Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uspořádej s někým dalším koulovačku.

Yggdrasil toho moc nenamluvil, což vlastně nebylo ani trochu k údivu, ale aspoň se opravdu začal uklidňovat. Tristan zachytil, jak se mladíkův dech postupně uklidňuje. „Dobře, to je... super,” povzbudil ho v konání a trochu ustoupil, když zahlédl zamlženou siluetu, jak se někam vydala. Hlavu otáčel spíše po zvuku jeho kroků, protože viděl opravdu mizerně. Zaslechl jeho nejistou otázku. Serio? Jakože... Seriozně? Jakože jestli to myslím vážně? Ptal se sám sebe zmateně. Měl mu na to odpovídat? Co když to znamenalo něco jiného a on mu řekne nějakou blbost, která ho zase rozhodí? „Opravdu nikam nezmizíte,” ujistil ho tedy nakonec tak nějak neutrálně, zatímco si i přes svou vlastní nejistotu udržel neochvějný hlas. Musel tu být teď pro něj, jako tu byl Yggdrasil předtím, když ho bezpečně převedl přes hory.
Slyšel, jak si sám pro sebe opakuje slovo magie, zatímco se nacházel někde u vody a tam se nejspíš koukal, co se s ním děje. „Magie se občas ukáže takto neohrabaně, zvlášť, když s ní nemáte zkušenosti. Ale čím více s ní budete trénovat, tím lépe ji ovládnete a již se nebude stávat, že by vás takto překvapila,” ujasnil mu.
Potom vlček pronesl to jisté finito a jeho hlas se navrátil do normálu. Již byl zase klidný a i Tristan si mohl oddechnout. Opatrně popošel blíže k němu, tentokrát s větší jistotou, protože se mu na okamžik rozlilo světlo po krajích zorného pole a silueta už nebyla tak rozpitá. „Myslím...” začal zamyšleně. Neměl tolik zkušeností s magiemi, byl na Galliree chvíli. Sice v jeho domovině magie byla také, ale moc se o ní nemluvilo. Věděl, že tahle země je magií protkaná. „Skrývání, možná? Je to magie, co tlumí vaši přítomnost, asi jako když se stín ztratí ve stínu,” pověděl a nechal nějakou pauzu, aby to zvládl mladík celé vstřebat. „Nejspíš vás bude těžké najít, pokud si to nebudete přát, až ji jednou zkrotíte.” Pověděl uznale. Byla v tom síla, i když se teď projevila ve formě, která oba vyděsila.
Jak tak stál na tom sněhu a viděl teď o něco lépe, vetřela se k němu téměř dětská touha ověřit si, že ten vlček opravdu stojí tady a není to třeba jen další přelud z Limba. A tak se sklonil a nahmatal tlapou chladnou hmotu. „Ještě pořád se trochu bojím, že každou chvíli zmizíte,“ poznamenal skoro nevinně, jako by jen přemýšlel nahlas. A pak se narovnal a hodil po Yggdrasilovi menší sněhovou kouli, respektive spíše větší hrst sněhu. Ten dopadl s tlumeným žuchnutím na mladíkův bok. Tristan zamrkal, jako kdyby byl sám překvapený, že se trefil. „Vidíte?“ ozval se s náznakem úsměvu v hlase, který působil o něco lehčeji než doteď. „Kdybyste mizel úplně, minul bych vás.“ Nadnesl s elegantní nevinností, jako by si tím ten čin chtěl omluvit. „A co vy? Dokážete mi to vrátit?” V jeho postoji bylo něco nepatrně hravého i přes všechu tu únavu a hlad. Byla to výzva k menší koulovačce? Zcela určitě, stejně jako tiché přání tady s ním zůstat ještě o chvíli déle.

Tristan měl pocit, že cítil, jako kdyby se v mladém vlkovi něo lámalo. Ten malý otřes podrážděnosti v jeho hlase. Yggdrasilovo „non capisco“ znělo jako zabouchnuté dvířka, za kterými se hromadil tlak. Tristovi to neuniklo. Ale pak přišla ta vtipná otázka, zda není lepší si dát prostě zajíce. „Zajíce…?“ zopakoval laškovně, v tónu se objevila něžná pobavenost, která by mohla snadno sklouznout v ironii, kdyby nebyl Tristan tím, kým je. Přemýšlel, zda mu dále něco vysvětlovat, protože by dle něj měl mladík vědět, že zajíc ničemu nepomůže, pokud někoho naštve, nebo zraní. Taková naštvaná vlčice by mu taky mohla toho zajíce omlátit o hlavu. Ale vycítil, že by se v tom prozatím neměl dále nimrat a zatěžovat tak vlčkovu hlavu. Možná bylo lepší ho zkusit nechat zpracovat to, co se zatím dozvěděl a vrátit se k tomu později, až se to trochu rozleží. „Jasně, někdy je lepší si dát prostě toho zajíce,” odsouhlasil to nakonec smířlivě.
Ale pak se začaly dít zvláštní věci. Měl dojem, že Yggdrasil zmizel, jelikož náhle ztratil jeho pach. O to víc bylo překvapivé, když se ho ten vlček náhle krátce a neobratně dotkl čenichem a svou řečí mu oznámil... nejspíš to, že tam je. Upřímně, kdyby tím jazykem nepromluvil, buď by nevěřil tomu, že je to on, nebo že je to vůbec vlk, protože prostě... ho asi zradil vlastní čenich. Jeho hlava zatím dokázala zpracovat jediné - asi se půjde bodnout, protože jestli bude slepý a k tomu ani nebude nic cítit, může to vzdát rovnou. Jenže sotva si stihl oddechnout úlevou, že tu Yggi je, všechno šlo zase do háje.
V ten okamžik se ozvalo to vykřiknuté, šokované „Dios mio!“, bylo to ostré, zpanikařené a vůbec ne ladící s jeho obvyklou stoickou kontrolou. Tristan sebou škubl tak prudce, až málem zahučel do řeky. Snažil se rozmrkat oči, aby zase aspoň něco viděl a snažil se zhodnotit situaci, přičemž se jednou dlouze nadechnul, aby zchladil rozházené nitro. Hrozilo jim nebezpečí? Srdce mu vyletělo až do hrdla. „Yggdrasile?” Oslovil ho s opravdovými obavami v hlase. Byl to strach o druhého, ne o sebe. Z vlčka vypadlo, že mizí. A dle hlasu byl v neskutečné panice. Tristan dlouze vydechl, opět pro uklidnění sám sebe, aby zvládl uklidnit zbytek.
Pak k němu natáhl tlapu a po slepu vyhmátl cizí kožíšek. „Nikam nemizíte, Yggdrasile, jste tady,” ujistil ho hlubokým a klidným tónem. „Podívejte se na mě, pomalu dýchejte a mluvte se mnou,” vyzval ho bez naléhání v hlase a pomaličku z něj tlapu stáhl, jako kdyby se bál, že se mladíček rozpadne na tisíc kousků. Přitom se díval jeho směrem a v jeho očích, navzdory slepotě, byl jemný pohled plný pochopení. Pak udělal krok blíž, tak, aby mezi jejich těly zůstalo pouhých pár centimetrů. Cítil, jak z jeho těla sálá teplo a jeho zrychlený dech ve své srsti. „Podívejte,“ zašeptal, skoro laskavě. „Cítím vás. Stále jste tady. A já tu budu stejně tak.“
Dělalo mu starosti samozřejmě, co se to děje, ale jak tak uklidňoval druhého, stihl se uklidnit také, proto jeho hlava konečně vyhodnotila jedno jediné, rozumné řešení: „To, co se děje, je magie. Špatně řízená, ale ne nebezpečná. Přejde to, stačí jen, když přesměrujete myšlenky někam jinam a budete zhluboka dýchat.” Navedl jej nepatrně na správnou cestu.

Najdi a ochutnej rybí nanuk

Po malé chvíli ho Yggi ujistil, že mu Tristan nijak neublížil. To slovo v něm ihned uvolnilo napětí, které nechtěně držel až moc křečovitě. Přestože slova mladíka byla zvláštně lámaná, zněla upřímně, bylo to něco, co Trist spíše cítil, než tak úplně slyšel. Mladíkova otázka, které zprvu nerozuměl, ho překvapila, ale když se opravil do řeči, které rozuměli oba dva, vyjely mu koutky tlamy, jako by oceňoval ten fakt, že se vůbec ptá a zajímá. Ten vlček se velmi pomaličku odemykal a to bylo na tom to krásné.
„Jsem,“ odpověděl Tristan klidně, i když pravdou bylo, že jeho tělo pulzovalo bolestí z každého pohybu a v hlavě se mu občas točil svět jako rozhoupané moře. Nebylo to z toho pádu, ale z toho, že se jeho tělo ještě vzpamatovávalo z nedávné smrti. Neřekl to, nechtěl, aby mladík řešil jeho potíže. Stačilo, že ho už tak musel vodit jako mládě.
Chtěl pomoci dostat se vlčkovi na nohy, tak přikročil blíže, aby mu byl oporou, kdyby mu to při vstávání náhodou podjelo a v tu chvíli se jejich boky zase opřely o sebe. To už každopádně Tristan čekal, protože mu tu možnost dal a on zase naopak nechápal, že to jeho společník pochopil úplně jinak. Spíš si nebyl jistý, jestli to Yggdrasil přijal, nebo jen toleroval, ale najednou tu stáli dva vlci, opření o sebe a oba si mysleli, jak moc si navzájem nepomáhají.
Když Yggi zopakoval jeho slovo záměr a jeho přizvuk se v tom nepatrně zlomil, hnědý vlk cítil, jak mu jemně poskočilo srdce, protože mu to připomínal, jak kdysi učil mladší vlčata jejich první slova, když si zrovna ve smečce našel chvilku. Tady to ale nebyla směs hravosti a takové té nevinné hlouposti vlčete, byla to... čistota. Nezkušenost bez hanby a zvědavost nezkalená strachem, že se zesměšní. „Ano,“ potvrdil tiše, jako by mladíka nechtěl vyplašit. „Záměr. Slova nemusí nic spravit… ale mohou ukázat, že nám na někom záleží.“ Ale jeho další otázka ho trochu zaskočila, přiměla ho sklonit hlavu a chvíli přemýšlet. Tristan se jemně pousmál. To byla otázka, která by mnohem lépe seděla starému mudrci než mladíkovi s nejistou řečí. Pomalu sse nadechl, aby srovnal dech a odpověděl: „Možná ano. Možná ne.“ Byl stále stejně trpělivý a nešel na něm znát ani náznak toho, že by ho jeho otázky vyváděly z míry. Bezděky si vzpomněl na otce, když mu musel odpovidat na podobné otázky. „Někdy se omluva říká víc pro toho druhého, ne pro sebe. A někdy…“ na vteřinu zaváhal, „…je to způsob, jak dát vědět, že vidíme, že jsme ublížili, i když jsme to nezamýšleli.“ Připadal si, jako by vysvětloval význam měsíčního světla vlkovi, který dosud znal jen slunce. Možná z toho Yggi nebude mít vůbec nic, ale Yggdrasil aspoň poslouchal. Opravdu poslouchal. A Trist jen pevně doufal, že bude schopný nalést vhodná slova k tomu, aby mu tyhle věci nějak objasnil.
Chystal se ještě něco dodat, ale najednou měl dojem, jako by tu byl sám. Mladíkova vůně náhle zmizela. Jakože úplně. „Yggdrasile?” špitnul vyplašeně a začal stříhat ušima, jestli neuslyší aspoň krok, co kráčí od něj. Rozhodl se jenom tak odejít? Provedl něco? Nebo se snad vlček vyplašil kvůli tomu, že nechápal, co mu to tady říká? Ale pak ho najednou uviděl. Už tak měl vidění hodně špatné, ale momentálně to asi bylo ještě horší, než předtím. Ta barevná silueta jako by propouštěla světlo, vypadalo to, jako by byl stvořen z průsvitné vody a ne z masa a kostí. Tristan přimhouřil oči, chvíli se snažil zaostřit, ale obraz se mu hned rozložil do barevného šmouhovitého chaosu. Raději zamrkal a nechal to být. Přisuzoval to tomu, jak špatně viděl. Ale že už ani necítil? To by bylo teda pěkně v prčicích.
„Oh, já se jen lekl, že jste...” Než stihl cokoliv doříct, zaslehl kousek od sebe hlasité plácnutí. Hnědý vlk sebou škubl a instinktivně k tomu zvuku otočil hlavu a nastražil uši. A ta věc, co tu najednou přistála z vody, jej hned přesvědčila o tom, že cítí. Protože okamžitě ucítil rybinu. Po čuchu se k té věci přiblížil, protože momentálně se rozhodl jeho zrak, že mu zase zamává a čumákem do té ryby drnknul. Překvapila ho okamžitě konzistence a to, že je úplně ledová. Jako víc ledová, než by měla z momentální vody být.
Byla to ryba. Umrzlá. Hotový rybí nanuk. A on, jelikož byl unavený, slabý a hlad se mu svíral v útrobách už několik hodin, zvažoval celé tři vteřiny, než si povzdechl, rozevřel tlamu a popadl to mezi zuby. Chuť ho udeřila téměř okamžitě - slaná, studená... rybinová. A ani přes ten hlad mu to vůbec nechutnalo. Okamžitě to pustil a vzduch mu vyletěl nosem jako horký oblak odporu. „…to je odporné,“ zaskuhral tlumeně, jako by si to tajil sám před sebou a odvrátil se od nanuku pryč. A raději i ustoupil, ačkoliv nevěděl, do čeho nebo spíše koho zase narazí, ale naštěstí mladík nebyl tentokrát tak blízko, nebo aspoň nestál v cestě, naštěstí. Zahanbeně si odkašlal a narovnal se, jako by se snažil znovu nabrat svůj obvyklý klid a autoritu.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

Chvíli zůstával se zadrženým dechem, jelikož nedokázal zhodnotit, co všechno se vlastně potentovalo. Nebo spíš co všechno dokonil. Ani ho tak nezarazil náhlý zákaz od Yggdrasila, aby se neomlouval, ale spíš to, že na chudákovi skutečně leží. Na okamžik se mu vrátilo vnímání, do jeho očí se vrátilo zvláštní světlo a on rozpoznal jen dvě vrstvy barev, tedy svůj vlastní tmavý stán a pod ním mladíkovu barevnou srst rozpité kontury. Vzduch mezi nimi byl horký, přestože všude kolem nich byla zima. Opatrně, tak, aby ho neudeřil do obličeje, nebo kamkoliv jinam, se nadzvedl, ne rychle, ale spíš s těžkopádnou elegancí někoho, kdo nechce ublížit a ani přidat víc trapnosti do situace, které už tak měl plné zuby.
„Neublížil jsem vám?” zeptal se tedy hned pohotově a starostlivě. Byl zvyklý kontrolovat všechny kolem sebe... jen ne sebe. Jeho tlapky se zabořily do mokrého sněhu a když se konečně zvedl úplně, dal Yggimu prostor, aby se mohl zvednou taktéž. Nejraději by mu pomohl, ale jak byl celý rozházený, tak nevěděl jak. Snažil se tedy co nejrychleji hodit do klidu, aby byl zase tím klidným přístavem, do kterého se dalo vplout i v bouři. Pak sklopil hlavu, aby se ujistill, že Yggdrasil opravdu vstává a když zaslechl zvuk mladíkových tlap, udělal krok blíže, aby mu kdyžtak nabídl nějaké to podepření.
Na jazyku měl stále hořkou pachuť omluv, které by nejraději vychrlil, přesto je musel všechny polykat a respektovat tak jeho přání, aby se neomlouval. „Omluvy možná nic nespraví,“ řekl nakonec pomalu, jako by vážil každé slovo, které nechce použít špatně. Navíc chtěl nějak překlenout to ticho, kteér mezi nimi takto vzniklo. Sice mu do teď nikterak nevadilo, ale momentálně bylo opravdu tíživé. „Ale mohou ukázat záměr. A někdy… mohou přestat bolet věci, které jsme neměli v úmyslu způsobit schválně.“ Snaha pokusit se aspoň trochu objasnit, k čemu vlastně jeho omluvy slouží, byla trochu nejistá, přesto si za tím stál.
Pak ho napadlo, že by se mohl pokusit situaci uklidnit jinak. Byl zvyklý, že napětí uvolňoval horký nápoj. Věděl, že v něm dřímá jistá magie, ale neměl ji ani trochu zmáknutou. Přesto se pokusil opravdu horlivě zasoustředit na jednu z louží, kterou v zamlženém vidění zahlédl. Vypadalo to, že na jejím zledovatělém povrchu přeskočilo pár jiskřiček ohně, ale... Nejspíš to nemělo takový účinek, jaký by si představoval. Ledová krusta na kaluži sice povolila, ale čaj z vody pod ní rozhodně nebyl. Povzdechl si na náznak, že se vzdává. „Inu, tímhle se asi moc nezahřejeme,” usmál se omluvně.

1/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Tristan stál v tichosti na břehu tůně, kam se v zimním šeru zatoulal jen pro to, aby si na chvíli odpočinul. Ledový vítr se mu opíral do srsti sta odstínů hnědé. Všude kolem něj panovalo ticho, které záměrně vyhledal. Pomalu se naklonil k hladině, která navzdory chladu nezamrzla, což už ho ve zdejších krajinách vůbec nepřekvapovalo. Od doby, co zemřel, uplynula už nějaká doba a on konečně viděl normálně. Občas ho i tak zrak pozlobil, ale vlastně si už docela zvyknul. Jeho hluboký dech na malou chvíli rozvlnil hladinu, ale po chvíli se zase ustálila a on se za nedlouho zahlédl v odraze.
Pomalé vlnky se propojily s odrazem v jeho očích, připadalo mu, že v nich zahlédl záblesk tepla a... cizí siluetu po svém boku? Nejasnou, jako kdyby to byl jen nějaký zlomek světla. Zarazil se. Nesnažil se tomu dát konkrétní tvar, nikdy si netroufal předvídat budoucnost po tom všem, co zažil, ani si ji přát. Ale jak tam tak stál, napadlo ho, že by možná přece jen mohl. Možná ta silueta znamenala, že nebude následující rok tak osamělý? Že vedle povinností a neklidu, který se vracel díky jeho starým ranám, by mohlo přijít něco... jemnějšího.
Hladina se rozvlnila znovu, tentokrát nejspíš tím, že do ní něco spadlo, možná list. V odrazu zahlédl nikterak výrazné světlo. Mohlo to znamenat záblesk klidu, jaký už dlouho nepoznal? Nebo naději v lepší zítřky? Tristan nakonec uhnul pohledem skoro rozpačitě, jako kdyby se dopustil něčeho... co by neměl. Narovnal se a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Ačkoliv nevěřil na věštby, měl pocit, že mu dnes tůně neukázala lež. A že rok, který přijde, po něm bude chtít jediné: aby se nebál pootevřít dveře, které si tolik let držel zavřené.

-> Prstové hory (přes Smrčiny)
Vyválej někoho ve sněhu

Omluva mladíka zmátla, aspoň podle toho, jak to nechápavě zopakoval. Tristan naklonil hlavu, jako by si potřeboval ujasnit, zda slyší správně. Yggi byl opravdu nezvyklý, nebyl drzý, ani hrubý, jen opravdu... nezvyklý. Nepobíral nejspíš společenské nuance, která většina vlků považovala za samozřejmost. A Tristan, který vyrůstal obklopený studenými normami a tvrdými pravidly, na to byl obzvlášť zvyklý. Navíc ho ke slušnému chování vedl otec. „Omlouvám se,“ zopakoval tedy mírněji, tentokrát s poklidným nádechem v hlase. „Protože jsem do vás vrazil. Nechtěl jsem vám ublížit, nebo se vás schválně dotknout.“ Znělo to prostě, ale byla v tom přirozená ohleduplnost, kterou Tristan ztratit nedokázal, ačkoliv sám byl téměř neschopný stát bez cizí pomoci. Pouze mu trpělivě vysvětlil, proč se omlouval.
Čím víc Yggdrasil mluvil, tím více si Tristan začínal všímat toho, jak lámaně mluví. Jeho řeč byla prostě jiná, ale měla v sobě zvláštní melodii. Ten přízvuk v životě neslyšel a nedokázal ho nikam zařadit. A možná právě proto mu to zapadlo do sebe, když vlček řekl, že jeho domov se nachází na jihu. „Ach tak,” pronesl zahloubaně. „Je tam stále teplo, nebo... tam také bývá sníh?” zeptal se tónem, který nijak nenaléhal na odpověď a dal mu na ni dostatečný prostor. To už starší z vlků pochopil, že ten druhý potřebuje prostor bez nátlaku a čas na odpověď. I tak netušil, zda se jí dočká, nebo v jaké formě, protože polovině jeho slov přestával rozumět.
Ta krátká otázka byla nečekaně konkrétní. Překvapivě směřovaná. Tristanovi se líbilo, že i v té své tichosti a nemotorné řeči měl Yggi schopnost mířit rovnou k podstatě. „Ano, přesně tak. Sever,” kývl hlavou. I on se snažil své odpovědi zkracovat, aby mu nemotal hlavu příliš mnoha slovy. Netušil totiž, na kolik on rozumí jemu. Cítil, jak se Yggdrasil zastavil blíž, až téměř cítil jeho dech na svém nose. Znamenalo to, že ten vlk musel být téměř stejně vysoký, možná jen trochu menší, těžko odhadovat. Takže byl mladý, ale asi ne až tak moc. Pak si uvědomil, že se na něj mladý vlk přímo dívá a... zkoumá jeho slepé oči. Tristovi se na moment stáhl žaludek, ne ze studu, ale z toho, že si uvědomil, jak zranitelný obrázek mu právě poskytuje.
Na chvíli se mu dokonce zase rozostřilo vidění a on mohl zahlédnout jeho rozmazanou tvář. Byl opravdu blízko. Jantarové očka, které jej zkoumala do doby, než zase promluvil. Rozmazaná šmouha sebou cukla. Polekal se? Nejspíš, ale hnědý vlk se na to snažil nikterak nereagovat. Pověděl další jemu neznámé slovo, ale pak si spojil jedno a dvě dohromady. Ihned zakroutil hlavou. „Není to vůbec divné,” pověděl pohotově, než se nadechl, aby to na něj tak nechrlil. Chtěl ho jenom v rychlosti uklidnit. „Naopak. Je to velmi ceněná a šlechetná vlastnost.” Samozřejmě, že do něj chtěl začít sypat něco o tom, že si musí dávat pozor, ke komu bude takto ohleduplný, že by toho mohl někdo i zneužít a blabla, ale tím ho nechtěl zatěžovat. Sakra, jak bylo těžké tak málo mluvit.
Jeho zrak ho zradil, zatímco kráčeli dále. Slyšel, že jdou podél řeky, to znamenalo, že riziko pádu se snížilo, aspoň co se pádu z výšky týče. Momentálně hrozil pád do vody, což v momentálním počasí nebylo také ideální, navíc by nevěděl, kam plave. Cítil, jak mu pod tlapkami čvachtá rozbředlý sníh a začal se na to soustředit natolik, že se najednou vychýlil z trasy, kterou dobu kráčel a jeho tlapa se zamotala do nohy jeho doprovodu. A tak, co čert nechtěl, ztratil rovnováhu a svým mohutným tělem narazil přímo do Yggdrasila, kterého do toho sněhu povalil. V rychlosti se snažil něco vykoktat, ale ten karambol byl tak rychlý a sokující, že z něho vyšlo jen něco neohrabaného, neurčitého tvaru.

Napínal uši a šel ve stopách vlka, který se mu rozhodl překvapivě pomoci. Upřímně, Tristan to nečekal, vzhledem k tomu, jak moc byl nekomunikativní. Ale najednou šli... někam. Naslouchal mlčky jeho krokům a dle nich kráčel také. Sem tam zaškobrtl o nějaký kámen, občas zakopnul a udělal nedobrovolně rychlý krok dopředu, přičemž omylem do Yggdrasila šťouchnul. „O-omlouvám se,” vyhrkl ze sebe. Byl z toho fakt špatný. Ve chvílích, kdy se mu zase zrak na chvíli vrátil a on viděl aspoň siluety, se mu šlo samozřejmě lépe a nic takového se nedělo, ale jeho vidění a nevidění se střídalo jako na běžícím pásu.
Valhalla. Znělo to cize, jako jméno místa z mýtů. Sklonil hlavu, jako kdyby tím mohl lépe porozumět nepravidelným tónům Yggiho řeči. Představoval si nějaké velkolepé místo, které tomu jménu přecházelo, ale následně dodal něco, co nečekal. Otcova jeskyně? V Tristově slepých očích se na malou chvíli zalesklo pobavení. Nebylo to tak, že by se mladíkovi vysmíval, ale pobavilo ho, jak vlastně složitě jednoduchý byl. Nebo aspoň tahle odpověď byla. Vždyť většina vlků se rodila v jeskyni, ne? Na tom nebylo nic neobvyklého. Když se ten vlk vyjadřoval takto, Tristana ještě více začínalo zajímat, čím si asi prošel. I on si prošel mnohým, třeba jako že nedávno zemřel a prošel si osobním peklem, ale ani před tou smrtí to nebylo zrovna růžovoučké. Ale nevěděl, jakým způsobem jej rozmluvit, tak se zatím oddával společně s ním tichu. V Tristanovi to vyvolalo jemný respekt. Mladík nebyl vlk, který by rozhazoval slova, protože neznal jejich hodnotu. Právě naopak. U Yggiho měl pocit, že každé jeho slovo má váhu.
„A ta Vrba... je někde tady? Gallirea? Nejsem tu dlouho, ještě nemám přehled o těchto krajích,” přiznal poklidným tónem, ačkoliv jeho nitro bylo stále rozházené z toho, že kráčí po světě, po skutečným světě a se skutečným vlkem, ale přitom stále vidí úplné kulové. Jestli mělo být Limbo něco jako peklo, co bylo teprve tohle? Trest? Za co? Nedostal jich už příliš mnoho?
A pak najednou přišlo překvapení. Se zvláštním přízvukem se zeptal na jeho oči a jestli nevidí. Starší z vlků sklonil hlavu a na okamžik zaváhal na odpovědí, protože to byla otázka, která bodla tam, kde byl momentálně nejzranitelnější. „Nevidí,“ přiznal tiše. V jeho hlase nebyla lítost, ale nadšení rozhodně také ne. Jen prostě přiznal, jak to je. „Někdy vidím jen barvy, světlo… siluetu. A pak se to zas vypne.“ Opatrně došlápl, aby demonstroval, jak moc se spoléhá na Yggiho směr. „Je to proměnlivé. Ale… lepší, než nic.“
Cítil jeho blízkost, jak šel po té více nebezpečné straně. Občas ho jemně navedl, když se vychýlil ze směru, bylo to tak ohleduplné a až překvapivě pečlivé... Trist měl pocit, že ten vlk vnímá každý jeho krok a snad i každý nádech. „Jste velmi pozorný,” pronesl nakonec tiše, tak aby tomu klukovi nijak nepřitížil dalším díkem. Yggdrasilův krok dle toho, co slyšel, byl jistý a pevný a on šel vedle něj jako ten, kdo se učí chodit znovu. Tahle tichá blízkost v něm rozdmýchávala zvláštní pocit klidu.

-> Tenebrae (přes Tmavé smrčiny)

Yggdrasilův chladný nezajem o vlastní jméno Tristan nepřehlédl, nebo spíše neproslechl? Mladíkovo ticho po pochvale ale nejspíš nebylo dotčené, spíše neutrální, nebo možná nevděl, jak reagovat. Možná to jméno pro něj nemělo váhu, nebo mělo až příliš velkou, než aby jej mohl komentovat nějaký cizinec, který pro mladíka hnědý vlk byl. Mladík mlčel často, ale to ticho nebylo prázdné, spíše bylo cítit, že pro něj bylo přirozené. A tak i on sám raději slova stáhl někam dovnitř sebe a nechal mezi nimi plynout tichý vzduch. Tak hrozně rád by viděl, jak se vlk tváří. Ani si neuvědomil, že i v tomhle bude velká překážka - přeci jen se spousta věcí dala vyčíst z očí druhých. Jenže ty Tristanovy byly slepé, takže si mohl jen domýšlet.
A pak mlčeli oba. Hnědý vlk očekával, že se rozloučí a každý půjde svým směrem. I když tiše doufal a prosil, aby se tak nestalo, odtušil, že vlk, na kterého narazil, s ním nebude chtít mít nic společného. Ale... to, že se dívá, i když Tristan neviděl nic než rozmazanou světelnou skvrnu tam, kde by snad mohly být oči… to cítil. Ten mladík na něj zíral, možná se snažil pochopit, nebo možná přemýšlel, zda tu slepce nechat, či nikoliv. Tristana to zvláštním způsobem dojalo. Neodešel prostě bez váhání, což mohl a nikdo by mu v tom nezabránil. On prostě přemýšlel a přemýšlel vcelku dlouho. A starší z vlků? Nechal mu, kolik času potřeboval. Nehodlal na něj naléhat, ani jej prosit, jen se staženým hrdlem čekal, jak v podstatě rozhodne o jeho osudu.
Pak v rozmazaných šmouhách poznal pohyb. Odvrátil hlavu? Měl pocit zvláštní pocit, že tenhle pohyb nepřišel jen z rozpaků. Přemýšlel... dál? Je hodně přemýšlivý. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Kéž bych ho mohl vidět, napadlo ho. To dumavé ticho bylo zvláštním způsobem přitažlivé. Chtěl bych ho prozkoumat a poznat blíže, chtěl by vidět jeho grimasy a odlesky v očích, aby poznal, kdo se za tou neurčitou siluetou skrývá. Zatím věděl jen jedno – jmenoval se Yggdrasil a byl tichý.
A pak mladík konečně promluvil, jedním neznámým slovem. Trist zmateně zastříhal ušima, ale když jej lehkým dotykem popostrčil, nenechal se příliš přemlouvat. Ten dotek dodalo zvláštní pocit bezpečí, už podruhé za tu krátkou dobu. „Odkud pocházíte, Yggdrasile? Co je to za jazyk, jestli se smím zeptat?” pokusil se tedy o další konverzaci opatrně, zatímco vlčka následoval. Jejicho kroky se daly do pohybu, jeden jistý a druhý nejistý, ale poprvé od Limba měl pocit, že nekráčí přímo do propasti. „Děkuji… že jste mě tu nenechal.“ A byť to Yggdrasil pravděpodobně nepochopí, Tristan to přesto myslel upřímně z celého srdce.

odvděč se za poskytnutou pomoc

Yggdrasil, tak se představil. Tristan zastříhal ušima a pozvedl hlavu. „Těší mne, Yggdrasile. Vskutku vznešené jméno,” pronesl a povytáhl koutky do úsměvu. Byl to vcelku smutný úsměv, ale upřímný. Každopádně vlkova neochota a nejistota se dala číct v každém tom delším tichu, které mezi nimi vznikalo, že i Trist, jakkoliv byl rozhozený, to cítil. Vlk před ním, jestli slyšel správně, ustupoval, a tak hnědý vlk zůstal stát na místě, aby k němu nešel zbytečně blíže, když to očividně nechtěl. Když pak zaslechl lehké zacouvání a to jemné škrtnutí tlapky o kámen, došlo mu, že jeho přílišná upovídanost mohla vlka zaskočit. „Promiňte… nechtěl jsem vás zaskočit,“ pronesl tichým, uklidňujícím tónem.
Na moment se mu po mrknutí zase rozostřil trochu zrak a on mohl znovu zahlédnout barvy krajiny a podobně barevnou siluetu. V tu chvíli jej Yggdrasil další strohou odpovědí ujistil, že není příliš blízko. Trist jen nepatrně přikývl, aby dal najevo, že rozumí. Raději mezi ně nenutil další slova, která by mohla být cizinci nepříjemná. Už tak jej svírala úzkost, když s ním stručně sdílel svou slabost, jestli to náhodou neznělo příliš zoufale. Po tom se mladík naproti němu odmlčel na delší dobu a hnědý vlk měl pocit, že jej poslouchá. Možná přemýšlí, nebo zkoumal jeho hlas, či pohyby. A v tom bylo cosi zvláštně uklidňujícího.
A pak konečně přišla ta odpověď. Byl skutečný... Něco v Tristanově hrudi povolilo, možná spadl dokonce kámen ze srdce. Vydechl, jako by to malé ujištění mělo váhu celého světa. „To jsem... opravdu rád,” pravil s úlevným úsměvem v hlase. Byl za to neskutečně vděčný, ani by nedokázal popsat slovy, jak moc. Ale slovy momentálně docela šetřil. Nechtěl dostávat svou dosavadní společnost do zbytečných rozpaků. Místo toho opatrně vykročil, že bude pokračovat v cestě - již zase po tmě.
Ale když udělal další krok, pod přední tlapou mu něco povolilo, nejdřív nevěděl co, jen cítil, jak se štěrk sune a svět pod ním se nebezpečně naklání. V tu chvíli ho Yggdrasilovo tiché a pevné varování zasáhlo jako rána. Prudce nastražil uši, dech se mu zastavil a tělo se celé napjalo, jak se snažil udržet rovnováhu. A v dalším okamžiku ucítil pevný, ale opatrný tlak na boku, jak ho tělo cizince posunulo stranou, pryč z místa, kde mu hrozilo, že zmizí do prázdna.
Tristan se nechal vést, víc než rád, protože v tu chvíli viděl jen tmu. Opatrně přenesl váhu tam, kam ho mladý vlk směroval, a srdce mu bušilo až v tlamě. „Děkuji…,“ vydechl upřímně. „Nebýt vás... tak bych tam spadl,” hlesl, tentokrát opravdu nešťastný a nesnažil se to ani skrýt. Byl nahranej, vskutku. Neměl šanci takhle nikde přežít sám. Za chvíli buď někde spadne, nebo se utopí, nebo nakonec zemře hlady, protože si nic neuloví. To, že se právě ocitl v tlapách vlka, kterého sotva poznal a přesto mu zachránil život, pro něj znamenalo více, než momentálně dokázal vyslovit.

Až příliš dlouho bylo ticho, tak dlouho, až se mu z toho sevřel žaludek. Jen se mu ta silueta zdála? Byl to zase jen takový mžik, co viděl, než se jeho pohled opět zastřel do tmy. Teď stál zase v temnotě, vnímal jen svůj dech a tlukot srdce. A pak... přišla odpověď, krátká a přímočará. Tristan sebou trhl, jako kdyby ho to krátké slůvko udeřilo. Nezněla výhružně, ale nebyla ani zvlášť milá, byla úplně prostá, ale... byla asi skutečná. A to stačilo k tomu, aby se Tristanovi po páteři rozeběhl nečekaný nárust tepla. Byla tu úleva i strach zároveň. Cizí vlk...
Trist rozhodně nevypadal jako někdo, koho by měl jeden potkávat někde v horách. Slepý, nejistý, tělo stále slabé... byl tak moc zranitelný, až se mu to příčilo. Necítil se vůbec pohodlně. Pomalu, opravdu opatrně se posunul o krok blíž. Špička jeho tlapky se svezla po štěrku a nepatrně sjela. Hnědý vlk se zase raději zastavil, aby se tu ještě nenatáhl. Sklonil hlavu, aby působil méně hrozivě, i když si uvědomoval, že nejspíš není hrozivý ani trochu. „Jsem Tristan, smím znát vaše jméno?” zeptal se tiše siluety. Její pach už měl teď jasněji zachycený, byl to nejspíš mladý vlk, i podle toho hlasu, ale bylo to jen slůvko. Nerozeznal samozřejmě přesný věk, ale nejspíš to nebyl nikdo v jeho letech. Nebo ano?
Občas měl pocit, že se mu zem pod tlapkami hýbe. Vidění se mu mlžilo, vlnilo a chvílemi úplně vypínalo. „Jen jsem… měl strach, že mluvím do prázdna,” přiznal tišeji. Ta upřímnost se mu vkrádala mezi slova sama, neměl sílu se přetvářet. Uši stočil dopředu. Tiché syknutí větru odhalilo polohu druhého vlka jen přibližně. Musel se podle toho řídit. „Jste blízko?” zeptal se po chvíli nejistě. „Nerad bych… vám zavazel v cestě.” Na okamžik zaváhal, pak dodal: „Nemusíte se mě bát. Nevidím… skoro nic. A jsem unavený až příliš na to, abych kohokoliv ohrožoval.” Nelitoval se, ani si nestěžoval. Bylo to pouze klidné a pravdivé konstatování faktu.
„Jste... skutečný, že ano?” Ta otázka stačila vyklouznout dřív, než tomu mohl zabránit a v jeho hlase se mísila naděje s obavou. Až moc si přál, aby to byla pravda, aby byl skutečný a nebyl to nějaký přízrak. Chtěl jen slyšet někoho... skutečného.

<- Narrské vršky

Tristan šel dál, sotva držel krok se svými myšlenkami, jak byl zmatený. Každý jeho pohyb působil nejistě, přesně tak, jak se i cítil. Netušil stále, jestli je mezi živými, nebo ztracen v tom šíleném snu. Písek pod tlapkami se postupně měnil, nejdřív byl sypký a teplý, pak se začal míchat s kamínky, až nakonec povrch ztvrdl docela. Vzduch se ochladil a byl ostřejší, vdechoval ho a měl pocit, že se mu čistí plíce i hlava, i když jeho oči zůstávaly stále neposedné. Obrysy se mu rozmazávaly, někdy zmizely úplně. A viděl toho mnohem více, než tam.
Nebyl ani schopný odhadnout, kde končí obloha a začíná zem. Vnímal jen změnu sklonu, jako by krajina začala stoupat. Tvrdé kamení mu klouzalo pod tlapkami a místy cítil drobné valouny, když na ně šlápl. Dostal trochu strach, šel do hor? S tímhle zrakem by se mu to mohlo stát osudné. Hnědý vlk se zastavil, když se mu svět před očima na okamžik rozzářil. Nejasné světlo se rozprostřelo před ním a na moment zahlédl opravdu temnou stěnu hor. Ostré linie, které se hned roztekly do neurčitých tvarů. Pak zase tma. Zamrkal a znovu světlo. Snažil se poskládat dohromady nějakou cestu.
Udýchaně se nadechl a udělal další krok a pak ještě jeden. Sklon země byl strmý, a tak se musel opřít o kámen, aby neuklouzl. Uši měl napjaté, protože vidění mu nestačilo. V dálce slyšel pravidelné, tlumené kroky. Někdo tam byl? A pak, jako když se na moment roztrhne mrak na obloze, jeho oči zachytily siluetu. Temnou, stojící vysoko na pozadí světlejší oblohy. Obrys vlka... Velkého? Nebo to tak jen vypadalo? Poté se mu vidění opět rozmazalo, ale obraz se v něm zaryl. Tristan zamrzl na místě a srdce ho bodalo někde u krku. Uvědomoval si svou zranitelnost a bezmoc.
„H-halo…?” vydechl tiše, hlas unavený a nejistý, ale zároveň plný tiché prosby, aby to byla skutečnost a ne další hra Limba. Ponasnažil se zavětřit, aby zachytil nějaký pach a skutečně... musel tam být opravdu vlk. Skutečný, z masa a kostí, žádná iluze nebo výplod jeho hlavy. „Je tam někdo…?” zopakoval o něco hlasitěji, i když se mu do slov vkrádal strach, že ta silueta bude jen stín z jeho rozbité mysli.

<- Limbo

Najednou se pod ním objevila zem, opravdu skutečná zem. Teplá a... byl to písek? Vzduch mu prudce vpadl do plic a on se rozkašlal. Jeho tělo bolelo, každý sval, každá kostička, o které ani pomalu nevěděl. Chvíli zůstával ležet, nedokázal se ani zhluboka nadechnout, natož postavit. Vůbec netušil, kde je, jestli stále v Limbu, nebo snad v pekle? To okolní teplo by tomu odpovídalo. Ale pak...
Světlo.
Nebo aspoň něo, co světlo připomínalo, bylo to jako když se otevře víčko od lucerny. Tristan prudce zamrkal a v tu chvíli udeřila ostrá bolest přímo do očí, jako žhavý drát. Zalapal po dechu, přitiskl k sobě a bolest ho srazila zpátky k zemi. „A-ah...” heknul, když mu vzduch uvízl v krku. Trhavě dýchal a slzy ho pálily na tvářích. A pak znovu přišel nějaký záblesk, ale jen na zlomek vteřiny. Jen rozmazané siluety okolní krajiny. A zase tma. „Ne... ne, ne, ne...” vydechl zachraptěle.
Jediné, co ho napadlo bylo, že odsud musí zmizet. Ani nevědě proč, možná ještě byl zmatený z Limba. Byl to jen sen? Nebo se to opravdu stalo? Dle toho, jak mu bylo mizerně, se mu to nezdálo. Pokusil se přetočit na bok a opřel se o přední tlapy, které se mu třásly. Tělo poslouchalo jen napůl. Nastražil uši. Všude kolem něj byl život! Chtěl ho vidět a tak zavřel oči, pomalu a opatrně. Hluboký nádech a následně výdech, se kterým oči zase otevřel. A svět mu rozkvetl v nejasných barvách, zmatnělých, ale nádherných. Bylo to tu všude kolem... zlaté? Pomalu se zvedl a šel... někam.

-> Prstové hory

Kolem něj se začínaly dít zvláštní věci, které ovšem nemohl vidět. Mlha kolem se začala rozpadat, kusy tmy se zvedaly do vzduchu jako popel, až po chvíli mizely úplně. Vlk to sice nemohl vidět, ale z neznámých důvodů se rozechvěl. Nebylo to zimou, bylo to... světlem? Po tvářích mu stékaly kapky a on netušil, zda je to voda, nebo jeho slzy. Cítil, že bylo něco jinak. Cítil, jak se mu v hrudi rozlévá teplo – ne spalující, ale takové zvláštní. V životě nic takového necítil. Takhle se umírá? Napadlo ho zmateně. Nebo se takhle ožívá? Proč mu nikdo neodpovídal? Proč mu nikdo neobjasnil, co se právě dělo? Ta nevidomost s nevědomostí, to byla ta nejhorší kombinace, kterou zažil. Bude tohle už navždy? Bude se takto cítit napořád?
Ozvalo se jen lehké, sotva slyšitelné zapraskání, jako když šlápnete do namrzlé kaluže. Pak přišel další zvuk, hlasitější a ostřejší a vzduch kolem něj se náhle rozechvěl. Tristan ucítil, jak se země pod jeho tlapami mění. Pevný povrch změkl a náhle ztrácel pevnost i tvar. Jako kdyby se propadal do neviditelné vody. A pak náhle zase ztvrdl, byl pevnější, než kámen. Limbo se trhalo. On to neviděl, ale slyšel. Ach, slyšel to příliš dobře. Něco praskalo všude kolem, jako kdyb někdo láme obrovské větve. Další zvuk následoval dunivý, jako pád těžkého balvanu do prázdna.
A pak se ozval zvuk, který nedokázal popsat. Něco mezi kvílením větru a bolestným vytím. Jako kdyby samotné limbo křičelo. Tristan instiktivně zatnul čelisti, stáhl uši a tlapky zaryl do země - nebo aspoň toho, co asi předtím zemí bylo. Cítil, jak mu zpoda pacek mizí pevnost a jak se mu do břicha dere volný pád, přestože stál. A pak... už to nebyl jen pocit, opravdu padal.

Prosím si číslo 3

„Nepustím tě odsud tak jednoduše!” zaburácel hlas celým tím zvláštním světem, který hnědý vlk nemohl ani vidět. Ta slova protkala celé jeho tělo a skončilo jako ostrý šíp v jeho srdci. Obraz, který viděl před chvílí, naprosto zmizel a nahradila ho opět pouhopouhá tma. Svěsil hlavu. „Proč?” pošeptal zkroušeně. Začínal mít naději, začínal věřit tomu, že to opravdu zvládne. Ale někde musel udělat chybu. Prostě neuspěl a bylo mu souzeno, že tu zůstane napořád. Už se mu začínala chvět brada a cítil v nevidomých očích slzy. Pak ale stisknul zuby pevně k sobě. Musel to být poslední test, ne? Limbo se ho snažilo držet, ale musel být opravdu jen kousek od toho, aby se odsud dostal. Zvednul prudce hlavu nahoru a zase vykročil do prázdna. „Dostanu se pryč.” Tak moc jeho hlas zněl odhodlaně, až zaskočil sám sebe.
A tak zase šel. „Snažíš se naprosto zbytečně, shniješ tu už na věky! To je ti souzeno Tristane, tohle a nic víc!” štěkal po něm hlas, který neznal a pod kterým si představoval samotné Limbo, ale prolínal se s hlasem jeho matky. Ale slepý bojovník pouze syknul, jako kdyby mu říkal, ať je tiše. Snažil se na něj asbolutně nereagovat a prostě šel skálopevně dále, doufající, že jde dobře. Doufající, že tam opravdu za chvíli dorazí. Kam vlastně? Byla to otázka, která mohla být, ale nemusela, zodpovězena až po tom, co to nevzdá. A on byl odhodlaný, že to nevzdá. Kráčel dál.

„Myslíš, že už jsi hotov?” ozval se neznámý hlas, byl jako zásah z čistého nebe. Nedokázal mu dát jméno, neznal ho. Zněl tajemně a hluboce, snad jako samotné Limbo. Jako někdo, kdo se dívá dovnitř a všechno sleduje. „Nevím,” vydechl Tristan nejistě. Nechtělo ho odsud pustit? Stále ve slepotě tápal a nevěděl, kam jít. „Tak se podívej,” vyzval ho hlas prostě. Měl několik ozvěn, jako kdyby tu byly úzké a prázdné chodby a ten hlas se odrážel od stěn. Jak jako že se má podívat? Byl slepý! Jenže najednou se před ním otevřela hladina, křišťálově modrá. Byla jako dokonalé zrcadlo, klidné a nehybné. Viděl v něm sám sebe, svůj odraz – nebo aspoň to, co z něj zbylo. Slepý, rozervaný, popelavý vlk s prachem ve srsti. „To jsi ty,” pravil hlas chladně. „Bez všech masek. Bez jmen. Bez smečky, bez minulosti. Přijímáš ho?” Tristan se trhavě nadechl, pomalu k obrazu přistoupil, ačkoliv byl zformovaný jen v jeho hlavě a sklonil hlavu. „Ano,” odpověděl tiše, ale rozhodně. „Protože i tohle jsem já.” A v tu chvíli se celý obraz rozvlnil a obraz se vytrácel. Tristan pootevřel tlamu a chtěl říct, ať počká. Proč vlastně? Ani to sám nevěděl. Pouze vnímal, jak se celý obraz z jeho hlavy zase vytrácí, ale nechtěl to! Chtěl, aby aspoň něco viděl. Měl radost, že vůbec něco viděl, i když to byl jeho vlastní odraz, do kterého by chvilkami nejraději vrazil packou.