Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zhluboka se nadechl. Vzduch byl hrozně těžký, ale... nebylo v něm cítit nic. Ani žádná vůně, ani žádný zápach. Byl to neurčitý pach, nevonělo to tady ani lesem, ani loukou, ani krvavým bojištěm. Prostě jen... něčím prázdným. Jakoby někdo smíchal všechny pachy, které kdy poznal a pak je zředil do nesrozumitelné nicoty. Tristan instiktivně pohnul čenichem a snažil se zachytit aspoň jedinou stopu, podle které by se mohl orientovat. Ale cokoliv zachytil, rozpadlo se to dřív, než to stihl vůbec identifikovat.
Pokusil se pohnout. Nejprve natáhl přední tlapu, velmi opatrně, jako by se bál, že někam spadne. Ale nahmatal, pro jeho úlevu, pevnou zem. Hrubou, trochu chladnou, možná kamenitou? Žádná tráva, žádný mech, prostě jen syrový povrch, který mohl, ale nemusel patřit kameni, vyschlé půdě, nebo něčemu mezi tím. Pomalu se odlepil od země, zatnul svaly a zvednul se do sedu. Hlavu měl lehce skloněnou a uši napjaté, jakoby čekal, že se na něj ve tmě něco vrhne.

Tristan se probral do tmy. Né te obyčejné, která přijde s nocí a společně s ránem zase zmizí, ale do takové, která se mu lepila na vnitřek víček. Mrknul. Jednou, podruhé, potřetí... Nic. Žádný náznak světla, žádný obrys, prostě žádá změna. Jenom hluboký a dusivý stín. Chvíli zůstával ležet a ani nedutal. Nejdřív si jen myslel, že má pouze zavřené oči, nebo že se mu do nich dostalo něco, co mu brání v tom, aby viděl. Zkusil je přivřít pevnějším stisknutím víček k sobě a znovu otevřít, ale nestalo se nic. Temnota zůstala. Bylo to, jako by se svět za jeho víčky prostě vypnul. Zůstal jen on a ticho, které ani nebylo úplně tichem.
Kolem něj se totiž něco dělo. Slyšelo to. Z dálky jako by k němu doléhal tlumený hukot. Možná voda? Nebo snad vítr, nebo třeba šum lesa? Vše se slévalo do kakofonie zvuků, které nedokázal rozlišit. Jako by kolem něj existovalo tisíc různých světů, ale žádný z nich mu nechtěl odhalit svou podobu. V uších mu rezonovalo cosi, co by mohly být hlasy... nebo taky jen ozvěny jeho vlastní mysli.

Po tom, co dostal ránu elektřinou, se na chvíli stáhl a z povzdálí sledoval celou situaci. Povšiml si, jak Belial zmizel, ale nedokázal přesně říct jak a kam. Byl z toho chvíli zmatený, ale nakonec uznal, že to vlk prostě vzdal. Jeho touha po prstenu zřejmě nebyla tak silná, než jak ji pociťoval samotný Trist. Ten bojoval sám se sebou. Jedna část se tady na to chtěla vykašlat a prostě jít pryč. Přeci se tu nebude s nikým rvát o kus šperku, zvlášť když si ho bránila vlčice, které by nikdy a za žádných okolností neublížil. Jenže on ten prsten chtěl hrozně taky a ta touha se zvětšovala a nabírala do obrátek. Takže když se nakonec situace vyvinula tak, že jediná vlčice v poli ten prsten uvolnila, změnily se pro něj okolnosti a šance pro jeho získání.
Byl ale pomalý a ten prsten okamžitě získal ten světlý vlk, který před chvílí na neznámou křičel. Měl ho v tlamě dřív, než by vůbec jeden stihl postřehnout, že se šperk uvolnil. Co přesně stálo za tím, že vlčice, která si ho ještě před chvílí chránila všemožnými způsoby, včetně elektrických výbojů a vlastního těla, to netušil. Ale bez váhání napnul svaly na zadních nohách a prostě po cizinci skočil, hlava nehlava, protože chtěl prsten získat pro sebe. Pokusil se ho přišpendlit na lopatky, nohou mu přišlápnout krk a třpytivou věc vyrvat z jeho tlamy, ať to stojí, co to stojí.

říjen 1/10

Tristan k němu stočil zrak. Na odpověď čekal trpělivě a v jeho pohledu šlo vidět, že ať řekne cokoliv, nebude ho nijak soudit, či cokoliv jiného. Pak odpověď konečně přišla a byla hrozně krásná. Tristan chvíli nic neříkal, jen pozoroval Meinera, jako by oběma chtěl dát čas zpracovat, to právě černobílý vlk vyslovil. „Lásku,“ vydechl tlumeně a s úctou. V jeho hlase zaznělo cosi jako dojetí, byť zůstalo pod klidným povrchem. „To je ten nejkrásnější důvod, proč zůstat.“ A přesto by nejspíš zrovna tohle Tristan neudělal. Měl z lásky strach. Konkrétně ne z lásky, ale z další ztráty. Přesto tomu tak moc rozuměl, takže to vypadalo, jako kdyby se tak skutečně zachoval také.
Pomalu se pohnul, aby si pohodlněji sednul a dál sledoval hladinu vody. „Musíte být hrdý,“ dodal po chvíli s mírným úsměvem. Nebyla to lichotka, spíš prosté uznání. „Potomek je něco, co dokáže vlka změnit. Ať chce, nebo nechce,“ pokýval hlavou a pak jeho úsměv pohasnul. On od toho byl nejspíš takový kousek… Ale dřív, než se jeho potomci podívali na světlo světa, jejich matka zemřela. A oni společně s ní.

Tristan mlčky sledoval situaci a zvažoval, že se už prostě otočí a odejde pryč. Prsten získala jediná přítomná vlčice a on s tím byl v pohodě, neviděl důvod, proč by ho měl chtít on, nebo proč by ho měli dostat ostatní vlci. Bylo přeci v pořádku, že si ho nechá neznámá slečna, no ne? Ne! Není, není to v pohodě! Řval najednou jeho vlastní hlas v hlavě. Cukl hlavou směrem nahoru a rozšířily se mu zorničky. Musel ten prsten dostat! Jenže se ho očividně zachtělo i Belialovi, který po vlčici zakřičel. To se hnědému vlkovi sice moc nelíbilo, ale co se mu rozhodně líbilo bylo, že si ho vlčice opravdu začala sundávat a on tak měl šanci prsten uzmout pro sebe.
To už se do toho ale přidával i ten druhý, světlý vlk. Poslední zdravý rozum v Tristanovi velel, aby se držel zpátky, ačkoliv celé jeho tělo pružilo směrem k tomu šperku. Obzvlášť, když sledoval, pomalu jako ve zpomaleném záběru, jak se blíží k zemi a nakonec, v tom dramatickým tichu, s cinknutím dopadl na zem. Už už šponoval svaly, aby po něm skočil, ale tu jej vlčice zakryla svým vlastním tělem. Trist uprostřed pohybu s polekaným zakňučením ztuhnul, protože dostal ránu. Zamračil se a couvnul.

Říjen 1/10 Meinere

Tristan po jeho slovech mírně nadzvedl hlavu a pootočil ji k němu, jako by ho odpověď skutečně zaujala. Byla prostá, ale měla v sobě něco, co v něm vyvolalo zájem. „To chápu,“ pronesl po chvilce s jemným úsměvem v koutcích tlamy. „Tuláctví je svoboda, určitým způsobem. Nikomu nic nedlužíte, zodpovídáte jen sám za sebe… Také se již dlouho potuluji bez cíle,“ povzdechl si a jeho pohled krátce sklouzl zpátky k vodní hladině. „Ale je fakt, že když najdete něco, co vám přiroste k srdci, všechno ostatní jde najednou tak trochu stranou, že? Svět kolem vás se najednou úplně změní,“ vrátil pohled na chvíli do jeho očí.
Pak se krátce odmlčel, ale nevnímal to jako nějaké trapné ticho, spíš klidné a přirozené. Samozřejmě ho ale zajímalo, co učinilo tohoto vlka… Šťastným? V jeho výrazech se dalo těžko vyznat. „Jestli mohu být troufalý, smím se zeptat, co jste našel vy?“ Zeptal se nakonec konečně bez nátlaku. Byla to zvědavost, ale podal to tónem, kdy bylo zřejmé, že kdyby Meinere odpovědět nechtěl, nic by se nedělo.

8/10 Meinere

Zahleděl se mu přímo do očí, když zazněla ta strohá odpověď. Asi ho nijak nezaskočila, Meinere zrovna upovídaný nebyl. Na moment začínal uvažovat, že ho prostě nechá, protože začínal mít pocit, že mu je na obtíž. Ale pak přeci jen něco dodal. Tristan zpozorněl. „Mechová,“ zopakoval nadšeně a mávl špičkou ocasu, kterou měl položené přes přední tlapy. „Potkal jsem se s vaší alfou. Je to moc milý vlk,“ pověděl pak s mírným úsměvem. Saturnus byl jeden z prvních vlků, které zde potkal a moc příjemně si s ním popovídal.
Na položenou otázku neodpověděl hned, prvně se nadechl a zavrtěl hlavou. „Ne,“ odvětil klidně. „Nikde, už dlouho.“ Tón jeho hlasu byl stejný, vyrovnaný, ale v jeho očích se zaleskl smutek. „Někdy je jednodušší být sám,“ dodal pak po chvíli a stočil své zraky zpátky k hladině jezera. Bylo zřejmé, že i když to říkal, jako by vlastně přesvědčoval sám sebe, tak mu to vlastně tak úplně nevyhovuje. Jinak by se asi nedával do řeči s prvním vlkem, kterého tu potkal. „Ale přiznám se, že když potkám vlka, který má někde své místo, většinou mu to tiše závidím,“ pousmál se mírně, zatímco nespouštěl zrak z vody.

7/10

Tristan zůstal po jeho slovech chvíli zticha. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale protože nechtěl reagovat zbrkle. Byl zvyklý, že se vlci chovali všelijak. Teď měl před sebou někoho, kdo odmítl dar z principu. „Rozumím,“ pronesl tiše a přikývl. V jeho hlase nebyl slyšet žádný náznak, že by ho to urazilo, či snad vlka odsuzoval. Jen prosté přijetí faktu. „Každý máme své způsoby.“ Odmlčel se na chvíli a sledoval, jak se ve vodní hladině jezera začaly třpytit první paprsky ranního slunce. Obloha se vyjasnila a vypadalo to, že je čeká krásný den.
Poté si přehodil ocas přes přední tlapky, které měl ještě stále mokré a studené z vody. „Třeba se toho někdo ujme,“ pousmál se. „Žijete ve smečce, Meinere?“ zeptal se pak po chvíli, klidně a bez nátlaku, aby jemně navázal nějakou konverzaci. Pochopil, že má před sebou vlka složité a spíše dost uzavřené povahy, takže volil slova a otázky s jistou dávkou opatrnosti.

6/10 Meinere

Tristan na něj vrhl krátký pohled, když zaslechl jeho zamumlání. „Trpělivost mám… jen je málokdy využitá takhle,“ pousmál se jemně. Když pak ale zaslechl jeho nabídku, že si rybu může nechat, Tristan zavrtěl hlavou a zvedl tlapu, aby to gesto ještě doprovodil. „Jste hodný, ale ulovil jsem ji pro vás. Byla by to jen ztracená práce, kdyby skončila u mě. Nemám potřebu brát vám něco, co jste chtěl sám získat a já vám to překazil.“ Jeho hlas zněl klidně, bez moralizování, spíš jen prosté konstatování, že mají mít věci svůj řád. V jeho pohledu a postoji ale nebyl ani stín očekávání, jako by mu bylo jedno, zda si nakonec Meinere rybu vezme, či nikoliv. Ale bylo znát, že pro něj samotného už byla odpověď jasná.
„Pokud vám je to ovšem proti srsti, nenuťte se,“ dodal ještě a krátce k němu pootočil hlavu. Nakonec se ale odvrátil, v dostatečné vzdálenosti ze sebe oklepal vodu a usadil se. Jeho výraz se uvolnil a utichl, jako kdyby mu stačilo jen to, že není aspoň chvíli u jezera sám. A taky ho chtěl nechat v klidu najíst, pokud by se přeci jenom rozhodl. Měl rozhodně věci, o kterých by se chtěl pobavit, nebo se zeptat, ale vypadalo to, že ani jeden z nich nemá naspěch. Takže nic nehořelo.

5/10 Meinere

Meinere, zopakoval si ve své hlavě, zatímco nehybně čučel do vodní hladiny. Už by to měl nejraději za sebou, o tom žádná. Spíš by raději odpověděl cizinci na představení, ale teď se vůbec bál pohnout, aby ryby zase nevyplašil. Periferně postřehl někde opodál sebe pohyb. Bylo to ještě ale moc daleko. Musel vyčkat na tu správnou chvíli, kdy nějaká ta vodní potvůrka připlave téměř až k jeho tlapkám. Jaká vůbec byla šance, že se tohle stane? Musela to být spíše náhoda, než cokoliv jiného. Hnědý vlk si uvědomoval, že ulovit rybu je spíše o štěstí, než o čemkoliv jiném. Nebylo to jako záměrné vyhledání kořisti někde v lesích či pláních a pak ji uštvat. Šance ulovit zajíce nebo dokonce srnu byla asi větší, než že někomu doplave ryba až k nohám.
Ale pak se to opravdu stalo. Uplynulo tedy docela dost času a Tristan vlastně ani nevěděl, zda za ním ještě Meinere je, nebo jestli se sebral a v tichosti odešel, aby nadále nemusel s narušitelem komunikovat. Ale pohyb u jeho tlap byl nepřehlédnutelný a v dalším momentě měl lovící vlk hlavu pod hladinou a zubisky nabral jak vodu, tak i rybu. Okamžitě pevně stisknul, aby mu kluzká kořist neproklouzla na poslední chvíli a pak se s vítězstvím v očích otočil a ve spěchu se rozešel z vody ven. Položil rybu černobílému a pohlédl mu do oka. "Už jsem to chtěl vzdát," přiznal se se smíchem a odebral se trochu do pozadí, aby oba měli svůj osobní prostor. "Nezbývá nic, než popřát dobrou chuť," pokynul na něj hlavou a odvrátil pohled zase na jezero, aby mu nečučel do tlamy. Samotnému by se mu to nelíbilo.

4/10 Meinere

Vypadalo to, že cizinec maličko pookřál a reagoval se slovy, že lov ryb není pro každého. Následně dodal, že ryby stejně většině vlkům nechutnají. S údivem pozvedl „obočí“ a zamrkal. „Vážně?“ nadhodil spíše řečnickou otázku. Tristan neměl s rybami sebemenší problém, tedy, co se týče jejich chuti. S tím lovem už to bylo horší. Jo, pokud měl někdo neuvěřitelnou dávku trpělivost, byl to právě tento hnědý vlk, ale… Rád trávil svůj čas spíše jinak. „Inu, sto vlků, sto chutí. Já s jejich chutí nemám problém,“ nadlehčil nakonec s úsměvem a o krok ustoupil, když se vlk nakonec z vody sebral s pobaveným odfrknutím a přenechal mu své místo.
„Dobrá tedy,“ přikývl a beze spěchu se vydal do vody. Nebyla už zrovna teplá, to se muselo nechat. Naopak, teď večer byla už vcelku štiplavá. Postavil se do stejné pozice, jako předtím měl ten cizinec a ještě se krátce ohlédnul. „Mimochodem, jsem Tristan,“ představil se ještě, věnoval mu krátký úsměv a pak hlavu otočil, aby mohl soustředěně a bez hnutí sledovat hladinu. Věděl, že teď bude potřeba nutná dávka trpělivosti, protože tu bylo hodně pohybu a bude trvat, než se ryby vrátí. Hladina se jemně vlnila kolem jeho tlap a on cítil, jak mu začínají tuhnout zimou.

3/10 Meinere

Tristan na něj pohlédl klidně, aniž by se nechal vyvést z míry strohým tónem. „Ne, nepotřebuji,“ odpověděl tiše a jemně zavrtěl hlavou. „Jen jsem si všiml, že tu nejsem sám a chtěl jsem vás pozdravit. Nechtěl jsem vám překazit lov.“ Pověděl tiše a vyrovnaně. Vypadalo to, že navzdory tomu, že nechtěl, mu lov nakonec přece jen překazil.
Na okamžik se odmlčel, pak sklopil pohled zpět k jezeru, které se pod měsíčním světlem vlnilo a houpalo, jako by skrývalo něco víc, než jen ryby. „Máte můj obdiv. Já bych u vody tolik trpělivosti nenašel,“ dodal po chvíli s lehkým, skoro až omluvným úsměvem. Jeho hlas zněl klidně, bez nátlaku a Tristanův postoj dával jasně najevo, že nehodlá rušit, pokud by si vlk přál být dál sám. "Omlouvám se, pokud jsem vám lov pokazil. Nechte mě to napravit a zkusit vám něco ulovit," nabídl pak zdvořile. Mrzelo by ho, kdyby kvůli němu cizinec zůstal bez večeře, takže by byl nejspíš opravdu ochotný v té vodě stát stejně bez hnutí, jako tento zvláštně dvojbarevný vlk

Belial jej pozdravil a odpověděl, že to, o jakou věc se jedná, jistě brzy zjistí. Nechápavě vyhledal pohledem, co se děje, až to sám spatřil. Ryby se snažily získat onu třpytivou věcičku a podle toho, jak se na ně díval šedý vlk, v tom měl prsty zjevně on. Trist se zaskočeně narovnal a zamrkal. "T-to vy?" vydechl užasle. Nevěřil svým očím, tenhle vlk opravdu dokázal ovládat ryby? Ale jak? Věděl toho o světě magií pramálo na to, aby to přešel s takovým klidem, jako to očividně přešli ostatní. Jenže ta zvířata asi neposlouchala tak, jak by si vlk z asgaaru představoval. Sice získala onen neznámý předmět, ale předala to těm vlkům opodál. To už se Belial vydal k nim. "Ano, to mě také," přitakal mu, zatímco za ním zůstal v závěsu. Rozhodně se ke druhé skupince neblížil tak sebevědomě. Asi věděl proč, protože to, co nastalo následně, bylo více, než znepokojivé.
Hlas zaburácel s jeho tělem a donutil ho prudce zastavit. Okamžitě vlkům přikázal, že prsten musí zničit v sopce a mezi vlky vznikly nějaké krátké připomínky. Nejen, že se většina z nich nafoukla za oslovení, které ten stařec zvolil, ale v podstatě skoro nikdo nerespektoval jeho požadavek. Jediný, kdo nad tím očividně aspoň trochu přemýšlel byl Belial, který Tristanovi vzal otázku z tlamy. "A taky... Co když ho nezničíme?" tázal se zvídavě. "Tady slečna si ho může nechat jako ozdobu a každý se můžeme rozejít vlastním směrem, ne?" pokládal další otázku poklidně, jelikož se zřejmě do této situace nějak extra nevžil. Začínal přemýšlet, proč tomu starci šlo tolik o to, aby prsten zničili, dokonce přemýšlel i nad samotnou existencí tohoto vlka s kloboukem, opravdu to nebyla situace, do které se dostával běžně, ale po zkušenosti u moře už ho to asi nezaskočilo tolik.

2/10 Meinere

Tristan se zadíval na postavu, které si zprvu ani moc nevšiml. Stála ve vodě tak nehybně, že působila spíše jako kámen, než živý tvor, obzvlášť pak v té tmě. Teprve po chvíli mu došlo, že je to vlk. Ani se nehnul, nebo neotočil ucho po jeho krocích a vypadal, že je ztracený ve své soustředěnosti. Tristan se pomalu rozešel a pak zůstal stát na břehu opodál a váhal, zda je vhodné se ozvat. Nerad by ho rušil při lovu a už vůbec mu nechtěl vyplašit potenciální kořist. Nakonec si tiše povzdechl.
„Zdravím vás,“ promluvil tiše, do nočního ticha a s očekáváním hleděl, zda od toho cizince něco přijde nazpět. Trist sebou ani nehnul, aby mu lov nenarušil a zároveň s respektem vyčkával, až si ho vlk dokončí. Ve finále, nikam nespěchal, takže i kdyby to mělo trvat o něco déle, nevadilo by mu to.

Září 1/10 Meinere

Stromy řídly, až nakonec ustoupily úplně a hnědý vlk se blížil ke břehům, které lemovalo velké jezero. Hladina se vlnila ve větru a nesla v sobě cosi tajuplného. Celý tenhle večer byl takový pochmurný, přinášející podzim v plné síle. Tristan se zastavil na okraji vody a chvíli jen tak stál a sledoval okolí. Zvykl si na to, že cesta sem mu přinášela setkání, často nečekaná, někdy přátelská, jindy o trochu méně. Nevěděl, co si od toho slibovat dnes, když bylo takové počasí.
Usedl tedy na břeh, ocas si přeložil přes přední tlapy a nechal svůj melancholický pohled spočinout na hladině. Sem tam na ni dopadla nějaká kapka, která se ztratila ve vlnkách. A stejně tak dopadaly i do jeho srsti, která už začínala být navlhlá. Nečekal vyloženě, že někdo přijde, ale za společnost by byl rád. Nebyl vyloženě samotář, poklábosil si rád, jen to většinou nechtěl nechat zajít někam dále. Náhodná setkání mu vyhovovala, nemusel se na nikoho upínat a spoléhat.