Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ježčí plácek (přes Meandry)
2. Sjet bobovou dráhu

Vysvětloval jsem Maple, jaké mám trable s Wolfganií. A že se vůči tomu necítím úplně smířený. Maple mi však řekla, že mi to Wolfganie určitě nemá za zlé. Jen jsem si s úsměvem povzdychl. "Pro svůj vnitřní klid bych tohle téma s ní chtěl ještě otevřít. Snad na ni narazím, až nebude trávit čas s Rolandem," zazubil jsem se nad tím. Sice na tom asi nebylo nic špatného, ale chtěl jsem to vysvětlit. Tehdy to bylo všechno tak rychlé, že jsem nestihl prakticky nic. A vůči Wolfganií jsem měl zkrátka nedořešenou záležitost. A chtěl jsem být s ní zadobře. Tížilo mě, že by tomu tak možná nemuselo ani být.
Pak jsem vysvětloval vše o Jasnavě. Maple se zdála být tím trochu zaskočená. Ale pak sama řekla, že se setkala už s takovými vlky. Povzdychl jsem si. "Určitě se dá do pořádku, a co víc? Když ucítila svého přítele na hranicích, jako by se do ní dostala nová krev. Určitě to zvládne," zasmál jsem se. Vlastně takhle to bylo i při našem prvním setkání. Pomáhali jsme si navzájem, ale ona pak ucítila pach přítele, kterého hledala a bum. Byla pryč. A teď se to vlastně stalo taky. Bylo to úsměvné, ale každý z nás měl na tomhle světě své místo. A někdo jako já, nebo Jasnava ho určitě také hledá.
Zkoušel jsem svoji magii kolem Maple. Vypadala překvapeně. "Ještě se s ní učím," prozradil jsem, ale nedoplnil jsem že už - dva roky. To už bylo trochu na ostudu, ale já se zkrátka nemohl hnout z místa. Dokázal jsem jenom tohle.
Došli jsme až nahoru a Maple dostala naprosto šílený nápad. Byly tu boby a ona toužila sjet až dolů. Projel mi mráz po zádech. "Cože si to přejete?" Vyhrkl jsem. Ale než jsem to dořekl, Maple už seděla na jednom dřevěném bobu a jela si to až dolů. Vytřeštil jsem oči, ale pak se vlastně začal usmívat. Nemohl jsem být pozadu. Ihned jsem hledal svůj bob. Posadil jsem na něj zadek, ale jakmile jsem tak udělal, můj provizorní bob prostě... praskl. Těžký zadek. Uvědomil jsem si, Maple mi ujížděla co to šlo. A já naivně hledal nějaký silnější bob, který mě udrží. Naštěstí tu nedaleko ležela kůra. Nevypadala zrovna ideálně. Stoupl jsem na ni a odrazil se zadní nohou. Jakmile se to rozjelo, lehl jsem si, abych rozložil váhu. A pak už? Jenom jsem fičel dolů! Až do té chvíle, než jsem se naprosto profesionálně rozbil o kopku sněhu, kdy moje druhé boby vypověděli službu. "Jsem v pořádku," řekl jsem a při tom se smál. Hledal jsem své nohy, jestli jsou všechny na svém místě, zdálo se že ano.

// Rudá řeka, přes Staré Meandry

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii
// Sarumen, přes Liliový palouk

Maple se rozmluvila o svých plánech a já jen nadšeně poslouchal. "Pan Roland si to zaslouží, je to opravdu skvělý vlk, myslím si že i my dva jsme si hodně sedli. A s Wolfganií určitě budou tvořit skvělý pracovní pár," a kdo ví, možná z toho vzejde něco víc. "Ovšem trochu mě trápí, že jsem ještě neměl možnost mluvit s Wolfganií od poslední zimy, kdy se to všechno pokazilo. Ještě jsem jí nestačil vše vysvětlit, při lovu nebyla vhodná příležitost," trochu jsem si povzdychl. Trápilo mě to, chtěl jsem to všechno vysvětlit, protože mi přišlo, že je v nějakém ohledu na mě lehce naštvaná. Tehdy pro mě Maple zaběhla a Wolfganie vůči mě byla odtažitá a nedůvěřivá, což se nebylo čemu divit. Styx a celá ta pohroma, bylo to šíleně rychlé. A mohl jsem být blíž, než se jen povalovat vedle v lese. Bylo to zlé načasování. A chtěl jsem se jí upřímně omluvit a všechno jí vysvětlit. Ale kdo ví, jestli jí to tíží podobně, jako mě.
Rozhovor jsem nasměroval k Jasnavě, vlastně to šlo zcela samo. Prý se přidala minulou zimu, nebo tu před tím, Maple už sama nevěděla, takže jsem se nad tím pousmál. "Hlavně že má domov, já jí poznal ještě jako tulačku," zasmál jsem se a pohodil při tom dlouhým ocasem ze strany na stranu. Maple to ovšem nenechala jenom tak a tak jak jsem tušil, neměla tušení, co se vlastně děje. "Bohužel se mi něco potvrdilo," povzdychl jsem si. "Jasnavě jsem snad pomohl, jak odcházela vstříc svému kamarádovi na hranicích, byla už mnohem lepší, ale... Pamatujete si, jak jsem Vám vyprávěl o tom, že jsem tu umřel? A pak našel cestu zpátky? Obávám se, že Jasnavě se stalo to samé. Otrávila se jedovatými houbami. Prošla si peklem, našel jsem jí sotva chvíli po tom, co se vrátila do světa živých," řekl jsem smutně a pak se upřímně podíval do očí Maple. Jestli si to spojí i s událostí z minulé zimy. Styx to mohla mít podobně, projelo mi hlavou, ale nechtěl jsem to vyslovovat nahlas. Přesto mé obavy jsou od té doby trochu větší a já byl trochu více v pozoru. Maple mi poděkovala, že jsem jí byl nápomocný. "To nestojí za řeč, udělal by to každý," prohodil jsem. A já velice rád pomáhal. "Podařilo se mi vyléčit jí od bolestí, které se s ní táhli. Zbytek zahojí čas," upřesnil jsem, abych to celé mohl dokončit.
Maple měla naprosto skvělý nápad. Tady na jihu, nebo ve středu? Západě? Nebo východě? Já vlastně netušil, od své smrti jsem se šíleně špatně orientoval a trvalo mi, než jsem našel záchytné body. Každopádně sněhu to moc nebylo. Maple chtěla vypnout a prostě si jen užít procházku. Já na chvíli zpomalil. Soustředil jsem se na magii a kolem Maple začali padat sněhové vločky, ovšem jenom kolem ní. Vydechl jsem, protože jsem s tou magií ještě neměl úplně nejlepší zkušenost. Byl jsem v ní slabý. "Tak v tom případě, má nejdražší Maple, vítejte na zimní výpravě," zazubil jsem se na ni. Pak jsem pohodil dlouhým ocasem a rozklusal se za ní, nerad bych, abych mi přece utekla!

// Pahorkatina dlouhých uší, přes Meandry

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Byl jsem trochu zaskočený z tohohle setkání, protože jsem ho vůbec nečekal. Ale samozřejmě mile překvapen. Byl jsem tak zabraný do sbírání šípků a vysvětlování Rue, že jsem zkrátka okolí tak trochu vypustil. Ach, jaká potupa pro mě. Ale Maple to naštěstí vzala s humorem. "Tomu rozumím, máte své povinnosti, s Rolandem jsme zdárně dotáhli maso do úkrytu. Mezi tím jsem stihl potkat slečnu Jasnavu," usmál jsem se na Maple, ale úsměv mi přes to z tváře hned zmizel. "Bylo opravdu milé překvapení, že patří také do smečky, je to moje stará známá," zasmál jsem se, ale pak si dlouze povzdychl. "Bohužel si zažila pár krušných týdnů, nejsem si jistý, jestli s Vámi stihla mezi tím vším mluvit?" Zeptal jsem se, abych se náhodou neopakoval. Měl jsem ve tváři docela dost starostí, ale kdykoliv jsem se podíval na Maple, věděl jsem že to bude v pořádku. A všechno hravě zvládneme. Jasnavě jsem snad dostatečně pomohl a teď nejspíš bude někde se svým kamarádem, za kterým se tak hnala. "Vlci potřebují domov, je pochopitelné, že když narazí na Vás, ucítí obrovskou vlnu pozitivity a tepla domova, kdo by tu nechtěl zůstat?" Usmál jsem se na Maple.
To už jsme pomalu vykračovali z lesa, užít si první doušky zimy. Mezi tím Maple prozradila, že přijala hned další vlky, kromě Rue. Zatajil jsem dech. "To jste se činila," zasmál jsem se. "Už se moc těším, až je všechny poznám," přitakal jsem s úsměvem. "Ale má nabídka samozřejmě stále platí, kdyby jste s čímkoliv potřebovala pomoci. Vlastně, zima je tu? Ten rok utekl jako voda," zasmál jsem se. Ani jsem si to do teď neuvědomil, jak ten čas tak neuvěřitelně rychle plynul. A já se cítil šťastný, jako už dlouho ne.

// Ježčí plácek, přes Liliový palouk

7. Zavzpomínej na svou první zimu

S Rue to bylo vážně moc příjemné. Bylo mi ctí jí obohatit o trochu více informací z našeho světa. Byl opravdu rozsáhlý a začít s našim božstvem mi přišlo vhod. "Ano, pan Život sídlí kousek odsud na nejvyšším pískovém vrchu. A paní Smrt je zase úplně na severu v děsivém sídle," vysvětlil jsem s úsměvem. Ještě jsem to doplnil o pár dalších detailů, ale nechtěl jsem Rue příliš nudit. Vždy když něco vysvětluji, může se stát že se do toho tak zakousnu, že už mě přestávají vlci trochu vnímat. Pak jsme plynule pokračovali na magie. "Voda je skvělá magie, i ke mě si našla cestu," mrkl jsem na Rue s úsměvem. "Kdyby jste chtěla, můžu Vám s ní později pomoci, zdejší magie je trochu rozsáhlejší a tak se můžete setkat s vlky, kteří úplně neodpovídají barvami tak, jak by nejspíš měli." řekl jsem. Ale v tom jsem byl už celkem v úzkých, neboť já byl barvoslepý a tyhle odstíny zrovna nebyl můj obor.
V tom se k nám přikradla další velmi milá návštěvice. Samotná Maple a mě se ihned rozzářili očka. "Také přeji krásný den," s úsměvem jsem zavrtěl ocasem. Maple si však chtěla ukrást moji pozornost, čímž mi zůstal nenápadný knedlík v krku. Překvapeně jsem zamrkal, samozřejmě jsem byl mile překvapen. Rue to nijak nevadilo a dokonce se sama nabídla, že šípky dopraví do nedalekého úkrytu. "To budete velmi laskavá, mockrát děkuji," usmál jsem se na Rue a vyprovodil jí pohledem.
Když jsem se podíval na Maple, na malou chvíli jako bych se ocitl kdesi daleko ve své hlavě. Maple mě nutila vzpomínat na velmi hezké chvíle. Jindy bych se nejspíš pozastavil nad našim prvním setkáním. Tentokrát to šlo ale mnohem dál. Vzpomínal jsem na svoji úplně první zimu. Jako vlče, ještě ve své rodné smečce. Kde jsem měl i se svými bratry určité povinnosti. Ucítil jsem lehký závan smutku. Moje dětství nebylo zcela ideální, ale Maple tady dávala možnosti jaké jsem rozhodně uvítal. A sám jsem takové dětství chtěl dát i svému synovi. Maple to tady poskytovala komukoliv, kdo se objevil u hranic. A nemuselo se jednat ani o vlčata. Já vzpomínal na své malé já, kdy jsem sotva dosahoval dospělému vlkovi po břicho. Byl jsem takový malý cvalík, který se kolíbal sem a tam. Ale i přes to všechno jsem se uměl radovat z první zimy. Prvního sněhu a prvních zážitků, které mi byly tak milé. Chtělo by to doplnit si další hezké vzpomínky do mé mysli. Projelo mi hlavou.
Ani jsem si neuvědomil, že tam možná víc jak několik sekund jenom tak přihlouple stojím a usmívám se na Maple, aniž bych cokoliv řekl. "Ehm, omlouvám se, trochu jsem se zasnil," zamrkal jsem, abych odlehčil situaci. "Můžu s něčím pomoci? Nebo pokud to ode mě není moc troufalé, pozvat na procházku zasněženou krajinou?" Nabídl jsem s úsměvem své rámě.

Jasnava se rozhodla jít prozkoumat ten nový pach. Zdá se, že to byl opravdu její známý a ten její pohled určitě stál za to. Bylo to nadšení a rozptýlení zároveň, to teď ze všeho nejvíce potřebovala. A já tu tak zůstal s Rue. Podíval jsem se na ni a naťuknul téma o bozích. O našich zdejších toho ještě moc neslyšela. "Jen tak? Hm, vlastně nevím, spousta zdejších vlků něco takového má. Sledují nás a pokud nejspíš dospějí k tomu, že si zasloužíme nějaký dar, tak nám ho dají," usmál jsem se na ni. "Ale samozřejmě nejde jenom o takové věci," prohodil jsem s úsměvem a podíval se na klobouk plný šípků. Už se nám tam nic nevešlo, takže to rychle hodím do úkrytu. Ale nejdříve jsem chtěl ještě něco málo říct. "Máme jich tu několik, ti nejdůležitější jsou asi pan Život a paní Smrt." Začal jsem pomalu. "Máme zde spousty různých magií, ke kterým vlk přijde z velké části hlavně díky nim. Za různé drahokamy, nebo květiny a k tomu se dá získat i mnohem více věcí," pokrčil jsem nad tím rameny. Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou. Packy už mě naštěstí nebolely, zdá se že po vyléčení Jasnavy se už polštářky zcela zacelili. "O magiích něco víte? Nebo sama jste na sobě nějakou pocítila?" Zeptal jsem se, byl jsem ochotný mluvit klidně i hodiny. Jenomže jsem měl takový dar být po nějaké delší chvíli trochu nudný. Přece jenom jsem už nebyl úplně nejmladší a chápal jsem, že moje mluvení není pro všechny to, po čem touží. Ale nechal jsem to na Rue, třeba se bude chtít něco dozvědět.
"Jistě, málem bych zapomněl," zasmál jsem se, když mě pobídla k tomu jít do úkrytu. Chytl jsem klobouk za okraj tak, aby mi šípky nespadly a pak se pomalu vydal směrem k úkrytu. Byl prakticky za rohem, protože jsme s Jasnavou moc daleko nešli. Takže jsem po chvíli mezi stromy zahlédl skaliska.

// Úkryt

Mluvil jsem o funkcích ve smečce a poslouchala i Jasnava. Zdá se, že tyhle dvě jsou si celkem podobné, obě byli ve smečce poprvé. Pro mě to bylo po druhé, poprvé vlastně co jsem si smečku svobodně vybral, mimo tu mou rodnou. A tahle byla mnohonásobně lepší než ta, ve které jsem musel žít jako malý. Zdá se, že v tom obě plavaly, ale určitě si brzy najdou něco, co jim bude blízké. Jasnava měla dokonce velice zajímavý nápad. "To zní velice dobře! Určitě to můžete probrat s Maple, bude tím nápadem určitě nadšená!" Usmál jsem se. Co víc si přát? Úkryt vždy zdobený tím, co dané území daruje. Nebo naopak pomáhání při čištění nečistot, to znělo taky moc dobře. Určitě na tom něco bude. Usmál jsem se nad tím. "Určitě je dost času to promyslet, případně si něco vybrat," mrkl jsem i na Rue ať nevěsí hlavu.
Téma o Kianě mě trochu rozveselilo, byl jsem rád že žije. "Někde bude, les je velký," usmál jsem se. Aspoň tahle zpráva mi stačila. Že tu prostě někde je a nikam jinam se nezatoulala. Dokonce to tady Rue i ukázala. Rue pak zaujal klobouk, do kterého jsme dávali šípky, zdálo se, že už je skoro plný. "Byl darem od jednoho ze zdejších bohů, od Života, už jste o něm slyšela?" Nabídl jsem další vyprávění s úsměvem.
V tom jsem uslyšel cizí zavytí. Zastříhal jsem ušima a podíval se tím směrem, mě nepřišlo nijak povědomé. A podle pachu jsem cítil, že se ho už nějaký člen ochotně ujal. Jenomže když jsem se vrátil pohledem zpátky, viděl jsem že Jasnava je celá napnutá. "Pokud si přejete to jít prozkoumat, klidně běžte, s Rue už to určitě zvládneme odnést do úkrytu," navrhl jsem s úsměvem. Bylo fajn vidět, že jí něco zaujalo. Potřebovala zaměstnat hlavu, aby nemyslela na to zlé, co se jí stalo. Takže jsem jí trochu pobídl, ať se tam jde podívat. Já při tom zkontroloval šípky, které už byly nachystané k odnesení.

Tak jsem Jasnavě o Tristanovi neřekl, ale nevadí. Nestyděl jsem se za to, ba naopak na svého syna jsem byl naprosto hrdý. "Už to tak bude," usmál jsem se na Jasnavu. Nechtěl jsem úplně rozebírat detaily, protože nebylo o co úplně stát. Řekl jsem to Maple a tím to haslo. "Každý má právo jít do světa a zkoumat to bez rodiče za zadkem," zasmál jsem se. Určitě to všechno zvládal levou zadní, o tom jsem nepochyboval. Jasnava mi dávala naději, že se třeba i tady Tristan jednou ukáže. Jen jsem nad tím přikývl. Taky jsem doufal, slíbil jsem mu, že nám najdu nějaké místo k žití. Ale zatím po něm nebyli ani památky, nejspíš se zabydlel v jiném světě. A já tu na něj budu čekat kdo ví třeba až do důchodu. Objeví se tady s vlastním synem a já tak budu dědkem, možná v té době oprávněným, až budu celý šedivý.
Rue byla světlá vlčice s chutí, že by nám pomohla. Směle jsem se na ni usmál, Jasnava vysvětlila, proč sbíráme šípky do klobouku. "Určitě se přes zimu budou hodit, byla by škoda, kdyby zmrzly," doplnil jsem, tak jak to vlastně i bylo. Nabídl jsem jí pomoc i z naší strany. Pro Rue to byla první smečka a Jasnava se přidala. To jsem vlastně netušil, že i Jasnava nikdy nebyla ve smečce. "Určitě si to tady zamilujete, drahá Rue, stejně tak jako my ostatní. Je tu stále plno, spousta veselých tváří a spousta tvořivých vzpomínek." Řekl jsem s úsměvem. "Máte nějakou představu, co by jste třeba časem ve smečce chtěla dělat? Maple se Vás určitě zeptala, nebo zeptá, tak jen jestli jste si to nějak dopředu promýšlela. Oficiální funkce jsou většinou lovci, nebo ochránci území. Případně se pak stáčí funkce na vlčata, ale momentálně to tady roste pod nohama, už jsou větší." Podotkl jsem, když v tom jsem se pozastavil. Kiana. Mluvila o Kianě, čímž jsem se k ní zase vrátil. "Počkejte, říkala jste Kiana?" Zopakoval jsem a vracel se tak v rozhovoru trochu zpátky. "Kianu jsem minulou zimu našel zmrzlou u řeky, vzal jsem jí tehdy sebou, když přiběhla Maple, od té doby jsem jí neviděl," prozradil jsem a podíval se i na Jasnavu. Takže jsem byl překvapený a vlastně i rád, že jsem o ní slyšel. Sice jenom na chvilku. "Ale abych se vrátil k těm funkcím, existuje spousta dalších, můžete si promyslet, třeba Vás něco napadne, naše drahá Maple miluje originalitu, takže dává možnost všem si nějakou funkci zkrátka vymyslet," doplnil jsem nakonec.

Říjen 6/10

Stál jsem nad tůní a rozhodl se pro podzimní očistu. Smočil jsem si tlapky a pořádně upravoval špínu mezi drápky. Dbal jsem o sebe a chtěl za každou cenu mít čisto. Lehl jsem si tůně, i přes to jak chladno bylo. Hustá srst mi bude schnout nejspíš dlouho, ale i to bylo riziko, které za to stálo. Pomalu jsem vyšel ven a pořádně se oklepal. Pak jsem se rozběhl napříč lesem, abych se přebytečné vody co nejdříve zbavil.
V ten okamžik mi uletěl klobouk z hlavy. Zmateně jsem se rozhlédl, naštěstí mi nespadl do bláta, ani do vody. Takže jsem ho jen slušně zvedl a jedním švihnutím jsem ho vrátil zpátky na hlavu. Hravě jsem se při tom usmál. Švih jako za mlada! Zazubil jsem se nad tím a pak pokračoval směrem do úkrytu, abych si pořádně odpočinul.

Říjen 5/10

Došel jsem do lesa a rozhlédl se, nasál jsem zdejší pachy, abych se lépe orientoval. Ve vzduchu bylo cítit mnoho pachů, ale očividně všichni měli co na práci. Takže jsem si hleděl svého a zamířil lesní cestičkou. Olízl jsem si nos, měl jsem chuť na něco dobrého. Ale lovit v lese se mi moc nechtělo, navíc... v dnešní době vlk nikdy neví, jestli zvíře někomu patří, nebo ne. Jestli mluví, nebo ne. To mě docela zaráželo. Ale bral jsem to vlastně celkem s nadhledem. Spíše jsem měl chuť na nějaké bobulky. Ale teď na podzim? To bych byla sakra náhoda, nebo hloupé pokušení, nevěřil jsem tomu, že by ještě nějaké byly jedlé. Určitě ano, ale jenom jednou.
Propletl jsem se mezi dalšími stromy a zastavil se u tůňky. Podíval jsem se na svůj vlnící se odraz a napil se. Tak jo, měl bych ještě něco nachystat na zimu? Mohl jsem jenom hádat, ale smečka měla snad všechno.

Říjen 4/10

Povzdychl jsem si a zase se zvedl, na Mýtině bylo fajn. Líbilo se mi takové to ticho, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Šum listí se nesl větrem a doléhal až do mých uší. Byla to taková kouzelná harmonie, líbilo se mi to. Pohodil jsem dlouhým ocasem a své tělo rozhýbal k pohybu. Dlouhá lví srst mě hřála na krku. Věděl jsem, že já zimu zvládnu naprosto v pořádku. Co mi ale do hlavy moc nešlo. Kde je Kiana? Povzdychl jsem si. Rue mi řekla, že se s ní potkala na Mýtině, ale já jí za celý rok prakticky neviděl. Což mě docela trápilo, proč? Proč se mi stranní? Projelo mi hlavou, ale možná to tak mělo být. Mladí vlci chvíli neposedí a i ona právě rostla. A možná chtěla zkoumat tuhle smečku na vlastní pěst. Mohl jsem jí jenom přát to nejlepší. Aby jí svět byl otevřen, jenomže s její povahou... doufal jsem, že se už trochu změnila.
Pokračoval jsem dál do lesa, abych se podíval, jestli tu někde něco je. Honila mě mlsná, ale teď na podzim asi nic neseženu.

Říjen 3/10

Obešel jsem ho a při tom nakrčil nos. Opravdu vypadal zvláštně, možná jsem tomu jenom nerozuměl, nebo mi něco unikalo. Hodlal jsem na to ale přijít. Očichal jsem si ho, voněl moc hezky. A podzim už tady prakticky taky byl, protože jsem šlapal na spadlé listí. Muselo mít ještě určitě pestrou barvu, protože mi jejich světlost bila doslova do očí. Usmál jsem se. Blížila se zima, moje první výročí tady.
S úžasem jsem si povzdychl a posadil se. Ten čas tak letí. Ani jsem si nemyslel, že to tak rychle uteče. Ale rok se s rokem sešel a já byl stále tady. Plnohodnotný člen a chtěl jsem všem pomáhat. Musel jsem uznat, že jsem tu celkem hezky zapadl. Už znám většinu členů, ale s Wolfganií jsem to ještě asi úplně nenapravil. Uvědomil jsem si a zastříhal při tom ušima. Setkali jsme se znova na lovu, ale ještě jsem s ní pořádně o té situaci tehdy nemluvil. Byla vůči mě trochu negativní a mě to pořád vrtalo hlavou. Věděl jsem, že bych si jí měl odchytnout, ale jako správná beta byla hodně zaneprázdněná. A já jí nechtěl přidělávat starosti, hold si budu muset počkat na lepší podmínky.

Říjen 2/10

Procházel jsem se lesem, na hlavě mi stále seděl klobouk. Už jsem na něj byl opravdu zvyklí a bylo to moc fajn. Cítil jsem se, že ke mě patří. Sám jsem zvědavý, co mi osud ještě může přinést. Usmál jsem se a pokračoval dál. Došel jsem až k Mýtině, vlastně jsem ještě neměl tolik příležitostí si jí pořádně prohlídnout. Proto jsem byl na ni dost zvědavý. A teď jsem měl chvíli sám pro sebe, takže jsem to hodlal prozkoumat co to jenom šlo. Nikde nikdo nebyl, očividně měli všichni lepší věci na práci než já. Takže jsem zamířil k velkému javoru.
Musí tu být už opravdu dlouho. Uvědomil jsem si a s úžasem si ho prohlížel. Když jsem přistoupil blíž, všiml jsem si nějaké lepkavé tekutiny, co z něj tekla. Zamračil jsem se, v mých očích to vypadalo, jako by strom krvácel, ale to nebylo přece možné. Vždyť zde žilo tolik dobrosrdečných vlků, kteří se o les starají. Proč by ten strom měl tedy plakat? Záhada. Projelo mi hlavou.

Bylo těžké opustit někoho, komu jste otevřeli své srdce. To jsem chápal, Jasnavě na něm opravdu záleželo. "Někdy je to těžké, ale já věřím na osud. Jestli to tak má být, je to tak a jestli ne? Je jen otázkou času, než narazíte na nějakou zbloudilou duši, která Vás naprosto očaruje," tak jsem to měl vlastně i já. Ty chvíle, které jsem trávil se svým synem, Tristanem. Byly chvíle, které jsem si zamiloval. Žil jsem pro něj a on pro mě. Vše, co jsem věděl jsem ho naučil až do chvíle, než se rozhodl jít sám svou vlastní cestou a prozkoumat svět. "Někoho pustit je občas těžké, můj syn Tristan se také rozhodl v dospělém věku, že chce prozkoumat svět bez táty za zadkem. A i když to pro mě bylo nesmírně těžké, musel jsem ho nechat jít. Ale věřím, že je v pořádku a se vším si poradí," nebylo to úplně to samé, ale chápal jsem ty odchody. I když ten odchod jejího přítele byl nejspíš i bez rozloučení, o to víc smutnější to bylo. Ale chtěl jsem Jasnavě ukázat, že osudy jsou opravdu různé. Nebyl jsem si ani jistý, jestli jsem jí o Tristanovi někdy vůbec říkal.
Pak jsme ztropili scénu s keřem, Jasnava se s nadšením přidala a já se jen usmíval. "Přesně tak!" Doplnil jsem s úsměvem a pak se hrnul utrhnout další šípek. Jeden z trnů se mi zabodnul přímo do čumáku, nejcitlivějšího místa. Škubl jsem sebou, ale on mi tam zůstal. Tak jsem si ho tlapkou otřel dolů. "Tak tohle Vám drahý keři vážně nedaruji!" A o ten šípek jsem začal bojovat, abych ho dostal do našeho košíčkového klobouku.
Vyprávění o tom, jak jsme se sem dostali mě bavilo. Tenhle les byl opravdu jiný, než všechny ostatní. "Hvozd a zdejší vlci, já vlastně ani nevím, od první návštěvy jsem věděl, že je to to pravé. Říkám si, že kdybych tu tehdy už byl, před tím útokem... mohla být spousta věcí jinak," dával jsem si to za vinu. Rolandovo oko například. Kdybych byl také v bojovém poli, možná bych ho tehdy dokázal ochránit, nebo zmírnit následky, aby nebyly takové, jaké ve skutečnosti byli. Rolanda jsem si vážně hodně vážil. Také se mi stýskalo po Danie, Jasnava se toho hned chytla a já při tom přikývl. "Ano, má tu bratra, Nicose, jestli jsi ho už potkala. Danie je taková střela do světa, jen doufám že je v pořádku," povzdychl jsem si. Nebyl den, kdy bych si ani na ni nevzpomněl. To byl můj úděl, každé vlče, které jsem potkal bylo pro mě jako by to vlče bylo mé. A uvědomit si, že jsou to už vlastně dospělí vlci, to bylo těžší než se zdá.
Chtěl jsem se Jasnavy ještě zeptat na ty barvy, ale v tom se k nám přidala další zbloudilá duše. Zvědavě jsem se podíval jejím směrem. I když jsem byl barvoslepý, viděl jsem naprosto čirý kožíšek. Zdála se nervózní. "Zdravím Vás," usmál jsem se na ni. Jasnava se ihned ujala slova a představila nás. "Dobrovolnické práce, určitě nerušíte, jste tu nová?" Zeptal jsem se ihned a vřele se na ni s širokým a hřejivým úsměvem usmál. "Třeba můžeme pomoci i my Vám," navrhl jsem, pokud tu byla nová, určitě jí můžeme cokoliv sdělit a zapojit jí do dění. Jasnava sdělila, že sbíráme šípky do mého klobouku. Byla jich tu hotová hromada, pomoc navíc by se určitě hodila a téma vhozené do vody, aby nám to rychleji utíkalo se určitě také počítalo.

"Po tom čase strávené v téhle zemi bych uvěřil možná čemukoliv," souhlasil jsem s Jasnavou a při tom se zasmál. Vážně, možná je tady voda i kouzelná, nebo to jenom dělali ti dobří vlci ze zdejšího lesa. Atmosféra dělala mnohé, chtělo to jenom nadhodit udičku na ten dobrý pocit. Pak už to šlo dejme tomu o něco snadněji.
Šlápl jsem trochu vedle, Jasnava byla opravdu emotivní vlčice, které na svých přátelích opravdu záleželo. Bylo znát, že někomu blízkému nemohla pomoci a on se rozhodl o odchod. "Někteří z nás občas potřebují jenom více času. Kdo ví, co ho tehdy trápilo, možná se to rozhodl vyřešit sám. Osudy jsou ale nevyzpytatelné, možná se ještě někdy setkáte," neházel jsem rozhodně flintu do žita a usmál se na Jasnavu. Život byl opravdu plný překvapení a někdy nebyly rozhodně hezké. Pokud se vlk rozhodl jít si po svých, hold my to musíme respektovat a jenom tiše doufat, že je někde v pořádku.
Dal jsem se to trhání šípků, ale bylo to dost náročné. Můj velkej nos se opravdu těžko strkal do těch úzkých dírek, kde samotné šípky byly. Trny byly prakticky všude, takže jsem neustále cítil pichlavý pocit na nose. Měli jsme i košík, který Jasnava s chutí pochválila. Jen jsem se na ni zazubil, zdálo se že její nálada byla každým okamžikem lepší. "Dáme jim co proto, my se jen tak nevzdáváme! Měl by jste se vzdát pane keři! Proti nám nemáte nejmenší šanci!" Zažertoval jsem s úsměvem a při tom skočil sem a tam, abych dal najevo, že já se jen tak nevzdávám. Ale chtěl jsem jenom odlehčit situaci.
Pak jsem poslouchal Jasnavu a její povídání o tom, jak se sem vlastně dostala. Bylo to docela zajímavé. "To chápu, tenhle les je zvláštní," usmál jsem se. Zdálo se, že její kamarádka se rozhodla pokračovat dál. Nechtěl jsem zbytečně vyzvídat. Zeptala se ovšem i na můj příběh. "No, zabydlel jsem se v nedalekém Houbovém ráji, tam jsem měl takovou noru. A často jsem cestoval sám, až jsem si jednou řekl, že půjdu navštívit Sarumen. Měl jsem tady blízkou kamarádku, takovou mladou vlčici jménem Danie. Už přes rok jsem jí neviděl, tak jsem si říkal, že se zeptám," pokrčil jsem rameny. "A tak jsem se seznámil s Maple, ukázala mi mezi tím les a tak nějak jsme utužili dobré sousedské vztahy," pokračoval jsem. "Pak přicházela zima, když jsem jednou takhle lebedil v Houbovém ráji, přiběhla Maple celá od krve a potřebovala pomoc. Smečka byla napadena vlčicí Styx a byla tu spousta raněných. Tak jsem přispěchal na pomoc. Vyléčil jsem co se dalo, ale na některé zranění už bylo pozdě. Jakmile se situace uklidnila, strávil jsem s Maple ještě několik dní a pomáhal jí se vzpamatovat. A tak nějak se stalo to, že jsem tu už zůstal, protože se nešlo rozloučit," povyprávěl jsem ve zkratce celý svůj příběh. Vlastně otazník na smečkou tu visel celou dobu, ani nevím proč jsem se tomu pořád tak bránil. Teď už mi to přišlo takové úsměvné. "A Danii jsem do dnes nespatřil, jen tak mimochodem," povzdychl jsem si trochu smutně, byla pro mě něco jako dcera, taková střelená mladá vlčice, která se dostávala velice rychle do malérů. Ale věřil jsem, že někde bude a bude v pořádku.

Všechno proto, aby se situace zlepšila, musí to tak být. Přece i mě muselo jít o blaho ostatních, teď jsem byl také členem téhle velké rodiny. A pokud někdo potřeboval pomoc, od toho jsem tu byl. A i kdyby ne, společnost se přece jenom hodila prakticky vždycky. Jasnava se zdála o něco lepší, chladila si tlapky a stejně tak i já. "Mnohem, výtečný nápad!" Pochválil jsem s kouzelným úsměvem na tváři. "A vy? Jak se cítíte?" Kontroloval jsem. Já neviděl absolutně žádné světýlka, které by mi dávaly najevo, co se vlastně děje. Očividně jsem hádal, že možná i u Jasnavy se trochu ztratily. Třeba to byla vážně jenom ta šílená únava. Napadlo mě, když už o nich nemluvila. Nechtěl jsem je připomínat, abych jí nedal podnět k tomu nad tím přemýšlet.
Pak jsem začal louskat jméno jejího přítele. A ihned z jejího výrazu jsem poznal, že jsem šlápl do kaluže plné brouků. Špatná volba. Teď se objevil ten čertík, který mě bral na vidle. Odpověděla mi, ale přišlo mi jako bych to z ní doslova tahal. "To mě moc mrzí, drahá Jasnavo," řekl jsem. "Nechtěl jsem Vás tím nijak rozhodit," dodal jsem a při tom sklonil hlavu. Doufal jsem, že ho nakonec přece jenom našla.
Naštěstí pro nás Jasnava pak zbystřila šípky, čímž tuhle podivnou chvíli dostala na trochu lepší úroveň. "Máte zrak jako ostříž!" Usmál jsem se na ni. Ihned jsem vyskočil z tůňky ven a zamířil za ní. Jasnava ihned musela jednu šípku ochutnat. Sledoval jsem její výraz, který se rovnal vlčeti, které snad poprvé zkoušelo ještě nezralé ovoce. "Určitě budou užitečné," zasmál jsem se nad tím. Sklonil jsem hlavu a klobouk mi hravě sklouznul na zem. Otočil jsem ho, aby nám pro tentokrát posloužil jako takový košík. Pustil jsem se taky do sbírání šípků, zdá se ale, že to bude jenom pro odvážné. Byl to celkem záhul dostat ten šípek z toho keře. Chvíli jsem jenom tahal za větve, abych zjistil, že to nejde a musím je opatrně ukousnout. "Fíha, tohle je teda práce pro opravdové gurmány," podotkl jsem s úsměvem. "Jak se vůbec stalo, že jste nakonec skončila v Sarumenské smečce? Jestli se mohu ptát?" Usmál jsem se na Jasnavu, tohle už snad nebude přešlap vedle, doufal jsem. Otázka jen, aby nám to trhání rychleji utíkalo.