Gallirea - Příspěvky uživatele

129

Pogratuloval Yggdrasilovi, ale nejraději by to vzal hned zpátky. „O-omlouvám se, nebo snad... táto?” vyhrkl zmateně a teď by se opravdu nejraději otočil na patě a dal si hlavičku o stěnu úkrytu, protože udělal přesně to, co si mladík nepřál - omlouval se. Z pokusu o uvolnění atmosféry se spíš stal trapas, ale co už. Trist se s tím za chvíli vyrovná, ale co zbytek? Kdo ví. A aby toho ještě nebylo málo, všichni blbě pobrali jeho radu, aby novopečená matka nezůstala sama. Jako ano, byl ještě nedávno slepej, ale to už se znatelně zlepšilo a on viděl, že kolem ní stojí halda vlků, ale měl spíš pocit, že v tom byla nějaká jazyková bariéra, takže uznal svoje místo a prostě se k tomu nadále nevyjadřoval. Neměl tu co dělat, takže pouze poradil ostatním směr a stáhl se zase do pozadí.
Béžový vlček pochopil, co má dělat a začal konat. Za nedlouho opravdu dorazila nějaká vlčice, která se o mladou mámu začala starat. Tristan si oddechl a couvnul ještě více do stínu úkrytu, kde se položil na zem. Jeho zrak se začal opět nepříjemně mlžit a on neviděl nic víc, než rozmazané a temné siluety. Musel to rozdýchat.

128

Tristan zůstával stát ve stínu s hlavou lehce skloněnou tak, aby dával najevo, že zde není hrozbou. Vnímal kolem sebe to napětí a nejistotu, všechno se to tu mísilo do těžkého vzduchu, který bylo až těžké dýchat. Viděl ty mladé tváře, které byly zmatené a plné otázek. Kde měli někoho staršího ze smečky, kdo by jim poradil? Byli to skoro děti... Všichni? Zabloudil pohledem k Yggdrasilovi. Jeho statné tělo nenaznačovalo, že by byl tak mladý, jako novopečená máma, nebo krémový vlček, přesto, pokud byla ta vlčice jeho sestrou a ze stejného vrhu, mohl by být...? Už jen kvůli tomu, jak se choval a že nebyl životem ještě příliš ošlehaný, dle některých jeho reakcí, vše nasvědčovalo tomu, že dosáhl dospělosti teprve nedávno.
Jeho pohled se střetl s pohledem drobného světlého vlčka. Zdál se vyplašený a nejspíš přemýšlel, zda Tristan není hrozbou. Věnoval mu jen klidné, pevné kývnutí hlavou, přičemž pohlédl do jeho očí. Byl to pohled staršího vlka, který poskytoval tu pevnou kotvu v krizové chvíli. Svým přítomným pohledem vyloženě říkal, že vše bude v pořádku. Pak se jeho pozornost přirozeně vrátila k Yggdrasilovi. Viděl to sevření v jeho čelisti, tu zadržovanou bouři a přesto tichou žádost o pomoc. Hnědý vlk udělal opatrný krok blíže, jen tak, aby byl na dosah. Nechtěl se moc přibližovat k prvorodičce a jejím mladým, věděl, že umějí být trochu hysterický.
„Gratuluji vám, strýčku,” špitl pouze tiše, při pokusu uvolnit atmosféru. Zasoustředil se, aby nedaleko novopečené mámy udělal menší oheň, aby všechny pořádně zahřál. Hlavně ty malé uzlíčky, co se k vlčici tiskly. Měl radost, že se mu to povedlo, protože když to zkoušel naposledy, selhal. Věděl ale, že ta magie v něm dříme a něco s ní svede. Pak pohlédl Yggimu do těch temných očí. Bylo zvláštní, že se jim už nevrátila ta původní barva. Bude mu to muset později nějak opatrně říct, než se stihne někde zahlédnout v odraze. „Je silná, zvládla to sama a malincí vypadají v pořádku,“ pronesl nakonec tiše, klidným a hlubokým hlasem, který se nesl úkrytem.
Pak se lehce nadechl a dodal, už spíš pro všechny přítomné než pro jednoho jediného: „Teď potřebuje klid, teplo… a pocit, že není sama. O zbytek se dá postarat. Nejlepší by bylo, kdyby jí se vším ale pomohla nějaká vlčice,“ koukl zkoumavě k Cielovi, protože tušil, že by mohl někoho sehnat. On sám tu běhat nemohl a Yggdrasil... ten se nejspíš od sestry nebude chtít hnout. Nerozkazoval, ani se nesnažil působit nadřazeně, jen se pokusil mladíkům udat správný směr. Sám potom znovu couvnul do stínu, jelikož nechtěl maminku znervózňovat. Už tak toho musela mít plné zuby, místo pečovatelky se tu u ní motali tři vlci. A ani jeden z nich nejspíš nebyl otec, to tak vypadalo.

127

Uvědomil si, že možná zvolil blbá slova, až příliš pozdě. To, jak je mladík tiše zopakoval, ten tvrdý tón... V Tristanovi na moment zatrnulo, čekal problém, že ho Yggdrasil pošle k čertu, ale najednou... Jako kdyby se v něm něco zlomilo. Jeho černé oči, které také stále byly otázkou, jen Tris nevěděl, zda je to u mladíka normální, náhle zněžněly. Starší z vlků sice neviděl stále dobře a detailně, ale ta změna byla celkově až hmatatelná. Zpomalil, a tak šli bok po boku a v tichosti, nebyl prostor na slova. Tristan to přijal jako projev důvěry, ne že by nad ním zvítězil. "Bude to v pořádku," špitl pouze přesvědčivě.
Jakmile vstoupili do lesa, uvědomil si, co se vlastně děje. Byli na území smečky a cizí. Hnědý vlk z toho okamžitě znervóznil. V krajích, odkud pocházel, se vetřelec na území řešil opravdu drsně. A poznal sice už dvě místní smečky a byl překvapen, jak vstřícně se k cizincům chovali, ale tady to mohlo být jinak. Pokud byli všichni stejné nátury, jako Yggdrasil, muselo to tu být plné vlků s pěkně ostrými zuby, co se nebáli použít. Uklidňoval ho jen fakt, že jde po boku někoho, kdo se zde narodil a zřejmě sem patřil. Držel se lehce za Yggdrasilem, tak aby bylo jasné, že následuje jeho vedení a zároveň dával pozor, kdyby měl mladík nějaké problémy.
Když vstoupili do úkrytu, celý ztuhnul. Vzduch tu byl prosáknutý pachem krve, strachu a nového života. Instiktivně se stáhl do pozadí a stínu, nechal Yggiho, aby se vydal k vlčici. Pohledem rychle zhodnotil situaci, zkušené oko bývalého alfy okamžitě poznalo, co se tu stalo… a jak strašně mladá ta vlčice je. Sevřelo se mu hrdlo. Tiše sledoval, jak se s ní mladík, se kterým sem dorazil, vítá. Ta láska mezi nimi byla skoro hmatatelná. Tristan se rozhodl prozatím nezasahovat, nebyla to jeho chvíle, ale byl připravený jakkoliv pomoci. Bylo mu hloupé nepozdravit, nemluvit, nepředstavit se, byl slušně vychovaný, ale možná právě proto zrovna vyhodnotil, že teď není ta správná chvíle.

<- Ohnivé jezero přes Červenou řeku
5) Onemocni nebo se zraň NEBO pomoz zraněnému či nemocnému vlkovi.

Tristan zpomalil jen o nepatrný zlomek kroku, tak, aby ho s mladíkem srovnal, jelikož mu připadalo, že jeho tempo se změnilo. Až pak si toho všiml jasněji: lehké kulhání a krátké, useknuté nádechy. Také byl napjatý v ramenou. Všechno to viděl a nemohl dělat, že ne. Yggdrasilovo nevím v něm zarezonovalo víc, než by čekal. Nebyla v tom panika, spíše surová nejistota, ale Tristana to zmátlo o to více. Tak kam se tak hnali? Proč se tak hnali?
Beze slov se k němu přisunul blíž, rameno u ramene. Nechal svou přítomnost mluvit dřív než slova. Když se Yggdrasil při jednom kroku sotva znatelně zhoupnul, Tristan okamžitě zpevnil postoj a lehce se o něj opřel bokem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
„Dobře,“ pronesl klidně, téměř všedně. „Tak to stačí.“ Jeho hlas byl sice mírný, ale pevný jako skála. Donutil jemně vlčka zpomalit a pohlédl do jeho očí. „Něco vás bolí, Yggdrasile a neříkejte mi, prosím, že ne. Nevidím sice tak dobře, ale vaše chůze rozhodně není čistá,” pověděl mu a sklouzl pohledem k jeho tlapě. „A také nedýcháte zrovna nejlépe. Narazil jste si žebra při tom pádu?” zeptal se a starostlivě přivřel oči.
„Jdeme spolu,“ dodal po chvíli tiše. Ne jako návrh, spíš jako fakt. „A jestli bude potřeba zastavit, zastavíme. Nic nemůže být tak vážného, abyste ohrožoval své zdraví. A pokud nebudete schopný tam dojít, k čemu tohle všechno bude?“ Jo, v podstatě ho huboval. Ale tak klidným tónem, že bylo naprosto znát, že se vlastně vůbec nezlobí, byla to spíše jen ta velká starost o něj. Nemohl si pomoci, ale Yggdrasil mu pomohl v tom nejhorším, když byl slepý. Nemohl jej tedy nechat teď on na holičkách.

-> Vrba

<- Tenebrae přes Plamínek

Bez dalšího slova se rozešel za ním. Držel se po jeho boku, přesně tak blízko, aby mu poskytoval svoji plnou přítomnost a podporu, ale zároveň nepřekážel. Oči měl upřené směrem, kam Yggdrasil mířil, ačkoliv netušil vůbec, kde nějaká ta Vrba je. Jediné, co už věděl, bylo, že odsud mladík pochází a narodil se tam. Samozřejmě, že měl v hlavě spoustu otázek, ale nechtěl se zbytečně ptát. Měl snad? „Stalo se něco… vážného?“ zeptal se opatrně. Chtěl být jen v obraze. Ještě před chvílí jezdili na bobech a dobře se bavili, v další chvíli se stalo... něco. A Tris netušil co. Hlavně by se mu situace lépe řešila a uklidňovala, kdyby věděl, co přesně řešit.

-> Roherský potok přes Červenou řeku

Stál na místě a zpozoroval ho. Už nemusel jen naslouchat, mohl se dívat a to bylo samo o sobě téměř omračující. Viděl, jak Yggdrasil stojí ztuhle, jeho vysoké tělo, i zajímavé zbarvení, dokonce i barvu očí. Viděl i jeho drobnou rezervovanost v pohybu, kterou předtím nemohl ani vidět, ani cítit. Ztuhlost, kterou moc dobře znal z vlastního těla. Jako kdyby se bál ve společnosti druhého vlka, ale ne toho, že by byl napaden fyzicky, spíše z mentálního hlediska. Když se jejich pohledy střetly, Tristan ani neuhnul očima, nechtěl být dotěrný, spíše ujistit sám sebe, že ten mladík není klam. A na okamžik ho bodlo u srdce, když viděl, jak Yggdrasil stáhl uši a nepatrně se zaklonil, jako by nevěděl, kam se s tou pozorností schovat.
„Pro-” chtěl se omluvit, ale uvědomil si, že si to Yggi nepřál. „Ehm, nechtěl jsem... na Vás tak zírat,” usmál se omluvně a raději na chvíli přesměroval pohled někam jinam. Když ho pak znovu, tentokrát důrazněji, ujistil, že je v pořádku, Tristan přikývl. Dle všeho byl mladý, něco musel vydržet, ne? Nějaký karambol ve sněhu ho nemohl zpomalit na dlouho. Snažil se si to sice nakecat, ale ve skutečnosti v hnědém vlkovi stále dřímala ta starostlivost. Co kdyby přece jen...
Na zmínku o vítězství se krátce, skoro překvapeně uchechtl. „Tak to bych měl slavit,“ poznamenal s jemným úsměvem. „Ale obávám se, že jsme to oba zaplatili stejnou měnou.“ Jenže pak se něco změnilo. Všiml si jeho očí a... Ta změna nebyla prudká, ale byla… nepřehlédnutelná. Světlo v nich pohaslo, jako když se zatáhne obloha těsně před bouří. Tristan ztichl. Úsměv mu zmizel z tváře a tělo se mu samo od sebe napjalo, byl připravený mladíka chytat. Zaslechl ten prudký nádech a viděl, jak se Yggdrasilovi stáhla hruď.
Přišla neznámá slova šeptem, ale zněla jako opařená. Pak ale rozuměl. Ať to bylo cokoliv, bylo to naléhavé a on nechtěl zdržovat, takže nepokládal žádné otázky. Ani jednu, nepotřeboval vědět proč, nepotřeboval znát detaily. Stačilo mu slyšet ten tón. Jen se zlehka pohnul, aby bylo jasné, že je připravený jít, že nebude brzdit a že se přizpůsobí tempu. „Doprovodím vás, Yggdrasile, pokud mohu. Ukažte prosím, kudy,” vyzval ho pouze s takovým tím klidem, který se snažil přenést i na něj.

-> Ohnivé jezero přes Plamínek

Zaslechl tlumené zavrčení, ale dokázal rozpoznat, že není varovné, ani mířené k němu. Spíše tam měl Yggdrasil jen nějaké potíže. Stoprocentně si natloukl, stejně jako Tristan. Zeptal se ho, zda je v pořádku. To krátké si zaslechl a zpozorněl, aby se podíval směrem, odkud přišlo. A byl překvapen, protože svět kolem měl najednou pevnější obrysy, jako kdyby se jeho zorné pole přestalo úplně rozpadat a místo toho se jen líně vlnilo. Opatrně zamrkal a s překvapením zjistil, že tentokrát ho neudeřila ta známá ostrá bolest. Jen tlak. Tupý, doznívající. Asi se při pádu opravdu praštil… a paradoxně mu to něco v hlavě poskládalo lépe než dřív.
„Dobře,“ vydechl s úlevou a konečně se převalil na bok, aby se zvedl do sedu. Sníh z něj sjel v těžkých chuchvalcích. Otočil hlavu směrem, odkud se ozval Yggdrasilův hlas a tentokrát… tentokrát ho skutečně viděl. Ne ostře, ne do detailu, ale dost na to, aby rozeznal postavu, barvu srsti, pohyb. Temná silueta už nebyla jen šmouha světla. Na moment celý ztuhl a utichnul, přičemž se na mladíka díval, jako kdyby byl duch. Taková ta směs šoku a překvapení, že tady opravdu je. „Já...” vydechl oněměle a hledal ta správná slova. „já... Vás vidím, Yggdrasile,” vymáčkl ze sebe s výdechem a pomalu se k němu vydal.
Sice ho neviděl tak, jako před tím, než zemřel. Ale i tak si všiml, že na jeho postoji je cosi... Nezvykle ztuhlého? Sice tvrdil, že je v pořádku, tedy pokud se to z té jeho prosté odpovědi v jeho jazyce dalo tak uznat, ale už viděl vlky, co stojí uvolněněji. Podíval se do jeho očí. Byly zlaté, to bylo jediné, co byl schopný rozeznat. „Opravdu jste si jistý, že jste si nenatloukl?” zeptal se starostlivě, zatímco v něm rezonovala radost, že vidí, na prd, ale vidí a může se na svého zvláštního společníka konečně dívat, pohlédnout mu do očí a... cítit se více přítomen, než nepřítomen. „Mimochodem, perfektní závod,” uchechtl se, aby zlehčil situaci. „Kdo vyhrál?” zeptal se nevinně.

2/10
Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Tristan dorazil pod převis skály, kde se táhla řada tenkých rampouchů. Vypadaly docela křehce, tak je chvíli jen zkoumavě pozoroval a obdivoval, co všechno příroda svede. Pak naklonil hlavu na stranu, protože ho napadla téměř dětská myšlenka... co kdyby si na ně zkusil zahrát, budou něco dělat? A tak neváhal příliš dlouho a opatrně se dotkl špičkou drápku prvního rampouchu. Ozval se jemný a čistý tón, který se rozplynul do blízkého okolí. Hnědý vlk zamrkal, překvapený víc, než by čekal. A tak zkusil další a pak ještě jeden a k dalšímu jeho údivu, každý z nich zněl trošku jinak. Některý zněl vyšším tónem, jiný zase hlubším a některý nevydal třeba vůbec nic, jen takový tichý a roztřesený zvuk.
Postupně se jeho pohyby zpomalily a snažil se být přesnější, aby aspoň nějak dávala ta melodie význam. I tak ale neměla žádný řád, byl to spíš jen sled tónů, kteýr byl občas ukončen tichem. Ale pak najednou jeden z rampouchů s hlasitým prasknutím odpadl a roztříštil se o kámen. Tristan jen v rychlosti uskočil a tu zkázu rampouchu si prohlédl se značnou lítostí. Bylo mu líto, že to zavinil, ale věděl, že to není zase až taková katastrofa. Jistě vytvoří další a tentokrát o něco silnější, tím si byl jistý. Prohlédl si ještě v tichosti ten zbytek, než se rozhodl se zde uložit pro odpočinek.

Dej si s někým závod na sáňkách

Řítil se dolů s provizorním bobem a vůbec netušil, co ho čeká, nebo co bude následovat. Ani nepočítal s tím, že by ho Yggdrasil mohl dohnat, měl dojem, že jede hrozně, ale hrozně rychle. Všechno to podtrhávalo to jeho rozmazané vidění, které tomu moc nepřidávalo. V té panice ho ani nenapadlo z toho třeba seskočit, takže se prostě jen vezl dál. Až pak zaregistroval dusot tlap po jeho pravici. Nestačil ani otočit hlavu, jen ucítil náraz cizího těla, které se k němu následně přitisklo na tom kluzkém dřevě. Prudce zalapal po dechu a instiktivně stáhl svaly, aby udržel rovnováhu... nebo aspoň zabránil tomu, aby se někdo z nich vyvalil ven.
Zaslechl nějakou - pravděpodobně - výtku v cizím jazyce, na což hned následovala další, již taková, které rozuměl. A Tristan se zasmál, přehodil přední tlapu přes cizince a stáhl si ho bez přemýšlení blíže k sobě, skoro až ochranitelsky, jako kdyby to byl on, ten pevnější bod, přestože byla momentálně realita přesně opačná. Zasmál se. „Ale nestalo se, díky vám!” houkl k němu přes vítr, který kolem nich svištěl.
Pak přišel náraz, po kterém chvíli jen ležel pod haldou sněhu, než ucítil Yggdrasilovy tlapky, jak ho vyhrabávají. Bez zbytečných protestů se nechal vyprostit a celý obalený sněhem vstal. A stále se usmíval, přestože absolutně nečekal, co z mladíka vzejde a jestli ho nepřizabije. Přišlo ale něco více nečekaného. Ještě jednou. Hnědý vlk zamrkal. Na okamžik mlčel, vnímal, jak mu srdce ještě pořád buší až v uších, jak se mu chvějí tlapy adrenalinem a plíce pálí studeným vzduchem. „Tak dobře,” pověděl souhlasně nakonec. „Ještě jednou. Ale tentokrát…“ krátce se nadechl a pootočil hlavu k Yggdrasilovi, „…to zkusíme pořádně. Závod. Co vy na to?“ Zeptal se vyzývavě. Neviděl pořádně jeho výraz, ale asi ho ani nepotřeboval vidět.
Popadl do zubů to, na čem zde přijeli. „Také si něco najděte,” vyzval ho skoro až nadšeně a v té stopě, po které zde přijeli, se rozešel zase zpátky na kopec. Pak ale počkal na svůj doprovod, na který se momentálně přeci jen spoléhal více, než na svůj zrak. Když nakonec dorazili nahoru, odložil svůj závodní vůz a přidržel ho packou, aby mu neujel.
„Jste připraven?” zeptal se a v hlase se mu zachvělo pobavení. „Tak na tři,” hlesl, zatímco si začal chystat skok. Dal i mladíkovi čas na přípravu a potom závod odpočítal. Jakmile zaznělo startovní slovo, naskočil a nechal se opět unášet kopcem. Největší adrenalin na tom nebyl samotný závod, ale opět to, že neviděl, kam jede a ani kde se nachází jeho protivník. Bál se, že ztratí rovnováhu, když se bude moc prudce rozhlížet. Ačkoliv mu na téhle jízdě chyběla jistota Yggiho těla, byla obdobně záživná, jako ta první. Párkrát po cestě nadšeně zahulákal, než ho opět náraz katapultoval do sněhu a jízdu ukončil. Netušil, zda dojel tam, kam měl, ani kdo na místo dojel první. Zůstal jen ležet ve sněhu jako placka, zrychleně oddechujíc... ale s nekončícím úsměvem. „Jste celý, Yggdrasile?” oslovil ho zkusmo, hlavně aby zjistil, jestli se nachází někde poblíž.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport - bobování

Mladík se ptal, jak se krotí magie. „Tréninkem. A povím vám narovinu, že to je běh na dlouhou trať. Jak jste mohl sám vidět, ani já jsem ji ještě nezvládnul,” přiznal se mu bez ostychu. „Ale slyšel jsem, že jsou zde bohové, co vám s magií mohou pomoci. Navštívil jste už některého z nich?” zeptal se se zájmem. Samotnému mu to vrtalo hlavou a těšil se, až tu možnost jednou bude mít. Za Smrtí se teda tak moc netěšil, ale měl dojem, že po tom, co zemřel a prošel Limbem, už ho nemohlo jen tak něco zaskočit. Každopádně byl hlavně zvědavý, jestli je to pravda, jestli skutečně existují.
Pak přišlo příjemné překvapení. Ještě v předchozí vteřině tam Yggdrasil stál jako vytesaný z kamene, vysoký a klidný, až Tristan skoro litoval, že po něm tu sněhovou kouli hodil. Začínal mít pochybnosti, že to bylo nevhodné a nadechoval se, že to nějak zachrání, ale najednou zaslechl nějaké hrábnutí. Neviděl, co přesně se stalo, ale brzy to pocítil. Sníh mu dopadl na hruď a přední tlapy. Automaticky se zapřel do zadních nohou. „Dobře,“ pronesl klidně, ale v hlase mu zazněl nepatrný pobavený podtón. „Tak to beru jako potvrzení, že jste pořád tady.“ Usmíval se, opravdově a vřele a v hrudi cítil už skoro zapomenutou věc - nadšení. Ocas se mu hravě rozvlnil a neváhal, aby tlapou vytvořil tu sněhovou spršku také. Pak hned na to uskočil do strany, jako kdyby mu vůbec nic nebylo.
Jenže v tu chvíli mu pod zadní tlapou něco ujelo. Nebyl to kámen, ale bylo to hladké a zrádně zakřivení. Než stačil cokoliv udělat, jeho tělo se na tu neznámou věc se žuchnutím zřítilo a aby toho nebylo málo, to cosi se s ním okamžitě dalo do pohybu. Zalapal po dechu. Svah zvítězil a bral si Tristana na provizorních saních sebou. Řítil se nekontrolovatelně dolů, zatímco mu vítr svištěl kolem uší a on neviděl nic víc, než extrémně rozmazanou skvrnu. „Tohle… nebylo… v plánu!“ zakřičel, napůl vyděšeně, napůl se smíchem, který se mu nečekaně vydral z hrdla.
„Yggdrasile! Já... Já nemohu zastavit!” volal za ním v naději, že ho mladík na něčem dostihne a pomůže mu to vozidlo nějak zkorigovat, než skončí kdo ví kde, nebo kdo ví v čem. Jenže se prostě nemohl ubránit tomu, aby se nesmál. Bylo tak neskutečně absurdní, co se jim v posledních hodinách dělo, že se přestal brát tak vážně a prostě se tomu poddal.

Uspořádej s někým dalším koulovačku.

Yggdrasil toho moc nenamluvil, což vlastně nebylo ani trochu k údivu, ale aspoň se opravdu začal uklidňovat. Tristan zachytil, jak se mladíkův dech postupně uklidňuje. „Dobře, to je... super,” povzbudil ho v konání a trochu ustoupil, když zahlédl zamlženou siluetu, jak se někam vydala. Hlavu otáčel spíše po zvuku jeho kroků, protože viděl opravdu mizerně. Zaslechl jeho nejistou otázku. Serio? Jakože... Seriozně? Jakože jestli to myslím vážně? Ptal se sám sebe zmateně. Měl mu na to odpovídat? Co když to znamenalo něco jiného a on mu řekne nějakou blbost, která ho zase rozhodí? „Opravdu nikam nezmizíte,” ujistil ho tedy nakonec tak nějak neutrálně, zatímco si i přes svou vlastní nejistotu udržel neochvějný hlas. Musel tu být teď pro něj, jako tu byl Yggdrasil předtím, když ho bezpečně převedl přes hory.
Slyšel, jak si sám pro sebe opakuje slovo magie, zatímco se nacházel někde u vody a tam se nejspíš koukal, co se s ním děje. „Magie se občas ukáže takto neohrabaně, zvlášť, když s ní nemáte zkušenosti. Ale čím více s ní budete trénovat, tím lépe ji ovládnete a již se nebude stávat, že by vás takto překvapila,” ujasnil mu.
Potom vlček pronesl to jisté finito a jeho hlas se navrátil do normálu. Již byl zase klidný a i Tristan si mohl oddechnout. Opatrně popošel blíže k němu, tentokrát s větší jistotou, protože se mu na okamžik rozlilo světlo po krajích zorného pole a silueta už nebyla tak rozpitá. „Myslím...” začal zamyšleně. Neměl tolik zkušeností s magiemi, byl na Galliree chvíli. Sice v jeho domovině magie byla také, ale moc se o ní nemluvilo. Věděl, že tahle země je magií protkaná. „Skrývání, možná? Je to magie, co tlumí vaši přítomnost, asi jako když se stín ztratí ve stínu,” pověděl a nechal nějakou pauzu, aby to zvládl mladík celé vstřebat. „Nejspíš vás bude těžké najít, pokud si to nebudete přát, až ji jednou zkrotíte.” Pověděl uznale. Byla v tom síla, i když se teď projevila ve formě, která oba vyděsila.
Jak tak stál na tom sněhu a viděl teď o něco lépe, vetřela se k němu téměř dětská touha ověřit si, že ten vlček opravdu stojí tady a není to třeba jen další přelud z Limba. A tak se sklonil a nahmatal tlapou chladnou hmotu. „Ještě pořád se trochu bojím, že každou chvíli zmizíte,“ poznamenal skoro nevinně, jako by jen přemýšlel nahlas. A pak se narovnal a hodil po Yggdrasilovi menší sněhovou kouli, respektive spíše větší hrst sněhu. Ten dopadl s tlumeným žuchnutím na mladíkův bok. Tristan zamrkal, jako kdyby byl sám překvapený, že se trefil. „Vidíte?“ ozval se s náznakem úsměvu v hlase, který působil o něco lehčeji než doteď. „Kdybyste mizel úplně, minul bych vás.“ Nadnesl s elegantní nevinností, jako by si tím ten čin chtěl omluvit. „A co vy? Dokážete mi to vrátit?” V jeho postoji bylo něco nepatrně hravého i přes všechu tu únavu a hlad. Byla to výzva k menší koulovačce? Zcela určitě, stejně jako tiché přání tady s ním zůstat ještě o chvíli déle.

Tristan měl pocit, že cítil, jako kdyby se v mladém vlkovi něo lámalo. Ten malý otřes podrážděnosti v jeho hlase. Yggdrasilovo „non capisco“ znělo jako zabouchnuté dvířka, za kterými se hromadil tlak. Tristovi to neuniklo. Ale pak přišla ta vtipná otázka, zda není lepší si dát prostě zajíce. „Zajíce…?“ zopakoval laškovně, v tónu se objevila něžná pobavenost, která by mohla snadno sklouznout v ironii, kdyby nebyl Tristan tím, kým je. Přemýšlel, zda mu dále něco vysvětlovat, protože by dle něj měl mladík vědět, že zajíc ničemu nepomůže, pokud někoho naštve, nebo zraní. Taková naštvaná vlčice by mu taky mohla toho zajíce omlátit o hlavu. Ale vycítil, že by se v tom prozatím neměl dále nimrat a zatěžovat tak vlčkovu hlavu. Možná bylo lepší ho zkusit nechat zpracovat to, co se zatím dozvěděl a vrátit se k tomu později, až se to trochu rozleží. „Jasně, někdy je lepší si dát prostě toho zajíce,” odsouhlasil to nakonec smířlivě.
Ale pak se začaly dít zvláštní věci. Měl dojem, že Yggdrasil zmizel, jelikož náhle ztratil jeho pach. O to víc bylo překvapivé, když se ho ten vlček náhle krátce a neobratně dotkl čenichem a svou řečí mu oznámil... nejspíš to, že tam je. Upřímně, kdyby tím jazykem nepromluvil, buď by nevěřil tomu, že je to on, nebo že je to vůbec vlk, protože prostě... ho asi zradil vlastní čenich. Jeho hlava zatím dokázala zpracovat jediné - asi se půjde bodnout, protože jestli bude slepý a k tomu ani nebude nic cítit, může to vzdát rovnou. Jenže sotva si stihl oddechnout úlevou, že tu Yggi je, všechno šlo zase do háje.
V ten okamžik se ozvalo to vykřiknuté, šokované „Dios mio!“, bylo to ostré, zpanikařené a vůbec ne ladící s jeho obvyklou stoickou kontrolou. Tristan sebou škubl tak prudce, až málem zahučel do řeky. Snažil se rozmrkat oči, aby zase aspoň něco viděl a snažil se zhodnotit situaci, přičemž se jednou dlouze nadechnul, aby zchladil rozházené nitro. Hrozilo jim nebezpečí? Srdce mu vyletělo až do hrdla. „Yggdrasile?” Oslovil ho s opravdovými obavami v hlase. Byl to strach o druhého, ne o sebe. Z vlčka vypadlo, že mizí. A dle hlasu byl v neskutečné panice. Tristan dlouze vydechl, opět pro uklidnění sám sebe, aby zvládl uklidnit zbytek.
Pak k němu natáhl tlapu a po slepu vyhmátl cizí kožíšek. „Nikam nemizíte, Yggdrasile, jste tady,” ujistil ho hlubokým a klidným tónem. „Podívejte se na mě, pomalu dýchejte a mluvte se mnou,” vyzval ho bez naléhání v hlase a pomaličku z něj tlapu stáhl, jako kdyby se bál, že se mladíček rozpadne na tisíc kousků. Přitom se díval jeho směrem a v jeho očích, navzdory slepotě, byl jemný pohled plný pochopení. Pak udělal krok blíž, tak, aby mezi jejich těly zůstalo pouhých pár centimetrů. Cítil, jak z jeho těla sálá teplo a jeho zrychlený dech ve své srsti. „Podívejte,“ zašeptal, skoro laskavě. „Cítím vás. Stále jste tady. A já tu budu stejně tak.“
Dělalo mu starosti samozřejmě, co se to děje, ale jak tak uklidňoval druhého, stihl se uklidnit také, proto jeho hlava konečně vyhodnotila jedno jediné, rozumné řešení: „To, co se děje, je magie. Špatně řízená, ale ne nebezpečná. Přejde to, stačí jen, když přesměrujete myšlenky někam jinam a budete zhluboka dýchat.” Navedl jej nepatrně na správnou cestu.

Najdi a ochutnej rybí nanuk

Po malé chvíli ho Yggi ujistil, že mu Tristan nijak neublížil. To slovo v něm ihned uvolnilo napětí, které nechtěně držel až moc křečovitě. Přestože slova mladíka byla zvláštně lámaná, zněla upřímně, bylo to něco, co Trist spíše cítil, než tak úplně slyšel. Mladíkova otázka, které zprvu nerozuměl, ho překvapila, ale když se opravil do řeči, které rozuměli oba dva, vyjely mu koutky tlamy, jako by oceňoval ten fakt, že se vůbec ptá a zajímá. Ten vlček se velmi pomaličku odemykal a to bylo na tom to krásné.
„Jsem,“ odpověděl Tristan klidně, i když pravdou bylo, že jeho tělo pulzovalo bolestí z každého pohybu a v hlavě se mu občas točil svět jako rozhoupané moře. Nebylo to z toho pádu, ale z toho, že se jeho tělo ještě vzpamatovávalo z nedávné smrti. Neřekl to, nechtěl, aby mladík řešil jeho potíže. Stačilo, že ho už tak musel vodit jako mládě.
Chtěl pomoci dostat se vlčkovi na nohy, tak přikročil blíže, aby mu byl oporou, kdyby mu to při vstávání náhodou podjelo a v tu chvíli se jejich boky zase opřely o sebe. To už každopádně Tristan čekal, protože mu tu možnost dal a on zase naopak nechápal, že to jeho společník pochopil úplně jinak. Spíš si nebyl jistý, jestli to Yggdrasil přijal, nebo jen toleroval, ale najednou tu stáli dva vlci, opření o sebe a oba si mysleli, jak moc si navzájem nepomáhají.
Když Yggi zopakoval jeho slovo záměr a jeho přizvuk se v tom nepatrně zlomil, hnědý vlk cítil, jak mu jemně poskočilo srdce, protože mu to připomínal, jak kdysi učil mladší vlčata jejich první slova, když si zrovna ve smečce našel chvilku. Tady to ale nebyla směs hravosti a takové té nevinné hlouposti vlčete, byla to... čistota. Nezkušenost bez hanby a zvědavost nezkalená strachem, že se zesměšní. „Ano,“ potvrdil tiše, jako by mladíka nechtěl vyplašit. „Záměr. Slova nemusí nic spravit… ale mohou ukázat, že nám na někom záleží.“ Ale jeho další otázka ho trochu zaskočila, přiměla ho sklonit hlavu a chvíli přemýšlet. Tristan se jemně pousmál. To byla otázka, která by mnohem lépe seděla starému mudrci než mladíkovi s nejistou řečí. Pomalu sse nadechl, aby srovnal dech a odpověděl: „Možná ano. Možná ne.“ Byl stále stejně trpělivý a nešel na něm znát ani náznak toho, že by ho jeho otázky vyváděly z míry. Bezděky si vzpomněl na otce, když mu musel odpovidat na podobné otázky. „Někdy se omluva říká víc pro toho druhého, ne pro sebe. A někdy…“ na vteřinu zaváhal, „…je to způsob, jak dát vědět, že vidíme, že jsme ublížili, i když jsme to nezamýšleli.“ Připadal si, jako by vysvětloval význam měsíčního světla vlkovi, který dosud znal jen slunce. Možná z toho Yggi nebude mít vůbec nic, ale Yggdrasil aspoň poslouchal. Opravdu poslouchal. A Trist jen pevně doufal, že bude schopný nalést vhodná slova k tomu, aby mu tyhle věci nějak objasnil.
Chystal se ještě něco dodat, ale najednou měl dojem, jako by tu byl sám. Mladíkova vůně náhle zmizela. Jakože úplně. „Yggdrasile?” špitnul vyplašeně a začal stříhat ušima, jestli neuslyší aspoň krok, co kráčí od něj. Rozhodl se jenom tak odejít? Provedl něco? Nebo se snad vlček vyplašil kvůli tomu, že nechápal, co mu to tady říká? Ale pak ho najednou uviděl. Už tak měl vidění hodně špatné, ale momentálně to asi bylo ještě horší, než předtím. Ta barevná silueta jako by propouštěla světlo, vypadalo to, jako by byl stvořen z průsvitné vody a ne z masa a kostí. Tristan přimhouřil oči, chvíli se snažil zaostřit, ale obraz se mu hned rozložil do barevného šmouhovitého chaosu. Raději zamrkal a nechal to být. Přisuzoval to tomu, jak špatně viděl. Ale že už ani necítil? To by bylo teda pěkně v prčicích.
„Oh, já se jen lekl, že jste...” Než stihl cokoliv doříct, zaslehl kousek od sebe hlasité plácnutí. Hnědý vlk sebou škubl a instinktivně k tomu zvuku otočil hlavu a nastražil uši. A ta věc, co tu najednou přistála z vody, jej hned přesvědčila o tom, že cítí. Protože okamžitě ucítil rybinu. Po čuchu se k té věci přiblížil, protože momentálně se rozhodl jeho zrak, že mu zase zamává a čumákem do té ryby drnknul. Překvapila ho okamžitě konzistence a to, že je úplně ledová. Jako víc ledová, než by měla z momentální vody být.
Byla to ryba. Umrzlá. Hotový rybí nanuk. A on, jelikož byl unavený, slabý a hlad se mu svíral v útrobách už několik hodin, zvažoval celé tři vteřiny, než si povzdechl, rozevřel tlamu a popadl to mezi zuby. Chuť ho udeřila téměř okamžitě - slaná, studená... rybinová. A ani přes ten hlad mu to vůbec nechutnalo. Okamžitě to pustil a vzduch mu vyletěl nosem jako horký oblak odporu. „…to je odporné,“ zaskuhral tlumeně, jako by si to tajil sám před sebou a odvrátil se od nanuku pryč. A raději i ustoupil, ačkoliv nevěděl, do čeho nebo spíše koho zase narazí, ale naštěstí mladík nebyl tentokrát tak blízko, nebo aspoň nestál v cestě, naštěstí. Zahanbeně si odkašlal a narovnal se, jako by se snažil znovu nabrat svůj obvyklý klid a autoritu.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

Chvíli zůstával se zadrženým dechem, jelikož nedokázal zhodnotit, co všechno se vlastně potentovalo. Nebo spíš co všechno dokonil. Ani ho tak nezarazil náhlý zákaz od Yggdrasila, aby se neomlouval, ale spíš to, že na chudákovi skutečně leží. Na okamžik se mu vrátilo vnímání, do jeho očí se vrátilo zvláštní světlo a on rozpoznal jen dvě vrstvy barev, tedy svůj vlastní tmavý stán a pod ním mladíkovu barevnou srst rozpité kontury. Vzduch mezi nimi byl horký, přestože všude kolem nich byla zima. Opatrně, tak, aby ho neudeřil do obličeje, nebo kamkoliv jinam, se nadzvedl, ne rychle, ale spíš s těžkopádnou elegancí někoho, kdo nechce ublížit a ani přidat víc trapnosti do situace, které už tak měl plné zuby.
„Neublížil jsem vám?” zeptal se tedy hned pohotově a starostlivě. Byl zvyklý kontrolovat všechny kolem sebe... jen ne sebe. Jeho tlapky se zabořily do mokrého sněhu a když se konečně zvedl úplně, dal Yggimu prostor, aby se mohl zvednou taktéž. Nejraději by mu pomohl, ale jak byl celý rozházený, tak nevěděl jak. Snažil se tedy co nejrychleji hodit do klidu, aby byl zase tím klidným přístavem, do kterého se dalo vplout i v bouři. Pak sklopil hlavu, aby se ujistill, že Yggdrasil opravdu vstává a když zaslechl zvuk mladíkových tlap, udělal krok blíže, aby mu kdyžtak nabídl nějaké to podepření.
Na jazyku měl stále hořkou pachuť omluv, které by nejraději vychrlil, přesto je musel všechny polykat a respektovat tak jeho přání, aby se neomlouval. „Omluvy možná nic nespraví,“ řekl nakonec pomalu, jako by vážil každé slovo, které nechce použít špatně. Navíc chtěl nějak překlenout to ticho, kteér mezi nimi takto vzniklo. Sice mu do teď nikterak nevadilo, ale momentálně bylo opravdu tíživé. „Ale mohou ukázat záměr. A někdy… mohou přestat bolet věci, které jsme neměli v úmyslu způsobit schválně.“ Snaha pokusit se aspoň trochu objasnit, k čemu vlastně jeho omluvy slouží, byla trochu nejistá, přesto si za tím stál.
Pak ho napadlo, že by se mohl pokusit situaci uklidnit jinak. Byl zvyklý, že napětí uvolňoval horký nápoj. Věděl, že v něm dřímá jistá magie, ale neměl ji ani trochu zmáknutou. Přesto se pokusil opravdu horlivě zasoustředit na jednu z louží, kterou v zamlženém vidění zahlédl. Vypadalo to, že na jejím zledovatělém povrchu přeskočilo pár jiskřiček ohně, ale... Nejspíš to nemělo takový účinek, jaký by si představoval. Ledová krusta na kaluži sice povolila, ale čaj z vody pod ní rozhodně nebyl. Povzdechl si na náznak, že se vzdává. „Inu, tímhle se asi moc nezahřejeme,” usmál se omluvně.

1/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Tristan stál v tichosti na břehu tůně, kam se v zimním šeru zatoulal jen pro to, aby si na chvíli odpočinul. Ledový vítr se mu opíral do srsti sta odstínů hnědé. Všude kolem něj panovalo ticho, které záměrně vyhledal. Pomalu se naklonil k hladině, která navzdory chladu nezamrzla, což už ho ve zdejších krajinách vůbec nepřekvapovalo. Od doby, co zemřel, uplynula už nějaká doba a on konečně viděl normálně. Občas ho i tak zrak pozlobil, ale vlastně si už docela zvyknul. Jeho hluboký dech na malou chvíli rozvlnil hladinu, ale po chvíli se zase ustálila a on se za nedlouho zahlédl v odraze.
Pomalé vlnky se propojily s odrazem v jeho očích, připadalo mu, že v nich zahlédl záblesk tepla a... cizí siluetu po svém boku? Nejasnou, jako kdyby to byl jen nějaký zlomek světla. Zarazil se. Nesnažil se tomu dát konkrétní tvar, nikdy si netroufal předvídat budoucnost po tom všem, co zažil, ani si ji přát. Ale jak tam tak stál, napadlo ho, že by možná přece jen mohl. Možná ta silueta znamenala, že nebude následující rok tak osamělý? Že vedle povinností a neklidu, který se vracel díky jeho starým ranám, by mohlo přijít něco... jemnějšího.
Hladina se rozvlnila znovu, tentokrát nejspíš tím, že do ní něco spadlo, možná list. V odrazu zahlédl nikterak výrazné světlo. Mohlo to znamenat záblesk klidu, jaký už dlouho nepoznal? Nebo naději v lepší zítřky? Tristan nakonec uhnul pohledem skoro rozpačitě, jako kdyby se dopustil něčeho... co by neměl. Narovnal se a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Ačkoliv nevěřil na věštby, měl pocit, že mu dnes tůně neukázala lež. A že rok, který přijde, po něm bude chtít jediné: aby se nebál pootevřít dveře, které si tolik let držel zavřené.