Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu zvedl hlavu. To světlo nebylo klam, skutečně tam bylo, i když sotva postřehnutelné. Jako by dýchalo, blikalo, jako když se odráží o klidnou hladinu jezera, u kterého tak rád sedával a zažíval různá setkání. Tristan k němu váhavě vykročil, krok za krokem, naslouchaje vlastním tlapkám a doufajíc, že o něco nezakopne, nebo někam nespadne. Každý dotek jeho tlapek se zemí zněl jinak. Jednou jako kdyby šlápl do písku, jindy do trávy, pak zase do vody.
Až pak se zastavil. Z prázdna za ním se ozval tichý a zastřený hlas, který zněl staře a moudře. "Dlouho ti to trvalo, chlapče.” Tristan se napjal, ten hlas přeci znal! Slepé zorničky v jeho očích se rozšířily nadšením. Byl to opravdu...? "Turry?” zašeptal nakonec nejistě a zatajil dech, když očekával odpověď. "Kdo jiný by se trmácel až sem kvůli tobě?” odpověděl hlas a byl v něm slyšet úsměv. Jeho hlas se nevrýval do uší, naopak, zněl naprosto klidně a chlácholivě. Bylo to pohlazení po Tristanově rozhozené duši. "Musel jsi dojít hodně daleko, když ses ztratil až tak moc,” dodal starý vlk a jeho tón byl spíše smutný, než káravý. Trist sklonil hlavu a jemně přikývl. Věděl, že se ztratil až moc. Možná napořád...

1000 (1/2)

Jako by tma zase změnila svůj tvar. Zavířila se, obemknula vlkovo tělo a pak se zase rozvířila všude kolem. Opět všechno utichlo, i Morgoth. Kolem Tristana se najednou změnil vzduch. Cítil konečně zase nějaké známé pachy a tentokrát lichotivější, než byla krev. Byl to mech, jeho vlhkost a vůně jehličí. A také slyšel ozvěnu dechu. Dechu, který znal až moc dobře a důvěrně, než aby si ho s čímkoliv spletl. „Tati,” zašeptal dětský hlas. A byl jeho vlastní. A ten druhý, hlubší, mu klidně odpověděl. Jenže místo otcova hlasu se ozval jiný. Jemný, ženský.
„Cloe...?” Ale ne. Ten hlas nebyl její.
„Myslela jsem, že z tebe něco bude,” zaznělo tiše. Z každého hlasu kapala výčitka, která se zarývala hluboko do uší a ještě dlouho rezonovala v lebce, jako kdyby se odrážela o její stěny sem a tam. Bylo to horší jak ozvěna, bylo to mučivé. Tristan ztuhnul. To byl hlas jeho matky, zapomenutý, vytlačený ze vzpomínek a přesto... Dokonale známý. „Nikdy jsem tě nechtěla. Věděla jsem, že budeš slabý,” šeptala dále. „Příliš citlivý. Příliš pomalý. Přiliš... ty.” Každé slovo bylo jako kapka jedu, která jej pomalu trávila. Buňku po buňce. Měl chuť jí říct, ať vypadne, ale celý jeho vnitřek se sevřel. Zase to cítil, tu bezmoc, byl zase tím malým vlčetem, které bezmocně všemu přihlíželo.
„Nikdy ses neměl narodit,” pronesla chladně a tahle slova mu protkala srdce jako šíp. Zalapal po dechu a pokusil se znovu zvednout na tlapy, aby mohl od matky utéct. Ale byl úplně stejně nemotorný, jako tehdy. Jenže tehdy aspoň viděl. Teď byl slepý, topící se v temnotě. Nemohl nic. Nevěděl, kam před ní utéct.
Zvedl se mu žaludek, chtělo se mu zvracet, ale nešlo to. „To není pravda,” pošeptal a slyšel, jak se záludně uchechtla. „A stejně jsi tady. A vždycky ses přimotal ke smrti. Nejdřív k té mé. Tonres mě zabil jen kvůli tobě! Nebýt tebe, byli bychom do teď spolu šťastní! Musel si všechno zkazit! A pak? Smrt kolem tebe byla všude, všude kde ses mihnul! A víš proč? Protože jsem tě proklela, když jsem umírala. Nikdy se toho nezbavíš, slyšíš mě?! Nikdy!!!” Rezonoval její ostrý hlas všude kolem. A pak se vítr proměnil v šepot. Šeptal jména, tolik jmen. Každé z nich bylo jako bodnutí do hrudi. Členové jeho smečky, Cloe, Turry. I Morgoth. Každý hlas se ozýval z jiného směru, jako by ho obklíčili duchové, které nikdy nechtěl zradit.
„Zabil jsi je,” šeptaly.
„Ne!” vykřikl a jeho hlas se odrazil od pomyslných stěn. Ale limbo nezná popření.

Obraz se změnil.
Najednou cítil zimu, opravdu tuhou a pronikavou, až do morků jeho kostí. A také zápach, hrozný zápach. Byla to krev, kouř a spálená kůže. Uvědomil si, kde zrovna je, aniž by viděl. Z nevidomých očí mu okamžitě začaly stékat slzy, nechtěl to prožívat znovu, nechtěl! Opravdu byl tak hrozným vlkem, že tohle musel prožívat zase? Bohužel ani slzy ho od toho neodprostily, byl tady zase. Uprostřed toho dne, který mu zlomil srdce a zničil celý život.
Slyšel hrozný křik, nářek a zvuky boje. Padající těla. A mezi tím slyšel její hlas. Cloe. Cítil ji, její vůni srsti, tu lehkou a nezaměnitelnou vůni, která pro ně kdysi znamenala všechno. Přátelství, partnerství, lásku, stabilitu, podporu, domov. Prostě všechno, co kdy měl a co potřeboval a co... ztratil.
„Tristane!” Ten hlas ho zasáhl jako hrom z čistých nebes. Otočil se, instiktivně, i když teď neviděl, věděl naprosto přesně, kde stojí. „Tristane, uteč!” Žadonila ho zoufale. Plakala. Slyšel to, poznal to s naprostou přesností. Tak rád by za ní běžel, objal ji a řekl jí, že všechno bude v pořádku. Ale nešlo to. Zvedl tlapy a chtěl se rozeběhnout, ale místo toho se propadal do bláta z krve. Kolem se ozývalo praskání kostí, škubání, vrčení, výkřiky a pak... Ticho.
Ticho, které prorazilo něco těžkého a tupého. Tělo, které dopadlo na zem. Ten zvuk se nedal s ničím jiným.
„Ne...” vydechl.
„Nechal jsi mě tu,” ozvalo se do prázdna, které všude kolem nastalo. Byl to stále její hlas. Měkký a smutný, ale... Neyvýčital mu nic. A právě to ho bolelo více, než cokoliv předtím.
„Já... nemohl jsem,” zakoktal se zoufale. Chtěl tak hrozně plakat. Chtěl řvát, chtěl se znovu rvát, za sebe, za ni, za jeho, ne... za jejich život. Chtěl ho zpátky. Chtěl tady a teď ten boj vyhrát, obejmout Cloe a zůstat tu s ní.
„Mohl,” odpověděla prostě. „Ale zůstal si stát. Díváš se na svět, ale nikdy ho nedržíš pevně v tlapkách, neprožíváš ho.” V tom bylo všechno. Celá pravda, kterou se roky bál slyšet, nebo to nechtěl vidět.
„Chtěl jsem tě zachránit,” řekl zoufale a naléhavě. Tak hrozně moc toužil po tom, aby to pochopila a přijala. Aby řekla cokoliv o tom, že to ví, že ví, že by udělal všechno a taky že udělal všechno, co mohl, aby za ně bojoval, ale...
„A zachránil jsi mě?” její hlas byl stále klidný. Až mrazivě moc. A Tristan nevěděl, jak to má brát, jak s tímhle má naložit. Jak? Sevřelo se mu hrdlo, z očí stále tekly slzy. Cítil, jak se mu chvěje brada a motá se mu celý svět. Bylo to, jako když si opilý lehnete do postele a roztočí se mu celý svět. I stejně špatně od žaludku mu bylo. “Ne.”
„Tak proč tě pořád pronásleduju?” Neměl na to odpověď. Byl tiše. „Protože si nedokážeš odpustit,“ pronesla jemně. „A dokud neodpustíš sobě, nikdy neuvidíš cestu zpátky.“
Vítr se zvedl, přinášel s sebou vůni spáleniště, ale i vlhkého mechu, jako by se minulost a přítomnost prolínaly do jednoho jediného dechu. Tma kolem se znovu začala pohybovat. Tentokrát se nezvedala hrozivě. Byla jemnější, skoro jako závoj. Tristan klesl, tlapy se mu třásly. Všechno v něm křičelo, že tohle nechce znovu prožívat, ale Limbo se neptalo. Musel tím projít.
„Cloe,“ vydechl.
„Ano?“ ozvalo se odněkud z blízka.
„Promiň.“
„Není co odpouštět,“ odpověděla, „dokud ty sám neodpustíš sobě.“
A pak bylo ticho. Takové, jaké přichází po modlitbě, kterou nikdo nevyslovil.
Zůstal stát v té tmě, lapal po dechu a po chvíli si uvědomil, že slyší tlukot svého srdce. Poprvé od chvíle, kdy sem vkročil. Pomalu, těžce, ale bije. A zpoza ticha se ozval neznatelný zvuk... kapka vody, která dopadla někam na zem. Zvedl hlavu. A i když stále nic neviděl, věděl, že někde poblíž se něco změnilo. Tenká linie světla. Slabounká. Možná jen klam. Ale poprvé od chvíle, kdy se probudil, ucítil, že tam opravdu může být cesta ven.

Tristan se sesunul se žuchnutím na zem. Připadalo mu, jako by se tma kolem něj pohnula jako tekutý kouř. „Ne... Nebojoval jsem dál, ani jsem nešel dál,” vydechl. „To, že jsem vás zabil mě ochromilo... Zůstal jsem tam, dokud... dokud jsem nepadl taky.” V jeho hlase se poprvé objevil třas. „Nevím, proč se to stalo. Ten prsten za to mohl, já... Jen... Bylo to všechno hrozně špatně. Hrozně.” Morgoth neodpověděl hned a jeho ticho bylo horší, než jakýkoliv křik.
„Věřte mi, nechtěl jsem vás zabít,” pokračoval Tristan. „Bránil jsem se. Nebo se nechal něčím ovládnout, něčím, co mi napadlo mysl, ale v žádném případě-”
"A to tě omlouvá?” ozval se nakonec, aby mu skočil do řeči. Výmluvy, nechutný výmluvy, myslel si určitě. Úplně to z něj čišelo, z jeho hlasu, z jeho tónu. Nic víc ani Tristan nevnímal. Jenom jeho hlas. A i když byl před chvíli vděčný, že není schopen ho vidět... Došlo mu, že momentálně před ním nemůže utéct. A jeho mysl mu ukázala vzpomínku, vzpomínku na umírajícího vlka bez čelisti.
„Ne,” zašeptal. „Nic mě neomlouvá.”
Slova visela mezi nimi, těžká a pravdivá. Tma kolem nich zase měnila tvar. Nebyla už studená a nicotná, byla spíše tíživá, jako by ho chtěla vtáhnout dovnitř. Trist by byl podroben podlomením nohou, kdyby už dávno na zemi neležel. I tak měl pocit, že se propadl hlouběji. "Jestli si mám odpykat to, co jsem udělal,” zašeptal. „tak ať to skončí tady.” Hlas se znovu přiblížil, byl najednou měkčí a zněl teď skoro jako pohlazení. „Ne,” řekl Morgoth. „To by bylo příliš snadné.”
Pak se odmlčel a Tristan pochopil, že tohle byl teprve začátek.

"M-Morgoth?" zopakoval Tristan a ztěžka polknul. Uvědomil si, že ani neznal jeho jméno. Neznal ho do teď. Ten vlk se mu představil až teď, po tom, co ho zabil. A po tom, co byl sám zabit. Byla to karma a byla hodně rychlá. Tak proč ho trestala i nadále a postavila mu do cesty zrovna jeho? Jeho nejnovější hlubokou ránu?
"Správně," ozvalo se z temnoty, tak blízko, že by mohl i cítit jeho dech, kdyby byl živý. Kdyby byli oba živí. Hlas zněl jako samet přeťatý břitvou. Kolem hnědého vlka se rozlil lehký šum, jako by přejela o zem křídla z popelu. Trist neviděl, ale cítil, jak se prostor kolem mění. Pach ozónu, železa a něčeho čistého, až posvátného. "Víš, jaké to bylo?" pokračoval Morgoth tiše. "Vidět tebe jako posledního?! Jak mi trháš čelist zaživa a cítíš mou krev? Vidět v tobě tu zvířecí radost, kterou tak pečlivě skrýváš?!"
"Já... neměl jsem radost! N-nechtěl jsem-"
"Nechtěl?!" přerušil ho ostře. "Zabít anděla? Pošpinit si tlapky jeho krví?" Hlas se zvedl, byl stále melodický, ale sílil v něm jed. Tristan měl dojem, že ho někdo škrtí a dělaly se mu mžitky před nevidomýma očima. "Řekni mi, Tristane, cítil ses potom lepší? Cítil ses silnější?" Ticho se rozlilo zpátky, těžké a dusivé. "Nechal jsi mě tam vykrvácet," dodal po chvíli hlas tišeji, až skoro smutně. "A tys bojoval dál, jako by se nic nestalo." Trist se zachvěl. Všechno se v něm bránilo, ale slova mu zamrzla na jazyku.

Tma kolem něj náhle zhoustla, až se mu zdálo, že se mu lepí do srsti. Každý dech se měnil v šepot, který mu klouzal po uších a mizel dřív, než stihl rozeznat slova. Pak se mezi tím ševelem objevilo něco jiného. Jiný zvuk. Hlas, jemný, táhlý, nepatrně melodický. A přesto v něm něco zaskřípalo, něco, co mu projelo až do morku kostí.
„Co si myslíš, že tady chceš?!“ zaznělo. Nebyl to výkřik. Spíš otázka pronesená s chladnou jistotou, jakou mívá někdo, kdo se dívá z výšky. Tristan sebou trhl, otočil hlavu k tomu směru, odkud to přicházelo, i když věděl, že stejně nic neuvidí. „Kdo—?“ jeho hlas se zlomil. Uši se mu napjaly, vnímal každý drobný zvuk, každé zasyčení.
„Nevzpomínáš si? Tak rychle zapomínáš ty, které jsi viděl naposledy.“ Hlas se přiblížil.
Vzduch se kolem ochladil, cítil, jak mu na čumák padá neviditelný závan mrazu. Pach krve zesílil. Tentokrát nebyl jeho. Tristanovi se rozbušilo srdce. Věděl to. Poznal ho, ještě než to vyslovil.
„Morgoth, ten, kterýho jsi zabil,“ představil se hlas. Ne, prosím ne. Že to není pravda?! Já jsem si to vyloženě přivolal... přivolal.

Na zadní tlapě ucítil něco zvláštního. Voda? Ne, bylo to příliš lepkavé. Když to setřásl, konečně ucítil první rozeznatelný pach. Pach železa. Krve. Byla jeho vlastní? Nebo cizí?
"Takhle to začíná?” zašeptal zkoumavě. Nebyl zvědavý. Byl vystrašený. Docházelo mu, že je něco špatně. Byl někde jinde, než u řeky Tenebrae. On... Umřel. Ticho se najednou rozestoupilo a odpovědělo nízkým zavřněním, které se rozlilo kolem. Limbo naslouchalo. A odpovídalo. A možná, že to nebylo jen samotné Limbo, kdo mohl reagovat. Možná se tu ve stínech schovával i někdo úplně jiný. Někdo, koho by možná nečekal, nebo možná... Ano? Byl někde v místě pro mrtvé, mohl potkat i ty, o které přišel? Nebo snad i ty, které zabil? Srdce se mu sevřelo, to nechtěl. Ať už někoho zabil úmyslně, když bránil svou smečku a partnerku, nebo jakousi zvláštní náhodou, jako třeba Morgotha u té řeky... Nechtěl jim stát v tváří tvář. Až teď pocítil vděk za to, že by se jim nemusel dívat do tváře, protože přece neviděl.
Neustál by to, neměl by na to. Nechtěl to. A doufal, že ať už tu narazí na cokoliv, tohle nebude. Nevěděl, k čemu všemu se musí modlit, možná stačilo jen pevně věřit. A tak věřil. A snažil se také věřit sám sobě a prostě jít, ačkoliv každý jeho krok byl nejistý. Každou chvíli očekával, že šlápne do prázdna a propadne se do ještě dusivější tmy.

Může být tma více tmou? Protože Tristanovi najednou tahle tma připadala ještě hustší. Jako by se mu kolem tlap začala obtáčet studená mlha, ne hmatatelná, ale taková, která lezla pod kožich a usazovala se uvnitř. Každý nádech se zdál těžší, než ten předchozí. Kdesi v dálce něco zapraskalo, cosi, co by mohlo být větví... nebo kostí? Zvuk se ozval zleva, pak zprava a nakonec za ním, až měl hnědý vlk pocit, že ho obklíčil. Rozléhal se kolem něj v děsivých ozvěnách.
Zvedl hlavu, i když to byla zbytečnost. Nemohl vidět nic. Nic se nezměnilo, pořád ho obklopovala temnota. Jenže pak se cosi pohnulo ve vzduchu. Neslyšel kroky, ale cítil, jak se ten vzduch mění. Závan, který mu zježil srst na šíji. Připadal si jako všechny ty kořisti, které za celý svůj život ulovil. Ten poslední pocit, že je něco sleduje, než je usmrtily bílé tesáky Tristana. A ten instinktivně couvnul, přičemž mu tlapka sklouzla po tvrdé zemi.
"Je tam někdo?" vyklouzlo mu z hrdla nejistě. Jeho hlas se odrazil od prázdna a zněl, jako by ho někdo pošeptal zpátky. Byl zkreslený, chladnějí a cizí. Snažil se chvíli naslouchat. Nic. Jenom dech, ale byl jeho? Ne, nebyl, byl jiný. Hlubší a pomalejší. Připomínal mu... Ano, přesně to... řeku Tenebrae. Stejný tok, stejný rytmus, stejný chlad, který šel od vody.

Tristan nejistě zvedl tlapku a posunul se o další krok. Tušil, že kdyby zůstal na místě, zůstal by tu možná navždy. A tady… tady nechtěl zůstat. Měl strach jít, když neviděl. Byl to hrozný a svíravý pocit, neuvěřitelná bezmoc. Nevěděl sice, kde je, neviděl cestu, ale v hloubi hrudi se mu ozvalo něco tvrdohlavého, co odmítalo přijmout, že tohle je konec.
„Někde tam…“ zašeptal si pro sebe, „někde tam venku mě ještě něco čeká.“ Nevnímal, jestli to říká kvůli sobě, otci, nebo kvůli životu, který opustil. Ale ta věta v něm zůstala viset jako tenká nit, za kterou se mohl držet. A tak šel. Do tmy, do šumu, do neznáma. Každý krok ho mohl zavést blíž k cestě ven… nebo ještě hlouběji do vlastního pekla. Stále slyšel svůj těžký dech, jako kdyby to byl teď právě jeho nejvěrnější společník. Slyšel i vlastní zrychlený tep. Hrozně nepříjemná záležitost. Cítil chlad, který protkával jeho tělo do morku kostí. Měl teď vůbec kosti? Nebo jaké byl vlastně konzistence? A byl... Opravdu mrtvý? Snažil se stále rozpomenout na všechno, vybavit si nějaký obraz, ale jediné, co mu tam pořád skákalo bylo, jak odděluje čelist světlého vlka od jeho těla. Proboha...

V hlavě se mu mihnul obraz řeky Tenebrae. Ostrý řez vzpomínky, který přišel tak prudce, až se mu podlomily tlapky. Chlad vody, pach krve, výkřiky, které přecházely v chraptění. Vlk, kterého zabil. Panebože, opravdu ho zabil? Jak mohl... Prosím, odpusťte mi, nechtěl jsem, já nechtěl... Nevím, co se stalo, v životě bych vám neublížil...
Chiara. Prsten. Drápy v jeho tváři. Vlastní křik, který se mu rozpadal v uších. Tma, která tehdy přišla… a tma, která byla teď.
Strnul. Zůstal stát uprostřed ničeho a nechal tu vlnu vzpomínek, ať jím projde. Nebránil se jí, ale ani ji nezval. Prostě přišla... jako všechno v jeho životě, co bolelo. Cítil, jak se mu srdce bolestně stáhlo, jako by mu někdo znovu vyrval kus z prsou. Zhluboka se nadechl, tentokrát víc trhaně.
„Takže… tohle je ono?“ zašeptal do prázdna. Nečekal odpověď, ale přesto nastražil uši. Ticho se mu vysmálo do tváře, nebo se mu to tak alespoň zdálo. Bylo to místo, které neznal. A zároveň v něm bylo cosi povědomého, ten pocit, ten tlak, ta přítomnost něčeho, co neviděl a přesto cítil.

Nic nepřišlo. Jen neurčitý šum a vzdálené zvuky, ze kterých se mu dělala po páteři husina.
"…kde…?" vyklouzlo mu z tlamy sotva slyšitelně. Hlas měl chraplavý, cizí, jako by snad patřil někomu jinému. V hrdle cítil sucho a pod tím zvláštní tlak. Ne jako kdyby byl zraněná, ale jako kdyby se mu tam něco zaseklo. Byl to strach? Narovnal se do stoje a chvíli balancoval, než našel rovnováhu. Bez zraku bylo všechno tak nejisté. Každý krok mohl být poslední.
Opřel se o tlapky a udělal první krok vpřed. Země pod ním byla pevná, nic se nepropadalo, nic neuhýbalo a možná ani nic nestálo v cestě, aspoň prozatím. Udělal i druhý váhavý krok a potom i třetí a čtvrtý. Snažil se jít pomalu a klidně, ale jeho tep se rapidně zrychloval a dech těžknul. Oči měl insntiktivně dokořán, přesto neviděl dál než na špičku svého vlastního nosu. A ten sám byl jen myšlenkou, ne skutečným tvarem, jen si ho tam zoufale domýšlel. Nikdy si nepředstavoval, jaké to je, být bez zraku. A teď najednou tomu byl vystaven bez varování.

Zhluboka se nadechl. Vzduch byl hrozně těžký, ale... nebylo v něm cítit nic. Ani žádná vůně, ani žádný zápach. Byl to neurčitý pach, nevonělo to tady ani lesem, ani loukou, ani krvavým bojištěm. Prostě jen... něčím prázdným. Jakoby někdo smíchal všechny pachy, které kdy poznal a pak je zředil do nesrozumitelné nicoty. Tristan instiktivně pohnul čenichem a snažil se zachytit aspoň jedinou stopu, podle které by se mohl orientovat. Ale cokoliv zachytil, rozpadlo se to dřív, než to stihl vůbec identifikovat.
Pokusil se pohnout. Nejprve natáhl přední tlapu, velmi opatrně, jako by se bál, že někam spadne. Ale nahmatal, pro jeho úlevu, pevnou zem. Hrubou, trochu chladnou, možná kamenitou? Žádná tráva, žádný mech, prostě jen syrový povrch, který mohl, ale nemusel patřit kameni, vyschlé půdě, nebo něčemu mezi tím. Pomalu se odlepil od země, zatnul svaly a zvednul se do sedu. Hlavu měl lehce skloněnou a uši napjaté, jakoby čekal, že se na něj ve tmě něco vrhne.

Tristan se probral do tmy. Né te obyčejné, která přijde s nocí a společně s ránem zase zmizí, ale do takové, která se mu lepila na vnitřek víček. Mrknul. Jednou, podruhé, potřetí... Nic. Žádný náznak světla, žádný obrys, prostě žádá změna. Jenom hluboký a dusivý stín. Chvíli zůstával ležet a ani nedutal. Nejdřív si jen myslel, že má pouze zavřené oči, nebo že se mu do nich dostalo něco, co mu brání v tom, aby viděl. Zkusil je přivřít pevnějším stisknutím víček k sobě a znovu otevřít, ale nestalo se nic. Temnota zůstala. Bylo to, jako by se svět za jeho víčky prostě vypnul. Zůstal jen on a ticho, které ani nebylo úplně tichem.
Kolem něj se totiž něco dělo. Slyšelo to. Z dálky jako by k němu doléhal tlumený hukot. Možná voda? Nebo snad vítr, nebo třeba šum lesa? Vše se slévalo do kakofonie zvuků, které nedokázal rozlišit. Jako by kolem něj existovalo tisíc různých světů, ale žádný z nich mu nechtěl odhalit svou podobu. V uších mu rezonovalo cosi, co by mohly být hlasy... nebo taky jen ozvěny jeho vlastní mysli.

Po tom, co dostal ránu elektřinou, se na chvíli stáhl a z povzdálí sledoval celou situaci. Povšiml si, jak Belial zmizel, ale nedokázal přesně říct jak a kam. Byl z toho chvíli zmatený, ale nakonec uznal, že to vlk prostě vzdal. Jeho touha po prstenu zřejmě nebyla tak silná, než jak ji pociťoval samotný Trist. Ten bojoval sám se sebou. Jedna část se tady na to chtěla vykašlat a prostě jít pryč. Přeci se tu nebude s nikým rvát o kus šperku, zvlášť když si ho bránila vlčice, které by nikdy a za žádných okolností neublížil. Jenže on ten prsten chtěl hrozně taky a ta touha se zvětšovala a nabírala do obrátek. Takže když se nakonec situace vyvinula tak, že jediná vlčice v poli ten prsten uvolnila, změnily se pro něj okolnosti a šance pro jeho získání.
Byl ale pomalý a ten prsten okamžitě získal ten světlý vlk, který před chvílí na neznámou křičel. Měl ho v tlamě dřív, než by vůbec jeden stihl postřehnout, že se šperk uvolnil. Co přesně stálo za tím, že vlčice, která si ho ještě před chvílí chránila všemožnými způsoby, včetně elektrických výbojů a vlastního těla, to netušil. Ale bez váhání napnul svaly na zadních nohách a prostě po cizinci skočil, hlava nehlava, protože chtěl prsten získat pro sebe. Pokusil se ho přišpendlit na lopatky, nohou mu přišlápnout krk a třpytivou věc vyrvat z jeho tlamy, ať to stojí, co to stojí.

říjen 1/10

Tristan k němu stočil zrak. Na odpověď čekal trpělivě a v jeho pohledu šlo vidět, že ať řekne cokoliv, nebude ho nijak soudit, či cokoliv jiného. Pak odpověď konečně přišla a byla hrozně krásná. Tristan chvíli nic neříkal, jen pozoroval Meinera, jako by oběma chtěl dát čas zpracovat, to právě černobílý vlk vyslovil. „Lásku,“ vydechl tlumeně a s úctou. V jeho hlase zaznělo cosi jako dojetí, byť zůstalo pod klidným povrchem. „To je ten nejkrásnější důvod, proč zůstat.“ A přesto by nejspíš zrovna tohle Tristan neudělal. Měl z lásky strach. Konkrétně ne z lásky, ale z další ztráty. Přesto tomu tak moc rozuměl, takže to vypadalo, jako kdyby se tak skutečně zachoval také.
Pomalu se pohnul, aby si pohodlněji sednul a dál sledoval hladinu vody. „Musíte být hrdý,“ dodal po chvíli s mírným úsměvem. Nebyla to lichotka, spíš prosté uznání. „Potomek je něco, co dokáže vlka změnit. Ať chce, nebo nechce,“ pokýval hlavou a pak jeho úsměv pohasnul. On od toho byl nejspíš takový kousek… Ale dřív, než se jeho potomci podívali na světlo světa, jejich matka zemřela. A oni společně s ní.

Tristan mlčky sledoval situaci a zvažoval, že se už prostě otočí a odejde pryč. Prsten získala jediná přítomná vlčice a on s tím byl v pohodě, neviděl důvod, proč by ho měl chtít on, nebo proč by ho měli dostat ostatní vlci. Bylo přeci v pořádku, že si ho nechá neznámá slečna, no ne? Ne! Není, není to v pohodě! Řval najednou jeho vlastní hlas v hlavě. Cukl hlavou směrem nahoru a rozšířily se mu zorničky. Musel ten prsten dostat! Jenže se ho očividně zachtělo i Belialovi, který po vlčici zakřičel. To se hnědému vlkovi sice moc nelíbilo, ale co se mu rozhodně líbilo bylo, že si ho vlčice opravdu začala sundávat a on tak měl šanci prsten uzmout pro sebe.
To už se do toho ale přidával i ten druhý, světlý vlk. Poslední zdravý rozum v Tristanovi velel, aby se držel zpátky, ačkoliv celé jeho tělo pružilo směrem k tomu šperku. Obzvlášť, když sledoval, pomalu jako ve zpomaleném záběru, jak se blíží k zemi a nakonec, v tom dramatickým tichu, s cinknutím dopadl na zem. Už už šponoval svaly, aby po něm skočil, ale tu jej vlčice zakryla svým vlastním tělem. Trist uprostřed pohybu s polekaným zakňučením ztuhnul, protože dostal ránu. Zamračil se a couvnul.