Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Úkryt

Možná to Jasnava brala jako vtip, ale já jsem to bral jako dobrou zábavu. Aspoň oba přijdeme na jiné myšlenky, bylo to lepší než nějaká procházka. Aspoň budeme užiteční i pro smečku a vyčistíme si při tom dokonale hlavu. Měl jsem dokonce i přenosný košík, do kterého to můžeme dát. Snad to aspoň trochu prolomí tu podivnou energii, která tady celou dobu byla.
Kráčel jsem pomalu za ní a při tom ještě řešili mou magii. Jasnava byla toho názoru, že většina magií si bere hlavně energii. "Jo, bylo to dost děsivé zjištění, ale nejspíš i tohle je cena za pomoc druhým." Přijal jsem tuhle svoji výzvu ve všech směrech. Přišlo mi to jako takové moje vnitřní poslání. Možná to byl i úděl, že bych měl pořád za něco trpět. Ale bohužel, i takhle mohl vypadat něčí život. I tak mi to nebralo na dobré náladě a energii, kterou jsem se snažil kdykoliv předat ostatním. Pomalu jsme šli hvozdem, při tom jsem Jasnavu sledoval. Její krok byl už o něco lepší, rozhodně se tolik nekolíbala, ale ani tak nebyla ještě ve své kůži. Když upozornila na tůňku, zvědavě jsem zastříhal ušima. "Ha! První stanoviště," zazubil jsem se. Jasnava si tam smočila svoje tlapky a doufala, že jí splasknou. Opatrně jsem vlezl také do tůňky předníma nohama, nemohl jsem skrývat výraz úlevy. Bylo to příjemné. "Určitě, jen na sebe teď musíte dávat pozor," mrkl jsem na ni. Nejspíš mi to odvleklo pár kapek krve, ale cítil jsem, že polštářky už jsou lepší. Takže mi to rány jenom vyčistí a teď se to může hezky zase zacelit. "A co ten Váš přítel? Jmenoval se Arty? Arteo? Ehm, omlouvám se, už je to dávno, vím že jste ho hledala," Zeptal jsem se a u všech bohů si nemohl vzpomenout na jeho pravé jméno. Kdybych ho potkal osobně, možná by mi utkvěla v paměti tvář, se kterou bych si spojil jméno. Ale takhle jsem měl jenom takový obláček vlka, ke kterému bylo někde ve vzduchu jméno.

Musel jsem se usmát, i když mi to bylo líto. "Ano, tak nějak to bohužel je," povzdychl jsem si, nemohl jsem tu magii trénovat, zkoušet jak moc si můžu dovolit experimentovat. Ale šlo to jenom tehdy, když se někdo zranil a já nikomu nic zlému nepřál. Tudíž jsem jí využíval jenom, když byla zkrátka potřeba. Přijít tomu na kloub, možná to ani nikdy plně nezvládnu. Ale to jsem mohl jenom odhadovat.
Jasnava byla nadšená, že jí doprovodím. Začala mluvit o šípkách a že by je chtěla posbírat. Zvědavě jsem se usmál. "To zní dobře, mile rád Vám pomůžu!" Usmál jsem se. Šípky se opravdu na zimu hodili a právě teď jich bude v lese určitě plno. Stačilo je jenom najít. "A mám skvělý nápad, jak jich nasbíráme spoustu a bezpečně je dopravíme pak na místo," a mrkl jsem na svůj klobouk. Vleze se do něj určitě velká spousta a pak se lehce ponesou za okraj. Rozhodně to bylo lepší, než přemýšlet a vymýšlet nějaké jiné vymoženosti z klacíků a listí. Takhle jsem aspoň mohl pomoci šetřit čas a námahu hlavy.
Moje magie měla také spousty nevýhod, ale já si to tak nebral. "Každá magie má nějakou cenu, ale jsem za ní nesmírně rád, je to ojedinělá magie, která se určitě hodí." Usmál jsem se. "Není to nic hrozného, nemusíte se bát, brzy se to zacelí a voda určitě pomůže," ujistil jsem Jasnavu se širokým úsměvem. I když jsem tlapu cítil, nebylo to takové, jako kdybych se zranil já sám. Tahle bolest byla jiná. Ale už jsem si na ni zvykal, byla to taková příjemná bolest, ať to znělo sebevíc zvláštně. To že jsem někomu pomohlo mi pomáhalo vyrovnat se s bolestí. "Tak vyrážíme," nadhodil jsem a vyšel ven z úkrytu hned za Jasnavou. Už jsem byl mnohem klidnější, i její krok se zdál o něco lepší. Takže starosti šli tu a tam.

// Sarumen

Jasnava byla vlčice se srdcem na správném místě. I slovem, jen jsem se na ni usmál, věřil jsem, že se neurazí, ale mě moje výchova nedovolovala říct něco, co by se někoho mohlo dotknout. Takže jsem se svou odpověď zkoušel zformulovat tak, aby to nevypadalo úplně negramotně. Každopádně tak nakonec i vypadala, ale vem to čert. "Možná s Vámi opravdu něco je, ale všechno se spraví," to jsem jí opakoval stále dokola a věřil jsem tomu. Pokud jsem jí mohl jakkoliv pomoci, byl jsem tu od toho. Ptala se, jestli mám léčivou magii, což mi úplně ušlo. Zapomněl jsem jí totiž říct tu nejhlavnější informaci. "Ano, něco na ten způsob, ještě se pořád zžívám, ale adepty na léčení nemám zrovna mnoho," usmál jsem se na ni. Tohle byl po dlouhé době další případ, na kterém jsem si to mohl plně vyzkoušet. A tak jsem se do toho dal.
Jasnava ochotně zůstala v klidu ležet. A já zkoušel, co si moje magie může dovolit. Nedokázal jsem určit v čem je přesně problém, ale cítil jsem, že někde uvnitř možná bude. Zdá se, že jí Mrtvolka jen tak pustit ze svých spárů nechtěla a odhodlala se jí pustit s omezením. Já jsem se s tím ale smířit nemohl. Ať se dělo co se dělo, musel jsem jí pomoci. Všechno se událo během několika minut. Tlapu jsem vrátil a bedlivě naslouchal tomu, jestli Jasnava cítí nějakou změnu. Zvědavě jsem zastříhal ušima a starostlivě se na ni při tom díval. Potřebovala se projít, aby zjistila, jestli to opravdu pomohlo. Její slova mě trochu uklidnila, ale ne úplně. "Jistě, pokud Vám nebude vadit můj doprovod, mile rád se přidám, ale klidně mě pošlete k šípkům. Až po Vás," usmál jsem se na ni a při tom se hlavou mírně poklonil, abych jí dal přednost. Ona si v ten moment všimla kaluže krve, dělala si starosti. A já se nad tím pousmál, štípalo to, ale nebylo to nic, s porovnáním s tím, co jsem zažil tehdy. "Nedělejte si starosti, to je dopad mé magie, za chvíli se to zacelí. Podle toho, jak moc se magie projeví se projevuje i na mě. Co jsem se naučil je, že to začíná u tlap, na polštářcích, kdy popraskají. Zdá se, že popraskala jenom jedna a druhá od toho nemá daleko." Vysvětlil jsem, ale s klidným hlasem. "V horších případech mi začnou krvácet i oči, ale jak se tak dívám Vaše zranění si nevzalo tolik, rány po použití magie se zacelují velmi rychle, takže budu v pořádku," vysvětlil jsem jí, aby to dávalo tak trochu smysl. Ale i já se v tom stále učil pořádně chodit. Takže se to nedalo nazvat zrovna ideálním řešením. Čekal jsem ovšem na Jasnavu, pokud nedostanu košem a přijme doprovod, kdyby se náhodou něco dělo.

Zdálo se, že je Jasnavě o něco lépe, čímž se mi trochu ulevilo. Doufal jsem, že jí spánek dostatečně pomohl k tomu se trochu uklidnit. A její světýlka, bludičky, či magie, která se v ní rodila se také dala na chvíli ke spánku. A dá jí prostor se jí plně naučit, pokud to teda byla magie. Možná jenom blouznila z únavy, i to se dalo považovat za celkem dobrý projev... po tom všem, co se jí vlastně stalo. "Nemusíte se bát," usmál jsem se, když jsem jí nabídl pomoc a ona souhlasila. Sám jsem si nebyl úplně jistý, jestli moje magie bude fungovat, nebo alespoň s něčím pomůže. Použil jsem jí poprvé když se stal útok se Styx a byla tam spousta zraněných vlků s otevřenými ránami. Takhle... jsem to vlastně nezkoušel. Moment, Wolfganie a její zlomené žebro, projelo mi hlavou. Uvědomil jsem si, že tehdy jsem pomohl.
Pomalu jsem se postavil na nohy a Jasnavu obešel. Ta měla dotaz, na který jsem já jakožto zdvořilý gentleman neměl úplně odpovídat. "Jste krásná, ehm no a bude zima a všem nám sluší přece nějaké to kilo navíc, před zimou," chtěl jsem trochu tuhle situaci zachránit, ale úplně to nebyla odpověď, která by Jasnavu úplně uspokojila. Podíval jsem se na ni, měla opravdu nafouklé břicho a zdálo se, že není úplně vše v pořádku, tak jak by mělo být. "Možná je to jenom následek po tom všem, co se Vám stalo, pár dní a určitě budete zase v pořádku. Pro jistotu ale zkusím, jestli moje magie aspoň trochu pomůže," dovolil jsem si a při tom k ní pomalu přistoupil. Chvíli jsem sledoval ty tlapky, na které si stěžovala. Břicho na tom bude nejhůř, tak zkusím, prosím magie teď mě nezklam jako tehdy s Rolandem, doufal jsem. Zvedl jsem jednu svou medvědí tlapu a položil jí Jasnavě na nafouklé břicho. Soustředil jsem svou moc stejně jako tehdy při útoku, zavřel jsem oči, cítil jsem že je něco špatně. Povzdychl jsem si, toho jsem se bál. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem ucítil bolest ve své tlapce, něco se dít muselo. Zdálo se, že Jasnava ve svém břichu přece jenom měla nějakou otevřenou ránu. Nedokázal jsem však určit, jak moc velké zranění to je, ale mohla určitě cítit určitou úlevu. Tlapa mi na polštářcích opět popraskala, takže magie si brala svou daň. Nebylo to zcela ideální, neboť má magie fungovala hlavně na otevřené rány, ale uvnitř něco být špatně muselo. Zhluboka jsem se nadechl a tlapu zase sundal. "Pociťujete nějakou úlevu?" Zeptal jsem se a na tlapu si stoupnul, pod ní se po chvilce objevila malá kaluž krve, ale stál jsem jako chlap a nedal na sebe nic znát.

Jasnava byla opravdu unavená, takže jsem jí nechal spokojeně spát. Kontroloval jsem dech, než se z něj stal ten pozvolný a dlouhý oddych. A já věděl, že zabrala, netrvalo to dlouho, říše snů nás občas uvítala brzo. I já jsem to měl rád, ale stávalo se mi to zřídka. Povzdychl jsem si a při tom ještě chvíli hleděl směrem ven z jeskyně. Přemýšlel jsem nad tím, co mě tady ještě čeká. Proč s námi všemi si ten osud takhle hraje. Vždyť Sarumen měl být místem pro milé a hodné vlky, proč si nás osud vybírá právě pro to, abychom trpěli? To je tak nespravedlivé. Jako by nám nestačila ta Styx v zimě, teď ještě Jasnava. Ale byla zpátky a já doufal, že se brzy vrátí do starých kolejí. S myšlenkami o tom, jak jí pomoci jsem také pomalu usnul.
Netrvalo však dlouho a já se probral. Můj trhavý spánek nikdy netrval moc dlouho, takže jsem tenhle stav ještě párkrát zopakoval. Než jsem se definitivně vzbudil. Hlavu jsem ještě chvíli nechal na zemi a mžouravě si při tom zvykal na světlo. Jasnava už byla vzhůru, takže jsem pohlédl jejím směrem. Pohled měla nepřítomný a já jen zastříhal ušima. "Všechno v pořádku?" Zeptal jsem se a doufal, že jí tím úplně nevyděsím. Starostlivě jsem se na ni podíval, zdá se, že jí něco trápilo. "Jestli můžu nějak pomoci?" Vybídl jsem a nechtěl to z ní úplně dolovat. I tak mi toho sdělila už dost, jenomže stále tam možná bylo ještě něco. Možná bych jí mohl pomoci magií léčení, ale nejsem si jistý jak ideálně funguje... nezdá se, že by měla nějaké otevřené rány. Povzdychl jsem si, ale možná to za pokus stálo.

Přikývl jsem na její slova, zdá se že se s tím srovnávala, ale bude to chtít ještě hromadu času. Byla opravdu citlivá a tohle byla informace, po které úplně každý neprahl a rozhodně ji neslyšel každý všední den. "Určitě nebudete," ujišťoval jsem jí a usmál se. Byl jsem tu pro ni já, Maple a hromada dalších vlků, kteří jí určitě nenechají ani jednu minutu o samotě. A o tom smečka byla. "Přesně tak," usmál jsem se na ni. Uvnitř jsem ale cítil celkem velké starosti. Jasnava byla po dlouhé době vlčice, která si zažila to samé jako já. Čímž mě utvrdila v tom, že se může vrátit kdokoliv, včetně Styx. A to mi dělalo vrásky na čele. O téhle teorii už jsem dřív říkal Maple, jen tak mezi řečí, ale mé starosti nebyli odůvodněné, teď budou dvojnásobné, protože všechno je možné. Ale důležité bylo, že teď jsme tady byli a smečku už znova neohrozíme. "Všechno se zase vrátí do normálu, uvidíte, mě stačilo radovat se z maličkostí a vrátil jsem se zase do života. Máte určitě spoustu věcí, které Vám v životě dělali radost, můžeme je postupně projít, aby jste se zase cítila dobře," navrhl jsem s úsměvem. "Samozřejmě až si pořádně odpočinete," dodal jsem. Mohlo to být oblíbené místo, aktivita, pozdravit zdejší vlčata, která jsou shodou náhod plná života a radosti. Tak málo by stačilo mě, ale absolutně jsem netušil, co by takhle mohlo potěšit Jasnavu.
Ta se ale pomalu ubírala ke spánku, očividně ho potřebovala. "Jistě, budu tady s Vámi, aby jste se necítila sama," nabídl jsem se s úsměvem. Stejně jsem momentálně neměl co na práci, Maple se ještě nevrátila a les se zdál klidným místem. A já jsem také odpočinek potřeboval, po tom lovu a všemu co se stalo. Takže jsem spokojeně ležel a počkal, než Jasnava začne spokojeně oddychovat. Jakmile jsem si byl jistý, že spí i já položil hlavu na zem a snažil se na chvíli usnout. Porucha spánku mi však nedá dostatečně dlouhý a klidný spánek, takže jsem se v průběhu několikrát vzbudil a zkontroloval, jestli je Jasnava v pořádku.

Bylo to opravdu těžké, co jsem musel říct, ale za mě to bylo nejmoudřejší a nejlogičtější vysvětlení toho, co se Jasnavě za posledních několik dní, nebo týdnů stalo. Trhalo mi to srdce jí takhle vidět, neměl jsem rád, když je někdo smutný. Tohle bylo něco úplně jiného, sdělovat tohle někomu dalšímu, komu se tohle stalo. Bylo to úplně něco jiného, než když jsem svůj hrůzný zážitek vyprávěl někomu, komu se to nestalo. Neprožíval to tolik. Snažil jsem se to říct co možná nejcitlivěji co to jenom šlo. Přes ty hromady slz jsem doufal, že se aspoň v hloubi duše malilnko uklidní.
"Přijde mi to nejvíce pravděpodobné, moc mě to mrzí drahá Jasnavo," řekl jsem a snažil se to říct trochu více podporujícím tónem. Ale kdo by právě teď po takové informaci sháněl podporu. "Chápu, jak těžké to musí teď pro Vás být, ale čím dříve se s tím smíříte, tím se zase vrátíte do života," mrkl jsem na ni. Mě to trvalo také poměrně dlouho. Protože jsem neměl nikoho, kdo by se o tuto zkušenost se mnou rozdělil. Vlastně ano, někdo to byl, když jsem poprvé potkal nějakého vlka v tomto kraji, řekl že ho rozplácl balvan. Jak... zvláštní to pro mě tehdy bylo, ale spojit si to s tím zážitkem, co jsem měl, bylo to jako bloudit v bludišti několik týdnů. A nemoct najít cestu pořádně ven.
Zdá se, že Jasnava nad tím začala přemýšlet trochu více hlouběji. Usmál jsem se na ni, a tlapou jí jemně utřel slzy, co jí zamokřily celé tváře. "Přesně tak, dostali jsme druhou šanci, někdo tam nahoře chce, abychom tu ještě něco dobrého vykonali. Tak ho přece nezklameme, no ne?" Usmál jsem se na ni a doufal, že jí alespoň trochu vrátím chuť do života. "Rány se časem zahojí a mysl se uklidní," tak jsem to měl alespoň já. Netušil jsem, jaké hrůzy si Mrtvolka pro Jasnavu připravila, ale rozhodně to muselo být naprosto šílené. Do teď jsem netušil, proč si musíme projít takovým peklem, ale oba jsme to zvládli. Oba jsme se vrátili a takových vlků po téhle zemi určitě chodí spousta. Nechtěl jsem, aby se Jasnava zastavila v určitém bodě, kdy se zasekne a už nebude ostatním předávat svůj úsměv, či radost ze života. Pamatoval jsem si jí jako starostlivou vlčici, veselou a usměvavou. Taková by měla být i dál. "Už je to za námi, teď už se bude blýskat na lepší časy, věřte tomu, je tu spousta vlků, kterým na Vás opravdu záleží, všechno se zase zaleje sluncem," usmál jsem se na ni.

"Všechno má svůj důvod," souhlasil jsem s úsměvem a podíval se na Jasnavu, kterou tahle situace opravdu trápila. A já prostě netušil, jak bych jí měl nejlépe pomoci. Nechal jsem jí proto mluvit a naslouchal jsem každému slovu. Podle těch slov jsem pochopil, že byla u Smrti, ale potom se dostala nějak na jih a neví jak. Trochu jsem se zamračil a snažil se to postupně si uspořádat v hlavě. Nedivil jsem se, že v ní má takový zmatek, protože já měl v hlavě z toho vyprávění hotový guláš.
Mluvila a mluvila, až se jí začal lámat hlas. Já jsem trochu zatajil dech, protože se mi tady hroutila pod nohama. Ihned jsem se zvedl a lehl si vedle ní, abych jí podpořil. "V pořádku, už jsi doma," snažil jsem se jí utišit. Smrt jí řekla, že umře. Otrávila se, možná... Napadlo mě a mezi jejími vzlyky jsem to začínal vstřebávat. Ale jak jemně jí to vysvětlit? Povzdychl jsem si. "Drahá Jasnavo, teď Vám něco povím a nebude to úplně příjemné, ano?" Začal jsem ustaraně a podíval se na ni. "Když sem se už nějakou dobu toulal po Galliree, byl zrovna podzim, stejně jako teď. Potkal jsem vlčici Litai a vydali jsme se do pralesa na východě. Narazili jsme na velkého medvěda, Litai jsem poslal pryč a medvěda navnadil na sebe. Tady mám na něj památku," a při tom jsem náznakem ukázal na podlouhlou jizvu na svém rameni. "Ten den jsem umřel, Jasnavo, ten medvěd mě rozdrásal, trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomil. A tak jsem se dostal k někomu, prohnané vlčici jménem Mrtvolka, která má zdejší smrt na svědomí, co jsem zatím tak pochopil. Sídlí na jihu, pod panem Životem má skrýš, asi, nebo tak bych to nazval. Byl to tehdy jako jeden dlouhý a zlý sen. Kdy jsem se objevoval s někým, kdo už nežije a dělal mi ze života peklo. Pořád dokola. A pak najednou, jsem se vrátil zpátky, přesně na tom místě, jako ty." Prozradil jsem jí a při tom polkl. "Když jsem cestoval, zajímal jsem se právě o samotnou Mrtvolku, se kterou jsem se i setkal, před tou nehodou. Objevuje se, když vlci umírají a zdá se, že je vrací do světa živých, ovšem za velmi krutou cenu. A proto si myslím, že jste si prošla něčím podobným," prozradil jsem v rozpacích. Doufal jsem, že to nějak všechno vstřebá. Uvědomit si, že někdo umřel a zase se vrátil je opravdu děsivé. Já mám do teď v živé paměti, jak jsem tam zápasil. "Od té nehody se velmi špatně orientuji, někdo mi řekne jdi na jih a já jdu na sever, protože... jsem v té chvíli ztracený." Uvědomil jsem si, ale naučil jsem se s tím žít. "Jak se cítíte?" Ťuknul jsem jí jemně do ramena a ustaraně si jí při tom prohlížel, tohle vstřebat bude asi chvíli trvat.

Stále mi přišlo, jako by Jasnava opravdu měla nějaké velké zranění. Stále mluvila o nějakých světlech kolem mě, jenomže já nic z toho neviděl. Odhadoval jsem, že to byla buď nějaká magie, nebo jenom pořádná šlupka do hlavy. Jenomže na všechno přijdeme v ten správný čas. Nic se nemá uspěchat, to bylo takové moje vnitřní motto. Byl jsem rád, že přijala mou nabídku o tom přijít se posilnit a odpočinout do úkrytu. Už to jsem bral jako takovou malou výhru. "Možná ne, možná budete výjimečná Jasnavo," mrknul jsem na ni a dal jí tím trochu naději. Neměl jsem jí za blázna, na to jsem tu žil už tak nějak moc dlouho. Spíše naopak, magie se projevovala všelijak.
Pomáhal jsem jak jsem mohl, Jasnava však byla silná vlčice se srdcem na správném místě. Snažila se cestu zvládnout na vlastní tlapu, ale i tak jsem jí byl oporou po boku. Přichystal jsem jí malé pohoštění z toho nejlepšího masa a pak si udělal sám své pohodlí. Nechal jsem jí v klidu najíst, mezi tím ale nadhodila otázku. Ihned jsem zastříhal ušima a nasměroval k ní i samotný můj pohled. Zajímala se o samotnou zdejší Smrt. "Možná kdysi dávno, ochomýtal jsem se v těch místech na svých toulkách často. Nepříjemné místo, ale vy jste dorazila z jihu," nadhodil jsem. "Od paní Smrti je to opravdu dálka," pokud tedy mířila tímhle směrem. "Co mi paměť sahá, možná jsem se s ní jednou setkal, ale nejspíš ne dostatečně blízko. Ale zažil jsem tu mnohé, paní Smrt není možná zdaleka tak děsivá, jak se na první pohled zdá. Na Galliree se skrývá mnoho podob, co se zde nazývá božstvem," namítl jsem. Nemohl jsem však tušit, kam tím vším Jasnava vlastně míří, nebo alespoň svou otázkou. "Mé cesty do teď vedli hlavně k panu Životu," přihodil jsem, protože pan Život byl pro mě něco jako táta. Neskutečně jsem si ho oblíbil a jeho návštěvy jsem vždy mile rád vítal. "Pročpak Vás zajímá samotná Smrt?" Naťuknul jsem a při tom si udělal trochu větší pohodlí. Zdá se, že už přestala mluvit o světlech, takže to možná pominulo a já toho hodlal využít.

Říjen 1/10 - Rue

Cítil jsem, že před zimou jsem potřeboval ještě trochu protáhnout kosti. A tak jsem se vydal k blízkému jezeru doplnit tekutiny. Ve vzduchu již bylo cítit, že podzim je tu a zima byla za rohem. Za chvíli začnou jezera zamrzat, i když tohle teplé možná ne. Těžko říct, příroda uměla být opravdu zvláštní, když se zachtělo. A naši Bohové měli smyslu pro humor opravdu na rozdávání. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak čerstvý vzduch do plic. Jemný podzimní teplý vítr si pohrával s mou dlouhou srstí, klobouk mi ale stále držel na svém místě.
Mohutná tlapa vykročila směrem k jezeru a s ní i zbytek mého těla. Sklonil jsem hlavu a pořádně se napil. Voda tady nebyla tak úplně studená, vlastně byla celkem příjemná. Olízl jsem si nos a chvíli se díval na svůj černobílý odraz v jezeře. Kolikátou zimu máš před sebou, hm? Ptal jsem se sám sebe a při tom se usmál. Už před nějakým časem jsem je přestal počítat. Čas zkrátka plynul. Ale do teď bych věděl, kolikátá zima je to pro mého jediného syna. Pak jsem od břehu ustoupil a usadil se kousek od něj. Díval jsem se jak se jezero hezky třpytí. Byl tu příjemný pohled. A určitě se na něj ještě několikrát před zimou půjdu podívat. Docela jsem byl zvědavý, jak je na tom Maple s příjímáním všech nových vlků. Těšil jsem se na čas strávený s ní, když jsme si ho slíbili. Ale hold, byla to alfa a já musel počkat, což mi samozřejmě nevadilo. Měli jsme všechen čas světa. Hlavně aby blaho leželo na bedrách smečky, i já jsem přidal tlapu k dílu. Dlouhý a chundelatý ocas jsem stočil kolem předních tlap a spokojeně tam jen tak posedával.

// Sarumen

Pokud jsem byl do teď zmatený, teď jsem byl ještě víc. Jasnava si myslela, že tu magii provádím já. Podíval jsem se kolem sebe, ale já nic takového rozhodně neviděl. "Já to nebudu," řekl jsem jí s pokorou. "Ale na to přijdeme, není se čeho bát," usmál jsem se na ni a při tom pohodil ocasem ze strany na stranu.
To už jsem se zařazoval vedle ní a nabízel jí rámě. V úkrytu to určitě bude mnohem lepší a trochu více se uvolní. Nechá tak své energie trochu stranou. Belhala se na nožky a já při tom stál jako stoletá vrba, kdyby se náhodou přehoupla na druhou stranu. "Nebojte se, drahá Jasnavo, určitě to nebude tak hrozné," mrkl jsem na ni s úsměvem. Snažil jsem se, aby se aspoň trochu cítila lépe. Žádná situace nemůže být tak zlá. Ostatně byl jsem zvědavý, co se jí vlastně stalo a proč je v takovém zuboženém stavu. Uchlácholilo mě ale to, že tvrdila, že to nezavinil nikdo cizí. Však my se pravdy dopátráme, ať se děje co se děje. Pak jsem se pomalu rozešel směrem k úkrytu a dával pozor, aby se mi moje společnost nevyboulila na jakoukoliv stranu. I když jsem pokračovali, Jasnava byla stále duchem nepřítomna. "Drahá Jasnavo, já žádné výjimečné světla nevidím, jsem sice barvoslepý, ale rozdíly poznám," přiznal jsem jí s úsměvem.
To už jsme se ale hrnuly do úkrytu. Rozhlédl jsem se, zdá se že byl Roland už vyspaný, protože jsem ho v úkrytu necítil a později ani neviděl. Kéž bych i já měl ve vínku takový rychlí a energetický spánek. Povzdychl jsem si. Moje porucha mi nedovolovala dlouho spát a když už se tak stalo, stálo mě to mnoha sil a spousty nočních můr. "A jsme tady, udělejte si pohodlí na nějaké kožešině, přinesu Vám něco na zub," nabídl jsem Jasnavě a opatrně jí tak předal chřtánu kožešin. Pak jsem se ztratil v místnosti ve spíži a vybíral nějaký dobrý kus masa. Přehraboval jsem a pak zkrátka kousek utrhnul. Vycházel jsem zpátky a ten kus položil před Jasnavu. Kousek jsem ustoupil a také si lehl. I já cítil, že po lovu potřebuji odpočinek a teď ho budu mít i se společností. "Přeji dobrou chuť, nemáte kam spěchat," vybídl jsem a při tom sledoval sochu, která byla kousek odsud.

Tlapa sem, tlapa tam, všem dobrou náladu posílám vám. Od radosti jsem šel dál, usmíval jsem se jako král. Dnes mě tlapy vedly cestou, nebezpečnou ale dobrodružnou. Už je to dlouho co jsem tudy šel, ale zatím jsem nebyl tam kde jsem chtěl. Proto jsem prásknul do velkýho zadku, abych našel svoji kamarádku. Rezavá byla jak se patří, doufal jsem že jí za chvíli spatřím. Mžoural jsem očima sem a zpátky, po noře zatím ani památky. Listí padalo o sto šest, tohle bylo trochu na pěst. Možná byla nora skryta, tohle možná je nová realita. Zamračil jsem se až mi klobouk sjel, na očích jsem ho teď měl.
Kráčel jsem proto dál v naději, že to tu prozkoumám hlouběji. "Liško, liško kdepak jsi? Kde máš své rezavé vlasy?" Zvesela jsem volal už z dálky, oči mi jiskřily jako krystalky. Konečně jsem zahlédl díru v zemi, ihned jsem se hrnul tlapkami všemi. Sklonil jsem hlavu a zhluboka dýchal, abych zjistil, zda-li někdo vevnitř vzdychal. Nora zela prázdnotou, ucítil jsem žal najednou. Copak já jsem do toho dal takovou štreku? Zbytečné kroky byly k vzteku. Zhluboka jsem nasál vzduch, aby se uklidnil i můj duch. Za pár sekund jsem byl zpátky, po vzteku tak ani památky. Nahodil jsem úsměv vřelý, aby ho tak všichni viděli. Kousek ode mě kaštany ležely, jak krásně byly otevřeny. Ihned jsem k nim doklusal, sklonil hlavu a čichal. Pár z nich do tlamy jsem vzal, abych je k noře dostal. Tam jsem z nich postavil malý obrazec, byl to poněkud mazec. Vytvořil jsem osobní vzkaz, abych měl u lišky zase hlas. Chtěl jsem jí tu nechat dárek, abych příště mohl přijít na šálek. Dnes jsem štěstí na lištičku neměl, v tuhle chvíli jsem tu oněměl. Příště mě ale čekat bude, vždyť tu po mě dárek zbude. A tak jsem jsem se zase otočil, a domů hrdě vykročil. Tohle až někomu povím, raději bych se měl schovat ve křoví. Výprava pro dnešek bez úspěchu, kdežto doma ale najdu útěchu.

Kéž by tak dnes nepršelo, zdálo se mi že prší už celou věčnost. Kdybych zapátral v paměti, nejspíš bych ani nepřišel na to, kdy naposledy jsem měl svůj huňatý kožich celý suchý. Kompletně jsem byl mokrý už několik dní a že to byla celkem tíha, Život mi daroval opravdu hustý kožich a teď na podzim jsem tím trpěl o sto šest. Krapet jsem se zapotácel a oklepal, abych se zbavil co nejvíc vody. Kráčel jsem ale dál, déšť mi rozhodně nevezme na příjemné náladě a procházku jsem si hodlal užít. Konec konců, už je to dlouho, co jsem seděl na zadku v úkrytu a potřeboval jsem se nutně trochu protáhnout.
Kousek ode mě vyběhl zajíc a já se na něj zvědavě podíval. Kdybych ho tak spatřil dřív, možná bych si všiml, že jeho kožich už také nabírá na síle a zima je již za rohem. Kroužil jsem lesem sem a tam, snažíc se zkontrolovat každý kout, zda-li je všechno v pořádku. Kladl jsem na sebe celkem vysoké nároky, už jsem se se totiž stal členem smečky, hodlal jsem jí být nápomocný co možná nejvíc. Klusal jsem proto dál, tlapy mi v blátě čvachtaly a vydávaly tak srandovní zvuk. Klouzalo to, ale dával jsem si pozor, aby mi to neuklouzlo, pád by mohl znamenat i fatální následky spojené s tímhle počasím. Každopádně se zdá, že je tady dneska celkem klid. Když v tom mi na hlavu spadl kaštan, ťuknul mi o klobouk. Klobouk se tímhle gestem zakymácel a mě to donutilo zvednout hlavu. Kdo to byl? Kroužil jsem pohledem po koruně stromů a hledal jsem při tom útočníka, zdá se že tu pro dnešek ale žádný nebyl. Káravě jsem se zamračil, zdá se že jsem měl jednoduše smůlu, neustálý déšť jeden z kaštanů uvolnil a shodou náhod spadl rovnou na mě. Klobouk mi tentokrát zachránil hlavu, ťuknutí s takové výšky a kaštanem bych samozřejmě cítil. Když jsem tam ještě chvíli postával, riskoval jsem další ťukanec, a proto jsem raději zvolil vhodnější cestu - jít zpátky. Když je takové počasí, měl bych se jít zase schovat, možná trochu protřídit spíž a uklidit staré kosti. Kostí tam určitě bude habaděj, takže jsem sebral veškeré síly a zamířil se schovat před deštěm zpátky do úkrytu.

Vlastně ani nevím, na co jsem teď myslel víc, úplně jsem zapomněl na sebe a na svou únavu a bolest z lovu. Jasnava se mi zdála, že je prostě úplně někde jinde. Dívala se všude kolem mě, jenom ne na mě. Nechápal jsem, co se vlastně děje a ani jsem netušil, jak jí pomoci. Měl jsem sice léčivou magii, ale zatím jsem jí nezkoušel na zranění hlavy. Měl jsem za to, že mohu pomáhat vlkům jenom s bolestí fyzickou. Jestli ale měla nějaký otok na mozku, nebo tak něco... Na to jsem ale samozřejmě nechtěl vůbec myslet. "Výborně," usmál jsem se na Jasnavu a díval se, jak se při tom snaží postavit se na nohy, zatím se to povedlo do sedu. I to byla celkem výhra.
Zařadil jsem se vedle ní a při tom jí nosem lehce ťuknul, abych na sebe upozornil. Stále mluvila o nějakých barvičkách. "Záleží, zdá se že si Vás vybrala nějaká zdejší magie," zaváhal jsem trochu. "Ale teď vypusťte všechno z hlavy, společně dojdeme do úkrytu a přijdeme tomu na kloub, ano?" Navrhl jsem. "Klidně se opřete, úkryt není daleko, zrovna jsem tam odsud přišel," usmál jsem se a nabídl tak své rámě. Chtěl jsem, aby se v pořádku dostala na suché místo, kde si může pohodlně lehnout a trochu se posilnit. Po té můžeme pořádně přijít na kloub tomu, co se jí vlastně stalo. Něco mi tady nehraje, ustaraně jsem si jí prohlížel a pak pomalu vyšel směrem k úkrytu.

// Úkryt? :)

Byl krásný den, ve vzduchu byl už cítit chlad. Listí mi padalo pod tlapy, každý z nich měl trochu jiný odstín. Dalo se to poznat i přes mou vadu, uvnitř jsem však věděl, že barvy musí být určitě krásné. Měl jsem rád ten zvuk křupajícího listí pod nohama. Bylo to takové to období, kdy bylo v rámci možností ještě sucho. Potrvá pár dní a pod tlapy to bude jenom čvachtat. Vše bude zabaleno do bláta a já se tak budu brodit ve špíně. Nikdy mi to ale nepřišlo divné, trochu jsem si už stačil uvědomit, že moje tlapy budou mít asi podobný odstín, jako samotné bláto. Nikdy mi nepřišlo v ničem jiné.
Vybral jsem si dnes procházku po hranicích lesa. Potřeboval jsem se po všech událostech trochu více protáhnout. A tak jsem se rozklusal, klobouk mi příjemně seděl na hlavě. Také jsem si na něj zvykl, dodával mi odvahu, Život měl pravdu. Pohodil jsem delším ocasem a zastavil se u vyhlídky. Tady byl opravdu krásný výhled. Viděl jsem spousty korun stromů, na nichž se stále ještě udržovala spousta listí. Zdá se, že máme ještě čas, ale zima se blíží. Přesto jsem opravdu hodně nasával tu podzimní atmosféru. Uvědomoval jsem si, že už to bude rok, co jsem členem Sarumenské smečky. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Posadil jsem se a při tom vzpomínal, jak k tomu vlastně došlo. Byl jsem tehdy už rozhodnutý, že se přidám do smečky, ale až na jaře, abych smečku neobíral o jídlo. Jenomže události se Styx to pojali vlastní cestou a já tam od té doby zůstal. Zvláštní, stačilo tak málo, mohl jsem se přidat už na podzim, vždyť je taky krásný. Ale měl jsem svoje zásady. Před zimou jsem nechtěl smečku zatěžovat. Ani jídlo jsem si tu zimu moc nevzal, pokud mi ho tedy Maple nepodstrčila až pod nos.
Pohodil jsem hlavou a musel se nad tím usmát. Přišlo mi to už tak dávno. A s Maple jsem trávil opravdu hodně času, byl jsem nejvíc spokojený vlk. Nemohl jsem říct, jestli se těším na zimu, byl to koloběh života a já už se s ním před lety smířil. Každé období mělo něco svého, ale podzim rozhodně patřil mezi jedny z mých oblíbených. Bylo tolik odstínů, které jsem mohl jenom hádat, jak asi můžou vypadat. Nebyl jsem si jistý, jestli si barvy umím pořádně představit, ale snad ano. Pomalu jsem se zvedl a chtěl ještě kousek projít. Každý kout měl něco, čím byl zvláštní. Protáhl jsem se a rozklusal se lesní cestičkou. Příjemně to křupalo, u toho zvuku jsem se musel usmát. Tahle procházka měla něco do sebe. Zvedl jsem hlavu, když jsem míjel další a další koruny stromů. Měl jsem doslova hlavu v oblacích, i když jsem klusal po zemi. Zvěř se za chvíli začne stahovat. Ještě že naše smečka už měla po lovu a nic hrozného nás snad tentokrát nečeká. Nemohl jsem však skrýt obavy z blížící se zimy, v podání co se stalo s tou minulou mi to dopřávalo nemálo starostí na čele. A možná mi přibyde nějaký ten šedivý chlup navíc. I když roky letěly, já se stále cítil dobře. Občas jsem si potřeboval zkrátka jenom odpočinout. Ještě nejsem tak starý, snad. Doufal jsem a při tom se musel usmát. Měl jsem přece jenom jako každý vlk stále mladého ducha. Ale nemohl jsem se dopočítat, kolikátý podzim tu vlastně jsem. Každopádně teď jsem byl po dlouhé době zase šťastný, jediný co mi chybělo byl můj syn. Kdo mohl tušit, kde je a co vlastně dělá. Ale zabrouzdal jsem myšlenkami k němu. Měj bezstarostnou zimu, synu. Poslal jsem mu.