Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Tristan stál v tichosti na břehu tůně, kam se v zimním šeru zatoulal jen pro to, aby si na chvíli odpočinul. Ledový vítr se mu opíral do srsti sta odstínů hnědé. Všude kolem něj panovalo ticho, které záměrně vyhledal. Pomalu se naklonil k hladině, která navzdory chladu nezamrzla, což už ho ve zdejších krajinách vůbec nepřekvapovalo. Od doby, co zemřel, uplynula už nějaká doba a on konečně viděl normálně. Občas ho i tak zrak pozlobil, ale vlastně si už docela zvyknul. Jeho hluboký dech na malou chvíli rozvlnil hladinu, ale po chvíli se zase ustálila a on se za nedlouho zahlédl v odraze.
Pomalé vlnky se propojily s odrazem v jeho očích, připadalo mu, že v nich zahlédl záblesk tepla a... cizí siluetu po svém boku? Nejasnou, jako kdyby to byl jen nějaký zlomek světla. Zarazil se. Nesnažil se tomu dát konkrétní tvar, nikdy si netroufal předvídat budoucnost po tom všem, co zažil, ani si ji přát. Ale jak tam tak stál, napadlo ho, že by možná přece jen mohl. Možná ta silueta znamenala, že nebude následující rok tak osamělý? Že vedle povinností a neklidu, který se vracel díky jeho starým ranám, by mohlo přijít něco... jemnějšího.
Hladina se rozvlnila znovu, tentokrát nejspíš tím, že do ní něco spadlo, možná list. V odrazu zahlédl nikterak výrazné světlo. Mohlo to znamenat záblesk klidu, jaký už dlouho nepoznal? Nebo naději v lepší zítřky? Tristan nakonec uhnul pohledem skoro rozpačitě, jako kdyby se dopustil něčeho... co by neměl. Narovnal se a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Ačkoliv nevěřil na věštby, měl pocit, že mu dnes tůně neukázala lež. A že rok, který přijde, po něm bude chtít jediné: aby se nebál pootevřít dveře, které si tolik let držel zavřené.

-> Prstové hory (přes Smrčiny)
Vyválej někoho ve sněhu

Omluva mladíka zmátla, aspoň podle toho, jak to nechápavě zopakoval. Tristan naklonil hlavu, jako by si potřeboval ujasnit, zda slyší správně. Yggi byl opravdu nezvyklý, nebyl drzý, ani hrubý, jen opravdu... nezvyklý. Nepobíral nejspíš společenské nuance, která většina vlků považovala za samozřejmost. A Tristan, který vyrůstal obklopený studenými normami a tvrdými pravidly, na to byl obzvlášť zvyklý. Navíc ho ke slušnému chování vedl otec. „Omlouvám se,“ zopakoval tedy mírněji, tentokrát s poklidným nádechem v hlase. „Protože jsem do vás vrazil. Nechtěl jsem vám ublížit, nebo se vás schválně dotknout.“ Znělo to prostě, ale byla v tom přirozená ohleduplnost, kterou Tristan ztratit nedokázal, ačkoliv sám byl téměř neschopný stát bez cizí pomoci. Pouze mu trpělivě vysvětlil, proč se omlouval.
Čím víc Yggdrasil mluvil, tím více si Tristan začínal všímat toho, jak lámaně mluví. Jeho řeč byla prostě jiná, ale měla v sobě zvláštní melodii. Ten přízvuk v životě neslyšel a nedokázal ho nikam zařadit. A možná právě proto mu to zapadlo do sebe, když vlček řekl, že jeho domov se nachází na jihu. „Ach tak,” pronesl zahloubaně. „Je tam stále teplo, nebo... tam také bývá sníh?” zeptal se tónem, který nijak nenaléhal na odpověď a dal mu na ni dostatečný prostor. To už starší z vlků pochopil, že ten druhý potřebuje prostor bez nátlaku a čas na odpověď. I tak netušil, zda se jí dočká, nebo v jaké formě, protože polovině jeho slov přestával rozumět.
Ta krátká otázka byla nečekaně konkrétní. Překvapivě směřovaná. Tristanovi se líbilo, že i v té své tichosti a nemotorné řeči měl Yggi schopnost mířit rovnou k podstatě. „Ano, přesně tak. Sever,” kývl hlavou. I on se snažil své odpovědi zkracovat, aby mu nemotal hlavu příliš mnoha slovy. Netušil totiž, na kolik on rozumí jemu. Cítil, jak se Yggdrasil zastavil blíž, až téměř cítil jeho dech na svém nose. Znamenalo to, že ten vlk musel být téměř stejně vysoký, možná jen trochu menší, těžko odhadovat. Takže byl mladý, ale asi ne až tak moc. Pak si uvědomil, že se na něj mladý vlk přímo dívá a... zkoumá jeho slepé oči. Tristovi se na moment stáhl žaludek, ne ze studu, ale z toho, že si uvědomil, jak zranitelný obrázek mu právě poskytuje.
Na chvíli se mu dokonce zase rozostřilo vidění a on mohl zahlédnout jeho rozmazanou tvář. Byl opravdu blízko. Jantarové očka, které jej zkoumala do doby, než zase promluvil. Rozmazaná šmouha sebou cukla. Polekal se? Nejspíš, ale hnědý vlk se na to snažil nikterak nereagovat. Pověděl další jemu neznámé slovo, ale pak si spojil jedno a dvě dohromady. Ihned zakroutil hlavou. „Není to vůbec divné,” pověděl pohotově, než se nadechl, aby to na něj tak nechrlil. Chtěl ho jenom v rychlosti uklidnit. „Naopak. Je to velmi ceněná a šlechetná vlastnost.” Samozřejmě, že do něj chtěl začít sypat něco o tom, že si musí dávat pozor, ke komu bude takto ohleduplný, že by toho mohl někdo i zneužít a blabla, ale tím ho nechtěl zatěžovat. Sakra, jak bylo těžké tak málo mluvit.
Jeho zrak ho zradil, zatímco kráčeli dále. Slyšel, že jdou podél řeky, to znamenalo, že riziko pádu se snížilo, aspoň co se pádu z výšky týče. Momentálně hrozil pád do vody, což v momentálním počasí nebylo také ideální, navíc by nevěděl, kam plave. Cítil, jak mu pod tlapkami čvachtá rozbředlý sníh a začal se na to soustředit natolik, že se najednou vychýlil z trasy, kterou dobu kráčel a jeho tlapa se zamotala do nohy jeho doprovodu. A tak, co čert nechtěl, ztratil rovnováhu a svým mohutným tělem narazil přímo do Yggdrasila, kterého do toho sněhu povalil. V rychlosti se snažil něco vykoktat, ale ten karambol byl tak rychlý a sokující, že z něho vyšlo jen něco neohrabaného, neurčitého tvaru.

Napínal uši a šel ve stopách vlka, který se mu rozhodl překvapivě pomoci. Upřímně, Tristan to nečekal, vzhledem k tomu, jak moc byl nekomunikativní. Ale najednou šli... někam. Naslouchal mlčky jeho krokům a dle nich kráčel také. Sem tam zaškobrtl o nějaký kámen, občas zakopnul a udělal nedobrovolně rychlý krok dopředu, přičemž omylem do Yggdrasila šťouchnul. „O-omlouvám se,” vyhrkl ze sebe. Byl z toho fakt špatný. Ve chvílích, kdy se mu zase zrak na chvíli vrátil a on viděl aspoň siluety, se mu šlo samozřejmě lépe a nic takového se nedělo, ale jeho vidění a nevidění se střídalo jako na běžícím pásu.
Valhalla. Znělo to cize, jako jméno místa z mýtů. Sklonil hlavu, jako kdyby tím mohl lépe porozumět nepravidelným tónům Yggiho řeči. Představoval si nějaké velkolepé místo, které tomu jménu přecházelo, ale následně dodal něco, co nečekal. Otcova jeskyně? V Tristově slepých očích se na malou chvíli zalesklo pobavení. Nebylo to tak, že by se mladíkovi vysmíval, ale pobavilo ho, jak vlastně složitě jednoduchý byl. Nebo aspoň tahle odpověď byla. Vždyť většina vlků se rodila v jeskyni, ne? Na tom nebylo nic neobvyklého. Když se ten vlk vyjadřoval takto, Tristana ještě více začínalo zajímat, čím si asi prošel. I on si prošel mnohým, třeba jako že nedávno zemřel a prošel si osobním peklem, ale ani před tou smrtí to nebylo zrovna růžovoučké. Ale nevěděl, jakým způsobem jej rozmluvit, tak se zatím oddával společně s ním tichu. V Tristanovi to vyvolalo jemný respekt. Mladík nebyl vlk, který by rozhazoval slova, protože neznal jejich hodnotu. Právě naopak. U Yggiho měl pocit, že každé jeho slovo má váhu.
„A ta Vrba... je někde tady? Gallirea? Nejsem tu dlouho, ještě nemám přehled o těchto krajích,” přiznal poklidným tónem, ačkoliv jeho nitro bylo stále rozházené z toho, že kráčí po světě, po skutečným světě a se skutečným vlkem, ale přitom stále vidí úplné kulové. Jestli mělo být Limbo něco jako peklo, co bylo teprve tohle? Trest? Za co? Nedostal jich už příliš mnoho?
A pak najednou přišlo překvapení. Se zvláštním přízvukem se zeptal na jeho oči a jestli nevidí. Starší z vlků sklonil hlavu a na okamžik zaváhal na odpovědí, protože to byla otázka, která bodla tam, kde byl momentálně nejzranitelnější. „Nevidí,“ přiznal tiše. V jeho hlase nebyla lítost, ale nadšení rozhodně také ne. Jen prostě přiznal, jak to je. „Někdy vidím jen barvy, světlo… siluetu. A pak se to zas vypne.“ Opatrně došlápl, aby demonstroval, jak moc se spoléhá na Yggiho směr. „Je to proměnlivé. Ale… lepší, než nic.“
Cítil jeho blízkost, jak šel po té více nebezpečné straně. Občas ho jemně navedl, když se vychýlil ze směru, bylo to tak ohleduplné a až překvapivě pečlivé... Trist měl pocit, že ten vlk vnímá každý jeho krok a snad i každý nádech. „Jste velmi pozorný,” pronesl nakonec tiše, tak aby tomu klukovi nijak nepřitížil dalším díkem. Yggdrasilův krok dle toho, co slyšel, byl jistý a pevný a on šel vedle něj jako ten, kdo se učí chodit znovu. Tahle tichá blízkost v něm rozdmýchávala zvláštní pocit klidu.

-> Tenebrae (přes Tmavé smrčiny)

Yggdrasilův chladný nezajem o vlastní jméno Tristan nepřehlédl, nebo spíše neproslechl? Mladíkovo ticho po pochvale ale nejspíš nebylo dotčené, spíše neutrální, nebo možná nevděl, jak reagovat. Možná to jméno pro něj nemělo váhu, nebo mělo až příliš velkou, než aby jej mohl komentovat nějaký cizinec, který pro mladíka hnědý vlk byl. Mladík mlčel často, ale to ticho nebylo prázdné, spíše bylo cítit, že pro něj bylo přirozené. A tak i on sám raději slova stáhl někam dovnitř sebe a nechal mezi nimi plynout tichý vzduch. Tak hrozně rád by viděl, jak se vlk tváří. Ani si neuvědomil, že i v tomhle bude velká překážka - přeci jen se spousta věcí dala vyčíst z očí druhých. Jenže ty Tristanovy byly slepé, takže si mohl jen domýšlet.
A pak mlčeli oba. Hnědý vlk očekával, že se rozloučí a každý půjde svým směrem. I když tiše doufal a prosil, aby se tak nestalo, odtušil, že vlk, na kterého narazil, s ním nebude chtít mít nic společného. Ale... to, že se dívá, i když Tristan neviděl nic než rozmazanou světelnou skvrnu tam, kde by snad mohly být oči… to cítil. Ten mladík na něj zíral, možná se snažil pochopit, nebo možná přemýšlel, zda tu slepce nechat, či nikoliv. Tristana to zvláštním způsobem dojalo. Neodešel prostě bez váhání, což mohl a nikdo by mu v tom nezabránil. On prostě přemýšlel a přemýšlel vcelku dlouho. A starší z vlků? Nechal mu, kolik času potřeboval. Nehodlal na něj naléhat, ani jej prosit, jen se staženým hrdlem čekal, jak v podstatě rozhodne o jeho osudu.
Pak v rozmazaných šmouhách poznal pohyb. Odvrátil hlavu? Měl pocit zvláštní pocit, že tenhle pohyb nepřišel jen z rozpaků. Přemýšlel... dál? Je hodně přemýšlivý. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Kéž bych ho mohl vidět, napadlo ho. To dumavé ticho bylo zvláštním způsobem přitažlivé. Chtěl bych ho prozkoumat a poznat blíže, chtěl by vidět jeho grimasy a odlesky v očích, aby poznal, kdo se za tou neurčitou siluetou skrývá. Zatím věděl jen jedno – jmenoval se Yggdrasil a byl tichý.
A pak mladík konečně promluvil, jedním neznámým slovem. Trist zmateně zastříhal ušima, ale když jej lehkým dotykem popostrčil, nenechal se příliš přemlouvat. Ten dotek dodalo zvláštní pocit bezpečí, už podruhé za tu krátkou dobu. „Odkud pocházíte, Yggdrasile? Co je to za jazyk, jestli se smím zeptat?” pokusil se tedy o další konverzaci opatrně, zatímco vlčka následoval. Jejicho kroky se daly do pohybu, jeden jistý a druhý nejistý, ale poprvé od Limba měl pocit, že nekráčí přímo do propasti. „Děkuji… že jste mě tu nenechal.“ A byť to Yggdrasil pravděpodobně nepochopí, Tristan to přesto myslel upřímně z celého srdce.

odvděč se za poskytnutou pomoc

Yggdrasil, tak se představil. Tristan zastříhal ušima a pozvedl hlavu. „Těší mne, Yggdrasile. Vskutku vznešené jméno,” pronesl a povytáhl koutky do úsměvu. Byl to vcelku smutný úsměv, ale upřímný. Každopádně vlkova neochota a nejistota se dala číct v každém tom delším tichu, které mezi nimi vznikalo, že i Trist, jakkoliv byl rozhozený, to cítil. Vlk před ním, jestli slyšel správně, ustupoval, a tak hnědý vlk zůstal stát na místě, aby k němu nešel zbytečně blíže, když to očividně nechtěl. Když pak zaslechl lehké zacouvání a to jemné škrtnutí tlapky o kámen, došlo mu, že jeho přílišná upovídanost mohla vlka zaskočit. „Promiňte… nechtěl jsem vás zaskočit,“ pronesl tichým, uklidňujícím tónem.
Na moment se mu po mrknutí zase rozostřil trochu zrak a on mohl znovu zahlédnout barvy krajiny a podobně barevnou siluetu. V tu chvíli jej Yggdrasil další strohou odpovědí ujistil, že není příliš blízko. Trist jen nepatrně přikývl, aby dal najevo, že rozumí. Raději mezi ně nenutil další slova, která by mohla být cizinci nepříjemná. Už tak jej svírala úzkost, když s ním stručně sdílel svou slabost, jestli to náhodou neznělo příliš zoufale. Po tom se mladík naproti němu odmlčel na delší dobu a hnědý vlk měl pocit, že jej poslouchá. Možná přemýšlí, nebo zkoumal jeho hlas, či pohyby. A v tom bylo cosi zvláštně uklidňujícího.
A pak konečně přišla ta odpověď. Byl skutečný... Něco v Tristanově hrudi povolilo, možná spadl dokonce kámen ze srdce. Vydechl, jako by to malé ujištění mělo váhu celého světa. „To jsem... opravdu rád,” pravil s úlevným úsměvem v hlase. Byl za to neskutečně vděčný, ani by nedokázal popsat slovy, jak moc. Ale slovy momentálně docela šetřil. Nechtěl dostávat svou dosavadní společnost do zbytečných rozpaků. Místo toho opatrně vykročil, že bude pokračovat v cestě - již zase po tmě.
Ale když udělal další krok, pod přední tlapou mu něco povolilo, nejdřív nevěděl co, jen cítil, jak se štěrk sune a svět pod ním se nebezpečně naklání. V tu chvíli ho Yggdrasilovo tiché a pevné varování zasáhlo jako rána. Prudce nastražil uši, dech se mu zastavil a tělo se celé napjalo, jak se snažil udržet rovnováhu. A v dalším okamžiku ucítil pevný, ale opatrný tlak na boku, jak ho tělo cizince posunulo stranou, pryč z místa, kde mu hrozilo, že zmizí do prázdna.
Tristan se nechal vést, víc než rád, protože v tu chvíli viděl jen tmu. Opatrně přenesl váhu tam, kam ho mladý vlk směroval, a srdce mu bušilo až v tlamě. „Děkuji…,“ vydechl upřímně. „Nebýt vás... tak bych tam spadl,” hlesl, tentokrát opravdu nešťastný a nesnažil se to ani skrýt. Byl nahranej, vskutku. Neměl šanci takhle nikde přežít sám. Za chvíli buď někde spadne, nebo se utopí, nebo nakonec zemře hlady, protože si nic neuloví. To, že se právě ocitl v tlapách vlka, kterého sotva poznal a přesto mu zachránil život, pro něj znamenalo více, než momentálně dokázal vyslovit.

Až příliš dlouho bylo ticho, tak dlouho, až se mu z toho sevřel žaludek. Jen se mu ta silueta zdála? Byl to zase jen takový mžik, co viděl, než se jeho pohled opět zastřel do tmy. Teď stál zase v temnotě, vnímal jen svůj dech a tlukot srdce. A pak... přišla odpověď, krátká a přímočará. Tristan sebou trhl, jako kdyby ho to krátké slůvko udeřilo. Nezněla výhružně, ale nebyla ani zvlášť milá, byla úplně prostá, ale... byla asi skutečná. A to stačilo k tomu, aby se Tristanovi po páteři rozeběhl nečekaný nárust tepla. Byla tu úleva i strach zároveň. Cizí vlk...
Trist rozhodně nevypadal jako někdo, koho by měl jeden potkávat někde v horách. Slepý, nejistý, tělo stále slabé... byl tak moc zranitelný, až se mu to příčilo. Necítil se vůbec pohodlně. Pomalu, opravdu opatrně se posunul o krok blíž. Špička jeho tlapky se svezla po štěrku a nepatrně sjela. Hnědý vlk se zase raději zastavil, aby se tu ještě nenatáhl. Sklonil hlavu, aby působil méně hrozivě, i když si uvědomoval, že nejspíš není hrozivý ani trochu. „Jsem Tristan, smím znát vaše jméno?” zeptal se tiše siluety. Její pach už měl teď jasněji zachycený, byl to nejspíš mladý vlk, i podle toho hlasu, ale bylo to jen slůvko. Nerozeznal samozřejmě přesný věk, ale nejspíš to nebyl nikdo v jeho letech. Nebo ano?
Občas měl pocit, že se mu zem pod tlapkami hýbe. Vidění se mu mlžilo, vlnilo a chvílemi úplně vypínalo. „Jen jsem… měl strach, že mluvím do prázdna,” přiznal tišeji. Ta upřímnost se mu vkrádala mezi slova sama, neměl sílu se přetvářet. Uši stočil dopředu. Tiché syknutí větru odhalilo polohu druhého vlka jen přibližně. Musel se podle toho řídit. „Jste blízko?” zeptal se po chvíli nejistě. „Nerad bych… vám zavazel v cestě.” Na okamžik zaváhal, pak dodal: „Nemusíte se mě bát. Nevidím… skoro nic. A jsem unavený až příliš na to, abych kohokoliv ohrožoval.” Nelitoval se, ani si nestěžoval. Bylo to pouze klidné a pravdivé konstatování faktu.
„Jste... skutečný, že ano?” Ta otázka stačila vyklouznout dřív, než tomu mohl zabránit a v jeho hlase se mísila naděje s obavou. Až moc si přál, aby to byla pravda, aby byl skutečný a nebyl to nějaký přízrak. Chtěl jen slyšet někoho... skutečného.

<- Narrské vršky

Tristan šel dál, sotva držel krok se svými myšlenkami, jak byl zmatený. Každý jeho pohyb působil nejistě, přesně tak, jak se i cítil. Netušil stále, jestli je mezi živými, nebo ztracen v tom šíleném snu. Písek pod tlapkami se postupně měnil, nejdřív byl sypký a teplý, pak se začal míchat s kamínky, až nakonec povrch ztvrdl docela. Vzduch se ochladil a byl ostřejší, vdechoval ho a měl pocit, že se mu čistí plíce i hlava, i když jeho oči zůstávaly stále neposedné. Obrysy se mu rozmazávaly, někdy zmizely úplně. A viděl toho mnohem více, než tam.
Nebyl ani schopný odhadnout, kde končí obloha a začíná zem. Vnímal jen změnu sklonu, jako by krajina začala stoupat. Tvrdé kamení mu klouzalo pod tlapkami a místy cítil drobné valouny, když na ně šlápl. Dostal trochu strach, šel do hor? S tímhle zrakem by se mu to mohlo stát osudné. Hnědý vlk se zastavil, když se mu svět před očima na okamžik rozzářil. Nejasné světlo se rozprostřelo před ním a na moment zahlédl opravdu temnou stěnu hor. Ostré linie, které se hned roztekly do neurčitých tvarů. Pak zase tma. Zamrkal a znovu světlo. Snažil se poskládat dohromady nějakou cestu.
Udýchaně se nadechl a udělal další krok a pak ještě jeden. Sklon země byl strmý, a tak se musel opřít o kámen, aby neuklouzl. Uši měl napjaté, protože vidění mu nestačilo. V dálce slyšel pravidelné, tlumené kroky. Někdo tam byl? A pak, jako když se na moment roztrhne mrak na obloze, jeho oči zachytily siluetu. Temnou, stojící vysoko na pozadí světlejší oblohy. Obrys vlka... Velkého? Nebo to tak jen vypadalo? Poté se mu vidění opět rozmazalo, ale obraz se v něm zaryl. Tristan zamrzl na místě a srdce ho bodalo někde u krku. Uvědomoval si svou zranitelnost a bezmoc.
„H-halo…?” vydechl tiše, hlas unavený a nejistý, ale zároveň plný tiché prosby, aby to byla skutečnost a ne další hra Limba. Ponasnažil se zavětřit, aby zachytil nějaký pach a skutečně... musel tam být opravdu vlk. Skutečný, z masa a kostí, žádná iluze nebo výplod jeho hlavy. „Je tam někdo…?” zopakoval o něco hlasitěji, i když se mu do slov vkrádal strach, že ta silueta bude jen stín z jeho rozbité mysli.

<- Limbo

Najednou se pod ním objevila zem, opravdu skutečná zem. Teplá a... byl to písek? Vzduch mu prudce vpadl do plic a on se rozkašlal. Jeho tělo bolelo, každý sval, každá kostička, o které ani pomalu nevěděl. Chvíli zůstával ležet, nedokázal se ani zhluboka nadechnout, natož postavit. Vůbec netušil, kde je, jestli stále v Limbu, nebo snad v pekle? To okolní teplo by tomu odpovídalo. Ale pak...
Světlo.
Nebo aspoň něo, co světlo připomínalo, bylo to jako když se otevře víčko od lucerny. Tristan prudce zamrkal a v tu chvíli udeřila ostrá bolest přímo do očí, jako žhavý drát. Zalapal po dechu, přitiskl k sobě a bolest ho srazila zpátky k zemi. „A-ah...” heknul, když mu vzduch uvízl v krku. Trhavě dýchal a slzy ho pálily na tvářích. A pak znovu přišel nějaký záblesk, ale jen na zlomek vteřiny. Jen rozmazané siluety okolní krajiny. A zase tma. „Ne... ne, ne, ne...” vydechl zachraptěle.
Jediné, co ho napadlo bylo, že odsud musí zmizet. Ani nevědě proč, možná ještě byl zmatený z Limba. Byl to jen sen? Nebo se to opravdu stalo? Dle toho, jak mu bylo mizerně, se mu to nezdálo. Pokusil se přetočit na bok a opřel se o přední tlapy, které se mu třásly. Tělo poslouchalo jen napůl. Nastražil uši. Všude kolem něj byl život! Chtěl ho vidět a tak zavřel oči, pomalu a opatrně. Hluboký nádech a následně výdech, se kterým oči zase otevřel. A svět mu rozkvetl v nejasných barvách, zmatnělých, ale nádherných. Bylo to tu všude kolem... zlaté? Pomalu se zvedl a šel... někam.

-> Prstové hory

Kolem něj se začínaly dít zvláštní věci, které ovšem nemohl vidět. Mlha kolem se začala rozpadat, kusy tmy se zvedaly do vzduchu jako popel, až po chvíli mizely úplně. Vlk to sice nemohl vidět, ale z neznámých důvodů se rozechvěl. Nebylo to zimou, bylo to... světlem? Po tvářích mu stékaly kapky a on netušil, zda je to voda, nebo jeho slzy. Cítil, že bylo něco jinak. Cítil, jak se mu v hrudi rozlévá teplo – ne spalující, ale takové zvláštní. V životě nic takového necítil. Takhle se umírá? Napadlo ho zmateně. Nebo se takhle ožívá? Proč mu nikdo neodpovídal? Proč mu nikdo neobjasnil, co se právě dělo? Ta nevidomost s nevědomostí, to byla ta nejhorší kombinace, kterou zažil. Bude tohle už navždy? Bude se takto cítit napořád?
Ozvalo se jen lehké, sotva slyšitelné zapraskání, jako když šlápnete do namrzlé kaluže. Pak přišel další zvuk, hlasitější a ostřejší a vzduch kolem něj se náhle rozechvěl. Tristan ucítil, jak se země pod jeho tlapami mění. Pevný povrch změkl a náhle ztrácel pevnost i tvar. Jako kdyby se propadal do neviditelné vody. A pak náhle zase ztvrdl, byl pevnější, než kámen. Limbo se trhalo. On to neviděl, ale slyšel. Ach, slyšel to příliš dobře. Něco praskalo všude kolem, jako kdyb někdo láme obrovské větve. Další zvuk následoval dunivý, jako pád těžkého balvanu do prázdna.
A pak se ozval zvuk, který nedokázal popsat. Něco mezi kvílením větru a bolestným vytím. Jako kdyby samotné limbo křičelo. Tristan instiktivně zatnul čelisti, stáhl uši a tlapky zaryl do země - nebo aspoň toho, co asi předtím zemí bylo. Cítil, jak mu zpoda pacek mizí pevnost a jak se mu do břicha dere volný pád, přestože stál. A pak... už to nebyl jen pocit, opravdu padal.

Prosím si číslo 3

„Nepustím tě odsud tak jednoduše!” zaburácel hlas celým tím zvláštním světem, který hnědý vlk nemohl ani vidět. Ta slova protkala celé jeho tělo a skončilo jako ostrý šíp v jeho srdci. Obraz, který viděl před chvílí, naprosto zmizel a nahradila ho opět pouhopouhá tma. Svěsil hlavu. „Proč?” pošeptal zkroušeně. Začínal mít naději, začínal věřit tomu, že to opravdu zvládne. Ale někde musel udělat chybu. Prostě neuspěl a bylo mu souzeno, že tu zůstane napořád. Už se mu začínala chvět brada a cítil v nevidomých očích slzy. Pak ale stisknul zuby pevně k sobě. Musel to být poslední test, ne? Limbo se ho snažilo držet, ale musel být opravdu jen kousek od toho, aby se odsud dostal. Zvednul prudce hlavu nahoru a zase vykročil do prázdna. „Dostanu se pryč.” Tak moc jeho hlas zněl odhodlaně, až zaskočil sám sebe.
A tak zase šel. „Snažíš se naprosto zbytečně, shniješ tu už na věky! To je ti souzeno Tristane, tohle a nic víc!” štěkal po něm hlas, který neznal a pod kterým si představoval samotné Limbo, ale prolínal se s hlasem jeho matky. Ale slepý bojovník pouze syknul, jako kdyby mu říkal, ať je tiše. Snažil se na něj asbolutně nereagovat a prostě šel skálopevně dále, doufající, že jde dobře. Doufající, že tam opravdu za chvíli dorazí. Kam vlastně? Byla to otázka, která mohla být, ale nemusela, zodpovězena až po tom, co to nevzdá. A on byl odhodlaný, že to nevzdá. Kráčel dál.

„Myslíš, že už jsi hotov?” ozval se neznámý hlas, byl jako zásah z čistého nebe. Nedokázal mu dát jméno, neznal ho. Zněl tajemně a hluboce, snad jako samotné Limbo. Jako někdo, kdo se dívá dovnitř a všechno sleduje. „Nevím,” vydechl Tristan nejistě. Nechtělo ho odsud pustit? Stále ve slepotě tápal a nevěděl, kam jít. „Tak se podívej,” vyzval ho hlas prostě. Měl několik ozvěn, jako kdyby tu byly úzké a prázdné chodby a ten hlas se odrážel od stěn. Jak jako že se má podívat? Byl slepý! Jenže najednou se před ním otevřela hladina, křišťálově modrá. Byla jako dokonalé zrcadlo, klidné a nehybné. Viděl v něm sám sebe, svůj odraz – nebo aspoň to, co z něj zbylo. Slepý, rozervaný, popelavý vlk s prachem ve srsti. „To jsi ty,” pravil hlas chladně. „Bez všech masek. Bez jmen. Bez smečky, bez minulosti. Přijímáš ho?” Tristan se trhavě nadechl, pomalu k obrazu přistoupil, ačkoliv byl zformovaný jen v jeho hlavě a sklonil hlavu. „Ano,” odpověděl tiše, ale rozhodně. „Protože i tohle jsem já.” A v tu chvíli se celý obraz rozvlnil a obraz se vytrácel. Tristan pootevřel tlamu a chtěl říct, ať počká. Proč vlastně? Ani to sám nevěděl. Pouze vnímal, jak se celý obraz z jeho hlavy zase vytrácí, ale nechtěl to! Chtěl, aby aspoň něco viděl. Měl radost, že vůbec něco viděl, i když to byl jeho vlastní odraz, do kterého by chvilkami nejraději vrazil packou.

Tak tedy šel. Nechal rodinu za sebou, i když mu to rvalo srdce. Ale paradoxně se mu zdál každý krok lehčí, i když se mu tlapky stále třásly bolestí. Jak fyzickou, tak tou vnitřní. Tma kolem byla světlejší, už ho nesvírala pevně ve svých spárech, jen ho provázela. Cítil, že něco končí. Nebo možná začíná? Vzduch kolem se opět změnil. Už nebyl protkaný solí, ani krví. Ta vůně připomínala déšť, takový ten první, který spadne po dlouhodobém a úmorném suchu. Takový, na který čekají veškerá zvířata, rostliny, prostě celá země.
„Už jsi skoro doma,” zašeptal kdosi. Možná Cloe, snad Turry, nebo možná jeho vlastní mysl. Tristan se nezastavil, jen se snažil držet směr, ten jediný, který cítil. Nevěděl, kam jde, ani kam dojde. Stále neviděl nic, vůbec nic. A smiřoval se s tím, že už nikdy nic ani neuvidí. Až najednou si všiml něčego zvláštního. Když zvednul tlapu, viděl ji. Jen obrys, světlejší siluetu, stín v mlze. Jestli se mu to jen zdálo, či nikoliv, to nevěděl. Byl to jen rychlý mžik, možná jen něco, co si domyslela jeho mysl. Sám tomu nevěřil, i když by rád. Ale nakonec... Donutil se tomu věřit.
„Tak přece...” vydechl a po dlouhé době se usmál. Nejistě, ale upřímně.

1000 slov (2/2)

Kam... Kam to zase jdu? Zopakoval si otázku ve své hlavě a ta mu tam ještě nějakou chvíli zněla. Jenže odpověď nepřicházela. Slyšel jen šum moře, který byl zpočátku vzdálený, ale pak stále bližší. Sůl mu usedla do čenichu a srsti, cítil ji ve vzduchu tak silně, že měl pocit, jako by se mu lepila snad i pod kůži.
A nejednou se mu udělalo špatně. Žaludek udělal několik kotrmelců a v tlamě ucítil nával slin. Slaných. Voda mu až příliš připomínala život, ten, který promarnil. Ten, který skončil. Proudy řek, jezera, déšť, co ho tolikrát překvapil, když bloudil krajinou. Ale tahle voda byla úplně jiná, tak studená a přísná, jako by ho nutila postavit se před něco, před čím utíkal celá léta. Udělal krok a jeho tlapka šplouchla v mělčině. Byla ledová a ten chlad projel celým jeho tělem. Stiskl zuby na chvíli k sobě, jak ho chlad obešel kolem kloubů. Udělal druhý krok, voda už mu sahala ke spěnkám. Třetí krok, byl ve vodě po holeně. Utopí se nakonec? Byla tohle jediná cesta, nebo ne? Bylo hloupé vstupovat do vody, když neviděl druhý břeh. Když neviděl vůbec nic.
A pak to přišlo... Nejdřív jen jemné pálení někde hluboko za víčky, jako kdyby někdo opatrně přiložil žhavý uhlík přímo do dutiny lebky. Instinktivně stiskl oči pevněji k sobě, ale tím to ještě zhoršil. Bolest vystřelila do hlavy tak prudce, až zalapal po dechu a měl co dělat, aby se mu nepodlomily nohy a on nepadl do vody, ve které stál.
„N–ne,“ vydechl, ale nebylo před čím uhnout. Neměl kam.
Pocit soli se najednou přesunul do očí, přestože žádné neměl. Bylo to, jako by mu někdo nalil čistou mořskou vodu přímo do ran, kde kdysi bývaly. Peklo. Pálivá, řezavá bolest, která ho roztrhla zevnitř. Zaječel. Poprvé od chvíle, co do Limba vstoupil, se jeho hlas zlomil do čistého, bezbranného výkřiku. Tlapy mu podjely, padl na kolena přímo do vody, která mu šplíchla na hruď. Měl pocit, že ho celého spalují zevnitř.
„Dost... prosím, dost...” žadonil zoufale, jeho hlas se lámal bolestí. Voda kolem něj se ani nepohnula. Bolest se zvlnila, jako by měla vlastní vůli. Z očnic se přelévala do lebky, z lebky po páteři a z páteře do hrudi. Měl dojem, že mu srdce svírá někdo cizí v pevném sevření a stále mačká více a více. Každý nádech byl boj, sípal. Vzduch pálil, jako by ho vdechoval přes žhavé uhlí.
A přitom stále nic neviděl. To na tom bylo to nejhorší, kdyby aspoň záblesk, jiskra, cokoliv... nějaký tvar, rozmazaný, zkreslený... Ale přicházelo je více a více tmy, i když si myslel, že už to nejde. Jako kdyby se už rozlévala po celém jeho nitru. Svou skutečnou smrt ani pomalu nestačil postřehnout, trestalo ho limbo teď tím, že ji měl prožít znovu? Nejspíš. Ale neumíral, tušil to. Vždyť už byl mrtvý, nemohl přeci umřít ještě jednou.
V hlavě se mu ale začal rodit jiný strach, úplně jiný, než měl předtím. Ne strach ze smrti, ten už znal. Tohle by strach ze života bez zraku. Co když se přeci jen vrátí, pokud vůbec a tohle mu zůstane? Co když už nikdy neuvidí otce? Nikdy neuvidí jeho oči, úsměv a to, jak se na něj dívá? Co když si jen bude pamatovat jeho tvář z paměti a ta se jednou rozmaže, rozpadne na kusy, jako se teď rozpadají jeho poslední jistoty? Co když už nikdy neuvidí krásy krajin země, která se stala jeho novým domovem?
„Já nechci...” zaskučel. „Nechci být slepý...” Tma se mu vysmála tichem. Bolest se náhle ještě vystupňovala, jako by přesně Limbo čekalo na tuhle žádost. JAKO BY zrovna tohle byla ta struna, na kterou chtělo zabrnkat. Pálilo to tak moc, že měl pocit, že se jeho lebka roztříští. Každý tep srdce byla jako rána kladivem zevnitř. Zabořil tlapky do písku pod sebou. Ano, byl to písek, cítil ho a snažil se něčeho chytit, ale nebylo čeho. Nevěděl čeho, nic neviděl.
„Prosím...“ vydechl znovu. „Prosím, stačí...“ A pak se mezi tou bolestí ozval první zvuk, který nebyl moře.
Tichý, jemný.
Dětský smích.
Tristan strnul. Bolest se nezmenšila, ale jeho vnímání se rozštěpilo, část z něj pořád křičela, část zpozorněla. Ten smích byl tlumený, jako by přicházel přes stěnu. Znovu smích. Tentokrát dva hlásky. Jeden vyšší, jeden trochu hlubší. Tlumené cupitání tlapek. Písek, který odletuje do stran při hravém poskoku. Cítil, jak mu něco malého proběhlo kolem přední tlapy. Nedotklo se ho – byl to spíš záchvěv vzduchu, jakoby kolem proběhl stín.
„Tati!“ zvolalo něco radostně. Tristan se až fyzicky zhroutil dopředu. Jako by ho někdo kopl do hrudi. Bolest v očích a hlavě znenadání splynula s něčím jiným... s bolestí, která neměla tělo, jen čistý tvar. Touhu. Ztrátu.
„Ne... ne, ne, ne...“ zavrtěl hlavou, ale hlasy ho neposlouchaly.
„Podívej, jak běžím rychle!“ volal jeden hlas.
„Já běžím rychleji!“ ozval se druhý hlásek soutěživě a s úsměvem.
Měl pocit, že je vidí. Ne očima, ale uvnitř sebe. Dvě malá vlčata, neurčité barvy, neurčitých tvarů, ale... jeho. Jejich smích v něm rozechvíval něco, co nikdy v životě nezažil. Něco, co jen zahlédl z dálky, když se díval na jiné vlky, na otce, jak se sklání nad jejich vlčaty, na matky, co je olizují po ranním probuzení.
„Tati, chyť nás!” ta slova ho roztrhla vejpům. Cítil, jak se mu do očí - neočí derou slzy. „Nepřivolávej to... tohle ne... prosím...” zašeptal. Ale nebyla to prosba směrem k těm prckům, byla to prosba k té síle kolem. Ať byla čímkoliv, trestala ho, vytahovala ty nejhorší a nejtěžší bolesti. Nechtěl to, chtěl se toho zbavit. Chtěl odsud pryč. Té bolesti už bylo moc, měl pocit, že mu pukne srdce. Kdyby ovšem ještě bilo...
V tu chvíli se k dětským hláskům přidal třetí, byl něžný a ženský. Tohle byl hlas, který znal až moc dobře. Už ho tu slyšel, už s ním mluvil. „Říkala jsem ti, že by ti to slušelo,” zasmála se Cloe tiše. „Nikdy sis to nedovolil ani představit, co?” Tristan se znovu nadechl, trhavě. Vzduch byl čím dál těžší a nedýchatelný. Všechno se v něm bouřilo proti tomu, co slyšel.
„Nejsem... nejsem na to dělaný,“ vydechl. „Víš, jak to dopadlo s námi. Všichni, koho miluju, zmizí. Ztratím je. Zničím.“ Hlas vlčice nezněl rozzlobeně. Spíš klidně. „Možná. A možná ne. Ale ani ses to neodvážil zjistit. Vždycky jsi utekl dřív, než ses přiblížil.“
Dětské hlásky zatím běhaly kolem. „Podívej, tati, já už umím sám plavat!“ rozesmál se jeden z nich a Tristan slyšel šplouchání tlapek ve vodě, jen o pár kroků dál. „Ne!“ vyštěkl najednou ostře, srdce mu přeskočilo. „Nepřibližujte se k vodě!“ V tomhle okamžiku zapomněl, kde je. Zapomněl, že to nejsou skutečné tlapky, skutečné děti. Instinkt udeřil... strach, že je ztratí.
Smích se na moment zastavil.
„Bojuješ s tím, co neexistuje,“ promluvila Cloe mírně. „Ale stejně tak jsi bojoval celý život s něčím, co ještě ani nezačalo.“ Bolest v jeho očích se na chvíli stáhla do tichého pulzování. Pořád tam byla, jako žhavé uhlíky, které kdo ví kdy kdo zažehnul, ale aspoň ho teď nezalamovala v půli. „Ty nevíš, jaké to je,“ zavrčel polohlasem. „Vidět, jak všichni mizí. Jak všichni padnou. Rodina, smečka, partnerka... Jak mám po tom všem věřit, že by bylo správné přivést na svět další duše, aby tím prošly znovu?“ Ticho. Jenom moře, které příbojem olizovalo břeh, jehož ani neviděl.
Pak se Cloe ozvala znovu. „Nejde o to, jestli je to správné. Jde o to, jestli bys to chtěl, i kdybys věděl, že to skončí bolestí.“ Slova do něj narazila jako vlna.
„Ne,“ vyhrkl automaticky.
„Lžeš,“ oplatila mu bez váhání. Nebyl v tom hněv. Jen jistota. „Znám tě. Chtěl bys. Vždycky ses bál přiznat, jak moc.“ Dětský smích se znovu rozběhl kolem, ale tentokrát tišeji, jako vzdálená ozvěna, která postupně bledne. „Podívej se na sebe, Tristane,“ pokračoval její hlas. „Nebojíš se smrti. Bojíš se toho, co je mezi – přesně tak, jako se bojíš všeho, co začíná. Partnerství, rodiny, domova. Protože bys o to mohl přijít.“
„Ano,“ vydechl. „Ano. Protože bych o to přišel. Jako vždycky.“
„A co když ti řeknu,“ Cloeina slova byla najednou ostřejší, „že ten čas mezi stojí za to, i kdyby skončil bolestí? Že chvíle, kdy slyšíš dětský smích, cítíš teplo u boku, sdílíš lov, dechy, noc... jsou cennější než tisíc let samoty, ve kterých zůstaneš celý a nezraněný?“ Moře ztichlo. Nebo se mu to aspoň zdálo. Tristana napadlo, že teď slyší jen tlukot vlastního srdce. Silný. Naléhavý. „Nevím,“ přiznal. Poprvé upřímně. „Nevím, jestli bych to unesl znova. Ztrátu... vlčat... partnerky... domova.“
„Neptám se, jestli to uneseš,“ odpověděla. „Ptám se, jestli bys byl ochoten za to zaplatit. Jestli by ti láska, rodina a domov stály za tu bolest na konci.“ Na jazyku měl automatické „ne“. Ale nevyšlo ven. Na místo něj přišlo ticho, které trvalo dlouho. Tak dlouho, že už ani nevěděl, jak dlouho stojí ve vodě. Nakonec zašeptal: „Ano.“
Bylo to tiché, skoro neslyšné. Ale v tom slově bylo všechno. Strach. Touha. Rezignace i odvaha. „Ano. I kdybych je měl ztratit. I kdyby to bolelo víc než cokoliv, co už znám... Ano. Radši bych je měl – a ztratil – než nikdy neměl nic.“
Moře začalo znovu šumět. Bolest v očnicích se náhle rozhořela naposledy, jako plamen, který ještě jednou šlehne vzhůru, než se zlomí do uhlíků. Tristan zavyl, krátce, ostře, ale tentokrát v tom nebyla jen bolest. Bylo v tom i něco, co se podobalo přijetí. Pak se vše začalo ztišovat. Oheň v jeho hlavě nahradilo tiché žhnutí. Jako žhavé uhlíky pod popelem, byly stále tam, ale ne pohlcující. Tma kolem něj už nebyla tak jednolitá. Neviděl skutečně, ne tak, jak viděl dřív, ale... někde před sebou rozeznal světlejší tmu. Slabý, mlhavý náznak směru. Nebyly to tvary, jen vjem.
„To je cena,“ pronesla Cloeina ozvěna, teď už velmi vzdálená. „Nikdy neuvidíš svět jako dřív. Ale možná ho uvidíš pravdivěji, než kdy předtím.“ Tristan se nadechl. Hluboký, pomalý nádech. Voda mu olízla kotníky a pak ustoupila. Písek pod tlapami se změnil v pevnější půdu. Už se nepřestal třást strachem, bolestí, únavou. Ale v tom třesu bylo i něco nového. Rozhodnutí.
„Jestli se vrátím,“ zašeptal do ticha, „už neuteču před tím, co může bolet.“ Limbo na to neodpovědělo. Nemuselo. Někde v dálce se světlejší tma pohnula, jako by ho lákala dál. A Tristan vykročil.

báseň

Tristan najednou cítil nutkání mluvit. Jenže slova, která z něj vyšla, nebyla obyčejná. Byla rytmem jeho srdce a říkal je spíše sám sobě, jako modlitbu:

„Tma mě vzala, světlo mlčí,
ve stínech srdce tiše křičí.

Kdo zabil světlo, kdo zabil klid,
kdo první zapomněl odpustit?

V krvi se ztrácím, v tichu se zřím,
možná jsem padl, možná se dím.

A přesto slyším, že žít smím
i kdybych měl být napůl stín.”

Když dořekl poslední verš, cítil zvláštní klid. Poprvé od jeho smrti necítil bolest, ale jiskru naděje. „To je ono,” promluvil Turry tiše a s podporou v hlase. „Teprve když se přestaneš bát svých stínů, začneš znovu dýchat.” Tristan se roztřeseně nadechl a rozhlédl kolem sebe. „Ale já pořád nic nevidím,” přiznal skleskle Tristan. Jako kdyby snad jeho poselství vůbec nepochopil. „Vidění není v očích,” odpověděl trpělivě stařec. „Je to v tom, co dovolíš vidět srdci.” Slepý vlk otevřel tlamu, aby odpověděl, ale... Nestihl to. Jeho tělem projel pocit, že se celé prostředí zase změnilo. Ztratila se vůně mechu a cítil sůl. Ozval se zvuk moře.
„Kam... kam to zase jdu?”

Váhavě zvedl hlavu a obrátil ji k hlasu, jako by Turry stál přímo před ním. Měl takový pocit. Slyšel ho odsud před chvílí přicházet, nebo ne? „A co když už pro mě na světě nic není?” zeptal se potichu. Odpověď na tuhle otázku chtěl a zároveň i nechtěl slyšet. Bál se jí. „To bys tady nebyl,” odpověděl až překvapivě rychle starý vlk. Tristan zastříhal ušima a pak odvrátil hlavu. Neměl ten pocit, nevěřil tomu. Rád by, ale...
„Možná jsem tu právě proto,” namítl s odevzdaným povzdechem. Byl možná rozhodnutý tu opravdu zůstat. Život mu už od malička dával najevo, že sem nepatří. Asi se opravdu neměl narodit, přesně tak, jak mu řekla jeho matka. Neměl tu být, všechno zkazil. Byla kolem něj jen smrt. „Ne chlapče, Limbo není konec. Je to něco mezi.”
Tristan mlčel, ačkoliv mu na jazyku stále pálilo mnoho otázek. A tenhle vlk měl vždycky nějakou odpověď, byl moudrý a zkušený. Pomohl mu v životě projít opravdu těžkou fází a byl jeho berličkou. A teď tu byl znovu, očividně se stejným záměrem. „Zeptej se sám sebe,” pokračoval Turry. „co bys udělal, kdybys mohl zítra otevřít oči a zase vidět?” Položil otázku tentokrát on jemu. „Nevím,” pošeptal hnědý vlk. „Asi bych... hledal. Odpuštění. Klid. Štěstí.” Zavřel slepé oči a smutně si povzdechl. „A sebe?” Zase nastalo ticho, byl slyšet jen vzdálený vítr, který připomínal šum lesa. „Já už vlastně nevím, kdo jsem a proč jsem,” přiznal konečně. „Tak začni od začátku, pořád jsi něco hledal... otce si už našel. Teď najdi sám sebe.”