Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Temný les

Vyběhl jsem kopec a snažil se ani nekličkovat mezi stromy. Každý další pohyb navíc mě neskutečně bolel. Cítil jsem, že možná i blouzním. Podíval jsem se na nohu, která pravděpodobně krvácela, aspoň jsem ve vzduchu cítil krev. Pavouka jsem sice kousnul, ale ne smrtelně. Možná ho to bude brnět pár minut, ale zocelí se. Taky měl tělo jak statný buvol. A i na mě se dost podepsal. Možná by nebylo na škodu mít taky takový jed v záloze.
Zastavil jsem se až po několika kilometrech, kdy jsem se sesunul k zemi a oddychoval jako blázen. Noha bolela, ihned jsem si jí začal lízat. Cítil jsem na jazyku chuť něčeho, co jsem nedokázal zcela identifikovat. Jed jsem sice víceméně nezískal, ale měl jsem ho v těle habaděj. A také na obličeji. Tarantule prskala do všech stran a já cítil, že díky němu mám i zacuchaný kožich. Musím se dostat... k vodě. Uvědomil jsem si. Voda vyléčí všechno a možná se mi podaří i nějaký ten jed získat do svého držení.
Slyšel jsem, že řeka teče nedaleko, cestu jsem znal. Ale čím více jsem nad tím přemýšlel, tím mi přišla dál. Nakonec ani nevím jak se mi podařilo zase se postavit, bloudil jsem a motal se. Narážel jsem do stromů, jako bych byl zcela zmaten a bez smyslů. Možná to byla i pravda.

// Řeka Kiërb

Uskočil jsem na poslední chvíli do strany. Obrovská tarantule se na mě tak dívala a výhružně cvakala zuby. Neměl jsem šanci ani proti jedné, natož proti dvoum, které teď stáli přímo přede mnou. Musel jsem jednat rychle a nakonec jsem se dal k rychlému úprku. Na nohách jsou rozhodně lepší, než já. Mají jich totiž osm. Slyšel jsem, že mě pronásledují obě dvě. Ale jednu by to snad mohlo po chvíli přestat bavit. Měl jsem co dělat, špatně jsem viděl a občas jsem cítil, že jsem se zachytil o pavučinu. Adrenalin však pulzoval v žilách tolik, že jsem několik z nich přetrhl. Měl jsem štěstí, že jsem se chytal jen o tlapky. Kdybych se chytl přední částí těla, měl bych to stoprocentně spočítané.
Zavrčel jsem, když jsem narazil do stromu. Jedna tarantule mi byla v patách a narazila do stromu vedle. Ta druhá se vzdalovala, zdálo se, že šla zpátky. Možná pro další kamarády? Nebo jí to jen přestalo bavit. Neměl jsem pro to rychlé vysvětlení, snažil jsem se zachránit si zadek. Sice se ze začátku zdála jako zábava, mrknout do doupěte tarantulí. Ale takhle se mi to rozhodně nelíbilo. Nemohl jsem se jí postavit. Určitě se jim snažil postavit i mnohem silnější vlk, než jsem byl já sám. Znova jsem kličkoval mezi stromy, snažíc se pavouka zmást. Místo toho jsem si ho ale předhodil přímo před sebe. Výhružně stál a cvakal zuby.
Podobně jsem zavrčel, tarantule po mě skočila. Chtěl jsem uskočit, ale nakonec jsem udělal to samé. Také jsem měl nějakou tu váhovou kategorii, kterou jsem se snažil využít ve svůj prospěch. Střetly jsme se v půlce letu. Ihned jsem ucítil, jak mě několik noh drží. Kusadla jsem měl nebezpečně blízko tlamy. Přední tlapy jsem bořil do těla tarantule a snažil se jí od sebe dostat. Měla opravdu velkou sílu. Krom toho mi zarývala nohy do těla, cítil jsem tu sílu, tu bolest. Drtilo mi to až skoro kosti. Nakonec jsme sebou sekly na zem a z mírného kopce se začaly kutálet. Cítil jsem, jak mi jed cáká všude po těle. Může být jedovatý? Nejspíš ano, možná bych poznal i barvu nebýt barvoslepý. Ale to mi teď bylo jedno. Důležité bylo se odsud dostat, pokud budu nakažený, budu to řešit až na místě. Bum! Práskly jsme o strom. To byl po delší době moment, kdy se můžu vyměnit z jejího sevření. Odrazil jsem se zadníma nohama a ještě přidupnul tarantuli tlamu. Ovšem nestihl jsem to, na poslední chvíli jsem ucítil pronikavé kousnutí přímo do mé zadní tlapy. "Vrrr... To ne!" Štěkl jsem a druhou nohou vykopl. Byla to ostrá bolest a já ucítil, jak mi jed proudí tělem. Nehodlala se jen tak pustit. Ohnal jsem se po ní a zakousl se jí podobně do nohy. Nejspíš jí to překvapilo stejně jako mě. Rozběhl jsem se pryč. Kulhavými cvalovými skoky jsem se hnal z tohohle území co možná nejdál. Slyšel jsem ale, že tarantule se jen tak nevzdává. Bolest byla ukrutná a s každým dalším krokem jsem cítil jak mi tělem pulzuje neznámá tekutina. Tělo jsem měl plné slin, jedu a kdo ví čeho všeho ještě.
Jediné, čeho jsem se snažil docílit teď bylo zdrhnout odsud. Nemohl jsem se jí rovnat a nejspíš jich mám v patách ještě víc. Teď nebo nikdy! Zabral jsem pořádně, ani jsem se neohlížel, pravděpodobně za chvíli padnu k zemi vyčerpáním, bolestí a všechno tohle dohromady. Bláznovství sem chodit sám? Ale blázen jsem byl, osamělý.

// Tajga

// Tajga

Čím déle jsem brouzdal lesem, tím víc mi tady něco nesedělo. Proč mě pachy vlků vedou až sem? Les se zdá být čím dál temnější, že by tady opravdu žila nějaká božská entita? Něco tady naznačovalo, že se nejedná vůbec o přátelské prostředí. Ale přesto jsem se nebál. Ač jsem příliš dobře neviděl. Hustota větví a čím dál tím větší šero mi znepříjemňovalo mou oční vadu. Ale jednou jsem se rozhodl to tady pořádně prozkoumat, tak zjistím, za čím tady ostatní chodí.
Všiml jsem si drobných vláken na různých místech. Pavučiny, jo jasně proč ne? Tmavé území a prorostlé lesy a keře, ideální místo pro ty osminohé potvůrky. Nijak jsem se jich neštítil, vždyť jsou takové malé a většinou zcela neškodné. Možná sám jsem jich měl pár v kožichu, často jsem vymetal místa, které jsou pavučinou přímo obklopené. Jenomže čím více jsem sestupoval níž, tím ty pavučiny sílily. Byly mnohem větší, než samotný malý pavouk. Je nemožné, aby tolik pavučin tady udělali za... za několik let? Pche, to sotva. Zrovna jsem u jedné z nich stál. Bylo to velice pružné a tvrdé lano, do kterého by měl problém se zamotat i samotný vlk. Najednou jsem ucítil podivný knedlík v krku. Opatrně. Přesto jsem to chtěl vidět na vlastní oči. A tak jsem pokračoval dál.
Čím níž jsem byl, tím víc pohybu jsem registroval. V korunách stromů jsem občas viděl velmi rychlí a mrštný pohyb. Viděl jsem něco ve stylu údolí, ve kterém byl otvor. A ty pavučiny tady byly opravdu obrovské. Do jedné se mi zrovna chytla tlapa. Škubl jsem, ale bral jsem jí sebou. Co se to... Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a zakousl se do ní. Vlákno bylo opravdu silné, ne nadarmo se říkalo, že je to možná nejsilnější látka na světě. Tím, jak jsem s ní bojoval jsem na sebe i nedopatřením upozornil. Začal jsem vnímat více i zvuky, nebylo tady ticho. Lesem se neslo cvakání zubů, slyšel jsem armádu nožek, které zatím byly v klidu. Otočil jsem hlavu lehce na stranu a viděl jednu z velkých tarantulí. Byla asi tak velká, jako normální vlk, ne-li větší. A byla jich tady teda pěkná spousta. Naježila se mi srst na zádech. Co to... Ani jsem to nedokončil, protože na druhé straně pavučiny, do které jsem se chytil stál zrovna jeden takový nožatec. Tarantule, které jsem se mohl dívat do jejich několika očích. Její nohy se pomalu ubírali mým směrem. Nedokázal jsem ani popsat, jaké emoce mi právě teď proudí tělem. Ten pohled nebyl zrovna příjemný a tušil jsem, že těch pavouků tady bude mnohem více. Můžou mi skočit na záda, můžou se vyhrnout z té oné jeskyně.
Konečně se mi podařilo dostat se ze spárů té prokleté pavučiny. Ale stále jsem neměl vyhráno. Za sebou jsem slyšel podobný pohyb, jako před sebou. Snažili se mě obklíčit. Byl jsem v koncích? Viděl jsem, jak jí z tlamy kape nějaká tekutina. Dal bych krk za to, že bude vzácná. Mohla by se hodit jako suvenýr. Je nemožné takové zvíře skolit. Uvědomil jsem si. Když v tom jsem slyšel velmi rychlí pohyb přímo za mnou.

// Řeka Kiërb

Rozlehlé lesy rozhodně znamenaly jedno velké neznámo. Které je na čase trochu více prozkoumat. Třeba se tady bude něco, nebo někdo ukrývat. Ve vzduchu jsem cítil spousty pachů, zdá se, že tu nedávno byla spousta vlků. To byl pro mě jasný signál toho, že tu něco nebude zcela v pořádku. Nebo to sem někoho jen tak láká. Možná tu bude žít nějaký ten bůh. Stále nevím, kde sídlí ten Život. Napadlo mě, ale nedával jsem tomu moc za pravdu. Život... tak jsem si představoval vlka překypujícím životem na nějakém hezkém místě. Tajga se zdála být spíše temným místem. S atmosférou, které by se jeden nejspíš nedával do křížku.
Ale i tak jsem pokračoval dál. Byl jsem tu za nějakým účelem, zjistit co tady ty ostatní vlky láká. A třeba na nějakého i sám narazím. Nejistě jsem našlapoval dál, ale přesto jsem měl sebevědomý krok. Tak už jsem byl zkrátka naučit, vychován. Důkladně jsem si hlídal své záda, jen velmi nerad bych na ni měl nějakého nepřítele. Dávat si pozor bylo základní pravidlo jak správného lovce, tak i ochranáře. Čím hlouběji jsem šel, tím byla horší viditelnost. Ale nemohl jsem to zastavit jen díky svému handicapu. Proto jsem neztrácel hlavu a šel po čerstvé vyšlapané stezce. Po stopě, jedné z čerstvějších, ta mě určitě zavede na oné místo, kam zavítalo větší množství vlků.

// Temný les

// Jezevčí les

Zastavil jsem se u břehu rozbouřené řeky. Zhluboka jsem se nadechl a pak jen dlouze zívnul. Únava na sobě dávala znát snad posledních několik hodin. Chtěl jsem na chvíli sklonit hlavu a odpočinout si. Ale stále mě popoháněl strach z podivnosti, která se mi stala u jezera. Byl jsem z toho nesvůj, což by mému i tak zvláštnímu spánku nedalo zrovna ideální volbu k tomu odpočinout si. Přistoupil jsem k řece a sklonil hlavu. Napil jsem se. Viděl jsem v ní i několik ryb, ale chuť na ně mě ihned přešla jen, co jsem si vzpomněl na incident před malou chvílí.
Vkročil jsem do řeky a ucítil, jak silná umí být. Dno bylo až moc nízko na to, abych ho mohl přebrodit. Ztratil bych tak možná i několik metrů, pokud by se mi vůbec podařilo chytnout se druhého břehu. Riskoval bych, že by mě to smetlo až dolů. Proto jsem tlapu vrátil zase zpátky na břeh. A začal vyhledávat něco, čím bych se mohl dostat na druhou stranu. Sousedilo to z lesem, takže jsem nepochyboval o tom, že dřív nebo později najdu nějaký spadlý strom, nebo uměle vytvořený most od jiného vlka. Měl jsem štěstí, po zhruba půl kilometru na jih jsem našel celkem mohutný spadlý strom. Vyskočil jsem na něj a nejistě při tom našlapoval. Stačil jeden chybný pohyb a já bych skončil dole. Což jsem zrovna nechtěl. Důkladně jsem proto popocházel, abych se tak dostal na druhý břeh.

// Tajga

// Maharské močály

Když jsem konečně narazil zase na klidný les, zpomalil jsem. I když jsem měl v plánu spíše upalovat, jako by mi za zadkem hořel ocas. Ale... chtě nechtě jsem musel zpomalit. Tělo se potřebovalo zase trochu vzchopit. Tak? Zvedl jsem jedno obočí a rozhlížel se. Tady žádné ryby nebyly, aspoň zatím. Musel jsem uznat, že na ně zrovna teď opravdu chuť nemám. Netušil jsem, co tu poslední sežralo, ale rozhodně to nebylo přátelské gesto. Stále dokola jsem si to přehrával před očima. Možná se mi opravdu povedlo něco vyvolat, možná... možná... možná to bylo jen v mé hlavě.
Nejistě jsem zamrkal. Protáhl jsem se a zamířil lesem dál. V dálce jsem slyšel řeku, která byla docela rozvodněná díky tomu, jak hlučná vlastně byla. Proto jsem přidal do kroku, za řekou bych mohl být na chvíli v pohodě. Tam mě přece nějaký pomstychtivý duch hledat nebude, nebo ano? Otočil jsem hlavu na stranu, něco mi říkalo, že jsem tady zcela sám. Je to opravdu tak? Možná jen blouzním. Možná se ve skutečnosti nic nestalo. Povzdychl jsem a při tom jsem se blížil ke zdroji hluku.

// Řeka Kiërb

// Východní hvozd

Kdo by to byl řekl, že se dám na něco takového? Vyvolávat duchy, nebo jak to nazvat. Teprve až, když mi to pod nohama začalo čvachtat jsem se zastavil. Udýchaně a zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe. Zdálo se, že mě ta entita nadále nepronásleduje. Za což jsem byl rád. Za co jsem ale nebyl rád bylo, že jsem byl zase v močálech. Tohle místo bylo prokleté, ale hodlal jsem ho dneska projít přímo skrz.
Sem tam mi tam tlapa uvízla, ale už jsem celkem věděl, kam kterou tlapu dát. Přemýšlej, rozmýšlej, nedělej věci bez přemýšlení. Takhle jsem se řídil celý život, nebo jsem se o to aspoň místy snažil. I když jsem měl občas černé výpadky, které rozhodně nevěštily nic dobrého, ale nakonec z nich to dobré vzešlo, díky bohu.
Prošel jsem ty močály rychle, jak jen to šlo. Škoda jen, že je tohle místo takhle dané. Kdybych byl bohem, mé první rozhodnutí by bylo je zcela úplně zrušit. Ten smrad a ta mokrá neustálá půda, bahno... to bylo něco, co jsem zrovna nemusel, ale musel jsem to akceptovat. Když mi to pod nohama přestalo čvachtat, zase jsem se dal do klusu.

// Jezevčí hájek

// Velké Vlčí Jezero

Proběhl jsem hranice mezi jezerem a lesem rychleji, než kdejaký běžec. Měl jsem strach z toho, co jsem právě provedl. Něco tam opravdu bylo, něco jsem opravdu vyvolal! A co když jsem to teď do tohohle světa pustil bez toho, aniž by to mělo nad sebou nějakou kontrolu? Bude to jen ubližovat a co možná víc... se opravdu někomu něco stane. Kvůli mě, kvůli tomu že jsem vyvolal nějakou rybí potvoru!
Ani jsem se ale neohlížel, takový srab jsem byl. Nebyl jsem zvyklí na takové změny ve svém životě. Od doby, co jsem našel tenhle svět bylo všechno zcela naruby. Snažil jsem se zapadnout, ale každým okamžikem mi tenhle svět ukazoval, že tu nemám co dělat. I když jsem se snažil co mi jen síly stačily. Vyrovnat se mládí, vyrovnat se zdejším poměrům. Už jsem začínal dělat aspoň slabé pokroky co se magie týče. Zlepšil jsem si i kondici, aspoň jsem si to myslel.
Proběhl jsem hvozdem, ve kterém jsem ještě před nedávnem lovil. Nebyl jsem si zcela jistý, kam chci vlastně mířit. Ale jedno jsem věděl určitě, že chci být od toho jezera co možná nejdál. Proto jsem spolkl veškerou hrdost a řítil se přímo do nedalekých močálů, nejméně oblíbenou částí tohoto světa.

// Maharské močály

Sledoval jsem svůj oltář před sebou a musel jsem se pochválit. Sice jsem absolutně netušil, co dělám, ale dělal jsem to. Toužil jsem po společnosti, aspoň prohodit pár slov. Byl jsem tak sám, že jsem už neuměl myslet ani na nic jiného. Tento rituál by mi mohl pomoci najít tak klid a možná se i trochu zabavit. Seděl jsem tam a jen sledoval mrtvou rybu, kameny a mušle naskládané do oválu. Ale nic se nedělo, možná bych měl něco pronést? Chvíli jsem jen broukal nějakou melodii, jako bych se snažil naladit atmosféru. Ale ani pak se nic nedělo. Co tady vlastně vyvolávám? Nějakou rybí duši? Při pohledu na mrtvou rybu mi moc nešlo do hlavy, co by to mohlo být. Ale spokojil bych se nejspíš ze vším.
Zvedl jsem se a začal kolem svého oltáře pochodovat. Při tom jsem se kroutil ve stylu nějakého woodoo tance. "Ó, velký všemocný, slyš můj hlas!" Zvolal jsem při tom a pokračoval dál. Měl jsem přivřený zrak. Občas mi zadek vyskočil do vzduchu a pak zase zpátky. Dával jsem pravidelně jednu tlapu za druhou, zvedal je výš, než jsem byl zvyklí. Hlava mi postupně pochodovala sem a tam. A sem a tam a zase sem a tam. "Slyš hlas smrtelníka, který žádá o tvé služby!" Nebyl jsem si jistý, jestli to přichází z mého nitra. Ale doufal jsem, že ano. Netušil jsem ani co říkám, natož co dělám. Ale bylo to tak velkolepé, že jsem se nemohl už ani smát. Ta zoufalost, která se ve mě probouzela mě nutila tento rituál dokončit.
Obešel jsem svůj oltář už několikrát a stále si mezi slovy pobrukoval melodii. "Toužím Tě vyvolat, ó velký! Pojď dělat společnost tvému vyznavači." Pokračoval jsem. Stačilo s ním prohodit jen pár slov, aby se mi i něco vrátilo. Tak moc jsem to chtěl, že jsem úplně zapomněl, co tohle všechno může způsobit. Na duchy jsem nevěřil, kdo taky ano? Vždyť duchové přece neexistují! To ví přece každý! "Pojď ke mě blíž, pojď! A ukaž mi svou pravou tvář." Vybízel jsem ho, ale stále se absolutně nic nedělo.
Povzdychl jsem si. Stačí jen náznak. Vybízel jsem sám sebe. Ale můj oltář ležel tak, jak jsem ho zanechal. Nakonec jsem před ním sám poklekl. Zavřel jsem oči a hlavu schoval mezi přední tlapy. V ten okamžik se ale něco stalo. Jako by se přes můj oltář něco přehnalo. Celý ho to rozbilo a ryba, kterou jsem ulovil už tam neležela. Místo toho tam byla jen mrtvola, dokonalá kostra ryby. Vyděšeně jsem ucukl a rozhlížel se. Jezero bylo i nadále klidné, i když bych dal krk za to, že jedna vlna se tu přehnala větší, než jiná. Mušle i kameny byly rozházeny do všech stran. V krku mi uvízlo něco, co jsem nedokázal tak úplně popsat. Co to... Možná jsem do tohohle světa právě vypustil něco, co by se mohlo pro ostatní stát nebezpečné. A to jen za účelem vlastní sobecké touhy po společnosti. Ty pitomče, Tonresi. Zahulákal jsem na sebe. A chtě nechtě jsem se rozběhl pryč. Měl jsem srst naježenou zděšením a strachem.

// Východní hvozd

// Aina

Šel jsem po proudu, který mě zavedl k jezeru, u kterého jsem strávil asi nejvíce času. Motám se tady v kruzích. Uvědomil jsem si a tak zamířil k jezeru. Tam jsem se ještě jednou napil, stále jsem cítil podivné škrábání v krku. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem jezera. Opět se tu rozléhalo ticho a nikde nikdo. Cítil jsem se tak sám, že jsem z toho doslova až šílel. Šílel jsem tak moc, že mě napadla úplná ptákovina. A to vyvolat ducha, nebo entitu.
Sice jsem nikdy na takové věci neslyšel, nebo vlastně o nich ani neuvažoval. A hlavně jsem na ně nevěřil. Jo, s magií a bohy se dokážu smířit. Ale s vyvoláváním duchů? Kdo o tom kdy slyšel? Neslýchanost a úplná blbost. Ale je to tak fascinující, že to budu muset vyzkoušet. Uvědomil jsem si. Absolutně jsem netušil, jak se to vlastně dělá. Ale určitě je zapotřebí nějaký oltář, nebo místo, na kterém ho vyvolám. Neměl jsem představu co chci vůbec vyvolávat, měl jsem představu jen nějaké společnosti. Abych se už necítil být sám. Trpěl jsem spánkovou poruchou, takže jsem se nespoléhal ani na sny. Jediné, co mi dělalo společnost byla moje hlava, odjakživa.
Vkročil jsem do vody a hledal jsem nějaké mušle, nebo zajímavé kameny. Měl jsem štěstí, byl čerstvě nový den a světlem to tady překypovalo. I když se duchové možná vyvolávají v noci. Moc jsem se v tom neorientoval, ale i tak jsem to toužil vyzkoušet. Vylovil jsem pár mušliček a kamenů a vždy je zanesl na břeh. Dokud jsem neměl solidní kopec nalezených věcí. Pak jsem je začal skládat do kroužku. Nějakou symboliku jsem v tom neviděl, ale i přes to jsem doufal, že by to možná šlo. I když to vypadalo jako nějaký rybí oltář. Vzhledem k těm mušlím a vzácným kamenům, které byly mokré.
Nakonec jsem se posadil přímo před nimi. Sledoval a ještě poupravil pár detailů, dokud jsem s tím nebyl zcela spokojen. Nebylo to zrovna kulaté, ba naopak to vypadalo spíše jako šiška. Doprostřed jsem dal ty nejlesklejší kameny, co jsem našel. Chce to asi ještě... nějakou potravu, jako dar. Napadlo mě. Zase jsem skočil do vody a zůstal tam stát, jak jen mi dlouhé nohy dovolily. Lovil jsem rybu, chvíli to trvalo. Protože jsem tu dělal celkem binec a zároveň i hluk. Ale nakonec přece jenom nějaká ryba kolem mě proplula a já jí rázem chytl a vytáhl ven. Zakousl jsem se do ní a když přestala sebou mrskat, vrátil jsem se zpátky ke svému oltáři. Rybu jsem dal hned pod kameny. Teď už to celkem i vypadalo. A mohlo se jít na věc.

// Sopka

Konečně jsem se dostal k řece. Vyschlo v krku mě zžíralo, jakmile jsem měl první příležitost dostat se k vodě, ihned jsem do ní vrazil vlastní hlavu. Cítil jsem chladnou tekutinu, jak se mi dostává i pod kůži. Pil jsem, jako bych nepil snad i několik dní. Žáha mě pálila, ale ani to mě nezastavilo. Obrovská žízeň spojená s neustálým úsměvem brala za své. Hlavu jsem zase zvedla a dýchal jsem dost nahlas a často. Snažil jsem se dostat se do starých kolejí, ale ty výpary ze sopky se na mě opravdu podepsaly. Ještě jsem se párkrát zasmál, až mi voda v krku zaskočila. A já se tak rozkašlal, jako starý pes.
Po několika minutách jsem se rozhlížel, že kam jsem se to vlastně dostal. Hm? Rozhlížel jsem se zvědavě. Tahle řeka mi byla jednou velkou záhadou, ale sousedila s lesem, odkud se linul zvláštní pach. Že bych našel tu smečku? A ihned jsem se začal smát. Ne, teď jsem opravdu nebyl ve stavu, kdy bych se do ní chtěl podívat. Potřeboval jsem se dát trochu více dohromady. Proto jsem zvedl zadek a zamířil co nejdál odsud. Takovou ostudu jsem si nemohl jen tak uříznout.

// Velké Vlčí Jezero

// Sněžné hory

Musel jsem sejít trochu do nížin, abych tak mohl navazovat na cestu k sopce. Ta vedla prudce nahoru, už teď jsem věděl, že dostanu pěkně do těla. Ale od toho jsem tady byl. Ještě před nedávnem sopka doutnala. Byl jsem sám zvědav, co uvidím nahoře. Ale je po tom tady ještě spoušť. Dával jsem si pozor, abych náhodou nestoupnul na nějakou žhavou půdu. Naštěstí jsem z mého lajckého pohledu zjistil, že takové místa tady prakticky nejsou. A tak jsem se vydal nahoru, na obtížnou cestu.
Zhruba v půlce jsem dýchal jako lokomotiva a nebyl schopný plně popadnout ani dech. Musel jsem se opravdu na chvíli zastavit a rozhlédnout se. Už odsud jsem měl docela pestrý výhled. Viděl jsem až na nedaleké kopce, které jsem zhodnotil, že už jsem tam také byl. Ale pokud mě zrak nešálí, ještě jsem nebyl tam na jihu. Viděl jsem obrovské území, které musí překypovat životem. Jen já byl bohužel tak nějak mimo veškeré dění. Ale bylo třeba se do něj už konečně zapojit. Tím, že se rozhlédnu kolem sopky třeba najdu území té nedaleké smečky. Možná by se jim jeden pracant navíc hodil.
Po několika hodinách jsem konečně došel až na samotný vrchol sopky. Dával jsem pozor, kam dávám tlapy, abych náhodou nespadl dovnitř. Bylo tady těch otvorů víc. Vypouštěly ze sebe smradlavé, pravděpodobně toxické výpary. Od nich jsem se snažil držet se co nejdál, ale byly skoro všude. Uši jsem stáhl od těla a trochu se přikrčil. Lehce jsem se obával toho, co najdu v samotném nitru sopky. Začenichal jsem, ale ucítil jsem jen hnusnou vůni toxické tekutiny. Ze které mi bylo tak nějak... divně. Nahnul jsem se proto nad sopku trochu více, div jsem nezavrávoral. Držel jsem se na nohách, ale ty jako by ani nevěděly, že vlastně stojí. Opatrně jsem se podíval, zdálo se, že sopka je zase uklidněná a spokojeně spí. Takže této zemi nehrozí, aspoň prozatím, žádné nebezpečí. I když musela udělat v okolí docela krušnou spoušť. Možná zasáhla boží tlapa? Napadlo mě. Ale těžko říct, tak daleko jsem neviděl. Možná se mi jednou poštěstí narazit na oné bohy, kteří budou ochotni mi odpovědět na mé chabé otázky. Samotné nitro sopky mi přišlo opravdu zvláštní. Stačil jeden krok a umřel bych. A nikdo by si ani nevšiml, že bych tady chyběl. Nikomu bych nejspíš nechyběl. To se změní. Projelo mi hlavou.
Nakonec jsem zavrávoral trochu víc a začal tak couvat, abych tam doopravdy nespadl. Zakopl jsem o jeden z menších kráterů a posadil se tak na zadek. Naštěstí jsem se ještě nekutálel, aspoň zatím. Chvíli jsem se snažil nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale výparů tady bylo tolik, že jsem se musel sebrat a odejít zase dolů. Poněkud se mi nálada zvedla, až moc. Usmíval jsem se totiž jako měsíček na hnoji. A cesta dolů byla mnohem delší, než nahoru, neboť jsem měl spousty zastávek.

// Aina

// Gejzírové pole

Zasněžená krajina jasně dominovala veškerým světlým místům, které jsem mohl vidět. Cítil jsem, jak mě to studí na polštářcích tlapek, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Ba taky, byl jsem vlk ze severu. Na zimu bych měl být zvyklí. Medvědí kožich mi to projevoval každým dnem. Naklonil jsem hlavu na stranu a při tom se snažil zavětřit ty gejzíry. Nechal jsem je za sebou, možná jsem tam nechal i pár chlupů. Ale rozhodně jsem tam nechal i svou fyzičku. Tady vážně vlk může umřít prakticky kdykoliv. Povzdychl jsem se. Díval jsem se na zasněžené hory, když v tom jsem uviděl jednu tmavou. Sopka. Tam jsem měl namířeno.
Ale než jsem se tam vydal, snažil jsem se najít nějakou cestu, která by mi ulehčila cestu. Nakonec jsem zkrátka vyšlapával vlastní cestu. Přičemž mě opět napadaly pochmůrné myšlenky na smrt. Krajina tady byla o poznání klidnější, takže i já se zavřel do bubliny ve své hlavě. Jak bych chtěl zemřít? Projíždělo mi hlavou. Možná to bude dnes, nebo naopak zítra. Těžko říct, rozhodně jsem v tom neměl jasno. Ale určitě bych si to představoval při ochraně něčeho, na čem mi záleží. Třeba nějaké smečky, kdybych do ní zapadal. Nebo naopak při chrabré obraně nějaké vlčí dámy, nebo i přítele. Umřít důstojně je pro mě víc než důležité. Zastříhal jsem ušima. I když jsem byl už celkem seznámen s tím, že když tu někdo umře, může se objevit znovu. To bych si ovšem já ale nepřál. Já bych si přál umřít důstojně a už se nevrátit. Vědět, že jsem za sebou nechal vše, co jsem mohl.
Zároveň tu ale ve vzduchu visela ještě jedna otázka. Jak bych zemřít nechtěl? Lilac byla přece kdysi sražena obřím kamenem, který jí doslova rozdrtil tělo. Nedokázal jsem si představit, že má smrt by byla bezvýznamná. Být udupán stádem, zostuzen? Být utopen, nebo zemřít v ohni? To je pro mě spíše bolavé, možná místy až úsměvné. Umřít důstojně je rozhodně něco, co bych si přál ze všeho nejvíc. Chci zemřít v boji, v boji za ochranu něčeho, nebo někoho. Nejsem sobec. Dělám vše pro ostatní. Bohužel ti ostatní se vyhýbaly mě, alespoň za tím. Ale nic netrvá věčně. Jednou se mi opravdu pořadí najít rodinu, která mi nahradí tu minulou. I když... to by šlo možná mnohem lehčeji. Vzhledem k tomu, jak trpce jsem na ně vzpomínal.
Samozřejmě jsem měl v hlavě daleko více věcí. Jak zvláštní by bylo umřít. Kdyby se mé smrti někdo smál. Zamyslel jsem se. Kdyby to někdo natahoval v rámci nějakého rituálu, nebo prostě tomu, že se mu líbí trápit někoho a ještě se smát. Věřil jsem, že kdybych umřel v něčem takovém, navždy by mi ten smích uvízl v hlavě. I v posmrtném životě. Nic nepříjemnějšího jsem snad ani nemohl vymyslet. V hlavě jsem teď imitoval smích, který by mě pronásledoval jako nekonečná noční můra. Nakonec jsem se rozešel dál, sopka už byla nedaleko, jen se na ni budu muset vyškrábat, podobně jako na horu, po které jsem kráčel teď.

// Sopka

// Narvinijský les

Zastavil jsem se sotva na hranici. Tady něco nesedělo, to se krajina tady tak rychle měnila? Zvědavě jsem zastříhal ušima a při tom se rozhlížel. Bylo jasně vidět, že je to tady světlejší a teplota byla také nízká. Měl bych to projít co nejrychleji, je tu celkem hluk. Stále jsem toužil najít smečku na severu. Byla blízko sopky, proto bych tu sopku mohl i omrknout. Napadlo mě. neměl jsem tedy přímo daný cíl, kam jsem se chtěl vydat. Ale sopku jsem viděl na míle daleko. Každopádně mě od nich oddělovalo jen tohle území. Proto jsem dával pozor na to, kam jsem dával tlapu. Pěkně opatrně.
Zároveň jsem musel ale přidat na tempu. Gejzíry byly prakticky všude kolem mě a to jsem se snažil jít převážně u jejich hranic. Jeden zrovna vybouchl kousek ode mě. Ihned jsem ucukl a rozběhl se. Tady nebylo moc proč přemýšlet. Zkrátka buď to vyjde, nebo ne. Nebyl jsem stavěný zrovna na takové dramata. Přesto jsem raději pelášil, co mi síly stačily. Tady nebyl prostor na to ani přemýšlet, takže jsem veškeré myšlenky na svůj pohřeb nechal v lese za mnou.

// Sněžné hory

// Maharské močály

Konečně se ztrácely ty prokleté stromy z močálů. Poznal bych je na míle daleko a ani jsem k tomu nepotřeboval barvy. Tenhle les, který byl přede mnou vypadal mnohem příjemněji. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, který rozhodně nevoněl tak hrozně, jako močály. Konečně jsem tak mohl načichnout k pořádnému vzduchu. Snad se ty močály budou moct obejít, měl bych se po té cestě podívat. Uvědomil jsem si. Smrt mohla přijít prakticky kdykoliv. Už jsem měl nějaké ty roky, o tom žádná. Ale zároveň to může přijít i na někoho mnohem mladšího, než já. Co když se do těch močálů zatoulá nějaké vlče? Mohlo by tak umřít dřív, než vůbec zažije co je to vlastně život.
Posadil jsem se mezi stromy a na chvíli oddychoval. Napadaly mě myšlenky, ke kterým jsem se za celý život ještě nedostal. A docela mě to děsilo, neboť to mohlo přijít teď, nebo dokonce i za rok? Život je křehký, jak umřu? Kdy umřu? A co po mě zbyde? Rozhlížel jsem se po lese. Aktuálně jsem neměl nic, kromě ztraceného syna. Neměl jsem smečku, ani pořádné přátelé. Neměl jsem nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Byl jsem v tomhle světě sám a tušil, že po sobě tady nic nezanechám. To, že jsem si oblíbil zdejší krajinu neznamenalo nic. Krajina na mě zapomene, mé tělo se vsákne do půdy a nikdo o mně nebude ani vědět. Toužím mít nějaký rituál, nebo místo věčného odpočinku. Vzdychl jsem. Ale takové místo si po vlastní smrti nemohu jen tak dovolit. Pokud nebude vůle boží nakloněna ke mě. Pokud nebudu mít přátelé, kterým bych stál za to, aby mi udělali pomník.
Měl jsem určitou představu. Někde kousek od jezera, klidného jezera, nebo i potoku. Nebylo by vůbec špatné mít pomník někde v zátoce. Nic velkého, jen pár hezkých kamínků a něco, co mě bude symbolizovat. Povzdychl jsem a při tom se rozlehlo po lese vytí osamělého vlka. Věděl jsem, že bych si měl najít své místo v tomto světě. A dát nějakým vlkům možnost mě poznat, aby věděli, jaký jsem. A že stojím za to, abych byl jejich přítelem. U mé smrti bych chtěl převážně svého syna. Ten je k mému srdci nejblíž, ale možná objevím i někoho nového. Zastříhal jsem ušima. Nikdy jsem nebyl dělaný na nějaké velké proslovy. Proto bych to chtěl spíše menšího rázu. I když jsem miloval společnost, mé srdce patřilo jen pár určitým vlkům, nebo vlčicím. Momentálně však zelo prázdnotou. A doslova krvácelo z toho, kam jsem to dopracoval. Dřív nebo později si chci místo ve zdejším světě zasloužit. A ukázat někomu, že jsem cenným článkem v této krajině.
Z chvil o smrti, pohřbu a vlastně i rituálu mě dostalo až zakrákání velkého černého ptáka. Zvedl jsem hlavu a díval se, jak se ztrácí z dohledu. Lehce jsem zastříhal ušima a zvedl zadek. Bylo na čase se zase dát do pohybu. Ale stále mi ten podivný hlas o pohřbu zněl v hlavě. Co tu po mě zůstane, když mě nemá kdo oplakat?

// Gejzírové pole