Příspěvky uživatele

< návrat zpět

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
// Ragarské pohoří, přes Severní Galtavar

Maple se s úsměvem přidala do stavění, takže nám to odsejpalo jak se patří. Náš výtvor byl opravdu skvělý, musel jsem se nad tím pousmát. "Jo, povedli se nám," zasmál jsem se nad tím. Jenomže zima se ozývala. Když jsem se rozhlédl po okolí, všechno bylo pod hustou peřinou sněhu. Suše jsem polknul. Co to bude asi pro nás znamenat? Projelo mi hlavou. Byl fajn plán vrátit se zpátky na jih, protože tady to možná brzy začne být nebezpečné.
Maple zavelela a já se teda dal do pohybu. A možná pomalu zamíříme do Sarumenu, kdo ví, jestli tam vůbec někdo je. Nebo si všichni užívají prvního sněhu. Já ale začínal mít mírné obavy, ale vem to čert. S Maple nás přece jen tak něco nerozhází! Věděl jsem, že zvládneme cokoliv. Došli jsme přes pláň až k menším horám. Zvědavě jsem se usmál, protože kolem byly nějaké lesy. Začal jsem vrtět ocasem a při tom jsem se hnal k jednomu ze stromů, kde jsem odloupl kus kůry. "Je libo malé svezení?" Zeptal jsem se gentlemansky a při tom se zazubil. Vystrkal jsem naše provizorní sáňky na jeden z mírnějších kopečků. A pak už jsem jenom čekal, jestli se Maple zapojí. Může si tak ušetřit trochu cesty. Sníh byl dnes opravdu skvělý, hezky se v něm šlo. Nebyl ještě takový ten nepříjemný, s mrazivou krustou nahoře. Takže na tomhle ty naše sáňky pojedou jako nic. Povytáhl jsem si trochu klobouk, protože mi zůstal na očích. Ale zase jsem dobře viděl. "Jakmile budeš připravena, dej povel!" Broukl jsem s úsměvem a sáňky držel tlapou tak, aby náhodou neměli šanci ujet. To poslední co jsem chtěl bylo, aby mi moje společnice odjela zcela jiným směrem a neuvěřitelnou rychlostí do nějaké tramtárie. Takže jsem počkal, a pak jí samozřejmě podle pokynů, které mi sama sdělila, popošoupl jsem ji a při tom klusal a strkal do sání, jak jenom to šlo. Díky mírnému kopci to šlo levou zadní.

// Rozkvetlé louky, přes lesík Topolů

5. Postav vlkuláka.

Je fakt, že jsem musel jít trochu přes své mravy. Nebylo mým zvykem tykání, možná tak u vlčat. Pak u dospělých to byla jednoduše slušnost. Teď jsem byl ale postaven do úplně jiné situace, se kterou jsem se musel vypořádat. Maple mezi tím nadhodila, že nemám jen tak něco slibovat. Ale že bychom mohli teď zamířit do Pouště zpátky na jih. "Zimy už máš dost?" Zasmál jsem se nad tím. "Ale není to špatný nápad," přijal jsem nakonec tuhle kouzelnou nabídku.
Naše hlasy byly melodické a perfektně se doplňovaly. Vytí se ozývalo z různých koutů, možná jsme nebyli jediní, co si udělali takový hezký výlet. Líbilo se mi to, bylo to najednou takové přirozené. Ještě chvíli jsme tam posedávali, než jsem si uvědomil, že se noc probouzí ke svému ránu. Zvědavě jsem zastříhal ušima. "Zdá se, že nám ten výšlap trval déle, než jsem myslel." Zamyslel jsem se. "Ale něco na památku jim tady nechat můžeme," pokrčil jsem rameny a při tom mrknul na Maple. Sněhu tu bylo habaděj, takže jsem začal plácat, snažíc se vytvořit nějakou hromadu sněhu. A z ní jsem se snažil uplácat něco jako sochu. Bylo to sotva na hřebenu, takže se může dívat na Gallireu. A bude to naše socha sledovat tak dlouho, dokud neroztaje, nebo... na ni nenapadne nový sníh. Snažil jsem se tomu udělat tvar ležícího vlka. Několikrát mi ovšem něco spadlo, takže jsem to musel opravit. A látat, čím jsem jenom mohl. Ale musel jsem do toho dát kus sebe. "Bude se tu dívat místo nás," napadlo mě s úsměvem.
Jakmile jsem skončil, podíval jsem se na to z dálky. No... nevypadalo to úplně nejhůř, jsem musel zhodnotit. "Tak jo, vyrážíme?" Zeptal jsem se s úsměvem.

// Armánské hory, přes SG

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc
// Sopka, přes Sviští hůrky

Dostalo se mi pochvaly za můj zpěv. Zazubil jsem se. "Moc mi nelichoťte, jinak budu nucen zpívat celou cestu," zasmál jsem se a při tom se zavrtěl. Když jsme pomalu procházeli přes křoví a těžce prostupnou cestu, dělalo mi to trochu problémy. I vzhledem k mé celkově velikosti. Ale naštěstí jsem se s tím popral, jak nejlépe jsem uměl. Maple mě upozornila i na to, že bych měl upustit od toho vykání, přičemž jsem si jenom povzdychl. "Budu se o to snažit," usmál jsem se na Maple. "Moc to pro mě znamená, ale starého vlka se těžko učí nový kousek, takže máte - teda máš mé slovo," zavrtěl jsem při tom ocasem ze strany na stranu.
Zajímal jsem se i o tu sopku, kterou jsme nechali za sebou. Pomalu se ale den měnil na noc. Takže jsem chtěl co nejvíce přidat a dostat se do bezpečí, co možná nejdříve. Maple sdělila, že tady dole sídlí smečka, takže sopka je už nějakou dobu neaktivní. "To je dobře," s úlevou jsem si povzdychl. Byl jsem rád, že my žádnou sopku naštěstí nemáme někde poblíž. Ale kdyby se něco dělo, určitě by mi nevadilo udělat si dlouhou a náročnou cestu, abych přidal tlapu k pomoci. Nabídl jsem Maple další výšlap do hor. "No jistě, musíme si to přece užít! Ať nás bolí každý sval v těle!" Zasmál jsem se. "A ty sáně Ti klidně obstarám! Bude mi ctí!" Popíchl jsem s úsměvem.
Pomalu jsem se dostával na vrchol. Cítil jsem, že mé tělo už není tak mladé, jak by mělo být. Možná bych to zvládal mnohem lépe před pár lety. Ale přece nemůžu házet flintu do žita. Zastříhal jsem ušima a pomalu se dostal na vrchol. Našel jsem hezké místo, kde jsem zakotvil a musel se posadit. Musel jsem nejdříve popadnout dech, ale to po tom všem by nejspíš musel úplně každý. Snažil jsem se najít měsíc, ale při tom husté sněžení to šlo stěží. "Uděláme noční rozruch?" Nabídl jsem a v očích mi při tom tančili spiklenecké jiskry. Pokud to byly poblíž smečky, určitě tu dva výtržníky v tuhle noční dobu nečekají. Zhluboka jsem se nadechl a při tom vyl na měsíc, který byl schovaný nejspíše někde za mraky. Kouzelný moment. Poposedl jsem si a jakmile jsem skončil, můj zrak spočinul na tom jediném, co mě v tomto bláznivém cestování popohánělo. A při tom jsem se na ni vděčně usmál.

4. Zazpívej někomu koledu.
// Zubatá hora, přes Sněžné Velehory

Bylo to opravdu okouzlující. Ten výhled, Maple, ale i celá tahle situace. Cítil jsem v sobě něco zvláštního. Tahle cesta mě opravdu těšila. A i když jsem měl radost z toho, že jsem potkal Vlčíška, nebylo to tak silné, jako to co jsem tady zažíval s Maple. Jistě, měl jsem radost i z toho, že jsem ho potkal. Maple mi sdělila, že už se s ním setkala vloni, s Rolandem a Ventem, jenomže je tehdy nepřesvědčil. Poslouchal jsem je, jak mluví, i Maple zdá se ovládá magii sněhu. Nadšeně jsem se na ni usmál. A když se rozloučili, chystali jsme se jít do nížin. "Tak jak jste na tom teď?" Zeptal jsem se s úsměvem Maple.
Jak jsme tak scházeli dolů, dával jsem si pozor, aby mi to neuklouzlo. Pomalu se blížila noc a já si chtěl tuhle chvíli trochu zkrátit. Nebyl jsem kdo ví jak skvělý zpěvák, ale zpíval jsem opravdu rád. Hlas jsem na to měl, ale nikdy jsem neměl příliš dobré posluchače.

"Tichá noc, přesvatá noc,
v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odbila, les šel spát,
zdřímli dávno i lovci stád,
jen naše láska, ta bdí,
jen Boží láska, ta bdí."

Hlas se nesl dál, odnášel ho vzduch a nesl se i na hřbetech sněhových vloček. Když jsme konečně sešli z hor, ucítil jsem podivný pach. Zvedl jsem hlavu a uvědomil si, že jsme u sopky. "Už ani nevím, kdy jsem naposledy byl takhle na severu," díval jsem se na sopku. "Byly někdy s tou sopkou problémy?" Zajímal jsem se. Sarumen byl odsud hodně daleko, ale přece jenom kdyby vypukla nějaká katastrofa... mělo by to dopad určitě i na nás. A já vlastně ani nevěděl, jestli se tak vůbec někdy stalo. Rozhodně bych to nechtěl přivolávat, ale znát historii Gallirei mohlo být také velmi zajímavé. Maple byla skvělá vypravěčka, o Sarumenu jsem věděl snad vše hlavní. Ale vždy se najde něco, co jsem nemusel vědět. "Utáboříme se na noc v horách?" Zeptal jsem se Maple s úsměvem. Ty hory před námi vypadali celkem vkusně, možná bysme měli i štěstí najít třeba nějaký výklenek, nebo jeskyni. Schováme se tam tak i před nočním sněžením, jestli nějaké bude.

// Ragarské pohoří, přes Sviští hůrky

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)
// Řeka Kierb, přes Sněžné velehory

Když jsme se dostali do hor, byla tu opravdu zima. Sníh se mi zařezával úplně všude. Sklonil jsem hlavu a při tom si zrak chránil kloboukem. "Jdeme do toho?" Zeptal jsem se Maple, protože její obavy se možná naplní. Vyjít až na Zubatou horu bude očividně náročné. Zhluboka jsem se nadechl a pak se vydal cestou nahoru. "Kdy jste tu byla naposledy?" Zeptal jsem se Maple, protože já už si to ani nepamatoval. Takhle daleko na severu jsem nebyl možná už i dva roky. Ty roky tak letí. Ale taková zima mi rozhodně nechyběla. Dokonale se mi to zabodávalo do plic. Jako ostré a štiplavé rampouchy, které mi útočili na vnitřnosti.
Tma se pravděpodobně velmi rychle dostaví. Protože jak už bývalo v zimě zvykem, ráno byla dlouho tma a k večeru byla ještě dřív. "Snad tu nebudeme nuceni strávit noc," povzdychl jsem. Protože to bych opravdu nerad. Do večera se budeme muset přemístit někam jinam. Ale má touha po tom setkat se znovu s Vlčíškem byla tak velká. Byl jsem jako malé a nedočkavé vlče, které se těšilo na dárky. Pohodil jsem dlouhým ocasem. Světlo nám ještě dávalo naději, že si budeme moct prohlédnout nádherný výhled.
Výšlap byl opravdu náročný. I když jsem se fyzicky cítil docela dobře, cítil jsem teď bolest v každém svém svalu. Tělo šlo až za hranice možná i mých schopností. Nebyl jsem zvyklí být na takové túře. Já byl přece jenom ten domácí typ. Ale vrchol už byl skoro na dosah. Polila mě vlna pozitivních emocí. Zvedl jsem oči a rozhlížel se, protože jsme měli naprosto dokonalý výhled na všechno kolem. Nadšeně jsem zastříhal ušima a zamrkal. "Nádhera, že ano?" Zeptal jsem se a spočinul pohledem na Maple. Když jsem se ale podíval na ni, něco za ní mi říkalo, že tam něco je. Trochu jsem naklonil hlavu, abych se podíval. "Oh," vzdychl jsem s úsměvem. Mrkl jsem na Maple a pak zpátky na Vlčíška, který si tu také užíval výhled. "Moc rád Vás zdravím! Už jsem na Vás čekal," ozval se sametový hlas. Ihned jsem si před něj stoupl a prohlížel si vlka. Byl úplně stejný jako tehdy. "Buďte i vy zdráv drahý Vlčíšku," pozdravil jsem ho s úsměvem. "Moc rád vidím, že na mě stále věříš, Tonresi, a tvá víra nesešla z cesty." Prozradil mi s úsměvem. "To bych si nedovolil, věřím ve Vás od první chvíle. A věřit budu i dál," usmál jsem se. "To opravdu rád slyším, vidím že se máte dobře," prozradil nám s úsměvem. Já jenom přikývl. "Lepší už to být nemůže, přejeme Vám krásnou zimu, snad se v té další zase shledáme," usmál jsem se na Vlčíška, pak na Maple. Určitě na něj bude mít také nějaké otázky, tak jsem počkal a pak se vydal zase dál.

// Sopka, přes Sněžné velehory

// Skvělé místo pro život

Maple se divila nad mým povídáním o Vlčíškovi. Ale hned k tomu přidala i další skvělé nápady. "Já už bych v dnešní době věřil všemu," zasmál jsem se. "Klidně i ty víly," zazubil jsem se. Na tom vlastně nebylo ani nic divného. Svět byl prostě zvláštní a tady bylo možné nejspíš úplně všechno. Na Vlčíška jsem se těšil a doufal jsem, že ho v horách najdu. Kde jinde by tak asi mohl letos být? Než na samotném vrcholu hor. "Třeba budeme mít štěstí," mrkl jsem na ni, já neztrácel naději.
Jelena jsem vystrašil, ale Maple se naštěstí nezlobila, ba naopak. Nic takového neviděla, vlastně ani já ne. Bylo to úplně něco nového a mohli jsme to zažít. Maple si však dělala starosti o to, abychom někde nezahučeli ve sněhu. Sníh padal jako urvaný, takže se nebylo čemu divit. "Počkat, počkat, počkat," zastavil jsem se. "Takže má nejdražší Maple, vy mě zavedete přímo do jámy plné divočáků, ale bojíte se sněhu?" Dobíral jsem si ji a při tom se křenil, jako sluníčko na hnoji. Pak už jsem se jen vydal podél řeky nahoru, na sever. Ať se dostaneme k těm dalekým horám co nejdřív.

// Zubatá hora, přes Sněžné velehory

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)
// Řeka Kierb, přes Převrácenou planinu

Vkročil jsem do lesa a ihned na mě dýchla nostalgie. Tohle byl nejbližší les od Houbového lesa, kde se dalo něco ulovit. Proto nebylo divu, že jsem sem chodil často. Nechtěl jsem být o hladu a svůj úkryt jsem měl věčně prázdný. A když už jsem si něco ulovil, většinou jsem to daroval kolemjdoucímu. Už jsem tam nebyl tak dlouho, kdo ví jestli můj úkryt ještě vůbec existuje. Napadlo mě. Možná by bylo fajn tam jít a jednoduše ho pohřbít. Už se tam pravděpodobně nikdy nevrátím, nebo možná jednou na starý kolena si zavzpomínat na opuštěné léta.
Proplétal jsem se mezi stromy společně s Maple. "Vlastně, když už je tady ta zima, možná budeme mít štěstí a potkáme i pana Vlčíška," napadlo mě s úsměvem. "To od něj mám tu magii na ovládání sněhu, potkal jsem ho za tu dobu jenom jednou." Navrhl jsem. Pamatoval jsem si sněhového vlka, který zářil dobrou náladou už z dálky. Bylo to takové strohé přání, vloni se mi myslím nepodařilo Vlčíška vidět. Ale předloni ano. Docela rád bych s ním prohodil pár slov. A možná by mi dal pár rad o tom, jak na tu magii vlastně. "Věříte na Vlčíška, že ano?" Zazubil jsem se, znal jsem odpověď. Maple už tady viděla spoustu věcí, jeden Vlčíšek navíc? Proč ne?
Procházel jsem mezi stromy, když v tom jsem něco zahlédl. Ztuhnul jsem a zůstal bděle stát. Podíval jsem se na Maple a pak hlavou kývl směrem před námi. Oči se mi rozzářili, protože jsem viděl majestátného, obrovského jelena, který byl jasně bílý. Jeho odstín zářil i v tom sněhovém odstínu všude kolem. Zrovna něco hledal na zemi. No páni! Vyhrkl jsem. Bílého jelena jsem snad nikdy neviděl, takže jsem mohl na něm oči nechat. Symbol Vánoc, projelo mi hlavou. Před chvíli to bylo zlaté prase, teď bílý jelen. Měli jsme toho tolik, co nám jasně říkalo, že tahle zima bude nezapomenutelná.
Pak mi něco zakřupalo pod nohou, nejspíš jsem stoupl na větvičku schovanou pod sněhem. Jelen zvedl hlavu a uviděl nás, v sekundě byl pryč. "Omlouvám se, nechtěl jsem ho vystrašit," povzdychl jsem. Ale ten zážitek byl rozhodně nepopsatelný. Pak jsme se zase dali do pohybu. "Je libo výšlap do dalekých severních hor?" Nadhodil jsem s spokojeně s úsměvem.

// Řeka Kierb, přes Dusot

// Klimbavý les, přes Drsný zákrut

"Já myslím, že se nám povedl, dala jste mu jenom trochu lásky, to očividně potřeboval," usmál jsem se na Maple a prohlížel si strom. Maple mu dala ještě hezké ozdoby, opravdu se mi líbil. Tak to by bylo. Zazubil jsem se, další zajímavost jsme měli za sebou. Tyhle tradice byly prostě zvláštní, ale svým způsobem krásné. Věděl jsem, že za rok touhle dobou budu na tuhle výpravu vzpomínat a to jenom v dobrém. Pohodil jsem dlouhým ocasem. "Máte ještě něco v rukávu?" Zazubil jsem se na Maple a pomalu se vydal z lesa ven.
Neměl jsem tušení, kam vlastně jdeme, prostě někam. Chtěl jsem toho vidět a zažít co nejvíc, vždyť zima je sama o sobě kouzelná. Přes pláň jsme se dostali k řece. Udělal jsem to samé, co před tím pomocí magii vody a zastavil tok, abychom se dostali na druhou stranu. A pak zahlédl les před námi. "Tenhle les znám, chodil jsem sem často lovit," usmál jsem se a při tom se hrnul k němu, abych si vrátil vzpomínky.

// Skvělé místo pro život, přes řeku Kierb s Maple

8. Ozdob vánočně nějaký stromek
// Kančí remízky

"To bych si nedovolil!" Vyhrkl jsem ihned na svou obhajobu. Rychle jsem se na Maple usmál, ale opravdu mi to tak přišlo. Když nadhodila tak nadšeně, jestli tohle místo znám. A pak vidím samé divoké prase. Bylo to zvláštní, ale pochopil jsem to až později. Nevěřil jsem tomu, že bych někdy viděl zlaté prase. Fascinovaně jsem nad tím kroutil hlavou. "Tak teď už mě nemůže nic překvapit," vyhrkl jsem potichu. Opravdu, už jsem tady umřel, už jsem viděl opravdu šílenosti, ale zlaté prase? To bylo naprosto někde jinde. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Maple pak rychle změnila směr, prohlásila že kousek odsud je bezpečnější les. "S tím musím souhlasit," řekl jsem. Chrochtalo to tady totiž na každém kroku. A mít jednoho, nebo deset hned za zadkem? To rozhodně nestálo za to.
Vkročil jsem do lesa a rozhlédl se. Maple toužila ozdobit stromek. "To jsem taky myslím dělal, tak dvě? Možná tři zimy zpátky," zasmál jsem se. "Teď to bude ale určitě mnohem větší zábava," mrkl jsem na Maple. Nechal jsem Maple ať vybere stromek dle své libosti. Já bych byl schopný ozdobit možná i ten nejchudší široko daleko. Já v tom nedělal rozdíly, ale přece jenom vlčice má více estetické oko. A chtěl jsem, aby měla radost. Proto jsem se přesunul k tomu hledat nějaké dekorace, které by mohli zaujmout. Uviděl jsem pár šípků, které jsem natrhal a vzal je sebou. Položil jsem je na sněhovou peřinu. Pak mě ale něco napadlo. Magie. Projelo mi hlavou. Přistoupil jsem ke stromku, jehož výběr měla v packách má skvělá společnice. Položil jsem na pár větviček šípky a pak jsem ustoupil. Soustředil jsem se na vodu, tu jsem vzal přes větvičky v různých směrech. A začal vytvářet něco jako rampouchy, sněhové koule. Držel jsem je, ale teplota ještě nebyla tak chladná, aby to ihned zamrzlo. A tak jsem se snažil v sobě vyvolat i Vlčíškovu magii. Soustředil jsem se, abych to co nejvíce ochladil. Vypadalo to zase jinak, bylo to něco nového. Lehce jsem zavrávoral, protože kombinovat dvě magie a ještě k tomu tu druhou jsem neměl zcela v paži bylo... náročné. Naklonil jsem hlavu na stranu, ještě to nebylo zamrzlé úplně, ale rozhodně tomu dávalo zcela jiný nádech. "Vypadá to dobře? Nebo je to kýč?" Zeptal jsem se pobaveně na Maple a čekal, s čím přijde ona, očekával jsem, že tomu dá lásku a bude to dokonalý strom.

// Řeka Kierb, přes Drsný zákrut

24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

Přes řeku jsme se dostali hravě, stačila k tomu jenom magie. Život bez ní bych si asi už neuměl ani představit. Hodně to věci usnadňovalo, i když moje magie na tom nebyly kdo ví jak. Jistý jsem si mohl být jedině s vodou. Tak to prostě bylo. Možná si pan Život usmyslel, že je jiná magie pro mě zbytečná. Ale s vodou se dali dělat pořádný kouzla. Třeba teď dostat se suchou tlapou na druhou stranu.
Šli jsme přes sněhovou pláň, blížili jsme se k takovému pofidernímu lesíku. Pár stromů tu bylo, ale většinou to tvořilo jenom křoví. Maple z toho lesíku byla ovšem nadšená. "Obávám se, že jsem tady asi nikdy nebyl." Dodal jsem a při tom se rozhlédl. Jestli z toho byla Maple nadšená, tak jsem byl opravdu zvědavý, co tady uvidíme. I když sníh zahlcoval všechno, co mohl. Viděl jsem tu vyšťourané díry a hlína posypávala sníh. Ten padající se to snažil zakrýt, teď tu ale panoval klid. Čenich mi ovšem napovídal, že tu nejsme úplně zváni. "Divočáci?" Podíval jsem se na Maple překvapeně. "Nikdy by mě nenapadlo, že budete až na takový adrenalin," zasmál jsem se. To poslední co jsem teď vážně chtěl bylo potkat stádo divočáků a zdrhat jim v tomhle hustém bílém pekle. Zdá se, že je jich tu teď jenom hrstka. Ani jsem se nesnažil našlapovat tišeji. Moje váha mi to úplně nedovolovala a krom toho? Sníh křupal tak či tak.
V dálce jsem zahlédl pár mžitek před očima, tmavé těla, robustného rázu. Šťourali se možná tak třicet metrů od nás. Tyhle potvůrky bych poznal prakticky kdekoliv. Jenomže pak jsem zastavil a překvapeně se díval dopředu. Před námi a Maple mezi stromy byl úplně jiný pašík, než na který jsem byl zvyklí. "Je to...?" Šeptl jsem směrem k Maple. Tělo nepřipomínalo tmavou barvu, spíše bych to odhadoval na barvu nebo alespoň odstín srsti Maple. Něco na ten způsob, té světlejší samozřejmě. Já to viděl jako světle šedou, ale ve skutečnosti to mohla být zcela jiná barva. "Slyšel jsem o něm jenom báje," doplnil jsem se zatajeným dechem. Jestli to bylo opravdu zlaté prase mi bude muset Maple potvrdit. Ale vnitřně jsem cítil, že jsem si měl něco přát. Jenomže právě teď jsem měl v hlavě úplně velký nic. Měl jsem teď všechno, smečku - byl jsem na dobrodružné výpravě s Maple. Co by mi asi tak mohlo chybět? Dobře, přeju si, aby smečka dál krásně žila pod vedením Maple. Aby se nám vyhýbaly všechny nepříjemnosti, aby se vlci, kteří mají špatný charakter drželi dál od našich hranic a členů. Prosím, dohlížel na Sarumen, zlaté prasátko. Nebyl jsem si zcela jist, jestli to bylo přání, které se dá splnit. Ale zkusit jsem to musel.

// Klimbavý les

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě
// Ohnivé jezero, přes Plamínek

Usmál jsem se na Maple, řekla to co jsem taky časem musel pochopit. A smířit se s tím. "To je pravda," usmál jsem se nad tím. Vlastně jsem měl spoustu přátel a dokonce i vlky, které jsem považoval za rodinu. Nejčastěji šlo o ty menší, každopádně v dnešní době už velká většina bude dospělá. A kdo ví, jestli si na mě vůbec někdy na svých cestách vzpomenou. Tak jako já občas vzpomínám na ně. S Maple jsme měli propletené osudy. Oba jsme byli nějakým způsobem svázání, bylo to až děsivé, ale mě se to líbilo. Poslouchal jsem i její příběh, o tom vlčeti už mluvila v jednom z našich rozhovorů. Ale vždy když nějaké takové téma otevřeme, dostaneme se k něčemu novému. "S tím taky souhlasím, kéž by ty vlčata rostla pomaleji," zasmál jsem se nad tím. "Každý den je důležitý, teda alespoň pro nás," podotkl jsem. Ach, nedočkavé vlčata, které touží vidět svět prakticky týden po tom, co jsou na světě. A každým dnem jejich mysl se rozvijí. A pak nastane den, kdy Vám budou vzdorovat, říkat že všechno zvládnou sami a nebudou chtít naši pomoc. Maple věřila na sny i na to, že si k nám najdou jednou cestu. Roky plynuly, ale nepřestal jsem doufat. "Měl jsem úplně stejný pocit," mrkl jsem na Maple s úsměvem. "Ale neměl jsem tolik váhat," doplnil jsem se šibalským úsměvem.
To už jsme pomalu opouštěli jezero. A dokonce se nám noc přehoupla na den. Ráno ještě tolik světla nebylo, ale přesto jsem cítil změny. Z nebe začal padat velmi hustý sníh. "Myslím, že dnešek bude náročný," nadhodil jsem zamračeně. "Schováme se někde v lese?" Navrhl jsem. To už jsme byli ovšem u řeky. Postavil jsem se ke břehu, kolem ještě nic nezamrzalo, ale i tak jsem věděl, že to bude ledové. Přistoupil jsem blíže ke břehu a položil tlapku na vodu. Tak aby se polštářky dotýkaly. Chvíli jsem jí tam nechal, ale cítil, jak moje tělo doslova mrzne. "Brrr," oklepal jsem se. Pomocí magie vody jsem proud zastavil a udělal nám tak průchod, abychom se na druhou stranu dostali v suchu. Seskočil jsem dolů a hned vyskočil zase nahoru, kde jsem počkal na Maple. "Jsem zvědavý, jestli letos bude tolik sněhu, abysme si museli v lese dělat i cestičky, abychom vůbec někam došli," zasmál jsem se. Taková zima ovšem nebyla už roky.

// Kančí remízky, přes Travnatý oceán

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)
// Ronherský potok, přes Červenou řeku

Naslouchal jsem každému slovu, co Maple říkala o svých sourozencích. Tahat takové vzpomínky mohlo v někom vyvolat různé emoce. Zdá se ale, že u Maple to byla jen samá pozitiva. Dokonce tady narazila i na svého bratra, ovšem měl toulavé tlapky. Jak jsou sourozenci rozdílní, to se stávalo nejspíš v každé rodině. Měli k sobě v mládí ovšem velice blízko, což vypovídalo o tom, že je Maple odjakživa rodinný typ. A zdá se, že v Sarumenu se opravdu našla. Pak se ale otázka otočila na mě a já lehce přimhouřil oči. "Jak jsem už kdysi říkal, má rodná smečka měla svá pravidla. Mám dva bratry, kteří hádám zůstali s otcem a hádám, že plní své povinnosti. Těžko uvěřit, že by jeden z nich šel nakonec vlastní cestou, ale kdo ví. Mám pocit, že jsem měl i dvě sestry, ale moc jsem s nimi v kontaktu nebyl. Je to už poměrně dlouho," pokrčil jsem nad tím rameny. "Nikdy jsme k sobě příliš blízko neměli, šlo spíše o to držet se řádu, jsem rád že jsem nakonec šel vlastní cestou," a Maple už jsem vyprávěl, jak k tomu vlastně došlo. I když to byl jeden z nejhorších dnů v mém životě, byl jsem nakonec rád, že to dopadlo jak to dopadlo. "Také přeji dobrou chuť," usmál jsem se a pustil se do kapra.
Pak už jsme mířili k jezeru, přece jenom voda byla ledová, ale existovalo místo, kde byla voda příjemná i v zimě. A já jsem nechtěl tu rybu zapíjet studeným douškem. Cesta nám utekla, žaludek byl spokojený a my se objevili u břehu. Zvědavě jsem zastříhal ušima a rozhlédl se. Ve vzduchu byly cítit nějaké pachy, ale nevěnoval jsem jim příliš pozornosti. Můj střed zájmu šel momentálně vedle mě. Postavil jsem se ke břehu. "Vzpomínky, heh je jich tolik, zvláštní je, že si ani nepamatuju na matku. Její pach, nejspíš si ani už nevybavím její hlas. Roky plynou a já dělám všechno proto, abych zapomněl na minulost. Tak jak žiji dnes, tak tak bych chtěl i dožít. Žádné pravidla, nebo diskriminace vlčic, nebo nedej vlčí bože vlků. Každý by měl mít možnost volby, nebo poznat oba své rodiče. Já tuhle volbu bohužel musel vzít Tristanovi, o to víc jsem se mu ale věnoval. I když to bylo víc než těžké, říkám si že bylo vlastně fajn, že je jenom jeden. Nevím, co bych si počal, kdybych tehdy měl těch vlčat třeba pět." Zasmál jsem se nad tím, ale byl to spíše takový smutný smích. "Ale vždy jsem snil, že jednou budu mít velkou rodinu, ale osud mi spíše pod tlapy vždy přinesl nějakou dušičku, která potřebovala pomoc. Takže jsem spíše takový ten pan táta, nebo dobrý strejda, případně - dobrý soused Tonres od vedle," popíchl jsem trochu Maple s úsměvem. Protože takhle to všechno začalo. "Žil jsem rok v lese hned vedle nejúžasnější smečky a obral se tak sám o čas," řekl jsem s úsměvem. Vlastně to ze mě všechno vypadlo. Nebyly to stížnosti, nebo že bych chtěl naříkat. Spíše jsem hodnotil svůj dávný sen. Sklonil jsem hlavu a na chvíli zavřel oči. Co se mnou osud zamýšlí? Procházelo mi hlavou. Když jsem otevřel zase oči, přede mnou se houpala skořápka, a v ten moment se v ní svíčka zapálila. Překvapeně jsem zamrkal. Podíval jsem se na Maple a pak zpátky na houpající se skořápku. Byl jsem překvapený, že jsem nebyl schopný se ani zeptat, kdo to zapálil? Tak či onak, noc nás nakonec přece jenom vytáhla ještě na menší toulky.

// Esíčka, přes Plamínek

9. Ulov si kapříka
// Středozemní pláň

Radost z chytání sněhových vloček se nesla ještě následující chvíli. Maple vzpomínala, jak tohle dělala se svými sourozenci. Zastříhal jsem při tom ušima, protože na tohle téma jsem se ještě nikdy neptal a vlastně nic o nich nevím. "Jací jsou Vaši sourozenci?" Optal jsem se s úsměvem. "Jestli tedy nevadí, že se ptám," doplnil jsem nesměle. Rodina byla vždy zajímavé téma. I když to bylo možná už mnoho let dozadu, vzpomínky zůstanou. Ty moje jsou vybledlé, černobílé a jsou to už jenom vzpomínky. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli bych své sourozence po těch letech ještě poznal. A vůbec, zda-li bychom si měli co říct. Už je to dlouhá doba, každý si žije zcela jiný život, pokud tedy nezůstali s otcem. Nepříjemně jsem se oklepal. Naštěstí ze zamyšleného pohledu mě vytáhla Maple. "Doufám, že vydrží, křupání sněhu je příjemnější, než čvachtání v bahně," zasmál jsem se nad tím. Zima mi nijak nevadila a já si přál, aby ta letošní byla pohodová.
Má alfa souhlasila s lovem kaprů v nedalekém potoce. Otočil jsem na ni hlavu a s úsměvem se při tom hrnul ke zdejšímu zdroji vody. Šum vody byl znát už na míle daleko. Postavil jsem se ke břehu. "Už je to dlouho, co jsem naposledy lovil ryby," uvědomil jsem si. Mám pocit, že naposledy jsem jí právě v zimě lovil Kianě, když jsem jí tehdy našel. Ale nebyl jsem si už myšlenkami, nebo vzpomínkami zcela jistý.
Natáhl jsem tlapu na vyčuhující skálu. Klouzalo to, tak jsem si dával pozor. Voda se hnala svým tempem někam do moře. Chvíli jsem tam jenom tak vyčkával a sledoval, jak se ryby valí. Nebylo jich mnoho, ale stále tu nějaké byly. Můj zrak mi splýval, takže jsem viděl občas jenom mihnoucí stín. Proto jsem si trochu pomohl a snažil se vcítit se do vody. Jakmile jsem ucítil, že se blíží ryba, ponořil jsem hlavu. Klobouk zůstal tak tak nad hladinou. Já cvakl zuby a vytáhl macatého kapra. Mrskal sebou, až jsem dostal jeho ocasem několik facek do tváře, ale za chvíli toho nechal. "Ha!" Zazubil jsem se. Posunul jsem se zpátky ke břehu, kde jsem se usadil a sledoval, jak se to bude dařit Maple.

// Ohnivé jezero, přes Červenou řeku

25. Ochutnej padající sněhové vločky
// Červená řeka

Maple se chvíli divila, že o magii se zimou ještě nikdy neslyšela. Já jí v sobě cítil už možná druhým rokem. Měl jsem zárodky i do jiných magií, ale buď jsem se jim do teď nevěnoval, nebo jsem pro ni neměl ty nejlepší předpoklady. Žil jsem tak jak jsem nejlépe uměl. Konečně jsem však Maple dohonil. "Ano, klouby jsou snad všechny ve správných jamkách," zasmál jsem se nad tím. Navíc teď jsem měl docela dobře našlápnuto k takovému výkonu! Nejdříve jsem jezdil na bobech a teď? Musel jsem překročit i řeku, abych jí vůbec dohnal. Byla tak neskutečně rychlá. "Však vy jste mladice," zazubil jsem se na Maple. Vypadala opravdu moc dobře, o tom žádná. Moudrá, zkušená a s mladistvým vzhledem. Zkrátka a dobře, naprosto dokonalá vlčice.
Zadýchaně jsem se konečně zastavil. Sníh tu byl víceméně všude. Zima se opravdu blížila a já se těšil na tu pořádnou zimní peřinu. Ale v tu chvíli se z nebe sneslo dalších pár vloček. "Ha!" Radostně jsem zavrtěl ocasem. "Když už jsme u toho mládí, nedělalo tohle každé vlče na světě?" Zazubil jsem se s úsměvem a pak vyplázl jazyk. A začal vesele chytat jednu vločku za druhou. Kdy já tohle dělal naposledy? Možná vážně jenom u své první zimy. A možná s Tristanem, když byl malý a chtěl jsem ho v zimě zabavit. Úplně jsem zapomněla radovat se s maličkostí. Poskakoval jsem kolem Maple a dělal tak ve sněhu dírku vedle dírky díky mé velikosti. Tohle snad ani není možné. Zasmál jsem se. Ale bavilo mě to. Chtěl jsem chytit co možná nejvíce vloček na svůj jazyk. Na jazyku se ihned rozpadly a já ucítil jenom kapičku vody, která mi stékala po koutcích. Pohodil jsem klobouk kousek dozadu, abych měl lepší rozhled. Trvalo mi možná pár minut, než jsem s tím vlastně skoncoval. "Kdy jste naposledy lovila kapra?" Navrhl jsem s úsměvem, protože jakmile jsem zase začal vnímat okolí, slyšel jsem šum potoka. A tak jsem se tam plynule a pomalu vydal.

// Ronherský potok

// Pahorkatina dlouhých uší, přes Staré Meandry

Sjel jsem ten kopec jako pán. A objevil se při tom u řeky. Zvědavě jsem zastříhal ušima, protože Maple už byla najednou daleko přede mnou. Stárneš vlku, uvědomil jsem si. Povzdychl jsem si a ihned se začal skládat do podoby, kterou bych měl mít. Maple ale při tom běžela už vpředu. Viděl jsem jí na tváři hravý výraz. Ona to vážně brala jako hru! Byla tady už spousta sněhu.
Rozběhl jsem se za ní, aby mi náhodou neutekla. To bylo to poslední, co jsem chtěl. Byla opravdu akční, aktivní. A já jsem poslední rok lapěl spíše na svém vedení. Sem tam se jenom prošel. Ale žádné velké výpravy moc nedělal. Ale teď jsem se musel přece pochlapit! A tak jsem se hnal za ní, být jí co nejvíce v patách.

// Středozemka s Maple