Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkusil jsem jedno malé magické kouzlo. I tak jsem na sobě ale cítil patřičnou únavu. Magie mě hodně vyčerpávala i v tak malém množství, je třeba na tom dostatečně zapracovat. Ale to až si Danie půjde po svých. Nemusí vidět mé chabé pokusy a nezdary. Magii už před časem zkoušela sama, ale nešlo jí to. "Na někoho, kdo má tak vysoké cíle to vzdává celkem brzo." Řekl jsem a při tom jsem si k ní trochu poposedl. "Žádná cesta není jednoduchá a chce hromadu trpělivosti, Danie." Zase jsem s tím začal, i když jsem to vůbec neměl v plánu. Přesto mi trhalo srdce vidět ji, že to tak rychle vzdává a je z toho smutná.
Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale magii v sobě musí vyvolat ona sama. Nikdo jiný to za ni neudělá a to můžu říkat co chci. "Začátky jsou vždy těžké, ale jdeš na to dobře. Jen... jen to tak rychle nevzdávej." Zamrkal jsem. Motivační řeči, měl jsem jich plno, ale přijít na správný postup to byl panečku úplně jiný level. "Zkusíme to ještě jednou." Drcl jsem jí ramenem, do toho jejího a při tom ukázal znova na květinu, kolem které byla spousta kamínků a ztvrdlého bahna. Už měla ty nejlepší hodiny za sebou, ale určitě by v ní někdo dokázal probudit ještě nějakého zdravého ducha. "Soustřeď se na ni, dívej se a představuj si maličkost, kterou by jsi chtěla květině předat. Sílu? Ať trochu zesílí, představ si ji, jako rozkvetlou jarní květinu. Vrať jí její sílu." Snažil jsem se. Možná jsme na to šli ale úplně špatně. Možná ani tu zemi v sobě neměla a tak jí nemohla probudit. Ale někde jsme začít museli, měli jsme na to klidně i celý den. Můžeme vyzkoušet odvětví kdejaké magie. "Hlavně pozitivní myšlenky, nenech se odradit tím, že to nejde." Zavrtěl jsem ocasem a vyčkával, jestli něco zvládneme.

Danie chtěla být vším, co jen svět mohl nabídnout. A být ve všem nejlepší, poctivě jsem jí naslouchal každému slovu. Dával to i patřičně najevo, že měla mou plnou pozornost tím, že jsem jí sledoval. "Vysoké cíle, v tom případě je třeba na tom zapracovat." Mrkl jsem na ni. Neměl jsem sice odjakživa rád tyhle slova - já jsem jeden velký, nejlepší vlk na světě. Ale v podání Danie to bylo takové nevinné, že jsem jí to přál. Každý byl v něčem lepší, v něčem horší. Přál jsem jí, ať najde to, co jí bude bavit a bude se v tom zdokonalovat. Posadil jsem se vedle ní, atmosféra byla hrůzostrašná, o tom žádná. Ze zříceniny chodily podivné zvuky, připomínající nářek a bolest. Ale přesto jsem tu ještě chvíli chtěl zůstat a zkusit, aby Danie ukázala v čem je dobrá.
Nechtěla za ní jít, ale aspoň jsme oba viděli, kde Smrt bydlí. A jednou se za ní snad oba i vydáme. "Zatím ne, jsem tu moc krátce na to, abych jí měl co nabídnout." Řekl jsem. A technicky vzato mě to tam prozatím ani nelákalo. Ty řeči o tom, jak je strašná, věřil jsem jim. Konkrétně tohle místo nasvědčovalo tomu, že to není nic dobrého.
Posedával jsem kousek od Danie a všiml si menší kaluže v blátě. Kývl jsem na to hlavou, aby se Danie podívala. Lehoučce jsem začal dělat uprostřed vody drobné vlnky, připomínající spirálu. Kaluž nebyla nijak extra velká, ale posloužila k malé ukázce. "Zkus něco, cokoliv. Soustřeď se, i malý krok znamená velké věci." Bylo to docela těžké, když jsem netušil, k čemu má Danie vlohy. Ale ona sama to mohla cítit a vědět. Tohle bude ještě zábava. Zamyslel jsem se. "Zapal to tady, nech zezelenat květinu, pohni s kaluží, nebo poruč větru. Pohni s kamenem, dostaň se někomu do hlavy, máš neomezené možnosti. Najdem v čem vynikáš." Nebyl jsem si zcela jist, jestli budu nejmoudřejším učitelem, ale podporovat jsem uměl.

Voda byla fajn na jednu stranu. Danie ovšem v něčem viděla složitost, v jiném zase vůbec. Ale přesto jsem se nad tím pousmál. "V tom případě by ses měla zažít víc otužovat, pak tě skolí i rýma." Zazubil jsem se na ni. "Většinou ty jednoduché cesty nejsou zdaleka ty nejlepší." Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem jí dávat nějaké moudra, nebo rady do života. Jen jsem jí chtěl ukázat i trochu jiný pohled na svět. To ale teď asi ani neocení, jaká škoda. Ale každý musel mít prostor na to dělat chyby. Mít bezchybné dětství stálo za starou bačkoru.
Mrkl jsem na ni. "Kdybych ti to řekl, pak bys na mě měla páku." Zašklebil jsem se a nechal si to tak pro sebe. Měl jsem toho v hlavě hodně, čeho všeho jsem se bál. Od samoty, až po strach o vlastního syna, přes to že nikdy nic nedokážu. Všechno tohle bych mohl narvat do jedné krabičky a shodovalo by se to s tím ostatním. A proto jsem chtěl makat víc, abych to všechno mohl zvládnout. I spánková porucha mi v tomhle hrála dost do karet, nemusel jsem tolik spát a mohl tak na sobě ještě víc pracovat. "Ale jak myslíš, pokud se ničeho nebojíš, pak budeš určitě jedna z nejodvážnějších vlčic tady." Nebo nejhloupější. Zamračil jsem se. Každý se někdy něčeho bál, bez ohledu na to, jak malý může být. Ale Danie na to určitě časem přijde i sama. Život není jen růžová smetánka, ale ty brýle si jednou sundá.
Bratr svou magii ještě nenašel, ale Danie měla sebevědomí na rozdávání. Jak sama uvedla, bude v ní určitě lepší, než on. "V tom případě směle do toho, už včera bylo očividně pozdě začít." Vybídl jsem jí a při tom se ještě rozhlížel. Vpředu jsem pomalu viděl podivné siluety, připomínající onu budovu. Tehdy jsem jí obešel velkým obloukem, dnes jsem spíše slídil kolem. "Jo, doufám že se chceš mrknout jen z dálky a nejít dovnitř, či?" Zůstal jsem stát na místě, které jsem uznal za vhodné dostatečně daleko. A nechal jsem rozhodnutí na Danie.

// Západní Galtavar

Já měl odjakživa k vodě dobrý vztah. Byla jako mou druhou součástí a nedokázal jsem si bez ní představit život. Vždyť jaké by to bylo nemít vodu vůbec? Jen na pití? V létě by chyběla v rámci koupání a v zimě by nebylo na čem blbnout a bruslit. "Ale ale... voda milost slečně nevoní? Většina mladých vodu zbožňuje hlavně v létě." Nadhodil jsem nenuceně. Danie byla snad první vlčicí, kterou jsem poznal a měla upřenou nenávist k tomuto vodnímu zdroji. Možná si jí přivlastnil oheň? Ale to zas asi nevysvětluje úplně lásku k přírodě. I když co já vím, podle čeho se magie daruje. Zamyslel jsem se. Danie se nebojí nikoho a ničeho. Ach, jak mě se tahle naivita neuvěřitelně líbila. Otázka, která padla na mě jsem se nad ní na malou chvíli zamyslel. "Vždy je čeho se bát, i já se mám svoje noční můry." Řekl jsem Danie. "O to víc chci být silnější, abych se mohl strachu postavit. Strach je něco, co tě posouvá za tvé hranice komfortní zóny." Nadhodil jsem. Co bych dělal bez strachu? Nebyl bych nejspíš ani tady. Udělal jsem hodně špatností, hodně věcí, které se mi příčily, ale to mě posunulo až sem. A já doufal, že bych mohl konečně začít znovu a lépe.
Dostalo se mi vyprávění o smečce na jihu. Jmenovala se Sarumenská a podle všeho jsou v ní přátelští vlci. O Danii i s jejím bratrem se starají dobře. "To jsi měla na smečku štěstí," mrkl jsem na ni. "A bratr už magii v sobě našel?" Zeptal jsem se, abych si udělal aspoň drobný obrázek o tom, jak je to tady s tou magii. Možná má Danie ještě čas na objevení? "Vždy je lepší si udělat přehled, i já to tak vidím. Navštívit nějaké, dozvědět se o nich víc, než se někde plně usadím. Chci udělat správné rozhodnutí a né zbrklé. Ale pokud se ti ve smečce líbí a máš v ní potencionál, proč tam nezůstat? Třeba se jednou vyšplháš i někam výš v hierarchii." Naklonil jsem hlavu na stranu a při tom si jí změřil pohledem. Odvahu by na to určitě měla, ale rozum ještě kulhal.
To už jsme však byli v lese. Ucítil jsem na sobě ihned tu divnou atmosféru, která byla jasně daná neznámem. Polkl jsem a kráčel dál k severu. Mlha mi stínila pohled v tom se tady orientovat a najít tak tu onu oblast, kde sídlila Smrt. "Tak, tady někde to bude." Řekl jsem. Čím blíže jsme byli, tím víc jsem cítil strachu a odporu, ale stále to bylo ještě na hraně. Netušil jsem, jak ta údajná Smrt vypadá, jen jsem si byl jistý, že bude někde tady.

// Velké vlčí jezero

Přikývl jsem na slova Danie a už se pomalu dával k odchodu. Zdálo se, že byla s magie naprosto nadšená. Nedivil jsem se, i já tehdy byl. Než mi bylo řečeno, že jsem byla taková hříčka přírody, co se u nás ve smečce většinou trestalo. Ale já z pro mě stále záhadného důvodu mohl zůstat. "Určitě nejsi vadná." Zasmál jsem se a zavrtěl ocasem. "I když... možná jsem vadný já a ty taky, občas není na škodu být jiný. Ale jsi ještě mladá, oči se ti ještě zbarvit můžou. Na to nezapomínej. Možná až jí v sobě opravdu probudíš, možná se přemění, nebo taky ne." Mrkl jsem na ni. Byla sympatická a já nechtěl, aby byla z toho nějaká smutná. Já tehdy smutnit ani neměl čas, zkrátka jsem dělal, co se ode mě čekalo. Tím to haslo. Danie měla celý život před sebou a v tomhle magickém světě jsou možnosti, o kterých jsem ani netušil. A nejspíš ani ona ne. "Ovládám magii vody." Řekl jsem neutrálně. Jak jsem na to tehdy přišel? "Pamatuji si, že to bylo tehdy u jezera, z nějakého záhadného důvodu jsem z ničeho nic uměl pohnout vlnami. A nakonec jsem donutil i vodě poručit, ať mi zmizí z kožichu." Vysvětlil jsem Danie a při tom se usmál. Byly to hezké vzpomínky, na které jsem mile rád vzpomínal. Ale tady jsem hodlal tu magii posunout trochu více do prostoru. A naučit se jí ovládat víc. Danie chtěla svou magii ovládat chtě nechtě víc a víc. Ale stále nevěděla jak na to. Měla blízko ke zvířatům a přírodě, mohla to být země? Možná. "Zvířata a rostliny jo?" Zazubil jsem se. Bylo to hezké, jestli měla takový kladný vztah k takovým věcem. Už to něco vypovídalo o charakteru. "Druhů magie je víc, v lese něco vyzkoušíme." Mrkl jsem na ni a při tom hlavou pokynul směrem k lesu. "Už tam budem, nemáš strach?" Rýpnul jsem si, ale bylo to takové hravé rýpnutí. A pak jsem se tam rozklusal, tu podivnou atmosféru jsem cítil už tady.

// Jedlový pás

Rýšavka se zdála, že dříve mluví, než myslí. Ale možná to je jen mladická nerozvážnost a časem přijde i moudrost. Nebo taky ne, i to se občas stávalo. Ale musel jsem se zasmát při pohledu na ni. Byla absolutně plná života, takových vlků by ve světě potřebovalo víc. "Věřil," řekl jsem trochu mrzutě. "Po světě chodí spousta vlků, kteří mají i trochu jiný pohled na svět. A může být nebezpeční a ubližovat, i když nemají důvod. Nebo ho mají, ale nechtějí ti ho říct." Pokrčil jsem rameny. Sám jsem byl proti takovému jednání. Svět byl dost zlé místo, natož aby ho někdo ničil schválně. Ale nebyl jsem bůh, proto jsem toužil žít právě zde. A trochu se zlepšit v tom, v čem vynikám. Abych pak mohl slabší - jako jsem teď třeba já, chránit.
Podle všeho byla Danie naprosto unešená z bohů. Překvapeně jsem zamrkal. Žila tady, ale očividně ještě nebyla tak znalá, spíše se zdržovala ve smečce. Ani bych se nedivil, kdyby tohle byla její první velká výprava. Ale proč s ní nebyl někdo dospělý? Nebo větší? Zkušenější? To mi moc nešlo na rozum. "Jo, Smrt je tady nedaleko, klidně ti to ukážu. Ale byl jsem varován, že je to tam nebezpečné." Řekl jsem. Možná jsem trochu přecenil síly, ale když pohled na vlčici byl sám od sebe plný absolutního nadšení, mohl jsem jí to ukázat. A aspoň bych na ni mohl dát pozor, když tam s ní někdo půjde. Horší by bylo, kdyby na to místo narazila sama.
Věděla o třech smečkách, z toho byla v jedné členem. Opět mě zasáhla myšlenka - proč je tady sama? "Vážně? A povíš mi o své smečce víc? Jak se ti tam líbí?" Zeptal jsem se neutrálně. Líbilo se mi, kam to směřovalo. Sice jsme se teď vrhaly tak trochu do nebezpečí, ale... ale všechno se má zažít. A já bych měl mít rozhodně nějaký ten rozum a dát na ni pozor. A třeba jí později zavést i domů. Pokud mi ukáže kudy.
Když došlo na slova ohledně magie, trochu mě to zaskočilo. Svou magii jsem už znal, věděl jsem co s ní dokážu a že se můžu ještě zlepšit. Přesto vlčice konstatovala, že mám zlaté oči. Překvapeně jsem zastříhal ušima a podíval se na odraz v jezeře. Zlatou jsem však já neviděl, ale už jsem o tom slyšel. "Zlatou.. jo." Byl jsem trochu v rozepři. "Někdy se stane něco jako chyba, nebo jak to nazvat. Některým vlkům se oči podle magie zbarvit nemusí, přesto jí ale umějí ovládat." Vysvětlil jsem. "A z toho důvodu mám.. jak jsi to říkala, zlatou barvu očí." Řekl jsem rozhodně a usmál se. Nakonec se vlčice představila jako Danie. Ale rozhodně toužila po přezdívce, čímž jsem si trochu nadběhnul. "Něco vymyslím cestou, tak pojď jestli chceš vědět, kde je ta Zřícenina." Mrkl jsem na ni a při tom se pomalu vydal na cestu, nebylo to daleko, věřil jsem že tam dojdem za chvíli.

// Západní Galtavar

Zdálo se, že vlčice čekala jen na příležitost, než jí někdo osloví. Zdála se velmi přátelská a to jsem obdivoval v takovém věku. I když kdo nebyl naivní, než se o něco spálí? Ale já rozhodně žádnou hrozbou nebyl. Své divošské roky jsem měl definitivně za sebou a teď jsem si jen užíval klidového režimu. "Ochráním? Zdáš se jako velmi chytrá vlčice, určitě se problémům vyhýbáš obloukem." Nadhodil jsem. Vždy jsem přál ostatním, ať je jejich cesta příjemná a jednoduchá. Ale ne vždy to tak bylo, já byl toho zdárným příkladem, že život někdy není smetánka. Ale už to, že mohla vyrůstat tady, na to mohla být víc než hrdá. Co bych za to dal já, kdybych mohl vyrůstat v normálních končinách? "Jo, Smrt a Život, něco jsem o nich už zaslechl. Nalezl jsem sídlo Smrti, ale ještě se úplně necítím, abych tam šel." Řekl jsem a při tom se zadíval směrem, kudy jsem myslel, že zřícenina vlastně je. I když pravda byla taková, že jsem byl naprosto dezorientovaný díky mlze. A tak jsem kouknul zpátky na Danie. Nemohl jsem s jistotou říct, jestli je barevná, netušil jsem ani, jak takové barvy vypadají. Pro mě bylo přirozené, že je všechno černobílé, nebo šedé. "Ty smečky mě docela zajímají, znáš nějakou?" Zeptal jsem se jí. Jiný vlk by řekl, že po tom všem co jsem zažil bych měl smečky nenávidět. Ale něco se ve mě tehdy s narozením syna změnilo. A od té doby co odešel sem chtěl okusit, jaký je vlastně život správného vlka. Tady bych to mohl najít.
Vlčice se zdála, že je trochu ztracená, co se magie týče. Přišlo mi to líto, já magii objevil nejspíš v podobném věku, jako ona. Takže bych jí s tím možná mohl i pomoct. "Já magii objevil celkem brzo, možná bych ti s tím mohl trochu pomoct? Nejsem sice úplně expert a k magii jsem se vrátil až poměrně nedávno. Ale slabé pokroky dělám." Pokrčil jsem rameny. "Na něco přijdem, klidně se můžem chvíli toulat spolu." Mrkl jsem na ni, jako rádoby nějaký strejček od vedle. Čert ví proč, ani já netušil proč se s mladšími vlky cítím tak dobře. Možná je to tím, že jsem byl srdcem taky ještě stále nevyzrálé mládě? "A přeslechl jsem jméno? Nebo Ti mám vymyslet přezdívku?" Zvedl jsem obočí. Ne, že bych byl nějaký přeborník ve vymýšlení jmen. Jméno pro mého syna mi dalo taky patřičně zabrat.

Zdálo se, že vlčice přede mnou před chvílí vstávala. Byla na tom podobně jako já. Ještě před desítkami minut jsem se já válel v nedalekém lese. Jenomže já nikdy nespal moc dlouho a tak jsem si na typickou únavu zvykl, že to beru jako hotovou věc. Potěšilo mě, když mě pozdravila podobně přátelským tónem. Už to nasvědčovalo ve štěstí, které jsem při této cestě měl. Nevadilo jí, že se přidám a tak jsem se ochotně posadil a rozhlížel se. Mlha stále pohlcovala veškeré kouty, kdo ví jestli se během dne vůbec rozplyne. Rozhodně bych to uvítal, neboť jsem byl raději když jsem mohl vidět v míře, ve které mi byl zrak udělen. "Vlastně se tu tak různě motám už několik dní." Vysvětlil jsem a omluvně se při tom usmál. "Teprve nedávno jsem narazil na tuto zem, tak jí postupně poznávám." Dodal jsem s úsměvem. Zatím jsem byl z této země naprosto nadšený. Líbilo se mi, v jakém duchu se tady žije. Ale stále mi toho bylo ještě hodně zatajeno.
Každopádně jsem neztrácel optimismus. "Jmenuji se Tonres," představil jsem se mladé vlčici. "A víceméně sháním nějaké informace o zdejším kraji. Podělíš se? Něco málo jsem už zaslechl, ale stále ne dost." Vyzvídal jsem. Vlčice se zdála, že by tu už mohla žít o něco déle. Možná se tu i narodila, což bych měl informace z první ruky. Lilac tu byla vychována, ovšem nedozvěděl jsem se, jestli i narozena, nebo přicestovala postupem času. Na to náš rozhovor netrvalo dostatečně dlouho. Ale s touhle milou vlčicí to vypadalo, že by to mohla být i zábava. Měl jsem docela dobrý odhad na věk. Díky svému vlastnímu synovi, kterého jsem měl před očima celé tři roky. Proto jsem odhadoval, že by tahle vlčice mohla být mladšího typu. Možná je někde ze zdejší smečky? Napadlo mě. Ale nemohl jsem to tak rychle zhodnotit.

// Východní Galtavar

Přicházel jsem k jezeru tentokrát z jiného směru, než jsem do teď chodil. Proto mě trochu překvapil úhel, na který jsem měl teď dostatečný výhled. Na chvíli jsem se opodál zastavil, abych si to prohlédnul. Mlha zde u vody byla mnohem mléčnější a tak mi stínila k tomu vidět na druhý břeh. Ale můj nos mi jasně říkal, že se tu nic moc nezměnilo. Tak jsem se pomalu přiblížil k vodě, sklonil hlavu a napil se.
Chladná voda mě dokázala osvěžit a probudit tak ve mě zase tu dobrou náladu. Byl jsem po snídani, odpočinutý, co víc si přát? Teď už stačilo jen na někoho narazit. Už jsem odmítal vkročit do jezera. Jen předníma tlapama tak, abych se mohl pořádně napít. Nadále jsem vylezl. Vodu jsem sice miloval, ale měl jsem jí teď dost. Nehledě na to, že tohle ráno bylo rozhodně chladnější, ne ž ty předchozí. Jo, podzim se blížil zatraceně rychle. Měl bych si proto najít nějaký úkryt na zimu, nebo nejlépe tu smečku. Ale prvně bych si měl udělat přehled o zdejších mravech. Lilac mi sice poradila spoustu věcí, na které si dát pozor. Ale zdaleka ne o všem, o čem bych toužil znát odpovědi.
Nadále jsem se rozešel kolem břehu a užíval si to ticho. Když v tom jsem viděl siluetu nějakého vlka přímo před sebou. Zvědavě jsem zastříhal ušima a nahodil lehký úsměv. Zdálo se, že ona vlčice je tu sama. Možná by se jí po ránu hodila nějaká ta konverzace. A tak jsem zamířil přímo k ní. Trochu z dálky jsem na sebe upozornil zakašláním a milým úsměvem. "Zdravím mladá dámo," zvolal jsem přátelským tónem. Už na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o mladou vlčici drobného vzrůstu. Zbarvení, které jsem viděl typicky našedle jsem sjel tak, abych si zapamatoval drobné detaily, které by se mi v budoucnu třeba mohli hodit. "Smím se na chvíli přidat k rannímu dýchánku?" Dovolil jsem se a při tom se zastavil a slušně vyčkával na odpověď.

// Východní hvozd

Ještě jsem si olízl tlamu, zůstalo mi na ní trochu krve. Zajíc přišel vhod v tu nejlepší možnou chvíli. A taková rozcvička hned po tom, co jsem vstal stála za to. Přední tlapa se trochu ozývala, ale já nepochyboval o tom, že to přejde. Navíc, dneska jsem netoužil po žádném olympijském výkonu. Ještě teď jsem cítil únavu svalů z noční vycházky.
Vyšel jsem z lesa a viděl, že je v mlze obaleno mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Ale já byl na šero tak nějak zvyklí, takže jsem jen kráčel dál. Sem tam jsem viděl siluety vysoké zvěře, která se tu takhle brzo ráno pásla. Snažil jsem se ale na sebe nijak neupozorňovat, aby náhodou se někdo nerozhodl po mě jít. Měl jsem vyschlo v krku, takže můj cíl byl jasný. Zamířit k jezeru a doplnit tak pitný režim, který jsem trochu zanedbal. I když při vzpomínce na noční koupání možná ani tolik ne. Kožich jsem měl na místech ještě mokrý, ale z většiny už mě nestudil.

// Velké Vlčí Jezero

Trhl jsem hlavou po chvíli spánku. V tlamě jsem si pohrával s vlastními slinami, když jsem se rozhlížel po okolí. Tělo bylo celkově odpočinuté, takže jsem se mohl pomalu zvednout. Tlapa už na tom byla líp, ale s větší zátěží jí nejspíš ještě ucítím. Zvedl jsem se a začal protahovat. Pár kostí zalupalo ve snaze se dát rychle do pohybu. Co mě potěšilo bylo, že už konečně nastal nový den. Nekonečná noc byla u konce. Stál jsem v lese a viděl, že v některých částech padla mlha. Teplota byla nízká, ale nic s čím bych si osobně neporadil.
Vyrazil jsem hvozdem dál. Konečně jsem si mohl doplnit žaludeční deficit. Měl jsem hlad, ale z vlastní zkušenosti a zásady nikdy nelovím v noci. Tedy, pokud nemám na výběr. A ráno doslova nakopávalo k tomu, abych se dal do pohybu. Nesnažil jsem se být tichý, zkrátka jsem šel a vyčkával, co mi seběhne pod nohy. Měl jsem štěstí, tenhle les překypoval životem. Ale já hledal spíše něco menšího. V dálce jsem slyšel stádo kopytnatců, ale po těch jsem teď neprahl. Neměl jsem na ně ani dost síly. Proto jsem se spokojil s ušákem, který tu určitě někde bude.
Čas od času jsem v dálce zahlédl rychlí pohyb ze strany zajíců. Ale nic, po čem bych se rozhodl rozběhnout, až do chvíle, než mi prokličkoval přímo před tělem. Ihned jsem se za ním vydal, byl zatraceně rychlí. Kličkovat mezi stromy uměl moc dobře, čímž já jsem měl lehce problém se kolikrát do takových úzkých míst dostat. Hvozd byl také hodně kopcovitý, stačil jeden špatný pohyb a já budu bez snídaně. Před námi se tyčila větší skála. Zajíc se po ní chtěl škrábat nahoru, ale přecenil své síly. Přece jen jeho drápky, stejně jak mé nejsou schopny lézt po strmých skalách. A tak spadl, v ten moment jsem tam byl já. Vyskočil jsem a předníma nohama jsem se opřel o skálu. Zajíc mi tak padal přímo do tlamy a já škubnul. Život jsem mu vzal rychle, nikdy jsem nebyl rád, když se zvíře trápilo. Pojedl jsem a nakonec se vydal další cestou, doplnit tekutiny k jezeru, které jsem už znal.

// Východní Galtavar

// Řeka Kiërb

Vyškrábal jsem se kousek za hranice lesa a zůstal stát. Cítil jsem, že potřebuji odpočinek jako sůl. Proto jsem se posadil a za chvíli i lehnul. Sem tam jsem se rozhlédl, čenichal jestli neucítím něco zvláštního. Možná v lese někdo byl, ale někde na druhé straně, nejspíš. Proto jsem to nebral jako nějakou akutní hrozbu a spíše se zajímal sám o sebe. Právě teď je ten správný čas na to si hodit menšího šlofíka. Tak jak jsem byl zvyklí. Nohy jsem už skoro ani necítil. Doplnit energii jsem potřeboval, hladový jsem byl. Ale zásada byla zásada. Nikdy jsem nelovil v noci, protože mi to dělá velké potíže. A tenhle hvozd nebyl zrovna dělaný na lov v noci, pro někoho jako já. Ale každý by se tak naučil určitě žít. Zamyslel jsem se.
Párkrát jsem ještě zamrkal zlatýma očkama, než mi spadly. Udělal jsem si pohodlí v takové menší dolině. V té tmě jsem byl skoro až neviditelný, díky nahnědlé srsti, která mě schovávala v hlíně a přicházejícímu spadlému listí. Užíval jsem si to. Vždy jsem si spánek užil, i když nebyl kdo ví jak velký. Zůstanu tu už do rána. A pak co? Hmm? Čím asi tak začít nový den? Přemýšlel jsem. Neměl jsem nejmenší tušení. Možná bych obnovil ten plán porozhlédnout se po smečce? Nebo už se mi podaří někoho najít na kus řeči? Měl jsem spousty otázek, po kterých jsem prahl. Jen najít nějaký ten zdroj.

// Ještěří lučina

Došel jsem k řece a ihned si přední částí těla do ní lehnul. Poraněnou tlapu jsem namočil do chladné vody a ihned ucítil velkou úlevu. Voda tomu hodně pomáhala a já mohl být jen rád, že jsem na ni narazil. Už jsem se tu začínal aspoň trochu orientovat. Ale měl jsem stále spousty vynechávek. Díval jsem se na černou siluetu sopky, zdá se že je její bdění u konce. A zdá se, že je vše v pořádku. Neslyšel jsem nářek, ani křik. I když jsem se toužil vnitřně angažovat a nabídnout se jako pomoc zdejší smečce. Netušil jsem, kde sídlí. A i když jsem se po ní tak nějak porozhlížel, zatím mi nebylo dáno na ni narazit. Ale nevěšel jsem hlavu, pomáhat jsem mohl i jinak, než se vetřít někomu do přízně.
Po několika minutách jsem vkročil do vody celý a ponořil se. Dostal jsem se na druhý břeh, kde už mě vítaly první stromy. Tam bych se mohl aspoň na chvíli utábořit a odpočinout si. Tělo to potřebovalo jako sůl, měl jsem za sebou úctyhodný výkon sportovce. A to jsem si myslel, že dnes bude klidná noc, no... každý se může jednou zmýlit. A nadále se ztrácel už za hranicí lesa.

// Východní hvozd

// Kopce Tary

Kulhal jsem od kopců dál. Ještě jsem se na ně ohlídnul a mohl si říkat, jaký jsem já hlupák. Co já tady ještě zažuju? Svádí mě to dělat věci, do kterých bych se jindy ani nehrnul. Ušklíbl jsem se. Noha mě brněla, nejspíš jsem si jí jen namohl. Ale i tak jsem to na sobě cítil, že to není zrovna sladký med. Slyšel jsem zase šum řeky. Voda by tlapě mohla pomoct zchladit se a dát se trochu do pořádku. Zároveň jsem si byl jistý, že vidím siluetu té sopky. Blížil jsem se. Někde tady by mohla být i ta smečka, o které mi říkala Lilac. A mohl bych se podívat, jak moc to láva zničila. A třeba se jim bude hodit pomocná tlapa. I když teď...
Zavrtěl jsem hlavou, co se má stát stane se. Tím jsem se řídil teď a i dál. Volil jsem velmi pomalé tempo a opatrně našlapoval. Teď jsem nemusel na nikoho dělat dojem, takže jsem mohl jít zraněn dál. Už jsem blízko, slyším jí. Zamyslel jsem se. V tom jsem slyšel, že něco zahoukalo. Zvedl jsem hlavu a díval se k nebi. Nad mou hlavou letěla velká sova. S houkáním si to mířila kdo ví kam. Lehce jsem se usmál a kráčel spokojeně dál.

// Řeka Kiërb

Znova jsem se hnal na kopec. Vyplazený jazyk dával najevo, že jsem toho měl už plné brejle. Ale toužil jsem překonávat své hranice. Pořádně jsem přidával do cvalu. Když v tom mi noha opět zajela do nížin. Musel jsem se rychle zastavit, abych si tak nenaštípnul kost. Rychlost tak byla tu a tam. A rozbíhat se v půlce kopce taky nebyla zrovna žádná velká výhra. Vyrval jsem nohu z díry a postavil se. K vrcholu to bylo ještě pár metrů, proto jsem je už lajdácky vyšel. A na chvíli se musel i posadit. Tělo se mi chvělo a já věděl, že mě za chvíli klepne pepka.
Rozhlížel jsem se kolem dokola, zdálo se, že na všech frontách panuje klid. Tak hurá dolů, poslední. Nehodlal jsem to běžet ještě jednou, bolelo mě celé tělo. Pak jsem už jen věděl, že se chci na chvíli někde utábořit a odpočívat. Hnal jsem se dolů jako smyslu zbavený. Jeden by řekl, že v mých letech už budu mít nějaký rozum. No, moc ho tam nebylo. Byl jsem stále ještě srdcem vlče, i když už jsem jedno vlče vychoval. A už to nebylo vlče, ale dospělý vlk. Uhýbal jsem, skákal jsem. Naštěstí mi to vycházelo. Až v posledním momentu jsem přední tlapu namohl víc, než jsem chtěl. Ucítil jsem prudkou bolest z její strany. Ohnul jsem jí víc, než je zdrávo a teď mi to dala dost jasně sežrat. Chvíli nejspíš bude bolet, ale snad mi neupadne.
Zastavil jsem se až dole. Chvíli jsem tlapkou jen hýbal sem a tam. Ale bolest neustávala. Aspoň ne v tuhle chvíli. Buď to budu muset rozchodit, nebo si odpočinout. Druhá možnost ale zněla mnohem lépe. A tak jsem se ještě naposledy podíval na kopce. Byl jsem jim vděčný za to, že jsem byl zase o něco v lepší kondici. Ale proklínal jsem se za svou blbost, že jsem se nechal unést do takových extrémů. Nepatrně jsem kulhal a při každém kroku jsem zatnul zuby.

// Ještěří lučina