Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zjistil jsem, že tu pár stop přece jenom je. Sníh ne všechno dokázal zakrýt, takže jsem mohl poznat, že se nám po lese toulá dokonce i pár srnek, řekl bych. Což bylo potěšující, jelikož zvěř nikam nemigrovala, alespoň ne nikam dál. Takže jsem doufal, že zima bude spíše klidná, opravdu jsem nebyl zvědavý na nějaké extrémní výkyvy. Ale jídla měla smečka naštěstí dost, takže rozhodně nějak tuhle zimu přežijeme.
Když jsem se rozhlédl, všiml jsem si že si to ke mě míří nějaký vlk. Zvědavě jsem zastříhal ušima, až se mi lehce pohoupl klobouk na hlavě. Byl celkem hubený, menší, odhadoval jsem nějakou světlejší srst, podle odstínu. Vlk ihned pozdravil a vysvětlil, že míří do Sarumenské smečky. "Buďte zdráv, jestli Vám mohu nějak pomoci já, mile rád to udělám," usmál jsem se na vlka a při tom si ho ještě jednou prohlédl. Když se představil, jako by se mi nad hlavou právě objevila žárovka. Regis, Regis, Regis, to jméno už jsem slyšel. Uvědomil jsem si. "Ach, drahý pane Regisi, už jsem o Vás slyšel, vlastně jsem měl v plánu Vás navštívit, vyprávěla mi o Vás Maple," prozradil jsem mu nadšeně. Zavrtěl jsem delším ocasem ze strany na stranu. Byla to opravdu náhodička, za kterou jsem byl opravdu rád. Sice jsem ho nechtěl obtěžovat takhle v zimě, ale zdá se že měl stejně cestu do Sarumenu. "Promiňte, úplně jsem se zapomněl představit, říkají mi Tonres," představil jsem se a pak se před vlkem zhluboka uklonil na důkaz díků. "Chtěl jsem Vám nabídnout svou pomoc, případně moc rád bych se naučil víc o bylinkách, doufal jsem, že bych se od Vás mohl něco přiučit," vysvětlil jsem nakonec a doufal, že nedostanu hned košem. Přece jenom Maple byla úplně jiná společnost, úplně bych chápal, kdyby mě tenhle vlk odmítl. Ono společnost tak milé vlčí dámy bylo přece určitě něco jiného.

Loterie 2/5
// Sarumenský hvozd

Vyšel jsem z lesa ven a zvedl hlavu. Měl jsem v úmyslu zkontrolovat hlavně stopy. Chtěl jsem najít stopy po zvěři, vědět jestli od nás z lesa odchází, nebo spíše hledají skrýš mezi stromy. Takže jsem pokračoval dál podél hranic. Občas pohledem zabrousil do stran, ale soustředil se hlavně na to jedno. Cítil jsem ve vzduchu i pachy, které došli do Sarumenu. Zdá se, že noví členové? Budoucí členové? Možná se za nimi později podívám, abych Maple ulehčil práci. Zatím jsem si ale chtěl být jist, že les je v pořádku a pokud se potvrdí moje intuice, možná přes zimu budeme mít i nějakou tu potravu v lese.
Pohodil jsem dlouhým ocasem a zvedl hlavu. Byl jsem celkově unavený, potřeboval jsem si odpočinout, ale nechtěl jsem v tom Maple nechat samotnou. Měla toho až moc na svých bedrech a když jsem ji mohl pomoci, ihned jsem se toho ujal. A zdá se, že jsem oficiálně léčitelem. Projelo mi hlavou. Můj návrh se Maple líbil a já tak převzal břemeno po Danie, která se už pravděpodobně nikdy nevrátí. Tížilo mi to srdce, ale aspoň její řemeslo bude žít dál. Mě by se určitě hodilo mnohem víc znalostí, ne jenom spoléhat na svou magii. Ale o tom nejspíš budu muset až později. Vyznal jsem se v houbách, to mi šlo. Které jsou jedlé a které naopak jedovaté, ale co se týkalo přírodních květin, či bylinek? To jsem mohl prozatím hádat jenom podle vůně, bez možnosti vědět, co k čemu slouží.

Loterie 1/5

Pohlédl jsem na Maple, v lese bylo zase živo a tak naše chvilka bude muset počkat. Povzdychl jsem si a při tom se rozhlédl. Zdá se, že její přítomnost si žádali minimálně dva vlci. Což samozřejmě bude mít přede mnou přednost. "Tak hurá do práce," pokrčil jsem rameny. Usmál jsem se na Maple a v rychlosti jí jemně olízl po tváři. "Porozhlédnu se, jestli je na všech frontách klid, uvidíme se později," rozloučil jsem se s ní. Ještě jsem na ní chvíli mohl oči nechat, než jsem se musel zachovat aspoň trochu dospěle a šel jsem.
Propletl jsem se mezi stromy a při tom zvědavě zastříhal ušima. Ach jo. Už teď se mi po její přítomnosti stýskalo. Ale už i tak mi darovala víc času, než komukoliv jinému v tuhle roční dobu. Takže bych teoreticky měl být spokojený. I když malý majáček, který chtěl ještě aspoň minutku... stále zvonil v mé hlavě. Ale já se proplétal mezi stromy dál. Cítil jsem nějaké cizí pachy, ale zdá se, že s každým byl nějaký člen smečky a vše bylo pod kontrolou.
Došel jsem k hranicím, kdy jsem se díval před sebe. Nebude na škodu se porozhlédnout, jestli najdu stopy zveře. Bylo by fajn vědět, že přes zimu se u nás schovala nějaká ta potvůrka, která by se teoreticky dala chytit. Nehodlal jsem odcházet nijak daleko, zdržoval jsem se hlavně u hranic.

// Kopretinová louka

Loterie 1/5

"S tím mohu jen souhlasit," usmál jsem se na Maple. Když jsme totiž překročili hranice, dýchl mě pocit domova. A tak jsem se i cítil, Maple hned nadhodila nabídku na procházku kolem hranic. Sice jsem cítil nohy, vlastně celé tělo, ale nemohl jsem odmítnout. Takže jsem s úsměvem přikývl a pomalu vykročil po jejím boku k hranicím.
Aby nám to rychleji uteklo, tak jsem se nabídl s funkcí. Maple začala vyprávět o nějakém vlkovi jménem Regis a že s ním má nějakou bylinkovou dohodu. Znělo to vážně moc dobře, ale určitě to nebude vlk na zavolanou, když na to přijde. "Ten vlček zní zajímavě, možná se po zimě za ním vydám. Nějaké nové poznatky a znalosti v bylinkách by se mi možná mohli hodit," zamyslel jsem se, ale byl to spíše takový nápad. Já se v bylinkách vyznal jen tak lehce. Ale určitě jich bude mnohem více a osvěžit si nové znalosti pro mě znamenalo jako zlatý důl. Každopádně má funkce byla očividně i potřebná a smečka jí podle Maple hodně ocení. Kromě funkce mě ovšem čeká i povýšení a já se na Maple hřejivě usmál. "Bude mi opravdu ctí přijmout pozici delty, i funkce léčitele. Udělám vše co bude v mých silách," usmál jsem se. Byl jsem tu už přes rok a řekl bych, že většinu smečky jsem již znal. A navíc jsem teď měl šílenou motivaci v podobě Maple, přece jsem jí nechtěl dělat ostudu.
Na poslední chvíli jsem ještě nadhodil, že ani učitel by mi nevadil. Maple se ale začala smát, že bych to neměl zakřiknout, vlčata se objevují vždy když je nejméně čekáme. "Dobře, budu s tím počítat, ale myslím že jako léčitel budu užitečnější." Pokrčil jsem rameny a usmál se. Ale rozhodně jsem si dveře před vlčaty nezavíral, trávil jsem s nimi čas rád. A pokud se tu nějaké objeví, určitě s ním budu rád trávit nějaký ten čas, když bude chtít.
Hranice jsme konečně obešly a já se na chvíli zastavil. Maple konečně řekla ty slova, na které jsem čekal fakt hrozně moc dlouho. "To zní geni-" nedokončil jsem, protože se lesem ozvalo cizí vytí. Zastříhal jsem ušima, já tohle vytí neznal ani pach, který se lesem momentálně nesl. "Mohu tě doprovodit, jestli chceš," nabídl jsem se ochotně a pokrčil při tom rameny. Pokud by to ale Maple chtěla vybavit sama, nechal jsem to na ní.

Prosím prosím smutně koukám, pár diamantíků stačí.

20 mušlí, 20 drahokamů a 2 perly!

Trávil jsem spoustu času pozorováním sněhové krajiny. Tohle byl právě ten čas, roční období, kdy jsem se mohl cítit aspoň trochu normálně. Toužil jsem po tom znát barvy, vědět jak vypadají, ale moje hlava nebyla schopná si vybarvit různé barvy. To právě zima dávala i všem ostatním možnosti vidět svět černobíle, alespoň na chvíli. Tlapkou jsem máchl do sněhu a kousek odhrnul, ale pod vrstvou byla jenom další. Teď už nebylo cesty zpět, zima je nezastavitelně tady.
Trochu jsem naklonil hlavu na stranu a dlouze zívl. Tu a tam jsem cítil, že mě občas bolí nějaká část těla, ale to už s přicházejícím věkem nejspíš muselo být. Teď jsem měl ale motivaci proto se pořádně udržovat, byla jí Maple, chtěl jsem jí stačit. Tak jako onak, každá vlčice měla tenhle dar, čím byly starší tím byly krásnější, ale na Maple to nebylo vidět, byla stále tak krásná a přidávali se jenom zkušenosti. Tak jsem nechtěl být pozadu, pomalu jsem se zvedl a kráčel vyšlapanou cestičkou k jezeru.
Tekoucí vodu jsem neslyšel, jezero bylo zamrzlé, což bylo zlé znamení. Tlak, který jsem teď cítil mi doslova uvízl v nitru, tohle bude kruté. Tak jestli zamrzlo i tak velké jezero, přichází něco zlého. Tak moc jsem si přál, aby to nebyla pravda, ale očividně byla. Tiše jsem našlapoval zpátky a přemýšlel, jestli má smečka všechno, aby se dokázala z téhle zimy dostat, zdá se že ano. Tyhle stromy jsou celé obalené ledem. Tlačil jsem tlapou na led, ale kmen měl na sobě tvrdou vrstvu. Tvrdou jako by to mělo tvořit zeď. Tiše mi naskakovala husí kůže, vnímal jsem všechno, co se kolem děje. Tak jsem se raději vrátil do místa dění, určitě mě bude někde potřeba, zatím jsem ale nechtěl dělat rozruch s mým zjištěním. To poslední co jsem chtěl je vzbudit paniku, atmosféra byla prozatím dobrá, takže jsem se držel zpátky. Třeba se mi to jenom zdálo a nic to není, jenom chladný den. Tím jsem to hodil za hlavu, určitě si dělám starosti zcela zbytečně a všechno bude v pořádku.

Doufal jsem, že jsem se úplně nezměnil od dob, kdy jsem opustil svou rodnou smečku. Jakmile se tak stalo, rozhodl jsem se být zcela jiným vlkem. Toužil jsem pomáhat ostatním, všem kdo mou pomoc potřeboval. A celkem za můj život se mi to dařilo. Měl jsem před sebou všechny obrázky tváří vlků, se kterými jsem něco zažil. Ten poslední mi spočinul ovšem na Maple. Musel jsem se u toho usmát.
Pokračoval jsem dál, proplétal se mezi stromy. Užíval jsem si tuhle chvíli v Sarumenu, který jsem považoval za svůj domov už nastálo. Nehodlal jsem odsud odcházet, jedině tak pod drn. Ještě bych tady po sobě měl nechat nějakou památku, ale na to mám čas. Ne, teď rozhodně nebyl ten správný čas na to přemýšlet o smrti. Teď jsem chtěl rozdávat radost. Rozhlédl jsem se, v lese bylo přece několik vlčat. A já se rozhodl jim to tady trochu zpestřit. Rozhlédl jsem se a přemýšlel, jak jim udělat radost. A rozhodl jsem se jim vyrobit takovou menší dráhu. Začal jsem posouvat sníh a tvořit z něj něco jako takovou dráhu. Přidal jsem i pár skoků z klacíků. Uplácával jsem sníh tak, aby nikdo nevyskočil z dráhy. Může to být pro ně radost, ale i trénink. Naučí se tak rychle reagovat na určité situace.
Byl jsem sice barvoslepý, ale věděl jsem, že to bude chtít i nějakou barevnost. Proto jsem podle čichu našel šípky. Několik z nich jsem utrhl za větvičky a přidal je ke skokům. Kousek jsem měl, ale co dál? Moc jsem přemýšlel nad tím, jak co nejvíc jim to zpestřit. Někde jsem sníh uplácal, aby byl tvrdý, jinde jsem ho nechával volně, aby tam zapadly. Bude to skvělé na to naučit se odhadnout situaci. Bude se jim to hodit i při lovu a určitě jim to udělá radost, že budou moct trénovat na takové zkušební dráze. Pokračoval jsem ale dál. Do cesty nám totiž vlezla tůňka. A docela velká, tudíž skok to bude náročný. Odhrnul jsem kolem ní co nejvíc sníh, aby jí vlčata z dostatečné dálky viděli a mohli si tak vybrat, jestli jí obejdou, nebo přeskočí. Tím, že jí obejdou přijdou o pár sekund, ale pro skok potřebují sílu. Budou to moct pořádně pilovat. A navíc tůně byla zmrzlá, jejich váhou to určitě nespadne a nepotopí se. Takže budou muset přemýšlet.
Bavil jsem se tím, tuhle dráhu jsem vyráběl s láskou. Pokračoval jsem dál, byl tu spadlý strom a přes něj ještě jeden. Byla tam malá škvíra, kudy by se dalo protáhnout malé tělíčko. Vyzkoušel jsem, jestli to nespadne, aby tam náhodou někdo neuvízl. Ale držely dobře, už museli být spadlé opravdu dlouho. Dobře, to šlo dobře. Pohodil jsem ocasem a dráhu začal stáčet zpátky na začátek. Aby to měly v takovém kruhu. Měnili párkrát směry, skoky byly, šípky byly. Byl jsem na sebe celkem hrdý, kdybych byl totiž vlče, s chutí bych na téhle dráze byl i několik hodin, možná pořád. Já osobně jsem měl radost a věřil jsem, že to ocení i zdejší malí obyvatelé. A právě o to šlo, chtěl jsem jim udělat radost. Takže jakmile jsem vše ještě jednou důkladně zkontroloval, rozhodl jsem se je jít vyhledat. Vlčata od Marion, případně jestli se mi podaří najít Kianu. Určitě se do toho s chutí pustí a já je u toho budu kontrolovat, aby se nikomu nic nestalo. S dobrým pocitem jsem se hrnul lesem a hledal stopu po vlčatech, abych jim představil jejich novou tréninkovou dráhu. Určitě totiž nebudou daleko, jejich pach byl v lese silný, takže tu určitě alespoň jednoho kadeta najdu. Rozhlížel jsem se, aby mi nic neuniklo, pak jsem někoho zahlédl.

Edit. 13.1. - Přidala jsem.

// Poušť

Ani Maple neměla v úmyslu teď dělat nějaké velké změny. To jsem byl celkem rád. Ale musel jsem si užít tu chvíli, co jsme měli. Na poušti to bylo fajn, kdy jsme měli jeden druhého. Ale i na to se nachýlil čas. Povzdychl jsem si. "Tak hurá domů," prozradil jsem potichu. Ač nerad, ale muselo to tak být. Vracel jsem se opravdu rád. Přece jenom smečka pro mě taky znamenala mnoho, kór teď mnohem víc, byla to smečka Maple. Budu rád jako takový tichý člen, který si s chutí alfu vezme na svoji pozornost.
Pomalu jsme kráčeli horami směrem k Sarumenu. "Mimochodem," řekl jsem s úsměvem a podíval se na Maple. "Když jsi mě oficiálně přijala," pokračoval jsem nenuceně. "Říkala jsi, že bych si měl promyslet nějakou funkci čím pomoci," pokrčil jsem rameny. "Jsem si jistý, že smečka ti šlape jak má, ale napadlo mě, co kdybych... pomáhal jako léčitel?Moje magie může pomoci komukoliv, kdo má určité fyzické zranění." Doplnil jsem. "Vím, že to chtěla Danie, můžu jí zahřívat křeslo, kdyby náhodou někdo potřeboval pomoct," doplnil jsem. Maple o mé magii věděla, ale já to chtěl vzít jako oficiální verzi. Chtěl jsem smečce pomoci i Maple. A chtěl jsem pomáhat, magii co jsem měl od bohů mi v tomhle může hodně pomoci. Ochránce, lovce, Maple všechno měla podchycené. Vlčata malé momentálně žádné nebyla. "Ale klidně bych se uživil i jako učitel, jen nám schází momentálně drobotina," zasmál jsem se. Od Marion už byly vlčata celkem velké. Takže jsem je nebral úplně v potaz.

Trávit čas s Maple, o to mi šlo. To bylo pro mě absolutně nejdůležitější. Usmál jsem se na ni a opětoval jí to, co dělala pro mě. Otřel jsem se jí o tvář a při tom se pousmál. "Nerad bych ti ale dělal potíže," přidal jsem. Jelikož se naše cestování chýlí ke konci a my se budeme muset vrátit do Sarumenu. "Necháme to pozvolna plynout?" Zeptal jsem se, abych byl v obraze. Chtěl jsem aby to Maple všem vysvětlila po svém. Já jsem si chtěl odchytit hlavně Wolfi, kdyby to šlo. Ale možná někde tráví čas s Rolandem. To že jsem našel lásku k Maple jsem jí nechtěl dostat do úzkých. Přece jenom jsem byl jenom člen smečky. Takže jsem spoléhal na to, že s Maple budu trávit hlavně čas o samotě. A ne přímo před zraky celé smečky. Ale byl jsem za tuhle výpravu neskutečně rád a tak moc bych si přál, aby nikdy neskočila. Kdyby to tak šlo. Hrát divadlo mi zrovna dvakrát nešlo, ale pokud to situace bude požadovat, nedá se nic dělat.
Zhluboka jsem se nadechl a pak se postavil. "Připravená se vrátit?" Podíval jsem se na ni s úsměvem. Vycítil jsem, že si přeje vrátit se zpátky do svého lesa. Naše putování trvalo pár dní a nejspíš je zvědavá, co je nového ve smečce. Takže jsem se musel zařídit. Pomalu jsem vyšel směrem k Sarumenu. "Pro mě znamenáš všechno, ať je to jak je to," pošeptal jsem jí, než jsme společně vykročili k lesu.

// Sarumen, přes Psrtovky

6. Uteč před zimou do teplejších krajů - Ragar Poušť
// Savana, s Maple

Tak jo, jestli jsem se někdy cítil víc zničený tenhle rok? Asi bych hledal těžce nějaký jiný den, než byl tenhle. Mé tělo bylo dokonale unavené, ale za to má psychická stránka byla neuvěřitelně nabitá pozitivní energií. Pomalu se mi pod nohama měnila tráva v písek. Nadechl jsem se toho horkého vzduchu, které mé plíce tentokrát dokonce i uvítaly. "Tak jsme to zvládli," musel jsem se nad tím uchechtnout. Opravdu to bylo náročné, dostat se ze severu až na daleký jih, na poušť.
Na chvíli jsem se zastavil a musel se při tom posadit. Chtěl jsem si plíce dostatečně oteplit. V Sarumenu určitě bude hromada sněhu a chladný vzduch, i když od Pouště to zase tak daleko nebylo. "Hodnotím tuto zimu za nejlepší v mém životě, díky tobě," usmál jsem se na Maple. Pohodil jsem při tom ocasem, který jsem si stočil kolem těla. Písek se mi dostával na tlapách mezi prsty. Nebyl jsem zrovna ten typ, kterému by to vadilo. Ale byla to taková příjemná změna. Po dlouhé době mě to alespoň nestudilo. Nebo se mi tam netvořili kuličky, které mi znepříjemňovali chůzi. Písek jsem proto bral mile rád, alespoň na chvíli.
Rozhlédl jsem se po okolí a sledoval, jak tady panuje ticho. Viděl jsem nedaleko i Narrské vršky, neubránil jsem se k tomu k nim vzhlédnout. Drahý Živote, děkuji ti. Poděkoval jsem mu. Protože při naší první návštěvě, kdy jsem za ním šel mi řekl, že na tomhle místě poznám něco, co mě donutí tady zůstat a usadit se. Život mi tehdy neřekl, co se mi stane, ale věřil ve mě. Věřil v to, že ve mě tohle místo dokáže něco vyvolat. A měl pravdu, poznal jsem někoho výjimečného, díky němu teď můžu dýchat. Byla mým pohonem do dalších dní. Všechno se mi to teď střádalo v hlavě, když jsem ovšem spočinul pohledem na Maple, měl jsem jednoduše jasno - takhle to má být.

// Ježčí plácek, přes Uhelný hvozd

Maple se chtěla jenom nadýchat teplého vzduchu. "Řeklo se poušť, tak poušť," usmál jsem se na Maple. Přece jenom poušť nebyla zase tak daleko. A já už jsem nohy celkem cítil, ale byl jsem tak vyhecovaný, že to nešlo vrátit.
Stavění iglú nám šlo opravdu skvěle. I Maple se pak zapojila, aby přidala tlapku k dílu. Kdykoliv jsme cokoliv vytvářeli ve dvou, bylo to mnohem příjemnější a mě to o to víc bavilo. Maple tomu přidala šmrnc a mnohem hezčí estetiku. Takže jsem si to jenom užíval, já byl spíše na hrubou sílu, který dával dohromady ten sníh. "Každý rok by mě to asi nebavilo znovu stavět, s tím souhlasím," prozradil jsem s úsměvem. Každopádně to byla celkem pěkná vyhlídka. Maple pak sdělila i něco, na čem taky byl kousek pravdy. Jakmile se na alfování nebude cítit, předá ho mladší generaci. "To zní dobře, ale z hlediska smečky budu doufat, že k tomu jen tak nedojde, lepší alfu by nemohli ani mít," popíchl jsem Maple s úsměvem.
To už jsme ale pokračovali dál přes les a travnatou pláň. V dálce jsem však viděl odlesk písku, který jsem už dobře znal.

// Poušť

21. Zkus postavit Iglú
// Ohnivé jezero

S Maple to bylo naprosto kouzelné. A já cítil, že po dlouhých letech jsem zase šťastný. Maple byla vlčice, která si dokázala stát za svým, což se mi opravdu líbilo. Náš vztah byl tak rovnoměrný. Musel jsem se hold naučit žít i s tím, že mě někdy může i mile překvapit. Teď jsem byl ovšem zaskočený, ale mile zaskočený.
Jakmile jsme ztráceli za sebou Ohnivé jezero, naskytla se nám příležitost na velkou sněhovou pláň. V dálce jsem viděl, že už tolik sněhu není. "Vždy po tvém boku," zopakoval jsem po ní s jistotou v hlase. Usmál jsem se a kráčel dál. Maple chtěla vyrazit na Poušť, když už tady jsme. "Z extrému do extrému, to se mi líbí," usmál jsem se na Maple. Při tom mě napadla myšlenka, že když už míříme na poušť, tohle možná bude naposledy, co se brodíme v tak velkém sněhu. "Milovala by jsi mě, i kdybych žil... hmm, ve sněhovém chrámu?" Podíval jsem se na Maple zcela vážným výrazem. Pak mi ovšem naskočil na tváři úsměv. Já začal poskakovat a hrabat sníh na jednu hromadu. Chtěl jsem postavit náš palác. "Víš, kdyby nám to na staré kolena v Sarumenu už nevyhovovalo," zavtipkoval jsem. "Postavíme si chatrč," zasmál jsem se nad tím. Stavět iglů, to už jsem nedělal šíleně dlouho. Ze sněhu se dalo dělat prakticky cokoliv. Jen já na to asi neměl zrovna estetické vlohy. Ale bavilo mě to, to nemohl nikdo popřít. Zavrtěl jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Už to začínalo mít trochu podobu. Nebylo to kdo ví co, ale snaha se tam rozhodně musela ocenit. "Beru zpátky, Sarumen bude našim domovem navždy, do takového obydlí by mě svědomí nedovolilo tě vzít," musel jsem se nad tím rozchechtat. Pak jsem se jemně otřel Maple o bok a vyrazili jsme vstříc Poušti, tam si trochu zahřejeme kožichy.

// Savana, přes Uhelný hvozd

16. Dováděj ve sněhu
// Medvědí jezírka, přes Středozemní pláň

Sledoval jsem Maple, protože jsem se vyznal ze všech svých citů. Napínala mě, protože jsem možná teď udělat krok moc brzo. Nebo... správně bych ho dělat asi ani neměl. Byla to alfa, v mé rodné smečce bych dostal za uši. Ovšem to co řekla, jako by ze mě všechno najednou opadlo. Cítil jsem, že to byla správná věc, protože Maple to měla stejně. Na malou chvíli se mi v očích zaleskly i slzy úlevy. Nebyl jsem žádný vlk bez citů, právě že naopak. Já jich byl zcela naplněn a nevadilo mi je projevovat. Maple to ze sebe také vysypala jak jen mohla a dodala i něco víc. V ten okamžik jsem úplně ztuhnul. V mé tváři se objevilo dotčení. "Počkej, počkej," vyhrkl jsem. Zastavil jsem se a položil si tlapu na hruď. "To jsem chtěl říct první já!" Jako malé vlče, které nedostalo svou hračku. Ale slušilo se a patřilo, abych to řekl první já. Takhle to mělo být. Ale Maple byla úplně jiná, než kterákoliv jiná vlčice. Náš vztah byl zcela jiný, výjimečný. "Miluji tě, Maple, a myslím si že od první chvíle," řekl jsem jí a vřele se na ni usmál. Opřel jsem své čelo o to její. Otřel se jí o tvář a náznakově jí při tom jemně olízl. Byl jsem neskutečně šťastný.
Pak se mi stala ta nehoda, díky tomu že jsem byl celý paf z Maple. Ale ta neztrácela hlavu a ihned mi pomohla. Vřele jsem se na ni podíval. "Máš srdce ze zlata," řekl jsem s úsměvem. Bylo mi zase dobře, Maple mi pomohla a já se zase cítil dobře. Pomalu jsme se brodili sněhem na jih. Ten byl už skoro na dosah. Já cítil neuvěřitelnou eufórii. A potřeboval jsem to ze sebe vysypat. S Maple to jiskřilo, cítil jsem to, ale tak silně. Musel jsem začít poskakovat a dovádět ve sněhu. Skákal jsem zvesela kolem Maple a nadšeně se při tom usmívat. Vím, že to teď asi nebyla úplně ideální doba. Ale kdyby to šlo, teď bych nejspíš i létal.
Když to pominulo, zase jsem se uklidnil. "Muselo to ven," přiznal jsem se a při tom se zasmál. "Má drahá Maple, jen chci říct, že nedopustím, aby se ti už v životě cokoliv špatného přihodilo. Mé bedra jsou teď tvé a kdykoliv na ně můžeš cokoliv hodit, já to zvládnu. A udělám všechno proto, abych ti byl vždy při tlapce, ať už jako tvá vrba, nebo vrba tvé smečky," řekl jsem jí zcela vážně. A podíval se na ni.

// Ježčí plácek

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)
// Rozkvetlé louky, přes Mahtae

Svezení na sáňkách si Maple užila a já se při tom culil. "Vlastně tahle výprava je něco, jako návrat do malého kožichu," když jsem se nad tím zamýšlel, hodilo se mi to k sobě. Zavrtěl jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Pokračovali jsme dál, i Maple měla nejspíš podobné pocity z téhle cesty. Hřálo mě to u srdce, ovšem cítil jsem i nejistotu. Nebyl jsem si jist, třeba jsem si to jenom špatně vyložil. Maple byla milá úplně ke každému. Byly jsme si opravdu hodně podobní, ale také jsem mohl šlápnout zkrátka vedle. "Čas ještě bohužel vracet neumím, ovšem..." polkl jsem a při tom se na chvíli zastavil. Pohlédl jsem na Maple takovým výrazem, jako bych jí viděl až do srdce. "Ale můžu udělat všechno proto, aby to takové bylo pořád. Víš má drahá Maple, nikdy jsem se v něčí přítomnosti necítil tak skvěle," přiznal jsem se a potřeboval se na chvíli nadechnout. Ani nevím, co mě popohánělo udělat tenhle krok. "A udělám všechno proto, abych tuhle tenkou hranici nijak nenarušil, abychom... tenhle čas trávili třeba i v Sarumenu, vždyť i tam se to dá skvěle užít. Máš opravdu skvělou smečku, perfektní členy. Ale," polkl jsem. "Ale trávit čas s tebou je pro mě něco jako, jako bych se najednou ocitl někde jinde. Kde jsme jenom my dva a svět tam na nás nemůže a čas tam nehraje žádnou roli," prozradil jsem a při tom k ní naklonil kousek hlavu. "Vím, že je to ode mě sobecké a klidně mě teď zase posaď na zadek, já se s tím smířím. Ale vím, že pokud tě aspoň jednou za den aspoň nezahlédnu, ten den jako by byl pro mě zcela ztracen," vyšlo to ze mě zcela samo. Ani jsem netušil, že něco takového v sobě mám. A že bych to ze sebe mohl takhle jednoduše vysypat. "Mám to tak od první chvíle, co jsem tě spatřil, ale nechtěl jsem si to asi připustit? Že bych někdy vůbec mohl, nebo měl nějakou šanci," Maple teď musela poslouchat mou zpověď, nebo vyznání? Byl jsem sám zmatený, nervózní, takový jsem nikdy nebyl.
Zamrkal jsem až za přeskočení řeky. Uvědomil jsem si, co jsem všechno řekl a musel se na chvíli zastavit. "Hrozně se omlouvám, to... to jsem neměl," ihned jsem se začal omlouvat. Věděl jsem, že jsem se jí nemohl takhle dvořit. Najednou jsem zcela zapomněl na to, že Maple je alfa a já jsem jenom vlk, kterému dala domov. Za to všechno jsem byl neuvěřitelně vděčný, ale možná jsem k ní cítil náklonost od prvního pohledu. A uvědomil si to až teď. Tvé místo je možná po boku Maple, ale tvou povinností je jí chránit, ji a její zájmy. Kdyby to šlo dal bych si teď hned přes čumák, protože jsem se jednoduše nechal unést. Jako by mi mozek ani zcela nefungoval.
Vzpamatoval jsem se až v okamžiku, kdy pode mnou praskl led. Pod mou přední nohou a já se tak předkem propadl zhruba po prsa. Vytáhl jsem se zpátky, ale tlapy a hruď jsem měl mokrou. "Ach, tohle jsem si asi zasloužil," uvědomil jsem si a musel se nad tím pousmát. Osud, hádám. Tady jsou všude jezírka. Vzpamatovával jsem se z toho svého šoku a uvědomil si až pozdě, kde jsme. Všechno bylo pokryto sněhem, jezírka byla skoro neviditelná.

// Ohnivé jezero, přes Středozemní pláň

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců
// Armánské hory, přes Lesík Topolů

Juhů! Byla to opravdu zábava to sáňkování. I mě v tolika letech, kdy jsem se považoval už za vlka ve středním věku to dostalo zase zpátky do mladických let. Vítr mi zvonil v uších. Fuj, zalezla mi vločka do čumáku. Sníh se opravdu nevzdával, sněžení bylo naopak čím dál horší. Vyrazili jsme na jih v ten nejlepší moment. Zdá se, že zima za chvíli udeří v celé své kráse. Hmm, vlastně tohle je zatím jedno z mých nejlepších zim. Projelo mi hlavou, musel jsem se u toho usmát. Otočil jsem se na Maple, která doslova zářila. A celkově všechno kolem ní zářilo.
Křup, křup a křup. Křupalo mi to pod nohama. Sníh nahoře začínal mít nevídanou krustu. To byla známka toho, že začíná mrznout. Oklepal jsem se. Slyšel jsem i šum řeky, jak se neslo to její šššš. "Brr, vážně se nějak ochlazuje," oklepal jsem se. Měl jsem sice severskou srst a kromě toho spoustu srsti navíc, od pana Života. Ale cítil jsem to hlavně v plicích. Jak to štípalo. "Ještě nějaké přání, má drahá společnice?" Zeptal jsem se se vší slušností. "K Vašim službám," poklonil jsem se a pak se při tom na Maple usmál. Jestli byl ještě nějaký šílený nápad, sem s ním. Byl jsem pro úplně všechno v tuhle chvíli. A Maple jsem chtěl splnit každé její přání, které měla. Bim, bam, hlava jako by mi ani pořádně nefungovala. Možná za to právě mohla přítomnost Maple. Ani jsem si to neuvědomoval, jak za ten celý rok jsem si jí neskutečně vážil a jak moc mi přirostla k srdci. Srdce mi bušilo do hrudi - jednoduchým ťuk, ťuk. I když jsem veškeré tyhle věci vnímal, hlava a srdce mi stále zcela nespolupracovali. A mě to nedocházelo, že jsem jednoduše propadl. Jako bych se ocitl na obláčku a z něj jednoduše padal - whííí. Prr, měl bych trochu zpomalit. Uvědomil jsem si, protože jsme došli až na konec louky a já si ani nevšiml protékající řeky. Málem jsem tam zahučel. Ozvalo se jenom křup, pod mou tlapou, protože jsem stoupl na ledovou krustu. "Wohou," vydal jsem ze sebe ten zvuk a vzpamatovával se. "Měl bych mít raději oči vepředu," zasmál jsem se, protože jsem měl hlavu tu a tam a sledoval všechno kolem, jen ne to, kam jdu. Usmál jsem se nad tím a naše cesta do teplých krajin se pomalu dostávala ke konci.

// Medvědí jezírka, přes Mahtae