Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kopce Tary

Snažil jsem se protlačit mezi dvěma sousedícími stromy. Byly si dost blízko a já jsem to úplně ideálně nevypočítal. Ale naštěstí jsem se dostal dál. Tady mi už na záda slunce nedýchalo. Když jsem zvedl hlavu viděl jsem spoustu jehličnanů, které byly prorostlé do sebe. A tak se sem slunce ani nedostalo. Možná i proto tady byla potemnělá atmosféra. Občas jsem se musel přikrčit, nebo jen sklonit hlavu. Proplétal jsem se dál a dál. Prošel i mnoha pavučinami. Jak nepříjemné, ale dalo se to přežít. Pavouci mi nevadili, aspoň ne dnes.
Sem tam jsem slyšel pípnout nějakou zvěř. Netušil jsem, co by to mohlo být, ale podle toho co jsem slyšel to nebude velké. Jejich pohyb nebyl hlučný, spíše jsem to tipoval na nějaké malé packy. Ne-li tlapky. Byl jsem zvědavý, co tenhle les kromě pavučin a ne moc přístupného terénu nabízí. Ale nejspíš nic očividného, z čeho bych se posadil na zadek.
Začal jsem konečně cítit vůni vlhka. Díky tak těžce prostupnému lesu se tady voda zdržovala. A já nepochyboval, že se blížím ke zdroji čím dál víc. Možná se mi konečně poštěstí najít aspoň řeku a pořádně se vykoupat. Odpočinout si a možná si i chytit rybu. K té bych si nejraději dal nějaké ovoce. Nebudu to házet za hlavu, možná na něco narazím. Napadlo mě a při tom se lehce usmál. Dobrá nálada mi nikde nepokulhávala. Cestování bylo fajn, na jednu stranu.

// Maharské močály

// Borovicová školka

Příjemný trávník mi usnadňoval cestu. Snažil jsem se zachytit nějaký čerstvý pach, ale neměl jsem na to štěstí. Kopce, mohl bych vylézt nahoru, měl bych lepší rozhled. Napadlo mě. A tak jsem se k jednomu z nich vydal. Hned u něj jsem si všiml jedné z nor. Byla celkem velká a po delším zkoumání jsem došel k závěru, že je jich tady více. Možná to kdysi sloužilo jako úkryt vlkům, že by tu žila smečka? Tady? Na kopcích? Trochu jsem se nad tím pozastavil. Měl jsem za to, že správným domovem je pro nás přirozeně les. Ale tady byly očividně jiné možnosti, nebo jiní vlci. Tak či onak už tady pěkně dlouho nikdo nebyl.
Konečně jsem došel nahoru. Slunce mi oslepovalo jednu stranu. Ale nenechal jsem se tím zastrašit. V dálce na severu jsem viděl velkou horu, ze které se kouřilo. Sopka? O té jsem jen slýchával. Aspoň jsem konečně zjistil, kdo může za ten podivný pach ve vzduchu. Musela bouchnout před pár dny. Sever bude kontaminován, určitě. Ihned jsem začal hledat plán, kam bych měl zamířit. Původně jsem chtěl projít sever, ale pokud tam řádí sopka... bude lepší se vydat na jih. Každý chytrý vlk by sever opustil a šel co nejvíce na jih. Tam bych mohl mít větší šanci na to někoho potkat. A tak bylo rozhodnuto. Pomalu jsem scházel dolů. Když v tom asi v půli kopce jsem si všiml většího kamene. Vyhříval se tam had. Bylo zjevné, že by mohl být jedovatý díky své specifické barvě. Držel jsem se od něj obloukem. Bylo to to poslední, po čem jsem prahl, kousnutí jedovatým hadem. Tady to nebude dělané pro nějakou smetánku. Uchechtl jsem se. Za těch pár hodin jsem se setkal s mnoha nebezpečnými tvory. A had mezi ně mohl také zapadat. Sešel jsem konečně dolů a zamířil k lesu. Pokud mě zrak před tím nemýlil, v lese se něco lesklo. Mohla by to být voda.

// Zarostlý les

// Les pod horizontem

Vysoké stromy, velmi vysoké stromy. Díval jsem se na ně zespoda a na malou chvíli se cítil, jako malé vlče. To už jsem pár let ovšem nebyl. A byl ze mě dospělý vlk, který se snažil probojovat si vlastní cestu životem. Sem tam jsem se podíval do stran a pak se vydal zase dál. Tady to bylo mnohem příjemnější, co se cestování týkalo. Les byl přehlednější a já se tak mohl více zajímat o samotné okolí, než to kam dávám tlapy.
Únava se prozatím nijak neprojevovala. Kupodivu aspoň kondičku jsem nějakou měl. Protáhl jsem se, až mi zalupala páteř. Ve vzduchu jsem žádnou vodu nadále necítil. A tak jsem se rozhýbal zase do klusu. Spokojeně jsem zvedal nožky a dýchal čerstvý vzduch. Pro dnešní den budu mít asi nějaké ty kroky splněné. Zasmál jsem se. Bohužel žádnou štíhlou línii jsem nedržel, ale dělalo mi dobře, když jsem si mohl říct, že jsem dnešní den něco udělal. Pro své zdraví. Dnes to byla celkem velká procházka a zkoumání nového světa. Rozhodně jsem nechtěl končin hnedka z rána. Měl jsem před sebou celý den a těšil se, až uvidím nějaké zvláštnosti. Přece to má každá země, něco čím je výjimečná. A díky čemu je tady dobré zůstat. Třeba se mi podaří narazit i na někoho vzdělaného, co má o tomhle světě aspoň trochu přehled. Dychtil jsem po nových informacích, ale ne že bych se pro ně přímo hnal. Není nad osobní zkušenost. A to, že jsem mohl už vidět aspoň malou část bylo víc než příjemné.
Došel jsem na konec lesa a konečně viděl kousek pláně. V lese jsem se odjakživa cítil dobře, ale louky vždy znamenaly větší výzvu. Otevřená krajina se rovnala nebezpečí ze všech stran.

// Kopce Tary

// Severní hvozd

Propletl jsem se mezi dalšími stromy. Na chvíli jsem se zastavil, abych se mohl rozhlédnout a zhodnotit situaci. Slunce jen těžko prosvítalo mezi korunami stromů. Šel jsem dál, půda byla bahnitá. Voda se tu nejspíš zdržovala víc, než kdekoliv jinde. A tak jsem si hlídal, abych nestoupl do nějaké kaluže. Ale nejspíš by mi to ani nevadilo. Zase až tak jsem na úhlednou srst nehrál. Mnohem víc jsem se věnoval vlastním potřebám. A tomu, abych se udržoval neustále v nějaké kondici. I když jsem v posledních týdnech hodně zlenivěl. Stejně by mě zajímalo, kde to vlastně jsem. Zamyslel jsem se a lehce se při tom zamračil.
V okolí byl slyšet tichý zpěv ptáků. Dal bych krk za to že jsem slyšel i kopýtka. Možná divočáci? Nebylo to zrovna něco, co bych s chutí vyhledával. Ale nevadili mi, pokud mi příliš nezkříží cestu. Divočák by mohl znamenat docela velký problém. Uměl nadělat pěknou paseku s těmi svými kly. Pokud mi hlava správně fungovala, vlastně jsem divočáka ještě nikdy nelovil. Vždy jsem šel většinou po daňcích, či laních. Divočák znamenal velké riziko. Ale s dobrou partou bych této nabídce asi také neodolal. Musel to být adrenalin bojovat se zvířetem, které vás může rozervat na kusy během krátké chvíle.
Nechal jsem myšlenky dále proudit ve své hlavě. Vyskočil jsem na nedaleký větší kámen a posadil se. Přivřel jsem oči a jen jsem poslouchal každý zvuk v okolí. Chvíle relaxace a pohody, co víc bych si mohl přát? Úhledný posed, jemně čechrající srst díky větru, který se snažil probojovat přes velké stromy. Ale ten nepříjemný smrad, který se linul územím. Na tom mi něco nesedělo.
Po pár minutách jsem zase seskočil a zamířil dál. Zdálo se, že dál na sever už to nějakým způsobem nejde. A tak jsem přehodnotil směr. Měl bych najít nějakou tu vodu. Pomyslel jsem si a olízl si nos.

// Borovicová školka

// Liščí nory

Nadechl jsem se a cítil vůni dřeva a kapradí. Možná i lehce zasmrádlých těl. Nepochybně tady žilo nějaké stádo. Ještě aby ne, les vypadal celkově příjemně. I když měl určitě spoustu nebezpečných úseků. Nebyl tak rovinatý a některé svahy byly až příliš strmé. Zapojoval jsem i jiné, než klasické svaly na rovinkách. Zaryl jsem drápy a vyskočil tak na vrchol zrovna jednoho takového hliněného srázu. Pár kamínků mi pod zadníma nohama spadlo a kutálelo se dolů. Ale já se na ně ani neohlédl, raději jsem kontroloval, co je přede mnou. Byl jsem blízko, někde tady musel být nějaký srnec, nebo možná daněk. Ale já je nestopoval. Jen jsem zkoumal terén.
Okolí mi tady splývalo. Bylo tu šero díky hustým korunám stromů. Dusno přicházelo do mého nosu. Stále jsem nepochyboval o tom, že někde v okolí muselo před nedávnem hořet. Nebo hůř. Ale nechtěl jsem být tak podezíravý. Raději jsem si hleděl svého. Pokud nedojdu přímo do chřtánu samotného ohnivého pekla, budu spokojeně zkoumat zdejší kraj dál. Dlouho jsem nenarazil na žádné jezero. Uvědomil jsem si. Měl jsem celkem vyprahlo v tlamě. Chtělo by to aspoň nějakou tůňku.
Zatím jsem si ale musel nechat zajít chuť. Nic takového v okolí nebylo. Aspoň ne teď. Aniž bych si to uvědomil, opět jsem měnil les.

// Les pod horizontem

// Švitořivý les

Chvíli jsem šel přes malou louku, která mě dělila od dalšího lesa. Vypadal, že nebude příliš velký. Ale o to víc mi byl sympatický. Měl jsem v oblibě takové nenápadné místa. Z dálky se můžou zdát nezajímavé, ale jakmile vkročím dovnitř, je to něco úplně jiného. Tohle jsem vyhledával, takové zajímavosti, které je pro mnoho očí přehlédnutelné. Já měl svou vadu, se kterou jsem žil, ale o to víc jsem byl vděčný za to, že jsem mohl vůbec něco vidět. Mohl jsem se narodit třeba úplně slepý a nevidět tak krásu, kterou svět skrývá. Kdyby na to přišlo, otočil bych každý kámen, každý strom jen proto, abych zjistil co je pod ním. Měl jsem moře času, který bych určitě nějak využil. Teď jsem ho využíval zkoumáním nové země. Dal bych krk za to, že jsem došel na významné místo.
Les byl tichý, nebylo tady tolik ptáků, jako ve lese, který jsem nechal za svými zády. Viděl jsem ovšem už asi tři větší nory. Podle pachu rozhodně nepatřily zajíci. Ve vzduchu jsem cítil sliny. Možná je to domov nějaké liščí rodiny. Nerad bych se dostal do potyčky s liškou. Mají pěkně ostré zuby, nehledě na to že v sobě některé mají fakt nepříjemné nemoci. Ještě to by mi chybělo, umřít díky nějaké prašivé lišce.
Zavrtěl jsem hlavou a šel tedy dál. Ani jsem se nesnažil být už tichý. Zkrátka jsem šel. Žaludek jsem měl nasycený a hlad mě tak nemusel delší dobu trápit. Ta lasice mi bohatě stačila. Zastříhal jsem ušima, něco jsem slyšel. Asi deset metrů ode mě stála pěkně nechutná liška. Její kožich byl prašivý, z tlamy jí tekly sliny. Hlavu jsem dal níž a zavrčel na ni. Udělala totéž. Nespouštěl jsem z ní oči, ale pokračoval dál. Ona zůstala stát a vyprovázela mě pohledem. To bylo divné. Zamyslel jsem se. Nechal jsem toho a srst na zádech jsem dal zase zpátky na své místo. Naježila se poměrně rychle. To bylo vždy to první, co bylo v pozoru, naježená srst na zádech.
Krátká travnatá cestička mě oddělovala od dalšího lesa. Ten už vypadal, že je větší než ty, co jsem stačil projít.

// Severní hvozd

// Elysejská pole

Nakoukl jsem do lesa. Byl poměrně rovinatý, s velkými stromy. Tady to bude ideální na schovávání se před sluncem. Vkročil jsem proto dovnitř. Byl jsem rád, že jsem nemusel už poslouchat to hlučné a nepříjemné bzučení. Místo toho jsem to vystřídal za zpěv ptáků. Byl tu nejeden talentovaný ptačí zpěvák. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem spousty hnízd. A krom toho? Jeden pták vedle druhého. Možná se nějak lišili, ale byli až moc rychlí na to, abych si toho všiml. Ale i tak jsem se zaposlouchal do této ptačí symfonie. Mělo to něco do sebe. Bylo to příjemné, poslouchat.
Přivřel jsem oči a díval se jen před sebe. Možná by nebylo špatné něco malého ulovit, žaludek mě už začínal bolet. Kdy jsem naposledy jedl? To už bude nějaká doba. Povzdychl jsem si. V posledních letech jsem žil převážně díky drobným tvorům. Jako jsou třeba zajíci, nebo lasičky. Na nic vyššího jsem si už dlouho netroufl. Mé mládí je definitivně pryč a já si o velkých lovech mohu nechat jen zdát. Aspoň teď. Zase se k tomu vrátím. Ušklíbl jsem se.
Kolem tlapy mi proběhla lasice. Ihned se škrábala na strom a já jí se zájmem sledoval, jak čiperná byla. To vypadá slibně. Jako by se lasice ani nebála, možná budu mít více štěstí. Šel jsem lesem hlouběji, pokud to šlo potichu. Našlapoval jsem opatrně tak, abych nevydával moc zvuků. Za chvíli už jsem byl jako myška, a to je co říct s takovým tělem, jaké jsem měl. Před sebou jsem konečně viděl něco, co stálo za hřích. Lasičku. Přikrčil jsem se úplně k zemi a snažil se být neviditelný. Nebylo to s mou barvou moc těžké, vzhledem k hlíně a spadlým větvičkám. Ale já se odjakživa viděl trochu jinak a tak jsem v tom výhodu neviděl. A choval se tak, jako kdybych zářil jako lampion. Má síla se skrývala právě v detailech. Zaryl jsem drápy do země a vyběhl přímo proti lasici. Ta se ohlédla, ale už mě musela slyšet. Tlapy doléhaly na půdu, šlo mi jen o to co nejrychleji nabrat rychlost. Chtěla utéct na strom, ale nečekala že i já umím různé vlčí kousky. Využil jsem své velikosti a odrazil se zadníma nohama. Skočil jsem po lasici a celý se natáhl. Přední tlapy jsem položil na kmen a zůstal stát. Lov dopadl úspěšně. Lasici jsem svíral v tlamě a skončil to rychle, nechtěl jsem aby trpěla. Spokojeně jsem jí sežvýkal a hned se cítil o něco lépe. A mohl tak pokračovat dál.

// Liščí nory

// Studánky

Došel jsem na louku. Ihned jsem si povšimnul všemožných květin a vysoké trávy. Už z dálky jsem mohl zaslechnout spousty včel a čmeláků, že jejich pracovní nasazení je opravdu velké. Bylo těžké se v tom zorientovat, ale když jsem se soustředil, tak jsem ty poletující potvůrky viděl. To si ještě máknou. Netroufal jsem si říct, která část roku vlastně je. Ale květiny vypadaly ještě vydatně. Pravděpodobně se ještě pár týdnů nalítají. Najednou se jedna vosa prohnala kolem mého ucha. Sklopil jsem ho a jen se po ní ohnal. Lákalo mě lehnout si tady do trávy a jen tak se povalovat. Odpočívání se stalo mým denním pořádkem. Zvykl jsem si na to možná až příliš a zlenivěl.
Byl jsem sice v nejlepších letech, ale ani zdaleka jsem se tak necítil. Nepomohla by ani dlouhá dovolená, kterou jsem právě zažíval. Sklonil jsem na chvíli hlavu a přičichnul k jedné z květin. Měla velký květ a celkem se mi líbil. Vonělo to moc hezky. Pomalu jsem se rozešel zase dál. Nerad bych dostal nějaké žihadlo, které by mi mohlo způsobit újmu na zdraví. Šel jsem opatrně, snažíc na sebe nijak neupozorňovat. V nějakém lese budou mít určitě velký úl. Od toho bych se měl držet víc než dál.
Přidal jsem do klusu a spokojeně při tom zvedal nohy. Nechtěl jsem se zachytit o vysokou trávu, bylo by to nepříjemné. Pohyboval jsem se rychle a co nevidět jsem se dostal do dalšího lesa. Stín jsem s radostí uvítal.

// Švitořivý les

Díval jsem se na krajinu a při tom obdivoval, jaká je. Musel jsem uznat, že se mi to líbilo. Absence barev mi nijak nevadila, už jsem si na to zvykl. Nikdy jsem nepoznal i fakt, že jsem hnědo-béžový. Odjakživa jsem se viděl jako šedý. Ale tak nějak už jsem těch pár let žil. Zvedl jsem se a pomalu kráčel dál. Usoudil jsem, že nadešel čas se porozhlédnout po okolí. A zjistit, kde to vlastně jsem. Nepochyboval jsem, že v takové kráse bude žít určitě mnoho vlků.
Netušil jsem, kde chci vlastně začít. Ale jedno bylo jasné, byl jsem na to už zvyklí. Začít od znova na nějakém neznámém místě. Jako bych to měl na denním pořádku. Ale po dlouhé době jsou toužil zase někde patřit. Zkrátka se zabydlet. Neviděl jsem na tom nic špatného, takový pocit mohl mít občas každý. Prolezl jsem kolem několika keřů a stromů a zastavil se na hranici. Ucítil jsem silný vítr, který nejspíš bude dominovat celý den. Měl jsem hodně možností. Nerozhodnost nebyla zrovna moje přirozená vlastnost. Zastříhal jsem ušima a zkrátka se rozešel. Usoudil jsem, že by bylo fajn jít více na sever. Mohlo by tam být o něco chladněji, než v tomto podnebním páse. Docela bych to i uvítal, to dominující teplo mě ničilo.
A tak jsem se vydal ještě po kraji lesa vstříc severu. Jak se má asi můj syn? Už našel to co hledal? Uvažoval jsem. Ale kde mu teď byl konec, to jsem netušil. Ale stýskalo se mi po něm. A to už byl dospělý, neuvěřitelné jak rychle to utíkalo. Ale nebyl by den, kdy bych na něj nepomyslel. To byl asi úděl otců. Když měl matku k ničemu, aspoň já jsem se o něj postaral. Aby jeho dětství bylo hezké a měl na co vzpomínat. Doufal jsem, že nesejde z cesty, jako jeho matka. Ale udělal jsem všechno proto, aby se tak nestalo. S touto myšlenkou jsem pomalu přecházel někam dál. Určitě tyhle kraje měli nějaké jména. Ale šlo to mimo mě.

// Elysejská pole

// Cizí svět

Prošel jsem hustou mlhou a byl jsem z toho lehce zmaten. Přece byl nový den, ráno. Slunce svítilo a tady taková mlha. Ale nenechal jsem se zastrašit a šel zkrátka dál a dál. Objevili se první stromy, které mě příjemně uvítali. Zastavil jsem se a chvíli pozoroval, jak skrz koruny stromů prozařují sluneční paprsky. Vypadalo to moc hezky, nadechl jsem se čerstvého vzduchu. Dal bych ale krk za to, že jsem cítil ve vzduchu i něco jiného. Něco, co všemu tomu dávalo nádech kouře. Že by se něco z horka zapálilo? Nebo je v tom něco jiného? Zamračil jsem se. Neměl jsem moc rád, když jsem se míchal do cizích problémů. I z toho důvodu jsem to raději hodil za hlavu a šel si po svých.
Procházel jsem dál a dál. Mlha se stále zdržovala v tomhle okolí, ale už nebyla tak hustá, jako před chvílí. Tak jo, měl bych se dát do práce. Sice jsem neměl úplně daný plán, ale chtěl jsem něco podniknout. Možná se i usadit, někde. A být nápomocný. Kdo ví, třeba se tu někdy objeví i můj syn a já bych rád, aby byl na mě hrdý. Vychoval jsem ho jako vlk tulák, proto měl ty nejlepší základy. A já měl zkušenosti, za ty roky ze všech směrů. Proto jsem se řadil jako docela velká pomoc pro nějakou smečku. Ale nejdřív to chce zjistit, kde to vlastně jsem. A co je tohle za místo. Přistoupil jsem k jedné ze studánek a sklonil hlavu, abych se mohl pořádně napít. Chladná voda mi dělala dobře na vyprahlé hrdlo. Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se do zvuků okolního lesa. Bylo tady hodně tůněk, které se pojily do jedné a nejspíš tvořily i nějakou řeku.
Opatrně jsem našlapoval na suchou půdu tak, abych se vody nedotknul. I když jsem měl k vodě velmi blízko. Díky své magii, kterou jsem objevil už dávno. Ale nikdy jsem nebyl schopný se v ní dokonale zlepšit. Třeba na to teď budu mít více klidu a času. Uvědomil jsem si. Zůstával jsem ale i nadále v lese. Chtěl jsem si po cestě odpočinout a tady se to zdálo, jako jedno z dobrých řešení. V lese se nenacházel žádný vlk, který by mohl narušit můj osobní prostor. A tak jsem si tady z toho udělal tak trochu táborák. Posadil jsem se a díval se, jak se voda pojí v jednu. A tvoří tak poměrně silný proud vody. Kam to asi vede? Přemýšlel jsem. Ale měl jsem všechen čas světa. Věděl jsem, že prozkoumat to mohu stejně i třeba o pár hodin později. Jen co doplním potřebnou energii.