Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Uhelný hvozd

Vyšel jsem z lesa, který se mi ještě teď lepil mezi prsty. Nepříjemně jsem s nimi zamával, ovšem nic se nedělo. Mokrá půda jasně ukazovala, že tady dominuje. A na tmavých tlapkách se to drželo, jako čert kříže. Musel jsem počkat než najdu vodu, abych se mohl pořádně umýt. Dal bych tlapu do ohně za to, že jsem to měl i všude na kožichu. Ale potřeboval jsem se vykoupat, i teď v podvečer. Po návratu z mé... smrti? Nebo jak správně to nazvat, jsem si nepřišel ve své kůži. Možná by mi to mohlo trochu pomoci k tomu dostat se do starých kolejí. Nebo že bych měl naskočit do zcela nových? To uvidíme časem. Povzdychl jsem si a při tom kráčel dál.
Dostal jsem se na louku, louka už byla skoro zazimovaná. Květiny už byly odkvetlé a půda byla nasáklá vodou. Čvachtalo to, ale ne tolik, jako například v bažinách. Ha! Vzpomínka. To byl důkaz toho, že se mi pomalu a jistě vrací i paměť. Nejenže jsem si pamatoval, jak jsem umřel, ale vracelo se to jako bumerang, všechno. Neměl jsem tři vlčata, jen jednoho. Tristana, o kterého jsem se staral. Začínalo mi to pomalu a jistě dávat smysl. Lehce jsem pokřivil nos. Přede mnou se tyčila pláň, která se leskla ve večerním svitu. Voda! Rozklusal jsem se, ať jsem tam co možná nejdříve.

// Ohnivé jezero

// Savana

Když jsem vstoupil do lesa, který se mi naskytl k prozkoumání, zastavil jsem se. Tvář se mi zamračila a já čenichal. Něco tady nehrálo, cítil jsem ve vzduchu popel, jako by tu před nedávnem hořelo. Ale půda se zdála být uhašená. Tlapou jsem hrábl do země, na jehož povrchu byl ještě slabý popel, který se mi usazoval na polštářcích. Drobná vrstva poprašku spadla na zem. Tlapu jsem vrátil zase zpátky. Kde to jsem? Přišlo mi, jako bych byl v jiné dimenzi. Stále jsem se neorientoval tak, jak bych si přál. Ale snažil jsem se ze všech sil. Kdykoliv jsem se ohlédl, jako bych zapomněl kudy jsem přišel. Zvláštní prokletí, na kterém si někdo dal určitě záležet. Ale já nebyl ten, co by se hned z čista jasná vzdával. Naopak, já budu bojovat do posledního dechu. Řekl jsem si razantně.
Zavrávoral jsem, což byl impulz k tomu, abych pokračoval na své cestě dál. Neměl jsem směr, jen jsem toužil někoho potkat a pobavit se s ním. Zjistit zase další informace o smečkách a kdo ví, třeba i na nějakou konečně narazit. Prohlédnout si možnosti a zjistit, jestli bych tam mohl žít a být k užitku. Ale nejdřív se musím vymotat z tohohle pekla. Zavrtěl jsem hlavou, musel jsem si jí i otřít o tlapku. Když jsem tam chvíli stál a hlava kupodivu nebolela, zaregistroval jsem hluk. Mohla to být i řeka, nemohla být zrovna daleko. Ano.

//Liliový palouk

// Mangrovy, přes Eucaliptový les

Už bych měl být někde na severu ne? Kudy je vlastně sever? Snažil jsem se vidět přes koruny stromů, ale bylo to těžší a těžší. Stále jsem se motal v kruhu, jako by někdo narušil můj orientační systém. Je to vůbec možné? Nejistě jsem našlapoval po povrchu, snažíc na sebe nijak neupozorňovat. To poslední by bylo, kdybych na sebe nalákal nějakého medvěda, zase. Při tom pomyšlení mi naskakovala husí kůže a nechtěl jsem se tím dlouho zaobírat.
Žaludek mi kručel hladem, ale víc jsem toužil po vodě. V krku se mi už netvořily ani sliny, takže se s tím vyjít dalo jen horko těžko. Vyšel jsem z lesa ven a přivítala mě rozlehlá travnatá pláň. Kdybych si neuvědomil, že je to vlastně tráva, řekl bych že jsem se dostal zpátky do pouště. Naštěstí po delším zkoumání jsem byl vyveden z omylu.
Vyšel jsem ven z lesa a dal tak této oblasti vědět, že tu procházím. Mohutné velké tělíčko kráčelo přímo skrz. Uprostřed celé louky jsem viděl mohutný strom. Chvíli jsem ho tak pozoroval, ale nakonec jsem se k němu nevydal. Možná to byla nějaká kuriozita zdejší, ale já hledal převážně vodu. A voda u toho stromu určitě nebude.

// Uhelný hvozd

// Miniaturní lesík

Postavil jsem se k hranici lesa. Tlapy jsem měl namočené ve vodě a rozhlížel se. Vzduch byl tady jiný, než v lese. Neuměl jsem ho plně identifikovat. Možná i voda byla jiná, ale to jsem neuměl posoudit, díky mému postižení. Ale nos mi naopak fungoval. Po krátkém bádání jsem si uvědomil, že je to vlastně slanost. Sklonil jsem hlavu, voda se nedala absolutně pít. Nakrčil jsem nos a při tom ho zvedl zase nahoru. Tohle mi nestačí. Projelo ihned hlavou. Otočil jsem se zpátky k lesíku, ani tam nenajdu zdroj mé pitné vody.
Viděl jsem i několik malých ostrůvků. Možná to byla něco jako bažina? I když voda vypadala, že je hlubší. Nechtěl jsem po tom bádat. Vypadalo to i dost nebezpečně vydat se vstříc moři, nebo oceánu? Nebyl jsem na tom silama tak dobře, abych to zvládl bez větších problémů. Proto jsem se tu moc dlouho nezdržoval a raději jsem se chtěl vydat do vnitrozemí. Ale dokážu ho najít? Tady byl konec... To zvládnu, jen se nesmím otáčet. Polkl jsem na sucho. To zvládnu, v lese něco bude určitě. Orientuj se nějak. Otočil jsem se a zamířil do blízkého lesa, jednou nohou jsem tam už teoreticky byl.

// Savana, přes Eucaliptový les

// Konec světa

Bylo mi čím dál hůř, na chvíli jsem prostě musel zpomalit. Jakmile jsem zahlédl první stromy, přišlo mi to jako něco fascinujícího. Stále jsem měl za to, že je to jen díky té poušti a horku. Že mi to lezlo na mozek a tohle všechno byl jen sen. Ptáci, zpívající hory, zkrátka vše. Ale nebylo tomu tak. Jakmile mě přivítal les, něco ve mě se hnulo. A řeklo mi, že jsem se posunul zase o level výš. Neměl jsem ještě zdaleka vyhráno, ale měl jsem dobře našlápnuto. Měl jsem v hlavě solidní guláš. Netušil jsem, jestli jsem tudy už šel, nebo jsem to možná i zapomněl. Vše, co jsem zatím prošel jsem měl v mlze a neuměl jsem si to plně poskládat. A když jsem se snažil, hlava se jasně ozvala s bolestí, abych toho nechal.
Zavrčel jsem si pro sebe pod nosem a prolézal mezi stromy. Nijak jsem se nerozhlížel, listí už pomalu padalo, za chvíli tu bude zima. A já jsem byl stále tady. Nenavštívil jsem zatím ani jednoho boha, ale stihl jsem umřít. I to se dalo považovat za docela dobrý úspěch. Ale co dál? Zmateně jsem se díval po malém lesíku, který jsem prošel už asi třikrát a neuměl jsem se plně zorientovat. Stále jsem měl vyschlo v krku a toužil jsem se někde napít, sklonit hlavu. Hledal jsem nějakou tůni, která by mi s tím mohla pomoct. Ale kromě zabahněných kaluží, do kterých se mi nechtělo, ani ťuk.
Mezi stromy jsem však uviděl něco lesklého. Obloha mi ještě dávala trochu světla, proto mě to k tomu lesklému povrchu táhlo víc, než je zvykem.

// Mangrovy

// Zpěvné věže

Několikrát jsem zamrkal. Měl jsem mžitky před očima. Zároveň jsem toužil po doušku vody, který by mi mohl projít krkem. Ale tohle prokletí stále nekončilo. Dostal jsem se do míst, do kterých by se možná neodvážil ani nejsilnější vlk. Už jsem neslyšel tolik hluku ze sousedních hor, místo toho to vystřídali dravci na obloze. Nejistě jsem zvedl hlavu a pozoroval tak oblohu. Byla plná větších i menších dravců, kteří čekali na svou příležitost. Možná i na mě.
Jsem mrtvý? Možná mě nevidí. Napadlo mě. Zase mě chytala drobná úzkost a proto jsem se pohyboval mnohem rychleji, než před tím. To ale znamenalo rychlejší myšlenkové pochody. Během chvíle jsem úplně zapomněl, kudy jsem šel a kam bych měl jít. Ale toužil jsem se odsud co nejrychleji dostat. Nebyl jsem ve své kůži od té nehody. A netušil jsem, jestli se do své kůže ještě někdy dokážu dostat.
Bojovat za svůj život bylo ovšem důležité. Pro mě z neznámého důvodu jsem byl stále ještě tady. Něco se po mě chtělo, něco abych udělal. Zima se nebezpečně blížila a já bych se měl rozhodnout, co nebo komu dám šanci. Zamlaskal jsem. Kousek ode mě něco zavrčelo, mohl to být nějaký predátor. Snažil jsem se být proto co nejtišší a dostat se odsud. Ovšem hlava, která se mi stále motala na tom nebyla zrovna nejlépe. Záchytné body, dej si záchytné body a bude to v pořádku. Stále jsem se musel napomínat, abych na něco nezapomněl. I když jsem něco už určitě zapomněl.

// Miniaturní lesík

// Prstové hory

Prolézal jsem stále dál a dál. Nechtěl jsem se otáčet, kdykoliv bych to udělal věděl bych, že jsem se ztratil. Hlava mě stále neskutečně třeštila. A opakoval jsem si neustále ty stejná slova. Smrt, Litai, medvěd, Moonlight, vlčata, záhrobí. Konečně jsem měla ale chvíli času na to popřemýšlet nad tím podivným snem. Nebyl to sen, Lilac by mi dala za pravdu. To co se mi stalo se opravdu stalo. Kdykoliv jsem se podíval na svůj bok, zabolela mě ta myšlenka. Toužil jsem vidět zase Litai a vědět, že je v pořádku. Přece jen to byla moje vina a za blbost se platí.
Zavrtěl jsem hlavou. Došel jsem k horám, které jasně ukazovali, kdo tady tomu velí. Vítr si pohrával s tóny, které mi duněly v uších. Jindy bych to možná i ocenil, dnes mi to trhalo rodidla, které jsem ani neměl. Za co mě trestáš? Zachvěl jsem se. Čím déle jsem to poslouchal, tím víc jsem toužil být odsud co nejdál daleko. Ale motal jsem se jako ožralý pes. Některé hory jsem obešel kolem dokola i dvakrát, než jsem si to uvědomil. Všechno si bylo tak podobné, že bylo těžké se v tom zorientovat. Buď silný. Motivační řeč jsem měl nacvičenou, ale pro ostatní. Osobně jsem těm žvástům moc nevěřil. A možná bych měl přestat důvěřovat tolik i okolí. Nebo jsem byl jen bláznem na onom světě? Co věřil ještě ve špetku dobra?

// Konec světa

// Poušť

Zamotaly se mi nohy a opět jsem nemotorně spadl. Do písku jsem zabořil nos a myslel jsem si, že už se odsud snad nedostanu. Ta poušť mě dokonale zmátla. Ale když jsem se znova postavil, stál jsem před podivnými hory. Zvědavě jsem zamrkal a díval se do výšin, které jasně naznačovali, že tady dominují právě ony. Je to možné? Zamyslel jsem se. Když jsem se otočil, měl jsem za sebou poušť, ve které jsem se motal dlouhé hodiny. Večer padal celkem rychle. Byl to večer? Nebo ráno? Já už ani nepoznám, co je za část dne. Byl jsem tak zmatený, že bych si nejraději nafackoval. Ale nemohl jsem, musel jsem přežít a žít dál.
Moonlight, mrtvá, vlčata, Litai, medvěd, smrt. Promlouval jsem si v duchu a při tom jsem zamířil do hor. Když skrz ně projdu, budu dostatečně daleko od té prokleté pouště, nebo jak to vlastně mělo být? Potřeboval jsem se trochu vzpamatovat. Když se zastavím, v ten okamžik mě neskutečně začne bolet hlava. Nemohu takhle zůstávat stát dlouho.
Prolezl jsem skrz pár hor a snažil se najít nějakou cestičku. Čím víc jsem tam ale kličkoval, tím víc to bylo nemožnější. Motal jsem se v kruhu, nemoct najít žádné východisko. Až do krátké chvíle, kdy jsem narazil na trochu jiné hory. Je to zkouška? Může za to poušť? To byl první impulz, co mi šel do mysli. Ale nakonec jsem se nechal zlanařit a šel jsem to prozkoumat. Nemohl jsem zůstat stát.

// Zpěvné věže

// Narrské kopce

Neohlížel jsem se, to by byla největší chyba. Při pomyšlení, že bych se otočil a tam byly zase ty hory se mi dělalo zle. Netoužil jsem se tu motat věčně, i když na mě padlo zrovna takové prokletí. Medvěd, smrt, Litai, zima, Moonlight, vlčata. Slova nabrala trochu jiný směr, ale přesto zůstávala stejná. I když se pořadí změnilo, stále jsem cítil vinu. Obrovskou vinu za to, co se stalo. A nejspíš mě to bude zžírat ještě dlouho.
Poušť byla v tuto chvíli velmi horká. Slunce svítilo a zdá se, že teplota tady je mnohem vyšší, než kdekoliv jinde. Jazyk jsem měl přilepený na patře a snažil se nespadnout do mdlob. Musíš si to zasloužit, nemůžeš tu jen tak ležet a umírat. Dostal jsem druhou šanci, kterou bych měl popadnout za pačesy. A nehodlal jsem se s tím jen tak smířit. Hodlal jsem žít naplno, dělat zase rozhodnutí, jako v mládí. Dovolit si dělat chyby, ale naopak je i napracovat. Nehodlal jsem se už držet zpátky. Pokud tady mám žít, bude to naplno.
Opět se mi zamotala hlava, ale v tuhle chvíli jsem se postavil a stál. Zavřel oči a počkal až to přejde. Hlava mi říkala, že bych měl změnit směr, ale nohy šly a pokračovaly ve směru, který jsem původně udal. Původně jsem myslel, že narazím na nějaké jezero, nebo vodu. Ale místo toho jsem se dostal do míst, o kterých se mi ve snu ani nesnilo. Přičemž jsme se možná na malou chvíli přestal motat v kruzích, nebo jsem snad našel konečnou?

// Prstové hory

// Poušť

Zůstal jsem stát před horami. Ne, ne! To ne! Šel jsem správným směrem! Proč jsem zase tady? Zmateně jsem zavrtěl hlavou a při tom se mohl vztekat na sebe. Znova mě to doneslo až k horám a já netušil proč vlastně. Mám za tím snad něco hledat? Má to nějaký důvod? Pokud jsem zase tady, možná tady na mě čeká nějaká odpověď. Napadlo mě. Ale to byla absolutní blbost. Zkrátka jsem nedával pozor a šel jsem zase zpátky, místo toho abych šel dál. Zamračil jsem se a pokračoval k horám. Jako bych snad doufal, že bych tu měl něco najít.
Vyšel jsem pár metrů nahoru, abych se mohl rozhlédnout. Kdykoliv jsem si chtěl ale zmapovat cestu, začala mě neskutečně třeštit hlava. A tak jsem toho musel nechat. Sklopit můj černobílý zrak a spoléhat se na vlastní instinkty, které mi v tuhle chvíli vůbec nepomáhají. Místo toho mi to dávají pěkně sežrat.
Otočil jsem se zadkem k samotnému vrcholu hor. Teď půjdu pořád rovně a dojdu od hor pěkně daleko. Nesmím změnit směr. Neustále si to musím opakovat a jít rovně. po větru, který tady vlastně nefoukal. Kráčel jsem zase směrem k písku, k poušti. K peklu, kterému jsem byl právě teď vystaven. A ve kterém možná ještě několik hodin budu muset být připoután. Budu muset? Nebo navždy? Měl jsem si života vážit více? Ne, nic bych asi nezměnil. Mlaskl jsem a zastříhal při tom ušima. Jednoduše jsem šel, stále opakujíc si jedny a ty samé slova.

// Poušť

Dlouze jsem si zívnul. Přestal jsem hádat jakým směrem jdu už před několika hodinami. Motal jsem se v poušti a možná jsem byl už něčemu blízku, ale v ten okamžik jsem razantně změnil směr. Dýchal jsem jako smyslů zbavený. Sucho v krku mi neustále dávalo pocit, že se udusím vlastním dávivým kašlem. Záchvaty úzkosti se dostávaly hned po tom. Co bych měl udělat? Rozhlížel jsem se, neuměl jsem číst směry. Netušil jsem kde jsem a ani kam bych měl jít. Zkrátka jsem šel. V jednom okamžiku se mi zdálo, že jsem viděl blízké hory, ale na druhou stranu... nebyla to fatamorgána? Všechno je tady možné a já už nevěřil ničemu, ani nikomu.
Znova jsem se brodil v písku, snažil se nabrat poslední zbytky sil, které mě brzy definitivně opustí. Takhle nemůžeš skončit, nenech se. Zavrtěl jsem hlavou a při tom nasadil tvrdou tvář. Teď nebo nikdy. Jdi prostě rovně, nepřemýšlej nad tím, co je tam nebo tam. Někam dojdeš. Neustále jsem měl tendenci se motat v kruzích. Chodit ve vlastních stopách, ale teď jsem to chtěl udělat jinak a možná i lépe. Zmateně jsem se rozhlédl tam a zpátky. Ale nenechal jsem se svést z cesty.
Medvěd, Litai, smrt, Moonlight, zima, vlčata. Opakoval jsem si to stále dokola. Konečně mi to začínalo dávat smysl a já začínal přicházet na to, co se stalo. Stalo se mi přesně to, co se stalo mladické Lilac. Umřel jsem, umřel jsem při ochraně své nové kamarádky. Která je možná už také mrtvá, kvůli mě. Zemřel jsem, aby se mnou nasytil medvěd. Co ale sežral, když já jsem tady? Bádal jsem ve své hlavě a při tom šel dál. Čím víc jsem nad tím dumal, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem nepatrně zase změnil směr. Na druhou stranu.

// Narrské vršky

// Narrské kopce

Tlapa mi zajela pod písek a já ztratil koordinaci pohybu. Svalil jsem se k zemi a svět se mi začal opět točit. Šel jsem směrem, který mi teď byl záhadou. Kdykoliv jsem se otočil, stopy v mém písku už tam nebyly. Byl jsem naprosto dezorientovaný. Nemohl jsem sloužit své vlasti a zároveň jsem nemohl najít správný směr. Jako bych už neuměl číst z nebe, kde je sever a kde je jih. Ztrácel jsem se ve své mysli, ale i v tomto dění. Zcela zmaten jsem se točil v kruhu. Chodil jsem v kruzích a nebyly úplně velké.
Potřeboval jsem pomoc, ale zároveň jsem toužil vědět, kde to jsem. Tyhle končiny mi byly záhadou. Byl jsem stále v zemi, kterou jsem navštívil? Kde jsem byl zavražděn? Nebo mě bohové poslaly někam jinam a tohle má být jen pokračování pekla, které jsem kdysi začal? Kolik času uteklo? Mlaskl jsem a při tom sledoval hýbající se oblohu.
Převalil jsem se na nohy a zase se pomalu postavil. Bojuj, jinak umřeš a nedostaneš už žádnou šanci. Zamyslel jsem se. Co jsem znal a čeho jsem mohl využít? Kdykoliv jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, neuměl jsem udržet pozornost dlouho. Jako by se svět točil a já zůstal stát. Nebo se já točil a svět stojí? Otřel jsem si hlavu o přední nohu a zamrkal. Znova jsem se vydal do útrob pouště, snažíc se najít tu správnou cestu. Za co mě bohové trestaly? Možná jsem si svůj trest odpykal málo a tohle je jen následek. Motání se navždy v kruhu, nemoct už nikdy nikomu pomoc. Byl to můj nápad vytáhnout Litai na procházku. Umřela a já teď budu trpět v nekonečné samotě. Zastříhal jsem ušima. Nevzdávej to, Tristan by to nechtěl. Zamrkal jsem.

Kde je sever, kde je jih? Rozhlížel jsem se, slunce bylo posazené tak, že to nedávalo absolutně smysl. Nebo jsem ho jen neuměl přečíst? Kdy naposledy jsem četl hodiny ze slunce? To nemůže být tak dávno, býval jsem dobrým stopařem. Býval. Mlaskl jsem. Prošel jsem kolem hor asi třikrát, ale na samotný vrchol jsem se odmítal vydat. Něco mi říkalo, že tam se vydat ještě nemůžu.
Neorientoval jsem se kde jsem, netušil jsem kam bych měl jít. Toužil jsem se jen napít, ale kde hledat v těchto písečných končinách vodu? Kdykoliv jsem se podíval do strany, viděl jsem jen nekonečné duny a písky. Posadil jsem se a díval se na zašedlou krajinu. Byl tam medvěd. A věděl jsem, že mě zabil. Kdykoliv jsem se podíval na svůj bok, měl jsem tam od něj nehezkou památku na to, abych si vzpomněl, že jsem umřel. A že bych bohy už neměl znova zklamat. To byl určitě důvod, proč jsem tady ještě měl být, proč jsem tu zůstal mezi živými. Moonlight. Byla tam, v tom zasněženém pekle, pronásledovala mě. Měla hlad a měla u sebe tři vlčata. Ale já tři neměl, měl jsem jen jednoho syna. A Moonlight by se o ně určitě sama nepostarala. Byl to jako sen, který se mi stále točil v hlavě. Litai, dostala se od medvěda dostatečně daleko? Lápal jsem po dechu. V tom se mi zase zamotala hlava. Nemohl jsem sedět, musel jsem něco dělat, musel jsem jít.
Proto chtě nechtě jsem se vydal do mrtvého prostoru pouště. Rozhodně to bude znamenat delší cestu, ale někam se dostanu. Kolem hor jsem prošel určitě minimálně jednou, nebo dvakrát? Vodu jsem tu nenašel a zdá se, že ani přítomnost jiných vlků to tady neláká. Půjdu na sever. Vlastně jsem šel na západ, ale to nemusel nikdo vědět.

// Poušť

// Zapadlý kout Narrských vrchů

Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Tudy už jsem šel? Nebo nešel? Plácl jsem se tlapou po tváři, abych se trochu vzpamatoval. V tlamě jsem měl jako v polepšovně. Snažil jsem se aspoň trochu se napít vlastních slin, ale ani to nepomáhalo. Zmatenost nabrala na svých obrátkách a obrázky v hlavě se mi jevily jako jedna velká noční můra. Vlčata, kde jsou vlčata? Rozhlížel jsem se, jako bych je snad slyšel úplně za sebou. Ale písek zde dominoval a pokud si hlava ze mě nedělala blázny, před chvílí byla přece krutá zimní bouře, nebo ne?
Tím, že jsem se neorientoval jsem se dokázal smířit. Ale to, že jsem si nemohl vzpomenout co se dělo, to bylo snad ještě horší. Zavrtěl jsem hlavou, přičemž se mi hlava zamotala a já upadl do písku. Viděl jsem obrovské kopce, jejichž vrchol mi byl záhadou, kam až sahá. Jen jsem tam tak ležel a sledoval, co by nahoře asi tak mohlo být. Nebe? Peklo? Žiju vůbec? Musím žít. Mlaskl jsem a zavrtěl při tom hlavou. Ale já přece umřel.
Postavil jsem se znova na nohy. Prošel jsem kolem hor asi dvakrát a zabil tím i několik hodin. Sem tam jsem se zmateně ohlížel v domnění, že mě někdo, nebo něco sleduje. Ale nikdo tam ve skutečnosti nebyl. Vzpomeň si... víš moc dobře co se stalo. Promlouval jsem na sebe a při tom si povzdychl. Cítil jsem úzkost a strach. Lilac měla pravdu, v téhle krajině se dá opravdu zemřít, ale jak... jak o mně mohou bohové vědět, když jsem tu sotva chvíli? A proč mi dali druhou šanci? A kde to sakra sem? To byla ta správná otázka. A tak jsem se dal na další výšlap kolem hor, kolem kterých jsem určitě ještě nešel..

// Limbo

Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Pomalu jsem otevíral oči a dostával se zase k sobě. Mžouravým pohledem jsem bedlivě sledoval vše, co se mi naskytlo před očima. Byl jsem zmatený a bez sebe. Pomalu jsem se snažil poskládat se tak, jak by správný vlk měl patřit. Přišlo mi, že mé nohy mě absolutně neposlouchají a dělají si co chtějí. Po několika minutách jsem se konečně mohl trochu více pohnout. Pomalu jsem si stoupnul na nohy, hlava mě třeštila, jako by mi do ní někdo klepal kladívkem.
Měl jsem to hodně v mlze, mlčky jsem se rozhlížel a ztěžka oddychoval. Neorientoval jsem se, neměl jsem absolutně tušení, kde jsem. A možná v první chvíli ani kdo jsem. Co se stalo? Nechápal jsem. Snažil jsem se dostat se v mysli zpátky do minulosti. Čím více jsem se snažil, tím víc to bolelo. Hlava měla své vedení. Měl jsem vyschlo v krku, možná mi chyběl pitný režim. Měl bych najít vodu, ale kde jí tady hledat? Rozhlížel jsem se po okolí, zdálo se mi, jako bych byl na konci své cesty. Tělo mě abnormálně bolelo.
Pomalé záblesky před očima mi dávaly najevo, že to co jsem si nechtěl připustit byla pravda. Vše jsem měl ale prozatím zamotané, musel jsem si myšlenky trochu utřídit. Měl bych začít někde u té vody. Ta bude asi támhle. Přemýšlel jsem a díval se nějakým směrem, nakonec jsem se ale vydal na úplně jinudy. Začal jsem se motat kolem hory, přičemž jsem nevědomky motal se stále kolem dokola. Jako smyslů zbavený. Sem tam jsem ztratil koordinaci a tak jsem se převážel na jednu, či druhou stranu. Naštěstí jsem to ještě dobře vybral. A tak to žádná velká ostuda snad nebyla.

// Narrské všky