Tristanova povaha je z převážné části zformovaná jeho otcem, který nese jméno Tonres. Jemu tento vlk vděčí za to, kolik mu toho do života dal a vštípil. Silné emoce a hluboké vazby se postaraly o to, aby z něj vyrostl vlk plný oddanosti a galantnosti. V téměř každé situaci z něj čiší vděčnost a úcta k druhému, což z něj činí nejen věrného společníka, ale i silnou oporu pro ty, kteří mu jsou blízcí. Nejspíš může z počátku působit trochu nečitelně a tajemně, což některé dost možná bude lákat tuhle slupku provrtat a nahlédnout dovnitř, nebo to některé možná naopak odradí a půjde si dále svojí cestou. Jeho hluboké myšlenky a pocity se často skrývají za maskou klidu a rezervovanosti. Přesto, jakmile se s ním jeden sblíží, odhalí jeho skutečnou přátelskou povahu. Je to vlk, který má velké srdce a ochotu pomáhat, ačkoli to nemusí být vždy na první pohled zřejmé.
Jednou s nejvýraznějších vlastností u Tristana je rozhodně trpělivost. Dokáže se vyrovnat s různými situacemi a dokáže pochopit a respektovat potřeby ostatních a snese opravdu hodně. Rád naslouchá a když promluví, jeho slova mají váhu. I když je spíše introvertní typ, jeho silná empatie mu umožňuje zcela porozumět pocitům ostatních vlků a dokáže být uklidňující oporou v těžkých chvílích. Zvládá si vytvářet přátelské vztahy i s těmi, kteří jsou na první pohled odlišní, vcítí se do bolestí i radostí druhých a je tak příjemným společníkem. Jakmile si někoho oblíbí, dokáže být neochvějným přítelem. Jeho opravdovou vnitřní hloubku ovšem objeví jen ti, kteří se zavrtají opravdu hluboko pod jeho kožich. Moc dobře si díky otci uvědomuje, jak moc je mít v životě silnou a stabilní oporu. Díky němu zná, co je to čestnost, loajalita a hlavně odvaha.
Jeho trpělivost jde také znát v tom, že umí čekat na ten správný okamžik. Nikdy se nenechá vyprovokovat k rychlým a unáhleným rozhodnutím, raději se zaměří na analýzu situace a zvážení všech možností. Tato vlastnost mu dává výhodu v konfliktech, kde dokáže vycítit, kdy je nejlepší zasáhnout a kdy se naopak stáhnout.
Ovšem jeho smysl pro spravedlnost je opravdu silný, a tak si nenechá líbit úplně vše a pokud někdo překročí jeho hranice, dokáže být opravdu nekompromisní. Tato zásadovost z něj také dělá rozeného vůdce, ačkoliv Tristan sám se tomu vyhýbá, jelikož by se nerad nad kohokoliv nadřazoval. Jeho názorem je, že by si všichni měli být rovni, tudíž docela nerad vyhledává smečky. Je mu silně proti srsti například pořadí, ve kterém vlci smí nebo nesmí jíst po tom, co všichni společně ulovili kořist.
Navzdory tomu, že se jedná o odvážného a pevného vlka, jednu velkou slabinu má. Strach z partnerství a ze založení z rodiny. Jeho životní příběh se s ním táhne po celou dobu a má obavy, že by se jeho potencionální partnerka mohla zachovat stejně, jako tenkrát jeho vlastní matka. Velmi těžce to překonává a odmítl tímto už nejednu možnost vztahu.
Na závěr je tedy nutné shrnout, že je Tristan ztělesněním elegance a galantnosti, která se očividně dědí, minimálně z otce na syna. Jeho chůze je ladná a každý krok promyšlený, jako kdyby se snažil neustále zapůsobit na své okolí, ale opak je pravdou. Chtěl by být spíše raději neviditelným. Tomu ovšem ani nenasvědčuje to, jak se stará o svůj krásný lesklý kožich, který je neustále pečlivě upravený. Prostě už z dálky jde poznat, že se nejedná jen tak o ledajakého floutka.

Jeho příběh nezačal úplně sluníčkově, jak to většinou bývá. Žádný šťastný pár rozplývající se nad vytouženými vlčaty se totiž nekonal. Tristan byl vyloženě nechtěné a nečekané vlče, které se narodilo uprostřed toulek jeho rodičů. Ihned, jakmile se poprvé nadechlo – jako jedináček – přišlo málem o život. Pokusila se jej zabít vlastní matka, která nesla jméno Moonlight. Maličký měl jediný štěstí, že v tu chvíli tam byl Tonres, jeho otec, který se mezi ni a vlče postavil a tím Tristanovi zachránil život. A během následujících dnů hned několikrát. Moonlight se nedokázala vyrovnat se ztrátou svobody, o kterou porodem vlčete přišla. Změnila se v krvelačnou bestii, která měla jediný cíl. Zabít to malé vlče. Tonres hlídal svého potomka dnem i nocí, nechtěl o něj přijít. Spousta probdělých nocích, kdy bděl nad synem, aby o něj nepřišel.
Nakonec se to celé zvrtlo poměrně rychle. Tristanovi tou dobou bylo okolo měsíce, když se jeho matka rozhodla, že svůj plán konečně vykoná a pořádně. Byla tolik namotivovaná své vlče zabít, že viděla rudě. Neexistovalo nic, jen vidina prokousnout maličkému hrdlo. V tu chvíli jeho otec pochopil, že tudy cesta nepovede. Zasáhl a tvrdě a s vlčicí se porval. Ta na poslední chvíli utekla a zřejmě někde opuštěná zemřela na následky zranění.
Vlče si příliš situaci neuvědomovalo, nebylo na to ještě dostatečně rozumné. Zůstalo otci na krku a ten se o něj toužil postarat, jak nejlépe dovedl. Jako priorita číslo jedna bylo najít úkryt, kde se budou moci schovat a žít. Tonres čapl vlče za kožich a začal s hledáním. A když už se zdálo, že nic nenajde, objevili svůj domov. Bobří hráz.
Hlavním menu byli bobři. Ach, jak jednoduché bylo je ulovit a jak si malý Tristan liboval, když okusil chuť masa. Už nechtěl nic jiného. Jak tak jedl, tak sílil, rostl a postupně přicházel k rozumu. Snažil se dozvědět se, kde se tady na tom světě vzal a kde má tedy tu maminku, která jej porodila. Táta se ale těmto otázkám spíše vyhýbal. Něco málo se mu z něj vydolovat podařilo, ale čím více plynul čas, tím více to nechával být. Spíše jej Tonres zahrnoval skvělými příběhy po večerech a přes den jej učil všemu, co do života potřeboval.
Tatínek mu vštěpil opravdu mnoho. Spoustu bohatých znalostí a nekončících zkušeností a Tristan se každým dnem zlepšoval a zdokonaloval. Jablko nepadlo daleko od stromu a vyrostl z něj opravdu vychovaný a vyrovnaný vlk. I navzdory mladému věku byl opravdu vyspělý a realisticky uvažující – přesně tak, jak Tonres chtěl. Neměl ani trochu prostoru pro to, aby se choval jakkoliv nemístně a bezhlavě. A že se díky němu odrostlé vlče naučilo hlavu opravdu perfektně používat.
A tak čas plynul, Tristan dospěl a jelikož toužil po vlastních cestách a poznávání světa, přišlo na řadu rozloučení. Nechtělo se ani jednomu a slíbili si, že se jednou zase shledají. Těžko říci, nakolik tomu oba dva věřili, když byl svět tak obrovský, ale dal slib jak otci, tak sám sobě – jednou ho najde. A sliby se plní, i kdyby šlo o život. Bylo na čase opustit svého otce, svůj vzor a svého zachránce a jít si vlastní cestou. Přeci nemohl být na svém otci zaháknutý celý život. Pro to ho určitě Tonres všechno neučil.
V prvních momentech vůbec nevěděl, co se životem. Kam se vydá? Co bude dělat? Několik prvních dní po otci opravdu dost tesknil. Přeci jen byl zvyklý, že je s ním od malička. Občas se sice odloučili, když se šel jeden, nebo druhý toulat, ale většinou to bylo v řádku pár hodin. Maximálně den, či dva. Tohle byl nejdelší čas, co bez otce strávil. Věděl, že to není úplně v pořádku. Jednalo se o psychickou závislost? Možná. Každopádně to odloučením docela rázně vyřešil, aniž by o tom z počátku vůbec tušil. A věřil sám sobě, že to překoná. Smutek ovšem nebyla jediná strast. Zjistil, že o samotě je život mnohem složitější. Při cestování si neměl s kým povídat, na lovu musel spoléhat sám na sebe a při bloudění musel věřit pouze svým instinktům. Přesto to mladý Tristan zvládal, i když občas s nějakým selháním. Nelenil ovšem nikdy příliš dlouho a snažil se to při první možné příležitosti napravit.
Týdny se toulal sám, než narazil na cizí území. Označkované hranice tu čpěly na sto honů. Tristan dlouho uvažoval nedaleko od nich, zda se má pokusit smečku navštívit, či nikoliv. Rozhodl se ale, že to pro ten den raději nechá být a složil hlavu kus od hranic. Uložil se ke spánku a usnul, byl po cestách unavený.
Vzbudil ho hluk. Trhl sebou a prudce zvedl hlavu, aby zkontroloval, co se zde děje. Nedaleko od sebe zahlédl bandu mladých vlků. Poskakovali kolem vlčice, smáli se a měli spoustu hloupých narážek. Ta vlčí slečna byla očividně naprosto zoufalá. Občas po některém z nich zacvakala zuby, nebo něco naštvaného štěkla. Mladý pozorovatel neváhal a vydal se dívce v nesnázích pomoci. Hlouček vlků okřikl a svým vzrostlým tělem udělal zátarasu mezi nimi a nebohou obětí. Cizinci se mu smáli a kroutili nad ním hlavou. Bylo jich více. Tristan věděl, že by neměl v boji šanci, leda že by prvnímu po tlapce dal pořádně za vyučenou. Jedním rychlým a silným hmatem. Vytušil ale, že tím by problémy neskončily. Nakonec tedy zvolil diplomatickou cestu. Sice si vysloužil výsměch svých vrstevníků, ale on i vlčice vyvázli bez jediného škrábnutí.
Jmenovala se Cloe. Byla zhruba stejně stará jako Tristan a patřila do smečky, jejíž hranice byly nedaleko. Támhle ti pánové, co ji obtěžovali, byli z jiné smečky, která sídlila nedaleko. Tyto dvě smečky spolu měli neustále spory, protože si vzájemně narušovali a vybíjeli lovná místa, kde zrovna tuhle mladou vlčí slečnu potkali a pořádně si ji chtěli podat. Byla Tristanovi zavázaná a zavedla jej do smečky, kde ho představila alfám, jakožto jejího zachránce. Byla jejich dcerou. Ti mu byli vděčni a nabídli mu místo ve smečce. Tristan dlouho váhal a jeho odpovědí bylo, že si své členství rozmyslí, vzhledem k tomu, že si nebyl jistý, jestli se chce tak brzy někde vázat. Nakonec ale svolil, protože uznal, že je potřeba si vyzkoušet všechno.
Nejvíce času trávil s Cloe, se kterou si začal dost rozumět. Stali se velkými přáteli a Trist se snažil pořád si nepřiznávat, že by se mu mohla líbit. Ale mladistvé hormony jej stále přemlouvaly, říkali, že ji chce, že po ní touží a musí ji mít. Snažil se tyhle jednoduché pudy potlačit a bylo to pro něj opravdu těžké. Po několika týdnech, kdy kolem sebe mladíci kroužili, jelikož tyhle touhy byly vzájemné, se Tristan rozhodl, že se bude vlčici raději vyhýbat. To jí samozřejmě došlo velmi rychle a o to více neodbytná se snažila být, protože situaci nedokázala pochopit. Věděl, že k ní musí být upřímný a povědět jí, jak se věci mají, ale měl strach, nechtěl jí ublížit, ale nebyl ani připravený na to, aby to spolu dali do kupy. V ten večer, co se s ní konečně chtěl setkat a o všem si popovídat, se ale zvrhlo něco strašného. Sousední smečka zaútočila na vlky přímo na jejich území. Strhla se neuvěřitelná mela plná soubojů, bolesti, krve a smrti. Tristan za smečku bojoval, jako by byla jeho vlastní. Snažil se být Cloe po boku, aby ji chránil. Uštědřil v boji několik šrámů a ran, ale nakonec souboj jeho smečka vyhrála. Bohužel s velkými ztrátami.
Jeho zranění byla natolik vážná, že proležel několik dní v úkrytu a celý svět měl v mlze. Občas postřehl něčí jemné doteky a něžný hlas. To Cloe se o něj starala s neuvěřitelnou vervou a snažila se, aby její přítel přežil. A povedlo se jí to. Když Trist přišel k sobě, začínal se teprve dozvídat, co všechno se stalo. Zemřela spousta vlků a mezi nimi i obě alfy. Smečka měla co dělat, aby si území uhájila, když přišli o vůdce. Jejich místo musela vzít jejich jediná dcera, takže před ním stála mladá alfa. Byl překvapený a ještě více jej překvapily prosby o to, aby jí s touhle zodpovědností pomohl. Byla zoufalá, plakala a prosila. Nemohl jí odmítnout.
A tak se Tristan stal alfou Skalní smečky po boku Cloe, se kterou měl těžce nedořešené záležitosti, na které na štěstí zatím nebyl čas. Smečka byla stále ve velkém chaosu a probíhaly boje i uvnitř. Vlci se snažili postupovat v hierarchii a dokonce si troufali i na nástupkyni alf. V momentě, kdy smečce představila druhou alfu, Tristana, nepokoje postupně ustály. Snažil se to všechno krotit a dal smečce řád, který potřebovala. Anarchie postupně ustála a smečka se stala opět soudružnou a plnou pokoje, jako předtím. Mladý alfa (ne)pár často dělal nějaká pochybení, ale zvládli si na svou stranu získat několik starších zkušenějších vlků, kteří mladíkům rádi radili a předávali moudré rady.
Smečka několik měsíců dlouho prosperovala a za ty měsíce zvládl Tristan přejít i svůj strach z partnerství a s Cloe se dal dohromady. Byl z nich oficiálně konečně pár. Oba byli najednou šťastnější, a to se přenášelo i na členy smečky, kteří se těšili na jejich možné potomky. Zda byla alfa v očekávání, či nikoliv, se Tristan nikdy nedozvěděl. Celá smečka totiž podlehla smrtícímu útoku nepřátelské smečky, včetně jí. Trist netušil, zda někdo vyvázl naživu. Při souboji totiž spadl ze skály a jeho bezvládné tělo se kutálelo lesem někam pryč, kde se naštěstí nepřátelům ztratil a díky tomu přežil, i když byl hrozně potlučený a bolavý. Když se chtěl na území smečky vrátit, nešlo to. Byla obsazena.
Zlomilo mu to srdce a s tím se zase vydal o kus dále. Tolik smutku a zoufalství, tolik otázek, jak to dopadlo, co se stalo, kde je jeho partnerka a či to vůbec přežila. Potuloval se stále okolo a snažil se zjistit, co se jen dělo. Věděl, že se nemůže příliš přiblížit k hranicím, protože si byl jist, že by byl ihned zabit, jakožto bývalá alfa a tedy jejich úhlavní nepřítel, na kterého si museli dát pozor.
Za pár týdnů se konečně podařilo to, po čem toužil. Narazil na staříka z jejich smečky. Netušil, jak z toho vyvázl, možná utekl, či si domluvil nějaký smír, ale to bylo v tu chvíli jedno. Tristan se snažil zjistit jediné. Kde je Cloe? Kde jsou ostatní? Dozvěděl se, že ten boj byl naprostá tragédie, jelikož tenhle vlk všechno sledoval ze své skrýše, byl svědkem všech zvěrstev, které se tam stali. Byl svědkem toho, jak druhá alfa přišla o život a prý si byl jistý, že ani Tristan nepřežil. Tomu se podlomila kolena, nemohl uvěřit tomu, že je to pravda, zcela ho to zlomilo.
S tímto staříkem strávil několik dní, možná týdnů. Přesunuli se spolu na bezpečnější místo, co možná nejdále od jejich bývalého domova, který jim už nepatřil. Jmenoval se Turry a předal Tristanovi spoustu moudrých rad do života, než odešel na věčný svět. Mladý vlk byl zlomen další ztrátou. Netušil kolik duševní bolesti je vlk vůbec schopný unést, než se sesype jako domeček z karet, ale měl pocit, že od toho nemá daleko. Přesto jej tyhle rány na srdci ještě více zocelovaly. Formovaly z něj vlka, který se z něj postupem času stal, zformovaly z něho samotáře, který se raději vyhýbal jakékoliv společnosti, aby nemusel snášet další ztrátu. Měl pocit, že jeho společnost přináší smůlu.
Dlouho se toulal sám, pohyboval se krajinou křížem krážem – s jediným cílem: Najít svého tátu. A osud mu přál a přivedl ho přímo do Gallirey.