Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnal jsem se krajinou. Už ani nevnímal tu bouři, jako by byla součást mě. Několikrát jsem se vracel a hledal jiný směr. Mnohokrát jsem se pozastavil u znaků, které jsem si myslel, že už jsem viděl. Ale byl to jen blaf. Byl to opravdu labyrint, do kterého jsem postupně začínal vidět. Nekonečné peklo, které mě pronásledovalo. Zajíc se mi pohupoval v tlamě, kdyby mohl tak se mi možná i směje. Možná bych se už i já zasmál, ale až uvidím svá vlčata. A že jsou v pořádku. Pokud ne, podlomí se mi kolena.
Byl jsem na správné stopě, cítil jsem to. Tolikrát jsem chyboval ve směrech. Bouře byla zrádná, ale povedlo se mi najít úkryt, ze kterého jsem vyšel. Ze kterého jsem byl možná až vyhnán Moonlight. Čím blíž jsem tomu byl, tím víc jsem byl nesvůj. Co tam na mě čeká, jak to bude vypadat? Zůstalo to tak, jak jsem to nechal? Nebo tam na mě bude čekat životní tragédie? Životní prohra. Na sucho jsem polkl a už zpomalil. Čím blíže jsem byl, tím jsem kroky dělal menší a pomalejší. Po zádech mi naskakovala husí kůže. Dlouhé hodiny jsem se motal v tomto kraji. Hledal, lovil a neustále padal. Ale dokázal jsem se vrátit zpátky, ale budou tam ještě?
Neměl jsem sílu ani čenichat kolem. Bál jsem se, že bych zachytil pach Moonlight, který se odsud vzdaluje. Že už v úkrytu není. A nechá tam jen tři tělíčka pohozené po úkrytu. Vkročil jsem dovnitř, přivřel oči. Po tolika hodinách jsem byl zase v suchu. Bylo to zvláštní, když na mě neútočili sněhové vločky. Pomalu jsem procházel dál a dál. Až do místnosti, kde jsem vlčici zanechal. Než jsem si zvykl na přítmí, neviděl jsem nic. ""Moonlight?" Zvolal jsem do tmy a doufal, že se ozve. Zatím tu panovalo ticho, absolutní ticho. Raději jsem ani nedýchal. Napjatě jsem tam stál, se zajícem položeným u svých nohou. Snažil jsem se zorientovat se v té tmě. Venku to žhnulo bílými barvami, tady to bylo však zcela jiné.

Lehl jsem si na zem a převalil se na záda. Nechával jsem bouři, ať mě zasypává sněhem. Šedivé mraky jasně dominovali veškerému životu tady. Ztracen, zklamal jsem. Zklamal jsem ty, na kterých mi osobně záleží. Nestrávil jsem s nimi zrovna dlouhou dobu, ale chtěl jsem pro ně udělat vše. Budou to vědět? Přežijou a zapamatují si, kdo je jejich otec? A že jsem pro ně udělal opravdu všechno, co bylo v mých silách? V ten okamžik mi po tváři stekla i slza. Slza, která měla veškerou tu zlost a smutek spojit dohromady. A vzít z mého těla pryč. Ale nefungovalo to.
Za chvíli jsem měl na sobě slabou bílou peřinu. Zajíce jsem stále držel, ale neměl jsem na něj ani chuť. Nechtěl jsem už ani nikam jít. Přišla na mě deprese z úzkosti. Z toho, jaký jsem byl, jak jsem byl lhostejný. Jak jsem všechny zklamal. Před očima jsem měl Moonlight, která se mi jen směje, byl jsem k smíchu. Viděl jsem i svého protivného otce a sourozence. Jak si na mě ukazují a říkají si, jaká jsem já nula. Že jsem nezvládl postarat se ani o vlčici s mými vlčaty. Zklamal jsem je všechny, byl jsem na dně.
Ležel jsem tam a bezmocně hleděl nahoru. Ale při tom jsem měl před sebou všechny. Už dlouho jsem takhle nevzpomínal, už dlouho jsem některé tváře neviděl. Ani jsem netušil, že některé vlky si uchovávám v hlavě. Ale i ti se na mě teď usmívali a užívali si mé utrpení. Jsi nula. Opakoval jsem si v duchu. Až do chvíle než jsem se prudce vyšvihl na tlapy. "Já nejsem nula," zavrčel jsem si pod nos. Byl jsem vychován v krutém režimu. Měl jsem znalosti vlka, který by si možná zasloužil být i alfou. Nemohu se takhle vzdávat, budu bojovat do poslední chvíle. Do posledních sil. Do poslední vůle. Do posledního vlčete! Udělám všechno proto, aby mé tři děti přežili. Zvládnu to. Najdi stopu!

Zajíc se mi pohupoval v tlamě, byl jako moje dvojče. Byl důvod proč jsem byl v té bouři venku. On byl důvod, proč jsem tady byl. Zavrtěl jsem hlavou, byl jsem ztracen ve vlastním pekle. Ve vlastní hlavě. Takovou úzkost jsem už dlouho necítil. Zase jsem se zastavil a zavyl, jako bych snad doufal, že mě Moonlight uslyší. Ale ona si mohla spokojeně ležet v jeskyni a čekat, než jí jídlo donesu pod nos. Možná by moje vytí ani nezaregistrovala, nebo ho ignorovala schválně. Možná to nějaká ta možnost byla, ale já stále naivně myslel, že by se mohla změnit. Že se v ní probudí mateřské pudy. Ale pokud to ve vlčici není od začátku, jen těžko uvěřit, že se můžou ještě někdy objevit.
Na moment jsem měl pocit, že jsem tudy už šel. Jeden ze stromů mi byl známý, byl větší než ostatní a měl na kůře něco zvláštního. Možná byl jen nemocný, nebo to byla hříčka přírody. Už jsem tady byl. Uvědomil jsem se. Ihned jsem se rozběhl, jako bych věděl, že je úkryt někde tady. Ale šeredně jsme se mýlil, takových stromů tu může být habaděj. Opět jsem se dostal na mýtinu, která mi nebyla vůbec známá. Ne! Vyštěkl jsem. Otáčel jsem se do všech stran. Bouře zvedala poprašky sněhu, možná na mě samotné počasí útočilo. Cítil jsem se jako loutka, se kterou nikdo nechce manipulovat. Jako bych byl odpad.
Zavrtěl jsem hlavou. Jsi k ničemu, měl bys chcípnout. Nechával jsem své myšlenky proudit. Nadával jsem si, do téhle situace jsem se dostal sám. Sám si za to můžu. Sám bych měl trpět. Možná bych měl opravdu i umřít. Tohle místo bylo jedním velkým peklem, které ze všech sil zkoušelo co kdo vydrží. Já toho vydržel už mnoho, ale zvládnu i takovou těžkou a nebezpečnou zkoušku? Prosím. Chtěl jsem jen znamení, najít cestu zpátky.

Cítil jsem žízeň. Vyprahlo v krku vzalo za své, ale odmítal jsem se vzdát zajíce, kterého jsem stále svíral v tlamě. Neměl jsem však na výběr. Celou tlamu jsem měl špinavou od krve, stejně tak i krk. Béžová srst, kterou jsem vždy viděl šedě, byla teď tmavší. Krom náprsenky, samozřejmě. Krev jsem cítil a možná i to mě drželo při životě. Vědomí, že jsem ulovil věc, pro kterou jsem sem šel. Že jí hrdě můžu dát Moonlight a darovat jí to, co po mě chtěla. A já zase budu se svými třemi vlčaty. Položil jsem zajíce a začal olizovat sníh. Tak moc a rychle, až jsem se zakašlal. Zajíc byl už tuhý, jeho tělo bylo v jedné poloze. Mohl za to i okolní chlad. Vypadal odporně, ale stále v něm bylo čerstvé maso. Zemřít umrznutím musí být taky pěkná šílenost. Zastříhal jsem ušima. Stál jsem a hned cítil, jak jsem prochladnul. Musím být v pohybu, pokud nechci dopadnout podobně.
Dal jsem se zase nějakým směrem. Těžké uvěřit, že bych se mohl přibližovat k úkrytu. Čím dál jsem byl, tím mi to přišlo víc a víc neznámé. A také to tak bylo, šel jsem na druhou stranu, než jsem původně chtěl. Tady můj úkryt rozhodně nebyl. Jako bych ho hledal poprvé, tak moc jsem se teď spletl. Tudy ne, chce to nějaké znamení, no tak Moonlight, dej mi něco. Žadonil jsem. Ale ta vlčice by se nezvedla a neodešla. V tom na mě padla další nepříjemná myšlenka. Co když se rozhodla jít sama najít něco k jídlu? Trvalo mi to, a vlčata tam nechala. Vlčata pár hodin stará, v takové zimě... Možná už bude po nich. Ne! Nebude! Rozběhl jsem se zase zpátky a tentokrát více na sever, ztracen v bludišti. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

Možná jsem za sebou měl teď těžkou zkoušku. Ale tu jsem měl před sebou, další. Zůstal jsem stát nad svahem a chvíli se díval dolů. Zajíce jsem svíral tak silně, že jsem mu možná i drtil kosti, nevědomky. Rozhlédl jsem se kolem dokola, kudy jít? Bouře mi už stačila mé předešlé stopy zničit. A po pachu jsem jít nemohl, všechno bylo schované pod sněhem. Bouře byla stále silnější, jestli se to tak dalo nazvat. Musel jsem jít s hlavou skloněnou. Díval jsem se jen před sebe, snažíc se najít to správné tempo a cestu. Nemohl jsem se moc dlouho rozhlížet, sníh mi útočil na oči a kdykoliv jsem se trochu více rozkoukal, nějaká ta vločka mi tam vletěla. A já začal z očí slzet a mrkat. A než jsem se vzpamatoval, byla tam další. Takhle to moc dlouho nešlo.
Belhal jsem se dál. Sem tam jsem kulhal, sem tam jsem zastavil. Bylo to peklo, to v čem jsem tady byl. Zpytoval jsem svědomí, proč jsem tohle všechno nezařídil před tím, než bouře dorazila? Bylo jasné, že přijde, už určitě dlouho před tím byla obloha zatažená. A jen se čekalo, kdy pořádně zaútočí. Nebyl jsem absolutně připravený na tuhle situaci. Zklamal jsem. Ale zklame i ona? Hledal jsem východisko. Proplétal jsem se krajinou a snažil se najít záchytné body. Žádné tady ale nebyly. Všechno si bylo tak podobné, že jsem byl zcela ztracen. Ale odmítal jsem si to připustit. Byl jsem bojovník a bojovníkem také zůstanu.
Znova jsem se dal do pohybu, zdálo se mi, že vidím své stopy. Ale byla to jen zasněžená kamufláž. Vítr foukal do všech směrů a pohrával si s popraškem, na kterém každou minutou přibývaly další sněhové vločky.

Hrabal jsem do sněhu a hledal jakékoliv krvavé stopy, které mohl ušák zanechat. Jak na potvoru jsem ale nic necítil, ani neviděl. Hledal jsem ty tmavé fleky, které obyčejně z mrtvoly jsou. Krev by měla být cítit na míle daleko, ale takhle to tady a teď nebylo. Zajíc byl pohřben nejspíš mnohem hlouběji, než já. Měl jsem ho držet víc a silněji, neměl jsem ho nechat spadnout. Bylo nemožné, aby si jen tak odskákal kdo ví kam. Odmítal jsem si připustit právě tuhle možnost. Že by to přežil a odhopsal si do své říše. Takhle to nefunguje, takhle koloběh života rozhodně nefunguje. I když jsem cítil, že se za chvíli zhroutím, byl jsem jako zaseknutý. Jako zaseknutá gramofonová deska. Musí tu někde být, prostě musí! Zavrčel jsem a znova hrábl do prázdna. Tady nebyl, ani o metr dál nebyl! Lavina, která spadla byla opravdu velká, mohl být kdekoliv. A já začal panikařit a šílet. Vrčel jsem a vztekal. Nechával jsem emoce, ať si dělají co chtějí. Než jsem toho nakonec nechal, schoulil jsem se do klubíčka a jen tam tak ležel. Chvěl jsem se ve vzteku, byl jsem naštvaný na sebe. Zajíce jsem pustil, byla to moje vina. Nechal jsem zlost, ať mě ovládá, zase to byla moje vina. Tohle jsem rozhodně nebyl já. Tohle je někdo úplně jiný.
Jako smyslů zbavený jsem tam ležel a nechal, ať do mě sněhová bouře útočí dle libosti. Byl jsem v koncích, cítil jsem, že tady umřu. Že už dál nemůžu. Za chvíli pro mě přijde smrtka s kosou a odvede si mě. Moonlight se zbaví vlčat a bude si žít po svém. Všechno jsem pokazil, nic jsem nedokázal. A nejspíš ani už nedokážu. Vzdávám to? Je to vůbec možné, že já něco zbávám? Povzdychl jsem si. Ne! Tohle jsem já! Pomalu jsem se začal zase zvedat. Musel jsem se prvně uklidnit, pořádně. Pročistit si úplně hlavu, neměl bych vidět rudě. Měl bych všechno dělat s chladnou hlavou. Ten zajíc tady někde je a čeká až ho najdu a odnesu Moonlight. Tak to má přece být! Takhle to vlastně je. Začal jsem znova hledat, ale už ne tak urputně. Přivřel jsem oči a nechal nos, ať si hraje. Nasával jsem veškeré pachy široko daleko. Pokud je tu někde zajíc, ze kterého teče krev, ucítím to. Jen musím mít čistou a chladnou hlavu. Jen se musím soustředit, to zvládnu.
Po několika minutách jsem opravdu narazil na stopu, kterou jsem hledal. Musel jsem jít asi tři, možná čtyři metry. Na samotném povrchu jsem viděl pár kapek krve. Tady bude. Zastříhal jsem ušima a začal tam hrabat. S každým dalším odhrnutím sněhu jsem viděl větší a větší rudou skvrnu. Bylo to to místo, tady byl zajíc, kterého jsem ulovil. Konečně jsem hrábl do kůže. Ihned jsem přestal hrabat a vrazil tam hlavu. Chytil jsem zajíce do tlamy a začal ho vytahovat ven. Musel jsem se pořádně zapřít tlapy, abych nevrávoral do stran. Nakonec jsem zajíce opravdu vytáhl vlastní silou. Spadl jsem na zadek a převrátil se na záda. Svíral jsem zajíce, ze kterého ještě bylo cítit teplo. Mám ho! Uvědomil jsem si a pak jsem se začal smát. Ani nevím proč, zkrátka jsem se smál jako blázen. Jako smyslů zbavený. Měl jsem takovou radost, že jsem zajíce ulovil a teď se mohu soustředit na to, abych našel Moonlight. Ale kde začít? Po pár minutách mi to začalo docházet. Dlouho jsem se tady toulal, hledal, kličkoval... až jsem ztratil úplně pojem o tom, kde jsem. Orientace ve sněžné bouři nebyla žádná sranda. Chtělo to kompas, ten sem neměl. Veškeré mé stopy budou už díky bílé tmě zahlazeny. Co ale teď?
Držel jsem zajíce v tlamě a pomalu se škrábal na tlapy. Rozhlížel jsem se. Měl bych začít tím, že se musím dostat zpátky nahoru. Po delším zkoumání jsem si uvědomil, že jsem spadl do nějakého průsmyku. Jejda. Nevěšel jsem hlavu. Úkol jsem splnil, něco jsem ulovil. Ale vrátit se zpátky mohlo znamenat mnohem těžší úkol, než jsem doufal. Splním všechno, nejsou překážky, jsou jen vítězové. Pomalu jsem začal údolí obcházet a hledal jsem skulinky, po kterých bych se mohl dostat nahoru. Zkusil jsem se škrábat i po sesunuté lavině, ale vždy jsem se sklouzl zpátky dolů. Nedosahovalo to takové výšky, odkud se to svalilo, navíc sníh byl až moc jemný, nemohl jsem po něm rozumně chodit. A už vůbec né skákat. Viděl jsem ledovcovou stěnu. Byla v ní prasklina, ale já osobně jsem se do ní nevlezl. Byl jsem až moc prostorově výrazný a to nedělalo dobrotu. Tak jo.. mysli. Jinak to ani teď nešlo. Zajíce jsem odmítal pustit, jako bych tušil, že když ho pustím on ožije a zdrhne. Držel jsem ho tak pevně, že mi z tlamy kapala krev. Nemohl jsem nikoho požádat o pomoc. Možná jsem byl v těchto končinách zcela sám. Úplně sám, bezmocnost se mi vrývala do žil.
Všiml jsem si konečně něčeho, co se dalo využít. Byly to zvláštně postavené schody, ale zasněžené. Každý skok na jednotlivý schůdek znamenal riziko, že spadnu. Nebo hůř, se to ulomí. Ale i tak jsem to podstoupil. Vyskočil jsem na první, celkem držel. Druhý, taktéž. Na třetím jsem měl problémy. Podklouzlo mi to pod nohama a musel brzdit zadníma nohama. Měl jsem na moment strach. Tři schody zbývali, abych se dostal nahoru. To už nebyla žádná velká hrůza, ale přesto to bylo těžší a těžší. Výška to celkem byla. Pokud bych spadl, mohlo by mě to hodně bolet.
Podíval jsem se dolů a pak na další schod. Tenhle byl nejdál ze všech, musel jsem vynaložit hodně sil při odrazu, abych se tam dostal. Ale povedlo se to. Při doskoku jsem ale uslyšel praskání ze strany schodku. Hbitě jsem se otočil a odrazil se. V ten moment se ale schod propadl. A já tak neměl dostatečný odraz na dopad na schod, aspoň ne celý. Chytil jsem se předníma nohama a začal se škrábat nahoru. Zadní nohy klouzali po ledu, už jsem se viděl dole. Když jsem se tlapou zachytil o rýhu a mohl se tak vyškrábat nahoru. Zadýchaně jsem se díval na předešlý schodek, který se rozplácl na tvrdé půdě. Mohl jsem tam ležet taky. Poslední schůdek na tom byl už o něco lépe, hravě jsem ho zvládnul a objevil se na samotném vrcholu. Tam kde jsem se před chvílí sesunul. Ale přicházela další část, zase těžká. Najít cestu zpátky do úkrytu, podaří se mi to vůbec?

Uháněl jsem za zajícem, snažíc se ho dostat do kouta. Bílá bouře stále doléhala a útočila na mé nevinné já. Nebo snad vinné? Za co jsem byl odsouzený? Za pomoc? Nebo jsem snad něco provedl? Amnézie, kterou jsem cítil v hlavě nebyla teď zcela důležitá. Důležité bylo se vzchopit, ulovit toho zatraceného zajíce a ukojit tak hlad Moonlight. Která jak jsem věděl umí být pěkně proradná. Musím pak rychle najít cestu zpátky, ale kudy to bylo? Prostor na přemýšlení v tuhle chvíli moc nebyl. Bylo to víc než těžké se zorientovat, obzvlášť když jsem se už nějakou dobu hnal za zajícem. Ten byl pomalu a jistě v koncích. Velká sněžná stěna mu odmítala uhnout a já se chopil příležitosti. Přikláněl jsem se k názoru, že by to mohla být skála, nebo nějaká skalnatá stěna. A přišla mi vhod. Sněžná bouře znamenala nepříjemnosti, znamenalo to i nepříjemné lovení. Jen blázen by byl v tomhle počasí venku, ale já byl. A ten zajíc taky. Taky to trvalo fest dlouho, než jsem na něj doopravdy narazil. Sbíhaly se mi sliny, i když můj žaludek byl zcela stažen. Neměl jsem absolutně hlad, obracel se mi žaludek vždy, když jsem si vzpomněl na to, že je Moonlight v úkrytu s vlčaty sama. A já jsem tak nemohl vědět, co se tam děje. Možná jsou už všichni mrtvý, všichni kromě ní. Nebo jsem se mýlil? Nevěřil jsem jí, nebo bych měl? Váhal jsem jako blázen.
Ale teď jsem neváhal ani minutu. Jakmile se zajíc zastavil, rozběhl se doprava. A já jsem udělal totéž. Skákal jsem ve sněhu a snažil se nabrat konečně nějakou rychlost. Kličkoval jsem mezi stromy, stejně jako zajíc. Tady toho sněhu tolik nebylo, mohl jsem se proto pořádně rozběhnout. Stromů tu však bylo jen pár a holá pláň znamenala zase zpomalení z mé strany. Zavrčel jsem, ten zajíc byl chytřejší, než se na první pohled zdálo. Pořádně jsem se nadechl a na moment zadržel dech. Odrazil jsem se od vyvýšeninu a vyskočil. Byl jsem mu těsně za jeho bambulkou na zadku. Cítil jsem, jak jeho velké zadní nožky odhrabávají zbytky poprašku sněhu. Cvakl jsem zuby, ale zachytil jen pár posledních chlupů. Otočil se a začal pelášit jiným směrem.
Začátečnická chyba, takové se mi nestávají, aspoň ne v mém věku. Zatraceně! Taková chyba! Nadával jsem si. Vážně jsem byl takhle neschopný? Možná mi jen někdo házel klacky pod nohy. Jeden takový jsem právě teď musel přeskočit. Zavazel mi v cestě za zajícem. Nechával za sebou stopy, což bylo dobré znamení. Nebyl to přelud. Mezi zuby jsem stále cítil ještě chlupy, ani nevím proč ale přišlo mi to tak příjemné.
Přeskočil jsem další zasněžený spadlý strom. Dopadl jsem na tlapy, přední nohy mi zajely hlouběji, než zadek. Ale naštěstí jsem to dokázal vybrat. Zajíc se zase zastavil, jako by snad na mě čekal? Nebo číhal? Nebo se jen ztratil, podobně jako já teď. Cítil jsem se zcela ztracen a zničen z toho, jak jsem to dopracoval. Tlapy se mi chvěly v bolestech, že už jsem to nezvládal. Lov byl nekonečný, ale já měl před sebou vidinu svých vlčat. A to, že kdy nasytím jejich matku, budou všechna v pořádku. Ta myšlenka byla neskutečná a dodávala mi tolik sil. To zvládnu, musím jen zabrat. Přemýšlel jsem nad tím. Cvakl jsem zuby dvakrát do prázdna a hnal se za ním. Zase jsme byli v jednom kole. Tentokrát tu bylo těch stromů popadaných víc. Zajíc se po nich snažil vyskákat, ale uslyšel jsem ránu. Propadl se mezi kmeny. A dupal, jak jen to šlo. Hledal cestu ven. Ihned jsem strčil hlavu do otvoru, kudy spadl a cvakal zuby jako smyslů zbavený. Ale to mi ani zdaleka nepomáhalo, spadl až moc nízko. Při delším zkoumání jsem viděl slabé světlo, úplně dole. Všiml si ho i zajíc, ihned tím proběhl a pelášil pryč. Já jsem to musel obejít, naštěstí se zajíc nedostal daleko, zdálo se, že je podobně zmatený, jako já. Teď nebo nikdy. Jako bych samotnou chuť krve cítil na jazyku. Už jsem byl tak blízko, až jsem z toho byl netrpělivý. Zajícovi docházely síly, podobně jako mě. Ale já měl vůli žít, chtěl jsem žít! Zavrčel jsem a vyskočil zpoza jednoho ze stromů. Zajíc mi vletěl přímo do náruče a já ho tak konečně mohl chytit a zardousit. Jeho tělo bylo chladné, ale jakmile jsem prokousl kůži, cítil jsem jak teplý dokáže být. Sladká výhra?
Myslel jsem si to. Než mi přední část začala sjíždět pomalu a jistě dolů. Zajíc ještě chvíli hopsal, ale můj stisk pomalu povoloval. A on i s mým hlubokým kousancem vyskočil. Bylo však pozdě, s oběma padala už lavina z prudkého srázu. Ještě dvakrát jsem cvakl zuby do prázdna, snažíc se zajíce zachytit. Chytl jsem ho za nohu, ale ucítil jak mě škrábe svými tlapkami. Nepříjemné, ale přesto nutné. Kdybych ho teď pustil, mohl ještě utéct, ale daleko by nedošel. Nohu jsem mu secvakl, až jsem znova cítil krev. Padal jsem však volným pádem a zajíce pustil. Ten ti už neuteče, pak ho najdeš. Musíš to jen přežít. Projelo mi hlavou. Jinak to v tuhle chvíli nešlo. Zajíce jsem proto pustil a nechal se zavalit vlnou sněhu. Spadl jsem do měkkého, bohužel nade mě spadla další kláda sněhu. Byl jsem zaživa pohřben podobně, jako zajíc. Ale měl jsem rozhodně lepší šance dostat se nahoru. Zmatek, který se mi rojil v hlavě byl neúnosný. Ale nejspíš to ani jinak nešlo. Hrabal jsem nad sebou zběsile, snažíc se dostat co nejrychleji nahoru. No tak! Tady neumřu! Já ne! Bylo to šílené bílé peklo, které nemělo návod. A ani jsem si nemohl vybrat lehčí úroveň. Možná to bylo nad mé síly. Bílá tma se zdála, jako nekonečná bolest a utrpení. Až ve chvíli, kdy jsem ztrácel naději jsem uviděl trochu světla. Stačilo ještě jednou hrábnout, abych se dostal nahoru.
Povedlo se to. Zhluboka jsem se nadechl. Ani nevím proč, ale byl jsem rád, když do mě udeřil ten protivný silný vítr. Sněhové vločky mi opět útočily na hlavu a hlavně do očí. Ale byl jsem živ a pokud možno i zdráv. Nějaký vyražený den jsem teď neřešil. Tělo, které mohlo být obklopené podlitinami, pod tíhou samotného sněhu. To všechno bylo vedlejší, to všechno jsem dělal pro ně. Teď jen najít toho prokletého zajíce, který je tu někde podobně pohřbený, jako já. Šlo tady o minuty, mrtvola může velmi rychle prochladnout a maso tak nebude dobré.

Přepnul jsem se na mód lovu. Viděl jsem konečně svůj cíl, to po čem jsem prahl. Sevřený žaludek jsem měl, ale nedělal jsem to pro sebe. Dělal jsem to hlavně pro ně. Teď nebo nikdy, pokud toho zajíce neulovím, Moonlight nebude jíst. A to by mohl znamenat velký problém a zvrat v našem vztahu. Toužil jsem se o ni postarat. Přece jen to byla matka mých vlčat, nemohl jsem jí tam jen tak nechat. Zlatavé očka se snažila najít, kudy zajíc běžel. Viděl jsem ho dobře, byl tmavý, na rozdíl od zbytku zdejší krajiny. Bouře byla v plném proudu, stačila jedna nepozornost a já bych ztratil stopu.
Tu už jsem nejspíš ztratil, budu dlouze hledat cestu zpátky. Ale byl jsem rozhodnut a přesvědčen o tom, že to bez obav určitě zvládnu. Mrskl jsem proto zadkem a nechával za sebou jen sníh, který jsem odkopával. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem doufal, že se mi to podaří. Nebyl jsem přece nezkušený mladý lovec. Měl jsem zkušeností na rozdávání a určitě bych je dokázal předat i dalším. Ale teď jsem si přišel jako neschopné vlče, které se snažilo vzít někomu klacík. Takhle jsem nikdy dopadnout nechtěl, ale neměl jsem na vybranou.
Kličkoval jsem mezi kopci sněhu. Netušil jsem, co se pod nimi schovává. Možná keře, možná i něco horšího. Predátoři? Netvoři? Nechtěl jsem nad tím příliš přemýšlet. Tohle místo bylo stejně zvláštní, jako můj momentálně zničený duch. Ale zajít, který pelášil přede mnou vypadal až moc živě na to, než aby to byl pouhý přelud. Zajiskřilo mi v oku. Pár metrů před námi se tyčí velká sněžná stěna. Zajíc bude mít co dělat, aby neskončil v mých spárech. Ale právě tohle byla jedna z mých příležitostí, jak ho chytit. Nesmím ale zazmatkovat. Každá chyba tady může dopadnout tragicky. Přidej páru. Varoval mě hlas, nadále jsem nechal veškeré své pudy v pozadí. A vyrazil.

Cvakl jsem zuby po své pravici. Ale chytl jsem jen další sníh. Sakra. Ve vzduchu jsem viděl pár ptáků, ale byly až moc vysoko na to, abych je dokázal chytit. Proto jsem se brodil sněhem dál. Když v tom jsem pod svou tlapou ucítil něco, co bych považoval za mrtvolu. Zastavil jsem se a začal při tom hrabat. Možná v domnění, že tam opravdu něco je. Po několika minutách jsem měl celkem obsáhlou díru. A pod ní se tyčila zmrzlá mrtvola, nejspíš lasice. Byla celá ztuhlá a nejspíš pěkně stará. To vzít nemůžu. To by mi Moonlight dala, abych jí donesl tohle. Chtělo to čerstvé maso, teplou krev. Proto jsem mršinu znova zahrabal. Když budou chtít, lišky jí určitě sežerou, jestli tu nějaké jsou.
Neztrácel jsem hlavu, i když jsem cítil, že pomalu a jistě slábnu. Doléhala na mě převážně psychika, cítil jsem se jako budižkničemu. Že za nic nestojím, ani za to nakrmit vlastní rodinu. Minuty, hodiny ubíhaly rychleji, než jsem si dokázal představit. Moji potomci jsou někde v úkrytu s krkavčí matkou. Nebo naopak s láskyplným objetím se tam k nim choulí? Neskutečně mě žralo, že jsem netušil, co se tam vlastně děje. Vyskočil jsem na vyvýšeninu a kupodivu jsem se ani nepropadl. Jaký zázrak se mi stal. Udeřil mi do boku však ostrý vítr, který mě donutil seskočit zase dolů.
Ta zima byla neskutečná, zarývala se mi do kožichu a při pomyšlení, že nejspíš bude ještě pár hodin při síle... Při tom pomyšlení se mi zvedal žaludek. Teprve až v poslední, temné chvíli jsem uviděl něco, co vypadalo docela dobře. Siluetu zajíce. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli to je zajíc, ale rozhodně to vypadalo až moc živě na to, než abych aspoň nezkusil se rozběhnout jeho směrem. Chytím ho! Ihned jsem si přislíbil a pelášil si to zasněženou krajinou za ním. Sem tam jsem měl problémy se vejít do úzkého prostoru mezi stromy. Sníh byl vysoký a já musel poskakovat jako polární liška, při lovu myšáka. Zajíc mě očividně zbystřil. Byl menší a lehčí, proto mu to po sněhu pelášilo mnohem lépe, než mě. Byl jsem velký a pomalý, ale neztrácel jsem bojovného ducha.

Bílo přede mnou, bílo za mnou. Kam až musím sáhnout, abych se dostal tam, kam potřebuji? Kam až musím zajít, abych našel potravu pro svou rodinu? Cítil jsem se zničeně. Jako bych nebyl schopný ničeho, ani fungovat. Blouznil jsem v té nekonečné temnotě, která byla obalena do nevinného bílého pláště. Proklínal jsem každý další krok. Proklínal jsem se. Proklínal jsem Moonlight. Z toho blouznění jsem možná i začal šílet. Šílet tak moc, že jsem si začal broukat smutnou báseň.

"Bílé peklo už mě ničí,
v úkrytu Moonlight křičí.
Vlčata snad žijou ještě,
než je chytnou kleště.
Bouře stále ještě sílí,
kam až sahají mé míry?
Konec můj už se blíží,
dostanu se do potíží?"

Ještě aby ne. Můj hlas mi byl už zcela cizí. Jako bych to nebyl ani já. Toulal jsem se krajinou, po které jsem kráčel jako každý jiný. Ale tohle bylo jiné. Cítil jsem se tak sám, tak odcizen. A to jsem měl jednoduchý úkol. Ulovit něco k jídlu. Ale čím blíž jsem tomu byl, tím jsem byl dál od vlastní rodiny. Moonlight měla volnou tlapu v úkrytu, jak dlouho vydrží nejíst? Zvládne to? Zvládne nebo se můj dávný sen navždy zřítí z útesu? Nedovolím jí to! Nedovolím jí jim ublížit! Sakra Tonresi seber se! Nevyřváněj smutnou píseň. Zapoj veškeré smysly, pojď ještě bojovat. Na pokraji sil jsem šel dál. Chůze ve sněhu mě unavovala, ale při pomyšlení na má vlčata jsem dostával síly navíc. Jako kredit, pro který na škole každý prahne.
Rozběhl jsem se přímo za stínem, za kterým jsem se hnal. Bude to snad zvěř, po které jsem tak prahl? Po které jsem šel už dlouhé minuty? Ne-li hodiny? Bouře sílila, ale to i já. S každý dalším skokem jsem prahl po krvi mnohem víc. Toužil jsem to zvíře zabít pro Moonlight, ukojit její hlad a její choutky. Aby jí přešla ta temnota, která se jí každým okamžikem prohlubovala. Já to zvládnu! Pro ně! Měl jsem ten obrázek drobných tělíček neustále před očima. Jako denní chleba. Jako zdroj síly.

Tlapa mi zajela pod sníh a já se opět dostal do komplikací. Převalil jsem se na rameno a hned po té upadlo do sněhu i mé tělo. Zase jsem vyšlápl nějakou díru, nebo něco, kam mi tlapa zajela. A já tak ztratil koordinaci pohybu. Upadl jsem a hlava mi zajela do sněhu. Ihned jsem ucítil další studenou sprchu. Sněhové vločky se i nadále rozhodly otravovat mi tenhle život. Díval jsem se směrem k nebi a sám sebe proklínal. Proč jsem to nechal zajít tak daleko? Vážně jsem byl tak neschopný, že nenasytím vlastní rodinu? Dá se to vůbec takhle nazvat? Ležel jsem tam zcela bez špetky chuti k životu. Sledoval jsem nebe, přemýšlel nad tím, co jsem komu provedl. Zda-li jsem v tomhle zasněženém pekle sám? Bouře byla krutá, tvrdá a chladná. Určitě by vyškolila nejednoho vlka. Ale já měl vůli žít, já to nedělal pro sebe, já to dělal pro ně.
Na moment se mi v jednom oku zaleskla slza. Byla to slza naprostého osobní zklamání. Hnal jsem se tu za stínem, možná i za zvěří. V bouři se lovilo opravdu těžce, kór když jsem netušil, kam mohu a nemohu stoupnout. Když se vlk cítil osamělý, nakonec zkusil jen jedno. A to co je pro něj tak přirozené. Začal jsem žalostně výt, v domnění, že bych se odsud někdy mohl dostat. Jako bych doufal, že nějakou zvěř tohle vytí ke mě přivolá. Dokázal bych se teď poprat s čímkoliv. I když jsem byl na pokraji sil, cítil jsem, že za svou rodinu bych položil i život, kdyby to bylo nutné. A pokud by to znamenalo potravu pro ně.
Po pár minutách jsem toho nechal. Musíš pokračovat. Můj hlas byl neodmyslitelný se mnou. Někdy jsem ho měl rád, někdy jsem miloval svou hlavu. Ale občas bych jí umlčel. Věděl jsem ovšem, že má pravdu. Jestli mě má tohle prověřit, prověří mě to skrz na skrz. Šel jsem dál, sněhem, i bouří. Možná navždy ztracen, ale přesto udělám všechno co musím, abych splnil svůj úkol. Mlčky jsem pokračoval dál, rozhlížel se a hledal stopy po nějakém životě. Zastavil jsem se až po několika metrech. Zůstal jsem stát a nechal, ať mě sníh obalí. Hnědo béžovou srst tak bílá zcela skryje. Šel jsem na to jinak, možná bych s touhle technikou mohl ulovit něco úspěšněji.

Běžel jsem, snažíc se ulovit potravu pro vlčici, která se mi starala mezi tím o vlčata. Snad starala. Ale možná jsem se hnal za stínem. Čím blíže jsem byl, tím víc jsem cítil, že jsem pozadu. Když už to vypadalo, že bych mohl být blízko, stín jako by se rozplynul. Točil jsem se snad v nekonečném kruhu? Tohle by nevymyslel ani největší ďábel v těchto končinách. Udýchaně jsem se na chvíli zastavil, zcela zmaten veškerou situací. Přišlo mi, že se opravdu točím ve věčném kruhu. Snažil jsem se najít jídlo, ale možná tady honím jen sám sebe. Přemýšlel jsem nad tím, co udělám, když nic nenajdu. Bylo to krajní řešení, ze kterého mi bylo opravdu špatně. Nenáviděl jsem tuhle možnost, byla mi proti srsti. Ne, takhle přece nezklamu, takhle zklamat ani nesmím. Vzchop se, něco tady najdeš! No tak Tonresi! V hlavě jsem měl ten nepříjemný hlas Moonlight. Která stále kňučela, že má hlad. Doslova mě to nakoplo, abych se dal střemhlav zase do hledání potravy.
Nos jsem dal až k půdě a hledal stopu. Osud je k tobě krutý, ukaž mu, že něco umíš! Zavrčel jsem pro sebe. Vyfoukl jsem čumákem vzduch a rozvířil tak poprašek sněhu na první vrstvě půdy. Chvíli mi to trvalo, ale našel jsem něco, čeho bych se mohl chytit. Vonělo to až moc pravě, než abych se na to vykašlal. A tak jsem se dal cestou, která by mě mohla stát i život. Ale hodlal jsem to podstoupit, hodlal jsem to aspoň vyzkoušet.
Ve sněhu jsem konečně viděl aspoň malé stopy. Že by náznak štěstí? Durch mokrý jsem cítil na svém těle už únavu. Běžel jsem už dlouho a za čím? Za ničím. Teď už to musí klapnout. Prostředí mi už bylo tak známé, že jsem si v hlavě nedokázal ani vzpomenout, jestli znám i nějaké jiné. Jediné, co pro mě teď bylo důležité byly vlčata, v úkrytu. A kterým šlo možná i o život. A možná o něj i přijdou, jen kvůli mě. Jen kvůli tomu, že jsem si nenachystal maso pro Moonlight. Že jsem nebyl připraven na roli otce? Jak málo stačí k tomu, aby se život obrátil vzhůru nohama? Přemýšlel jsem se zamračeným výrazem. To už jsem byl na stopě něčemu většímu. Konečně.

Udělám pro ně všechno, Moonlight se pak sama rozhodne, co bude pro ni lepší. Ale zachráním je, všechny tři. Zcela rozhodnut, možná až smyslů zbavený. Cítil jsem vztek, ale zároveň jsem i trpěl za vlastní blbost. Mohl jsem tomu předejít, mohl jsem se lépe nachystat. A nemusel jsem tady riskovat život. Najednou mě zavalila jedna větší sněhová pokrývka. Bouře byla nesnesitelná a já se najednou ocitl pod peřinou. Cítil jsem těžkost, která mě tlačila čím dál tím níž. Byl to snad záměr?
Snažil jsem se vyhrabat zpátky nahoru. Pokrývka byla mnohem větší, než se na první pohled zdálo. Nahoru! Sakra! Zavrčel jsem. Bylo mi to proti srsti, ale vyhrabat jsem se nahoru musel. Odkud se to vzalo? Spadlo do z nebe? Donesl to vítr? Možná jedno, možná druhé, tady šlo ale o sekundy. Pokud by byla nějaká taková další vlna, už bych se nemusel ani pohnout. Z plných sil jsem hrabal vzhůru. Snažíc se najít otvor, ze kterého bych mohl vylézt. Kromě černé tmy jsem ale neviděl nic. Teprve až po další půl minutě mi tlapa vyletěla do prázdna. Vyhrabal jsem se zase napovrch. Musel jsem si díru zvětšit, vzhledem k mé velikosti jsem se vyškrábal zase nahoru. Zastříhal jsem ušima. Ucítil jsem zase ten pichlavý vítr, který mi čechral mokrou srst. Sněhové vločky, které jako by na mě někdo seslal prokletím. Vyskočil jsem ven a začal se kutálet z vyvýšeniny zase dolů. Ucítil jsem podobně tvrdou půdu, po které jsem do teď spokojeně chodil. Měl bych si na to příště dávat bacha. Pokrývka byla opravdu větší, nejspíš spadla i ze stromu a já si toho jenom nevšiml. Světla byla zase všudy všeho dost. Dělám to pro ty vlčata. Zopakoval jsem si zase, jako by mě to ani neomrzelo. Ne, něco takového neomrzí nejspíš nikdy. Znova jsem se dal do pohybu, snažíc chytit stopu. Mezi stromy jsem uviděl siluetu něčeho, co se pohnulo. Že bych konečně narazil na aspoň malé štěstí v tomto zasněženém pekle?
Vydal jsem se přímo tam. Lehce jsem se začínal už ve zdejším prostředí ztrácet. Tím, že jsem za sebou neviděl stopy, sněhová pokrývka je zcela ničila, mi to stěžovala. Ale nos mě i nadále poslouchal celkem úspěšně. Svá vlčata najdu i na druhém konci světa. Pokud budou naživu. Stále jsem měl v hlavě drobný majáček, který mě upozorňoval na to, že mi pomalu a jistě dochází čas.

Sněhová bouře se zhoršovala, neviděl jsem prakticky na krok. Zůstal jsem proto stát, zapřel jsem se nohama a mrazivou a zasněženou půdu. Vítr sílil, bylo tady obdivuhodné sněžné peklo. Přivřel jsem oči a ještě víc zaryl drápy do země. Musím se o ně postarat, musím jít dál. Myšlenky se mi do hlavy hrnuly zcela samy. Ale takhle to ve skutečnosti nefungovalo. Myslí jsem byl někde jinde a tělo jen získávalo další a další šrámy. Kožich jsem měl už zcela promočený a těžký. S každým dalším krokem, jako bych cítil, že to nejsem ani já. Byl jsem mnohonásobně těžší a občas jsem měl pocit, jako by mi za lopatky seděl slon. A ten si to doslova užíval.
Žádný motivační proslov jsem momentálně neměl. Před sebou jsem měl vidinu jen toho něco tady venku najít, ulovit to a donést zase zpátky. Něco venku být musí. Nebyl jsem snad jediný blázen na světě, který se uprostřed sněžné bouře rozhodl jít lovit. Nerozhodl, bylo mu to poručeno. A s každou další minutou jsem měl pocit, že selhávám. Nebo už jsem selhal? V tuhle dobu už by má vlčata mohla být mrtvá a Moonlight ukojila svůj hlad. Nebo naopak se láskyplně o ně stará a čeká na můj příchod. Tak jak to má být? Jak to je? Toužil jsem se vrátit zpátky, ale s prázdnou jsem se vrátit nemohl. V zimě bylo obtížné najít potravu. Ve formě bobulí? Po těch je v zimě docela velká absence. Jednalo se jen o maso, ale i to bylo převážně ukryto ve svých doupětech.
Musím jít dál, udělej to pro ně. Znova jsem se dal do pohybu. Když v tom mi nohy zapadly do hlubokého sněhu. Narazil jsem na nějaký sráz. Musel jsem váhu přenést na zadní část těla a pořádně se zvednout. Možná konečná? Tudy cesta nevede, tvor, kterého jsem pronásledoval tudy určitě nešel. Jindy bych ho stopoval za pomoci stop, teď to ovšem nešlo. Bouře byla tak silná, že skrývala i mé vlastní stopy. Měl bych se vracet stejným směrem, třeba něco najdu. Otočil jsem se a mířil pomalu zpátky. Nos jsem měl ovšem v plném provozu, hledajíc zajíce, nebo aspoň lasici, která by ukojila hlad té vlčice, pro kterou jsem tohle všechno vlastně dělal. Proč jsem se nepřipravil dřív? Mohl jsem se tomu všemu vyhnout? Zpytoval jsem svědomí, byl jsem skoro na dně. Nevědomost z toho, co se děje v úkrytu. A já tady, uprostřed bouřky někde... kdo ví kde.

Kdo by to byl řekl, že takhle dopadnu? Proč bych nemohl mít normální rodinu? Možná Moonlight opravdu přijme svou roli v tomto světě. Všechno se spraví. V ní se probudí mateřský pud. Kéž bych věděl to, co jsem věděl. Kéž bych jí nikdy nepotkal. Nejspíš bych nikdy nemohl usednout na samotný trůn po mém otci, díky nezbarveným očím. Ale i tak jsem měl poměrně kladné vyhlídky. Mohl jsem žít, jako žil můj otec. Ale ne, já žil takhle, s Moonlight po boku. Nejistě jsem našlapoval na sníh, který pod tíhou mých tlap příjemně křupal.
Uši jsem měl stáhnuté skoro až u těle, aby mi do nich nefoukalo. Bylo to nepříjemné. Sem tam jsem nosem hrábl do sněhu, tlapou jsem okryl vrstvu sněhu. Hledal jsem tam nějaké nory, stopy po nějaké živé bytosti, kterou bych mohl ulovit. Měl jsem tak sevřený žaludek, že jsem ani já sám neměl hlad. Jediné po čem jsem toužil bylo, aby se Moonlight najedla a pak přestala žvanit o tom, o čem vlastně mluvila. Kéž by na chvíli byla zticha a užívala si roli, kterou právě získala. Spousty vlčic s tím mohou mít problém, ona neměla a takhle to podělala.
Byl jsem zahleděný do svých myšlenek. Musel jsem pracovat se spoustou myšlenek. Skutečností, které se mohou stát, které mohou vůbec nastat. A za všechno jsem vlastně mohl já. A jen já, že jsem podlehl. A teď jsem měl krásné tři vlčata. Otočil jsem se za sebe, někde tam leží s krkavčí matkou, nebo se snad změnila? Může se opravdu změnit? Opravdu jsem si přál vidět, jak vypadá opravdová mateřská láska. Protože ani já sám jsem jí od své matky nikdy pořádně nezažil. Povzdychl jsem a šel dál. Měl jsem za to, že jsem možná zachytil slabý pach nějaké zvěře. Proto jsem na nic nečekal a vydal se jí v patách. Snad není daleko. Myšlenka zůstala ovšem viset ve vzduchu. Jak daleko budu muset jít, abych něco chytil? Najdu pak zpátky cestu do úkrytu? Nasytím hladový krk matky mých dětí? Proč je všechno tak těžké? Hlas, jako by se mi někde vryl do žil. Ale stále mi to dodávalo sílu jít dál. A půjdu tak daleko, jak jen to bude možné, abych ochránil to, na čem mi nejvíc záleží. Na vlčatech, abych jim dal to, co mě rodiče nikdy nedali. Abych jim dal i to, co jim Moonlight nikdy nedá.