Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozloučil jsem se s vlčaty. Moonlight jsem jen přejel chladným pohledem. Tohle mi byl čert dlužen, takhle jsem si to nikdy nepředstavoval. Vždy jsem věřil v hodnou partnerku, která bude naše vlčata milovat. Moonlight nebyla ani jedno. Nebyla ani matkou, ale hyenou. A ani partnerkou na to byla až moc sobecká. Ale na to všechno bylo pozdě, protože já nějakým způsobem snadno uklouzl s takovým typem vlčice. A kdo by taky ne? Mají takové své vnitřní kouzlo, které touží každý prozkoumat. A jelikož jsem do této vody už jednou vklouzl, co mi brání v tom to neudělat jednou znovu?
Otočil jsem se naposledy na ně. Moonlight měla na tváři opravdu zvláštní pohled, který jsem nedokázal přečíst. Myslela to vážně? Neublíží jim? Nebo ji tady potom už nenajdu? A najdu zde jen tři mrtvé tělíčka? Musíš to aspoň risknout. Povzdychl jsem. Konečně jsem vyšel ven, venku ale panovalo šílené počasí. Chlad, zima a sněhová bouře. Zima, krutá zima. Jindy bych řekl, že jsem na takové počasí zvyklí. Ale zároveň se v takové bouřce špatně sháněla potrava. Zvěř bude schovaná ve svých úkrytech a venku bude jen máloco. Ale musel jsem něco najít. Pro blaho nás všech. Pro mír mezi námi. Prostě musím, zastříhal jsem ušima.
Vylezl jsem konečně před úkryt zcela ven. A nechával na sebe útočit sněhové vločky a krutý vítr. Byla zima i mě, přes ten zimní kožich. Pořádně jsem se napřímil a rozhlédl se. Nějaké záchytné body, abych si zapamatoval polohu úkrytu? Ve sněžné bouři se dá velmi lehce ztratit. Ale musel jsem udělat všechno proto, aby se tak nestalo. Viděl jsem všechno v bílém provedení. Barvoslepost mi teď nedělala problém. I kdyby tady stál zcela zdravý vlk, nejspíš by viděl velký kulový, jako teď já. Nehodlal jsem se tu zdržovat příliš dlouho. Čím dřív budu zpátky, tím líp. Proto jsem se ve sněhové bouři vydal hledat nějakou stopu. Něco poblíž, nějaké zvíře poblíž prosím. Dával jsem do toho všechno. Nebyl jsem ledajaký zelenáč, měl jsem výbornou průpravu. Neměl by být proto problém něco najít. Přivřené oči, do kterých mi útočil sníh. Převážně jsem se spoléhal na čich. Sluch jsem měl také horší, díky silnému větru.

Díval jsem se jí přímo do očí a měřil si jí pohledem. Ona se na mě usmívala, jako měsíček na hnoji. Jako ďábel, který se chystal utnout někomu hlavu. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl, abych se trochu vzpamatoval a uklidnil. "Najdu něco k jídlu, ale pokud se jim něco stane. Čeká tě něco horšího, než smrt." Zašeptal jsem jí do ucha tak, aby to malé vlčata neslyšela. Sice by mi stejně nerozuměla, ale přesto jsem měl lepší pocit z toho, když to neslyší. Ozval se ostrý smích, který bych přirovnal snad i k hyeně. Nic jiného Moonlight ani nebyla. Přejela mi nosem po tváři. Tohle ne... Měla své určité kouzlo. A já měl slabou vůli. Moonlight nebyla jen tak obyčejnou vlčicí. Kdysi mě svedla na scestí a tahle situace naznačovala, že to dělá zase. Udělal jsem krok dozadu.
Sledoval jsem vlčata, která se snaží sápat se po mléku. Moonlight jim to ale rozhodně nedávala zadarmo. Ležela tak, že by se vlčata k tomu mléku nemohla dostat, ani kdyby chtěla. Podíval jsem se jí zpátky do očí. Myslel jsem to opravdu vážně. "Takhle ne," zavrčel jsem pomalu. Tlapu jsem položil na Moonlight, abych jí tak převalil na bok. Malým kuličkám jsem pomohl tak, jak jsem si myslel, že to bude nejpohodlnější.
Moonlight protočila očima a při tom stále kňučela něco o svém hladu. "Všechno bude," poznamenal jsem směrem k ní a zastříhal při tom ušima. Takhle je tady snad najdu i potom. Poznamenal jsem nejistě. Ještě chvíli jsem tam seděl a díval se na ně. Moonlight si nedovolila udělat vůbec nic, dokud jsem tam byl. Ale jaké to bude, až odsud vytáhnu paty? Měl jsem pomalu slzy na krajíčku. Měl jsem tolik štěstí, ale zároveň i neštěstí. Kéž by to šlo vrátit, ale nešlo to. Nebyl jsem pánem času. "Dělej Tonresi, nebo za sebe neručím!" Uslyšel jsem opět hlas ze strany mé partnerky, nebo spíš matky mých vlčat. Povzdychl jsem. Tak těžce se mi odcházelo. Při pomyšlení, co všechno se může stát jsem to ale musel risknout. Ať chci nebo nechci.

Uteklo sotva pár minut od porodu. Moonlight měla stále podobně naštvanou náladu. Měla hlad, ale vlčata k sobě odmítala pustit. Aspoň za tím. Chtěl jsem se s ní nějak rozumně domluvit, abychom to zvládli. Byla tady vlčata, měli jsme společně nějakou zodpovědnost. Ale ona se k tomu stavěla zády. Byla to zase ta stará známá Moonlight, která myslela jen na sebe a své blaho. "Co se to s tebou stalo Tonresi?" Zavrčela směrem ke mě. Dal bych krk za to, že kdyby měla sílu, nejspíš by se na mě teď vrhla. Ale to ona neměla.
Posadil jsem se a sledoval kuličky, které se toužili někde schovat do tepla. Matka jim tu lásku nedávala, ale já je aspoň přitáhl ke své tlapě. "Nebo se mám najíst z toho, co mám pod nosem?" V té chvíli, jako by do mě hrom udeřil. Ihned jsem očima změnil směr přímo k ní. Ona na mě koukala tím svým provokativním pohledem, který jsem moc dobře znal. "To nemyslíš vážně," nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Měl jsem o ní všelijaké tuchy, ale o tomhle jsem neměl ani ponětí. Ona se jen ostře zasmála a po zádech mi zase poskakovala husí kůže.
Co teď? Co mám dělat jako teď? Váhal jsem. Netušil jsem, jak to venku vypadá, ale měl bych tam aspoň nahlédnout. Ale pokud si Moonlight nevezme vlčata pod sebe, umrznou, nebo umřou hladem. Musí se podělit o mléko, já je kojit nemohl. Zamrkal jsem a chvíli si nechával vše projít hlavou. "Mám hlad!" Znova jsem uslyšel ten nepříjemný hlas. "Dobře!" Nevydržel jsem to. Vzal jsem jedno vlče a posunul ho k Moonlight, pak druhé i třetí. Vlčata se ihned sunula pod její srst. Ona se na ně znechuceně podívala, ale kupodivu se nijak neohnala. Což bylo dobré znamení. "Pro něco ti za chvíli zajdu," řekl jsem. Chtěl jsem si být jistý, že je vše jak má být těsně před tím, než se rozhodnu vyjít ven. Tohle zvládnu, zvládnu se o ně postarat. O všechny. Ale Moonlight měla ten svůj pohled... kterému bych nevěřil ani čumák mezi očima. Něco mi tady nesedělo. Vážně jsem jí mohl důvěřovat. Přistoupil jsem proto přímo k ní. Toužil jsem jí něco říct z plných plic. Ale musel jsem být opatrný, byla nevyzpytatelná.

Vyvalil jsem oči. Co se tady sakra právě teď stalo? Byla to scéna jako z nějakého filmu. Ale ve skutečnosti jsem se cítil jako - Ahoj já jsem Tonres a jsem tu úplně náhodou. Ale nebyl jsem. Tohle jsem opravdu způsobil já. Tohle způsobil můj chtíč a mé nitro. Musel jsem se k tomu postavit. Všiml jsem si, že Moonlight se zrovna přívětivě na naše vlčata nedívá. Byla stále obalena v placentě a snažili se z ní dostat. Možná se i topila, nebo dusila. Ale Moonlight o ně očividně nejevila zájem. Měla svých starostí dost, sama se sebou. A proto jsem k nim přistoupil já, abych je z těch vaků dostal. Zdálo se, že jsou všichni tři živí a snad i zdraví. Ihned jsem se usmál, bylo to krásné. Něco tak krásného jsem snad ještě neviděl. "Mám hlad," slyšel jsem vedle sebe Moonlight. Ale já jí nevěnoval tolik pozornosti, jako třem třem drobečkům.
Dal bych krk za to, že mě právě teď akutně propalovala pohledem. A možná mě chtěla i zabít, mě nebo vlčata? Nebylo by to nejspíš nic nového, ale to jsem nemohl vědět. Polkl jsem a jen přikývl na její slova, ale ona pokračovala. "Tonresi, já mám sakra hlad!" Zavrčela. Když jsem se na ni podíval, všude kolem ní byla kaluž krve. Je to matka mých vlčat. Projelo mi hlavou. Nevím proč, ale něco se mi na té krvi všude kolem líbilo, tak nějak to šlo vnitřně. "Proč jsi nic neulovil, než to všechno začalo!?" Zavrtěl jsem hlavou a ustoupil o krok dozadu. "Oni mají taky hlad," podotkl jsem a při tom nosem náznakově zakýval směrem k vlčatům. Díval jsem se na Moonlight ostře. Znal jsem její prudkost i to, jaká umí být. Ale tohle byla zcela nová zkušenost, se kterou jsem se musel nějakým způsobem poprat.
Ona si ale stále dokola mlela to svoje. Jako by ta vlčata tady ani nebyla. Můžu jí tady nechat samotnou? Promlouval ke mě můj vlastní hlas. Byla nevypočitatelná a já neměl tušení, jestli si mohu dovolit jít ven a najít něco k jídlu. Co když se vrátím a vlčata budou mrtvá? Nechtěl jsem přilívat olej do ohně, ale možné bylo všechno. "Co bude?!" Její hlas se mi zarýval až pod kůži. "Až po nich," namítl jsem směrem k ní. Chtěl jsem se ujistit, že to dokáže, že to bude umět. Že si budeme moct dovolit, abych se odsud můžu na chvíli odejít. Znova jsem zrakem spočinul na nich.

Bylo to jako procitnout ve snu. Jako kdybych dlouho padal a najednou zkrátka spadl. Tělo mi zaškubalo do všech směrů, než jsem pomalu přicházel k sobě. Cítil jsem bolest? Netušil jsem. Cítil jsem se jinak, ale zároveň stále živ a pokud možno zdráv. Když jsem se začal rozhlížet pořádně kolem sebe, snažíc se zorientovat, netušil jsem, že je něco špatně. Ležel jsem v jeskyni, kolem mě to bylo obalené mlhou. Nebo spíš, než se můj zrak pořádně zorientoval. Jeskyně začínala mít tvary a co hůř, i zvuky. Jakmile jsem uslyšel výkřik, trhl jsem ušima. Chvíli mi to trvalo, než jsem dostatečně přišel na to, co se tady děje. Nedaleko ode mě byla Moonlight. Je to možné? Neměl jsem prostor na to uvědomit si, kde to jsem a co se děje. Zkrátka jsem vpadl do téhle situace a považoval jsem to za přítomnost. Ovšem ležel jsem tam jako smyslů zbavený.
Trvalo to několik minut. Poslouchal jsem výkřiky a cítil porodní bolesti. Rodí? Jako bych to ani nebyl já. Došlo mi to až po chvíli. Jako bych se právě probudil ze snu, který mě hodil na zcela jinou vlnu. Začal jsem se škrábat na tlapy a nejistě zavrávoral. Hlava se mi zamotala, ale držel jsem se na nohou. "Co tam tak stojíš?!" Zavrčela na mě. Naivně jsem si myslel, že je to jen sen. Ale on to jen sen nebyl, byla to hotová noční můra. Ale tohle byla realita, do které jsem se probudil. "J-já?" Vykoktal jsem, stále zcela zmaten. Přistoupil jsem k ní blíž. Viděl jsem, jak se jí tělo kroutí v bolestech. Kdykoliv přišla kontrakce, projel mnou divný proud energie.
Kdy jsem to stihl? Jako bych měl doslova amnézii. Snažil jsem se vzpomenout, ale čím víc jsem to dělal, tím to bylo ještě horší. Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou. "Za to můžeš ty!" Prskala do všech směrů. A já tam jen stál a civěl na ni. Div mi nespadla ještě brada. Když v tom se začali z Moonlight pomalu kutálet tři kuličky vlčat. Tři?

Běžel jsem a upoutával tak medvědovu pozornost. Neměl jsem moc prostoru na to se otáčet, abych viděl jeho pozici. Slyšel jsem ho. Jak za sebou ničí půdu. Jak podobně jako já zarývá drápy do bahnité země a snaží se co nejrychleji nabrat rychlost. Kličkoval jsem mezi stromy, mnoho větví jsem vzal sebou. Medvěd na tom byl podobně, jeho bručení jsem slyšel za sebou. Běžel mi z toho mráz po zádech. Měl jsem z toho špatný pocit. Jak se nevinná procházka z Litai mohla takhle vymknout veškeré kontrole. Bude v bezpečí. Projíždělo mi hlavou. Když v tom jsem slyšel, že mě medvěd dohání. Ihned jsem zahnal veškeré myšlenky a znova se zaměřil na svůj běh.
Běžel jsem do pasti. Přímo přede mnou se tyčila skalnatá stěna. Prudká, nedalo se po ní vyšplhat nahoru. Ale bylo už moc pozdě na to, abych změnil směr. Byl jsem v pasti. Otočil jsem se směrem na medvěda, ten se postavil na zadní a zařval. Udělal jsem do podobně, ale výškový rozdíl byl extrémní. Já jsem byl vlk obrovských rozměrů, ale proti medvědovi jsem se cítil tak malý. Tak zranitelný. Bez boje se odsud nedostanu, jenomže když se do toho boje dám, automaticky ho prohraju.
Naděje pomalu zhasínala, ale ani tak jsem se nevzdával. Bojoval jsem tady pro dobro Litai. Musím medvěda zdržet tak dlouho, že jí nemůže ani vystopovat. Medvěd se rozběhl proti mě. Čekal jsem do poslední chvíle, než jsem uskočil do strany a chtěl zaútočit. Jeho tlapa byla ale tak velká, že se napřáhl a celý můj plán byl v troskách. Jeho tlapa dopadla na mé rameno a ostrá bolest se táhla až k tlapě. Dlouhá jizva, kterou mě doslova zahodil, jako papír zpátky na skálu. Zavrtěl jsem hlavou a všiml si, že jde po mě znova. Tentokrát jsem šel napřímo, stejně jako on. Oba jsme se postavili na zadní. Cítil jsem opět jeho drápy, které byly dlouhé a ostré na mém těle. Zakousl jsem se mu do spodní čelisti, která se mě snažila zakousnout a ukončit tak můj život. Bojoval jsem, co to šlo v prohraném boji. Za Litai, za její bezpečí. Znova jsem cvaknul, ale objetí ve kterém jsem byl bylo silnější, než kterékoliv jiné jsem kdy zažil. V tu chvíli jsem cítil i prasknutí několika žeber. Svůj stisk jsem ale nepolevoval, cítil jsem jeho krev. Když do mě udeřila další rána tlapou, byl jsem nucen ho pustit a skácet se k zemi.
Snažil jsem se z jeho sevření nějak vyprostit, ale nešlo to. Další úder a další roztrhaná kůže na mé zadní noze, posléze i břichu. Chlupy mi lítaly do všech stran a zanechají tady po mě úctyhodné stopy. Bolest, kterou jsem zažíval byla obrovská. Kdysi dřív jsem určitě k jizvám pod kožichem přišel, ale tohle byl úplně jiný level. Medvěd bojoval na život a na smrt, neměl jsem jedinou šanci se sebrat a utéct. Teď už ne. Jedno z žeber mi pravděpodobně propíchlo i plíce, špatně se mi dýchalo. Chvíli jsem se plazil po zemi a nejspíš jsem medvědovi dával to, co po mě chtěl. Chtěl mě vidět trpět. Zanechával jsem za sebou jen dlouhou krvavou stopu. Užíval si, jak se trápím. Pak jsem ucítil na svém zadku jeho drápy, které se prudce zabořily do masa. Přitáhl si mě zase k sobě. Otočil jsem se a začal ještě z posledních sil mávat tlapy, abych ho ze sebe střepal. Ale neměl jsem už prakticky žádnou sílu a on to věděl. Díval jsem se do obrovských hnědých očí. Jeho sliny mi padaly na tvář. Je konec, úplný konec. Žij Litai, tohle je tvoje druhá šance. Poslal jsem myšlenku své nové kamarádce, za kterou jsem se obětoval. Zavřel jsem oči a pak už jsem jen ucítil, jak mi medvěd trhá kusy masa. Krev stříká všude možně a můj tep se pomalu a jistě zastavuje. Umíral jsem už poměrně rychle, krev mi cákala ze všech stran a k vykrvácení došlo během dvou minut. Pravděpodobně ze mě zbyde jen pár kostí, medvěd musel být hladový. Jedna vlčí oběť mu nejspíš stačí, po Litai se snad nevydá. Takhle má skončit Tonres z dalekého Severu?

Litai byla mnohem zkušenější, co se týkalo magií. Rozhodně byla s touto zemí zžitá lépe, než já. Ale já vnitřně si přál, že jednou budu stejně schopný takhle mluvit. Iluze dokáží být až nepříjemné reálné. Přikývl jsem. Takhle, jak jsem jí viděl bych si jí rozhodně nepředstavoval. Vždyť jí spodní tlama málem upadla na zem. Ještě teď mi z toho bylo zle. "Myslím, že mě v téhle zemi čeká ještě hodně překážek." Řekl jsem a povzdychl si. Ale zároveň jsem se i těšil. Co mě tady ještě čeká a co mohu zažít.
Téma smeček mi bylo vždy velmi příjemné. Dokonce jsem dostal další informace, tentokrát o Mechové smečce, ve které žije i samotná Litai. Ale žila také v Sarumenské na jihu, o mlze jsem už slyšel. O té mi vyprávěla Lilac. A pak o Borůvkové, někde ve středu, kde se narodila. "Taky už máš pár zkušeností za sebou. Ale Mechová zní fajn." Mrkl jsem na ni. "Ale nic asi nevynahradí osobní návštěvu, tak bych se k tomu měl i postavit." Řekl jsem. "Ale i tak moc děkuji," kývl jsem směrem na Litai. Těchto informací jsem si moc cenil, že byla ochotna se vůbec takhle podělit. Smečky se lišily hlavně v druhů lesů. Nepochyboval jsem ale o tom, že budou mít každá i jiná cíle. Alfy můžou mít jiné názory, které by se nemusely setkat s těmi mými. Nebo naopak to, co nabízím já už v řadách mít budou. Existovala velká spousta možností a najít si tady místo bude možná těžší, než bych si dokázal představit.
Když jsme tak kráčeli tímto potemnělým lesem, čím dál větší pocit nejistoty jsem měl. Šedivé prostředí mi zabraňovalo vidět do temných koutů a tak jsem se spoléhal hlavně na sluch. Až ve chvíli, kdy jsem uslyšel nedaleko nás praskot větviček jsem zbystřil. Zastavil jsem se a ihned hlavu vytáhl směrem nahoru. Začal jsem se rozhlížet. Hluboké výdechy spojené s bručením. Mezi stromy jsem viděl opravdu velké medvědí tělo, které upíralo zrak přímo na nás. Jak jsem si ho nemohl nevšimnout? Ihned mi projelo hlavou. Útěk znamenala jediná bezpečná cesta. Ale nemohl jsem zaručovat, že by nešel po mě, nebo nedej bože po Litai. "Běž, utíkej!" Vyhrkl jsem rychle na Litai a nosem jsem do ní v rychlosti jemně strčil. "Odvedu pozornost, uteč odsud!" Naléhal jsem ještě jednou a snažil se jí odehnat. Nedopatřením jsem na ni možná i trochu zavrčel. A pak už jsem se natočil směrem k medvědovi, po kterém jsem ve vzduchu dvakrát cvakl zuby, abych zaujal jeho pozornost. Pak jsem se otočil a běžel na druhou stranu, než kudy běžela Litai. Abych si byl jistý, že ji pronásledovat nebude, ale mě. Slyšel jsem těžký dusot tlap, které byly v této oblasti až nezvykle rychlé. Začínal samotný boj o život. Litai se odsud musí dostat. Běž!

// Řeka Kiërb

Se zájmem jsem naklonil hlavu na Litai, abych se zaposlouchal do její úsměvné vzpomínky. Na slova ohledně velkého jezera na severu jsem přikývl. Tam jsem byl asi nejčastěji. Chtě nechtě, všechny cesty vedou k jezeru. Byla to vzpomínka z dětství. Při pomyšlení, že to jezero v zimě celé zamrzne, bylo to fascinující. Byla to obrovská plocha. Musí mi být jasné, že zimy tady budou kruté. Proto bych si měl s výběrem své smečky nejspíš i pospíšit. Ne, že bych přes zimu tady venku nepřežil, ale mohl bych být pro někoho i přínosem. Její sestra si přilepila jazyk o led. Musel jsem se nad tím ihned uchechtnout. "To je milá vzpomínka," řekl jsem s úsměvem. Netušil jsem, jestli její sourozenci tady ještě žijí, nebo se rozprchli do světa. Každý jsme měli svobodnou vůli si vybrat, co s námi bude. A přišlo mi to až moc osobní, než abych se na to zeptal.
Přikývl jsem. "Je trochu jiný, ale když v tom žiješ a vychovávají tě tak. Divné ti to asi zpočátku nepřijde," pokrčil jsem rameny. "Ale jsem rád, že jsem procitnul. A našel tuhle zemi." Zavrtěl jsem ocasem. Tady to vonělo svobodou. Jo, měl jsem zatím štěstí jen na milé a ochotné vlky. Ale věděl jsem, že takový každý být nemusí. Ale celkově atmosféra na mě dýchá moc pozitivní energii. Litai měla štěstí vyrůstat tady. Byla vlastně první obyvatelkou, zdejší kterou jsem potkal.
Zřícenina byla zvláštní věc, která na mě dýchala okamžitě negativní energii. Chtěl jsem se tomu místu vyhýbat obloukem. Ale zvědavost mi nejspíš někdy nedá a vydám se tam aspoň podívat.
Svěřil jsem se s událostí, která se mi před malou chvílí stala. Potkat někoho ze záhrobí je zatraceně těžké. Ještě když se mnou komunikovala. Projel mi v zádech zvláštní pocit chladu. "Magie iluzí?" Zopakoval jsem. To mě vlastně nenapadlo. "Komunikovala se mnou, ani v nejhorší představě bych si to nepřál." Zachvěl jsem se. "Možná to bylo přivítání, ze strany Galliree." Řekl jsem a snažil se odlehčit situaci. Rychle jsem se usmál, přesto jsem si tím stále nebyl zcela jistý. Toužil jsem tomu přijít na kloub, ale té oblasti bych se moc rád teď vyhnul. Na dobu neurčitou. To už jsme delší dobu procházeli tmavým lesem. Tady se mi celkem i líbilo. Vybíral jsem cestu, která byla schůdnější pro nás oba. Ale čím hlouběji jsme byli, tím to bylo více zamotanější. Ve vzduchu byl cítit pach zvláštního, velkého tvora. Ale byl jsem toho názoru, že je určitě dál od nás a tak na něj nenarazíme. I když jeho oči nás už nejspíš zpozorovali. "A zdejší smečky? Jaké jsou?" Zeptal jsem se nenápadně. To byla moje typická otázka, toužil jsem si zvětšit obzory v tomhle směru. Víc názorů mi udělá lepší obrázek.

Přikývl jsem. Uměl jsem také velmi dobře naslouchat, miloval jsem příběhy. A poslouchal je velmi rád, i když jsem už dávno vlčetem nebyl. Ale i já jsem byl takový věčný snílek, který toužil po velkých věcí, ale bál se udělat mnohdy první krok kupředu. "Vezmu si to k srdci," řekl jsem s úsměvem. Měla pravdu. Při potkání těch obřích tarantulí, ani ty jsem ještě nikde neviděl. A bylo mi to dost nepříjemné, když se mi vlastně zakousla do nohy. Při vzpomínce na to jsem se otočil na zadní nohu a prohlížel si ji. Nějaké kusadla ještě vidět byly, naštěstí jsem jed dostal snad dostatečně ven. "Ty máš nějakou úsměvnou vzpomínku, která se ti váže k tomuto světu?" Nadhodil jsem a nechal jí aspoň chvíli přemýšlet. Schválně jsem trochu zdůraznil úsměvnou. Jen opravdu malá hrstka vlků se ráda dělila o tragické, ne-li smutné věci. A zároveň ne každý s tím mohl být podobně smířen, jako jsem byl já.
Začal jsem vyprávět o své minulosti. Fascinovalo mě, jak se na mě Litai dívala. Po dlouhé době jsem konečně cítil, že mě někdo poslouchá. A bylo to opravdu příjemné. Danie mé vyprávění brala jedním uchem sem a druhým tam. Řekla, že jsem starý a tím to haslo. "Lépe bych to nenazval, tady se mi líbí ta svoboda slova." Řekl jsem s úsměvem. "Můj otec byl alfou, byl zastáncem toho, že vlčice nemají žádná práva. A mohou je mít jen významní vlci. Nemohli do ničeho mluvit. Roky jsem žil tak, že je to normální, ale nebylo." Řekl jsem a pokrčil rameny. Další zajímavost, kterou jsem utrousil. Ale měl jsem toho na jazyku mnohem více. Ne, že bych chtěl pomlouvat svou domovinu, to rozhodně ne. Naopak jsem byl vděčný, že jsem to mohl zažít. Teď jsem byl mnohem šťastnější, když jsem věděl, že dělám vlastní rozhodnutí a řídil se vlastní hlavou. "To ano, už jsem měl tu čest projít na severu kolem Zříceniny. Hodně zvláštní atmosféra." Přitakal jsem a při tom se podíval někde směrem k severu. Jako by se ta Zřícenina měla objevit teď a tady. Možná byla Smrt blíž, než jsem si dokázal myslet. Nepříjemně jsem se oklepal, při vzpomínce i na Moonlight.
Nabídku na ranní procházku rozhodně neodmítla. Naopak hned vyzvídala, jestli mám nějaký konkrétní směr. "Jsem rád, že budu mít tak milou společnost." Zavrtěl jsem ocasem. "Řekl bych, že ta náhodná cesta za čumákem zní celkem dobře." Zasmál jsem se na ni a při tom počkal, než se oba seřadíme mezi sebe. A pak jsem pomalu vykročil někam k lesu. Někde tady jsem našel ty tarantule, ale dával jsem si pozor, abych se k nim nepřiblížil moc blízko. Rozhodně jsem netoužil je Litai ukazovat. Raději najdeme nějaké úplně jiné dobrodružství. "Ne všechno, co jsem zažil je úsměvné. Vlastně doufám, že teď už to bude lepší," zastříhal jsem ušima, aby řeč po cestě nestála. "Vlčice, má na svědomí můj odchod z domoviny a kompletně mi změnila život, se tu před chvílí objevila. A myslím, že bych dal krk za to, že byla mrtvá. Vlastně jsem jí k tomu i dost pomohl, tady bych jí nečekal." Ještě jsem se ohlédnul, jestli tady s tou svou křivou tlamou není. Ale nebyla. Stále jsem si nechával prostory, které se slovy mohou vyplnit. Ale líbilo se mi vyprávění, u kterého vlk hledá sám odpovědi, možná se i ptá. Domýšlí si konec, který může nakonec být úplně jiný. Troufal jsem si říct, že jsem byl celkem dobrý řečník.

// Tajga

Byl jsem rád, že vlčici má společnost nevadila. Konečně jsem narazil na další společnici a byl za to vnitřně rád. Uvnitř mě poskakoval ten panáček, který vítá společnost. Ale navenek jsem se stále usmíval, abych tak vypadal, jako typický přátelský medvěd. Dokonce mi bylo vytknuto i vykání hned na začátku. Většině vlků jsem tykal, neboť jsem měl zatím tu čest potkávat převážně mladé puberťáky. Ale u přítomné mi přišlo vhod dát sem trochu více, než nějaké čau jak je. "Jak si přeješ," usmál jsem se a přikývl. Vlčice se zdála být rozumná, což jsem rozhodně uvítal. Po setkání s Lilac a Danie to byla příjemná změna.
Vyzvídal jsem ihned, to bych nebyl já. Nebyl jsem stavěný na tiché konverzace, pokud to šlo, zkrátka jsem mluvil. Vlčice vedle mě byla odsud, měla to štěstí narodit se v tomto normálním kraji. "Je to tu opravdu krásné, máš štěstí." Zazubil jsem se. Já bohužel tolik štěstí neměl, má minulost nebyla zrovna příjemná, ale každý nějakou měl. A důležité je, že jsem se dostal sem, nebo ne?
Zdá se, že je hrdá na to, že se mohla narodit do tohoto kraje. Mluvila o zdejší zemi tak hezky, že z ní nadšení a hrdost doslova zářila. S úsměvem jsem jí poslouchal každé slovo. "Něco málo zajímavostí jsem už slyšel," řekl jsem a zastříhal při tom ušima. "Zatím se v tom učím chodit," pokrčil jsem rameny, "zatím úspěšně." Zavrtěl jsem ocasem. Litai se mi představila, velmi milé jméno. "Také mě těší," dodal jsem jí a při tom přikývl. Ani nevím proč, měl jsem to zkrátka ve zvyku. Vychování jsem měl prvotřídní, na tom si kdysi můj otec zakládal. Naštěstí už jsem ale jeho život nežil a nehodlal jsem se k tomu ani vracet. Kdykoliv jsem si na to vzpomněl, obracel se mi žaludek, jaký fanatik to byl. Kdo ví, jak dopadly mí bratři, žijí tam pořád? Zůstal tam s ním někdo a převzal trůn?
Jen jsem to naťuknul ve své hlavě, ozvala se otázka. Nebylo mi to proti srsti, tak nějak jsem s tím byl už smířený. "Z dalekého severu," přiznal jsem. Ze severu byla určitě velká spousta vlků, o tom jsem nepochyboval. A tak jsem to chtěl i trochu více upřesnit. "Tak daleko, jako by se tam možná i zastavil čas. Má bývalá země měla také magii, ovšem novinkou mi tady byly bohové a možnost přežití i vlastní smrti. Je tu mnohem více možností." Začal jsem, jako nějaký starý známý. S Litai se mi mluvilo úplně samo. Jak zvláštní, že mi to šlo přirozeně snad s každým, od koho jsem cítil aspoň malou oporu. Nebo vidět, že to někoho opravdu i zajímá. Možná jen chce také přijít na jiné myšlenky, stejně jako já. "Má země měla určité pravidla a tradice, přes které nešlo jít oklikou. Vlčice tady mi řekla, že jsem přišel ze starověku." Zasmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Možná měla pravdu. Jak jsem rád, že už toho nejsem svědkem, toho co se tam dělo. A to jsem měl nastoupit na otcovo místo. Když jsem se na to díval zpětně, nemohl bych to udělat. Nemohl bych to vést tak, jako on, ale jinak by mi to ani nedovolil. "Bylo toho moc, štěstí jsem ale našel v neštěstí, a osud chtěl, abych šel dál." Pokrčil jsem rameny a mrkl na Litai. Měl jsem spousty skrytých témat. Taky jsem nebyl už nejmladší, takže spousty zážitků jsem měl v rukávu. "Nechceš se kousek projít?" Zeptal jsem se a pozvedl tak jedno obočí. Šibalský úsměv rozhodně nechyběl, pohled typu - jestli chceš znát další tajemství, tak pojď. I když to Litai tady byla doma, já jen prozkoumával krajinu.

Šel jsem přímo za vlčicí, překvapilo mě, že mě ihned pozdravila. Úsměv jsem jí viděl na tváři a tak jsem ho podobně zopakoval. I já jsem měl přátelského ducha, i když teď trochu pochroumaného. "Také zdravím," usmál jsem se na ni. Barvoslepost mi nedovolovala vidět ten krásný kožíšek, odstíny jsem si však zapamatovat dokázal. Byla opravdu zvláštní a rozhodně měla více druhů šedi. "Nevadí, když se k Vám na chvíli přidám?" Zeptal jsem se a přiblížil se. Zůstal jsem stát asi metr a půl od neznámé vlčice a na chvíli se posadil. Ještě jsem vstřebával to setkání s mrtvou vlčicí. Mou dávnou minulostí. Všechno je tady možné, v Galliree. Hlas mi zněl v hlavě z prvního setkání zde. Ale snažil se všechno důkladně vstřebávat.
Mohutné tělo potřebovalo trochu odpočinku. Vlčice byla ovšem mnohem drobnějšího vzrůstu, o to víc jsem takové vlky obdivoval. "Jste odsud?" Zeptal jsem se neutrálně. Byl jsem odjakživa přátelský a potřeboval tak hlavu trochu zaměstnat. Když jsem byl sám, přemýšlel jsem tak nad ptákovinami, ke kterým jsem většinou neměl ani žádný vztah. V okruhu vlků mi bylo vždy o něco lépe. A možná i proto jsem na ně tady neměl štěstí, ale tomuto prokletí snad bude konec. "Já se tu už pár dní potuluji a zjišťuji, co je tahle země zač. Velmi zvláštní." Pravil jsem. I v mé zemi existovala magie, ale ne v takovém měřítku. Je tady možné úplně všechno, i umřít. Stále jsem měl v hlavě i smečku na severu, která měla sousedit se sopkou. Žijou tam ještě ti vlci? Ocenili by pomoct? Přišel jsem v době, kdy sopka zrovna vypukla, mohlo tam dojít ke zranění a kdo ví k čemu všemu ještě. Tendence tam jít a zeptat se byly velké, ale zároveň jsem se držel zpátky. Ne každý by po takové katastrofě uvítal nového vlka, který tam přišel okounět. "Mimochodem jsem Tonres," představil jsem se a rychle se ještě usmál. Mlha se tvořila dál a dál, mělo to takový tajemný nádech, že bych věřil, že by nás mohl pozorovat nejeden větší predátor. Ale podle machu se zdálo, že tu prozatím panuje víc než klid. Teda když nepočítám to nedávné vytí, bylo celkem blízko.

Utíkal jsem pár minut, než jsem si byl jist, že jsem tomu prokletí utekl. Kdyby mě zase chytila do svých spárů, nevím jak bych se zachoval. Možná bych se navždy propadl do pekla a z něj už nikdy nevyšel. Měl jsem rozhozené pocity, necítil se zcela komfortně. Bylo mi těžko a nejraději bych obsah svého žaludku vyhodil k nejbližšímu stromu. Lápal jsem po dechu, tohle jsem opravdu nečekal, takový šok, takový stres. Otočil jsem se, ale za sebou jsem viděl jen mlhu. Řeka stále tekla proudem a já se dostal o něco níže.
Zastavil jsem se u břehu řeky a sledoval nějaké ryby, které tam byly. To snad nemyslela vážně... ničeho nelituje, nic by neudělala jinak. Že jsem jí tu čelist celou nezlomil. Napadlo mě. Ale byl jsem rád, že jsem se jí ani nedotkl. Ještě bych mohl něco chytit. Vztek, který už dávno vyhasnul se pomalu zase rozhořel. Potřeboval jsem se uklidnit, což by neměl být problém. Byl jsem smutný, zklamaný a zároveň i naštvaný. Ale právem na sebe hrdý. Nebyl jsem to mladé pometlo, které by sebou nechávalo orat. Ale tohle mi za to opravdu nestálo. Získal jsem nějaké odpovědi, které by mi mohly ušetřit pár ran. Ale necítil jsem absolutně žádnou úlevu.
Otočil jsem se a mířil zase dál. Kopl jsem do nejbližšího kamene, který spadl přímo do řeky. Povzdychoval jsem a cítil se tak těžký, jako bych na bedrech nesl slona. Když v tom jsem v dálce uviděl podivný stín. Mohla to být možná i vlčice? Nejspíš. Snad by mohla mít čelist v pořádku. Při pomyšlení na Moonlight se mi udělalo zase špatně od žaludku. Hořkost jsem však spolkl a zamířil k oné neznámé, abych přišel na moment na jiné myšlenky.

Stála tam a já se znechuceně ušklíbl. Srst na zádech a krku se mi naježila prakticky v okamžiku, kdy poprvé vyslovila moje jméno. Nešlo mi to do hlavy, proč mě tady hledá? Proč je tady? Čelist, která by nejednoho vlka položila. Stačila taková trocha a mohla by upadnout. A pak by se jen neustále chechtala, jak měla ve zvyku. Je mrtvá? Napadlo mě. Ne, stála tady. I když mi Lilac říkala o tom, že někdo tady může umřít a znovu se objevit. Není možné, aby Moonlight došla až sem. Bylo to dost daleko od domoviny, kde jsem jí nechal s těžkým zraněním, které jsem jí osobně způsobil. Nemůže být. Zavrtěl jsem hlavou, ale nepřestával jsem jí propaloval zlatavýma očima.
Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou. V hlavě jsem měl pár otázek, které jsem jí toužil položit už kdysi dávno. Ale s přicházejícími léty mě odpovědi na tyto otázky už ani nezajímaly. Stejně, jako tahle vlčice, která mě životně zklamala. A já se poprvé a pořádně spálil. "Litovala jsi toho někdy, Moonlight?" Zeptal jsem se jí. Její jazyk opět změnil polohu. Zavrtěla v nesouhlas, čímž přilívala jen olej do ohně, který tak usilovně žhnul v mých žilách. Nikdy nelitovala toho, že se ho pokusila zabít. "Udělala bys něco jinak?" Zkusil jsem to znovu, zůstával i nadále stát na zemi. Chlupy na zátylku mi stále nepadaly na své místo. Naježený jako ježek s pohledem samotného vraha jsem se na ni díval. Ona se ale jen smála, jako by to nebrala ni vážně. V hlavě mi znělo to její nepříjemné - Tonreskuuu... Tohle je úplně šílené. Zdálo se, že se nad tou otázkou ani nezamýšlela. Prostě tam stála, a jen kývala v nesouhlas. Neudělala by jinak vůbec nic. "Udělala bys to znovu?" Dupl jsem tlapou do země. Zdálo se, že čím víc jsem byl rozčílený, tím víc se jí to líbilo. Nenech to zajít moc daleko, uklidni se. Mluvil jsem na sebe klidným hlasem, ale ani trochu to nepomáhalo. Vlčice, která se do teď chovala jako kolovrátek, který jen nesouhlasil najednou otočila. A začala přikyvovat, že by to znova udělala.
Naklonil jsem hlavou na stranu, na pár sekund, abych se uklidnil. Tolik zklamání v jednom okamžiku a ona ničeho nelituje. Zavrtěl jsem hlavou. Ten smích se mi vrýval hluboko do mysli. "Jdi k čertu, za to mi nestojíš." Řekl jsem. Co bych změnil tím, kdybych jí teď a tady znova napadnul? Ulevilo by se mi? Nejspíš ne, spíše bych litoval toho, že jsem se nechal vyprovokovat. Tonreskuuu... Jako bych to slyšel, i když už nemluvila. Otevřeli se jen staré šrámy, u kterých jsem doufal, že už se nikdy neotevřou. Měl jsem výhodu tohoto počasí, mlha byla všude, takže jsem se hodlal schovat do ní. Bylo to zbabělé utéct? Ano. Ale rozhodně mi to přišlo správné, než abych se tady pral s vlčicí, se kterou jsem si to vyřídil už kdysi dávno. Zklamání a hořkou pachuť na jazyku jsem mohl cítit ještě následujících několik hodin. Utekl jsem jako malý kluk, který se kdysi bál své učitelky. Ale cítil jsem na sebe hrdost, že jsem se nenechal vyprovokovat. Přibývající roky možná něco do sebe přece jenom mají.

Ležel jsem u řeky a oddychoval. Měl jsem toho dost. Ti pavouci mi dali zabrat, kdykoliv jsem se ohlédl, měl jsem pocit, že jedna prokletá tarantule mě sleduje. Ale kdykoliv jsem se otočil, nebyla tam. Místo toho jsem sem tam viděl drobnou pavučinu, patřícímu nějakému malému osminožci.
Nový den začínal celkem přijatelně. Mlha, která obklopovala zdejší řeku mi nedovolovala se pořádně rozhlédnout. V dálce jsem uslyšel nějaké vytí, které mi rozhodně nic nepřipomínalo. Vlčí pud mě nutil odpovědět, ale díky únavě jsem ho dokázal držet zkrátka. Drobné mrholení v okolí tancovalo na pár ještě zdržujících se lístečků v korunách stromů. Cítil jsem i vlhký kožich a to už bylo co říct. Velké tělo a navlhlé chlupy, nijak mi to naštěstí nevadilo. Vnitřně jsem byl rád, že jsem měl k vodě tak kladný vztah. Odpočíval jsem tu možná celý jeden den. Ale konečně jsem se začínal cítit trochu dobře. Když v tom jsem uslyšel hlas, který mi byl tak známý až jsem na něj občas zapomínal. Naklonil jsem hlavu na stranu, ale nikdo tam nestál. Ale hlas stále mluvil.
Postavil jsem se, tlukot srdce mi byl slyšet na míle daleko. Tep se mi zvedal, z hrdla mi vyšlo zavrčení. To, kdo přede mnou stál nebylo rozhodně příjemné vidět. Šedá vlčice se zkřivenou tváří. Jako by jí někdo knockautoval a spodní čelist by jí každou chvílí měla upadnout. Plandalo to, až mi to bylo nepříjemné se na to dívat. Oslovila mě tím hnusným tónem hlasu. Jedovatost z ní doslova zářila. "Moonlight," zavrčel jsem a při tom jí propaloval pohledem. Pak ale přestala mé jméno neustále opakovat. Stála tam, šklebila se, usmívala, plus mínus. Bylo to hrozně zvláštní. "Už jednou jsem tě zlikvidoval, co tady děláš?" Toužil jsem po odpovědi. Ale dostalo se ke mě jen další zachichotání, které doslova trhalo uši. Šedivá vlčice stála přímo přede mnou, jako by se mě ani nebála. Netušil jsem, co jsem na ni kdysi viděl. Tahle vlčice chtěla zabít mého syna v den jeho narození. A teď stála tady, na půdě země, do které jsem toužil patřit. A ona tady byla taky? Ne, tohle je jen zlý sen. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se střepat té ošklivé myšlenky, že by mohla být ještě stále naživu.
"Co ode mě chceš?" Zkusil jsem to znovu. Ona však pokrčila kostnatými rameny. Spodní čelist se jí klimbala ze strany na stranu. Odhalovala tak jazyk, který si neustále přehazovala z jedné strany na druhou. Nechutné a odporné zvíře, které u mě skončilo v té chvíli, kdy se otočila zcela proti mě. Ta špína... Nešlo mi to ale do hlavy, měl jsem za to že jsem jí dal dost za vyučenou, aby se ke mě už nepřiblížila. Tak co tady teď chtěla?

// Tajga

Když jsem narazil na sráz, který mě dělil od řeky, jako bych si ho ani nevšiml. Tělo mi padlo k zemi a já se tak kutálel přímo k jejímu břehu. Zastavil jsem se tak na půl. Levou přední nohu jsem měl namočenou, div jsem se tam nepřevážil. Ale nechtěl jsem, nemohl jsem si to dovolit. Jed, který mi proudil v noze tam stále byl. Nehledě na to, že jsem ho měl i v srsti. Chtěl jsem ho nějak dostat dolů. A kdybych se namočil, definitivně bych o ty výtažky přišel. A někdy by mohly přijít vhod. Takže jsem musel zůstat suchý co možná nejdéle. Vodu jsem však začal hltat jako smyslů zbavený.
Pokousanou zadní nohu jsem položil do vody a nechal ať ránu vyčistí. Cítil jsem, jak to štípe a bolí zároveň. Nebyl jsem si zcela jistý, jestli to vůbec pomůže. Celý svět se mi točil a já věděl, že potřebuji oddych. Bylo bláznovství si myslet, že bych se mohl rovnat tarantuli. Rozhodně ne, rozhodně ne když jich tam bylo tolik. Oči se mi zavírali a zároveň otvírali. Potřeboval jsem chvíli pro sebe, dát se dohromady. Nebyl jsem momentálně schopný kamkoliv jít. Proto mi přišlo i vhod, že byla řeka v rámci možností blízko a já k ní mohl dojít. Voda všemu pomůže. Přitáhl jsem si k sobě jeden větší list, který sem přiletěl z nedalekého lesa. Sem můžu zkusit ten jed ze srsti vytáhnout a pořádně si ho prohlédnout. Ale neměl jsem dost sil na to, abych dokázal v tuhle chvíli vyvolat magii. Proto jsem si dopřál pár hodin odpočinku, než se k tomu rozhodnu.