Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd

Tyhle bažiny, spojené s močály jsem neměl rád už od první chvíle, co jsem je před pár týdny našel. Podivný smrad, spojený s ještě divnější atmosférou. Ač na nebi vykoukl nový den a dopřál mi tak možnost se pořádně rozhlédnout, ne ani ve dne to nebyl rozhodně žádný med. Pod nohama mi to jen čvachtalo a nebylo to úplně dáno díky podzimu. Tady bylo vlho neustále. Sem tam pofukoval vítr a tak ze stromů padalo i barevné listí. Bohužel tuto krásu jsem nemohl osobně posoudit, díky oční vadě. Přesto jsem rozpoznával světlejší a tmavší barvy.
Nadále jsem procházel mezi močály a snažil se najít nejvhodnější místo na projití. Nechtěl jsem někde nechat tlapu, která by tam později mohla i uvíznout. Tohle rozhodně nebylo místo vhodné pro nějaké vlčata. Nedokázal jsem si ani představit tady vydržet déle, než pár hodin. Celkově tohle území bylo rozlehlé. Proč ho tady bohové vůbec mají? Ptal jsem se v duchu a se zamračeným výrazem jsem se rozhlížel. Nešlo mi to do hlavy. Většina této země byla tak krásná, tohle byl jen jeden velký omyl.
Protáhl jsem se kolem dalších stromů. Přede mnou byl spadlý strom obalený mechem. Vyskočil jsem na něj a v ten moment to zapraskalo. Byl starý a očividně stál přímo uprostřed jednoho ne pěkného jezírka. Ihned jsem sjel do něj a jen to čvachtlo. Přední nohy mi uvízly v té nechutné tekutině. Musel jsem pořádně zabrat, abych se dostal zase nahoru. Párkrát jsem se ještě zasekl, než jsem našel aspoň trochu pevné místo. Tam jsem se postavil a zůstal stát. Stačil jeden špatný pohyb a mohl bych dopadnout jako nějaká mrtvola. A při pomyšlení, že bych měl umřít zrovna někde tady. To by mě hanba fackovala. Zavrčel jsem a při tom protočil očima směrem nahoru. Co bych pak řekl svému synovi? Ach synku, umřel jsem... v bažině. Ušklíbl jsem se. Tohle nebylo nic pro mě. Našel jsem další cestu, vypadala celkem schůdně a tak jsem se po ní mlčky vydal. Snažil jsem se být tichý, i když čvachtání mých tlap se k tomu rozhodně nemohly upsat. Nýbrž jsem byl hlučnější, než kdejaká srnka.
Dal bych krk za to, že jsem viděl i nějakou nohu, případně hlavu ze strany lesní zvěře, která tady uvízla. Tohle není příliš příjemné místo. Nakonec jsem zamířil směrem na sever, přes močály jsem se nehodlal trmácet déle, než jsem tomu obětoval teď.

// Narvinijský les

// Velké vlčí jezero

Ani jsem se neohlížel, když jsem vklouzl mezi první stromy ve hvozdu. Zastříhal jsem ušima a při tom prozkoumával veškerý zdejší život. Do uší mi chodily zvuky ze strany zvěře, bylo jich tu požehnaně. Už jsem tady lovil a rozhodně to nebyl žádný med. Tenhle hvozd byl hodně zrádný, proto jsem raději pokračoval dál a nevšímal si okolí. Sem tam mi pod tlapou proběhla lasička, která byla zdá se zmatená. Ale na ni jsem neměl chuť. Lasiček jsem měl už až až. Tu a tam bych si dal i něco jiného, i když jsem nebyl příliš vybíravý. Hlad mě ale tolik netlačil, takže jsem spokojeně šel dál a vyčkával na mnohem lákavější nabídku.
Propletl jsem se mezi dalšímu stromy a uslyšel chrochtání. Někde kousek ode mě bude divočák, takže jsem věděl, že je třeba jednat rychle. A vzdálit se. Nebyl jsem na střet s divočákem připraven. Jeho kly jsou zrádné a i vlka dokážou rozpárat během několika sekund. Proto jsem se vyprdl i na zajíce, který byl nedaleko a vypadal, že si užívá svou svobodu. Tak třeba příště, ušáku. Ušklíbl jsem se a při tom jen naivně zavrtěl hlavou. Budu muset najít jiného zajíce, i když jeho provokativní výraz doslova vybízel k tomu, aby se po něm někdo vydal. Za chvíli už mě ovšem zasáhl do nosu pach, který rozhodně nevoněl příjemně.

// Maharské močály

Posedávání u jezera nebylo tak příjemné, jak jsem si prvotně myslel. Po několika hodinách sledování poklidné hladiny jsem se nakonec zvedl a začal kroužit sem a tam. Neměl jsem myšlenky na nic jiného, než na to, co bych mohl dělat. Zvedl jsem hlavu a pozoroval tak zvláštní roj meteoritů, které se hrnuly po nebi. Čas letěl tak rychle, že jsem ho ani nedokázal sledovat.
Nakonec jsem přistoupil k jezeru, abych se v rychlosti napil a pak se rozešel od jezera pryč. Ztratil jsem tu už fůru času a neměl v úmyslu tak ztrácet ještě další. Je na čase se začít pořádně hýbat. Zamyslel jsem se a při tom se lehce usmál. Dobrá nálada mi překypovala celým tělem. Pomalu jsem při tom klusal vstříc nedalekému hvozdu.
Možná jsem měl i trochu hlad. Žaludek se mi svíjel v domnění, že bych si něco malého mohl ulovit. Ale nechával jsem čas plynout kolem sebe. Nedával jsem si žádné vysoké cíle, abych nakonec nebyl zklamaný. Víc jídla tu bylo všudy všeho dost. Proto jsem blížící se pláň prošel celkem rychle. Neměl jsem v úmyslu zastavovat a vlastně ani vyčkávat na zázrak. Meteority nevypadaly zrovna přátelsky a v lese se budu určitě cítit o něco příjemněji. Pokud se to tak dá nazvat. Tak či onak jsem všechny trable hodil za hlavu a vydal se vstříc lesům, které jsem měl už čest poznat a i prozkoumat. Věřil jsem, že bych mohl najít i místa, které mi byla do teď skryta.

// Východní hvozd

// Severní Galtavar

Již z dálky jsem viděl jezero v celé své kráse. I přes tuto noční hodinu. Nijak jsem nespěchal, ale zároveň ani nechvátal. Zkrátka takový to přirozený tempo, které jsem měl v sobě dané odjakživa. Došel jsem až ke břehu, kde jsem si smočil přední tlapy a sehnul hlavu. Pořádně jsem se napil, abych se tak zbavil žízně, která dřímala v mém chřtánu.
Chvíli jsem tam jen tak postával a pozoroval klidnou hladinu vody. Tu jsem měl odjakživa moc rád. Voda byla mou velkou součástí a určitě ještě udělá velkou parádu. Teprve až se pořádně zdokonalím v magii to bude to pravé ořechové. Zatím jsem mohl sbírat jen kousky poztrácené na této půdě.
Nakonec jsem se otočil a usadil se poblíž k břehu. Nebyl jsem připraven spát. Ani se mi nechtělo, má porucha to jaksik zakazovala. Ale celkově ani tělo nebylo unavené. Po bolavé tlapce ani památky. Byl jsem zase ten starý známý Tonres, na cestě za smyslem života. Měl jsem informace od Danie i od Lilac. Proto jsem si to v hlavě rekapituloval, co jsem se všechno dozvěděl. Abych udělal nějaký závěr co další den budu dělat.
Je tolik možností. Ale jak vybrat to správné? Na to jak jsem byl starý to nedávalo smysl ani mě. A to se říká s léty přichází zkušenost. Ale popravdě jsem se plácal v něčem, čemu jsem absolutně nerozuměl. Rozuměl jsem věcem kolem smečky, ochrany a lovu. Tohle bylo něco úplně jiného. Zároveň jsem měl v hlavě majáček na mého syna, co řekne až se tu ukáže? Že jeho táta nic zvládl a nikam nepatří? To jsem nemohl přece dopustit.

// Ageronský les

Zhluboka jsem se nadechl, abych pročistil vlastní zanesené plíce. Protáhl jsem se mezi posledními stromy a objevil se tak na rozlehlé plánině. Tu už jsem měl celkem v mérku zkouknutou. Nebylo to poprvé a ani naposledy, co jsem kolem procházel. Výborné místo třeba na větší lov. Bohužel já jsem byl v tuto chvíli sám a smečka za mnou nestála. Takže jsem se mohl na nějakou vysokou na delší dobu rozloučit.
I když popravdě jsem si ani nepamatoval, kdy naposledy jsem takovou vysokou vlastně měl. Procházel jsem dál a snažil se na sebe nijak neupozorňovat. Neměl jsem totiž v plánu se utkat s nějakou zdejší kořistí, která by si vyhlédla za kořist třeba mě. Polkl jsem na sucho a zamířil k jezeru. Nevím proč jsem neustále všechny cesty vedl tam. Možná mě to místo přitahovalo, nebo jsem tam jen dobře odpočíval? Ať jedno nebo druhé, rychle jsem se pohyboval a během chvíle už jsem ve vzduchu cítil vůni vody.

// VVJ

// Dlouhá řeka

Nechal jsem drobnou zrzavou vlčici za sebou a pokračoval tak na cestě věčného samotáře. Možná jsem byl jen smolařem v tomto světě, ale i tak jsem nevěšel hlavu. Měl jsem před sebou přece ještě tolik dobrodružství, byla by škoda toho nevyužít jak se patří. Lesem jsem se proplétal celkem rychle a užíval si každou chvíli v něm. Les měl v sobě vždy hodně kyslíku. Který jsem i pro dnešní den dost uvítal.
Škoda, že se Danie rozhodla vrátit zpátky do smečky, byla milou společnicí. Zastříhal jsem ušima a pokračoval dál. V hlavě jsem měl takový malý plán toho, co jsem chtěl ještě prozkoumat. Podzim už ťukal na dveře a co nevidět tu bude zima. Bude na čase zamířit do nějaké smečky a rozhodnout se. Ale to rozhoupání bylo víc než těžké.
Dej si čas, máš čas. Promlouval na mě můj vnitřní hlas. A já mu dával svým způsobem za pravdu. Nechtěl jsem vpadnout přímo do jámy lvové, důkladně jsem si to toužil promyslet. Bylo to přece těžké rozhodnutí, najít svůj budoucí domov.

// Severní Galtavar

// Ageronský les

Cestování s Danie bylo velmi příjemné. Dozvěděl jsem se i pár nových věcí o tomto světě. Jako například, že se nazývá Gallirea. Velmi užitečná věcička. Přesto všechno se naše cesty po nějakém tom dni bohužel rozhodly rozejít. A tak jsem se s ní s mírným smutkem rozloučil a popřál vše dobré na její cestě zpátky domů. Sic bylo lákavé jí doprovodit až do veleváženého Sarumenského hvozdu. Nemohl jsem. Toužil jsem ještě chvíli zůstat na severu a prozkoumat všechny možné věci, které by se mi mohly hodit. Zároveň jsem stále sbíral co nejvíce informací o smečce na severu. Ta mi byla prozatím jen velkou neznámou. A netušil jsem ani, jak dopadla po napadení sopky.
Nechal jsem to být a rozhodl se vrátit se zpátky k jezeru. Ne, že by tahle poměrně rozbouřená řeka byla něčím špatná, to rozhodně ne. Obsloužil jsem se a doplnil tak pitný režim, který mi chyběl. Nadále jsem ale neměl cestu procházet dál po proudu dolů. Otočil jsem se a zamířil do lesa, ze kterého jsem před malou chvílí vůbec vylezl. Nevím proč, ale nějakým způsobem se mi asi zalíbil. Rozhodně to bylo příjemnější, než se trmácet přes nedaleké hory.

// Ageronský les

"Kde se vidíš za pár let, Danie?" Zeptal jsem se. Nedalo mi to. Lovit jí moc nebavilo, ale bylo to nezbytné pro naše přežití. Už jsem pochopil, že miluje přírodu a chce pomáhat druhým. V síle příliš nevyniká a nejspíš ani nikdy nebude. Ale měla rozhodně jiné priority. A zároveň se to křížilo s tím jejím, chci být nejlepší. Takže mě zajímalo, jestli má nějaké plány, co se jejího života týče. Byla mladá, takové plány jsem míval jako malý taky. Možná jsem si trochu s tématem o věcech naběhl, ale pokrčil jsem rameny. "Těžko říct, jestli je tady magie, určitě by sloužila i k nějakému propojení? Asi? Možná takový náhrdelník tepla by nezněl špatně ne?" Netušil jsem, jak to tady funguje. Byl jsem v magii nováček, ale pokud mohl vlk ovládat i více magií, proč by tu nemohl být takový kouzelný náhrdelník? I když... možná i samotná symbolika v náhrdelníku by možná pro nějakou vlčí duši mohlo znamenat něco víc. I když žádnou magickou moc nemusí mít. Stačilo jen věřit. "Magie se ti ukáže v pravý čas, nevěš hlavu." Mrkl jsem na ni. I když jsem byl taky trochu v koncích, já po magii před tím nepátral, prostě jsem to zkusil no a... vyšlo to.
Měl jsem hustý kožich, krásný severský, dělalo to ze mě takového velkého medvěda. Danie měla ještě takovou tu čupřinu, se kterou může letošní zimu dělat ledatak parádu, ale bude jí zima jako na Sibiři. Nechala mi kousek masa tak jsem ho k sobě přitáhl a víceméně zbodl, co se dalo. Žaludek jsem měl velký, nebál jsem se, že by se tam kousek zajíce nevlezl. "Jistě, vyrážíme." Vyskočil jsem na nohy. Netušil jsem, kam by mladá dáma chtěla jít a tak jsem prostě šel. "A nestalo se ti někdy něco divného, spojeného s magií? Občas stačí jen nepatrný detail?" Zeptal jsem se, aspoň v tomhle by to dost ušetřilo práci.

// Dlouhá řeka

Lov probíhal rychle, ani jsem nečekal, že budeme mít takové štěstí. Zajíc už měl dost, možná ho prohnalo jiné zvíře a nám vpadlo přímo do rány. Chvíli jsem jen kličkoval mezi stromy a nechával nahánět Danie. Byla šikovná, čas od času bylo slyšet zaškobrtnutí, ale držela se velmi dobře. Nakonec ho naháněla směrem ke mě, nijak mi to nevadilo. Jen jsem jí chtěl dát trochu více prostoru. Ale nechat zajíce utéct jsem rozhodně neměl v plánu, kór po takovém výkonu. A tak jsem po něm skočil a trhl. Byl vysvobozen ze svého utrpení, možná to už čekal a byl s tím i smířený.
Nechal jsem zajíce Danie ať si pochutná. Jestli něco zbyde jsem nevěděl, naštěstí jsem brzy ráno chytl lasičku, takže mě hlad nijak nezdržoval. Lehl jsem si kousek od ní. "To ty jsi byla šikovná! Ještě z tebe vážně nakonec bude lovkyně!" Jen nesmíš přemýšlet nad tím, co lovíš. Zastříhal jsem ušima a spokojeně při tom oddychoval. Víceméně mě to moc nevyčerpalo, byla to spíš taková hra. Ale dopadla víc než úspěšně. Chuť krve se nadále nesla vzduchem. "Dobrou chuť," popřál jsem mladé dámě.
Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se. "Jo, myslím že letos přijde trochu dřív." Řekl jsem. Sice jsem tuhle krajinu neznal, ale dost dobře jsem uměl odhadnout, kdy přijde zima. Mlhy v podzimní čas jsou takovým uvítacím výborem. Než přijde bílé tma během zimy. Danie neměla ráda zimu celkově. "Pak by nebylo na škodu promluvit si s nějakým bohem, možná by ti daroval... nějakou super věcičku, kterou bys mohla mít pořád u sebe a bude ti teplo." Usmál jsem se. "Nebo se musíš skamarádit s nějakým vlkem, co má magii ohně." Pokrčil jsem rameny. Oheň by vůbec nemusel být špatný. S vodou bych měl dva skvělé živly. Ale musím si udělat obrázek i o dalších magiích. Zamyslel jsem se. "Mě zima nijak nevadí, vlastně jí mám i celkem rád." Sice mi to místy připomínalo můj bývalí domov, ale pozitivní pocity jsem přesto neskrýval.

Danie z toho byla smutná. "Nemůžeš spasit celý svět, někde se žije jinak. Ale právě na takových místech, se hraje podle jiných zákoníků. Někteří v tom nic špatného nevidí, když se na to podíváš jejich očima." Zamračil jsem se. Můj otec tohle nikdy nepochopí. Možná někde v hloubi duše cítil, že je něco špatně, ale... tak to tam funguje dlouhé roky a nejspíš ho bude slepě následovat i nějaký z mých bratrů. Do těch končin jsem se nechtěl podívat. Byl jsem rád, že jsem se dostal tak daleko, že by bych zpátky už netrefil, ani kdybych chtěl. A nejspíš by mě tam čekala jen a jen poprava. "Nemusí, ti to být líto Danie. I takhle se formuje charakter." Dělal jsem co jsem mohl, abych se nepodobal otci, ani tomu v co mě chtěl proměnit. Byl jsem za to vděčný.
Nestihl jsem se ani pořádně protáhnout, když už se Danie hnala za zajícem. Nebo jezevcem? Ne, ten by tak rychlí nebyl a určitě to hopsalo. Nechtěl sem, aby se na mě čekalo dlouho, proto jsem taky práskl do koní. Rozběhl jsem se za ním. Slyšel jsem ho, jak kličkuje mezi stromy, někde. Danie měla hlavu někde ve křoví. "Honem!" Houkl jsem na ni, ale osobně jsem to bral spíše jako hru. Detektivku. Stopy byly úplně všude!
Vyskočil jsem na jednu z vyvýšenin a viděl, jak zajíc kličkuje. Byl... zmatený, možná ho už někde něco napadlo a jen hledal cestu ven. Zdál se být i unavený, takže to by pro nás dva měla být naprostá hračka. Kývl jsem na Danie. "Obklíčíme ho, vypadá že má dost už teď, bude to pro něj vysvobození." Šeptl jsem směrem k ní, když jsem kolem ní procházel. Šel jsem jedním směrem a doufal, že Danie půjde druhým. Vystresované zvíře mohlo znamenat nebezpečí, ale ve formě zajíce nám to hrálo jen do karet. Hlídal jsem tak svou půlku, aby přes ni neutekl. Ale nechal to hlavně na Danie, má se co učit.

Teď už to dávalo tak trochu smysl. Její bratr se ztratil a ona se ho vydala na vlastní pěst najít. A našla je právě alfa Sarumenské smečky, jaká náhoda, že se oba našli. "To jste měli štěstí, že Vás našla." Přikývl jsem. Sám jsem si nedokázal představit, co bych tak dělal se dvěma vlčaty, kdyby se tu náhodou objevili. Domov je tam, kde si ho uděláš. Nechtěl jsem to ale říkat nahlas. Já svůj domov za svůj domov přestal považovat v den, co jsem odešel. Nechtěl jsem na to zrovna moc vzpomínat, ale občas přicházeli chvíle, kdy to ani jinak nešlo. "Nakonec tu ještě uděláte velkou kariéru a bude škoda to tu opustit." Navíc tu vyrůstali, možná že to jednou budou hrdě nazývat vlastním domovem.
Moje vysvětlování o minulosti bylo lehce komplikovanější. Ale Danie poslušně poslouchala každému mému slovu. Bylo fajn mít takového diváka. A dokonce se mi dostala i otázka, při které jsem se pousmál. Jako by to bylo včera. "Když mi byli tři," řekl jsem jasně. "Ono smečku bych stejně nikdy nezdědil, vzhledem k mým očím, na kterých se tam zakládá. Tak jsem i rád, že osud zasáhl jinak a ukázal mi jinou cestu." Pravil jsem. Kdo ví, jak to bylo s mými bratry. Třeba jeden smečku nakonec opravdu podědil, nebo jí stále vede s mým otcem, jestli ještě žije. Tak či onak jsem byl rád, že už jsem k tomu nemusel přihlížet. Kdyby se tehdy neobjevila Moonlight, pravděpodobně bych tam možná ještě byl. To ona mě svedla na scestí a já bych tam otročil ve dne v noci. Vlastně jsem teď začínal třetí kapitolu svého velkého života. A užíval jsem si to. "Občas k nám osud není úplně vlídný, ale všechno špatné je k něčemu dobré, ne?" Pokrčil jsem rameny a při tom pozvedl jedno obočí. Jelikož jsme měli rozdělaný takový čajový dýchánek, bylo až zvláštní, že přímo kolem nás proběhl jeden pěkně tučný zajíc. Jako by si nás nevšiml? Nebo mu možná nefungovaly smysly. Byl to mžik a já tak ihned střelil pohledem k Danie, výzva?

Zvědavka zvědavá, nedala si stále pokoj. Věděl jsem, že jsem si tak trochu naběhl, ale co se dalo čekat. Lov hold bude muset počkat a já jsem tak svůj zadek zaparkoval zase na zemi. Protože budeme mít očividně trochu delší čajový dýchánek. Zastříhal jsem ušima, než jsem se však zhostil slova, Danie mě předběhla. A začala vyprávět svůj příběh. Žila v horském lese, rodiče byli gammy. Nejspíš zkušení vlci, další dva sourozenci. Bratr byl tady, jeden. "A jak ses teda objevila tady? Když nejsi odsud?" Zeptal jsem se a povytáhl při tom obočí. To bylo něco, co mi moc do hlavy nešlo. Jak se sem tahle mladá, sympatická dáma dostala? Copak jí doma nikdo nepostrádá? Ji i bratra?
Polkl jsem a ještě chvíli poslouchal její příběh. Pak jsem se musel ujmout slova já. A tak jsem si lehce odkašlal a začal přemýšlet nad vhodnými slovy. "No, řád byl trochu jiný, než jsou zdejší vlci zvyklí." Zastříhal jsem ušima. "Můj otec byl alfa. Matku jsem moc nevídal, stejně tak i sestry. Vlčice v rodné smečce neměli žádné slovo." Nadhodil jsem a při tom nenechával moc prostoru na dotazy, těch bude habaděj až na konci. "Mám ještě dva bratry a dvě sestry, které bych teď už možná ani nepoznal." Zavrtěl jsem hlavou. "Hodně se u nás řešila magie, oči se mohli zbarvovat jen samcům. Ale hříčka přírody to chtěla jinak. Mé sestře se zbarvily, ale naopak mě ne." Pokrčil jsem rameny. "Už přesně nevím, jak to tehdy bylo, myslím že byli odvedeny synům jiných alf a opustili tak naši smečku. Já jsem z nějakého divně zvráceného důvodu mohl zůstat doma. Asi jsem byl cenným článkem." A zastával spoustu práce, kterou nikdo dělat nechtěl. Zamyslel jsem se. Takhle to chvíli fungovalo. "No, pak se stalo pár dalších věcí, které mě donutili přemýšlet jinak. Dlouhé roky jsem žil sám a staral se o syna. Ten dospěl a šel prozkoumávat svět po svých. A jsem tady." Pokrčil jsem rameny. "Ty divný přístupy a řády, nebo jak to nazvat. Zanevřel sem na to, líbí se mi rovnoprávnost a žádné utlačování." Zastříhal jsem ušima. Doufal jsem, že to Danie tak nějak pochopí. Byla to mladá puberťačka a možná z toho bude mít i srandu. Ale takhle zněl můj příběh a já se ho nebál říct zrovna jí. Ale už je to pryč. Možná jsem vynechal pár konkrétních detailů, ale byla to už nějaká řada let. Nemohl jsem přemýšlet nad vším, či jak to jinak říct.

// Jedlový pás

Jakmile jsem navrhl, že by to mohl být i jezevec, Danie skoro vyskočila z kůže. Zvědavě jsem k ní naklonil hlavu, jako bych snad něco provedl. Jezevec byl očividně moc zlatý na to, aby ho někdo zabil a snědl. Polkl jsem. "Ajéje," zasmál jsem se. Ale nechal jsem to být. "Jak řekneš, tak bude." Pokrčil jsem rameny, mě to bylo tak nějak jedno. Byla to práce jako práce, nikdy jsem nad tím moc nerozmýšlel. Zkrátka co mi přišlo pod tlapky, to bylo. Lovkyně s tebe nebude. Při pomyšlení, že smečka svolá lov a Danie by ho vedla... by udělali možná tak lov na bobule. Doma už lovila, tady ještě bohužel ne. Měla nějaké problémy a proto se lovu nemohla tehdy účastnit. "Nevadí, i tak to zvládneme. Ale velké lovy jsou vždy super." Bylo to něco jiného, spousta spolupracujících vlků. Tohle se mi líbilo i na mé domovině.
Když jsme přecházeli do dalšího lesa, Danie se zajímala o mou minulost. Ne, že bych se o to nerad dělil. Bylo to jako žít v nějakém jiném století. Nestyděl jsem se za to, vlastně jsem byl hrdý, že jsem pocházel z takovýho kraje. O to víc jsem si teď cenil sám sebe, jaký pokrok jsem udělal. "Daleko ze severu, tam kde byl řád úplně jiný, než je tady." Řekl jsem a lehce se usmál. Nebyl jsem si jist, jestli by Danie přijala pravdu o mé minulosti a o tom, jak jsem tam roky žil. Nejspíš by jí to přišlo moc 'staré'. Takhle to aspoň vnímala Lilac, jako bych žil v jiném století. Danie by u nás nepřežila nejspíš ani pět minut, protože by jí dřív někdo zlomil vaz jen za to žvanění. "Je to celkem dlouhý příběh," pokrčil jsem rameny a nechal to zatím volně plynout. Raději jsem se zajímal o nějaké zdejší stopy. Cítil jsem jich pár, které by nás mohli zavést k něčemu na zub.

Nakonec mi to bylo odhaleno. Řekla to celkem stroze, na to jak upovídaná do teď byla. Proto jsem jen přikývl a nechal to dále plynout. Přece jen mi do jejího soukromí nic moc nebylo. A zároveň jsem se více zajímal o informace o tomto světě, ne o nějakém jiném.
Magie ohně taky nebyla v jejich silách. Ale já nevěšel hlavu, místo toho jsem navrhl mnohem lepší a lákavější nabídku. Bylo jí už chladno, takže bude fajn se trochu více pohnout. Přikývl jsem a tak se pomalu zvedl. Zajíc zněl celkem fajn, i když Danie měla nejspíš jinak nastavené standardy. "Pro mě za mě můžeme vyzkoušet i něco většího," zasmál jsem se. "Ale z toho se tak uženem a stejně to nechytíme. Zajíc zní celkem fajn. Nebo jezevec, nebo na co vlastně narazíme." Navrhl jsem a v rychlosti se usmál. "Malé cíle, velké činy!" A rozešel jsem se lesem.
Proplétal jsem se mezi stromy a byl rád, že to tady opouštím. Ta divná atmosféra nebyla nic moc pro mě. "Už jsi byla se smečkou na nějakém lovu?" Zeptal jsem se, abych si udělal aspoň malý obrázek. Už je to pár týdnů, co jsem takhle ve dvojko lovil. Bude to příjemná změna. Po takové době. A doufám, že takových lovů bude zase o něco více. Zamyslel jsem se. Ale stejně jsem měl v hlavě takovou otázku ohledně magie. Snažil jsem se přijít na něco, jak to ulehčit. Jenomže když je tak nedočkavá, jen horko těžko to půjde...

// Ageronský les

Magie byla odjakživa divná. Podle Danie magie není pro ni, doma o ní nic neslyšela, což mě zarazilo. "Já myslel, že tady v té zemi je magie normální?" Trochu jsem se nad tím pozastavil a zamračil. Přišla mi totiž dosti mladá na to, aby si cestovala z jedné země do druhé. Co na to rodiče? To jí nikdo nechyběl? Kdyby mi Tristan zdrhl a nebyl ještě dospělý, asi bych soptil. Napadlo mě. Ale nejspíš jiná doba, jiný svět, jiný mravy. "Magie chce hlavně trpělivost, až nastane ten správný čas, ukáže se ti." Chápal jsem, že byla nedočkavá, ale čím více od toho očekávala, tím méně se stane.
Danie to zkoušela ještě jednou a já jí tak sledoval. Její soustředěný výraz byl celkem dobrý. Netušil jsem, co se jí ale honí v hlavě. Možná na to šla špatně, nebo zkrátka k tomu neměla vlohy. Chtěla vyzkoušet oheň. Ale jako ohnivá vlčice mi upřímně moc nepřišla. Ale i tak jsem přikývl. "Dobrá," pokrčil jsem rameny. "Zkus něco zapálit," ale oheň mi seděl k vlčici nejméně. Ale nehodlal jsem jí brát iluze, pokud to chce vyzkoušet, směle do toho. Vyčkával jsem, co mi předvede.
Nechal jsem jí ještě několik minut zkoušet další element. Pak jsem to ale zhodnotil, že by to na malou chvíli stačilo. "Co takhle omrknout sousední les? Můžeme se podívat i po nějakém jídlu. Vyčistíš si hlavu a pak zkusíme další magie?" Navrhl jsem. Nechtěl jsem jí to zhnusit hned, co to začala zkoušet. Magii bylo dost a důležitá byla i vyrovnanost povahy. Danie byla urputná a pokud něco nešlo, hned s tím sekla. Nechtěl jsem to v ní probouzet ještě hlubší, malá pauza prospěje určitě nám oboum. A já si aspoň promyslím další kroky. Zastříhal jsem ušima.