist se nenechal vyvést z míry, i když mu po zádech přejel chlad. Byla to výhružka? Nebo jen přátelská rada? Od těchto pirátů už upřímně neočekával nic dobrého. V hlavě se mu střetával Zlompackův zákeřně zlý hlas s jejich nečekanou nabídkou. Na okamžik si představil, jaké by to bylo, kdyby se k nim přidal. Přeci jen na rozdíl od Zlompacky se ho nesnažili zlomit. Aspoň ne fyzicky. A nesvázali ho. A nebyli hnusní.
Byl chvíli ticho. Nakonec se rozhodl odpovědět diplomaticky, tak, jak to uměl, když se dostal do nepříjemné situace. „Možná vám pomůžu,“ pronesl tiše, protože očekával, že by je někdo od Zlompacky mohl z povzdáli kontrolovat a poslouchat. Bylo to pouze pro slechy těchto dvou. „Ale možná taky ne,“ dodal a nechal je, ať si jeho slova vyloží po svém. Musel se dozvědět, co přesně by z toho měl. A nejvíce si přál svobodu a odejít co nejdál od tohoto prokléteho moře.

F2:6: Vydej se na místo a popiš, co najdeš. (Vlož 2 detaily, které naznačují přítomnost druhých vlků, ale nic konkrétního – např. otisk, rozhrabaný písek, zlomenou větev.)

Zlompacka mu nevěřil, to bylo jasné. Poslal ho na další průzkum. Prý si může někoho vzít, nebo jít sám. Konečně! „Půjdu sám,“ pronesl Tristan tiše, už s plány na útěk z této bryndy. Naposledy se k admirálovi otočil, kývnul na něj hlavou a šel bez dalších slov. Pohledem pátral po každém stínu mezi kameny. Moře vzadu za ním šumělo a vítr mu cuchal srst. Ticho však nebylo úplné, připadalo mu, že odněkud slyší tlumené hlasy a pak možná i rychlé kroky.
Vydal se na místo, odkud zvuky slyšel. Zvětralé balvany a nízké porosty tu poskytovaly dost možných úkrytů pro sledovatele. Tristan se zarazil, kousek od něj v písku byl otisk. Dost čerstvý na to, aby poznal, že zde musel vzniknout před chvíli. Snažil se porozhlédnout kolem sebe, zda jich tu je více. A bylo. Navíc byl schopný rozpoznat i to, že je nezanechal pouze jeden jedinec. Ale rovnou několik. Znepokojeně mlasknul a vydal se dál.
Našel rozhrabanou hlínu. Vypadalo to, jako by někdo něco hledal, nebo rychle schovával. Naklonil se blíže a ucítil známý pach. Neváhal a zabořil tlapku do písku, aby po chvíli vyhrabal jednu ohlodanou kost. Někdo tu před chvílí hodoval a snažil se zakrýt stopy. Nejspíš věděli, že byli piráty zpozorováni. Hnědý vlk se kolem sebe rozhlédl. Byl špatný pocit vědět, že tu před chvílí někdo byl. A teď se možná dívá zpovzdálí, čekající na svoji šanci.

F2:5: Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Do tábora se s Adrianem vrátil tiše a opatrně. Nechtěl, aby šlo vidět, že mu srdce bije o něco rychleji, než obvykle. Zlompacka na něj už čekal. Samozřejmě, byl vždycky o krok napřed, aspoň prozatím. A když na něj zavolal, Tristan se jen nepatrně přikrčil, než přešel blíže. Nekrčil se ze strachu, spíše v ostražitosti. Zastavil se před ním a chvíli mlčel, protože si nebyl jistý, zda bude znít dostatečně klidně. Musel se soustředit na to, aby nebylo poznat, co všechno v sobě tajil.
„Nikdo se k nám nepřiblížil. Zahlédl jsem ale pohyb. Dva vlky. Zastavili se támhle na hřebeni, schovali se do stínů, ale vítr foukal špatným směrem. Slyšel jsem, jak se baví, jen v rychlosti a cizím jazykem. Vzápětí se vytratili pryč.“ Zlompackův pohled ztvrdnul, ale Tristan pokračoval ve své mluvě dále, navzdory tomu, že cítil, jak ho polévá horko: „Nevypadali jako piráti, spíše jako někdo z vnitrozemí. Víc jsem neviděl. Jeden byl menší a kulhal… na přední pravou. Ten druhý měl něco přes tvář, buď látku, nebo jizvu, těžko říct,“ zastavil se, aby mohl polknout a trochu se nadechnout. Potřeboval to udělat dřív, než se mu rozechvěje hlas.
Chvíli mlčel, přičemž na sílu držel svůj soudružný výraz. Začínal litovat toho, co říkal. „Myslím… že nesledovali nás. Jejich pohled nebyl zaměřený na tábor, ale spíše… na vodu. Na útesy. Jako by na něco čekali.“ Při silnějším úderu srdce krátce zaváhal. Pak tiše dodal: „Možná, že jim překážíme v nějakých větších plánech,“ mluvil dál, přičemž neuhýbal pohledem. Snažil se vyhledat jakoukoliv změnu mimiky v admirálově tváři. V jeho nitru se všechno vzpíralo. Lhal a to se mohlo vymstít nejen těmto pirátům, ale i jemu. Kryl nepřátele… Nebo přátele?

F2:4: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Zůstal ale stát. V hlavě mu to šumělo na sto obrátek. Racionálně vzato… měl by se otočit. Vrátit se na loď, vyhledat Zlompacku a jednoduše říct, co viděl. Dva cizí vlci, neznámé znaky, co si předávali a jejich známky výcviku. Měl by předat zprávu a hledět si svého, takové věci přeci dělával. Ale přesto zůstával stát. Tušil, že tohle Zlompackovi stačit nebude. Bude ho využívat nejspíš dále a pak… Ho zabije? Neměl ani tak strach, jako že s tímhle celým vůbec nesouhlasil. Něco se v něm stále bránilo. Nebylo to kvůli těm dvěma, co Zlompacku a vlastně i Tristana sledovali. Bylo to kvůli tomu, komu měl právě sloužit. Zlompacka byl samé tvrdé slovo, úšklebky, chraplavý smích a pach krve. A jeho řešení věcí? Ve stylu ubližování, ran, týrání. Ne, tohle nebyla jeho smečka. Ani jeho přátelé. A nikdy nebudou.
Roztřeseně se nadechl. Tam ti vlci, co je sledovali, se nezdáli nebezpeční. Pouze sledovali. Možná někoho hledali, třeba i jeho, nebo někoho jiného, ztraceného a vydaného na pospas, stejnému neštěstí, jako byl právě on. Co když by ještě mohl jednat jinak, než se očekávalo? Co když nemusí být tím, za koho ho piráti považují? Možná… Možná si tu informaci ještě chvíli ponechá. Jen na chvíli, dokud nebude nutné ji vypustit. A dokud nepochopí více a co všechno se tady děje. Než tu informaci zneužijí ti, co zde rozkazují, místo toho, aby naslouchali.

F2:3: Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Ten vlk, Adrian, páchl potem a solí, jako by se nikdy pořádně nemyl. Šel napřed, těžkopádně, ale přitom jistě. Tristan se držel za ním, v uctivé vzdálenosti, už jen z toho, že jeho žaludek udělal kotrmelec téměř po každé, co ucítil jeho odér. Oči mu klouzaly po krajině, jako by snad doufal, že nic nenajdou. Ale zahlédl je. Stáli kousek od tábora, napůl ukrytí v stínu útesů a skal. Neměli nic z pirátů, aspoň si to tak myslel. Pohyby těch dvou byly promyšlené a tiché. Ty posunky byly přesné a rychlé. Připadalo mu, že na okamžik přestal dýchat.
Teď stojí s Adrianem za větvemi, sotva se odvažuje pohnout. Srdce mu zrychluje, ale tvář zůstává klidná. V očích těch dvou je záměr, nejsou to náhodní tuláci. Sledují tábor. A sledují i jeho. Nevyslovená slova visí ve vzduchu a napětí houstne s každou vlnou, co tříští ticho. Přemýšlí. Nejsou to Zlompackovi muži, kdo je tedy poslal a proč tu byli? Jiná smečka? Zvědi z pevniny? Napadne ho možnost, která se mu nelíbí: co když to jsou opravdu Gallirejští a chtějí chránit svou zem? Nemůže jim v tom přeci bránit. Udělá opatrně krok zpět a podívá se na páchnoucího vlka, co tu je s ním. A ten vypadá, že si zatím ničeho nevšiml, možná proto, že celou dobu civí jinam. Nebo protože je Tristan zticha a nic nehlásí.
Vrátí se a nic neřekne hned. Nejprve si urovná myšlenky a dá si dohromady, co viděl. K Admirálovi půjde klidně, bez zbytečné paniky. Až bude mluvit, jeho hlas bude znít tiše, ale pevně, aby na sebe neupoutal zbytečnou pozornost. Nehodlá vypadat jako zelenáč, fakt ne. Popíše ty dva vlky? Upozorní, že nesli znaky výcviku? Pak… pak se možná rozhodne, jestli to řekne, až bude stát naproti admirálovi a hledět mu do očí. Musí si to ještě rozmyslet.

F2:2: Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

Myšlenky mu vířily hlavou jako hejno vystrašených havranů, co se zvedlo z koruny stromů při výstřelu. Tristan stál na místě, horlivě přemýšlel, ale měl pocit, že se v jeho nitru každé jeho rozhodnutí lámalo jako dutá kost pod tíhou celého světa. Musel něco udělat. Něco, co nezavání zradou, aby zde nezemřel. Něco, aby se odsud nějak nenápadně dostal.
„Dobře…“ vyslovil opatrně. „Jestli přijdou… Můžu odlákat jejich pozornost. Přimět je, aby se zaměřili na mě. Jsem přece jen cizinec. Něco jako křehký pták, který předstírá, že má zraněné křídlo a nemůže odletět z hnízda,“ podíval se přes rameno na admirála a vyčkával, co na to řekne. Ten se zašklebil. Očividně přemýšlel. „Seš si jistej, že tě nezlomí jako suchou větev, jo? Že se nezlomíš jako páteř vlka padnoucího na zem po hlavě?“ zeptal se ho ostře a stále s tím svým skoro až nechutným úšklebkem. Tristan zavřel oči a dlouze vydechnul, aby se uklidnil. Jako by tím mohl uklidnit tu bouři v jeho nitru. Hned na to sebou polekaně trhnul, když zaslechnul zvuk, jako kdyby se napnulo křídlo tesknícího supa. Otočil hlavu za zvukem a všiml si, že se začaly dít věci.
„To asi nebude potřeba,“ syknul nakonec Zlompacka, když až s podivným klidem sledoval dění. „Půjdeš na průzkum. Pošlu s tebou Adriana. Smrdí teda hůře jako zkažené vejce od slepice, ale dá na tebe pozor,“ zasmál se děsivým tónem. Trist ztěžka polknul a přikývl. S dozorem nepočítal.

F2:1: Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Konečně byl svobodný a měl volnost pohybu. Chvíli mlčel. Všechno ten křik kolem, napětí, vítr ve vlhké srsti… působilo jako scéna z podivného snu, kterému zatím vůbec nerozuměl. Oči měl upřené na Zlompacku, ale koutky tlamy se mu nepatrně roztáhly do stran, jako by se usmíval, ale jen tak na půl cesty. Sám nevěděl proč. Možná protože mu tohle všechno připadalo šílené. Nebo se tohle šílenství vodních vlků pomalu přenášelo na něj, těžko říci. „Suchozemec…“ zopakoval tiše a zamyšleně. „Zajímavé, tuhle přezdívku dostane každý, kdo si aspoň neplivne do moře?“ zeptal se poklidně a na okamžik odtáhl pohled, než ho znovu přenesl zpět k admirálovi. Tentokrát byl ale pevnější.
„Vypadá to, že vaše posádka potřebuje více, než jen vítr do plachet,“ pronesl s neznatelnou ironií v hlase. „Ale dobře, jestliže je důvěra vstupenkou k pokladu, pak je fér, že se i já podívám, co leží na dně toho vašeho moře,“ sekl v rychlosti ocasem. Navzdory tomu, že v jeho očích byl ledový klid, v jeho nitru se odehrávalo mnohé. Co to dělá? Tady se bude prolévat krev. Nemohl u toho být. Nechtěl nikomu ubližovat. Co když ti nepřátelé jsou úplně stejní, jako Tristan? Co když je to pouze skupina místních vlků, co přišla chránit svou Gallireu? Sevřelo se mu srdce. Nenápadně se podíval kolem sebe, jestli není cesta útěku.