Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Vrba přes Vrbový les

Tristan se zastavil ve stejný okamžik, jako Yggdrasil, aniž by do něj vrazil. Pach kořisti cítil o vteřinu dříve, než mladší vlk, což bylo nejspíš způsobené tím, že jeho čich byl kvůli zhoršenému zraku zesílený. Pochopil, že nejsou daleko a vlastně se to zde kupodivu jen hemžilo potenciální kořistí.
Vnímal tu změnu v Yggdrasilovi, jak se narovnal a jak mu ztichl dech. Zahlédl dokonce i to přeskočení zvláštní jiskry, kterou mají vlci těsně před lovem. Tohle nebyl ten vzteklý mladík z Vrby, tohle byl lovec. Tristan zůstával klidný, jako vždy. Samozřejmě, že v něm hlodal osten pochybností sám nad sebou, ale ve finále... Muselo to jít. Zkoumavě se rozhlédl po okolí a testoval tak svůj zrak. Jak se zdálo, viděl čím dál lépe. Pokud půjdou po vysoké, nebyla šance, aby ji přehlédl. Se zajícem a jeho kličkováním by měl momentálně rozhodně větší problémy.
„Vy jste asi rychlejší a hlavně momentálně jistější na nohou,“ pověděl tiše. „Můžete ho nahnat. Já zůstanu níž po větru a uzavřu únikovou cestu.“ Snažil se mluvit tak, aby to znělo jako návrh a zároveň stručně, bez zbytečných omáček. Měl dojem, že zrovna Yggdrasilovi lov nemusel vysvětlovat všechno jako nováčkovi. Takže s ním spíše jednal jako s parťákem, se kterým si už nějaký ten lov zažil.
„Pak bych ho mohl strhnout. Až doběhnete, pomůžete mi s ním.” Jeho hlas se jemně zhoupl v otázce, zda s plánem souhlasí. Tristan uměl lovit dokonale právě ve dvou - přeci jen vyrůstal s otcem sám a ten jej všechno učil. Ale jakožto bývalý alfa samozřejmě zvládal i větší skupiny. Jen na to měl většinou spolehlivé lovce, kteří to korigovali.

133

Tristan zachytil ten jeho pochybovačný výraz ještě dřív, než zaznělo první cizí slovo. Occhio, nevidíte. Ano, Yggdrasil měl pravdu, starší z vlků stále neviděl dokonale. Oba to věděli moc dobře, ale Trist se necítil ani dotčený, ani necítil potřebu se hájit více, než byla potřeba. Kdyby si na to aspoň trochu nevěřil, svou spoluúčast by nenabídl. Nebyl to blázen. Ale chtěl z neznámých důvodů mladíkovi pomoci. Chtěl mu pomoci vzít tuhle situaci vzít do vlastních tlap místo toho, aby si tu jen zoufal a nadával. To totiž nebylo žádné řešení a právě to mu Tristan chtěl ukázat. Že každý problém má nějaké východisko a nikdy nic není ztracené.
„Vidím dost,“ odpověděl tiše a bez vzdoru. Nesnažil se za každou cenu se mu do lovu vetřít, ale sám by byl radši, kdyby odsud na chvíli odešel. Přítomnost těch vlčat na něj měla větší dopad, než se na první pohled zdálo. Snažil se celou tu dobu bránit vzpomínkám na svou milovanou Cloe. Snažil se z hlavy vytěsnit to, co mu ukazovalo Limbo, ten srdceryvný obraz, nebo spíše zvuk, jak by to vypadalo, kdyby se tehdy jeho partnerka narození vlčat dožila. Bylo to ještě hodně čerstvé.
Poté se šel Yggdrasil rozloučit se sestrou. Tristan zůstal oddaně na místě, ještě stále v nevědomosti, zda ho tu mladík nechá, nebo s ním nakonec půjde. Ale když se vrátil, jejich pohledy se na okamžik střetly. V tom nedůvěřivém zkoumání nebyla agrese, spíš test. Tristan ho vydržel bez mrknutí, než nakonec došlo na další cizí slovo. Musel si jemně povzdechnout, ale s úsměvem, který nebyl vítězný.
„Povedete,“ řekl klidně. „Já se přizpůsobím.“ Držel se o půl kroku vzadu, aby Yggdrasil měl prostor volit směr a on jej mohl následovat. Les Vrby byl cizí, pachy neznámé a terén pro cizince zrádný. Tristan cítil lehké mlžení v očích, ale svět už nebyl temnotou. Byl jen… méně ostrý. A přesto bylo v jeho kroku cosi rozhodného, nešel jako slepý vlk vedený mladším. Šel jako parťák, který chtěl pomoci a být nablízku.

-> Za Yggdrasilem

132

Tristan se trochu sklonil hlavu, když se Yggdrasilův hlas zlomil do ostré a téměř surové zloby. Přesto ale zůstával jinak nehnutě stát a nechal ten proud projít kolem sebe, jako když se vlk postaví proti větru a ví, že nemá smysl s ním zápasit. Rozuměl spíše tónu, než slovům, ale to by bylo jasné i hlupákovi. Mladík byl z něčeho neuvěřitelně rozohněný a staršímu bylo líto, že mu nerozumí a netuší, o čem je řeč. Třeba by mohl pomoci, mohl by... Mohl by na to nějak reagovat. Takhle musel akorát polknout veškerá konejšivá slova a nechat si je pro sebe. Mohl jen hádat, skrz co se rozčiloval, ale bylo to momentálně na pováženou. Nadával sobě, že není schopen sestře pomoci, nebo ho to už přešlo? Nebo mohl nadávat na spoustu jiných věcí, třeba na to, že zploditel těch vlčat tu nebyl... Trist mohl opravdu jen hádat.
Když zaznělo poslední putta! a mladík těžce vydechl, Tristan jen pomalu přikývl. „Máte právo se zlobit,“ řekl tiše a s neskrývaným soucitem. A zvedl hlavu, když postřehl ty dva kroky směrem k němu. Zastříhal ušima, zatímco vnímal jeho blízkost a zkoumavý pohled. Zrak staršího vlka se znovu lehce zamlžil, ale už se mu svět nerozpadal v nerozeznatelných šmouhách. Dokázal rozeznat jeho siluetu, barvy v srsti, temné oči a napětí v jeho postoji. Stačilo to...
„Cibo,“ zopakoval s nepatrným pousmáním, aby dal najevo, že rozumí. Začínal mít touhu rozumět jazyku Vrby a už chvíli si nenápadně snažil zapamatovat některá slova. „Ano. To můžete.“ Když zazněla otázka, na okamžik se odmlčel. Zůstanete tady? Ten tón byl jiný. Nebyl ani tvrdý, ani ne vzteklý. Byl v něm náznak něčeho křehkého, možná? Třeba mu záleželo na tom, aby zde zůstal? Ale do jaké hloubky to mladík vlastně myslel, měl na mysli jen po čas toho, co půjde lovit, nebo snad... napořád? Zamrkal a narovnal se.
„Mohu... Mohu jít s vámi na lov. Možná bychom měli šanci spolu ulovit něco většího,” navrhl váhavě. Neviděl sice pořád dokonale, jednou to bylo horší, jednou lepší, ale pokud půjdou za denního světla a do nenáročného terénu, mohl by to zvládnout. Přeci jen se něco nalovil, věděl, co a jak a pokud by si troufli na něco většího, než byl zajíc, nemohl svou kořist přehlédnout. Maximálně nějakou překážku na zemi.

131

Viděl, jak vlček bojuje se vztekem, viděl víc, než by si možná mladík přál a to ne očima, ale svou vlastní zkušeností. Ale ten vztek nebyl hrozbou, spíše zoufalá snaha držet svět pohromadě silou. Nebo minimálně sám sebe. Když se na Tristana pak prudce otočil, on sebou nehnul ani o píď, ovšem ne z důvodu, že by chtěl obstát v nějakém tichém střetu, ale proto, že věděl, jak je důležité v této chvíli nezmizet a být tam, i když je to nepohodlné. Samozřejmě, že viděl elektrické výboje, že viděl ten vztek v černých, už v tak znepokojujících očích. Dokázal by mi ublížit? Samozřejmě, že ho ta myšlenka napadla. Ale upřímně? Tristan byl někdo, kdo se na smrt díval jinak. A ačkoliv v Limbu bojoval o to, aby se vrátil zpátky, což se mu s jistým příslibem podařilo, byl by schopný se jí oddat znovu a znovu. Protože měl dojem, že si ve svém životě nic jiného nezaslouží. Už od malička kolem něj byla pořád jen smrt...
A pak přišla ta hrubá slova, zraněná a téměř dětská. Starší z vlků se pomalu a hluboce nadechl, jako kdyby si nejdříve srovnával své vlastní nitro. A pak se o krok přiblížil, opatrně, aby bylo znát, že mluví k němu a k nikomu jinému. „To, že vás zavolala,“ začal klidně. „neznamená, že jste měl všechno vyřešit.“ Jeho hlas byl tichý, ale zněl jistě. „Znamená to, že věděla, že přijde někdo, kdo ji nenechá samotnou.“ Na okamžik se odmlčel a pak jemněji dodal: „A to jste splnil.“
Poté tím svým klidným, i když ne úplně zaostřeným pohledem sledoval, jak Yggdrasil odvrací hlavu. Nechal mu ten prostor, stud je křehká věc. Nejraději by se k němu v tu chvíli přisunul a povzbudil ho nějakým dotekem, ale tušil, že zrovna v tomhle případě, v mladíkově případě, by to celé jen zhoršil. „Nikdo z nás není k ničemu jen proto, že v určitou chvíli nedrží tlapy tam, kde by chtěl,“ pokračoval. „Někdy je největší pomoc v tom, že přijdeme včas, když je to potřeba. A že zůstaneme. Váš čas ještě přijde, nemějte strach. Ti prckové budou potřebovat mužský vzor a pokud se neobjeví otec, mohl byste být vy tím, kdo jim ho dá,” pokývl hlavou a věnoval mu povzbudivý úsměv. „Mimo to, potřebují všichni něco jíst...” nadnesl opatrně, ve snaze ho navést na myšlenku, že aspoň tuhle důležitou funkci může zastat. Protože jestli nikde nebyl otec, nejenže vlčata přicházela o otcovskou lásku, ale také se neměl o ně a jejich matku kdo adekvátně postarat a živit je.

130

Tristan zvedl pomalu hlavu, když k němu konečně dolehla trochu opožděná reakce. Zrak se mu sice pořád mlžil, ale Yggdrasilův tón byl čitelný i bez obrazu. To krátké a nechápavě “che?” a následné vysvětlení mu stačilo, aby pochopil, jakého přešlapu se zase dopustil. Sestra. Samozřejmě. V duchu si povzdechl nad svou vlastní unáhleností. Když ovšem zahlédl to lehké a téměř neznatelné zachvění v hlase, pravděpodobně něco mezi pobavením a rozpaky, samovolně mu cukly koutky. A pak ještě to slovo... Amico. Netušil, co přesně to znamená, ale znělo důležitě. Aspoň tedy mladý Yggdrasil jej pověděl se zvláštní lehkostí, která u něj nebyla úplně obvyklá. Tristan by teď nejraději vytáhl mladíka na světlo a pečlivě prozkoumal jeho tvář, jeho výraz a oči, i když věděl, že by to bylo stejně obtížně čitelné, jako jeho tón.
„Z hladu… možná,“ přikývl tiše, přijal to s pokorou a tentokrát bez další omluvy. Jen lehké vydechnutí, které říkalo, že si to vezme k srdci. Než stačil dodat cokoli dalšího, Yggdrasil se odvrátil. Ten pohyb byl náhlý a ostrý. Trist měl pocit, jako kdyby mladíka bodlo cosi, co nebyl vztek, ale něco možná dost hlubšího. A pak vyšel ven. Špatně vidící vlk jej doprovodil pohledem, kterým pak krátce zkontroloval Odine. Stála u ní černá vlčice, která měla očividně situaci pevně v tlapách, bylo tedy postaráno jak o Yggiho sorellu, tak o maličké. Jeho přítomnost zde už skutečně nebyla nutná.
Pomalu se zvedl ze země, přičemž se mu rozvlnil celý svět. Před očima už ale neměl tmu, spíše nepříjemné šmouhy, kvůli kterým v tom přítmí viděl opravdu mizerně. Vyšel za Yggdrasilem a zastavil se kousek dál od něj, tak, aby mu poskytl prostor, ale přitom byl dostatečně nablízku tak, aby k němu mohl tiše mluvit. „Není snadné stát stranou,“ pronesl klidně do chladného vzduchu. Nebyla to výčitka, v žádném případě. „Obzvlášť když jde o někoho, koho byste nejraději chránil před celým světem.“ Mluvil, jako kdyby si něčím podobným prošel. Jako kdyby s ním prožíval to, co právě cítil.
„Odine vás zavolala. To něco znamená.“ Pak krátce utichnul, aby se mohl nadechnout a nechat doznít svá předchozí slova. „A to, že teď péči přebírá někdo jiný… neznamená, že vás nepotřebuje.“ Jeho hlas byl tichý a pevný, ovšem ne poučující. Spíš kotva hozená do rozbouřené vody. Bylo na mladším vlkovi, zda se jí chytne, nebo nikoliv, ale bylo znát z Tristanova hlubokého, empatického pohledu a klidné, pokorné tváře, že ji drží dostatečně pevně.

129

Pogratuloval Yggdrasilovi, ale nejraději by to vzal hned zpátky. „O-omlouvám se, nebo snad... táto?” vyhrkl zmateně a teď by se opravdu nejraději otočil na patě a dal si hlavičku o stěnu úkrytu, protože udělal přesně to, co si mladík nepřál - omlouval se. Z pokusu o uvolnění atmosféry se spíš stal trapas, ale co už. Trist se s tím za chvíli vyrovná, ale co zbytek? Kdo ví. A aby toho ještě nebylo málo, všichni blbě pobrali jeho radu, aby novopečená matka nezůstala sama. Jako ano, byl ještě nedávno slepej, ale to už se znatelně zlepšilo a on viděl, že kolem ní stojí halda vlků, ale měl spíš pocit, že v tom byla nějaká jazyková bariéra, takže uznal svoje místo a prostě se k tomu nadále nevyjadřoval. Neměl tu co dělat, takže pouze poradil ostatním směr a stáhl se zase do pozadí.
Béžový vlček pochopil, co má dělat a začal konat. Za nedlouho opravdu dorazila nějaká vlčice, která se o mladou mámu začala starat. Tristan si oddechl a couvnul ještě více do stínu úkrytu, kde se položil na zem. Jeho zrak se začal opět nepříjemně mlžit a on neviděl nic víc, než rozmazané a temné siluety. Musel to rozdýchat.

128

Tristan zůstával stát ve stínu s hlavou lehce skloněnou tak, aby dával najevo, že zde není hrozbou. Vnímal kolem sebe to napětí a nejistotu, všechno se to tu mísilo do těžkého vzduchu, který bylo až těžké dýchat. Viděl ty mladé tváře, které byly zmatené a plné otázek. Kde měli někoho staršího ze smečky, kdo by jim poradil? Byli to skoro děti... Všichni? Zabloudil pohledem k Yggdrasilovi. Jeho statné tělo nenaznačovalo, že by byl tak mladý, jako novopečená máma, nebo krémový vlček, přesto, pokud byla ta vlčice jeho sestrou a ze stejného vrhu, mohl by být...? Už jen kvůli tomu, jak se choval a že nebyl životem ještě příliš ošlehaný, dle některých jeho reakcí, vše nasvědčovalo tomu, že dosáhl dospělosti teprve nedávno.
Jeho pohled se střetl s pohledem drobného světlého vlčka. Zdál se vyplašený a nejspíš přemýšlel, zda Tristan není hrozbou. Věnoval mu jen klidné, pevné kývnutí hlavou, přičemž pohlédl do jeho očí. Byl to pohled staršího vlka, který poskytoval tu pevnou kotvu v krizové chvíli. Svým přítomným pohledem vyloženě říkal, že vše bude v pořádku. Pak se jeho pozornost přirozeně vrátila k Yggdrasilovi. Viděl to sevření v jeho čelisti, tu zadržovanou bouři a přesto tichou žádost o pomoc. Hnědý vlk udělal opatrný krok blíže, jen tak, aby byl na dosah. Nechtěl se moc přibližovat k prvorodičce a jejím mladým, věděl, že umějí být trochu hysterický.
„Gratuluji vám, strýčku,” špitl pouze tiše, při pokusu uvolnit atmosféru. Zasoustředil se, aby nedaleko novopečené mámy udělal menší oheň, aby všechny pořádně zahřál. Hlavně ty malé uzlíčky, co se k vlčici tiskly. Měl radost, že se mu to povedlo, protože když to zkoušel naposledy, selhal. Věděl ale, že ta magie v něm dříme a něco s ní svede. Pak pohlédl Yggimu do těch temných očí. Bylo zvláštní, že se jim už nevrátila ta původní barva. Bude mu to muset později nějak opatrně říct, než se stihne někde zahlédnout v odraze. „Je silná, zvládla to sama a malincí vypadají v pořádku,“ pronesl nakonec tiše, klidným a hlubokým hlasem, který se nesl úkrytem.
Pak se lehce nadechl a dodal, už spíš pro všechny přítomné než pro jednoho jediného: „Teď potřebuje klid, teplo… a pocit, že není sama. O zbytek se dá postarat. Nejlepší by bylo, kdyby jí se vším ale pomohla nějaká vlčice,“ koukl zkoumavě k Cielovi, protože tušil, že by mohl někoho sehnat. On sám tu běhat nemohl a Yggdrasil... ten se nejspíš od sestry nebude chtít hnout. Nerozkazoval, ani se nesnažil působit nadřazeně, jen se pokusil mladíkům udat správný směr. Sám potom znovu couvnul do stínu, jelikož nechtěl maminku znervózňovat. Už tak toho musela mít plné zuby, místo pečovatelky se tu u ní motali tři vlci. A ani jeden z nich nejspíš nebyl otec, to tak vypadalo.

127

Uvědomil si, že možná zvolil blbá slova, až příliš pozdě. To, jak je mladík tiše zopakoval, ten tvrdý tón... V Tristanovi na moment zatrnulo, čekal problém, že ho Yggdrasil pošle k čertu, ale najednou... Jako kdyby se v něm něco zlomilo. Jeho černé oči, které také stále byly otázkou, jen Tris nevěděl, zda je to u mladíka normální, náhle zněžněly. Starší z vlků sice neviděl stále dobře a detailně, ale ta změna byla celkově až hmatatelná. Zpomalil, a tak šli bok po boku a v tichosti, nebyl prostor na slova. Tristan to přijal jako projev důvěry, ne že by nad ním zvítězil. "Bude to v pořádku," špitl pouze přesvědčivě.
Jakmile vstoupili do lesa, uvědomil si, co se vlastně děje. Byli na území smečky a cizí. Hnědý vlk z toho okamžitě znervóznil. V krajích, odkud pocházel, se vetřelec na území řešil opravdu drsně. A poznal sice už dvě místní smečky a byl překvapen, jak vstřícně se k cizincům chovali, ale tady to mohlo být jinak. Pokud byli všichni stejné nátury, jako Yggdrasil, muselo to tu být plné vlků s pěkně ostrými zuby, co se nebáli použít. Uklidňoval ho jen fakt, že jde po boku někoho, kdo se zde narodil a zřejmě sem patřil. Držel se lehce za Yggdrasilem, tak aby bylo jasné, že následuje jeho vedení a zároveň dával pozor, kdyby měl mladík nějaké problémy.
Když vstoupili do úkrytu, celý ztuhnul. Vzduch tu byl prosáknutý pachem krve, strachu a nového života. Instiktivně se stáhl do pozadí a stínu, nechal Yggiho, aby se vydal k vlčici. Pohledem rychle zhodnotil situaci, zkušené oko bývalého alfy okamžitě poznalo, co se tu stalo… a jak strašně mladá ta vlčice je. Sevřelo se mu hrdlo. Tiše sledoval, jak se s ní mladík, se kterým sem dorazil, vítá. Ta láska mezi nimi byla skoro hmatatelná. Tristan se rozhodl prozatím nezasahovat, nebyla to jeho chvíle, ale byl připravený jakkoliv pomoci. Bylo mu hloupé nepozdravit, nemluvit, nepředstavit se, byl slušně vychovaný, ale možná právě proto zrovna vyhodnotil, že teď není ta správná chvíle.

<- Ohnivé jezero přes Červenou řeku
5) Onemocni nebo se zraň NEBO pomoz zraněnému či nemocnému vlkovi.

Tristan zpomalil jen o nepatrný zlomek kroku, tak, aby ho s mladíkem srovnal, jelikož mu připadalo, že jeho tempo se změnilo. Až pak si toho všiml jasněji: lehké kulhání a krátké, useknuté nádechy. Také byl napjatý v ramenou. Všechno to viděl a nemohl dělat, že ne. Yggdrasilovo nevím v něm zarezonovalo víc, než by čekal. Nebyla v tom panika, spíše surová nejistota, ale Tristana to zmátlo o to více. Tak kam se tak hnali? Proč se tak hnali?
Beze slov se k němu přisunul blíž, rameno u ramene. Nechal svou přítomnost mluvit dřív než slova. Když se Yggdrasil při jednom kroku sotva znatelně zhoupnul, Tristan okamžitě zpevnil postoj a lehce se o něj opřel bokem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
„Dobře,“ pronesl klidně, téměř všedně. „Tak to stačí.“ Jeho hlas byl sice mírný, ale pevný jako skála. Donutil jemně vlčka zpomalit a pohlédl do jeho očí. „Něco vás bolí, Yggdrasile a neříkejte mi, prosím, že ne. Nevidím sice tak dobře, ale vaše chůze rozhodně není čistá,” pověděl mu a sklouzl pohledem k jeho tlapě. „A také nedýcháte zrovna nejlépe. Narazil jste si žebra při tom pádu?” zeptal se a starostlivě přivřel oči.
„Jdeme spolu,“ dodal po chvíli tiše. Ne jako návrh, spíš jako fakt. „A jestli bude potřeba zastavit, zastavíme. Nic nemůže být tak vážného, abyste ohrožoval své zdraví. A pokud nebudete schopný tam dojít, k čemu tohle všechno bude?“ Jo, v podstatě ho huboval. Ale tak klidným tónem, že bylo naprosto znát, že se vlastně vůbec nezlobí, byla to spíše jen ta velká starost o něj. Nemohl si pomoci, ale Yggdrasil mu pomohl v tom nejhorším, když byl slepý. Nemohl jej tedy nechat teď on na holičkách.

-> Vrba

<- Tenebrae přes Plamínek

Bez dalšího slova se rozešel za ním. Držel se po jeho boku, přesně tak blízko, aby mu poskytoval svoji plnou přítomnost a podporu, ale zároveň nepřekážel. Oči měl upřené směrem, kam Yggdrasil mířil, ačkoliv netušil vůbec, kde nějaká ta Vrba je. Jediné, co už věděl, bylo, že odsud mladík pochází a narodil se tam. Samozřejmě, že měl v hlavě spoustu otázek, ale nechtěl se zbytečně ptát. Měl snad? „Stalo se něco… vážného?“ zeptal se opatrně. Chtěl být jen v obraze. Ještě před chvílí jezdili na bobech a dobře se bavili, v další chvíli se stalo... něco. A Tris netušil co. Hlavně by se mu situace lépe řešila a uklidňovala, kdyby věděl, co přesně řešit.

-> Roherský potok přes Červenou řeku

Stál na místě a zpozoroval ho. Už nemusel jen naslouchat, mohl se dívat a to bylo samo o sobě téměř omračující. Viděl, jak Yggdrasil stojí ztuhle, jeho vysoké tělo, i zajímavé zbarvení, dokonce i barvu očí. Viděl i jeho drobnou rezervovanost v pohybu, kterou předtím nemohl ani vidět, ani cítit. Ztuhlost, kterou moc dobře znal z vlastního těla. Jako kdyby se bál ve společnosti druhého vlka, ale ne toho, že by byl napaden fyzicky, spíše z mentálního hlediska. Když se jejich pohledy střetly, Tristan ani neuhnul očima, nechtěl být dotěrný, spíše ujistit sám sebe, že ten mladík není klam. A na okamžik ho bodlo u srdce, když viděl, jak Yggdrasil stáhl uši a nepatrně se zaklonil, jako by nevěděl, kam se s tou pozorností schovat.
„Pro-” chtěl se omluvit, ale uvědomil si, že si to Yggi nepřál. „Ehm, nechtěl jsem... na Vás tak zírat,” usmál se omluvně a raději na chvíli přesměroval pohled někam jinam. Když ho pak znovu, tentokrát důrazněji, ujistil, že je v pořádku, Tristan přikývl. Dle všeho byl mladý, něco musel vydržet, ne? Nějaký karambol ve sněhu ho nemohl zpomalit na dlouho. Snažil se si to sice nakecat, ale ve skutečnosti v hnědém vlkovi stále dřímala ta starostlivost. Co kdyby přece jen...
Na zmínku o vítězství se krátce, skoro překvapeně uchechtl. „Tak to bych měl slavit,“ poznamenal s jemným úsměvem. „Ale obávám se, že jsme to oba zaplatili stejnou měnou.“ Jenže pak se něco změnilo. Všiml si jeho očí a... Ta změna nebyla prudká, ale byla… nepřehlédnutelná. Světlo v nich pohaslo, jako když se zatáhne obloha těsně před bouří. Tristan ztichl. Úsměv mu zmizel z tváře a tělo se mu samo od sebe napjalo, byl připravený mladíka chytat. Zaslechl ten prudký nádech a viděl, jak se Yggdrasilovi stáhla hruď.
Přišla neznámá slova šeptem, ale zněla jako opařená. Pak ale rozuměl. Ať to bylo cokoliv, bylo to naléhavé a on nechtěl zdržovat, takže nepokládal žádné otázky. Ani jednu, nepotřeboval vědět proč, nepotřeboval znát detaily. Stačilo mu slyšet ten tón. Jen se zlehka pohnul, aby bylo jasné, že je připravený jít, že nebude brzdit a že se přizpůsobí tempu. „Doprovodím vás, Yggdrasile, pokud mohu. Ukažte prosím, kudy,” vyzval ho pouze s takovým tím klidem, který se snažil přenést i na něj.

-> Ohnivé jezero přes Plamínek

Zaslechl tlumené zavrčení, ale dokázal rozpoznat, že není varovné, ani mířené k němu. Spíše tam měl Yggdrasil jen nějaké potíže. Stoprocentně si natloukl, stejně jako Tristan. Zeptal se ho, zda je v pořádku. To krátké si zaslechl a zpozorněl, aby se podíval směrem, odkud přišlo. A byl překvapen, protože svět kolem měl najednou pevnější obrysy, jako kdyby se jeho zorné pole přestalo úplně rozpadat a místo toho se jen líně vlnilo. Opatrně zamrkal a s překvapením zjistil, že tentokrát ho neudeřila ta známá ostrá bolest. Jen tlak. Tupý, doznívající. Asi se při pádu opravdu praštil… a paradoxně mu to něco v hlavě poskládalo lépe než dřív.
„Dobře,“ vydechl s úlevou a konečně se převalil na bok, aby se zvedl do sedu. Sníh z něj sjel v těžkých chuchvalcích. Otočil hlavu směrem, odkud se ozval Yggdrasilův hlas a tentokrát… tentokrát ho skutečně viděl. Ne ostře, ne do detailu, ale dost na to, aby rozeznal postavu, barvu srsti, pohyb. Temná silueta už nebyla jen šmouha světla. Na moment celý ztuhl a utichnul, přičemž se na mladíka díval, jako kdyby byl duch. Taková ta směs šoku a překvapení, že tady opravdu je. „Já...” vydechl oněměle a hledal ta správná slova. „já... Vás vidím, Yggdrasile,” vymáčkl ze sebe s výdechem a pomalu se k němu vydal.
Sice ho neviděl tak, jako před tím, než zemřel. Ale i tak si všiml, že na jeho postoji je cosi... Nezvykle ztuhlého? Sice tvrdil, že je v pořádku, tedy pokud se to z té jeho prosté odpovědi v jeho jazyce dalo tak uznat, ale už viděl vlky, co stojí uvolněněji. Podíval se do jeho očí. Byly zlaté, to bylo jediné, co byl schopný rozeznat. „Opravdu jste si jistý, že jste si nenatloukl?” zeptal se starostlivě, zatímco v něm rezonovala radost, že vidí, na prd, ale vidí a může se na svého zvláštního společníka konečně dívat, pohlédnout mu do očí a... cítit se více přítomen, než nepřítomen. „Mimochodem, perfektní závod,” uchechtl se, aby zlehčil situaci. „Kdo vyhrál?” zeptal se nevinně.

2/10
Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Tristan dorazil pod převis skály, kde se táhla řada tenkých rampouchů. Vypadaly docela křehce, tak je chvíli jen zkoumavě pozoroval a obdivoval, co všechno příroda svede. Pak naklonil hlavu na stranu, protože ho napadla téměř dětská myšlenka... co kdyby si na ně zkusil zahrát, budou něco dělat? A tak neváhal příliš dlouho a opatrně se dotkl špičkou drápku prvního rampouchu. Ozval se jemný a čistý tón, který se rozplynul do blízkého okolí. Hnědý vlk zamrkal, překvapený víc, než by čekal. A tak zkusil další a pak ještě jeden a k dalšímu jeho údivu, každý z nich zněl trošku jinak. Některý zněl vyšším tónem, jiný zase hlubším a některý nevydal třeba vůbec nic, jen takový tichý a roztřesený zvuk.
Postupně se jeho pohyby zpomalily a snažil se být přesnější, aby aspoň nějak dávala ta melodie význam. I tak ale neměla žádný řád, byl to spíš jen sled tónů, kteýr byl občas ukončen tichem. Ale pak najednou jeden z rampouchů s hlasitým prasknutím odpadl a roztříštil se o kámen. Tristan jen v rychlosti uskočil a tu zkázu rampouchu si prohlédl se značnou lítostí. Bylo mu líto, že to zavinil, ale věděl, že to není zase až taková katastrofa. Jistě vytvoří další a tentokrát o něco silnější, tím si byl jistý. Prohlédl si ještě v tichosti ten zbytek, než se rozhodl se zde uložit pro odpočinek.

Dej si s někým závod na sáňkách

Řítil se dolů s provizorním bobem a vůbec netušil, co ho čeká, nebo co bude následovat. Ani nepočítal s tím, že by ho Yggdrasil mohl dohnat, měl dojem, že jede hrozně, ale hrozně rychle. Všechno to podtrhávalo to jeho rozmazané vidění, které tomu moc nepřidávalo. V té panice ho ani nenapadlo z toho třeba seskočit, takže se prostě jen vezl dál. Až pak zaregistroval dusot tlap po jeho pravici. Nestačil ani otočit hlavu, jen ucítil náraz cizího těla, které se k němu následně přitisklo na tom kluzkém dřevě. Prudce zalapal po dechu a instiktivně stáhl svaly, aby udržel rovnováhu... nebo aspoň zabránil tomu, aby se někdo z nich vyvalil ven.
Zaslechl nějakou - pravděpodobně - výtku v cizím jazyce, na což hned následovala další, již taková, které rozuměl. A Tristan se zasmál, přehodil přední tlapu přes cizince a stáhl si ho bez přemýšlení blíže k sobě, skoro až ochranitelsky, jako kdyby to byl on, ten pevnější bod, přestože byla momentálně realita přesně opačná. Zasmál se. „Ale nestalo se, díky vám!” houkl k němu přes vítr, který kolem nich svištěl.
Pak přišel náraz, po kterém chvíli jen ležel pod haldou sněhu, než ucítil Yggdrasilovy tlapky, jak ho vyhrabávají. Bez zbytečných protestů se nechal vyprostit a celý obalený sněhem vstal. A stále se usmíval, přestože absolutně nečekal, co z mladíka vzejde a jestli ho nepřizabije. Přišlo ale něco více nečekaného. Ještě jednou. Hnědý vlk zamrkal. Na okamžik mlčel, vnímal, jak mu srdce ještě pořád buší až v uších, jak se mu chvějí tlapy adrenalinem a plíce pálí studeným vzduchem. „Tak dobře,” pověděl souhlasně nakonec. „Ještě jednou. Ale tentokrát…“ krátce se nadechl a pootočil hlavu k Yggdrasilovi, „…to zkusíme pořádně. Závod. Co vy na to?“ Zeptal se vyzývavě. Neviděl pořádně jeho výraz, ale asi ho ani nepotřeboval vidět.
Popadl do zubů to, na čem zde přijeli. „Také si něco najděte,” vyzval ho skoro až nadšeně a v té stopě, po které zde přijeli, se rozešel zase zpátky na kopec. Pak ale počkal na svůj doprovod, na který se momentálně přeci jen spoléhal více, než na svůj zrak. Když nakonec dorazili nahoru, odložil svůj závodní vůz a přidržel ho packou, aby mu neujel.
„Jste připraven?” zeptal se a v hlase se mu zachvělo pobavení. „Tak na tři,” hlesl, zatímco si začal chystat skok. Dal i mladíkovi čas na přípravu a potom závod odpočítal. Jakmile zaznělo startovní slovo, naskočil a nechal se opět unášet kopcem. Největší adrenalin na tom nebyl samotný závod, ale opět to, že neviděl, kam jede a ani kde se nachází jeho protivník. Bál se, že ztratí rovnováhu, když se bude moc prudce rozhlížet. Ačkoliv mu na téhle jízdě chyběla jistota Yggiho těla, byla obdobně záživná, jako ta první. Párkrát po cestě nadšeně zahulákal, než ho opět náraz katapultoval do sněhu a jízdu ukončil. Netušil, zda dojel tam, kam měl, ani kdo na místo dojel první. Zůstal jen ležet ve sněhu jako placka, zrychleně oddechujíc... ale s nekončícím úsměvem. „Jste celý, Yggdrasile?” oslovil ho zkusmo, hlavně aby zjistil, jestli se nachází někde poblíž.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport - bobování

Mladík se ptal, jak se krotí magie. „Tréninkem. A povím vám narovinu, že to je běh na dlouhou trať. Jak jste mohl sám vidět, ani já jsem ji ještě nezvládnul,” přiznal se mu bez ostychu. „Ale slyšel jsem, že jsou zde bohové, co vám s magií mohou pomoci. Navštívil jste už některého z nich?” zeptal se se zájmem. Samotnému mu to vrtalo hlavou a těšil se, až tu možnost jednou bude mít. Za Smrtí se teda tak moc netěšil, ale měl dojem, že po tom, co zemřel a prošel Limbem, už ho nemohlo jen tak něco zaskočit. Každopádně byl hlavně zvědavý, jestli je to pravda, jestli skutečně existují.
Pak přišlo příjemné překvapení. Ještě v předchozí vteřině tam Yggdrasil stál jako vytesaný z kamene, vysoký a klidný, až Tristan skoro litoval, že po něm tu sněhovou kouli hodil. Začínal mít pochybnosti, že to bylo nevhodné a nadechoval se, že to nějak zachrání, ale najednou zaslechl nějaké hrábnutí. Neviděl, co přesně se stalo, ale brzy to pocítil. Sníh mu dopadl na hruď a přední tlapy. Automaticky se zapřel do zadních nohou. „Dobře,“ pronesl klidně, ale v hlase mu zazněl nepatrný pobavený podtón. „Tak to beru jako potvrzení, že jste pořád tady.“ Usmíval se, opravdově a vřele a v hrudi cítil už skoro zapomenutou věc - nadšení. Ocas se mu hravě rozvlnil a neváhal, aby tlapou vytvořil tu sněhovou spršku také. Pak hned na to uskočil do strany, jako kdyby mu vůbec nic nebylo.
Jenže v tu chvíli mu pod zadní tlapou něco ujelo. Nebyl to kámen, ale bylo to hladké a zrádně zakřivení. Než stačil cokoliv udělat, jeho tělo se na tu neznámou věc se žuchnutím zřítilo a aby toho nebylo málo, to cosi se s ním okamžitě dalo do pohybu. Zalapal po dechu. Svah zvítězil a bral si Tristana na provizorních saních sebou. Řítil se nekontrolovatelně dolů, zatímco mu vítr svištěl kolem uší a on neviděl nic víc, než extrémně rozmazanou skvrnu. „Tohle… nebylo… v plánu!“ zakřičel, napůl vyděšeně, napůl se smíchem, který se mu nečekaně vydral z hrdla.
„Yggdrasile! Já... Já nemohu zastavit!” volal za ním v naději, že ho mladík na něčem dostihne a pomůže mu to vozidlo nějak zkorigovat, než skončí kdo ví kde, nebo kdo ví v čem. Jenže se prostě nemohl ubránit tomu, aby se nesmál. Bylo tak neskutečně absurdní, co se jim v posledních hodinách dělo, že se přestal brát tak vážně a prostě se tomu poddal.