Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myslím, že tady z mladého pána jednou vyroste velmi zodpovědný vlk. Aspoň měl na to správné návyky. Rozhodně jsem nepochyboval o tom, že bych o něm už například nikdy neslyšel. Byla by to škoda. "A ty sám by jsi jednou chtěl být čím?" Zeptal jsem se neutrálně. Bylo vidět, že se těší, co mu Maple dá za úlohu, ale každý máme své vnitřní sny, nebo ne? Někdo chce být lovec, druhý chce být kosmonaut. Ať už to nebo to, klidně bych ho podporoval i já sám. Ale tohle nezáleželo na mě, nebyl jsem si jist, kde se ještě usadím. A jestli vůbec.
Zamrkal jsem a bedlivě naslouchal každému slovu mladého vlka. Měl rozhodně více informací než já, čehož jsem si velmi cenil. Tyhle informace se mi totiž mohou dost dobře hodit. "To je hodně zajímavé. A tu mlhu můžete ovládat jen na území smečky?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Kdyby tahle schopnost mohla být prováděna i někde jinde, bylo by to určitě hodně nápomocné. Ale v rodině je síla, něco mi říkalo, že se tyto magie budou vztahovat jen na okolí jejich domoviny. Nebo na společnost smečkových vlků? Je to spjaté s vlky, nebo s lesem? Toť byla záludná otázka. Každopádně každá smečka mohla mít svou speciální magii. Jedna ze smeček dokonce umí chodit po sněhu, aniž by dělali stopy. "Páni, tak tomu říkám vymoženost." Zazubil jsem se. Být takhle před zimu neviditelný určitě nebylo na škodu.
Přestal jsem si po chvíli pohrávat s magií vody a soustředil se na kolegu. Ten toužil přejít přes řeku na druhou stranu. "Jasně, proč ne?" Pokrčil jsem rameny a vkročil do vody předníma nohama. Nevybral jsem si zrovna správnou část na přejití. Zajel jsem do vody skoro až po hruď. Voda byla silná, vyskočil jsem zpátky na souš a oklepal se. Rozhlédl jsem se po nějakém lepším místě. "A jak ti vlastně říkají?" Zkusil jsem to znova a lépe. Mezi tím už jsem se snažil dostat do vody o pár metrů dál, než před tím. Zdálo se to lépe schůdnější.

Blížil se večer a já se rozhodl pro malou, skromnou procházku. Už to chtělo totiž protáhnout ty ztuhlé svaly a kosti. I bych řekl, že mi taková procházka prospěje, neboť jsem se v poslední době moc nehýbal. Loudavým krokem jsem procházel, kam mě jen nos může zavést. To už jsem z dálky slyšel podivné zvuky, které mi rozhodně nepřišli jen tak přirozené, jak příroda sama. A tak jsem natáhl krok, abych tam byl co možná nejdříve, byl jsem zvědav, co mě tam může čekat.
Tušil jsem, že by to mohla být nějaká levárna, zažil jsem si jich tady už pár. Rozhodně to tak na první pohled vypadalo, důkladně posekané podzimní hřiště překypovalo životem. Mlaskl jsem a snažil se pochopit zdejší systém. Možná jsem si na chvíli myslel, že jsem blázen. Nemohl jsem se ale ničemu divit, už jsem tu ledasco viděl. Leskly se mi očka, dopřál jsem si totiž pohled na malou armádu svišťů zahleděné jen na to své, mohla to být bitva? Abych rychle zkontroloval situaci, pohlédl jsem i po okolí, malá louka byla obalená lesíkem. Mělo to určitě svůj účel, byli zde skvěle schovaní, aby je nejspíš predátoři nenašli. Ihned jsem zatoužil zjistit, jestli umějí mluvit. To bych nebyl já, kdybych se totiž nechtěl na takovou lumpárnu přidat.
Tlapky se mi rozklusali k prvnímu praporku, který byl nejblíže mi. Instinktivně jsem ale na poslední chvíli zastavil, neboť už na mě svišti něco blekotali. Intuitivně jsem sklonil hlavu, abych si s nimi byl sobě rovný, najednou se malá armáda rozutekla ke mě, očividně jsem se jim nelíbil. Laskavě jsem zamrkal očky, abych udělal lepší dojem. "Mohu se pídit po tom, co tu provádíte, mládežníci?" Ihned jsem se vrhl do hovoru, ale dal bych krk za to, že jsem uslyšel nadávku určenou mé maličkosti. I ty jsi udělal chybu, Tonresi, měl jsi pozdravit. Tloukl jsem se do hlavy, ale už bylo pozdě a jeden svišť si stoupl s praporkem přímo přede mnou. Urychleně jsem ucukl, neboť s tím praporkem mával, jako nějaký šílenec. "Co? Omlouvám se, jestli jsem Vám narušil vaši hru." Uklonil jsem se, abych své omluvě dodal mnohem větší rozsah. Hlodalo ve mě svědomí, ale nehodlal jsem mu jen tak podlehnout. To už jsem zaregistroval možná smilování v jednom ze svištích očí, měl jsem snad šanci se také účastnit? Ten druhý s tím ovšem nesouhlasil, stále něco breptal a vrtěl hlavou. Ustoupil jsem dalším krokem, to už jsem byl asi dva metry od prvního praporku. "Uh, tak příště donesu nějaký dar!" Radostně mi zajiskřily očka, dárky má přece každý rád. Dobrosrdečnost ze mě přímo sálala, rozloučil jsem se se armádou svišťů a rozhodl se opustit jejich revír. Radost mi to sice příliš nedělalo, ale musel jsem se vyrovnat s osobní prohrou. Určitě mě příště vezmou mezi sebe, jsem mnohem větší než oni, asi se lekli.

// Východní hvozd

Možná jsem si naběhl, takhle bych to úplně neřekl. Bylo vidět, že jsem se možná na dvě, tři sekundy zasekl. "Něco na ten způsob, ale jo." Nakonec proč ne? Třeba budu v očích mladého vlka hrdinou! Ne-li vzorem. I když já nepotřeboval dělat na někoho dojem. Se svým životem jsem byl zcela spokojený. Měl jsem ho klidný a místy dobrodružný. Hrdiny bych hledal určitě jinde a že jich tady na Galliree bude až až.
Zmínil jsem se o hvozdu na jihu. Zmínil jsem i jména, měl jsem to tak rád. Svět byl ve skutečnosti opravdu malý a tohle byl jen další příklad toho, že takový opravdu je. Mladík se totiž u jména Danie pozastavil. "Tak bych to asi úplně nenazval, je to opravdu zajímavá mladá dáma. Chvíli neposedí, mluvili jsme spolu jen chvíli." Řekl jsem s úsměvem, abych to uvedl na správnou míru. Byla to spíš známost, než známí. Hned po té mi prozradil, že vlček je její bratr. Pořádně jsem si ho prohlédl, možná jsem tam viděl nějakou podobu. "Wau, svět je malý." Podotkl jsem to, co jsem měl v hlavě. Jméno alfy jsem si zapamatoval, opravdu to byla Maple. "Páni, zní to jako bezva výlet, snad ti to brzy splní. Je vidět, že jsi určitě své alfě k ruce, musí si toho cenit, že má takového spolehlivého vlka v řadách" Mrkl jsem na vlčka vedle sebe a dopřál mu drobnou lichotku. "Takže smečky tady mají všechny nějaké specifické magie? To je pro mě novinka." Řekl jsem zaskočeně, ale nebylo na tom určitě nic špatného. Ba naopak, tenhle magický svět byl opravdu kouzelný.
Už jsme se dostávali pomalu k řece. Slyšel jsem ji, musí být už za rohem. Padla otázka na téma tuláckého života. Zastříhal jsem ušima a naklonil je k mému společníkovi. Ten se obával, že tulácký život nebude nic pro něj. "Určitě, jen se nechci úplně unáhlit. Já zatím tak zpovzdálí sleduji, jestli najdu pro mě vhodnou." Doplnil jsem. Ale je to těžké se upsat, chci aby to bylo už navždy. Ale nechci se spálit. Došel jsem až k řece, sklonil hlavu a napil se. Voda byla chladná, ale už jsem měl v krku vyprahlo. Uvítal jsem to, že jsme zamířili zrovna k řece. "Máš nějaké konkrétní plány? Nerad bych tě od něčeho zdržoval." Nadhodil jsem. Vodu jsem miloval, ba taky ne, měl jsem k ní blízko nejen vztahově, ale i magicky. Sic jsem se s ní ještě učil, kdysi dávno mi to s ní šlo mnohem lépe. Když jsem byl mladší. Ale jako bych v průběhu let na ni i zapomněl, až tady jsem k ní ucítil zase to pouto. Zvedl jsem přední tlapu kousek výš a z vody se vzneslo několik bublin. Ještě to umím. Uchechtl jsem se, pak jsem nohu vrátil zpátky a bubliny zase spadly. Ihned jsem ale ucítil nával únavy.

Získal jsem nejspíš dobrého posluchače, čehož jsem si odjakživa vážil. V mládí mě nikdo víceméně neposlouchal a chybělo mi to. Takhle jsem aspoň mohl napravovat škody, které udělal kdysi můj otec. I když tohle byla tak trochu jiná situace. Vlček se zajímal, co to znamená být blízko smrti. Možná jsem si trochu naběhl, rozhodně jsem nechtěl strašit zdejší mládež. I když mohla zažít mnohem krušnější chvíle, než já. "Při procházce v jednom temnějším lese, možná něco jako je tenhle, jsem doprovázel svou známou. Při tom nás napadl medvěd, toho jsem nalákal na sebe a snažil se tak zamést stopu po ní. Pamatuji si, že mě napadl, ale..." Polkl jsem a snažil se to trochu zlehčit. "Ale asi jsem mu utekl, když jsem tady. Bylo to divné, možná spojené s tou podivnou potemnělou atmosférou tady. Nějaké bludy." Pokrčil jsem rameny a snad jsem ho z té podivné stopy zmátl. Velmi nerad bych nějak kazil morálku tomuto mladíkovi, který se měl čile k světu.
Mladík mi prozradil, že to bude jeho první zima tady. To už jsem někde slyšel. Uvědomil jsem si, ale nechal jsem to být a nadšeně při tom přikývl. "Na jihu? Mlha?" Mrkl jsem po něm očkem. "Myslím, že vím o jaké mluvíš, vyprávěla mi o ní právě Litai a Danie. Vede jí vlčice jménem Maple myslím?" Zeptal jsem se zvědavě, snad jsem se trefil. "Nebo to je možná jiná smečka, je jich na jihu více?" Netušil jsem, jestli vlček bude znát odpověď na tuto otázku. Přece jen to bude jeho první zima, ale byl zvídavý, určitě už tenhle svět prošel mnohem lépe, než já.
Nakonec jsme se proplétali mezi stromy a s nijak konkrétním směrem. Myslím, že to mohl být východ? Nebo západ? Stále jsem byl dost zmatený od té události a tak jsem nepoznával směry. Ale ochotně jsem se nechal vést, čas mě nijak netrápil. "Tulácký život je fajn," přitakal jsem, "ale občas je té samoty příliš. Tulákem jsem už dlouhé roky, prošel mnoho zemí a zažil spoustu věcí. Ale cítím, že bych chtěl žít trochu jinak, než do teď." Vysvětlil jsem mému novému spolucestovateli. "Láká tě snad být tulákem?" Nadzvedl jsem zvědavě obočí. Vždyť vyprávění o jeho smečce bylo vážně skvělé. Mlha, kouzelná vydra, na to by nalákali určitě více vlků. Musí tam být ruch a spousta společnosti. Pomalu jsem stáčel směr k hluku, který se linul od řeky.

// Asi Mahtaë, sever? :D

Zdá se, že to bude přátelský vlk, i když si držel určitý odstup. To je dobře, třeba se něco víc dozvím. I když možná už vím až dost. Polkl jsem. Jeho poznámka mě svým způsobem pobavila, musel jsem se nad tím zasmát. "Ani nevíš, jak blízko jsi pravdě." Ne, že bych chtěl strašit dnešní mládežníky. Ale nemohl jsem vědět, jestli tu vyrůstal, nebo se sem zatoulal podobně jako Lilac nebo Danie. Navíc kdo ví jaké jsou tu výchovy vlčat, zda-li jim to všechno vysvětlí v ranném věku, nebo až dospějí. Každopádně jsem to bral celkem s nadhledem. Přece jen jsem teprve včera utekl hrobníkovi z lopaty.
"Jo, snad ten podivný podzim brzy skončí. A zima trochu pročistí vzduch." Zamyslel jsem se. Ta mlha všude v okolí byla celkem protivná. I když jsem si už zvykl na to vidět svět jen černobíle. Spoléhat se na sluch byla přece jen moje výsada. Nechal jsem otázku viset ve vzduchu. Nejspíš se mladý netoužil zrovna představovat, či mě obeznámit se situací. Ale nevadilo mi to, dal jsem tomu čas. I svého mladého jsem takhle vychovával, aby nevěřil prvnímu pobudovi, kterého potká. "Jo, pokud by ti nevadila chvíli společnost, rád se přidám. Teprve se s Gallireou seznamuji." A stihla mě zabít, zmrzačit a zohavit během pár týdnů. Zastříhal jsem ušima. Tvářil jsem se přátelsky, ale přesto jsem mu nechával prostor.
Ani jsem si nevšiml jeho společníka. Bral jsem to jako nějakou mouchu, ale možná jsem zachytil něco, co mu štěbetal do ucha. Ale bral jsem to jako nějakou čarovnou věc, přece jen s tou mlhou tu je podivností až až. "Už jsem slyšel o pár smečkách i podivných místech. Líbí se ti zdejší svět?" Zkusil jsem otázku znovu a lépe, třeba to teď bude lepší. Nechával jsem i otevřenou otázku na to, jestli někam bude chtít jít. Rád ho doprovodím, aspoň chvíli živé společnosti mi bude dělat dobře.

Ještě jednou jsem pořádně zavyl, abych se zbavil toho podivného pocitu smrti. Byl jsem naživu, nebo ne? Mrtvolka zněla, že bych měl být zpátky ve světě živých. Dostal jsem přece druhou šanci. Ale na své osamělé cestě životem mi to přišlo jako něco neuvěřitelného. Proto jsem se snažil na sebe strhnout pozornost. Tady na severu to přece smečkami překypovalo, přišlo mi rozumné, aby mi aspoň jeden hlas odpověděl. Zastříhal jsem ušima a nadále poslouchal šum zdejšího lesa. Po dlouhé noci padlo denní světlo. Ovšem i v lese by se mléčná mlha dala hravě krájet. Když v tom jsem uslyšel vytí, které mi bylo opětované. Nebylo tak silné, jako bych čekal od dospělého vlka, nebo vlčice. Ale přesto bylo rázné. Proto jsem se donutil zvednout zadek a jít po sluchu. Je to někdo živý, určitě to bude být někdo živý! Mrtvol jsem za posledních pár dní měl až po krk.
Najednou na mě zíral mladý pán přímo mezi stromy. Možná jsem ho osobně i trochu vyděsil, v jeho hlase jsem slyšel starost. "Oh! Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Já se jen snažil někoho najít," řekl jsem ihned omluvně a usmál se. Mohutné tělo jsem postavil tak, aby se mladík necítil nijak ohrožen. Kdybych nebyl barvoslepý, možná bych si ho mohl spojit s nějakou už mou známostí zde. Ale takovou možnost jsem pro tuto chvíli neměl. "Už dlouho se tady motám sám, mezi... mezi divnými událostmi. Jmenuji se Tonres, jsi zdejší?" Zeptal jsem se ihned a naskočil tak na přátelskou vlnu. Nebyl jsem kdo ví jaký záporák, tohle jsem měl už tak nějak za sebou. Medvědí tělíčko se napřímilo a prohlíželo si přítomného mladíka, kterému jsem snad nepřivodil infarkt.

Strašně moc děkuji za skvělou akci!
Ač jsem si zezačátku říkala, že to vezmu lážo plážo, nabralo to zcela jiný směr. Těmi herními jsem se nechala pohltit. Tonres se původně neměl vůbec účastnit. Dokonalá akce, každý úkol byl bravůrně promyšlený a já jsem si ho užila. Lituji jen, že jsem nedodělala ty věže 'domací piplání', ale na tohle já tak úplně nejsem. Dokážu splnit herně první poslední, ale na kutilství.... ach, proč jsem se nehecla, nevadí. I tak děkuji moc! Akce naprosto skvělá! Víc takových!

// VVJ

Šel jsem stále po břehu, tlapy jsem měl neustále mokré. Ani trochu mi to nevadilo, bylo to něco co mi bylo tak přirozené, tak blízké. Kopl jsem do proudy vody, abych jí rozproudil, díval jsem se, kam každá kapka kapnula. Roztomilé, nemohl jsem od toho upustit zrak. Zastříhal jsem ušima a počkal, než se hladina zase dostala do stejné roviny. Nadále jsme se od vody vzdálil a zamířil k blížícímu se hvozdu.
Neměl jsem danou cestu, ještě aby jo. Nerozeznal jsem směry, kudy vlastně jdu, nebo se chystám. Šel jsem vlastně podle větru? Nebo vlastního uvážení, vem to čert, prostě jsem šel. Dostal jsem se do dalšího lesa, jehož terén nebyl zrovna z těch, který bych si dobrovolně vybral. Napnul jsem hruď, spolknul hrdost a šel. Život jsem měl, druhou šanci, hodlal jsem jí využít. Ale i tak jsem se nedal a harmonicky nadále zavyl. Bylo mi smutno, byl jsem opuštěný. Toužil jsem po společnosti a při úplňku, ač už odrostlém a místy trochu jiném, než by měl být... Stále jsem byl. Sám. Zavyl jsem podruhé, to jediné co je pro vlka tak moc typické.
Jak jsem si zase přišel živ, jako když jsem byl vlče. Kdysi dávno. Přestal jsem výt a jen se spokojeně díval po lese. Byl tmavý, těžko průchodný, ale i tak jsem si nenechal vzít naději. Mrtev, Moonlight, vlčata, umřít, medvěd a Litai. Ty stejná slova jako kdysi. Jako před tím, než jsem doopravdy zemřel. Proč bohové, proč? Proč zrovna já?

// Severní hvozd

Nestačil jsem se ani ohlídnout a už jsem byl u jezera. Zvědavě jsem přišel až k břehu. Ač jsem ho znal jsem se stejně nechal zlanařit na to, abych ochutnal jeho chuť. Stále stejná a svěží, tak jak jsem si jí v hloubi hlavy pamatoval. Naštěstí jsem si vodu nechal prolít hrdlem, abych tak zahnal žízeň, která se mi objevila. Byla ovšem velmi rychle zahnána. Chvíli jsem sledoval, jak ryby pleskají o samotnou hladinu, bylo to celkem poučné. Vydržel bych se na to dívat celé hodiny. Trpělivost mi rozhodně nechyběla, ba naopak jsem jí po dlouhé době uvítal.
Olízl jsem si nos, na lov jsem neměl ty ideální podmínky. Nikdy jsem nelovil v noci, to bylo moje velké moudro. Místo toho jsem si představoval spoustu jiné zvěře, které jsem zbavoval života. Ale ne v noci, ve dne. Žaludek se mohl ozývat jak dlouho chtěl, jeho čas ale ještě nepřišel. Jeho čas přijde až za pár hodin, co vykoukne slunce a já budu mít skvělou viditelnost na samotný lov. Při té myšlence jsem se olízl a s chutí se rozešel kolem jezera. Prošel jsem i mělčinou, nebo snad proudem téhož jezera? Těžko říct, tak moc jsem byl zahleděný do vlastních myšlenek, že bych si ani nevšiml.

// Východní hvozd

// Ageronský les

Rázným, přesto pomalým krokem jsem nadále šel lesem. Sem tam jsem se podíval do stran, abych zkontroloval okolní pohyb. Neměl jsem strach, že by mě napadlo nějaké větší zvíře. Proč taky? Smrt jsem si už zažil, bohové mě zachránili. Tak proč by mě posílali na smrt číslo dva? Myslím, že jsem si vytrpěl dost, nadále bych se měl zajímat o to, co teprve bude. Ne o to, co je. Zvědavě jsem nahlédl na pláň, která se mi naskytla při té celé příležitosti. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se.
Neuměl jsem se orientovat podle toho, co je na nebi. Věděl jsem jen, že je noc a tím to haslo. Zamrkal jsem a procházel holou plání. Po očku jsem zaregistroval pláň plnou zvířat, vysoké zvěře. Ale bylo to nad mou ligu, proto jsem se nad tím moc nepozastavoval. Zkrátka jsem šel, v dálce jsem viděl lesknoucí se jezero, což byl můj středobod zájmu.
Šel jsem pár minut, pak se můj krok změnil v klusu. Nadále v cval, nechtěl jsem ztrácet čas. Nechtěl jsem ztrácet čas spánkem, který mi nikdy nedal to, co bych si doopravdy přál. Jednou se třeba klidně vyspíš, v jiném těle. Bylo to smutné, ale bylo to tak. Měl jsem se spánkem problém, který jsem sám neuměl vyřešit. Ale jednou třeba to přijde vhod. Nadále jsem to nechal ale na jezeru, to mi samotné ukáže, kam má má cesta vést.

// VVJ

Spánek jako obvykle nebyl tak dlouhý, jak bych si vnitřně představoval. Ale stačil, prudce jsem se proudil a ihned se začal zajímat o to, co je v okolí. Mžouravě jsem si měřil okolí, abych si byl jist, že mi nic nehrozí. Nezdálo se, že bych narazil na něco znepokojivého. Sem tam nějaký drobný noční opeřenec, případně zajíc, co se dostal až moc blízko. Nebral jsem to jako hrozbu, ale i tak jsem se dostatečně probral na to, abych se postavil na tlapy. Ještě jednou jsem se rozhlédl, abych zkontroloval vše, co jsem měl na dohled.
Zhluboka jsem se nadechl nočního, ale přesto čerstvého vzduchu. To by stačilo. Poznamenal jsem si. Stále jsem se neorientoval a netušil jsem ani, kde jsem. Což bych měl, tenhle hvozd mi byl svým způsobem dost blízký. Ale to jsem nemohl ani tušit. Prolézal jsem jeden keř za druhým, případně i kolem stromů. Nijak jsem si okolí nevšímal, na to už jsem si zvykl. Jít si po svých a nevnímat, kterým směrem vlastně jdu. Zkrátka jsem byl rád, že vůbec můžu jít.
Celý zahleděný do svých myšlenek jsem si ani nevšiml zajíce, který mi utekl zpod tlapy. Vyděšeně jsem ucuknul do strany. Je to možné, že se mi to vůbec stalo? Svině klouzavá. Poznamenal jsem trochu pobaveně, když už jsem věděl, o co vlastně šlo. Polkl jsem a tak jsem pokračoval dál, nevnímajíc to, že by mě náhodou mohl někdo sledovat.

// Severní Galtavar

// Dlouhá řeka

Směr jsem nakonec změnil, ani nevím proč. Možná proto, že jsem nedokázal udržet dlouho pozornost. Hlava mě opět rozbolela a tak jsem se vydal znova přes řeku. Namočil jsem se pomalu se dostával na druhou stranu. Naštěstí tu nebyla tak hluboká voda. Byla ovšem dost prudká, cítil jsem, že kdyby mi jedna tlapa uklouzla, lehl bych. A to jsem měl pár kilo navíc, ale teď jsem se cítil jako pírko.
Vyskočil jsem na druhou stranu a dostal se do lesa. Zvláštní, že mě i hlava přestala bolet. Ale bral jsem to jako výhodu, možná mé tělo chtělo zamířit právě sem. Něco tady mi bylo blízké, až moc. Jako bych tu už byl. Ale neuměl jsem si to srovnat v hlavě. Spánek mi snad trochu pomůže v tom se odreagovat. A možná i ta bolest hlavy už konečně ustane. Propletl jsem se mezi další stromy a vyhlížel nějaké dobré místo na složení hlavy. Netrvalo dlouho a právě takové místo jsem našel. Byla to skála obalená mechem. Výborné, jako z pohádky.
Vyskočil jsem nahoru a přičichl k mechu. Jako kdybych se pozdravil se starým přítelem. Olízl jsem si nos. Lehl jsem si. Byl jsem hladový, ale nechtělo se mi lovit. Nechal jsem to raději na ráno. Bude se příjemněji lovit. A možná bych se mohl porozhlédnout i po těch smečkách. Nakouknout do nich. Pokrčil jsem rameny. Udělal jsem si pohodlí a hlavu položil na tlapy. Ještě chvíli jsem se rozhlížel po okolí, než mi oční víčka spadla. A já se na chvíli ponořil do říše snů a fantazie.

// Vodopády

Napil jsem se u řeky a zvedl hlavu. Voda mi kapala po spodní čelisti, nijak jsem se tím ale nezaobíral. Choval jsem se přirozeně a byl za to rád. Díky vytí, které jsem konal před pár hodinami jsem se začal cítit zase jako vlk. A možná i lépe, než bych čekal. Vzpomněl jsem si, kdo jsem. Usmál jsem se, bylo to hezké gesto, které mi bylo tak neuvěřitelně blízké. Cítil jsem, že bych možná na chvíli mohl usnout. Cestování a samotné střetnutí s Mrtvolkou mi vzalo opravdu hodně sil. Stačilo jen najít místo, kde bych mohl sklonit hlavu. V dálce jsem uviděl černou siluetu lesa. Možná bych tam mohl něco sympatického najít. Aspoň na nějakou tu půl hodinku.
A proto jsem se vydal proti proudu, když se budu držet řeky, nebudu se motat v kruhu. Ale půjdu pořád dál a dál. Sem tam jsem se podíval, jak ve vodě plavou ryby. Nebyla ale taková viditelnost, abych je viděl. Proto jsem je vždy slyšel, když nějaká z nich pleskla o hladinu díky výskoku. Atletických kuriozit ale nic moc nebylo, že by i ryby spaly? Už se zabýváš úplnými blbostmi. Nejspíš z únavy. A proto jsem zatnul zuby a zamířil k lesu.

// Ageronský les

// Ostružinová louka

Čím blíž jsem k vodopádům byl, tím víc jsem měl zalehlé uši. Pomalu a jistě jsem se přestal orientovat v tom, kde se co šustne. Místo toho jsem se snažil vidět na mohutný vodopád v nočním světle. Poslední záře z měsíce mi to celkem usnadňovala. Mohl jsem tak zhodnotit tuto situaci. Nebylo nemožné dostat se nahoru a pokračovat na východ. Nebo na sever? Vlastně to bylo úplně jedno. Hledal jsem jen místo na krátký odpočinek. Mrtvolka... Stále jsem se nemohl toho jména v hlavě zbavit. Měl jsem její tvář přímo před očima. Kdybych byl mladší, byl bych asi strachy bez sebe. Ale po tom co jsem viděl mrtvou Moonlight a hned po tom jsem umřel. Nebylo to zase tak špatné. Byla zvláštní, ale nepřišla mi svým způsobem zlá. Možná zlá opravdu nebyla. Byla snad nějakým poslem pro zdejší duše?
Snažil jsem se vyskákat až nahoru. Sem tam tady byla nějaká cestička, občas jsem se musel pořádně natáhnout a skočit. Vše bylo kluzké, takže jsem musel dávat opravdu velký pozor. Velmi nerad bych spadl na zem, nebo dolů. Důkladně jsem si proto promýšlel, kam a kudy bude vést můj další krok. Pomalu a v klidu. Zavrtěl jsem se. Konečně jsem se blížil k vrcholu. Neviděl jsem kudy vlastně jdu. Vybíral jsem si cestu podle toho, jak mi byla svým způsobem sympatická. Možná už jsem tudy šel, možná ne. Zamlaskal jsem a pokračoval dál.

// Dlouhá řeka

// Javorový les

Neustále jsem měl tendence se otáčet. Co to sakra bylo? Na ducha to bylo až moc reálné, přízrak? Ne, cítil jsem ji, jak se mě dotkla. A mluvila přirozeně. Její pohled nebyl zcela zákeřný, ale byl to pohled na který jsem rozhodně nebyl připravený. Srdce mi tlouklo do hrudi a já cítil, že s každým úderem mi chce vyskočit ven. Vyletěl jsem z toho lesa vysokou rychlostí. Ani jsem se nestihl otočit, zkrátka jsem prostě běžel za nosem.
Doběhl jsem až na louku. Noc stále přetrvávala, ale nijak mi to nevadilo. Aspoň se budu moct pohybovat rychleji a svižně. Cítil jsem únavu, ale nehodlal jsem polevovat. Chtěl jsem být od toho místa co možná nejdál. Vždyť Lilac říkala, že je jen Život a Smrt. Tak co je zač Mrtvolka? Může za to, že se mi zjevila i Moonlight? Podíval jsem se směrem k měsíci. Bylo po úplňku, ale stále jasně svítil. Jeho našedlá barva se odrážela v mých očích.
Dal jsem se do pohybu. V hlavě mi stále zněla slova ze strany Mrtvolky. Jsme spojení, ještě se potkáme. Co tím myslela? Možná to, že jsem umřel? A teď jsem byl v její moci? Nešlo mi to absolutně do hlavy, proč bych měl mít osud spletený zrovna takhle s ní. Ať to bylo jak to bylo, teď na to asi jen tak nepřijdu. Ač bych hrozně rád, takové slova jsem nemohl nechat jen tak ležet ladem. Před sebou jsem uslyšel hluk tekoucí vody. Možná spád? Vodopády? Tady? Zmateně jsem zavrtěl hlavou, vlastně ani nevím, čemu jsem se divil.

// Vodopády