Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyškrábal jsem se na samotný vrchol. Na samotném vrcholu jsem se ale otočil a bezhlavě se rozběhl zase dolů. To už bylo o poznání horší, než se dostat nahoru. Takhle jsem velmi špatně viděl díry a stačil jeden špatný pohyb a mohlo to skončit velmi špatně. V jednu chvíli jsem se málem převrátil a byl dole rychleji, než bych čekal. Naštěstí jsem to na poslední chvíli však ustál. A udržel se na nohou. Viděl jsem větší díru přímo pod sebou. Musela to být nora. Do které bych se mohl propadnout celkově. Musel jsem jednat rychle a nestačil tak ani přemýšlet, co chci udělat. Jednoduše jsem ale skočil do neznáma. Přivřel jsem zrak a dal přední nohy před sebe.
Dopadl jsem na ně a běžel dál. Dolů to bylo už jen pár metrů, které se obešli bez větších obtíží. Zadýchaně jsem se dole na chvíli zastavil a podíval se zpátky nahoru. Tohle bylo na moji kondičku jak dělané. Tak ještě jednou? Stále jsem měl v sobě ještě nějaké ty síly, které se toužily dostat ven. A tím, že unavím své tělo to znamenalo, že bych mohl spát i o pár minut déle. A to už je co říct, miloval jsem spánek, ale spánek nemiloval mě. A tak jsem zatnul zuby a snažil se vyběhnout kopec vedle. Tenhle jsem měl už zmáklý a já těch zvládnout ještě jiný, možná o poznání trochu vyšší. Bylo jich tu ale mnoho, s tímhle bych se mohl zabavit i několik dní. A měl bych postavičku jako z knížky. Ale to nebyl úplně můj styl. Chtěl jsem se jen trochu zlepšit. Jestli to jde. Ale co by to nešlo. Už jsem udělal pokrok s magií a trochu jsem se zmrzačil u jezera. Co je na tom vyběhávat zdejší kopce? Udělá to třeba jednou na někoho dojem. I když jsem ten dojem dělat ani nechtěl. Žil jsem už jen sám pro sebe.

// Zarostlý les

Vyšel jsem z lesa a otočil se, jestli mě náhodou něco nesleduje. Zdálo se že ne. Všiml jsem si ovšem lasičky, která postávala nahoře na jedné z větví. Jako by snad očekávala nově příchozí, nebo vítala nově příchozí? Tak či onak, byla to zkrátka nějaká svačina. Dostal jsem se ke kopcům, ty jsem poznal už z velké dálky. Postavil jsem se pod ně a rozhlížel se. Tudy jsem šel, když jsem sem dorazil. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí vůbec. Byl jsem rád, že se můj syn tehdy rozhodl zkoumat svět po svém. Donutilo mě to se dát do pohybu a díky tomu jsem objevil tuhle zemi. I jemu by se tady určitě hodně líbilo. O tom jsem nepochyboval. Ale teď jsem se musel zaměřit sám na sebe. Staral jsem se o syna celé tři roky a zanedbával sebe. Teď se to musí změnit.
Stál jsem pod těmi kopci a jen přemýšlel, jestli se chci uhnat, nebo ne. Nakonec jsem se však podvolil své vnitřní touze vyběhnout nahoru. A tak jsem se do toho dal. Vrtěl jsem při tom ocasem a snažil se vyhýbat místům, které byly nebezpečné. Hned u třetího cvalového skoku mi noha však zajela do půdy. A já si byl vědom toho, že jsem právě vyšlápl pekelně velkou díru. Noha lehce zabolela, ale nic co bych nezvládl. Tlapu jsem zase vytáhl a kouknul na ni. Tak jo, znova a lépe, dávej pozor. Upozornil jsem sám sebe. Sice jsme na tempu trochu zpomalil, ale o to víc jsem se zajímal, kam dávám nohy. Bylo tady hodně nerovností a nerad bych si zlomil nějakou tu končetinu. Tady by mě možná ani nikdo nenašel, u toho jezera možná. Ale tady to bylo mrtvé, jako po funuse. Za malou chvíli však už vyběhnu na samotný vrchol jednoho z kopců.

// Maharské močály

Sklonil jsem hlavu před blížícími se stromy. Konečně jsem cítil už trochu pevnější půdu pod nohama. Ale tím, že je podzim bude voda snad všude. No, naštěstí jsem se zbavil už té hnusné vůně, která vládla minulou oblastí. Jak tam mohl někdo někdy žít? Copak vlci s magií tu oblast už nemohli nějak... odvzdušnit? Napadlo mě a jen naivně zavrtěl hlavou. Pokud se mi jednou podaří to, po čem jsem prahl, tak to udělám. Z močálů udělám oblast, kterou budou ostatní ještě rádi vyhledávat. Nikoliv smradlavou půdu plnou bahna.
Podíval jsem se na své tlapky, nezdály se být špinavé, aspoň ne víc než obvykle. A tak jsem procházel lesem dál. Tady už to bylo o poznání lepší. Ale bylo to také tím, že jsem tudy už šel. Je to už pár dní, ale byl jsem rád. Možná bych se měl už na chvíli zastavit. Ale ta noc... Podíval jsem se přes koruny stromů nahoru. Byl jsem zkrátka noční živel, nikoliv denní. Proto se mi ani spát nechtělo. A když už, netrvá to déle než několik minut. Proto jsem polknul suché sliny a vyšel z lesa ven.

// Kopce Tary

// Středozemní pláň

Konečně jsem dorazil do toho lesa. Jenomže jakmile jsem ucítil ten pach, tvář mi naprosto zkameněla. Znechuceně jsem nakrčil nos. Tohle bylo místo, na které jsem se rozhodně jen tak vracet nechtěl. Páchnoucí se močály byly však víc než rozlehlé. Zrovna teď, když jsem byl čerstvě okoupaný jsem musel vpálit zrovna sem. Naštvaně jsem tedy kráčel po samotném okraji celých močálů. Tak abych se vyhnul bahnitým kalužím, nebo hůř. Tohle jsem měl už za sebou a z chyb je třeba se poučit.
Vyskočil jsem na spadlý strom, který byl obalen mechem. Pod mou váhou ovšem křupul a já měl co dělat, abych se nevyvrátil. Tak tak jsem udržel rovnováhu dá se říct v dobré míře. Ups... Zavrtěl jsem hlavou a při tom se lehce ušklíbl. Vyskočil jsem ven ze svého rozbitého stromu. Ucítil jsem mokrou půdu, zase bahno. Zabahněné tlapky tak mířily dál, doufajíc že narazím na nějaký normální les. Tam sem se orientoval úplně jinak. Vždyť já vím kudy. Projelo mi hlavou a zastříhal jsem ušima.

// Zarostlý les

// Ohnivé jezero

Odcházel jsem od jezera s dobrým pocitem, že jsem udělal něco pro sebe. Měl jsem hlavu nahoře a vyčkával, vyhledával něco, co by mi mohl znesnadnit tuto cestu. Ale nic takového tady nebylo. Pláň byla holá a rozhodně nepřekypovala životem, jako nedaleké jezero. Možná jsem se tam mohl zastavit na kus řeči. Napadlo mě a ještě jsem se ohlédl. Možná jsem se měl vrátit? Ne, jdu dál. Nakonec jsem to zcela zavrhl a rozklusal se dál. Kožich mi moknul a vítr, který mi narážel do boku byl také velmi nepříjemný. Chtěl jsem se schovat někde do lesa a tak plně okapat.
Možná nebude špatné vyhledat i ty bohy, ti by mi nějaké odpovědi dát mohli. A nejspíš bydlí na jednom místě, takže mi nikde neutečou. Napadlo mě. Ale jen... otázka zněla, kde je hledat. Tu Smrt jsem už našel, je na severu, ale neměl jsem odvahu se k ní přiblížit. Život už zněl trochu lépe, ale o něm jsem netušil, kde by mohl být. Na nějakých kopcích, ale těch tu bylo všudy všeho víc než dost.

// Maharské močály

Hlava se mi ponořila pod hladinu. Samozřejmě jsem to tak chtěl. Kopnul jsem a otevřel oči. Ve snaze aspoň něco málo vidět. Díky tmě mi to bylo ale zcela zahaleno. A tak jsem hlavu zase zvednul a donutil tak tělo z posledních sil dostat se na hladinu. Pořádně jsem se nadechl a momenty se plácal jako ryba na souši. Síly mi pomalu docházely, ale ani tak jsem se nevzdával. Už chyběl jen malý kousek vrátit se zpátky na břeh. A já tak pořádně svaly pracoval. Po tomhle výkonu bych mohl spát trochu víc. Ale to bohužel nebyl můj styl. Moji spánkovou poruchu nevyléčí nejspíš nic. Ale bylo to o zvyku. Jiný by se už nejspíš zbláznil, ale já ne. Měl jsem odjakživa těžší život, ale o to víc jsem byl teď silnější.
Ucítil jsem konečně půdu pod nohama. Když jsem ale hrábnul tlapou, byl to písek, který jsem rozvířil někam dál. Musel jsem udělat ještě pár temp, abych se mohl pořádně postavit. Kožich jsem měl celkově promočený. Postavil jsem se a mířil ven z vody, tam jsem se oklepal a ohlédnul se. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se do nějaké takové šílenosti nechal uvrtat vlastní hlavou. Unavené a naprosto zničené tělo mi určitě vypoví brzy službu. Znova jsem se oklepal, přišlo mi že ten kožich má teď o několik kilo víc. Budu se té vody muset nějak zbavit. Nejjednodušší by bylo, kdyby svítilo slunce a vůbec, aby byl den. Ale denní dobu jsem ovládat neuměl, aspoň zatím. Možná bude rozumnější to jít jenom někde vyběhat. Nohy se mi však klepaly vyčerpáním, takže si stejně budu muset udělat menší zastávku někde na cestě. Vody jsem měl teď po krk. Snad se mi bude z velké části chvíli vyhýbat.

// Středozemní pláň

Ukázkový plavec, jinak bych si říct nemohl. Vnitřní radost, která mě vracela do dětských let se projevovala. Mohl jsem vypadat i jako blázen. Jen tak si přijít k jezeru v noční hodinu a začít plavat? Cítil jsem chlad, ale díky tomu jak moc jsem byl v pohybu sem se zahříval. Rozhodně jsem se netěšil, až vylezu zpátky na souš a udeří do mě ten studený vítr. Ale jako severský vlk bych na to měl být připraven, chtě nechtě. Teď jsem se ale zajímal o to, co je tohle jezero zač. Tohle místo bych si měl zapamatovat, možná se tu ještě někdy ukážu. Napadlo mě. Jedna tlapa, druhá, kop, kop. Neustále jsem si to opakoval a plaval, jako kdysi za starých časů.
Plavání bylo něco, co zlepšuje kondici nejen vlkům, ale i jiným živočichům. Dává se tak do pohybu veškeré svalstvo a spalují se převážně tuky. To jsem v tuhle chvíli možná i trochu potřeboval. Mám za sebou dost žravého období a tak jsem to bral jako výzvu. Něco jako zdravotní, zlepším si kondici a možná i něco málo shodím. Ale na velkém těle to nejspíš tak úplně nefunguje. Cha, vem to čert. Syna už jsem měl a dělat dojem na vlčice jsem přece nemusel. Protože mám osud. Otáčel jsem své tělo, abych se vrátil zpátky na souš. Už jsem cítil, že nohy toho mají dost. Ale nechal jsem se unést víc, než jsem tušil. Břeh byl celkem daleko a já si tak budu muset ještě pořádně máknout, než se tam dostanu. Dýchal jsem zhluboka a často. Sem tam mi šplouchla vlna přímo do obličeje. Naštěstí jsem ještě stíhal zavírat oči. I když se to asi dvakrát nepovedlo a já tak zběsile mrkal, abych vůbec něco viděl. A našel správný směr zpátky ke břehu. Tak jo, možná si sáhnu trochu na dno svých sil. Znova jsem pořádně kopnul a dával tak tělo víc a víc do pohybu.

// Středozemní pláň

Dorazil jsem k jezeru a zastavil se u samotného břehu. Byla sice noc, ale určitě i jiný bystrý vlk by si všiml zajímavé barvy jezera. No, barvoslepý vlk jako já rozhodně ne. Přičichl jsem k vodě tak, jak jsem byl zvyklí. Nijak nepáchla. Ale vzhledem ke chladnější noci jsem předpokládal, že voda v jezeře bude opravdu studená. Zvedl jsem hlavu a porozhlédl se po okolí. Ve vzduchu viselo pár čerstvých pachů, ale chtě nechtě jsem teď zatoužil okusit zdejší vodu. Kožich mi ještě nestačil uschnout z posledního koupání. Ale možná se ve mě probudila přece jen ta touha plavat a koupat se. Magie, která ve mě dřímala byla prostě svá a nutila mě být neustále ve vodě. S takovou na mě nějaký bůh za chvíli sešle blány mezi prsty. Ušklíbl jsem se. Vkročil jsem nejdříve jednou nohou, pak druhou. Bylo to o poznání chladnější, než voda v řece. Ale nenechal jsem se odradit, nakráčel jsem si to do jezera na férovku.
Ani jsem necuknul, voda mě obklopila a já tak cítil ten chlad na vlastní kůži. Tvář se mi trochu zvlnila k negativnímu gestu. Ale plaval jsem dál. Byla klidná noc a já sem tam slyšel, že ryba pleskla o hladinu. Začínám se fakt chovat jako za mlada. Měl bych mít rozum a nechodit se koupat při měsíčku v podzimním období. Abych si tak neuhnal nějakou tu nekalost. To poslední, po čem jsem toužil byla například rýma. Tak či onak, čím déle jsem ve vodě byl, tím to bylo lepší. Cítil jsem, že do mě občas trefila malá rybka, která se snažila najít cestu zpátky do svého domova. Dával jsem důkladně jednu tlapku za druhou. Plavec jsem byl dobrý, kdysi dávno jsem chodíval plavat neustále. Jen teď jsem na to trochu zapomněl. Ale hodlal jsem si to vynahradit mnohonásobně víc.

// Náhorní plošina

Doběhl jsem zhruba do půlky louky a ani si nevšiml, že se lehce změnilo okolí. Zadýchaně jsem se zastavil a podíval se směrem k nebi. Po východu slunce ani stopy. Co dělám špatně? Zavrtěl jsem hlavou, jako bych snad hýbal s časem a já provedl nekonečnou noc. Zvláštní kuriozita. Ale možná se mi to jen zdálo, tím jak jsem byl dnešní noc bdělý. Ale už to tak bylo odjakživa. Nikdy jsem moc nespal a byl spíše sova. Tudíž se nedalo popřít, že jsem měl vnitřní touhu stále něco dělat. Aspoň v noci, a přes den jsem spokojeně mohl odpočívat.
Teď to bylo ale všechno jiné. Zase jsem kráčel dál, viděl jsem že vepředu se něco blýská. Nebo spíš třpytí. Jezero? Jelikož jsem před chvílí z jedné vody vylezl, nechtěl jsem se dostat do chřtánu hned dalšího vodního zdroje. Ale chtě nechtě jsem se tam chtěl aspoň podívat a porozhlédnout se. Třeba to v sobě bude něco ukrývat. Napadlo mě. Pokynul jsem proto hlavou, že jsem na to slavnostně přišel a mířil tam.

// Ohnivé jezero

// Řeka Mahtaë, jih

Dorazil jsem na rozlehlou pláň. Rozhlížel jsem se a viděl i několik zvířat v dálce. Než jsem je ale viděl, spíše jsem je slyšel. Chroustaly trávu a očividně si užívali noční siestu. Stejně jako já. Kráčel jsem vyšlapanou cestou a snažil se na sebe nijak neupozorňovat. Je to daněk? Byl nedaleko, už opravdu dlouho jsem tak statné zvíře neviděl.
Zívnul jsem a při tom pokračoval na své cestě dál. Neměl jsem daný směr, zkrátka jsem to křížil jak se dalo. A doufal, že bych někoho mohl i potkat. Aby mi doplnil chybějící puzzlíky v mé nevědomosti. Ale co se má stát, stane se. Věřil jsem na osud, jinak by mi nedal Tristana. Ohnal jsem se po komáru, který mi bzučel u ucha. Ten zvuk doslova trhal všechny nervy.
Nakonec jsem se i rozběhl, pláň byla opravdu velká a jak tak mohl rozkoulet své velké tělo. V hlavě jsem přemýšlel nad tím, jaké by to bylo narodit se jako někdo jiný. Je to už opravdu dlouho, co jsem tohle téma vytáhnul. Ale přesto jsem si nemohl odpustit tu určitou myšlenku na onu věc. Jaké by to bylo, být normální. Zamrkal jsem.

// Středozemní pláň

// Bobří ostrov

Trochu malátně jsem se dostal na břeh. Oklepal jsem si kožich, abych se zbavil přebytečné vody. Opět jsem si vzpomněl, jaké to kdysi dávno bylo. Kdysi jsem vodě poručil, ať mi zmizí z kožichu a ona zkrátka zmizela. Ale teď? Teď to bylo jiné, cítil jsem se zase jako vlče, které se učilo mluvit a chodit. Bylo to něco úplně jiného. A náročnějšího. Nebo jsem jen teď býval z toho všeho více a více unavený?
Zůstal jsem na chvíli na souši u řeky a jen rozjímal. Možná jsem si rychle zdřímnul, ale to už byl můj uděl. Stačilo mi to k tomu, abych si doplnil potřebnou energii. Tak uvidíme, co mi ten jih přichystal, nebo ne? Pokrčil jsem rameny. Ta samomluva mě už unavovala. S nějakým společníkem by se určitě cestovalo mnohem lépe. Ale toho jsem teď po svém boku neměl.
A tak jsem se vydal ještě chvíli po proudu řeky, než jsem se od ní odklonil. Ten šum a hluk z její strany ale v uších mi bude znít ještě hodně dlouho. Přidal jsem do kroku, abych se tak zbavil co nejvíc vody v kožichu a uschnul. Chlad jsem cítil, ale rozhodně ne nějakou zimu.

// Náhorní plošina

Olízl jsem si mokrý čenich. Znova jsem sledoval řítící se řeku, byla tak silná. Budu někdy schopen jí třeba celou zvednout? Bádal jsem v hlavě. Se správným výcvikem je možné snad cokoliv. Aspoň takhle mi to kdysi bylo řečeno. Bohužel ne vlastní krví, ale šlo o velmi milé vlky. Nikdy jsem za zády neměl tu oporu, po které jsem sem tam toužil. Naštěstí jí ale dostal můj syn, na kterého jsem byl právem hrdý. A on by měl být na mě. Až mu jednou ukážu, co jsem se tady naučil. Magie by mi mohla mnohem víc zlepšit svůj pobyt tady. Proto jsem se už rozhodl, že tady zůstanu. A s tím se pojí i povinnost trochu magii ovládnout.
Znova jsem zaujal podobný postoj, jako před chvílí. Měl jsem perfektní soustředění, které jsem nehodlal jsem tak pustit. Měl jsem jednu velkou výhodu, tou je vlastnost trpělivosti. A tak i když se mi prvních pět pokusů nevedlo, stále jsem nedával flintu do žita. Ale o to víc jsem se soustředil víc. Jedna vlna, druhá vlnka. Nepatrně v na nízké hladině, ale přece. Povedlo se mi to. Tělo mi však zacloumalo a měl jsem mžitky před očima. Byl to výkon hodný oscara, i když jsem se cítil zcela vyčerpaný. Ale spokojený. Hodně dobrý začátek, a jsem o krok blíž ke svému snu. Zastříhal jsem ušima. Vyšel jsem zase z vody ven a oklepal se.
Ještě chvíli jsem tam tak postával, než jsem se zase rozhodl co budu dělat. Je třeba jít dál. Tady mě to zcela energeticky vyčerpalo. A po delším bádání jsem bohužel přišel na to, že budu do vody tak či onak muset znova. A tak jsem se zase kradl do chladné vody. Abych jí mohl přebrodit. Teď bych si také nejraději pomohl magií a řeku třeba zmírnil. Ale takové privilegia jsem bohužel úplně neměl. Děkuji bohům, že mě sem zavedly. Tohle je jen začátek. Projíždělo mi hlavou, když jsem se dostával na druhý břeh.

// Řeka Mahtaë, jih

Stále jsem se nevzdával a zkoušel magii na vodu. Věděl jsem, že vlastním vodu. Už jsem to s tou magii v domovině tehdy uměl. Můžou za to přibývající roky? Nebo jen to, že jsem se na tu magii pak úplně vyprdl? A takhle mi to vrací. Tak či onak jsem cítil únavu. I když jsem s vodou nepohnul, něco ve mě se dělo. Dýchal jsem ztěžka a rychle. A čím více jsem se soustředil, tím těžší to bylo. Mám to v sobě, jen to musím najít. Zamračil jsem se a znova si na to dupnul. Proklínal jsem tekoucí řeku, ale nenechal jsem se ovládnout vztekem. Na to bylo ještě brzo a navíc... násilí nikdy pořádně nic nevyřešilo. Zaměřil jsem se na kámen, po kterém stékala voda. Jen lehce, byl totiž postavený výš, než ostatní. Udělal jsem tam krok a tím se postavil předníma tlapama na něj. Zhluboka jsem se nadechl a znova začal vodu propalovat pohledem. Až do chvíle, než se něco stalo. Jen opravdu lehce se mi povedlo udělat drobné vlny na stékající vodě. Fascinovaně jsem ucukl a znova se na to oné místo zadíval. Voda byla zase v pořádku a tekla. Nejsem na to starej. Zasmál jsem se. Cítil jsem se unavený a musel si na chvíli sednout a popadnout pořádně dech.
Nečekal jsem, že se dám na dráhu magie. Ale pokud budu chtít žít v tomto světě, budu to muset splnit do posledního centu. A navštívit i oné bohy, o kterých mi bylo již sděleno. Ale zatím jsem seděl tady. Na malém ostrově a poslouchal to podivné křupání ze strany bobrů. Trhalo to uši, ale zároveň mě to popohánělo k tomu, abych tu magii vyzkoušel ještě jednou. Proto jsem se zase postavil. Dech se mi zase zklidnil a tělo se v rámci možností regenerovalo. Ale zdaleka ne tak, jak bych si představoval. Ale dokud mě tahle magie bavila, nehodlal jsem přestat. I kdybych padnul, tak na tom budu pracovat. Sklonil jsem hlavu a sledoval místo, kde jsem ještě před chvílí udělal drobnou vlnku ve vodě. Teď to budou aspoň dvě a budu zcela spokojen.

// Řeka Mahtaë (jih)

Vyškrábal jsem se na souš a oklepal se. Kromě šumějící řeky tu bylo ale i něco jiného. Zvědavost mi nedala a musel jsem jít dál. I v tuto noční hodinku tu bylo pracantů habaděj. Velká spousta bobrů, kteří tu stavěli hráz. Ostrov nebyl nikterak velký, ani vysoko posazený. Právě kvůli těmto malým pracantům nebyl možná ještě zcela zatopen. Tím by se řeka mnohonásobně rozšířila a možná by nebylo možné ho ani přebrodit. Olízl jsem se, s chutí bych mezi ty bobry nejraději skočil. Ale... měl jsem svou zásadu, v noci rozhodně nelovím.
Ale když už jsem tady byl, toužil jsem si trochu odpočinout. A nabrat tak i více sil na cestu zpátky. Bylo už celkem chladněji, ale nic co by můj kožich z dalekého severu nezvládl. Seděl jsem tak u vody a díval se na hladinu. Když v tom jsem si vzpomněl na svou minulost. Na doby, kdy jsem objevil svou magii. Ale někde se tehdy stala chyba a mě se oči nezbarvily. Do dnes jsem netušil, proč jsem já ta výjimka. Ale čert to vezmi, otec mě tehdy nechal i nadále žít po boku své rodiny. I když jsem jí nakonec nechal být. Ale hlavou mi šrotovala událost na to, jak jsem svou magii objevil. Už je to opravdu dlouho, co jsem to naposledy zkoušel. Ale čím déle jsem tu seděl, tím víc jsem to chtěl vyzkoušet. Postavil jsem se a zamířil k jednomu z břehů. Sklonil jsem hlavu a díval se na tu hladinu tekoucí vody. Mohl bych to vyzkoušet, aspoň trochu. Už je to dlouho. A když Lilac říkala, že je to tady plné magie. Možná to v sobě ještě probudím. Olízl jsem si noc a sledoval hladinu vody. Snažil jsem se aspoň trochu zvednout pár bublinek vody. Ale čím víc jsem se soustředil, o to víc mi to nešlo.

// Dlouhá řeka

Cesta ubíhala celkem rychle. Nakonec jsem přece jen našel, co jsem hledal. Tady se řeka rozšiřovala hned do několika směrů. Napjatě jsem se díval, jak se vody bijí o sebe. Vypadalo to hezky, až se tvořila pěna, která jasně svítila v této noční hodině.
Nakonec jsem se vydal k místu, kde jsem to chtěl přebrodit. Ovšem všiml jsem si i něčeho zajímavějšího. A to malý ostrov přímo uprostřed řek. To je zvláštní. A podle této noční doby jsem si byl jistý, že je tam nějak moc život. Možná nebude na škodu se tam také podívat a něco zažít. Už dlouho jsem se potácel od ničeho k ničemu a hledal, po čem bych mohl skočit. Sice jsem se nechtěl celý namáčet, ale tady nebylo na co čekat. Ponořil jsem nejdřív přední tlapy a po té i zbytek těla. Proud vody tady byl silný a tak jsem musel jednat velmi rychle a efektivně. Abych se dostal co možná nejdřív na druhou stranu. Kopal jsem nohama, co mi síly stačily a když jsem ucítil, že stojím, oddychl jsem si. Aspoň mě proud neodnesl nikam zvlášť daleko. A teď jsem měl ostrov přímo před sebou.

// Bobří ostrov