Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní louky

Spousta cenných rad, spousta informací. Tak se dalo popsat mé setkání s Lilac. Ještě teď jsem si všechny její slova přehrával v hlavě. Tady se žilo hlavně magií. Tak to bývalo i v mé domovině. I když ne tak úplně, jak bych si představoval. Možná se mi tu nakonec i zalíbí. Prošel jsem loukou a zaslechl zvuk vody. Vodopádů. A tak jsem se rozhodl je jít prozkoumat. I když byla hluboká noc, dokázal jsem ocenit i takovou krásu. Přítmí mi ovšem dělalo se zrakem paseku a tak jsem se snažil najít nějaké světlé místa. Moc jich nebylo, obloha byla zatažená a teplota také klesla. A právě u vodopádů byla pořádná zima.
Zachvěl jsem se, naštěstí jsem měl celkem hustou srst. Která mě zahřívá i v nejkrutějších mrazech. Přesto už se jasně projevoval podzim, který se nebezpečně blížil. Možná bych si měl na tyhle teploty už zvykat. Netěšil jsem se ani trochu na tu zimu. Raději jsem měl léto, které jsem mohl strávit u vody. Ale doby koupání jsou už definitivně pryč. Byl jsem dole pod vodopády a napil se stékající vody. Nešlo tady slyšet ani na krok, tak moc to hučelo. Ale bylo to příjemné.
Vyskočil jsem na jeden z kamenů a snažil se najít nějakou cestu. Nakonec se mi podařilo vidět skulinku, přes kterou se dostanu nahoru a někam dál. Využil jsem jí.

// Lesík topolů

Snesla se pomalu a jistě tma. Já si uvědomil, že by bylo moudré se porozhlédnout po okolí. A nejspíš i navštívit nějakou tu smečku, která by stála o další krk. V tuhle chvíli jsem byl ale dost samostatný, takže jsem byl i schopná pomoc. Ale nebudu se unáhlovat. S Lilac se mi mluvilo velmi dobře, možná bych i uvítal, kdyby se rozhodla cestovat se mnou. Ale nechtěl jsem jí k ničemu přemlouvat, určitě byla sama znalá této krajiny. A možná se jí ani cestovat s takovým páprdou, jaký jsem byl já nechtělo. "Moc děkuji, za cenné rady, milá Lilac. Půjdu si to tady ještě porozhlédnout. Zatím se měj," rozloučil jsem se a při tom se narychlo usmál.
Pomalu jsem se rozešel směrem k severu. Neměl jsem daný směr, ani daný to, kam jít. Věděl jsem, že ta smečka je hned pod sopkou, ale bude fajn se tady porozhlédnout trochu více. A pak najdu to pravé ořechové. Určitě mají teď spoustu práce po tom útoku sopky. Možná bych tam byl jen na obtíž a to jsem neměl v úmyslu. Nechám tomu pár dní a pak se tam vydám. To bude asi nejlepší.
Proto jsem pomalu procházel loukou směrem, který mě vedl k severu. Za denního světla jsem tam viděl hory, možná mi můžou také něco nabídnout. Aspoň vidět okolní krásu přírody. Tu jsem samo sebou uměl perfektně ocenit.

// Vodopády

Od mé minulosti jsme odklonili. I když Lilac řekla něco, co mě možná na jednu stranu potěšilo, ale na druhou děsilo. Že bych i tady mohl potkat nějakého svého sourozence? S bratrem bych možná prohodil pár slov. Ale co sestry? Chápali, že to byla povinnost se jim vyhýbat, nebo mi to budou mít za zlé, že jsem nic neudělal? Už je to dlouho, nechtěl jsem tohle téma za žádnou cenu otvírat. "Možná to s tím magnetem bude pravda, já jsem toho zdárným příkladem." Usmál jsem se na ni. Vlastně ani nevím, co mě sem tak táhlo. Možná mě bavilo jít v mlze, v ní jsem byl prakticky skoro slepý. A kdykoliv jsem šel do mlhy, vždy mě to vyplivlo na nějakém hezkém místě. Třeba když jsem měl tůru na nějakou horu. V nížinách panovala mlha, ale nahoře to pak bylo kouzelné. Možná právě takhle jsem si představoval i tohle místo. A vykouklo na mě něco mnohem hezčího.
Poslouchal jsem o tom, jak Lilac umřela. Bylo to dost divný, ale podání bylo věrné a tak jsem neměl problém jí věřit. I když to bylo dost morbidní. Brala to jako hotovou věci. Jako by se vlastně nic nedělo, jen jí rozmáčkl velký kámen. "Tak aspoň jsi netrpěla," řekl jsem a povytáhl obočí. Netušil jsem, co se na tohle téma říká. Upřímnou soustrast asi ne, když stála tady přede mnou. "Ještě že ti bohové tady jsou, jinak by tahle země přišla o velmi cenný článek." Byla by škoda, kdyby tady nebyla. Zářila energii, pozitivní samozřejmě. Možná tomuhle světu ještě ukáže, zač je toho loket. Probrala se ale jako slepá, zrak se jí později vrátil. Přikývl jsem.
Naštěstí pak nadhodila zase jiné téma. Za což jsem byl rád. Měl jsem z toho všeho už žaludek na vodě. Ptala se na mé plány, čímž mi trochu vrazila klín. "Možná chvíli cestovat, zjistit co jsou smečky zač. Zase nechci přijít do první a přidat se. A pak zjistit, že jsem vlastně hledal něco jiného. Chci se správně rozhodnout, takže možná poznat pár dalších vlků, slyšet více názorů. Rád bych šel tam, kde bych byl potřebný a ne jen do počtu." Řekl jsem. Jo, už od začátku co jsem sem přišel jsem toužil po smečce, ale odmítal jsem vkročit někde levou nohou. To bych pak nepomohl ani smečce, ani sobě. Toužil jsem být šťastný. "Takže beru i určité typy na výlety v okolí, kde to stojí za to omrknout." Zamrkal jsem na Lilac a věděl, že nějaké takové místa bude určitě mít.

Posílám další sudoku do party:
3. https://media.discordapp.net/attachments/693004824433655878/1014854071296987220/Tonressudoku1.png

Bolo na čase zase pretáhnuť ťelo. Už dlúho som bol na tom istom mieste. A chcel som sa posunuť. Nevedel som kudy kam, predsa som len poznával krajinu. A snažil sa zdajšímu svetu prizpusobiť. Bolo to ťažké, tolko informácii, že som nevedel, ktoru prvou počuvať. Svet plný mágie a bohov, kam som sa to len dostal? Bude ťažké tu žiť. Ale... bola to výzva a já som ešte nemal tak staré kolena, abych to nedokazal sa prizpusobiť.
Kračal som kupredu. Lesom, ktorý bol v tuto chvilu prázdný. Doslova. Bol ťažko priestupný, občas nejaké krovie, pripadne tůň. Tem som sa vyhýbal najviac, podivne páchly. Naozaj som sa snažil mať čisté laby. Bola noc, teraz som bol čoskoro neviditelný. Až do chvile, než som si uvedomil, že tu naozaj nejsu sám. Boli tu so mnou svetlušky. Bolo ich naozaj moc. Svieteli nad jazírkom.
Podival som sa na svoj odraz. Nič nového, len som videl seba. Čiernobielej svet, ktorý som videl celý svoj čas. Zvedl som hlavu a videl tie svetlušky, ako si pohrávaju nad jezirkom. Vypadalo to kúzelne. Donutilo ma to sa na chvilu posadiť a len zírať kupredu. Taká nádhera. Kéž by mi mohli i svetlušky pomoci. Ukázať smer, ktorým sa chcem vydať. Ak pojdem do nejaké svorky, čo im poviem? Umel som toho moc, ale keď som bol nový, mal bych si trochu ujasniť priority. Najprve navštívit tie bohy, aby mi pomohli zo sílou. A pak.. a pak bych sa rozhodol, čo vlastne chcem dál.
Možná tie svetlušky opravdu umeli poradiť. Kývl som im na rozlučku a pomalu sa otočil. Krčil som sa pod náporem keru, díky ktoremu som sa sem dostal. A plazil sa dal, von z lesa. Možno tam na mňa bude čekať niečo, čo by stálo za hriech zistiť. A poznať. Vytvoriť si nové vzpomínky a zážitky, abych to jednou mohol predať zase ďalej.

Vysvětloval jsem svůj příběh. Nějak mi to nevadilo, i když jsem na to nerad vzpomínal. Zároveň jsem byl sdílný a když jsem měl tak milou společnost, proč si to nechávat pro sebe? Ať se podívá, jak se žije jinde. Má štěstí, že mohla žít právě tady. "Možná trochu jo," přitakal jsem. Vlastně mi to ani nedošlo, až teď. Dřív to tak možná bylo a otec si chtěl zanechat tuhle línii. No, kdyby bůh dal, možná už je po smrti a smečka se vrátí do normálu. Podle všeho tady jsou smečky zcela normální, takže jsem se těšil, že to konečně zažiju. Díky výchově syna jsem se pro jistotu nechtěl přidávat nikam. Kdo ví, jak to chodí jinde. Nejdřív to chci okusit na vlastní kůži. "S odchody to bylo trochu složitější, ale... ale asi určitě. Málokterá by vydržela takový režim." Vzpomněl jsem si na sestry. Už jsem to měl trochu v mlze, jak to s nimi vlastně bylo? Nebo dopadlo. Pamatoval jsem si jen, že Vanye se zbarvily oči a to bylo zlé, ale i tak si jí někdo odvedl. Nova, to ví jen bůh co se s ní stalo. Ale doufal jsem, že jsou v pořádku, i když jsem je ve skutečnosti vůbec neznal. A jiné vlčice, si prostě zvyknou. "Je to už pryč, a já chci žít jinak." Prozradil jsem. "Není se za co omlouvat, minulost nikdo nezmění, může se s ní jen smířit." Pokrčil jsem rameny. Nic víc, nehodlal jsem nad ní truchlit. A už vůbec ne teď, když jsem měl tak perfektní vyhlídky do budoucna.
Stejně se na sever nejspíš vydám, abych se podíval jaké škody sopka napáchala. A jestli by se tam hodila pomoc. Ale toulání neznělo vůbec špatně. Aspoň bych poznal zdejší faunu a udělal si obrázek o vlcích ve smečce. A měl bych čas pořádně si vše rozmyslet. Napadlo mě. Ale nechal jsem to plavat, občas je dobré do něčeho vpadnout a pak z toho vzejde nejlepší rozhodnutí v životě.
Zeptal jsem se na nějakou bláznivou historku, u které byla Lilac přítomna. Vyprávění bylo opravdu zajímavé a napínavé, až na ten konec... To mi spadla čelist. Nevypadala mrtvě, víceméně zdravě. Gorily, hady i pumy zkousnu, ale že někdo umře a pak ožije? "Wau," chvíli mi to trvalo. Možná i několik sekund, než jsem na Lilac přestal zírat, jako na blázna. "Ale vše je možné, jak si říkala." Nadhodil jsem. "Můžu být jen rád, že jsi se vrátila. Jinak bych nenarazil na tak skvělou informátorku." Snažil jsem se to zachránit. Sám sebe jsem si představoval, jak umřu a pak se zase probudím. Běžel mi z toho mráz po zádech. Budu si na to tady muset ještě zvyknout. Nebudu lhát, lehce mě to rozhodilo. "Takovou teda ne," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a vzpamatovával se. "Musel to být hrozný zážitek," zavrtěl jsem se, abych se té husí kůže zbavil.

Proč je dneska takové zvláštní dusno? Přestože jsem se nemohl pořádně nadechnout, i tak jsem využil chvíli k tomu užít si pohodu. Představoval jsem si to jako odpočívání u jednoho ze zdejšího jezera. Proto mi i chvíli trvalo, než jsem nějaké našel. Pohyb mi jen prospěje a chtěl jsem zdejší krajinu prozkoumat více do detailů. Po pár hodinách jsem opravdu jedno ze zdejších jezer našel. Původně jsem si mapoval, kudy jsem prošel. Počet oblastí ale nabývalo a já se v tom přestal plně orientovat.
Potlačil jsem nutkání se ponořit celý, proto jsem tam stoupnul jen po kotníky. Proud vody byl slabý, narážel mi do pacek jen málo. Poodešel jsem zpátky na břeh, když jsem za sebou uslyšel plácnutí. Postřehl jsem ho okem, když jsem se ohlédl viděl jsem, že jezero je plné ryb. Počkat, jak dlouho jsem už neměl rybu? Pokud mě paměť nešálí, je to už docela dlouho. Protáhl jsem tedy veškeré svalstvo a hrnul se s chutí do vody. Ponořil jsem se celý, miloval jsem vodu. Před chvíli jsem si myslel, že tady tolik ryb nebude, ale opak byl pravdou. Pořádně jsem rozevřel oči a viděl, že jsou tady celá hejna, tady se bude lovit jedna radost. Po pár tempech jsem se vracel na místo, kde jsem dosáhl, abych mohl začít s lovem.
Postavil jsem se tak, abych tu mohl chvíli stát bez hnutí a ryby mi tak proplouvat kolem tlap. Potřeboval jsem chytit aspoň malou, už ani nevím, jak ryba chutná. Připlavala jedna a já se po ní ihned ohnal, ta mi ovšem uplavala a tak jsem vyčkával na další. Pokus číslo dva už byl o něco lepší, svíral jsem v tlamě asi středně velkou rybu a vítězně se s ní vracel na souš. Pohodlně jsem si lehl a při tom jí tlapama objal. Pokusoval jsem po malých kouskách a dával pozor na kosti. Poslední věc, kterou bych tady chtěl je být zabit kůstkou z ryby. Pousmál jsem se, ale nenechal si kazit chuť. Po rybě se zaprášilo a já měl spokojeně plný žaludek. Pak jsem už jen odpočíval, pozoroval hladinu jezera a užíval si atmosféru. Protože jednou bych si přál, aby to viděl i on. Prostě vím, že jednou dorazí. Problesklo mi hlavou a na tváři se mi v rychlosti objevil úšklebek ve tvaru úsměvu.

Poslouchal jsem Lilac a snažil se vidět její pohled na svět. Moc se jí tady líbilo a její tlapky byly velmi toulavé. Což jsem rozhodně podporoval, i já jsem dlouhé roky cestoval na vlastní pěst. A zdejší krajina se zdála, že bych si měl také dopřát pár dní, než se plně rozhodnu co chci dělat. "Páni, to věřím, je tu krásně." Řekl jsem. A vzhledem k tomu, že to zde ještě neměla plně prozkoumané značilo, že to tady bude opravdu velké. Pak se zeptala i na mou smečku, kdysi dávnou. Nerad jsem to otvíral, ale chtěl jsem být stejně sdílný, jako ona. "Jo, byl jsem ve smečce mého otce daleko na severu. Dlouho jsem ho poslouchal, měl svou pravdu a smečka i pravidla. Jako typu, že jsou vlčice utlačované a nemají žádné slovo a tak. Magie se může projevit jen u samců, vlčice mají smůlu." Řekl jsem trochu provinile. "A popravdě jsem tam už nechtěl být, stalo se pár dalších věcí. No, a po letech toulání se jsem došel sem! A rád bych začal úplně od začátku. A věřím, že tady jsou smečky v rámci možnosti normální. Tím myslím, že věřím v rovnoprávnost, chápeme se?" Zasmál jsem se. Trochu jsem se v tom zamotal. Ale jo, opravdu to tak bylo. Svou matku jsem viděl snad jen při porodu a pak jen občas. O sestrách jsem věděl jen z doslechu a to jen velmi málo. Skrývaly se někde v pozadí, zatímco já musel být v popředí. A navíc jsem byl černá ovce rodiny, díky nezbarveným očím. No, všechno to vedlo k tomu, abych vzal roha. A byl jsem pak šťastný, i když i v takovém životě jsou dost velké překážky. Se kterými jsem se nakonec popral docela dobře. Nechal jsem to raději být. Sice bych o tom dokázal mluvit hodiny, ale byly to hovadiny mého otce. Já byl úplně jiný. Zvyklí už na své standardy, doufajíc že najdu nový nakopávač do života.
Lilac mě varovala před životem tady. Bedlivě jsem naslouchal každému jejímu slovu. Snažil jsem se moc nezasahovat, neboť pak by na nějaký detail mohla zapomenout. A to by mě mrzelo. "Páni, tak tohle opravdu není jen tak nějaká země. Je to výzva tady žít," nadhodil jsem. A oceňoval Lilac, že to tady takhle zvládá. Ale možná jsem si to tady dokázal taky představit. Nový začátek. Usmál jsem se. Bohové tu byly, Smrt a Život, kteří mají dar pomáhat s magií. Bylo mi vysvětleno i kde žijí. Hned jsem se rozkoukával do stran, abych se trochu orientoval. "Zatím ti budu věřit, ale určitě si je časem obhlédnu, děkuji." Ocenil jsem to.
Jako poslední byly na řadě smečky. Na ty jsem byl zvědaví asi nejvíc. Lilac o nich mluvila moc hezky, což se mi svým způsobem líbilo. Jestli to v ní zanechalo tak dobrý dojem, musí být dobré. Kousek odsud byla její smečka, co se o ní starala Asgaarská, hned vedle Borůvková. Byli si blízké, tudíž nejspíš o další hladový krk nestály. Pak zmínila jednu na jihu, druhou na severu. Ale dostal jsem i osobní návrh, zůstat na jihu. "Zní to dost slibně," zamyšleně jsem se díval po okolí. "Možná první navštívím tu na severu, jestli sídlí pod sopkou. Možná by se jim hodila nějaká pomoc. Ale kdo ví, kde nakonec skončím. Rád bych nějakou podpořil a byl prospěšný." Zamrkal jsem. Ještě jsem nebyl zcela rozhodnutý, kam se chci vydat. Ale chtěl jsem být rozhodně nápomocný. A pokud tenhle svět ovládal magie, vládnou jí také silní vlci. Zda-li se budu chtít začlenit, měl bych na sobě trochu zapracovat a zjistit, co můžu dát na výměnu. "Co takhle nejšílenějšího jsi tady zažila? Nejsem z cukru, jen do mě," zazubil jsem se zvědavě. Možná jsem vypadal jako nějaký rádoby strejček, co má rád historky. Ale pokud to všechno, co říkala byla pravda a něco si odžila. Bál jsem se, co na mě vytasí teď.

Vlčice se zdála jako velmi sympatická. Mám štěstí, pomyslel jsem si. Dokonce mě tu i uvítala, jako právoplatného turistu. Snad se tohohle označení za pár let zbavím a trochu tu zapadnu. Země se mi opravdu hodně líbila a těšil jsem se, až se toho o ní dozvím víc. Třeba se mi konečně podaří najít i nový domov. "Tak nějak, děkuji." Poděkoval jsem a cítil, že někde uvnitř jsem pociťoval radost, jakou už dlouho ne. Vlčice se představila jako Lilac. Snažil jsem se zachytit světlé a tmavší místa, abych si to zapamatoval. S barvoslepostí jsem se potýkal celý život a naučil se vlky rozeznávat právě díky těmto znakům. Ale naneštěstí jsem měl dobrý čich, takže jsme nepochyboval, že bych Lilac někdy nepoznal. Takový jsem nebyl a ani nechtěl být. Pokud jsem někoho už znal, kdykoliv jsem se k němu radostně hnal, abych ho aspoň pozdravil. "Moc mě těší, Lilac, také máš krásné jméno." V rychlosti jsem se usmál.
Byla sdílná, což jsem při prvním setkání s jedním ze zdejších vlků ani nečekal. Tohle jsem považoval za opravdu velké štěstí. Lilac tu dokonce vyrůstala, ale jako typické vlče mi už nepřišla. Stála přede mnou mladá dáma, možná podobně stará jako můj syn. Ale tlapu do ohně bych za to nedal, neměl jsem v tomhle dobrý odhad. "To jsi měla štěstí, vypadá to tady zatím moc hezky," mohl jsem závidět. Já se narodil do rodiny, která měla daný řád. Měl jsem tam svou roli, kterou jsem každý den musel splňovat. Ale už dávno jsem zjistil, že tím životem žít nechci. A že jsem se posunul mnohem dál, než se kdy v tomhle posune můj otec. Těžké dětství jsem si ale už vynahradil a vzpomínky se snažil z hlavy smazat. Zmínila se o magiích, bozích a všemu možnému. "O základních magiích něco vím ze své minulosti. Vím, že mám vodu, ale nikdy jsem se magii moc nevěnoval." Přiznal jsem se. Preferoval jsem spíše normální vlčí život. Ale nejspíš tenhle zaběhlý život budu muset také nechat plavat. "O bozích jsem prozatím neslyšel, moc na ně nevěřím." Doplnil jsem a rychle se nadechl. "Asi by mě nejvíc zajímal celkově život tady, smečky. Jsi první vlčice, na kterou jsem tady narazil. Takže jsem vážně takový turista, ale rád bych se tu zdržel a trochu se zapojil do dění. Všiml jsem si, že tu máte dost zakouřený sever." Zmínil jsem se a hlavou rychle pokynul směrem k vybuchlé sopce. Viděl jsem jí už z pár úhlů a nevypadá to zrovna hezky. Možná jsou i nějaké vlčí oběti. Ale nemohl jsem zatím nijak pomoct, dokud nebudu vědět co a jak. A doufal jsem, že by mi s tím Lilac mohla pomoci.

// Omlouvám se za přívěšek! Jako kdyby to tam nebylo.

Užívání si příjemného počasí pro dnešní den bylo ideální. Nohy mě už lehce pobolívali po výšlapu, který jsem absolvoval. Stále mi chybělo dost věcí do skládačky ohledně této země. Ale prozatím jsem se spokojil i s tím málem, co jsem viděl. Podařilo se mi najít vše, co vlk k životu potřebuje. Nějaké jídlo a dokonce i vodu. Na zbytek snad přijdu v následujících pár dní. Z mého myšlenkového pochodu jsem byl ovšem mile vyrušen. Přicházela ke mě vlčice se sympatickým úsměvem. "Zdravím i já Vás." Opětoval jsem jí to. Typicky jsem vlčici viděl v našedlých barvách. Ale ten úsměv se mi celkově líbil. Vlčicím úsměv zkrátka slušel, patřilo to k nim. Na noze měla zajímavou věc, na které mi na chvíli spočinul zrak. Ihned jsem se ale vrátil k očím. "Vlastně se zatím jen rozhlížím," začal jsem tak nějak neutrálně. Aby to nebylo příliš okaté. "Našel jsem tuhle zemi teprve nedávno, abych se představil jsem Tonres." Na minutku jsem se postavil, abych se před vlčicí mohl důstojně a s úsměvem uklonit. Aspoň jedno drobné milé gesto, které jsem si nemohl nechat ujít. Měl jsem vychování, když stojím jen tak před dámou.
Pak jsem se zase posadil a úhledně si uspořádal všechny tlapky. "Znáš zdejší kraj dobře? Možná by se mi hodili nějaké tipy." Nadhodil jsem nenuceně. Koutky mi v rychlosti cukly do úsměvu. Tohle by mi možná mohlo dost usnadnit budoucí plány. Napadlo mě. A nebo mi je naopak zhroutí ještě víc. Sám jsem byl zvědav, co mě tady čeká. A důvod zůstat jsem celkem i měl. Kde jinde před nedávnem mohla vybuchnout sopka, než tady? Možná bude za potřebí i má malá pomoc.

// Řeka Mahtaë (jih)

Mokré tělo bylo pro dnešní den velmi příjemné. Slunce mi hřálo záda a nepochybně za chvíli uschne i zbytek huňaté srsti. Rozhlížel jsem se po louce, kam jsem se dostal. Cítil jsem ve vzduchu konečně pachy, které by mi mohly napovídat, že se jedná o vlky. Po několika týdnech příjemná změna. Byl jsem společensky založený, a proto jsem samotu bral jako životní prohru.
Procházel jsem dál a díval se po okolí. Viděl jsem opět spousty květin, ale některé z nich jsem ještě ani za celý život neviděl. Teprve až teď jsem se začínal plně projevovat a zjišťovat, že mám i nějaké koníčky. Kromě toho starání se o druhé. Tak jo, to beru, tady se mi asi bude líbit. Projelo mi hlavou. Ještě jednou jsem se oklepal, abych se zbavil přebytečné vody. Hustý kožich byl občas na škodu, hodně dlouho se vysušoval. Ale já se potřeboval zbavit zápachu. Prohlédl jsem si i své 'pro mě tmavě šedé' tlapky, bahno na nich už neměl. Ani jiný sajrajt, do kterého bych náhodou stoupnul. Zkrátka a dobře jsem byl vypraný až za ušima.
Pořádně jsem se napřímil a rozhlédl. Kromě černobílého světa všude kolem jsem zbystřil i na nějaké přítomné vlky. Ale byli celkem v dálce. Proto jsem se posadil a chvíli vyčkával, abych zhodnotil, jestli je situace vhodná pro nějaký rychlí rozhovor. Bylo by fajn zjistit aspoň základní informace o tomhle světě. Rozhodl jsem se tady totiž zůstat a mít přehled znamenalo získat určité informace. Zatím jsem nenarazil ani na smečku, buď jsou dobře schované, nebo jen já vybírám špatnou trasu.

// Náhorní plošina

Došel jsem konečně ke břehu řeky a podíval se dolů. Voda vypadala čistě, aspoň tak zběžně. Nemohl jsem posoudit barvu, ale podle pachu bylo jasné, že v ní není nic špatného. A tak jsem nad ničím dlouho nepřemýšlel a zkrátka vkročil do ní. Ponořil jsem i hlavu. Proud tu byl silný a o pár metrů mě dokázal unést níž. Naštěstí jsem se mohl chytit vystouplé skály, která mě odmítala pustit dál do vějířů. Měl jsem díky tomu celkem důkladnou koupel a tak se ze mě dostala špína i hluboko usazená. Nakonec jsem se snažil dostat na druhý břeh. Pořádně jsem musel zabrat tlapami. Sice byl proud silný, ale já se tak snadno nedal. Peřeje byly už jen kousek ode mě a já v nich rozhodně skončit nehodlám. Pořádně jsem máchl tlapou, proud mě vzal ale sebou a tělo narazilo tak na skálu u druhého břehu. Cítil jsem lehce naražený bok, ale za pár minut nebudu o ničem vědět. Vyškrábal jsem se nahoru a oklepal se. Čekal jsem to trochu jednodušší. Ohlédl jsem se na vodu. Zadýchaně jsem se snažil popadnout dech a vrátit ho zpátky do normálu.
Napít jsem se stačil a nejednou. Žaludek jsem měl v tuhle chvíli plný vody a tak jsem si mohl odškrtnout veškeré potřeby zaopatřené. Aspoň na delší dobu. Zamířil jsem vstříc nové oblasti za řekou.

// Západní louky

// Středozemní pláň

Nejspíš jsem si ani neuvědomil, že jsem přešel na další oblast. Teprve až když jsem na nebi viděl velkého ptáka mě to donutilo se zastavit a pořádně se rozhlédnout. Měl ohavně holou hlavu, nepochyboval jsem, že by mohl být ve velkém počtu nebezpečný. Ale tihle budou vyhledávat asi spíše jen mršiny. Jen jsem si něco pod nosem zabručel a šel dál. Už jsem konečně slyšel řeku, konečně nějaká dobrá zpráva. Budu se moct po několika dnech pořádně vykoupat a zbavit se tak odéru ze strany močálů.
Zase jsem se dal do pohybu a spokojeně při tom zvedal nohy. Měl bych už někde na chvíli zastavit a odpočinout si. Zívl jsem. Tím bych určitě nepohrdl. Ještě by to chtělo nějakou dobrou společnost a už bych si vůbec nestěžoval. Zavrtěl jsem ocasem a celý se celkově oklepal. Otravné mouchy se na mě lepily, cítily ten hnus, kterým jsem musel projít. Ale už to bude končit, celé to smradlavé utrpení skončí. Ne, že by to bylo přímo utrpení, jen ty mouchy mě celkem dost deptaly. Byl jsem čistotný, tohle pro mě bylo dost ponižující. Proto jsem byl v tuhle chvíli i rád, že jsem na nikoho nenarazil. V dálce jsem už viděl něco připomínajícího jako vodu, řeku přesně řečeno.
Trochu jsem ale zpomalil, z toho klusání mě už bolelo celé tělo. A nejspíš bych měl síly šetřit, netušil jsem, jak moc rozbouřená voda tam bude.

// Řeka Mahtaë (Jih)

// Maharské močály

Rychle jsem se dostal z té nepříjemné oblasti. Ještě jsem se ohlédnul, abych si zapamatoval tvar onoho les ne-lesa. Nebylo to zrovna prostředí, které bych osobně vyhledával. Ale možná v tom někdo viděl větší kouzlo. Byla to dost rozlehlá oblast, po které jsem zrovna neprahl znova jí navštívit. Aspoň ne v brzké době. Raději jsem se díval kupředu. Došel jsem na pláň, kde na mě jasně útočil silný vítr. Dnes bylo opravdu větrno a tak jsem přivřel oči a přidal do kroku. Hlavu jsem držel spíše u země, nechal si tak důkladně čechrat srst na zádech. Potřeboval jsem ze sebe dostat ten podivný pach zatuchliny z posledního lesa. Strávil jsem tam nějakou chvíli a právě takový smrad rychle načichne. A při pomyšlení, že bych teď měl někoho potkat se mi zvedal žaludek. Musím se trochu zvelebit. Všiml jsem si, že mám nalepené bahno na tlapkách. Bystré oko by si toho ani nevšimlo, ale já cítil jak se mi to tam lepí.
Pokračoval jsem nerušeně dál. Sem tam jsem se podíval do stran, abych zhodnotil co je tohle za místo a aspoň se trochu orientoval. Zatím jsem měl v hlavě zmatek, ale nepochyboval jsem o tom, že se zdejší oblasti rychle naučím. Stačí pár procházek, vycházek a kdo ví, ještě ze mě bude jednou odborník. Bylo tady těch luk poměrně dost. Bude tu určitě i spousta lovné zvěře. Začínal jsem nabírat dojmu, že tady bych mohl najít svůj skutečný a snad poslední domov mém životě. A třeba jednou se ke mě přidá i Tristan. Musím na něj myslet, jednou se tu ukáže a já bych tu měl něco pro něj vybudovat. Zamyslel jsem se a pomalu procházel dál a dál.

// Náhorní plošina

// Zarostlý les

Stoupl jsem do břečky. Podíval jsem se na přední tlapy a jen nepříjemně s jednou z nich zakmital. Sice jsem měl bahenní tlapky i tak, díky zbarvení. Ale já si do teď myslel, že jsou černé. Nebo přinejmenším tmavé. Divně to tady smrdí. Projelo mi hlavou a při tom jsem stáhl uši k tělu. Hledal jsem vodu a místo toho našel nejspíš nějaké močály. Snažil jsem se najít vhodnou cestu, na které bych se tolik neušpinil. Nebylo to zrovna dvakrát jednoduché, ale dalo se to. Ale nevyhnul jsem se pár střetům se zabahněnou vodou. Důkladně jsem si ale vybíral, kam tlapu dávám. Nerad bych tady někde uvíznul. Možná jsem byl až příliš blízko k mému zdroji chtíče po vodě. Nepochyboval jsem, že už na nějakou řeku, nebo potok narazím.
Chtěl jsem se odsud dostat rychle a tak jsem přidal do kroku. Přeskočil jsem další překážku, která mě dělila od další části suché půdy. Kdybych tady vydržel dalších pár hodin, možná i ta žízeň by mě přešla. Tohle rozhodně nebylo místo, které by mě někdy mohlo udělat šťastným. Já hledal ruch, nejlépe místo kde bude hodně vlků. A někdo, o koho bych se mohl starat. A čím víc jich bude, tím lépe. Potřeboval jsem zaměstnat hlavu, abych neustále nemusel myslet na svého již dospělého syna. Jak se má, co dělá a jestli je někde v pořádku a bezpečí. To, že jsem se teď staral sám o sebe mi přišlo jako plácání se v ničem. Toužil jsem být zase užitečný a vidět spokojený výraz na spokojených vlcích. Ale zatím se mi nepodařilo najít ani jednu milou společnost. Neměl jsem odvahu zkoušet tuhle vodu. Sice jsem narazil na místo, kde se zdála být o něco čistší než zbytek, ale i tak jsem se raději spokojil s vlastníma slinama.

// Středozemní pláň