Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 1/10 Meinere

Tristan po jeho slovech mírně nadzvedl hlavu a pootočil ji k němu, jako by ho odpověď skutečně zaujala. Byla prostá, ale měla v sobě něco, co v něm vyvolalo zájem. „To chápu,“ pronesl po chvilce s jemným úsměvem v koutcích tlamy. „Tuláctví je svoboda, určitým způsobem. Nikomu nic nedlužíte, zodpovídáte jen sám za sebe… Také se již dlouho potuluji bez cíle,“ povzdechl si a jeho pohled krátce sklouzl zpátky k vodní hladině. „Ale je fakt, že když najdete něco, co vám přiroste k srdci, všechno ostatní jde najednou tak trochu stranou, že? Svět kolem vás se najednou úplně změní,“ vrátil pohled na chvíli do jeho očí.
Pak se krátce odmlčel, ale nevnímal to jako nějaké trapné ticho, spíš klidné a přirozené. Samozřejmě ho ale zajímalo, co učinilo tohoto vlka… Šťastným? V jeho výrazech se dalo těžko vyznat. „Jestli mohu být troufalý, smím se zeptat, co jste našel vy?“ Zeptal se nakonec konečně bez nátlaku. Byla to zvědavost, ale podal to tónem, kdy bylo zřejmé, že kdyby Meinere odpovědět nechtěl, nic by se nedělo.

8/10 Meinere

Zahleděl se mu přímo do očí, když zazněla ta strohá odpověď. Asi ho nijak nezaskočila, Meinere zrovna upovídaný nebyl. Na moment začínal uvažovat, že ho prostě nechá, protože začínal mít pocit, že mu je na obtíž. Ale pak přeci jen něco dodal. Tristan zpozorněl. „Mechová,“ zopakoval nadšeně a mávl špičkou ocasu, kterou měl položené přes přední tlapy. „Potkal jsem se s vaší alfou. Je to moc milý vlk,“ pověděl pak s mírným úsměvem. Saturnus byl jeden z prvních vlků, které zde potkal a moc příjemně si s ním popovídal.
Na položenou otázku neodpověděl hned, prvně se nadechl a zavrtěl hlavou. „Ne,“ odvětil klidně. „Nikde, už dlouho.“ Tón jeho hlasu byl stejný, vyrovnaný, ale v jeho očích se zaleskl smutek. „Někdy je jednodušší být sám,“ dodal pak po chvíli a stočil své zraky zpátky k hladině jezera. Bylo zřejmé, že i když to říkal, jako by vlastně přesvědčoval sám sebe, tak mu to vlastně tak úplně nevyhovuje. Jinak by se asi nedával do řeči s prvním vlkem, kterého tu potkal. „Ale přiznám se, že když potkám vlka, který má někde své místo, většinou mu to tiše závidím,“ pousmál se mírně, zatímco nespouštěl zrak z vody.

7/10

Tristan zůstal po jeho slovech chvíli zticha. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale protože nechtěl reagovat zbrkle. Byl zvyklý, že se vlci chovali všelijak. Teď měl před sebou někoho, kdo odmítl dar z principu. „Rozumím,“ pronesl tiše a přikývl. V jeho hlase nebyl slyšet žádný náznak, že by ho to urazilo, či snad vlka odsuzoval. Jen prosté přijetí faktu. „Každý máme své způsoby.“ Odmlčel se na chvíli a sledoval, jak se ve vodní hladině jezera začaly třpytit první paprsky ranního slunce. Obloha se vyjasnila a vypadalo to, že je čeká krásný den.
Poté si přehodil ocas přes přední tlapky, které měl ještě stále mokré a studené z vody. „Třeba se toho někdo ujme,“ pousmál se. „Žijete ve smečce, Meinere?“ zeptal se pak po chvíli, klidně a bez nátlaku, aby jemně navázal nějakou konverzaci. Pochopil, že má před sebou vlka složité a spíše dost uzavřené povahy, takže volil slova a otázky s jistou dávkou opatrnosti.

6/10 Meinere

Tristan na něj vrhl krátký pohled, když zaslechl jeho zamumlání. „Trpělivost mám… jen je málokdy využitá takhle,“ pousmál se jemně. Když pak ale zaslechl jeho nabídku, že si rybu může nechat, Tristan zavrtěl hlavou a zvedl tlapu, aby to gesto ještě doprovodil. „Jste hodný, ale ulovil jsem ji pro vás. Byla by to jen ztracená práce, kdyby skončila u mě. Nemám potřebu brát vám něco, co jste chtěl sám získat a já vám to překazil.“ Jeho hlas zněl klidně, bez moralizování, spíš jen prosté konstatování, že mají mít věci svůj řád. V jeho pohledu a postoji ale nebyl ani stín očekávání, jako by mu bylo jedno, zda si nakonec Meinere rybu vezme, či nikoliv. Ale bylo znát, že pro něj samotného už byla odpověď jasná.
„Pokud vám je to ovšem proti srsti, nenuťte se,“ dodal ještě a krátce k němu pootočil hlavu. Nakonec se ale odvrátil, v dostatečné vzdálenosti ze sebe oklepal vodu a usadil se. Jeho výraz se uvolnil a utichl, jako kdyby mu stačilo jen to, že není aspoň chvíli u jezera sám. A taky ho chtěl nechat v klidu najíst, pokud by se přeci jenom rozhodl. Měl rozhodně věci, o kterých by se chtěl pobavit, nebo se zeptat, ale vypadalo to, že ani jeden z nich nemá naspěch. Takže nic nehořelo.

5/10 Meinere

Meinere, zopakoval si ve své hlavě, zatímco nehybně čučel do vodní hladiny. Už by to měl nejraději za sebou, o tom žádná. Spíš by raději odpověděl cizinci na představení, ale teď se vůbec bál pohnout, aby ryby zase nevyplašil. Periferně postřehl někde opodál sebe pohyb. Bylo to ještě ale moc daleko. Musel vyčkat na tu správnou chvíli, kdy nějaká ta vodní potvůrka připlave téměř až k jeho tlapkám. Jaká vůbec byla šance, že se tohle stane? Musela to být spíše náhoda, než cokoliv jiného. Hnědý vlk si uvědomoval, že ulovit rybu je spíše o štěstí, než o čemkoliv jiném. Nebylo to jako záměrné vyhledání kořisti někde v lesích či pláních a pak ji uštvat. Šance ulovit zajíce nebo dokonce srnu byla asi větší, než že někomu doplave ryba až k nohám.
Ale pak se to opravdu stalo. Uplynulo tedy docela dost času a Tristan vlastně ani nevěděl, zda za ním ještě Meinere je, nebo jestli se sebral a v tichosti odešel, aby nadále nemusel s narušitelem komunikovat. Ale pohyb u jeho tlap byl nepřehlédnutelný a v dalším momentě měl lovící vlk hlavu pod hladinou a zubisky nabral jak vodu, tak i rybu. Okamžitě pevně stisknul, aby mu kluzká kořist neproklouzla na poslední chvíli a pak se s vítězstvím v očích otočil a ve spěchu se rozešel z vody ven. Položil rybu černobílému a pohlédl mu do oka. "Už jsem to chtěl vzdát," přiznal se se smíchem a odebral se trochu do pozadí, aby oba měli svůj osobní prostor. "Nezbývá nic, než popřát dobrou chuť," pokynul na něj hlavou a odvrátil pohled zase na jezero, aby mu nečučel do tlamy. Samotnému by se mu to nelíbilo.

4/10 Meinere

Vypadalo to, že cizinec maličko pookřál a reagoval se slovy, že lov ryb není pro každého. Následně dodal, že ryby stejně většině vlkům nechutnají. S údivem pozvedl „obočí“ a zamrkal. „Vážně?“ nadhodil spíše řečnickou otázku. Tristan neměl s rybami sebemenší problém, tedy, co se týče jejich chuti. S tím lovem už to bylo horší. Jo, pokud měl někdo neuvěřitelnou dávku trpělivost, byl to právě tento hnědý vlk, ale… Rád trávil svůj čas spíše jinak. „Inu, sto vlků, sto chutí. Já s jejich chutí nemám problém,“ nadlehčil nakonec s úsměvem a o krok ustoupil, když se vlk nakonec z vody sebral s pobaveným odfrknutím a přenechal mu své místo.
„Dobrá tedy,“ přikývl a beze spěchu se vydal do vody. Nebyla už zrovna teplá, to se muselo nechat. Naopak, teď večer byla už vcelku štiplavá. Postavil se do stejné pozice, jako předtím měl ten cizinec a ještě se krátce ohlédnul. „Mimochodem, jsem Tristan,“ představil se ještě, věnoval mu krátký úsměv a pak hlavu otočil, aby mohl soustředěně a bez hnutí sledovat hladinu. Věděl, že teď bude potřeba nutná dávka trpělivosti, protože tu bylo hodně pohybu a bude trvat, než se ryby vrátí. Hladina se jemně vlnila kolem jeho tlap a on cítil, jak mu začínají tuhnout zimou.

3/10 Meinere

Tristan na něj pohlédl klidně, aniž by se nechal vyvést z míry strohým tónem. „Ne, nepotřebuji,“ odpověděl tiše a jemně zavrtěl hlavou. „Jen jsem si všiml, že tu nejsem sám a chtěl jsem vás pozdravit. Nechtěl jsem vám překazit lov.“ Pověděl tiše a vyrovnaně. Vypadalo to, že navzdory tomu, že nechtěl, mu lov nakonec přece jen překazil.
Na okamžik se odmlčel, pak sklopil pohled zpět k jezeru, které se pod měsíčním světlem vlnilo a houpalo, jako by skrývalo něco víc, než jen ryby. „Máte můj obdiv. Já bych u vody tolik trpělivosti nenašel,“ dodal po chvíli s lehkým, skoro až omluvným úsměvem. Jeho hlas zněl klidně, bez nátlaku a Tristanův postoj dával jasně najevo, že nehodlá rušit, pokud by si vlk přál být dál sám. "Omlouvám se, pokud jsem vám lov pokazil. Nechte mě to napravit a zkusit vám něco ulovit," nabídl pak zdvořile. Mrzelo by ho, kdyby kvůli němu cizinec zůstal bez večeře, takže by byl nejspíš opravdu ochotný v té vodě stát stejně bez hnutí, jako tento zvláštně dvojbarevný vlk

Belial jej pozdravil a odpověděl, že to, o jakou věc se jedná, jistě brzy zjistí. Nechápavě vyhledal pohledem, co se děje, až to sám spatřil. Ryby se snažily získat onu třpytivou věcičku a podle toho, jak se na ně díval šedý vlk, v tom měl prsty zjevně on. Trist se zaskočeně narovnal a zamrkal. "T-to vy?" vydechl užasle. Nevěřil svým očím, tenhle vlk opravdu dokázal ovládat ryby? Ale jak? Věděl toho o světě magií pramálo na to, aby to přešel s takovým klidem, jako to očividně přešli ostatní. Jenže ta zvířata asi neposlouchala tak, jak by si vlk z asgaaru představoval. Sice získala onen neznámý předmět, ale předala to těm vlkům opodál. To už se Belial vydal k nim. "Ano, to mě také," přitakal mu, zatímco za ním zůstal v závěsu. Rozhodně se ke druhé skupince neblížil tak sebevědomě. Asi věděl proč, protože to, co nastalo následně, bylo více, než znepokojivé.
Hlas zaburácel s jeho tělem a donutil ho prudce zastavit. Okamžitě vlkům přikázal, že prsten musí zničit v sopce a mezi vlky vznikly nějaké krátké připomínky. Nejen, že se většina z nich nafoukla za oslovení, které ten stařec zvolil, ale v podstatě skoro nikdo nerespektoval jeho požadavek. Jediný, kdo nad tím očividně aspoň trochu přemýšlel byl Belial, který Tristanovi vzal otázku z tlamy. "A taky... Co když ho nezničíme?" tázal se zvídavě. "Tady slečna si ho může nechat jako ozdobu a každý se můžeme rozejít vlastním směrem, ne?" pokládal další otázku poklidně, jelikož se zřejmě do této situace nějak extra nevžil. Začínal přemýšlet, proč tomu starci šlo tolik o to, aby prsten zničili, dokonce přemýšlel i nad samotnou existencí tohoto vlka s kloboukem, opravdu to nebyla situace, do které se dostával běžně, ale po zkušenosti u moře už ho to asi nezaskočilo tolik.

2/10 Meinere

Tristan se zadíval na postavu, které si zprvu ani moc nevšiml. Stála ve vodě tak nehybně, že působila spíše jako kámen, než živý tvor, obzvlášť pak v té tmě. Teprve po chvíli mu došlo, že je to vlk. Ani se nehnul, nebo neotočil ucho po jeho krocích a vypadal, že je ztracený ve své soustředěnosti. Tristan se pomalu rozešel a pak zůstal stát na břehu opodál a váhal, zda je vhodné se ozvat. Nerad by ho rušil při lovu a už vůbec mu nechtěl vyplašit potenciální kořist. Nakonec si tiše povzdechl.
„Zdravím vás,“ promluvil tiše, do nočního ticha a s očekáváním hleděl, zda od toho cizince něco přijde nazpět. Trist sebou ani nehnul, aby mu lov nenarušil a zároveň s respektem vyčkával, až si ho vlk dokončí. Ve finále, nikam nespěchal, takže i kdyby to mělo trvat o něco déle, nevadilo by mu to.

Září 1/10 Meinere

Stromy řídly, až nakonec ustoupily úplně a hnědý vlk se blížil ke břehům, které lemovalo velké jezero. Hladina se vlnila ve větru a nesla v sobě cosi tajuplného. Celý tenhle večer byl takový pochmurný, přinášející podzim v plné síle. Tristan se zastavil na okraji vody a chvíli jen tak stál a sledoval okolí. Zvykl si na to, že cesta sem mu přinášela setkání, často nečekaná, někdy přátelská, jindy o trochu méně. Nevěděl, co si od toho slibovat dnes, když bylo takové počasí.
Usedl tedy na břeh, ocas si přeložil přes přední tlapy a nechal svůj melancholický pohled spočinout na hladině. Sem tam na ni dopadla nějaká kapka, která se ztratila ve vlnkách. A stejně tak dopadaly i do jeho srsti, která už začínala být navlhlá. Nečekal vyloženě, že někdo přijde, ale za společnost by byl rád. Nebyl vyloženě samotář, poklábosil si rád, jen to většinou nechtěl nechat zajít někam dále. Náhodná setkání mu vyhovovala, nemusel se na nikoho upínat a spoléhat.

Pozoroval dění okolo sebe. Jak se hlouček vlků snaží všemožnými způsoby dostat tu věc. Hamty, hamty? Pomyslel si, zatímco nechápavě koukal. Co je k tomu vlastně vedlo? Ta věc byla opravdu zvláštní a volala k sobě nějakou svou silou, ale vzhledem k tomu, že Trist nebyl nikterak zvyklý na věci, co se na Galliree děly, asi neměl úplně zapotřebí se za neznámou věcí vrhat po hlavě. Aby toho nebylo málo, doklusal sem ještě další. Toho vlka ale kupodivu poznával. Rozhodl se tedy jít za ním a zastavil se v uctivé vzdálenosti. "Zdravím vás, Beliale," pozdravil ho poklidným tónem. V jeho výrazu nebyl znát žádný vedlejší záměr, spíše zvědavost.
"Je to zvláštní věc, co si myslíte, že to je?" zeptal se zkoumavě, zatímco své zraky zase upnul na blyštivý poklad. Ani nepoznal, že se vlastně vlk z Asgaarského lesa snaží ji získat také, akorát způsobem, který by ho v životě nenapadl. Tristan žádnou magii ovládat neuměl, i když o své vrozené věděl, ale nic s ní nesvedl, navíc, k čemu by mu byla v tomhle případě? Nejspíš k ničemu. Až pak zahlédl ryby, které se kolem toho zvláštně motaly, ale žádnou spojitost nenašel. "Pokud plánujete tu věc získat, mohu vám nabídnout pomocnou tlapu. Koneckonců, stejně nevím, co s časem," pousmál se přátelsky s nabídkou výpomoci.

//všem se omlouvám, úplně mi to vypadlo :D

<- Plamínek

Dorazil k řece a už vzdal veškeré naděje, že zde narazí na tok, který bude mít nějakou normální barvu. První červená, teď černá. Jenže, stále proklet zajímavými choutkami, dostal samozřejmě chuť i na tuhle nehezky vypadající vodu. Za normálních okolností by se k ní otočil zády a ani tlapku by do ní nesmočil, jenže teď? Od té doby, co opustil ty zatracené piráty, se mu dělo tohle. Bylo to opravdu obtěžující. Musel se držet, aby se z vody fakt nenapil.
Zastavil se a zvedl čumák. Zachytil zde nějaké pachy, ale nechtěl rušit, proto zůstal stát v klidu na svém místě. Oči se mu upřely na třpytivý předmět, který se zachytil nad vodopádem. Leskl se a vypadal zajímavě. Veškerá jeho pozornost byla přitahována k tomu předmětu. Co je to? Pomyslel si zkoumavě. Něco ho k tomu silně přitahovalo a zároveň mu po zádech jezdil mrazivý chlad.
Vykročil opatrně k vodě, zatímco měl oči stále upřené na předmět, který se zdál jakoby cizí této krajině. Tristan se zastavil těsně u proudu, naklonil hlavu a pozoroval, jak se voda kolem předmětu prohání v masách. Kolem něho pak divoce proplouvala v peřejích, které musely být životu nebezpečné. Přitom měl stále na paměti vlky opodál. Nepohnul se, jen sledoval proud a třpyt a v jeho jinak smutných očích se zračilo tiché odhodlání. Pokud měl zjistit, co za předmět se tam skrývá, musel být klidný, opatrný a přesto odvážný.

<- Červená řeka (přes Ohnivé jezero)

To jezero bylo ještě divnější, než samotná řeka, po které k němu přišel. Ale navzdory tomu, jak bylo zvláštní, musel Tristan uznat, že je velmi neobvyklé. Asi ho to v této zemi nepřekvapovalo. Jak už zjistila, byla plná magie a zvláštních míst. A nejen zvláštních míst, ale také událostí. Z jedné z nich se právě vracel a neměl ani tušení, že se ihned žene do další. Mohla by ovšem oproti té předchozí skončit mnohem hůře. Chvíli ještě nechal své zraky na jezeře, než se otočil a rozešel po dalším toku. Dostal chuť na ty řasy, co v něm byly. Proboha proč? Zavrtěl nad sebou hlavou, odfrkl si a vydal se dále. Ani netušil, že do Sarumenského hvozdu jde trochu jinak, nebo respektive vůbec.

-> Tenebrae

<- Louka vlčích máků

Čím více běžel podél této řeky, tím více si všímal, jak se její barva zbarvuje do červena. A jelikož byl, z neznámého důvodu, Tristan proklet zajímavými choutky, měl chuť ji ochutnat. Čím víc na ni hleděl, tím hůř se těm choutkám odolávalo. Jediné, co ho od toho nakonec odrazovalo, byl strach z toho, že se otráví. Taková voda přeci nemohla být v pohodě, nebo ano? Voda měla být čistá a čirá, ale tohle? To nemohlo být zdravé. Zavrtěl hlavou a uznal, že bude lepší, když najde jiné místo, ze kterého se napít. A tak, zatímco pozoroval krajinu, která ho míjela a kterou už trochu znal, pokračoval ve své cestě kdo ví kam.

-> Plamínek (Přes Ohnivé jezero)

<- Zlatavý les

Nikam se nehnal, ale ani se neloudal. Šel tempem, kterým by byl schopný ujít dlouhou vzdálenost a zároveň by mu to nezabralo spoustu času. Stále pozoroval krajinu, aby si ji zapsal do paměti. Už věděl, že touhle cestou se dostane zpátky do Sarumenského lesa, kde bydlel jeho táta. Ještě teď byl vděčný osudu, že ho našel. Měl rodinu, smečku, byl šťastný. A co teď Tristan? Musel přemýšlet, co se svým osudem. Měl by zvažovat nabídku alfy v Asgaarském lese? Arcanus se zdál být fajn. I slečna Beleth a jejich ochránce Belial, ačkoliv byl trochu přísnější. Nebylo to ale nic, co by Tristan nepřenesl přes srdce, pokud by jednal v právu. Nebo se přidat do Sarumenského lesa, ale připadalo mu, že tam byla neuvěřitelná spousta vlků. Nevěděl, jestli by to bylo něco pro něj. Zatímco dostal chuť zase na nějaký nesmysl, tentokrát to byla ploutev ze štiky, uznal, že bude ještě nějakou dobou tulákem.

-> Červená řeka