Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Okamžik, kdy víš že je to v pr... Prosím drahokamy, mušličky, křišťály.

20 mušlí, 20 drahokamů a 2 křišťály!

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli je v pořádku, ale poznala mě, čímž mě to zahřálo u srdce. Znova jsem se ujistil v tom, že tohle je to správné místo k žití. S Jasnavou jsem prožil skoro jednu celou zimu, kdy hledala svého přítele, nebo kamaráda. Bohužel jsme ho myslím v té době společně nenašli, ale snad se jí poštěstilo později. "To samozřejmě i já Vás drahá Jasnavo," ujistil jsem ji rychlím úsměvem.
Musel jsem však rychle rozjet jakékoliv pátrání po tom, co se jí stalo. Měl jsem velké obavy, aby v tom nebylo cizí zavinění, takže jsem ihned myslel na to nejhorší. Jasnava mě ale však vyvedla z omylu. "Divného?" Zopakoval jsem po ní a starostlivě při tom sklonil hlavu. "Už jste doma, není se čeho bát, jsem tu pro Vás," ujistil jsem ji, ale chtěl jsem aby jí bylo lépe. Nemohl jsem po ní chtít, aby mi hned vyplivla celý příběh. Zdá se, že si potřebuje odpočinout. "A-ano, s příchodem sněhu to už bude zhruba rok," usmál jsem se na Jasnavu, abych jí přivedl na jiné myšlenky. "Neměl jsem tušení, že náhoda nás svede zase dohromady," řekl jsem, ale jako bych ty slova řekl do úplného prázdna. Jasnava se dívala někde kolem mě, jako bych tu ani nebyl. Zvedl jsem svou tlapu a při tom s ní lehce zahýbal, abych na sebe trochu upozornil. To musela být pořádná šlupka," to mi střelilo hlavou jako první. "Drahá Jasnavo?" Houkl jsem. "Možná bych Vás měl doprovodit do úkrytu, máme tam čerstvé maso z lovu," navrhl jsem nejistě, nebyl jsem si zcela jist, že je opravdu v pořádku. Samozřejmě jsem měl na jazyku spousty dalších otázek, jako například, jestli našla svého přítele z dob, kdy ho hledala. Nebo co se vlastně úplně stalo, ale šlo mi teď hlavně o její pohodlí a aby se cítila zase v pořádku. Protože se nedívala tak úplně na mě, přišlo mi jako by kolem mě snad bloudili bludičky, ale já žádné neviděl. Možná za to mohla moje barvoslepost, ale něčeho co by kolem mě lítalo bych si všiml. Ani moucha tu v tuhle chvíli nebyla.

Upozornil jsem na maso v úkrytu a mohl tak pokračovat při obchůzce. Neměl jsem moc dobrý pocit z toho, kolik tu bylo pachů. Spánku bych stejně moc nedal. Takže jsem raději zvolil unavit se ještě víc. Procházel jsem mezi stromy a nasával tak podzimní atmosféru. Dával jsem si pozor, abych moc nenapínal břišní svaly, kopance od zvěře byly určitě jisto jistě znát.
Neuběhla ani moc dlouhá doba, než jsem uslyšel nějaký podivný zvuk. Jako by někdo doslova spadl do potíží. Zbystřil jsem. Sice jsem při příchodu, kdy jsme s Rolandem táhli maso nic nezaregistroval, že by bylo něco v nepořádku, teď mnou projel opravdu divný pocit. Až jsem ucítil lehkou husí kůži na zádech. Co to? Zastříhal jsem ušima a při tom pořádně nasál čerstvý pach. Byl známý, až moc známý. Ihned jsem se proto rozběhl k blízké vlčici, která tu doslova možná spadla z nebe. Rychle jsem se propletl mezi stromy, až jsem uviděl zabalenou v lesní půdě. Ten pach jsem rozhodně znal, nemohl jsem se plést. "Jasnavo?" Houkl jsem vyděšeně, z toho co jsem viděl to byl strašný obraz. Vypadala opravdu, že zažila doslova peklo. "Jasnavo, u všech bohů co se Vám stalo?" Vyhrkl jsem a na nic nečekal a ihned k ní přiskočil, snažíc se jí z téhle nesnáze pomoci. "Budete v pořádku, už jste doma," pach Sarumenské smečky z ní bylo znát. Nemohl jsem potlačit radost, kterou jsem někde hluboko v těch všech starostech měl. Nevěděl jsem, že tu byla také. "Ublížil Vám někdo?" To bylo absolutně první, co mě napadlo, protože když jsem jí viděl, nemohl jsem se ubránit myšlence na vlčici, která se jmenovala Styx.

// Úkryt

Zamířil jsem ještě ven, přece jenom tolik pachů, nedalo by mi to klidný spánek. Přesto přes moji spánkovou poruchu by to stejně o moc víc nestálo. Takhle se aspoň pořádně unavím. Nohy mě z lovu bolely a o břichu jsem nemohl ani mluvit. Zdá se že ty kopance od zvěře jsem začínal celkem dobře cítit. Určitě jsem neměl nic zlomeného, ale kopance do měkkého, celkově objemného břicha byly určitě znát.
Vyšel jsem ven a nechal tak Rolanda v klidu odpočívat v úkrytu. Rozhlédl jsem se a snažil se identifikovat různé pachy. Ve vzduchu jich ovšem byla velká spousta. Blíží se zima, je to znát. Projelo mi hlavou a usmál jsem se. Poslouchal jsem zvuky lesa, zdá se že tu byl poměrně klid. Tedy nikde nebyl slyšet křik, nářek či něco podobného. Takže všechno bude určitě v pořádku. Maple snad brzy vyřídí veškeré záležitosti a přidá se. Nasytil jsem se a tak jsem potřeboval nějakou tu procházku. Využil jsem proto tuhle chvíli k tomu, abych se trochu prošel a porozhlédl se. Z dálky při tom koukal, zda-li jsou všichni cizinci v tlapkách členů. Zavyl jsem před úkrytem, abych dal ostatním vědět, že čerstvé jídlo je v úkrytu. Kdyby měl náhodou někdo hlad, byla toho spousta, včetně i staršího masa, které by se mělo co nejdříve sníst. Pak jsem už nerušeně pokračoval lesními cestami dál. Dělal jsem menší kroky, spíše pomalé, nechtěl jsem břichu přidělávat větší zátěž.

// Sarumen

Dotáhly jsme kořist konečně do jeskyně. Přivítal nás o něco chladnější vzduch, ale nic hrozného to zatím nebylo. Ale ve vzduchu už bylo zkrátka znát, že je tu už podzim. Tak rychle to léto uteklo, neskutečné jak ten čas letěl. Ještě chyběla poslední štace a to do spižírny. Ale to už bylo za pár. Roland byl opravdu silným vlkem a já byl rád, že jsme to společně zvládli. Bylo tu celkem ještě hodně masa z minulého lovu. "To určitě ne, pro všechny je tady toho dost," nadhodil jsem a usmál se. Snad už žádná velká pohroma nepřijde. Už jsem opravdu chtěl do zimy klid. "Tomu rozumím, taky jsem dost unavený," musel jsem přiznat. Podle Rolanda se zdá, že je v lese klid, s čímž jsem musel souhlasit. Ale i tak jsem se tam chtěl jít podívat. Jen pro jistotu. "Bojím se, že to nebudu ani já." Uchechtl jsem se nad tím.
Rozhlédl jsem se ještě po spižírně a vzal si kousek ze staršího lovu. Urval jsem si kus masa pro sebe, abych se posilnil. Callisto se vydala ven najít si nějakou myšku, jen jsem jí slušně vyprovodil pohledem. "Hodně štěstí při lovu," popřál jsem jí, když kolem mě proletěla. "Nechám Vás odpočívat, já pro klid v duši se půjdu porozhlédnout ještě po lese. Sice to vypadá, že se nic neděje, ale chci mít jistotu." Broukl jsem trochu zamyšleně. Roland aspoň bude mít klid na odpočinek a nikdo mu nebude chrápat pod nosem. "Ještě jednou Vám děkuji za příjemný lov, uvidíme se později," rozloučil jsem se, když jsem konečně do sebe nasoukal poslední kousek, co jsem si urval. A pak jsem potichu vykročil zpátky do lesa. Nohy mě bolely, ale zvědavost mi přece jenom nedala se porozhlédnout.

// Sarumen

// Tmavé smrčiny

Chopil jsem se našeho úlovku na druhé straně a pomalu se tak s Rolandem vzdalovali od skupinky vlků. Dal jsem do toho prakticky celou sílu, tohle mi mnohdy přišlo mnohem náročnější, než samotný lov. Přece jenom teď jsme tahali mrtvou váhu, což byl i pro dva urostlé vlky celkem záhul. S plnou pusou jsem tak nemohl ani pípnout, ale byl jsem rád, že zvládám nějak normálně dýchat.
Naštěstí jsme nebyli od hranic daleko a když jsem uviděl mlhu kolem lesa, trochu mi odlehlo. Teď už to půjde. Sarumenský hvozd měl velmi dobrou polohu a i když ten sousední les nebyl zrovna velká výhra, co se lovu týče, byl jsem rád že byl tak blízko. A ulovili jsme jí celkem na dobrém místě, takže jsme nemuseli jít až takovou štreku. Cítil jsem velký tlak na svou krční páteř. Pomalu ze mě opadal veškerý adrenalin a já cítil, jak se projevují modřiny na břichu. S každým pohybem to škublo, do toho jsem začínal pomalu a jistě cítit i hlad. A já při tom přemýšlel, kdy jsem vlastně naposledy jedl, nejspíš to už nějaká ta doba bude. Když jsem už viděl hrany skaliska, měli jsme vyhráno.

// Skalisko

"Určitě ne," ujistil jsem Maple s úsměvem a při tom pohodil ocasem. Ale už teď jsem si byl jistý, že jakmile adrenalin odezní, nejspíš se ozve nějaká ta modřina. Ale nebral jsem to v potaz, protože smečka bude mít teď dost jídla a za tohle to stálo. Maple se ihned omlouvala, že je to její chyba, čímž jsem okamžitě ucítil menší bodnutí v srdci. "To určitě není tvoje chyba, je moje, měl jsem situaci zhodnotit trochu lépe, ale nic se neděje, vše dopadlo jak má." Ujistil jsem Maple s úsměvem a při tom jí věnoval jeden hřejivý úsměv na tváři. Ani Roland mi to neměl za zlé, což jsem byl opravdu rád, i on měl docela velký handicep, za který jsem se při každém pohledu musel cítit trochu provinile. Kdybych svou magii ovládal tehdy lépe, všechno mohlo dopadnout úplně jinak.
Chvíli jsem využil pro oddych, mezi tím jsem se rozhlížel po svém klobouku. Donesla mi ho Maple a já k ní ihned přiklusal. Sklonil jsem hlavu, aby mi ho mohla nasadit. "Převelice Vám děkuji má paní," ještě jsem poklonu trochu více prohloubil a pak jsem se zase narovnal. Pak jsem- uslyšel, jak se k nám někdo řítí. Zvědavě jsem zastříhal ušima a naklonil hlavu. "Zdravím Nicosi," usmál jsem se na něj, nebyl jsem si jistý, jestli si mě ještě pamatuje. Byl to mžik, když jsme se potkali, ale já si ho pamatoval, byl to bratr Danie. A s Danií jsem byl opravdu hodně dlouhou dobu a o svém bratru mi hodně vyprávěla. Tehdy jsem ho potkal při bouřce a naše cesty se rychle rozdělili. Roland mezi tím už se snažil dostat naši kořist trochu dál. "Pomůžu Vám, drahý Rolande, zvládneme to, Maple, nedělej si starosti, uvidíme se později," ujistil jsem Maple, aby si o nás nedělala starosti. Ihned jsem se hrnul pomoci Rolandovi a chňapl tak část mrtvého zvířete a táhnul jí společně k lesu.

// Sarumen

Září 10/10

Cesta zpátky už byla celkem svižná. Půda byla nacucaná vodou a čvachtalo to, mé bahnité tlapy doslova splývaly. I když jsem barvy neviděl, přišlo mi že máme stejný odstín. Sem tam prosvítal jsem světlý drápek. Nad hlavou mi proletěla velká sova, zvedl jsem hlavu a díval se, jak mizí někde v koruně stromu. Zdá se, že tam bude někde hnízdit. Už dlouho jsem takhle divokou sovu neviděl, takže jsem si ten pohled celkem užil. Jaké to asi je plachtit na nebesích? I tam budou určitě nějaká rizika, já přece jenom byl raději na zemi. I moje tělo tomu odpovídalo. Kdybych mohl létat, musel bych mít opravdu velké křídla, aby zvedly tak těžké tělo.
Ale uvažovat nad tím, co je možné a není možné, na to už jsem úplně nebyl. Byl jsem realista a proto jsem se vydal zpátky domů. Tam kam patřím a využít chvíli proto, abych utužil zdejší vztahy. Trochu více zapadl, ale musel jsem přiznat, že jsem se tam cítil jako doma. Vždyť jsem tam už nějakou tu dobu byl. Možná bych mohl s Maple promluvit a získat už i nějakou funkci. Dřív jsem se na to ptal chvíli po svém přijetí, teď už bych snad mohl být užitečný trochu víc. Napadlo mě, určitě by nebylo na škodu se s ní o tom pobavit. A tak jsem začal přemýšlet, o co bych tak Maple mohl žádat.

Září 9/10

Jak já měl Života rád a moc rád jsem ho navštěvoval. Určitě bych to udělal i teď, ale nechtěl jsem ho zbytečně ochudit o čas. Ale promluvit si s ním mi vždy udělalo velmi dobře. Snad se máte dobře, pane Živote, usmál jsem se a doufal, že mě uslyší. Vzpomínal jsem na něj také často, byl to přece jenom bůh, s tím se vlk nepotkává každý den.
Pomalu jsem se vracel zpátky na stezku, daněk mě zatáhl celkem daleko a tak jsem využil chvíli k tomu trochu prohlédnout zdejší půdu. Třeba tu narazím na něco zajímavého. Nějakou zajímavost, drobnost. Už pěkně dlouho jsem nenašel žádný drahý kámen. O květinách si teď můžu jenom zdát, s blížící se zimou vše zapadne pod peřinou sněhu. A já si na to krásné jaro budu muset zase počkat. Druhou zimu ale už v teple smečky. To bude fajn. Zamrkal jsem zlatými očky a pomalu se vydal zpátky do lesa. Určitě mě bude potřeba, nebo alespoň na někoho narazím a prohodím pár slov.

Září 8/10

A jako správný mládenec jsem si to musel také ukázat. Rozběhl jsem se lesní stezkou, prakticky za ničím. Do cesty mi ovšem skočil daněk, zdá se, že byl stejně překvapený jako já. Uskočil jsem do strany a hravě při tom pozvedl dlouhý ocas. On se okamžitě otočil a začal utíkat pryč. Jako by se ve mě probralo nějaké vlče, které toužilo běžet za tím mohutným daňkem. Přeskočil jsem malý keř a pronásledoval ho. Neměl jsem v úmyslu dát se do potyčky, spíše jsem se jenom bavil. Trochu toho škádlení, i když zvíře možná bylo vyděšené k smrti.
Za chvíli se mi daněk ztratil z dohledu, nebylo to tím, že bych už nemohl. Spíše jsem zpomaloval a nechtěl ho trápit moc dlouho. Ani jsem se pořádně nezadýchal. Má zdatnost se zdá se zlepšila. Možná jsem měl vrcholovou formu. Kde se vůbec berou ti lesní strážci? V Sarumenu jich byla velká spousta, možná to bylo tím, že prostě Sarumen je domovem kohokoliv. Včetně i takových výjimečných přátel. A může třeba takový daněk mluvit? Uvažoval jsem, možná jsem se jenom plácal, uvědomil jsem si, že všichni tito výjimeční tvorové jsou malého vzrůstu. Takže se to možná na takové zvířata nevztahuje. Určitě to bude práce Života, nikoho jiného to být nemůže. Usmál jsem se a podíval se směrem, kde Život přebýval.

Září 7/10

Proplétal jsem se mezi stromy, obcházel různé keře a užíval si tuhle chvíli. Listí mi příjemně křupalo pod tlapami. Usmál jsem se nad tím. Co mi asi osud ještě přinese pod tlapy? Napadlo mě. Přišlo mi, jako bych už měl prakticky všechno. Někde v dálce dospělého, samostatného syna, teď smečku plnou skvělých vlků, kterým mohu pomáhat. Dokonce jsem prošel i božskou úpravou a měl neuvěřitelně dlouhý a chlupatý ocas, hřívu jako samotný les, cop, dlouhé světlé drápy a elegantní klobouk na hlavě. Kromě toho všeho jsem si zažil už i smrt, na kterou mám také ještě památku. Otočil jsem hlavu na své rameno. Tohle všechno, povzdychl jsem si s úsměvem. Ale co dál mi může osud ještě nabídnout? Vůbec by mi nevadilo, kdyby to takhle ještě pár let zůstalo. Možná i do konce života, tušil jsem, že se nikam nechystám. Že Sarumen bude moje poslední štace. Život byl ke mě nakloněn, tak jsem to alespoň chápal, když pro mě tohle všechno udělal. Pomohl mi s novým začátkem a já se mu teď musím odvděčit. A nejen pro něj, Maple mi umožnila získat domov, musím jí to oplatit, i na takový starý kolena, jaký jsem měl. Ale vždyť já nejsem tak starý, proč se pořád za to považuju? Zasmál jsem se sám sobě.

Září 6/10

Teď jsem trénoval spíše svoji mysl, o všem jsem jenom přemýšlel, uvažoval. Měl jsem toho hodně, co bych chtěl s Maple probrat. Ale nebyl k tomu prostor, byla přece alfou a nemohl jsem jí krást jenom pro sebe. Ale konverzace s ní byla zcela jednoduchá. A už teď jsem cítil, že i na téhle staromládenecké procházce mi chybí. Ale nechtěl jsem se vracet zase zpátky k probranému tématu. Proto jsem se rozklusal lesní cestou zpátky. Možná bych mohl být nějak prospěšný.
Určitě by bylo fajn před zimou udělat pořádek v úkrytu, třeba bych mohl projít nějaké kožešiny, staré vyhodit a nahradit je novými. Nebo vytahat kosti ven. Napadlo mě. Určitě by to přišlo vhod, úkryt bude na zimu možná frekventovanější než samotný les. A každý chce, aby se tam cítil dobře. Oprášit tu krásnou sochu, co tam je. I to by možná přišlo vhod, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem k tomu ten správný vlk. Přece jenom je to památka, historie. A já jsem byl jenom vlk, co tam právě teď také žil.

Září 5/10

Zastavil jsem se na menším prostranství a uvažoval nad tím, co vlastně za magie vlastně mám. A proč je pořádně neprocvičuji. Věděl jsem, že mám nějaké spojení se sněhem, ale bylo dost náročné to trénovat bez sněhu. V zimě mi to šlo lépe, ale to je tak celé. Možná potkat pana Vlčíška by se hodilo, v zimě se za ním možná vydám. Napadlo mě. Byla to jedna z možností, pokud bych neměl nic lepšího na práci. Teda špatně řečeno, pokud by smečka něco náhodou nepotřebovala. Teď jsem se nemohl jen tak sebrat a odejít, chtěl jsem jí být nablízku, kór v zimě. Může to být náročné, navíc tam máme spoustu vlčat.
No jenomže co dál? Od té doby, co jsem tehdy umřel se ve mě i něco probudilo, něco jiného. Nekalého, nějaké spojení se smrtí, ale do dnes jsem nepřišel na to, o co vlastně jde. Život je prostě zvláštní. Rozhodně jsem se po téhle magii nechtěl zrovna dvakrát pídit. Spojovalo mě s ní hodně nepříjemností, které jsem měl stále v živé paměti.

Září 4/10

No jo, tak už to bude, povzdychl jsem si a usmál se. Pohlédl jsem na svůj bok, který mi do dnes připomínal hrůzný zážitek s medvědem. Uvědomoval jsem si, že už to budou možná dva podzimy, bylo to takové malé výročí. Mrtvolka se zase objeví, dělá to každý podzim. Suše jsem polknul, nebál jsem se ovšem o sebe. Určitě bych to zvládnul zase, bál jsem se ale o ostatní ve smečce. O to, že se kdykoliv může zase objevit ta prohnaná Styx. A podzim k takovým špatnostem je dosti dobrou příležitostí.
Přejel mi mráz po zádech. Budu na pozoru, nedovolím nikomu, aby se něco stalo. V tom jsem si uvědomil, že bych mohl pozdravit i Marion, neviděl jsem jí od zimy. Ale poznal její dceru Nerissu, byla stejná jako ona. Určitě jí potěší, když mě uvidí a já ji. Já se radoval už z absolutních maličkostí. Možná i to byla známka stárnutí. Uchechtl jsem se nad tím a rozhlédl se po lese. Možná bych se měl zaměřit i na své magie, už dlouhou dobu jsem se žádným směrem neposunul. Napadlo mě. Docela dobře jsem se zlepšil v léčivé magii, ale to nebyla magie, která by se mohla někam dále posouvat. Nebo tak mi to alespoň přišlo, tuhle magii nevlastní ani Smrt, ani Život. Bylo to něco na míru udělané mě, i když jsem netušil proč. Ale šlo mi o jiné magie, ty další, co ve mě hlodaly, ale už roky se nikam neposunuly.

Září 3/10

Ale i kromě ní jsem měl spoustu vlků, ke kterým bych se měl zastavit. Jako třeba Kianu, malou vlčici, kterou jsem v zimě našel. Kde je jí konec? Proč není v Sarumenu, kde jsem jí nechal? Nebo se tam někde ve stínech skrývala? Těžko říct, i ona mi přirostla k srdci a já teď absolutně netušil, co s ní je. Trochu pochmurné myšlenky mě napadaly. Určitě by si zasloužila nějaký prostor i ta šedivá vlčice Islin, s tou jsem neměl ještě pořádně žádný prostor. Veškerý svůj čas jsem věnoval hlavně smečkovým lovům, nebo Maple.
Ale na všechno bylo určitě dost času, očividně já jsem ho měl. I když jsem pomalu a jistě stárnul. Snažil jsem se přemýšlet nad tím, kolik zim už mám za sebou, ale nedopočítal jsem se. Za ty roky jsem se v tom už ztrácel. Možná už jsem starý, takový dědeček hříbeček ze mě bude. Ale tak hrozně jsem na tom snad ještě nebyl. Stále jsem se cítil velmi dobře, čas od času jsem měl lehavou náladu, ale to musel mít přece každý.