Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak tedy šel. Nechal rodinu za sebou, i když mu to rvalo srdce. Ale paradoxně se mu zdál každý krok lehčí, i když se mu tlapky stále třásly bolestí. Jak fyzickou, tak tou vnitřní. Tma kolem byla světlejší, už ho nesvírala pevně ve svých spárech, jen ho provázela. Cítil, že něco končí. Nebo možná začíná? Vzduch kolem se opět změnil. Už nebyl protkaný solí, ani krví. Ta vůně připomínala déšť, takový ten první, který spadne po dlouhodobém a úmorném suchu. Takový, na který čekají veškerá zvířata, rostliny, prostě celá země.
„Už jsi skoro doma,” zašeptal kdosi. Možná Cloe, snad Turry, nebo možná jeho vlastní mysl. Tristan se nezastavil, jen se snažil držet směr, ten jediný, který cítil. Nevěděl, kam jde, ani kam dojde. Stále neviděl nic, vůbec nic. A smiřoval se s tím, že už nikdy nic ani neuvidí. Až najednou si všiml něčego zvláštního. Když zvednul tlapu, viděl ji. Jen obrys, světlejší siluetu, stín v mlze. Jestli se mu to jen zdálo, či nikoliv, to nevěděl. Byl to jen rychlý mžik, možná jen něco, co si domyslela jeho mysl. Sám tomu nevěřil, i když by rád. Ale nakonec... Donutil se tomu věřit.
„Tak přece...” vydechl a po dlouhé době se usmál. Nejistě, ale upřímně.

1000 slov (2/2)

Kam... Kam to zase jdu? Zopakoval si otázku ve své hlavě a ta mu tam ještě nějakou chvíli zněla. Jenže odpověď nepřicházela. Slyšel jen šum moře, který byl zpočátku vzdálený, ale pak stále bližší. Sůl mu usedla do čenichu a srsti, cítil ji ve vzduchu tak silně, že měl pocit, jako by se mu lepila snad i pod kůži.
A nejednou se mu udělalo špatně. Žaludek udělal několik kotrmelců a v tlamě ucítil nával slin. Slaných. Voda mu až příliš připomínala život, ten, který promarnil. Ten, který skončil. Proudy řek, jezera, déšť, co ho tolikrát překvapil, když bloudil krajinou. Ale tahle voda byla úplně jiná, tak studená a přísná, jako by ho nutila postavit se před něco, před čím utíkal celá léta. Udělal krok a jeho tlapka šplouchla v mělčině. Byla ledová a ten chlad projel celým jeho tělem. Stiskl zuby na chvíli k sobě, jak ho chlad obešel kolem kloubů. Udělal druhý krok, voda už mu sahala ke spěnkám. Třetí krok, byl ve vodě po holeně. Utopí se nakonec? Byla tohle jediná cesta, nebo ne? Bylo hloupé vstupovat do vody, když neviděl druhý břeh. Když neviděl vůbec nic.
A pak to přišlo... Nejdřív jen jemné pálení někde hluboko za víčky, jako kdyby někdo opatrně přiložil žhavý uhlík přímo do dutiny lebky. Instinktivně stiskl oči pevněji k sobě, ale tím to ještě zhoršil. Bolest vystřelila do hlavy tak prudce, až zalapal po dechu a měl co dělat, aby se mu nepodlomily nohy a on nepadl do vody, ve které stál.
„N–ne,“ vydechl, ale nebylo před čím uhnout. Neměl kam.
Pocit soli se najednou přesunul do očí, přestože žádné neměl. Bylo to, jako by mu někdo nalil čistou mořskou vodu přímo do ran, kde kdysi bývaly. Peklo. Pálivá, řezavá bolest, která ho roztrhla zevnitř. Zaječel. Poprvé od chvíle, co do Limba vstoupil, se jeho hlas zlomil do čistého, bezbranného výkřiku. Tlapy mu podjely, padl na kolena přímo do vody, která mu šplíchla na hruď. Měl pocit, že ho celého spalují zevnitř.
„Dost... prosím, dost...” žadonil zoufale, jeho hlas se lámal bolestí. Voda kolem něj se ani nepohnula. Bolest se zvlnila, jako by měla vlastní vůli. Z očnic se přelévala do lebky, z lebky po páteři a z páteře do hrudi. Měl dojem, že mu srdce svírá někdo cizí v pevném sevření a stále mačká více a více. Každý nádech byl boj, sípal. Vzduch pálil, jako by ho vdechoval přes žhavé uhlí.
A přitom stále nic neviděl. To na tom bylo to nejhorší, kdyby aspoň záblesk, jiskra, cokoliv... nějaký tvar, rozmazaný, zkreslený... Ale přicházelo je více a více tmy, i když si myslel, že už to nejde. Jako kdyby se už rozlévala po celém jeho nitru. Svou skutečnou smrt ani pomalu nestačil postřehnout, trestalo ho limbo teď tím, že ji měl prožít znovu? Nejspíš. Ale neumíral, tušil to. Vždyť už byl mrtvý, nemohl přeci umřít ještě jednou.
V hlavě se mu ale začal rodit jiný strach, úplně jiný, než měl předtím. Ne strach ze smrti, ten už znal. Tohle by strach ze života bez zraku. Co když se přeci jen vrátí, pokud vůbec a tohle mu zůstane? Co když už nikdy neuvidí otce? Nikdy neuvidí jeho oči, úsměv a to, jak se na něj dívá? Co když si jen bude pamatovat jeho tvář z paměti a ta se jednou rozmaže, rozpadne na kusy, jako se teď rozpadají jeho poslední jistoty? Co když už nikdy neuvidí krásy krajin země, která se stala jeho novým domovem?
„Já nechci...” zaskučel. „Nechci být slepý...” Tma se mu vysmála tichem. Bolest se náhle ještě vystupňovala, jako by přesně Limbo čekalo na tuhle žádost. JAKO BY zrovna tohle byla ta struna, na kterou chtělo zabrnkat. Pálilo to tak moc, že měl pocit, že se jeho lebka roztříští. Každý tep srdce byla jako rána kladivem zevnitř. Zabořil tlapky do písku pod sebou. Ano, byl to písek, cítil ho a snažil se něčeho chytit, ale nebylo čeho. Nevěděl čeho, nic neviděl.
„Prosím...“ vydechl znovu. „Prosím, stačí...“ A pak se mezi tou bolestí ozval první zvuk, který nebyl moře.
Tichý, jemný.
Dětský smích.
Tristan strnul. Bolest se nezmenšila, ale jeho vnímání se rozštěpilo, část z něj pořád křičela, část zpozorněla. Ten smích byl tlumený, jako by přicházel přes stěnu. Znovu smích. Tentokrát dva hlásky. Jeden vyšší, jeden trochu hlubší. Tlumené cupitání tlapek. Písek, který odletuje do stran při hravém poskoku. Cítil, jak mu něco malého proběhlo kolem přední tlapy. Nedotklo se ho – byl to spíš záchvěv vzduchu, jakoby kolem proběhl stín.
„Tati!“ zvolalo něco radostně. Tristan se až fyzicky zhroutil dopředu. Jako by ho někdo kopl do hrudi. Bolest v očích a hlavě znenadání splynula s něčím jiným... s bolestí, která neměla tělo, jen čistý tvar. Touhu. Ztrátu.
„Ne... ne, ne, ne...“ zavrtěl hlavou, ale hlasy ho neposlouchaly.
„Podívej, jak běžím rychle!“ volal jeden hlas.
„Já běžím rychleji!“ ozval se druhý hlásek soutěživě a s úsměvem.
Měl pocit, že je vidí. Ne očima, ale uvnitř sebe. Dvě malá vlčata, neurčité barvy, neurčitých tvarů, ale... jeho. Jejich smích v něm rozechvíval něco, co nikdy v životě nezažil. Něco, co jen zahlédl z dálky, když se díval na jiné vlky, na otce, jak se sklání nad jejich vlčaty, na matky, co je olizují po ranním probuzení.
„Tati, chyť nás!” ta slova ho roztrhla vejpům. Cítil, jak se mu do očí - neočí derou slzy. „Nepřivolávej to... tohle ne... prosím...” zašeptal. Ale nebyla to prosba směrem k těm prckům, byla to prosba k té síle kolem. Ať byla čímkoliv, trestala ho, vytahovala ty nejhorší a nejtěžší bolesti. Nechtěl to, chtěl se toho zbavit. Chtěl odsud pryč. Té bolesti už bylo moc, měl pocit, že mu pukne srdce. Kdyby ovšem ještě bilo...
V tu chvíli se k dětským hláskům přidal třetí, byl něžný a ženský. Tohle byl hlas, který znal až moc dobře. Už ho tu slyšel, už s ním mluvil. „Říkala jsem ti, že by ti to slušelo,” zasmála se Cloe tiše. „Nikdy sis to nedovolil ani představit, co?” Tristan se znovu nadechl, trhavě. Vzduch byl čím dál těžší a nedýchatelný. Všechno se v něm bouřilo proti tomu, co slyšel.
„Nejsem... nejsem na to dělaný,“ vydechl. „Víš, jak to dopadlo s námi. Všichni, koho miluju, zmizí. Ztratím je. Zničím.“ Hlas vlčice nezněl rozzlobeně. Spíš klidně. „Možná. A možná ne. Ale ani ses to neodvážil zjistit. Vždycky jsi utekl dřív, než ses přiblížil.“
Dětské hlásky zatím běhaly kolem. „Podívej, tati, já už umím sám plavat!“ rozesmál se jeden z nich a Tristan slyšel šplouchání tlapek ve vodě, jen o pár kroků dál. „Ne!“ vyštěkl najednou ostře, srdce mu přeskočilo. „Nepřibližujte se k vodě!“ V tomhle okamžiku zapomněl, kde je. Zapomněl, že to nejsou skutečné tlapky, skutečné děti. Instinkt udeřil... strach, že je ztratí.
Smích se na moment zastavil.
„Bojuješ s tím, co neexistuje,“ promluvila Cloe mírně. „Ale stejně tak jsi bojoval celý život s něčím, co ještě ani nezačalo.“ Bolest v jeho očích se na chvíli stáhla do tichého pulzování. Pořád tam byla, jako žhavé uhlíky, které kdo ví kdy kdo zažehnul, ale aspoň ho teď nezalamovala v půli. „Ty nevíš, jaké to je,“ zavrčel polohlasem. „Vidět, jak všichni mizí. Jak všichni padnou. Rodina, smečka, partnerka... Jak mám po tom všem věřit, že by bylo správné přivést na svět další duše, aby tím prošly znovu?“ Ticho. Jenom moře, které příbojem olizovalo břeh, jehož ani neviděl.
Pak se Cloe ozvala znovu. „Nejde o to, jestli je to správné. Jde o to, jestli bys to chtěl, i kdybys věděl, že to skončí bolestí.“ Slova do něj narazila jako vlna.
„Ne,“ vyhrkl automaticky.
„Lžeš,“ oplatila mu bez váhání. Nebyl v tom hněv. Jen jistota. „Znám tě. Chtěl bys. Vždycky ses bál přiznat, jak moc.“ Dětský smích se znovu rozběhl kolem, ale tentokrát tišeji, jako vzdálená ozvěna, která postupně bledne. „Podívej se na sebe, Tristane,“ pokračoval její hlas. „Nebojíš se smrti. Bojíš se toho, co je mezi – přesně tak, jako se bojíš všeho, co začíná. Partnerství, rodiny, domova. Protože bys o to mohl přijít.“
„Ano,“ vydechl. „Ano. Protože bych o to přišel. Jako vždycky.“
„A co když ti řeknu,“ Cloeina slova byla najednou ostřejší, „že ten čas mezi stojí za to, i kdyby skončil bolestí? Že chvíle, kdy slyšíš dětský smích, cítíš teplo u boku, sdílíš lov, dechy, noc... jsou cennější než tisíc let samoty, ve kterých zůstaneš celý a nezraněný?“ Moře ztichlo. Nebo se mu to aspoň zdálo. Tristana napadlo, že teď slyší jen tlukot vlastního srdce. Silný. Naléhavý. „Nevím,“ přiznal. Poprvé upřímně. „Nevím, jestli bych to unesl znova. Ztrátu... vlčat... partnerky... domova.“
„Neptám se, jestli to uneseš,“ odpověděla. „Ptám se, jestli bys byl ochoten za to zaplatit. Jestli by ti láska, rodina a domov stály za tu bolest na konci.“ Na jazyku měl automatické „ne“. Ale nevyšlo ven. Na místo něj přišlo ticho, které trvalo dlouho. Tak dlouho, že už ani nevěděl, jak dlouho stojí ve vodě. Nakonec zašeptal: „Ano.“
Bylo to tiché, skoro neslyšné. Ale v tom slově bylo všechno. Strach. Touha. Rezignace i odvaha. „Ano. I kdybych je měl ztratit. I kdyby to bolelo víc než cokoliv, co už znám... Ano. Radši bych je měl – a ztratil – než nikdy neměl nic.“
Moře začalo znovu šumět. Bolest v očnicích se náhle rozhořela naposledy, jako plamen, který ještě jednou šlehne vzhůru, než se zlomí do uhlíků. Tristan zavyl, krátce, ostře, ale tentokrát v tom nebyla jen bolest. Bylo v tom i něco, co se podobalo přijetí. Pak se vše začalo ztišovat. Oheň v jeho hlavě nahradilo tiché žhnutí. Jako žhavé uhlíky pod popelem, byly stále tam, ale ne pohlcující. Tma kolem něj už nebyla tak jednolitá. Neviděl skutečně, ne tak, jak viděl dřív, ale... někde před sebou rozeznal světlejší tmu. Slabý, mlhavý náznak směru. Nebyly to tvary, jen vjem.
„To je cena,“ pronesla Cloeina ozvěna, teď už velmi vzdálená. „Nikdy neuvidíš svět jako dřív. Ale možná ho uvidíš pravdivěji, než kdy předtím.“ Tristan se nadechl. Hluboký, pomalý nádech. Voda mu olízla kotníky a pak ustoupila. Písek pod tlapami se změnil v pevnější půdu. Už se nepřestal třást strachem, bolestí, únavou. Ale v tom třesu bylo i něco nového. Rozhodnutí.
„Jestli se vrátím,“ zašeptal do ticha, „už neuteču před tím, co může bolet.“ Limbo na to neodpovědělo. Nemuselo. Někde v dálce se světlejší tma pohnula, jako by ho lákala dál. A Tristan vykročil.

báseň

Tristan najednou cítil nutkání mluvit. Jenže slova, která z něj vyšla, nebyla obyčejná. Byla rytmem jeho srdce a říkal je spíše sám sobě, jako modlitbu:

„Tma mě vzala, světlo mlčí,
ve stínech srdce tiše křičí.

Kdo zabil světlo, kdo zabil klid,
kdo první zapomněl odpustit?

V krvi se ztrácím, v tichu se zřím,
možná jsem padl, možná se dím.

A přesto slyším, že žít smím
i kdybych měl být napůl stín.”

Když dořekl poslední verš, cítil zvláštní klid. Poprvé od jeho smrti necítil bolest, ale jiskru naděje. „To je ono,” promluvil Turry tiše a s podporou v hlase. „Teprve když se přestaneš bát svých stínů, začneš znovu dýchat.” Tristan se roztřeseně nadechl a rozhlédl kolem sebe. „Ale já pořád nic nevidím,” přiznal skleskle Tristan. Jako kdyby snad jeho poselství vůbec nepochopil. „Vidění není v očích,” odpověděl trpělivě stařec. „Je to v tom, co dovolíš vidět srdci.” Slepý vlk otevřel tlamu, aby odpověděl, ale... Nestihl to. Jeho tělem projel pocit, že se celé prostředí zase změnilo. Ztratila se vůně mechu a cítil sůl. Ozval se zvuk moře.
„Kam... kam to zase jdu?”

Váhavě zvedl hlavu a obrátil ji k hlasu, jako by Turry stál přímo před ním. Měl takový pocit. Slyšel ho odsud před chvílí přicházet, nebo ne? „A co když už pro mě na světě nic není?” zeptal se potichu. Odpověď na tuhle otázku chtěl a zároveň i nechtěl slyšet. Bál se jí. „To bys tady nebyl,” odpověděl až překvapivě rychle starý vlk. Tristan zastříhal ušima a pak odvrátil hlavu. Neměl ten pocit, nevěřil tomu. Rád by, ale...
„Možná jsem tu právě proto,” namítl s odevzdaným povzdechem. Byl možná rozhodnutý tu opravdu zůstat. Život mu už od malička dával najevo, že sem nepatří. Asi se opravdu neměl narodit, přesně tak, jak mu řekla jeho matka. Neměl tu být, všechno zkazil. Byla kolem něj jen smrt. „Ne chlapče, Limbo není konec. Je to něco mezi.”
Tristan mlčel, ačkoliv mu na jazyku stále pálilo mnoho otázek. A tenhle vlk měl vždycky nějakou odpověď, byl moudrý a zkušený. Pomohl mu v životě projít opravdu těžkou fází a byl jeho berličkou. A teď tu byl znovu, očividně se stejným záměrem. „Zeptej se sám sebe,” pokračoval Turry. „co bys udělal, kdybys mohl zítra otevřít oči a zase vidět?” Položil otázku tentokrát on jemu. „Nevím,” pošeptal hnědý vlk. „Asi bych... hledal. Odpuštění. Klid. Štěstí.” Zavřel slepé oči a smutně si povzdechl. „A sebe?” Zase nastalo ticho, byl slyšet jen vzdálený vítr, který připomínal šum lesa. „Já už vlastně nevím, kdo jsem a proč jsem,” přiznal konečně. „Tak začni od začátku, pořád jsi něco hledal... otce si už našel. Teď najdi sám sebe.”

„Nevím, jak jsem se sem dostal,” posteskl si Tristan posmutněle a pomalu klesl na zem. Ta bezmoc a zoufalost z něj přímo čišela. Chtěl ještě žít. Měl ještě skoro celý život před sebou, nebo ne? „To ví málokdo,” odpověděl Turry klidně a hnědý vlk mohl slyšet, jak k němu stařík kráčí. Ucítil touhu, aby jej objal a uchlácholil, jako tenkrát. Jenže nic takového nepřišlo. „Ale otázka není jak. Otázka je proč.” Odmlčel se a Tristan očekával, že bude pokračovat. Ale nic takového se nestalo a ticho mezi nimi houstlo.
Tak sevřel čelisti a přes ně procedil: „Protože jsem selhal. Tolikrát... že už ani nevím, kde to začalo.” Vzlykl. Před očima se mu proháněly všechny ty bolestné vzpomínky, které už pomalu převážily ty krásné. Měl dojem, že je mezi nimi hrozná nerovnováha. Kolik bolesti dokáže jeden vlk snést? A kdy se to obrátí k dobrému? „A víš, co to znamená?” zeptal se Turry. „Že jsem si smrt zasloužil?” Ozval se tichý smích, ale vlastně neměl nic společného se štěstím. „Nikdo si ji nezaslouží, Tristane. Ale taky si málokdo zaslouží i druhou šanci.”
„A já?” zeptal se nejistě. „To ještě nevíš. A dokud nepochopíš, proč chceš žít, nebude ti dopřán návrat.” Tristan sklopil hlavu. Cítil, jak se mu dýchá čím dál obtížněji. „A co když nechci?”
„Pak se Limbo stane tvým domovem,” odvětil Turry tiše.

Pomalu zvedl hlavu. To světlo nebylo klam, skutečně tam bylo, i když sotva postřehnutelné. Jako by dýchalo, blikalo, jako když se odráží o klidnou hladinu jezera, u kterého tak rád sedával a zažíval různá setkání. Tristan k němu váhavě vykročil, krok za krokem, naslouchaje vlastním tlapkám a doufajíc, že o něco nezakopne, nebo někam nespadne. Každý dotek jeho tlapek se zemí zněl jinak. Jednou jako kdyby šlápl do písku, jindy do trávy, pak zase do vody.
Až pak se zastavil. Z prázdna za ním se ozval tichý a zastřený hlas, který zněl staře a moudře. "Dlouho ti to trvalo, chlapče.” Tristan se napjal, ten hlas přeci znal! Slepé zorničky v jeho očích se rozšířily nadšením. Byl to opravdu...? "Turry?” zašeptal nakonec nejistě a zatajil dech, když očekával odpověď. "Kdo jiný by se trmácel až sem kvůli tobě?” odpověděl hlas a byl v něm slyšet úsměv. Jeho hlas se nevrýval do uší, naopak, zněl naprosto klidně a chlácholivě. Bylo to pohlazení po Tristanově rozhozené duši. "Musel jsi dojít hodně daleko, když ses ztratil až tak moc,” dodal starý vlk a jeho tón byl spíše smutný, než káravý. Trist sklonil hlavu a jemně přikývl. Věděl, že se ztratil až moc. Možná napořád...

1000 (1/2)

Jako by tma zase změnila svůj tvar. Zavířila se, obemknula vlkovo tělo a pak se zase rozvířila všude kolem. Opět všechno utichlo, i Morgoth. Kolem Tristana se najednou změnil vzduch. Cítil konečně zase nějaké známé pachy a tentokrát lichotivější, než byla krev. Byl to mech, jeho vlhkost a vůně jehličí. A také slyšel ozvěnu dechu. Dechu, který znal až moc dobře a důvěrně, než aby si ho s čímkoliv spletl. „Tati,” zašeptal dětský hlas. A byl jeho vlastní. A ten druhý, hlubší, mu klidně odpověděl. Jenže místo otcova hlasu se ozval jiný. Jemný, ženský.
„Cloe...?” Ale ne. Ten hlas nebyl její.
„Myslela jsem, že z tebe něco bude,” zaznělo tiše. Z každého hlasu kapala výčitka, která se zarývala hluboko do uší a ještě dlouho rezonovala v lebce, jako kdyby se odrážela o její stěny sem a tam. Bylo to horší jak ozvěna, bylo to mučivé. Tristan ztuhnul. To byl hlas jeho matky, zapomenutý, vytlačený ze vzpomínek a přesto... Dokonale známý. „Nikdy jsem tě nechtěla. Věděla jsem, že budeš slabý,” šeptala dále. „Příliš citlivý. Příliš pomalý. Přiliš... ty.” Každé slovo bylo jako kapka jedu, která jej pomalu trávila. Buňku po buňce. Měl chuť jí říct, ať vypadne, ale celý jeho vnitřek se sevřel. Zase to cítil, tu bezmoc, byl zase tím malým vlčetem, které bezmocně všemu přihlíželo.
„Nikdy ses neměl narodit,” pronesla chladně a tahle slova mu protkala srdce jako šíp. Zalapal po dechu a pokusil se znovu zvednout na tlapy, aby mohl od matky utéct. Ale byl úplně stejně nemotorný, jako tehdy. Jenže tehdy aspoň viděl. Teď byl slepý, topící se v temnotě. Nemohl nic. Nevěděl, kam před ní utéct.
Zvedl se mu žaludek, chtělo se mu zvracet, ale nešlo to. „To není pravda,” pošeptal a slyšel, jak se záludně uchechtla. „A stejně jsi tady. A vždycky ses přimotal ke smrti. Nejdřív k té mé. Tonres mě zabil jen kvůli tobě! Nebýt tebe, byli bychom do teď spolu šťastní! Musel si všechno zkazit! A pak? Smrt kolem tebe byla všude, všude kde ses mihnul! A víš proč? Protože jsem tě proklela, když jsem umírala. Nikdy se toho nezbavíš, slyšíš mě?! Nikdy!!!” Rezonoval její ostrý hlas všude kolem. A pak se vítr proměnil v šepot. Šeptal jména, tolik jmen. Každé z nich bylo jako bodnutí do hrudi. Členové jeho smečky, Cloe, Turry. I Morgoth. Každý hlas se ozýval z jiného směru, jako by ho obklíčili duchové, které nikdy nechtěl zradit.
„Zabil jsi je,” šeptaly.
„Ne!” vykřikl a jeho hlas se odrazil od pomyslných stěn. Ale limbo nezná popření.

Obraz se změnil.
Najednou cítil zimu, opravdu tuhou a pronikavou, až do morků jeho kostí. A také zápach, hrozný zápach. Byla to krev, kouř a spálená kůže. Uvědomil si, kde zrovna je, aniž by viděl. Z nevidomých očí mu okamžitě začaly stékat slzy, nechtěl to prožívat znovu, nechtěl! Opravdu byl tak hrozným vlkem, že tohle musel prožívat zase? Bohužel ani slzy ho od toho neodprostily, byl tady zase. Uprostřed toho dne, který mu zlomil srdce a zničil celý život.
Slyšel hrozný křik, nářek a zvuky boje. Padající těla. A mezi tím slyšel její hlas. Cloe. Cítil ji, její vůni srsti, tu lehkou a nezaměnitelnou vůni, která pro ně kdysi znamenala všechno. Přátelství, partnerství, lásku, stabilitu, podporu, domov. Prostě všechno, co kdy měl a co potřeboval a co... ztratil.
„Tristane!” Ten hlas ho zasáhl jako hrom z čistých nebes. Otočil se, instiktivně, i když teď neviděl, věděl naprosto přesně, kde stojí. „Tristane, uteč!” Žadonila ho zoufale. Plakala. Slyšel to, poznal to s naprostou přesností. Tak rád by za ní běžel, objal ji a řekl jí, že všechno bude v pořádku. Ale nešlo to. Zvedl tlapy a chtěl se rozeběhnout, ale místo toho se propadal do bláta z krve. Kolem se ozývalo praskání kostí, škubání, vrčení, výkřiky a pak... Ticho.
Ticho, které prorazilo něco těžkého a tupého. Tělo, které dopadlo na zem. Ten zvuk se nedal s ničím jiným.
„Ne...” vydechl.
„Nechal jsi mě tu,” ozvalo se do prázdna, které všude kolem nastalo. Byl to stále její hlas. Měkký a smutný, ale... Neyvýčital mu nic. A právě to ho bolelo více, než cokoliv předtím.
„Já... nemohl jsem,” zakoktal se zoufale. Chtěl tak hrozně plakat. Chtěl řvát, chtěl se znovu rvát, za sebe, za ni, za jeho, ne... za jejich život. Chtěl ho zpátky. Chtěl tady a teď ten boj vyhrát, obejmout Cloe a zůstat tu s ní.
„Mohl,” odpověděla prostě. „Ale zůstal si stát. Díváš se na svět, ale nikdy ho nedržíš pevně v tlapkách, neprožíváš ho.” V tom bylo všechno. Celá pravda, kterou se roky bál slyšet, nebo to nechtěl vidět.
„Chtěl jsem tě zachránit,” řekl zoufale a naléhavě. Tak hrozně moc toužil po tom, aby to pochopila a přijala. Aby řekla cokoliv o tom, že to ví, že ví, že by udělal všechno a taky že udělal všechno, co mohl, aby za ně bojoval, ale...
„A zachránil jsi mě?” její hlas byl stále klidný. Až mrazivě moc. A Tristan nevěděl, jak to má brát, jak s tímhle má naložit. Jak? Sevřelo se mu hrdlo, z očí stále tekly slzy. Cítil, jak se mu chvěje brada a motá se mu celý svět. Bylo to, jako když si opilý lehnete do postele a roztočí se mu celý svět. I stejně špatně od žaludku mu bylo. “Ne.”
„Tak proč tě pořád pronásleduju?” Neměl na to odpověď. Byl tiše. „Protože si nedokážeš odpustit,“ pronesla jemně. „A dokud neodpustíš sobě, nikdy neuvidíš cestu zpátky.“
Vítr se zvedl, přinášel s sebou vůni spáleniště, ale i vlhkého mechu, jako by se minulost a přítomnost prolínaly do jednoho jediného dechu. Tma kolem se znovu začala pohybovat. Tentokrát se nezvedala hrozivě. Byla jemnější, skoro jako závoj. Tristan klesl, tlapy se mu třásly. Všechno v něm křičelo, že tohle nechce znovu prožívat, ale Limbo se neptalo. Musel tím projít.
„Cloe,“ vydechl.
„Ano?“ ozvalo se odněkud z blízka.
„Promiň.“
„Není co odpouštět,“ odpověděla, „dokud ty sám neodpustíš sobě.“
A pak bylo ticho. Takové, jaké přichází po modlitbě, kterou nikdo nevyslovil.
Zůstal stát v té tmě, lapal po dechu a po chvíli si uvědomil, že slyší tlukot svého srdce. Poprvé od chvíle, kdy sem vkročil. Pomalu, těžce, ale bije. A zpoza ticha se ozval neznatelný zvuk... kapka vody, která dopadla někam na zem. Zvedl hlavu. A i když stále nic neviděl, věděl, že někde poblíž se něco změnilo. Tenká linie světla. Slabounká. Možná jen klam. Ale poprvé od chvíle, kdy se probudil, ucítil, že tam opravdu může být cesta ven.

Tristan se sesunul se žuchnutím na zem. Připadalo mu, jako by se tma kolem něj pohnula jako tekutý kouř. „Ne... Nebojoval jsem dál, ani jsem nešel dál,” vydechl. „To, že jsem vás zabil mě ochromilo... Zůstal jsem tam, dokud... dokud jsem nepadl taky.” V jeho hlase se poprvé objevil třas. „Nevím, proč se to stalo. Ten prsten za to mohl, já... Jen... Bylo to všechno hrozně špatně. Hrozně.” Morgoth neodpověděl hned a jeho ticho bylo horší, než jakýkoliv křik.
„Věřte mi, nechtěl jsem vás zabít,” pokračoval Tristan. „Bránil jsem se. Nebo se nechal něčím ovládnout, něčím, co mi napadlo mysl, ale v žádném případě-”
"A to tě omlouvá?” ozval se nakonec, aby mu skočil do řeči. Výmluvy, nechutný výmluvy, myslel si určitě. Úplně to z něj čišelo, z jeho hlasu, z jeho tónu. Nic víc ani Tristan nevnímal. Jenom jeho hlas. A i když byl před chvíli vděčný, že není schopen ho vidět... Došlo mu, že momentálně před ním nemůže utéct. A jeho mysl mu ukázala vzpomínku, vzpomínku na umírajícího vlka bez čelisti.
„Ne,” zašeptal. „Nic mě neomlouvá.”
Slova visela mezi nimi, těžká a pravdivá. Tma kolem nich zase měnila tvar. Nebyla už studená a nicotná, byla spíše tíživá, jako by ho chtěla vtáhnout dovnitř. Trist by byl podroben podlomením nohou, kdyby už dávno na zemi neležel. I tak měl pocit, že se propadl hlouběji. "Jestli si mám odpykat to, co jsem udělal,” zašeptal. „tak ať to skončí tady.” Hlas se znovu přiblížil, byl najednou měkčí a zněl teď skoro jako pohlazení. „Ne,” řekl Morgoth. „To by bylo příliš snadné.”
Pak se odmlčel a Tristan pochopil, že tohle byl teprve začátek.

"M-Morgoth?" zopakoval Tristan a ztěžka polknul. Uvědomil si, že ani neznal jeho jméno. Neznal ho do teď. Ten vlk se mu představil až teď, po tom, co ho zabil. A po tom, co byl sám zabit. Byla to karma a byla hodně rychlá. Tak proč ho trestala i nadále a postavila mu do cesty zrovna jeho? Jeho nejnovější hlubokou ránu?
"Správně," ozvalo se z temnoty, tak blízko, že by mohl i cítit jeho dech, kdyby byl živý. Kdyby byli oba živí. Hlas zněl jako samet přeťatý břitvou. Kolem hnědého vlka se rozlil lehký šum, jako by přejela o zem křídla z popelu. Trist neviděl, ale cítil, jak se prostor kolem mění. Pach ozónu, železa a něčeho čistého, až posvátného. "Víš, jaké to bylo?" pokračoval Morgoth tiše. "Vidět tebe jako posledního?! Jak mi trháš čelist zaživa a cítíš mou krev? Vidět v tobě tu zvířecí radost, kterou tak pečlivě skrýváš?!"
"Já... neměl jsem radost! N-nechtěl jsem-"
"Nechtěl?!" přerušil ho ostře. "Zabít anděla? Pošpinit si tlapky jeho krví?" Hlas se zvedl, byl stále melodický, ale sílil v něm jed. Tristan měl dojem, že ho někdo škrtí a dělaly se mu mžitky před nevidomýma očima. "Řekni mi, Tristane, cítil ses potom lepší? Cítil ses silnější?" Ticho se rozlilo zpátky, těžké a dusivé. "Nechal jsi mě tam vykrvácet," dodal po chvíli hlas tišeji, až skoro smutně. "A tys bojoval dál, jako by se nic nestalo." Trist se zachvěl. Všechno se v něm bránilo, ale slova mu zamrzla na jazyku.

Tma kolem něj náhle zhoustla, až se mu zdálo, že se mu lepí do srsti. Každý dech se měnil v šepot, který mu klouzal po uších a mizel dřív, než stihl rozeznat slova. Pak se mezi tím ševelem objevilo něco jiného. Jiný zvuk. Hlas, jemný, táhlý, nepatrně melodický. A přesto v něm něco zaskřípalo, něco, co mu projelo až do morku kostí.
„Co si myslíš, že tady chceš?!“ zaznělo. Nebyl to výkřik. Spíš otázka pronesená s chladnou jistotou, jakou mívá někdo, kdo se dívá z výšky. Tristan sebou trhl, otočil hlavu k tomu směru, odkud to přicházelo, i když věděl, že stejně nic neuvidí. „Kdo—?“ jeho hlas se zlomil. Uši se mu napjaly, vnímal každý drobný zvuk, každé zasyčení.
„Nevzpomínáš si? Tak rychle zapomínáš ty, které jsi viděl naposledy.“ Hlas se přiblížil.
Vzduch se kolem ochladil, cítil, jak mu na čumák padá neviditelný závan mrazu. Pach krve zesílil. Tentokrát nebyl jeho. Tristanovi se rozbušilo srdce. Věděl to. Poznal ho, ještě než to vyslovil.
„Morgoth, ten, kterýho jsi zabil,“ představil se hlas. Ne, prosím ne. Že to není pravda?! Já jsem si to vyloženě přivolal... přivolal.

Na zadní tlapě ucítil něco zvláštního. Voda? Ne, bylo to příliš lepkavé. Když to setřásl, konečně ucítil první rozeznatelný pach. Pach železa. Krve. Byla jeho vlastní? Nebo cizí?
"Takhle to začíná?” zašeptal zkoumavě. Nebyl zvědavý. Byl vystrašený. Docházelo mu, že je něco špatně. Byl někde jinde, než u řeky Tenebrae. On... Umřel. Ticho se najednou rozestoupilo a odpovědělo nízkým zavřněním, které se rozlilo kolem. Limbo naslouchalo. A odpovídalo. A možná, že to nebylo jen samotné Limbo, kdo mohl reagovat. Možná se tu ve stínech schovával i někdo úplně jiný. Někdo, koho by možná nečekal, nebo možná... Ano? Byl někde v místě pro mrtvé, mohl potkat i ty, o které přišel? Nebo snad i ty, které zabil? Srdce se mu sevřelo, to nechtěl. Ať už někoho zabil úmyslně, když bránil svou smečku a partnerku, nebo jakousi zvláštní náhodou, jako třeba Morgotha u té řeky... Nechtěl jim stát v tváří tvář. Až teď pocítil vděk za to, že by se jim nemusel dívat do tváře, protože přece neviděl.
Neustál by to, neměl by na to. Nechtěl to. A doufal, že ať už tu narazí na cokoliv, tohle nebude. Nevěděl, k čemu všemu se musí modlit, možná stačilo jen pevně věřit. A tak věřil. A snažil se také věřit sám sobě a prostě jít, ačkoliv každý jeho krok byl nejistý. Každou chvíli očekával, že šlápne do prázdna a propadne se do ještě dusivější tmy.

Může být tma více tmou? Protože Tristanovi najednou tahle tma připadala ještě hustší. Jako by se mu kolem tlap začala obtáčet studená mlha, ne hmatatelná, ale taková, která lezla pod kožich a usazovala se uvnitř. Každý nádech se zdál těžší, než ten předchozí. Kdesi v dálce něco zapraskalo, cosi, co by mohlo být větví... nebo kostí? Zvuk se ozval zleva, pak zprava a nakonec za ním, až měl hnědý vlk pocit, že ho obklíčil. Rozléhal se kolem něj v děsivých ozvěnách.
Zvedl hlavu, i když to byla zbytečnost. Nemohl vidět nic. Nic se nezměnilo, pořád ho obklopovala temnota. Jenže pak se cosi pohnulo ve vzduchu. Neslyšel kroky, ale cítil, jak se ten vzduch mění. Závan, který mu zježil srst na šíji. Připadal si jako všechny ty kořisti, které za celý svůj život ulovil. Ten poslední pocit, že je něco sleduje, než je usmrtily bílé tesáky Tristana. A ten instinktivně couvnul, přičemž mu tlapka sklouzla po tvrdé zemi.
"Je tam někdo?" vyklouzlo mu z hrdla nejistě. Jeho hlas se odrazil od prázdna a zněl, jako by ho někdo pošeptal zpátky. Byl zkreslený, chladnějí a cizí. Snažil se chvíli naslouchat. Nic. Jenom dech, ale byl jeho? Ne, nebyl, byl jiný. Hlubší a pomalejší. Připomínal mu... Ano, přesně to... řeku Tenebrae. Stejný tok, stejný rytmus, stejný chlad, který šel od vody.

Tristan nejistě zvedl tlapku a posunul se o další krok. Tušil, že kdyby zůstal na místě, zůstal by tu možná navždy. A tady… tady nechtěl zůstat. Měl strach jít, když neviděl. Byl to hrozný a svíravý pocit, neuvěřitelná bezmoc. Nevěděl sice, kde je, neviděl cestu, ale v hloubi hrudi se mu ozvalo něco tvrdohlavého, co odmítalo přijmout, že tohle je konec.
„Někde tam…“ zašeptal si pro sebe, „někde tam venku mě ještě něco čeká.“ Nevnímal, jestli to říká kvůli sobě, otci, nebo kvůli životu, který opustil. Ale ta věta v něm zůstala viset jako tenká nit, za kterou se mohl držet. A tak šel. Do tmy, do šumu, do neznáma. Každý krok ho mohl zavést blíž k cestě ven… nebo ještě hlouběji do vlastního pekla. Stále slyšel svůj těžký dech, jako kdyby to byl teď právě jeho nejvěrnější společník. Slyšel i vlastní zrychlený tep. Hrozně nepříjemná záležitost. Cítil chlad, který protkával jeho tělo do morku kostí. Měl teď vůbec kosti? Nebo jaké byl vlastně konzistence? A byl... Opravdu mrtvý? Snažil se stále rozpomenout na všechno, vybavit si nějaký obraz, ale jediné, co mu tam pořád skákalo bylo, jak odděluje čelist světlého vlka od jeho těla. Proboha...

V hlavě se mu mihnul obraz řeky Tenebrae. Ostrý řez vzpomínky, který přišel tak prudce, až se mu podlomily tlapky. Chlad vody, pach krve, výkřiky, které přecházely v chraptění. Vlk, kterého zabil. Panebože, opravdu ho zabil? Jak mohl... Prosím, odpusťte mi, nechtěl jsem, já nechtěl... Nevím, co se stalo, v životě bych vám neublížil...
Chiara. Prsten. Drápy v jeho tváři. Vlastní křik, který se mu rozpadal v uších. Tma, která tehdy přišla… a tma, která byla teď.
Strnul. Zůstal stát uprostřed ničeho a nechal tu vlnu vzpomínek, ať jím projde. Nebránil se jí, ale ani ji nezval. Prostě přišla... jako všechno v jeho životě, co bolelo. Cítil, jak se mu srdce bolestně stáhlo, jako by mu někdo znovu vyrval kus z prsou. Zhluboka se nadechl, tentokrát víc trhaně.
„Takže… tohle je ono?“ zašeptal do prázdna. Nečekal odpověď, ale přesto nastražil uši. Ticho se mu vysmálo do tváře, nebo se mu to tak alespoň zdálo. Bylo to místo, které neznal. A zároveň v něm bylo cosi povědomého, ten pocit, ten tlak, ta přítomnost něčeho, co neviděl a přesto cítil.

Nic nepřišlo. Jen neurčitý šum a vzdálené zvuky, ze kterých se mu dělala po páteři husina.
"…kde…?" vyklouzlo mu z tlamy sotva slyšitelně. Hlas měl chraplavý, cizí, jako by snad patřil někomu jinému. V hrdle cítil sucho a pod tím zvláštní tlak. Ne jako kdyby byl zraněná, ale jako kdyby se mu tam něco zaseklo. Byl to strach? Narovnal se do stoje a chvíli balancoval, než našel rovnováhu. Bez zraku bylo všechno tak nejisté. Každý krok mohl být poslední.
Opřel se o tlapky a udělal první krok vpřed. Země pod ním byla pevná, nic se nepropadalo, nic neuhýbalo a možná ani nic nestálo v cestě, aspoň prozatím. Udělal i druhý váhavý krok a potom i třetí a čtvrtý. Snažil se jít pomalu a klidně, ale jeho tep se rapidně zrychloval a dech těžknul. Oči měl insntiktivně dokořán, přesto neviděl dál než na špičku svého vlastního nosu. A ten sám byl jen myšlenkou, ne skutečným tvarem, jen si ho tam zoufale domýšlel. Nikdy si nepředstavoval, jaké to je, být bez zraku. A teď najednou tomu byl vystaven bez varování.