Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 5/5

Rue přišla chvilku po Jasnavě. Usmál jsem se na ni. "Zdravím Rue, už se zabydlujete?" Usmál jsem se na ni. Vypadala spokojeně. Její bílá srst ihned rozzářila úkryt. Očividně s Jasnavou taky strávila nějakou chvíli a se situací musela být určitě obeznámena. Bylo fajn, že tady Jasnava bude mít i její podporu.
Já jsem pak dal prostor a zůstal jsem chvíli u východu. Sledoval jsem venku počasí, byl jsem nejistý. Za chvíli padne noc. Neměl jsem v úmyslu spát. Moje porucha spánku by ostatní možná jenom děsila a já bych si stejně pořádně neodpočinul. Co je tohle za počasí? Přemýšlel jsem. Zvedl jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem uslyšel že nás Jasnava volá. Ihned jsem se otočil a zamířil zase zpátky dovnitř. "Jasnavo, děje se něco?" Zeptal jsem se ihned a starostlivě jsem se na ni podíval. Podíval jsem se i na Rue, přičemž jsem se snažil trochu pousmát. "Bolí Vás něco?" Zajímal jsem se. "Nebo mám načechrat kožešiny?" Vyhrkl jsem páté přes deváté, zkrátka hned to první co mě napadlo. Těkal jsem pohledu z jedné vlčice na druhou. Nikdy by mě nenapadlo, že se ujmu role porodní báby, ale i tohle byl očividně život? Ze strany Jasnavy bylo vidět, že se to možná blíží, její bříško bylo vypouklé. Můžou to být poslíčci, napadlo mě, ale byl jsem zvědavý co mi Jasnava sdělí.

"O tom nepochybujte," houkl jsem na Jasnavu a usmál se. Tentokrát se nemůže nic stát, nesmí. Jasnavě jsem to přál jako nikomu jinému. Pokud to takhle chtěla, musí to dopadnout zkrátka dobře. Nerad bych jí viděl zase zdrcenou. Posledně mi to opravdu dost stačilo. Takže jsem věřil v ní a v její sen. A když jsem nad tím tak uvažoval, jako mámu jsem si jí opravdu dokázal představit. Vlčata, které se jí narodí budou mít opravdu štěstí. "Přesně tak, teď se soustřeďte na to co bude a jak krásné to bude," mrkl jsem na Jasnavu.
Když mi sdělila, že je všechno jak má být a že si chce odpočinout, pomalu jsem se z té studené země začínal zvedat. "Chápu, kdyby něco stačí houknout. Nechám Vás odpočívat, ale budu poblíž. Nebojte se na mě obrátit," mrkl jsem na Jasnavu. Bylo mi jasné, že potřebuje ještě nabrat síly. Vždyť den D určitě brzo nastane, měla by si užít ještě chvíli klidu. Já neměl v plánu teď odcházet nikam daleko. Vlastně naopak chtěl jsem zůstat v úkrytu, nebo někde při vchodu. Kdo ví, co se všechno může stát. I když Jasnava mě pravděpodobně u porodu určitě chtít nebude. Kdo by tam chtěl vlka jako já? Ale i tak jsem si slíbil, že budu poblíž a nenápadně slídit, jak jí je. Přece jenom mi na ni záleželo, nemohl jsem se teď sebrat a jednoduše si odejít kdo ví kam. "Hezky si odpočiňte," popřál jsem Jasnavě a pak pomalu zmizel z hlavní místnosti. Zastavil jsem se na chvíli u sochy, na kterou jsem se podíval. Dohlídněte na ni, poslal jsem myšlenku vlkům, kteří tu s námi již nejsou, ale já věřil, že nás stejně pozorují. Zastavil jsem se u východu, kde jsem si lehl. Pozoroval jsem, jak se kazí venku počasí. Myšlenkami jsem byl ale stále u Jasnavy, tak nějak jsem kontroloval, jestli v klidu dýchá.

Jasnava byla opravdu skvělá vlčice, opravdu za tu dobu co jsem jí znal mi přirostla k srdci. Svět k ní nebyl vždy ovšem nakloněn, ale žila a radovala se ze života. A teď konečně nastane čas, kdy sklidí ovoce. A všechno se jí do puntíku vrátí. "Ale kdeže, to je samozřejmost," mrkl jsem na Jasnavu. Od toho jsem tady byl, abych pomáhal. I kdyby šlo o kohokoliv, ale pomáhat svým přátelům mě dělalo ještě šťastnějším vlkem. Možná v tomhle byl přece jenom smysl mé existence.
Prohlížel jsem si ji, Jasnava si byla jistá, že v sobě má dvě, možná tři vlčata. Kdo ví? Možná se jich tam ukrývá i víc. Takhle se to jenom těžko odhadovalo. "Na to nemyslete, to je minulost," pokáral jsem trochu Jasnavu a snažil se jí naladit na správnou vlnu. "Důležité je, že se to děje teď a tady. Jsme starší, zkušenější. Tehdy možná nebyl ten správný čas, ale já věřím, že teď ano." Mrkl jsem na Jasnavu. "Takže na nic zlého nemyslete, všechno bude v pořádku, všichni budou zdraví a budete se mít čile k světu," mrkl jsem na ni. To poslední, co jsem teď chtěl bylo aby byla rozhozená. Vlčice mohou být v posledním tažení trochu jinak naladěné, ale já chtěl Jasnavu udržet co možná nejvíce v klidu. "Všechna vaše dobrota se Vám s nimi vrátí, uvidíte," usmál jsem se na Jasnavu a při tom na ni mrknul. Jinak to ani být nemohlo. Měla tady mě, měla tady Maple a celou smečku, která jí měla ráda. Přesně takovou, jaká Jasnava je. Vsadil bych se, že tu není ani jedna duše, která by jí to nepřála. Tudíž k ní budou určitě nakloněn i pan Život a dopřeje jí život, po kterém ona sama tak touží. A co víc si přát? Vždyť tady bude zase o něco více veselo. Maple bude určitě také štěstím bez sebe. Věděl jsem, že i ona má vlčata opravdu ráda. Tudíž jakmile zjistí, že tu zase bude živo, určitě bude štěstím bez sebe. Všichni máme důvod se teď radovat z novinky Jasnavy. "Je něco s čím bych ještě mohl pomoci? Nějaká kožešina? Netlačí vás to někde? Můžu to upravit!" Zazubil jsem se na ni, abych trochu odlehčil situaci.

Byl jsem opravdu překvapený, Jasnava byla jedno velké překvapení. Možná se mohla teď nad mým výrazem dost pobavit, ale mě to opravdu zaskočilo! Tohle se vlk rozhodně nedozvídá každý den. Pogratuloval jsem, jakmile jsem se dostal z toho šoku, jak se patří.
Vyzvídal jsem trochu více ze života Jasnavy. Přece jenom jsem jí znal opravdu dlouho, byla jedna z prvních mých známostí tady. Cítil jsem ale, že se o tom úplně bavit nechce. Přesto mi sdělila to nejdůležitější. "Heh," usmál jsem se. Lehl jsem si kousek od Jasnavy na studenou zem. "To chápu, vlčata jsou vždy požehnáním," prozradil jsem. "A jsem si jistý, že budete skvělá matka, samozřejmě já Vám budu nápomocen, kdyby jste potřebovala, s čímkoliv! I s hlídáním, když na to přijde," zazubil jsem se na Jasnavu. Znala můj příběh už z dřívějška, určitě věděla, že mám dobrý vztah k vlčatům, takže si případně nemusí vůbec lámat nad tím hlavu. Ale určitě v prvních týdnech si je bude chtít vychutnat do posledního doušku. Jenomže jak vlčata rostou, občas si i maminka musí dát kopýtka nahoru. A s Maplem jim určitě budeme moci vymyslet nějaký príma program. "Páni, takže tady brzy bude veselo," povzdychl jsem si zamyšleně a při tom se usmíval. Šok už pomalu povoloval. "Zdá se, že jste nám právě zkrášlila letošní zimu," mrkl jsem na Jasnavu a chtěl jsem, aby cítila veškerou podporu z mé strany. Nechtěl jsem jí brát iluze, nebo tu radost, opravdu jsem jí to přál. Zdá se, že se na matku opravdu cítila. A pokud to tak osud chtěl, vlčata jí určitě budou dělat jenom samou radost. Prohlížel jsem si Jasnavu, březí vlčice už jsem viděl. A ne jednu, teda jednu svoji, ovšem samozřejmě jsem jich za život viděl i více. Její bříško bylo větší, zdá se že už je trochu i spadlejší. Vážně své potomky můžeme očekávat každým dnem.

Sledoval jsem Jasnavu a snažil se pochopit, proč tady staví kožešinové království. Kožešiny byly všude kolem rozházené, aby si na ně vlci mohli lehnout, i když jich tady bude víc. Jenomže Jasnava se teď rozhodla očividně dělat radikální změny. Překvapeně jsem si jí prohlížel, zamrkal jsem a nevěděl, jestli se mám začít usmívat, nebo si dělat starosti o její psychické zdraví.
Když Jasnava zvedla hlavu, vypadala jako anděl. Usmívala se jako měsíček na hnoji, zastříhal jsem ušima. Přesvědčovala mě, že je v tom nejlepším pořádku. Mě tak rozhodně nepřišla. Vždyť naposledy když jsem jí viděl tak... vstala z mrtvých. Dávala se pomalu dohromady, pak se objevil její kamarád u hranic a zmizela. A teď? "Ma-co?" Vyplodil jsem ze sebe. Vyvalil jsem oči a zůstal na ni hledět, jako bych sám tomu co řekla teď nevěřil. "E-o," nebyl jsem úplně schopen teď cokoliv říct. Teprve až když mi múza dala pohlavek jsem si uvědomil, jak pitomě se teď tvářím. "Och! To jsou novinky, to Vám moc přeji Jasnavo, bude z Vás skvělá maminka," usmál jsem se na Jasnavu. Očividně se rozhodla, že vlčata přijdou na svět už brzy. A tak se snažila jim udělat pohodlí a hledala tak ty nejchlupatější kožešiny. Jelikož jsem se v nich před chvíli hrabal kvůli Regisovi, tak jsem o tom měl trochu přehled. Zašel jsem proto vedle, kde jich také pár bylo. Našel jsem jednu suchou, která tu ležela. Přitáhl jsem jí k Jasnavě. Ta doslova překypovala štěstím. "Jste samé překvapení, moc Vám to přeji, ale kdepak jste nechala i šťastného tatínka?" Zeptal jsem se a při tom se ohlédl. Cítil jsem, že sem jde Rue, ale ta by asi těžko byla otcem těchto vlčat. Tudíž jsem nad tím musel trochu přemýšlet. "Smím-li se na to vůbec ptát," opravil jsem se.

Loterie 3/5
// Narvinijský les, teleport

Byl jsem zpátky a přišlo mi to, že jsem byl pryč věčnost. Byl jsem promrzlý na kost, na severu byla vážně zima. A i když jsem měl srst jakou jsem měl, přišlo mi to zvláštní za jakou chvíli jsem jednoduše promrzl. Kdo byl vůbec ten Stařešina? Přemýšlel jsem nad tím a při tom si dlouze povzdychl. Vlastně jsem vůbec netušil, jestli jsem právě nenaletěl podvodníkovi. Ale nechal jsem to být, byl jsem rád že jsem zpátky doma. Sice mé bohatství bylo zcela pryč, ale doufal jsem, že i když jsem vlka neznal... tak mě nepodrazí. Jeho historky byly zvláštní, do teď jsem se v nich moc nevyznal.
Prošel jsem dál do úkrytu. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem uslyšel, že se do úkrytu někdo opravdu vrací. Takže se mi to před tím nezdálo. A byla to známka toho, že jsem moc dlouho pryč nebyl. Byla to Jasnava, která se vracela kdo ví odkud. A hned za ní se hrnula další vlčice, bílá jako sníh, Rue. "Buďte pozdravena drahá Jasnavo," pozdravil jsem jí s úsměvem. A pozdravil jsem i druhou vlčici, jakmile dorazila. Jasnava si to namířila okamžitě do úkrytu. Zůstal jsem tam chvíli stát a pozorovat ji, jak začala čarovat s kožešinami. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Ehm, chcete s něčím pomoci?" Zeptal jsem se trochu zmateně. Možná si chtěli udělat jenom pohodlí, asi? "Je všechno v pořádku?" Ujišťoval jsem se a starostlivě si při tom Jasnavu prohlížel. Doufal jsem, že ano, když jsem jí viděl naposledy, hrnula se k nějakému svému známému. Těsně po tom incidentu. Takže mé obavy byly určitě na místě.

Loterie 2/5
// Úkryt Sarumen, teleport

Když jsem otevřel oči, nepříjemně jsem se rozhlédl. Zase jsem je musel honem rychle zavřít. Zdá se, že jsem nedopatřením využil sílu svého teleportu. Jen jsem si na chvíli představil les a sníh a bylo to. Rozhlížel jsem se a absolutně netušil, kde vlastně jsem. Ale je tady hrozná zima. Uvědomil jsem si. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se, proč jsem se objevil zrovna tady? Teď jsem se loučil s Regisem a těšil se, že si trochu odpočinu. Jenomže osud tomu chtěl očividně jinak a dostal mě až na daleký sever. Byla tady mnohem větší zima, než u nás na jihu. Z tlamy mi šla pára, mohutné tlapy se bořily do hlubokého sněhu.
Rozhlédl jsem se kolem a kolem. Ve vzduchu byly cítit nějaké pachy, které jsem bohužel neznal, ale nebral jsem je momentálně víc v potaz. Já jsem byl vždy slušný, nepochyboval jsem o tom, že osud mi zavede pod tlapy samé přátelské duše. Pochodoval jsem v hlubokém sněhu dál. Tenhle les jsem si matně pamatoval, ale je to už dlouho, co jsem tady byl naposledy. Přesto to očividně mělo nějaký důvod, proč jsem tady vlastně byl.
Mezi stromy jsem zahlédl něco tmavého. Stálo to tam a jako by se to v zimě doslova vyžívalo. Jeho tvář byla jasně znát, že se jedná o staršího vlka. Usmíval se, jako by snad s někým mluvil, ale nikdo tu nebyl. Co je zač? Přemýšlel jsem. Když jsem se k němu přibližoval, uvědomil jsem si, že mluvil. Mluvil sám se sebou. Přišlo mi to zvláštní, ale nezdál se nijak nebezpečný. Kolem trupu měl obtaženou taštičku, podobnou jako měl Regis. "Ehm, zdravím?" Pozdravil jsem už z dálky. Vlk si mě úplně nevšímal, mluvil si pod vousy dál. Ale jakmile jsem se přibližoval, začal jsem mu i rozumět. Tentokrát mluvil už na mě. "Zdravím, zdravím cizinče! Pojď blíž, pojď dál!" Pozdravil vlk a já jen překvapeně zamrkal. Pořád mluvil, ale pořád. "Jednou jsem byl na vrcholu hory, myslel jsem, že je to můj konec! Ale! Tu a tam se objevila taková skvělá víla a odnesla mě z toho prokletého místa pryč!" Mluvil a mě to přišlo zcela z cesty. Ale usmál jsem se na něj a přikývl. Naslouchal jsem mu dál, zdá se že to bude na delší čas, tudíž jsem se posadil. Poslušně jsem ho poslouchal. Jeho historky byly zmatené, plácal páté přes deváté a nemohl se očividně soustředit. "A když na to přišlo, ten vlk zmizel!" Doplňoval to dalšími a dalšími slovy. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Och, jsem to ale nezdvořák, my jsme se ještě nepotkali? Říkají mi Stařešina!" Představil se vlk a mě jako by někdo právě šťouchl. Protože tohle byla užitečná informace. Zamrkal jsem, otevřel jsem tlamu, že budu mluvit, ale on mi zase skočil do řeči. "Těší mě, drahý Stařešino," řekl jsem jen tak mezi řečí, ne že by to Stařešina nějak pochytil. "Mám toho fůru! Tak co si budeš přát?" Začal říkat svou nabídku. A já z toho konečně pochopil, co je to za vlka. Je to obchodník. Uvědomil jsem si. Je to snad taky bůh jako pan Život? Nebo paní Smrt? Přemýšlel jsem. Rozhodně mi tak ale nepřišel. Přišel mi jako vlk, který zkrátka spadl z višně. Ale očividně tomu tak nebylo, nechtěl jsem mu zbytečně odpírat body. "Jste obchodník?" Zeptal jsem se ho, abych se ujistil. "Ano, ano Tonresi, vlku ze Sarumenské smečky! Já vím spoustu věcí, na cestách se toho dozvíš!" Zazubil se Stařešina a já jen překvapeně zamrkal.
Nebylo tam moc prostoru proto, abych přemýšlel, nebo něco mluvil. Vlastně jsem absolutně netušil, co bych po něm mohl žádat. Navíc bylo velmi těžké mu skočit do řeči. "Drahý pane Stařešino, slyšel jste někdy o jiných magiích?" Zeptal jsem se ho. "Jistě že ano! Pche! Že se vůbec ptáš! Je jich spousty, Vaše božstvo Vám s některými nepomůže, có? Ale já bych mohl!" Ne, že by byl úplně důvěryhodný, to bych opravdu neřekl. Spíše mi hlas uvízl někde v krku. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Ano ano, nějaké v sobě máš!" Vyhrkl a já při tom na něj vyvalil oči. "Mám co?" Zeptal jsem se ho znova. "Výjimečné magie a máš je teda v sobě pěkně dlouho, nehl ses z místa už dlouho, že jo?" Prozradil mi Stařešina. Teď jsem se cítil trochu zanedbaně. "Bohužel, to tak bude, mohl bych žádat o pomoc Vás?" Zeptal jsem se Stařešiny. Ten se začal smát. "Jestli máš čím zaplatit?" Tohle neznělo ani trochu důvěryhodně. Trochu jsem se zamračil. "Mám?" Zkusil jsem to. "Tak ukaž, co tu máš!" Houknul na mě. Mezi tím se neustále ošíval a usmíval se. "Tohle je všechno co mám, pokud mi pomůžete udělat krok vstříc přijít na kloub těm magiím, co ve mě jsou," daroval jsem Stařešinovi vše co jsem měl. Začal kývat hlavou a zamyšleně při tom brblat. "Dobře, dobře! Kamaráde! A už jsem ti říkal o té krásné vlčici?" Všechno mé bohatství si strčil do brašničky a začal mluvit další historkou.
Já začal ustupovat, určitě bych s ním tady mohl zůstat hodiny. Ale on mluvil stále dál, i když jsem se vzdaloval. Tohle bylo to nejdivnější setkání. Uvědomil jsem si. Kromě toho, že jsem byl zcela na mizině, jsem se musel vrátit zpátky domů. Přemýšlel jsem nad tím, kdo je vlastně Stařešina a jestli jsem právě nenaletěl na špek tomu nejvíce... podivnému vlkovi. Zavřel jsem oči a představoval si úkryt Sarumenské smečky, chtěl jsem zpátky.

// Teleport, úkryt Sarumenské smečky

Nákup:
Využívám svou slevu 75% k božstvu
5* pod 5 level 250 drahokamů 250 květin (1* do zimní, 4* do nemrtvých) = 63 drahokamů 63 květin
10* nad 5 level 800 drahokamů 800 květin (5* do zimní, 5* do nemrtvých) = 200 drahokamů 200 květin

= dohromady 263 drahokamů a květin
Mínus dva teleporty prosím. :)

Loterie 1/5

Regis mi nadále sděloval další důležité informace. Bylo jich opravdu hodně a tak jsem se musel opravdu soustředit. Nechtěl jsem nic pomíchat, nebo něco náhodou zapomenout. Kdyby vypukla nějaká epidemie, tyhle informace mohou být jednou klíčové. Regis mluvil, zdá se že mu to dělalo radost, což se mi na něm opravdu líbilo. Když zmínil, že pelyněk nesmí březí vlčice, ihned jsem si to musel vštěpit do hlavy. Určitě bych nechtěl svou nedbalostí někoho ohrozit. Zároveň informace jak se zbavit zvracející pohromy mi určitě dosti pomůže. Sám jsem na to totiž dost z jara trpěl. A už jsem se s tím tak nějak smířil, že to přichází každý rok, letos můžu být alespoň připravený. "Moc si toho vážím, mockrát děkuji za informace," usmál jsem se na Regise. On sám už chtěl vyrazit, přece jenom venku začínalo přituhovat.
Když jsem čekal u východu úkrytu, Regis si mezi tím posbíral všechny dary co dostal. Vypadal sice trochu jako Vánoční stromeček, ale vše bez problémů pobral zcela sám. Sdělil, že cestu zvládne. Ve vzduchu byly cítit pachy smečkových vlků, kteří si nejspíš půjdou hledat útočiště právě sem. "Ještě jednou děkuji za návštěvu a vědomosti, uvidíme se v teplejších časech. Přeji ať k Vám zima není příliš krutá," popřál jsem mu a usmál se. Když odcházel, přišlo mi to trochu líto. Určitě by to byl skvělý člen smečky, kdyby na to přišlo. Ale chce být nezávislý, my můžeme být rádi za to, že ho tady máme.
Otočil jsem se a zamířil si do dovnitř úkrytu. Zdá se, že se tu někdo blíží, bylo by fajn mít společnost. Zavřel jsem na chvíli oči a představoval si tu sněhovou nadílku venku. Než jsem se nadál, mé tělo se octlo úplně někde jinde.

// Teleport Narvinijský les

Sněhu bylo všude spousty, stačilo se ohlédnout, či podívat se před sebe. Bylo to až děsivé, každopádně zdá se, že zima ještě neřekla své poslední slovo. Zhluboka jsem nasál ten chladný vzduch do plic, rozhlédl se. Možná by bylo fajn porozhlédnout se k jezeru, zjistit jestli je zamrzlé, nebo ne. A tak jsem se vydal na menší výpravu. V lese panoval klid, tudíž jsem si nemusel moc dlouho lámat hlavu nad tím, co se tam vlastně děje. A navíc, když budu půl dne pryč, možná si nikdo ani nevšimne. I když o to mi opravdu nešlo, chtěl jsem mít jenom přehled.
Pořádně jsem se napřímil a vyrazil. Cestovat v tom hlubokém sněhu dělalo problémy i vlkovi, jako jsem byl já. Byl jsem odjakživa statný, velký a mohutný. Pan Život mi však do vínku přidal ještě o dost medvědího vzhledu. Mohutné tlapy se tak bořily do sněhu, jako by sníh pro mě nic neznamenal. Mé velké stopy jsem nechával za sebou. Prorážel jsem sníh, abych se dostal k blízkému jezeru. Nepřekvapilo mě, že když jsem se podíval, všude bylo bílo. Znamenalo to jediné, i tohle jezero zamrzlo. Trochu mě to dostávalo do rozpaků, protože tohle byl hlavní zdroj vody pro smečku. Pokud se zima rozhodla nám ho vzít, možná budeme mít problém. Zamrzlé budou určitě i tůně v lese. Pro vlka s magií vody jako jsem byl já to možná nebyl takový problém, ale dokázal jsem si představit jiné vlky, kteří nemají takové štěstí. Povzdychl jsem si, zdá se že tady máme problém. Měl bych to co nejdříve jít povědět Maple a zařídit se podle toho.
Ve smečce jsme měli spoustu šikovných vlků, kteří mají k magii blízko. Možná dokážeme společnými silami vymyslet něco, co by nám mohlo usnadnit tyhle kruté časy. Zamrzlé jezero bude určitě jenom začátek. Obloha byla zbarvená do tmavě šedé. Odhadoval jsem další sněhové mraky a to jsem nepotřeboval ani znát barvy, či vlastnit magii počasí. Nejistě jsem přešlápl z jedné tlapy na druhou.
Přiblížil jsem se ke břehu. Hlavu jsem mírně sklonil a při tom zafuněl. Pod vrstvou sněhu se opravdu ukrývala silná a ledová krusta. Položil jsem na ni tlapu a i když jsem přenesl celou svou váhu na tu tlapu, s ledem to nic nedělalo. Vlkovi bez magie by mohlo trvat hodiny probít se k vodě. Povzdychl jsem si, pohodil při tom dlouhým ocasem. Zvedl jsem hlavu a popravil si klobouk na své hlavě. Pomocí magii vody jsem cítil, že tam někde pod tou velkou ledovou krustou se ukrývá ledově studená voda. Ihned jsem se oklepal při pomyšlení, že bych tam mohl možná i skončit, kdybych byl neopatrný. Ale i tak jsem to zkusil. Vkročil jsem na zamrzlé jezero, nebral jsem teď v potaz mou váhu. Od tlamy mi šla pára, což byla známka velké zimy. Nepochyboval jsem o tom, že ta ledová krusta bude jisto jistě držet. Procházel jsem se dál, dělal při tom uličky. Občas jsem poskočil, abych vyzkoušel, jak moc je led tvrdý. Ale ani to s ním nehnulo. Opravdu to tady bylo, krutá zima. Tohle jezero bude jenom začátek. Zůstal jsem tam jenom stát a bezvýznamně se při tom díval. Jak tohle zvládneme? Je to jen další malý uzlík problémů, na již daném laně. Vrátil jsem se zpátky na pevný břeh, i když bylo těžké rozpoznat, kde končí ledová krusta a začíná pevná zem. Bylo to stejně tvrdé, bílé. Ztrácel jsem se v tom všem, ale bylo na čase se vrátit zpátky. Podat hlášení o tom, co jsem zjistil a zjistit, co bude vlastně dál. Na ničem jiném teď nezáleželo. Potřeboval jsem zajistit smečce pitnou vodu, z jezera to nebude.

Přidáno.

Loterie 1/5

Regis vyprávěl o místě, kde se zabydlel. Teď už se bude moct soustředit na sbírání bylinek a rozvíjení tak svých vědomostí. Dávalo to smysl, přece jenom domov je důležitý a občas je třeba nějaký čas věnovat sám sobě, než se půjde dál. Což jsem dokázal plně pochopit. Tak či onak já, nebo určitě kdokoliv ze Sarumenu mu bude v létě k dispozici, aby mu pomohl. Bylo fajn vědět, kde tohohle vlka hledat, pokud se nestane nějaká pohroma, bude se držet v blízkosti svého domova.
Zajímal jsem se o břízu, nikdy mi nepřišlo že by mohla být v něčem výjimečná. Regis na to měl ale zcela opačný názor. Bříza dokázala pomoci v mnoha ohledech, přičemž jsem zůstal jenom s tlamou otevřenou. Tyhle informace jsou opravdu cenné, ne-li nevyčíslitelné. "To jsem netušil," přiznal jsem se. Právě teď jsem tvrdě narazil, ale byl jsem za to rád. Teď si budu bříz mnohem více vážit. "Ještě se zeptám, stává se to málo, ale přece jenom čas od času se najde jedinec, nebo dva," začal jsem zamyšleně. "Setkal jsem se už několikrát s nemocí zvracení, kdy to přecházelo s jednoho na druhého. Dá se tomu nějak pomoci? Předejít? Když na to přijde?" Zeptal jsem se, chtěl jsem být případně připravený. Jaro se blížilo a může sebou nést různé onemocnění. Kdyby se tu vyskytla nějaká epidemie, abychom byli připravení. Sám jsem věděl, jak nepříjemné dny to jsou. A pokud by existovalo něco, co by pomohlo, abychom se vyhnuly těm dnům, kdy bych nejradši umřel, byl bych za to opravdu moc rád.
Čas plynul jako voda. Ani jsem si to neuvědomil, že venku začíná pomalu přituhovat. Upozornil mě na to až jemný vánek, který se k nám nesl. "Děkuji Vám za všechny vědomosti, klidně si ještě chvilku odpočiňte, pak Vás rád doprovodím, jak budete potřebovat. Zdá se, že venku přituhuje, tak ať dojdete v pořádku domů," navrhl jsem s úsměvem. Neměl jsem problém Regisovi s dary případně pomoci, ale pokud mne odmítne a je zastáncem toho, že to zvládne sám nechal jsem to být. Pak jsem Regisovi dal nějakou tu chvíli na odpočinek, případně pobrání věcí a já zůstal u východu.

Loterie 1/5
// Ježiš to už je deset dní?! Šíleně se omlouvám, totálně mě nemoc porazila. :(

Musel jsem se nad Regisem zasmát, zdál se být z toho všeho nesvůj. Ale mě to tak přišlo zkrátka správné. Dokonce i zavtipkoval, já si to v té chvíli musel představit, no byla by to rozhodně situace k popukání. "To zní jako šílená představa," zasmál jsem se nad tím. Vidět Regise, jak kočíruje mulu, pravděpodobně s nějakou brašničkou, nebo dokonce vozíkem bylo vážně zábavné."Ale nebojte se, budu myslet na to, aby jste to v klidu vše pobral a neodnesl jste si spíše újmu," řekl jsem s úsměvem. Hold budu muset něco vymyslet, Regis vypadal postavově spíše jako srna. Ale nechtěl jsem ho zcela podceňovat, to rozhodně nebyl můj styl. Ale nějaké dary dopředu bych si připravit měl. Možná bych se mohl porozhlédnout po té misce, nebo někoho požádat, kdo by mi s tím mohl pomoci. Maple by to určitě zvládla. Napadlo mě.
Pak už jsme se přesunuli k bylinkám, nejvíce mě zajímal ten jahodník. Přece jenom to byl název, který se odvíjel od něčeho, co jsem moc dobře znal. A zjistit, že může mít i jiné účinky byl pro mě doslova šok. Nadšeně jsem ho poslouchal, dokonce přidal i pár dalších příkladů, co se s ním dá dělat. "Páni," prohlásil jsem. Kromě toho, že bych vynechal to sbírání, bude zapotřebí určitě i magie. Vody, oheň, možná ještě něco, aby se vše dalo pořádně zahřát. Snad na tom Regis byl se silami dobře. "Jaro se blíží, určitě najdete víc než to," usmál jsem se na Regise. "Slyšel jsem, že jste se zabydlel v nedalekém lese, tudíž aspoň Vás budeme moct lépe najít a pomoci," nadhodil jsem. "A ta bříza?" Zeptal jsem se. Věděl jsem, že břízy mohou být i jedovaté, když na to přijde. Navíc kradla většině stromům vodu, tak jak může mít nějaké éterické účinky? Dokud to Regis byl, chtěl jsem vědět co nejvíc, ale zároveň jsem ho nemohl zdržovat už i tak moc dlouho.

Loterie 1/5

Regis to bral jako svoje poslání, čímž jsem jen s úsměvem přikývl. "Nevím proč, ale já na takové věci věřím," pokrčil jsem rameny. Já taky věřil, že mám nějaké poslání. Možná jsem ještě nenašel tu správnou cestu, ale určitě tady musím něco udělat. Přece jenom jsem měl už náklonost ze strany pana Života. Jen tak by mi neupravil moje tělo, nebo by nedaroval ten klobouk, co se mi teď houpal na hlavě. Sic jsem ho o změnu žádal já sám, ale netušil jsem, že to bude takhle fungovat. Takže jsem věřil na všechno možné a možná své poslání, proč mě zavedl na Gallireu zjistím.
Pokračoval jsem pomalu dál. Regis nevypadal úplně dobře, byl nesvůj a já ho nechtěl přivádět někam, kde by se necítil zcela komfortně. "Určitě nepřicházíte nevhod, to hoďte za hlavu. Tady je každá dobrá duše vítaná, a vy jakbysmet." Doplnil jsem s úsměvem. Jelikož mi Maple o jejich dohodě řekla, tak to tak muselo určitě být. Necítil jsem z něj žádnou agresi, nebo že by chtěl škodit, právě naopak. A takovou pomoc bych v tuhle dobu hledal málokdy. Kladl jsem si proto za důraz, abychom s Regisem vycházeli co možná nejvíce. Kdo ví, kdy jeho pomoc budeme potřebovat. Já jsem sice uměl ledasco vyléčit pomocí magie, ale bylinky jsou věc zcela úplně jiná.
Přinesl jsem Regisovi dary, které jsem uznal za vhodné. On se zatvářil trochu zaskočeně. "Příště už na Vaši návštěvu budeme připraveni," zazubil jsem se. Teď jsem spíše vařil z vody. Ale pokud najdeme nějakou společnou měnu, bude mu tady vždy připravena na jeho příchod. Pak začal vytahovat bylinky ze své brašny. Se zájmem jsem si je všechny prohlížel. Byly aromatické, i když byly usušené, můj nos byl velice citlivý. "Zaujal mě ten jahodník," zamyšleně jsem se na něj podíval. Spojoval jsem si to s jahodami, copak i na samotné rostlině je něco zajímavého? Krom jahod, samozřejmě. Ale všechno, co donesl bylo opravdu zajímavé. "Jak se dá ještě využít?" Zeptal jsem se a při tom se zkoumavě díval na všechny čtyři bylinky.

Loterie 1/5
// Kopretinová louka, přes Sarumen

"I to je možné," zasmál jsem se. Regis vypadal jako opravdu schopný vlk, určitě mu nebude trvat dlouho, aby si takové pomůcky sám vytvořil. Kdo ví, pan Život byl moudrým vlkem a obdarovával vlky tak, aby všichni byli spokojení. Nepochyboval jsem nad tím, že Regis jednou bude mít talent pro magii země. Pokud už v sobě ovšem tuto magii někde neměl, stačilo to pak jen pilovat. Zase jsem si uvědomil, že i já bych měl na těch svých magiích zapracovat. Jeho brašna vypadala opravdu skvěle, určitě se do ní vejde spousta potřebného materiálu.
Zajímal jsem se o to, kde přišel ke všem těmto informacím. Mohl za to jeden starší bylinkář, který to všechno předával dál. On a jeho vnuk. "To jste měl opravdu štěstí, zdá se Vás to hodně i baví," mrkl jsem na něj. Také jsem rád předával své zkušenosti ostatním. Zejména vlčatům, ovšem jen v tom, v čem jsem měl sám velké zkušenosti. Třeba v tom jednou budou i nějaké vědomosti s ohledem na bylinky.
Prošli jsme hranicemi, kde nás ihned přivítala mlha. Já už si na ni začínal celkem zvykat. Byl jsem v ní prakticky slepý, ale dovolovala mi už se orientovat. Možná na mě brala taky trochu ohled. Regis trochu znejistil, díky všem těm okolním pachům. "Ano, dnes kupodivu ano. Jsou nějací návštěvníci, během zimy tu je celkem živo," přiznal jsem. "Proto se snažím Maple pomáhat, jak nejvíce to jde, vede opravdu velkou smečku," pokrčil jsem rameny. Udělal bych pro ni úplně cokoliv, jen abych jí trochu ulehčil.
Vkročil jsem pomalu do úkrytu, kde podle všeho nikdo nebyl. Rozhlédl jsem se, bylo tu mnohem příjemněji, tepleji než venku. "Tak jsme tady, klidně si udělejte pohodlí," vybídl jsem Regise. Já jsem se mezi tím rozhodl porozhlédnout se po něčem, co by se mu mohlo hodit a dokázal by to zpětně odnést. Našel jsem menší kožešinu ze srnce, která by určitě stála za to. Nebyla největší, ale určitě v chladné zimě zahřeje. Pak jsem zašel i do spíže, kde jsem vzal kus masa a přinesl ho taktéž k Regisovi. "Snad se neurazíte," doplnil jsem. Nejspíš odsud bude odcházet jako Santa s jeho pytlem dárků. Ale mě to přišlo adekvátní za to, co pro nás dělal. Bylinky jsou neocenitelné, obzvlášť teď v zimě.

Loterie 4/5

S Maple se ještě nebavil o obchodu, takže jsem to mohl snad zařídit i já. Maple se určitě nebude zlobit, Sarumenská smečka tu byla snad věky. Úkryt doslova překypoval vším možným, takže mi přišlo správné mu za jeho práci i patřičně zaplatit. "No tak skvělé," usmál jsem se na Regise. Tohle jsme zatím měli, určitě mu cestou zpátky pak něco nabalím.
Nabídl jsem svůj klobouk, bohužel ho slušně odmítl. I když by mi rozhodně nevadilo mu ho na nějakou dobu vypůjčit. Přece jenom Regis by opravdu raději misku. Tu misku potřeboval na svou práci, na udržení vody, což klobouk nebyl úplně to správné. Takže jsem si ho zase rychlím pohybem hodil na hlavu. "Hmm, to máte pravdu, třeba nás něco napadne," navrhl jsem a při tom nad tím sám začal přemýšlet. Kdyby tu s námi byla Maple, určitě by nám svou magií nějakou takovou mističku vyrobila. Ale tu sem teď opravdu nechtěl obtěžovat, kdo ví třeba něco bude schované v úkrytu. Taková miska se mohla hodit k čemukoliv. Regis mluvil o tom, co všechno bude potřebovat. Na sbírání všelijakých bylinek a potřebných věcí měl kolem sebe takovou brašničku. Možná jí měl také od pana Života, jako já tenhle klobouk. "To je určitě velmi užitečná věc, na Vašich cestách," ocenil jsem.
Regis souhlasil s návštěvou úkrytu. Takže jsme mohli vyrazit. "Určitě to vadit nebude, tak pojďme," vybídl jsem nás oba. "Kde jste se vůbec tohle všechno naučil?" Zeptal jsem se ho se zájmem, aby nám cesta rychleji utekla. Protože já bych na to asi sám od sebe nepřišel. Třeba měl nějakého učitele, nebo mentora. Ale bylo na něm vidět, že tomu rozumí a že ho to baví, což se v dnešní době hodně cenilo. Takový poctivý pracovitý vlk, v dnešní době - zejména mládež, se spíše zajímala o to, jak uškodit, nebo jak si usnadnit život. Byl jsem ovšem zvědavý na jeho vyprávění.

// Úkryt, přes Sarumen

Loterie 1/5

Nejspíš jsem měl opravdu štěstí, že jsem na něj narazil. Měl shodou náhod cestu do Sarumenu a já byl rád, že jsem mu zkřížil takhle cestu. Nesl dokonce do Sarumenu pár bylinek, podle všeho s ním měla Maple dohodu, kterou dodržoval do posledního puntíku. "A co Vám mám nachystat za výměnu těch bylinek? Určitě se sem netrmácíte jen tak," nadhodil jsem s úsměvem. Netušil jsem, jak vlastně přesně zní jejich dohoda. Ale pokud se bylinky vyměňují dejme tomu třeba za kožešiny, nebo maso, určitě mu s tím mile rád pomůžu. Nechtěl jsem Maple rušit, i tak měla na hranicích momentálně dost rušno.
Regis byl překvapený nejspíš z mého nadšení, nechtěl jsem ho nijak zaskočit. Tvářil jsem se co nejvíce přátelsky to šlo. "Potěšení je na mé straně," usmál jsem se na Regise, kterého jsem nejspíš svým přirozeným chováním dostával do dost obtížné situace. Ale já byl takhle zkrátka naučený, i když se mě Maple snaží trochu předělat, ve všech ohledech to úplně nejde.
Nabídl jsem mu i svou pomoc, ale úplně zapomněl na to, jaké je roční období. Teď se sbíráním bylinek mu nejspíš moc nepomůžu. Vlastně mu z vlastních zásob momentálně bereme. "Beru na vědomí, že Vás navštívím během jara," přislíbil jsem svou účast. Vlastně mě to osobně i dost zajímalo, jak se všechno kolem bylinek vlastně dělá a děje. Nadhodil, že by se hodilo znát někoho z miskou. Chvíli jsem přemýšlel, protože já sám bohužel nevládl magií země. A žádná z takových, co jsem měl nemohla teď pomoci. Vždyť jsem s Rue a Jasnavou sbíral šípky. Napadlo mě. Sklonil jsem hlavu, aby mi klobouk spadl na zem. "Misku bohužel ne, ale tenhle klobouk je velice nápomocný, když se něco sbírá," navrhl jsem s úsměvem. Říkal, že by mi mohl ukázat bylinky, které zrovna nese do Sarumenu. "Pokud to teda bude stačit?" Ujišťoval jsem se. "Určitě budu moc rád," přijal jsem jeho nabídku. "Klidně Vás ale mohu vzít do smečkového úkrytu, tam bude určitě lepší počasí i tepleji. A můžu Vám pak dát nějaké ty dary, výměnou," navrhl jsem mu.