Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlavu jsem položil na zem a přivřel oči. I když tělo bylo unavené, věděl jsem, že nemůžu plně zabrat. Ale po několika minutách zírání přímo před sebe mi to nedalo. Nekonečné počítání sněhových vloček mě donutily oči pořádně zavřít. Jak to u mě bývalo zvykem, padl jsem do lehkého spánku. Nevnímal jsem moc vrtění vedle sebe. Jen zezačátku, nějaké zakašlání, zafunění. Na několik minut jsem ale cítil, že jsem se ponořil až do míst hlubokého spánku.
Každou chvíli bych se určitě probral i sám, teprve až když jsem uslyšel své jméno říct moc blízko mého ucha jsem hlavu vystřelil nahoru. Stejně tak mi projela energie celým tělem a donutila mě stoupnout. Zběsile jsem se začal rozhlížet a dívat se po nebezpečí, které se k nám dovezlo. Hlas patřil Jasnavě. Bylo to dobré znamení, že je tady pořád, ale tón hlasu se mi ani trochu nelíbil. "Co se děje?" Vyhrkl jsem najednou. Přejel jsem jí rychle pohledem a pak na naše světlé, teď už zasněžené okolí. Nespím, nespím. Zopakoval jsem si.
Mě se tady z prvního pohledu nezdálo, že by nás něco ohrožovalo. Podle pachu sem považoval tuto situaci za poměrně klidnou. "Jsi v pořádku Jasnavo?" Zeptal jsem se jí a ihned na ni spočinul svým zlatavým zrakem. "Možná se ti něco zdálo, nebo tu někdo byl?" Vyzvídal jsem rychle. Udělal jsem několik kroků dopředu, abych měl tak lepší rozhled. Náš úkryt se zdál být takový, jak jsem u něj usínal. Možná něco přehlížím. Obešel jsem pár blízkých stromů a kontroloval pachy, nebo stopy. Ty teď v tom sněhu půjdou perfektně vidět a i identifikovat. Vrátil jsem se zpátky ke své společnici, před kterou jsem se důstojně postavil. Sklonil jsem hlavu, abych byl na podobné úrovni jako ona.

Začátky jsou těžké asi všude, ale o to víc si pak budu cenit všech vědomostí. Velice rád bych se stal součástí zdejšího světa. A to znamenalo dozvědět se tady o tom co možná nejvíce. Všechno nešlo hned a je to trať na dlouhé roky. "To by bylo určitě fajn," mrkl jsem na Jasnavu. Zatím jsem měl ze všeho přinejmenším dobrý dojem. Nevěřil jsem moc tomu, že sem chodí jen přátelské tváře. Sice to tak zatím vypadá, ale i zde budou určitá zákoutí patřit vlkům s ne příliš dobrými úmysly. Ale i těm jsem se chtěl dřív nebo později postavit. Samozřejmě hlavně kvůli celkovému obrázku této země.
Téma magií byla vždy fascinující. Kór když zrovna v téhle zemi je mnohem více možností, než když jsem byl ještě v rodné domovině. Neznal jsem ty nové, ale měl jsem tu čest vidět i pár speciálních. Jasnava se zatím potácela v absolutních začátcích a hledala to pravé ořechové přímo ušité jí na míru. "Spojení, nějaké vlohy, zvláštnosti." Pokrčil jsem rameny a nechal jí v klidu přemýšlet. Pár zakašlání stačilo k tomu, aby z ní přece jen něco vypadlo. Zastříhal jsem ušima a pozorně poslouchal. "No vidíš to! Od toho bychom se mohly odrazit. Samozřejmě až ti bude o něco lépe, rád ti s tím pomůžu. Co bude v mých silách." Usmál jsem se na ni. S tímhle už se dalo pracovat. Aspoň jsme nemuseli zkoušet všelijaké možnosti. "Myslím,ž e se tomu říká obecně magie země." Pokrčil jsem rameny. "Znamená to určitě hodně, probudíme ji až ti bude lépe." Teď by to možná nemělo ani smysl a význam. Chápal jsem, že jsem jí trochu více navnadil to zkoušet, ale síly potřebovaly odpočívat.
Mrtvolka byla zvláštní vlčicí v tomto světě. "To ano, rozhodně to bylo zvláštní setkání. Ale ještě chci navštívit zdejší bohy, třeba mi poradí co je Mrtvolka skutečně zač." Určitě musí vědět o každém zdejším obyvateli. Mohou mi tímto dát další cenné rady, které bych třeba mohl někomu zase předat. Podobně, jako teď Jasnavě o Mrtvolce. Nevypadala úplně přívětivě, ale musel jsem uznat, že nezanechala úplně negativní dojem. Podivně se smála, ta mlha všude... Oklepal jsem se.
Teď už nezbývalo nic jiného, než se vydat vstříc na lov. Jasnava si udělala pohodlí. "Brzy budu zpátky," přísahal jsem ji. Snad to nebude trvat dlouho a budu mít štěstí na nějaké zvíře. A zároveň aspoň bude mít prostor si odpočinout. Ten kašel mi dělal vrásky na čele, ale víc jsem jí teď pomoct nemohl. Jedině tak, že najdu něco k jídlu. Vzdaloval jsem se celkem rychle. Chtěl jsem zajít trochu dál, do míst kde v lese panoval klid. Odcházel jsem od Jasnavy nad ránem, takže byla ještě tma. Zapojil jsem pořádně nos a snažil se najít nějakou stopu.
Během mého lovu mohlo utéct pár hodin a začalo tak i svítat. Kromě toho se spustila i první sněhová nadílka. To vypadá dobře. Bylo fajn počkat až na ráno, v noci jsem nerad lovil díky barvosleposti. A teď když padal sníh to bylo zase o něco veselejší. Plížil jsem se potichu. Občas jsem uslyšel nějaký hluk, praskot větviček. Hádal jsem, že to byla možná srna, na tu jsem si ale sám netroufal. Proto jsem hledal něco menšího, mnohem nenápadnějšího. Co to je? K uším mi dolehl zvuk připomínající ohlodávání možná ořechu, nebo klacíku. Pořádně jsem se rozhlížel, ale zatím jsem nic neviděl. Proto jsem spoléhal na sluch. Postupoval jsem pomalu, co možná nejtišeji. Z mírného svahu jsem viděl drobné tělo, velmi dlouhé. Lasička. Ihned mi zajiskřilo v očích, že je to ideální volba. Jasnavě by mohla postačit jako malá, ale přesto velmi dobrá svačina. Byla tu spousta stromů, musel jsem si důkladně svůj lov promyslet. Když to pokazím hned na začátku, pár skoků a Jasnava bude bez snídaně. Zdálo se, že mě zatím nepostřehla, takže jsem toho honem rychle využil. Nechtěl jsem, aby mě ucítila. Dostal jsem se co možná nejblíž a jakmile jsem měl možnost, vyskočil jsem mohutným skokem přímo k ní. Přední nohy mi narazily na tvrdou půdu. Lasice pustila svůj úlovek a propletla se mezi nohama a pádila pryč. Hbitě jsem se odrazil a snažil se jí dohnat. Měla to mnohem jednodušší, přesto se zdálo, že jsem jí vystrašil. Což byla velká výhoda, když je někdo vyděšený, dělá zmatky. Cvakl jsem zuby a ucítil, že držím lasici za zadní část těla. Přední noha mi ovšem sjela ze srázu a já tak ztratil rovnováhu. Spadl jsem a vyválel tak několik sudů. Lasici jsem ale držel, co mi síly stačily. Stačila mě párkrát škrábnout do čenichu, ale nebylo to tak fatální, abych jí pustil. Narazil jsem do pár stromů, než jsem konečně zastavil. Hlava se mi točila, ale vítězství bylo moje.
Chvíli mi trvalo, než se mi vrátila aspoň drobná orientace a já se vyškrábal zase zpátky nahoru. Zachytil jsem pach své společnice a vydal se tak po něm. Když jsem přicházel, ještě spala, nebo tak aspoň vypadala. Lasičku jsem potichu posadil před ní a pak si lehl vedle ní. Zády k zádům, abych jí tak mohl zahřívat vlastním teplem. Snad jsem byl dostatečně tichý na to, abych jí neprobudil a dopřál jí tak potřebný spánek. Využil jsem chvíli k vlastní regeneraci.

Uvažoval jsem, jestli zdejší bohové mají s námi své plány. A my jsme jen loutky, které pískají jak se jim zrovna zlíbí. Ani Jasnava neměla cestu úplně bez překážek, ale pokud jsem jí mohl trochu usnadnit cestičku, proč ne. "Tak to jsme na tom stejně," zastříhal jsem ledabyle ušima. "Také jsem potkal převážně vlčata, které zdejší svět teprve zkoumají. Ale aspoň o něco málo se se mnou podělili." Prozradil jsem. Sice Litai a Lilac by se dali považovat za dospělé vlčice, téměř. Ale zanechali ve mě zcela mladistvý úsudek. Litai bych měl asi časem najít a vysvětlit jí, co se vlastně stalo. Projelo mi hlavou. Naši schůzku tehdy překazil ten medvěd a ona událost. Netušil jsem, kolik času jsem byl mimo, ale myslím si že dost. Vyprávění o myškách bylo fascinující. Zase jsem se mohl utvrdit v tom, jak je tahle země zajímavá. A nedá nikomu jen tak zvesela spát. "Ale jo, moc milé vlky jsem tady potkal. Tam odkud pocházím já tomu tak úplně nebylo. Takže teď jsem rád, když potkám kohokoliv." A hlavně zatím nikdo z těch co jsem potkal nesnědli moudrost celého světa. Dodal jsem v duchu. Ach, kdykoliv jsem si na někoho takového vzpomněl, viděl jsem před sebou svého otce. Ale na toho jsem teď vzpomínat opravdu nechtěl.
S magií měla Jasnava problém. Naklonil jsem k ní hlavu a chvíli poslouchal její chraplavé dýchání, mezi kterým se snažila mluvit. "Fígl?" Zasmál jsem se. Když se mě na fígl ptala Danie, radil jsem jak nejlépe jsem uměl. A co z toho bylo? Nic. "Asi bych se zaměřil hlavně na detaily. Myslíš, že máš k nějaké magii vlohy? Zkoušela jsi mít někdy s něčím spojení třeba?" Nadzvedl jsem obočí a zkoumavě si jí prohlížel. Vlci si hodně myslí, že povaha je odrazem vlastní magie. Ale jak to doopravdy bylo? Nikdy jsem nepochopil, proč si mě vybrala například voda a ne země. "Já tak nějak odjakživa tíhnul k vodě. Tam na severu jsme měli neustále zimu, ale já se rád koupal i v nejkrutějších stupních. Cítil jsem se tam příjemně," zasmál jsem se nad vlastní vzpomínkou. Divil jsem se, že jsem vlastně neumřel. Koupat se v takové zimě, teď by mě to asi dorazilo. Ale vyzkoušet se má pokud možno všechno.
"Osobně jsem nikdy na duchy nevěřil, až do teď." Pokrčil jsem rameny. Jestli to byl opravdový duch, nebo jen výplod mojí fantazie, kdo ví? Ale Mrtvolka i Moonlight byli až moc živé na to, abych si je sám dokázal takhle detailně představit. A že to nebyl zrovna hezký pohled. Zase mi naskákala husí kůže pod srstí. "Mrtvolka říkala, že se nevidíme naposledy. A že jsme nějak spojení, raději jsem bral nohy na ramena. Žádná krasavice to zrovna nebyla, ne že bych odsuzoval vlky podle vzhledu. Ale když ona vypadala na půl kostnatá." Oklepal jsem se. "Ale třeba se mýlím a ve skutečnosti to bude milá dáma," Nemohl jsem jí ani strkat do jednoho pytle. Pokud jsou i zdejší bohové takto zvláštní. Bohové. Projelo mi ihned hlavou, jako by se mi nad hlavou rozzářila žárovka. Ti by mi mohli poradit, co je Mrtvolka zač. A jestli to je třeba spojené s mou smrtí. Možná jsem se zbláznil a žádná Mrtvolka neexistuje. Konspirační teorie mi odjakživa byly velmi blízké. Ale tohle bylo spíše sci-fi.
Mrkl jsem na Jasnavu, která nechtěla být na obtíž. "Rozhodně nejsi na obtíž, udělám to rád." Řekl jsem a pomalu se postavil. "Vydržíš tu chvíli? Hned se vrátím, mrknu jestli nenarazím na zajíce, nebo aspoň nějakou lasici." Ještě nebyla taková zima, aby se zvířata schovávala do svých úkrytů. Takže jsem měl solidní šanci něco najít. Nemyslel jsem si, že by se Jasnava se svým kašlem chtěla přidat. Tady jí bude příjemněji a aspoň trochu se ještě usuší.

Jasnava mi prozradila, že tu není příliš dlouho. "I tak je to déle, než já. Já jsem dorazil nějak v průběhu léta," prozradil jsem s úsměvem. I tak to bylo od sebe kousek, škoda že jsem na svých cestách na takovou společnost nenarazil. Nastražil jsem uši, když se Jasnava rozmluvila. Chraplavý hlas mi dělal starosti, ale oceňoval jsem, že se mi takhle svěřuje. Její vyprávění bylo teda mnohem veselejší než to, co jsem tady zatím zažil já. "Mluvící myšky a vlajky? To zní zábavně," pobaveně jsem se usmál. "Každopádně je dobře, že jsi se rozhodla dorazit sem. Myslím si, že by potřebovala mnohem víc takových milých tváří." Mrkl jsem na ni. Rozhodně víc takových, než mrtvoly a Mrtvolka sama. Zavrtěl jsem při tom nenápadně ocasem. Z toho mi odkapala další vrstva vody.
Moje povídání se mohlo zdát celkem nudné. Nejspíš jsem se ani nesnažil to udělat zajímavé, byl to jen takový žblept všeho. Kdo ví, kde bych byl, kdybych se narodil podle otcových tabulek. Chvíli jsem nad tím jen tak nenápadně přemýšlel. "Myslím, že v sobě určitě nějakou magii mít budeš. Tahle země jí v tobě dřív nebo později probudí. Nevěšel bych hlavu," mrkl jsem na Jasnavu. I zdejší mladí měli problém v tom najít magii. A sám je podobně podporoval. Jasnava kdo ví? Třeba nakonec bude mnohem šikovnější než já. Nepochyboval jsem o tom.
Zajímal jsem se hlavně o Mrtvolku. Ta mohla nejspíš za ten podivný podzim a všechno, co se tady dělo. Ale Jasnava to jméno nikdy neslyšela. Nedával jsem na sobě nijak znát zklamání. "Nevadí," hlesl jsem a olízl si při tom mokrý nos. "Potkal jsem ji v jednom lese, no..." Odkašlal jsem si. Ne, že bych měl v krku nějaký knedlík. Chtěl jsem to jen trochu prodloužit, abych si zformuloval, co chci vlastně říct. "Prvně jsem potkal ducha mrtvé vlčice z mé minulosti, což bylo dost divný. A pak jsem potkal Mrtvolku, která... byla asi taky mrtvá? Ale nepovažovala se za bohyni, jako jsou ti zdejší. Byla něco mezi, hodně zvláštní." Střepal jsem se toho pocitu. "Myslím, že vyprávění o mluvících myškách bylo mnohem víc zábavnější." Naklonil jsem hlavu a usmál se na ni. Neměl bych nad tím asi tolik přemýšlet. Chtěl jsem se o tom už s někým pobavit. Nicos a Danie byli moc mladí, abych jim dal na bedra zrovna takové témata. Užívali si ještě bezstarostného mládí. Jasnava na mě působila o něco více dospěleji, aspoň vzhledem určitě. "Nemáš hlad? Nebo něco, čím bych zpříjemnil tenhle mokrý pobyt?" Nadzvedl jsem obočí. "Teda mokrý, studený asi spíš?" Zasmál jsem se nad vlastní blbostí.

Bylo mi líto, že jí ztráta svého přítele tak zdrtila. Bohužel jsem nebyl asi ten správný utěšovatel, naopak jsem ale mohl nabídnout úplně něco jiného. Společnost. Ani já neměl rád samotu, každopádně teď jsem si to hodlal vynahrazovat plnými doušky. "Žiješ tu už dlouho?" Zeptal jsem se, neboť mě vždy historky bavily. Kór když jsou spojovány s touto úžasnou zemí. Zdálo se, že déšť dal Jasnavě co proto. Těžce ze sebe vydávala věty, protivný kašel to vzal za své. Měl jsem trochu obavy, aby se to nezhoršilo.
Aspoň nějak nápomocný jsem mohl být. Moje magie nebyla kdo ví jak silná, ale od té doby co jsem přešel zdejší hranice se to zlepšovalo. Den ode dne, když jsem s ní pravidelně pracoval. Sice to nebylo moc, ale i to málo se počítá. Jasnava ochotně stála, jako socha a já tak mohl pohotově pracovat. Bralo to dost sil, naštěstí jsem v posledních hodinách nebyl příliš akční. Pokud jsem nepočítal úprk před bouřkovým krupobitím. "Doufám, že to trochu pomůže," usmál jsem se na ni. Na Jasnavu ještě nikdo nikdy nepoužil žádnou magii. Zvědavě jsem zastříhal ušima. Když nad tím přemýšlím, nejspíš ani na mě pořádně ne. I když náznaky tam nějaké byly, ale kdybych to měl zužit jen na vlky. Možná kdysi v mládí.
Kašel byl čím dál horší, chraplavý a musel dost drásat hlasivky i krk. Poposedl jsem si, abych mohl sedět vedle Jasnavy a tím jí darovat trochu mého tepla. Pokud se to tak z mého polo-mokrého kožichu dalo vůbec nazvat. Vážně bych si měl najít nějaké suché místo, do kterého bych si natahal třeba kožešiny. Teď jsem zalitoval, že jsem poblíž neměl žádné doupě. Ale ještě jsem asi nenašel ten správný les, ani úkryt. "Magii jsem v sobě objevil už hodně dávno, ještě v rodném kraji. Pak to ale nějak uvadlo, nepotřeboval jsem ji." Polkl jsem. Chtěl jsem to trochu natáhnout a mluvit, aby se tak Jasnava nemusela příliš namáhat. "Otec si hodně zakládal na tom, že vlkům se zbarvit oči podle magie musí. U mě se tak nestalo, chvíli jsem si s ní hrál, ale pak jsem nějak zabředl do typického vlčího života." Zasmál jsem se, kéž by to bylo tak jednoduché. Ale nechtěl jsem zacházet příliš to pikantních a šílených detailů. "No a jakmile jsem narazil tady na Gallireu, cítil jsem, že se ve mě magie znova probouzí a mnohem víc. A čím víc se tady zabydluji, tím víc mě to fascinuje." Pokrčil jsem rameny, byl jsem za to tady opravdu rád. "Spousta zvláštních magií, které jsem ani nevěděl, že existují. Uhm... znáš někoho jménem Mrtvolka?" Nadhodil jsem nenuceně a při tom na ni mrknul. Ještě jsem se lehoučce šoupnul blíž, ne že bych měl nějaké zaječí úmysly, ale to teplo bylo teď absolutní nutností. Nejspíš bych neměl ani pokládat otázky, ať se tolik nenamáhá. Měl jsem se asi plesknout přes tlamu rovnou.

Snažil jsem se vžít do situace, ke které se Jasnava přimotala. Už to začínalo mít aspoň drobná obrázek. "Utekl?" Zopakoval jsem a pozvedl při tom obočí. Co to bylo za vlka? Musela to být opravdu zvláštní situace. Ze slov jsem pochopil, že to jsou asi přátelé. Přišla bouřka a on se sebral a utekl se slovy, že za ním nemá Jasnava chodit. "To je mi teda dneska mládež," mrskl jsem ocasem a při tom rychle pokroutil hlavou. Jestli to tak má být, nechť je. Ale má nová společnice na to měla nejspíš jiný názor. Dost si ten odchod brala k srdci, to proto byla tak smutná? Že jí řekl, že za ním nemá chodit? Možné to je... a nebo je to úplně jinak. Nechtěl jsem se úplně šťourat v cizích věcech. Nebyl jsem tam a tak jsem to mohl hodnotit pouze takhle, jako z třetí strany.
Dostávali jsme se ke skále, která nás ochrání před deštěm. Začínalo už i svítat a kroupy ztrácely na síle. "Tak dohodnuto," usmál jsem se na ni. Viděl jsem, že to není jen psychická ztráta, ale poměrně i fyzická. Může prochladnout, nebo už byla. Nechtěl jsem si vzít na svědomí život vlčice, kterou jsem zrovna potkal. Tudíž jsem byl rozhodnutý jí pomoci, co mi síly budou stačit.
Posadil jsem se pod skálu a díval se, jak déšť končí. "To jsme na to koukali nejspíš stejně," aspoň něco málo společného. Zastříhal jsem ušima a prohlédl si Jasnavu. "Všiml, jsem tu sotva pár týdnů a přijdu si, jako bych vstoupil do jámy lvové." Slovy bych asi nedokázal ani popsat, co všechno se mi za tu dobu stalo. Kolik divných a zvláštních věcí. Snad jsem si veškerou smůlu už vybral. Namítl jsem. Podíval jsem se na nebe, kde se pomalu černota rozestupovala. Dneska snad už pršet nebude, což je opravdu dobrá zpráva.
Nechtěl jsem svou společnici do ničeho tlačit. Proto jsem jí nechal tak, ať se cítí co možná nejlépe. "Můžu něco vyzkoušet?" Zeptal jsem se jí a při tom se usmál. "Zkusím ti z kožichu dostat co nejvíc vody, nejsem úplně profík." Ale něco málo už jsem zvládl. Vlastně něco podobného jsem zvládl v mládí, když jsem přišel na to, že vlastním tuto magii. Docela příhodné. Oheň rozdělat neumím, ale nějaké to plus by to mít mohlo. Soustředil jsem veškerou svou vnitřní energii na vodu v kožichu Jasnavy. Pomalu z ní začínala stékat dolů. Nebyla to všechna voda, ale větší část ano. Jakmile jsem skončil, lehce jsem v sedu zavrávoral. "Je to trochu lepší?" Zeptal jsem se jí, stejná otázka se mi odrážela i ve zlatých očích. Snažil jsem se, aby ze mě byla cítit přirozená pohoda, která ve mě panovala skoro pořád.

Okolnosti kolem vlčice mi byly záhadné. I když jsem se opravdu snažil vcítit se do ní a pochopit tak, kde nastal onen problém. Neztratila svého společníka, ale odešel, či utekl? Naklonil jsem hlavu nepatrně na stranu. "Utekl před čím? Před tím počasím, nebo Vás někdo napadl?" Ihned jsem si vlčici začal prohlížet od hlavy až k patě. Samozřejmě až vytáhla paty ze svého provizorního útočiště. Nebyla na ni žádná krev ani známky nějakého boje. Srst byla praktická, mokrá ale nijak vypelichaná, jak by se po souboji mohla zdát. Bude v tom něco jiného? S klidným pohledem jsem zkontroloval okolí.
Za chvíli, nedej bohům za pár hodin začne svítat. A když to dobře půjde, bude to bez deště. Nemohl jsem odhadnout, jakou má vlčice barvu, ale postavu jsem ohodnotit mohl. Na vlčici byla celkem vysoká, přesto velmi štíhlá. Ovšem nemohl jsem si nevšimnout té třesoucí se postavičky, které byla zima. Tak jo, budeme na to muset jít nejspíš po staru. Zastříhal jsem ušima. "Těší mě Jasnavo, máš moc pěkné jméno." Přitakal jsem, jak bývalo mým zvykem. Vlčice se zdála být hodná, tak jsem neměl nejmenší záminku být neopatrný. Ve vlcích jsem se ale většinou hodně pletl, snad se mi to tentokrát nevymstí. Jo, ten úkryt. Vzpomněl jsem si. "Ehm.. žádný luxus to není, ale nedaleko jsem našel vystouplou skálu, bude pod ní dost místa pro nás oba. Aspoň tam můžeme počkat do rána, pak vymyslíme něco lepšího." Nabídl jsem a pohodově jsem se usmál. Pokynul jsem hlavou směrem, kterým jsem přišel a pomalu se jím i rozešel. Nebylo to odsud naštěstí daleko, takže tam za pár minut budeme.
Společnost jsem kolem sebe mile rád uvítal, takže jsem si jí užíval. I když zatím byla vůči mě dost opatrná, nepochyboval jsem ale o tom, že by se to časem mohlo zlepšit. "Zvláštní počasí co? Přihnalo se to skoro z ničeho." Konstatoval jsem a při tom si ještě chvíli prohlížel oblohu. Nebo aspoň ty části, které mi koruny stromů dovolovali. To už jsme pomalu přicházeli ke skále.

Je naživu. Problesklo mi hlavou, když se kožíšek začal hýbat. Krom toho i mluvit, teprve až ve chvíli, kdy na mě pohlédly dvě oči jsem si lehoučce oddychl. Nazvala mě jménem, které jsem neznal. Neměl jsem jí to nijak za zlé, neboť jsem jí probudil. Nechal jsem jí se chvilku rozkoukat. Zdá se, že krupobití ustává, ovšem hluk mi stále ještě zněl v uších. Netušil jsem, co se stalo, ale vypadala jako hromádka neštěstí. "Omlouvám se, ale toho jsem neviděl." Řekl jsem jednoduše. "I já při té bouřce ztratil mladého společníka." Doplnil jsem, abych trochu uvolnil atmosféru. Seskočil jsem z kořenu dolů na zem.
Teplota rozhodně nebyla kdo ví jak přívětivá. Oba jsme byli promočení až na samotnou kost. Měly bychom se nějak usušit. Teď mi bylo líto, že jsem nevládl nějakému živlu, který by nám mohl ulehčit situaci. Trochu jsem doufal, že by se počasí mohlo umoudřit, ale na to jsem nemohl spoléhat. "Musí ti být zima, pomůžu ti najít lepší úkryt," nabídl jsem se. Nebyla to sice úplně ideální situace, ale nemohl jsem jí tady takhle nechat. Takový přece nejsem, abych někoho nechal v nesnázích.
Oklepal jsem se, abych se zbavil co nejvíce vody v kožichu. V husté srsti se ale voda bude držet ještě poměrně dlouho. Naštěstí v lese tolik nefoukalo, vítr už bude taky studený. Já měl tu výhodu původu ze severu, takže jsem byl na kritické podmínky zvyklí. Ale jak je na tom vlčice? "Jsem Tonres mimochodem," představil jsem se a zastříhal při tom šikovně ušima. U všech bohů co mě tady ještě čeká? Pobyt ve zdejším světě je čím dál zajímavější. A možná jsem měl konečně nějaké poslání, které jsem hledal.

// Lesík topolů

Svižným krokem jsem klusal dál. Všiml jsem si, že se zdejší prostředí změnilo, tudíž jsem vyšel z toho nechráněného lesa. Tenhle vypadal mnohem lépe, možná se mi podaří najít nějaký lepší úkryt, aby na mě nepršelo. Přijdu si, jako by po mě přeběhlo stádo jelenů. A nebylo to daleko od pravdy. Nicos je snad také v pořádku, ale jistý jsem si být nemohl. To počasí nás vykolejilo oba dva. Důležité bylo, abychom přežili. Podívám se po něm, až přestane pršet. Kroupy stály bušily do korun stromů a občas nějaké propadly i na mě. Ale už to nebylo tak bolestivé, jako před chvílí.
Bylo tu pár skal, možná i skrytých jeskyní kdo ví. Ale jakmile jsem našel jednu větší skálu, posadil jsem se pod ní. A mohl si konečně oddychnout. To bych měl. Unaveně jsem si prohlížel všechny své rány. Nebyly viditelné, ale já je cítil pod srstí, jak to všechno bolí. Seděl jsem tam pár minut se zavřenýma očima a jen poslouchal to bušení. Když v tom jsem uslyšel i něco jiného.
Zastříhal jsem ušima. Už mám i halucinace? Napadlo mě, ale na to to bylo až moc reálné. Byly to vzlyky někoho nedaleko mě. Hm? Zvedl jsem se a znova vyšel mezi stromy. A tím ztratil i svůj momentální skromný úkryt. Zamířil jsem k větším stromům, které měly vystouplé kořeny. Ten zvuk šel totiž odtamtud. "Haló?" Zvolal jsem do prázdna a začal se pořádně rozhlížet. Rozhodně to nebylo počasí na nějakou velkou turistiku. Trhalo mi srdce, když jsem ale slyšel to, co jsem mohl. Vyskočil jsem na jeden z kořenů a tak tak držel rovnováhu. V tom jsem uviděl drobnou čupřinu vykukující z jednoho z kořenů. "Jste v pořádku? Pojďte, kousek odsud je vystouplá skála, je tam sucho." Vyhrkl jsem trochu vyděšeně, že se něco stalo. Byla to vlčice schoulená v objetí kořenů. Šprajclá? Ne, asi... možná. Kroupy stále bubnovaly do rytmu, i přes husté stromy. "Mám nějak pomoci?" Přeskočil jsem na druhý kořen, zadní nohy se mi svezly na zem. Jemně jsem nosem ťuknul vlčici na krk, abych na sebe ještě trochu upozornil.

// Armanské hory

Vběhl jsem mezi první stromy a do jednoho narazil ramenem. Ztratil jsem celou koordinaci pohybu a svalil se k zemi. Zadýchaně jsem lápal po dechu, jako bych právě utekl hrobníkovi z lopaty. Taky to tak vypadalo. Tělo jsem měl zničené, promočené a hlavně neuvěřitelně unavené. Zaryl jsem drápy do bahnité půdy, která byla plná krup. Spoušť nabírala na síle. Pohlédl jsem k nebi, když v tom jedna kroupa spadla přímo do mého oka. Oklepal jsem se a stavěl se na nohy. Tyhle stromy nebyly zrovna ideální proto, abych v nich našel útočiště. Proto musím jít dál. Snad se vyhnu pláním. Projelo mi hlavou.
Musel jsem najít aspoň nějakou pořádnou skálu, střechu, když to dobře půjde možná i jeskyni. To by mi bohatě stačilo na přečkání téhle příšerné noci. Valila se na mě jedna pohroma za druhou. Tak jo, Nicos se snad dostal do bezpečí. Doufal jsem, že mi nebude mít za zlé to, že jsme se takhle nešikovně rozdělili. Ani jeden z nás nemohl tušit, co se semele. Ale bohužel to takhle dopadlo a já s ním mohl být jen duševně. Měl bych se za tím klukem stavit v Sarumenské smečce za pár dní. Jestli tam vůbec dorazil.

// Smrkový les

// Cedrový háj

Běžel jsem plání nějakým směrem. Neměl jsem absolutně tušení, kam vlastně běžím a ani co hledám. Hledal jsem jen les, který nebyl nikým obývaný, abych se tam mohl schovat. Cítil jsem každou kroupu na svém těle. Záda jsem měl už solidně zmasírované, ne-li zmasakrované. Hlava mě z toho bolela, ale nohy stále běžely dál. Mohutnými skoky jsem se snažil dostat dál a dál.
Přišlo mi to nekonečné, to utrpení. Proč zrovna teď se snesla taková pohroma? A já neměl úkryt, neměl jsem nic. Jen jsem byl v krajině a přežíval. I když jsem na svém hrobě slíbil, že se polepším. A hodlal jsem to dodržet. No tak, no tak kde je nějaký úkryt?! Zavrčel jsem. Naštěstí jsem ještě neztrácel nervy, to teprve přijde.
Přes kroupy jsem neviděl vůbec nic. Ale slyšel jsem, že kroupy útočí na stromy. Nemohl jsem být daleko od nějakého lesa. Instinktivně jsem zahnul nějakým směrem a doufal, že to bude jackpot. A opravdu byl. Slyšel jsem konečně něco, co mohlo vypadat jako taková naděje na život. Místo, kde budu aspoň do rána v bezpečí.

// Lesík topolů

// Jižní Galtavar

Stádo jelenů mě smetlo ze stopy. Nicos by měl být někde přede mnou, ale kde je? To šílené počasí mi doslova zaslepovalo cestu. Teprve až když jsem vběhl mezi první stromy jsem se zastavil. "Nicos?" Zvolal jsem, byl jsem celý nesvůj. Srdce mi bušilo do hrudi a já cítil, že jsme se rozdělili. Nebyl tu. Místo toho jsem ale ucítil jiný pach, slabý ale přesto se nesl lesem. Někdo tu žije. Uvědomil jsem si okamžitě. Rozhodně jsem neměl v plánu se teď pídit po tom, kam jsem se dostal. I z toho důvodu jsem zůstával mezi prvními stromy u hranic a nešel dál. Otáčel jsem se, hledal jsem ten kožíšek, který patřil mému společníkovi. Stádo jelenů nás ale nejspíš na delší dobu rozdělilo.
Ještě chvíli jsem tam postával a snad tu nenechal moc svého pachu. Bušící kroupy útočily na mé tělo i přes slabé koruny stromů. Neměl bych tu zůstávat, i když pochopení ze strany toho počasí. Váhal jsem. Počkat tady do rána, jestli přestane pršet a riskovat tak, že jsem někomu opravdu narušil území? I když jsem toužil po smečce, teď nebyla vhodná doba ani chvíle.
To zvládnu, přeběhnu, narazím na nějaký les. Otočil jsem se za sebe. Měl jsem podvědomí, že už jsem tady kdysi byl, ale nikdo tu tehdy nežil. Možná se to tady mění stejně, jako to počasí. Pohlédl jsem ven. Bylo to hotové peklo, ale zatnul jsem zuby a vkročil do deště. Podívám se ještě po Nicosovi.

// Armánské hory

// Mahtaë, sever

Běžel jsem svému společníkovi v patách. Chtě nechtě jsem se ale lehoučce odklonil od cesty. Kroupy mi burácely do zad, lhal bych kdybych řekl, že to nebolelo. Bolelo mě celé tělo. Byl jsem si jist, že pár modřin na zádech budu mít určitě. Co ale teď bylo mnohem, ale mnohem důležitější bylo doběhnout někam do bezpečí. Nicos se držel vpředu, teprve až když jsem uslyšel jeho upozornění jsem začal trochu panikařit. Snažil jsem se zorientovat, ale najednou se k tomu hluku z krup přidal i dusot kopyt. Bylo to stádo jelenů, kteří panikařili možná podobně, jako my. A my jim vběhli přímo do jejich sektoru. Do háje! Vyhrkl jsem. Slyšel jsem Nicose, že se snaží prokličkovat.
Já najednou ucítil prudkou bolest na své přední noze. Jeden z jelenů mi na ni totiž solidně šlápnul. Zakňučel jsem a cvakl zuby do strany. Nebylo ale na jelenovi znát, že by mě bral jako hrozbu. Hrozba teď byla převážně z počasí. Ucuknul jsem a běžel dál. Proplétal jsem se mezi velkými těly. Ucítil jsem ještě jeden kopanec na těle, než jsem se z toho jeleního sevření dostal.
To je bolest. Uvědomil jsem si, že na přední nohu nepatrně kulhám. Ale otok se dostaví asi až se na chvíli zastavím. "Nicos!" Zvolal jsem na něj podobně, jako on na mě. Tím, že na mě zavolal jsem ho potichu mohl slyšet. A rozběhnout se jeho směrem. Zdálo se mi, že se blížíme k lesu.

// Cedrový háj

Zasmál jsem se. "Nepochybuji o tom, že jednou dovedeš velké věci." Vlci byli různí, jindy i ti malí strčili ty velké do kapsy. Já už se se svou velikostí nějak zžil a zvykl si na klady i nevýhody. Nicos měl celý život před sebou a já sám byl zvědavý, co se z něj nakonec vyklube. Zatím byl zapálený úplně do všeho.
Nicos měl problém s tím, když necítí půdu. Možná bych mu s tím mohl pomoci. I já s tím měl jindy problém, ale jakmile si začne trochu věřit, hned to bude lepší. "Věř si trochu, tím se vše zlepší." Usmál jsem se. Danie s tímhle neměla problém. Její ego bylo vysoké až na půdu a levou zadní by skolila ledasco. Nicos byl trochu zpátečnický, ale on do toho doroste. Možná by mohl být i kapku zodpovědnější. Není takové tintítko.
Nakonec se uráčil k tomu dostat se na druhou stranu. Snažil jsem se mu tím i trochu pomoci a vlk byl za chvíli na druhé straně. Kroupy nás bombardovali čím dál víc. I já se rychle dostal na druhou stranu. V jednom okamžiku mi tlapa sjela do strany. Naštěstí jsem to ale zvládl a přeskočil. Zadní nohy mi zajely do vody, vyskočil jsem do prázdna. Nicos už běžel přes pláň někam do lesa. "Kdy se to sem stihlo tak rychle dostat?" Vyhrkl jsem trochu zděšeně. Když jsem viděl, jak mladý vlk peláší, musel jsem taky zabrat. Mému tělu chvíli trvalo, než se dostalo do nějakého úctyhodného tempa. Bohové s námi. Zavrtěl jsem hlavou. Každý úder kroupy mě neskutečně bolel. "Vidíš kam běžíme?" Zeptal jsem se ho. Byl jsem přesně v tomhle počasí slepý. Bílé kroupy spojené s deštěm mi zabraňovali v tom cokoliv vidět. Jiní se mohou aspoň trochu orientovat podle barev. No, já na to momentálně doplatil. Každý skok jsem udával do míst, které jsem neviděl. Bylo to buď a nebo. Snažil jsem se slyšet Nicosovi kroky, abych se mu držel za zadkem.

// Galtavar

Nicos ještě neměl tolik zkušeností, ale snů měl určitě plnou hlavu. Sám jsem v jeho mládí sny ale neměl. Otec mi nedovoloval vůbec přemýšlet nad tím, že bych mohl být i něčím jiným, než tím na co jsem byl předurčen. K tomu jsem musel dospět a probojovat si tak vlastní cestu životem. Mladý vlček by se rád stal třeba strážcem nory. "Zní to jako důležitá pozice," usmál jsem se na něj. Otázka na mě byla otočena a upřímně mě tím tak trochu zaskočil. Když jsem toužil po smečce, chtěl jsem doplnit nějaký chybějící článek a byl ochotný dělat cokoliv. Teď jsem si ale uvědomoval, že jde převážně o mně a mé štěstí. Že bych se měl rozhodnout podle toho, co mi jde vlastně nejlépe. "Těžká otázka, každá smečka má jiné slabiny." Zamyslel jsem se. "Osobně by mi nevadil takový strážce hranic, ochranka lesa." Zasmál jsem se. Vzhled jsem na to měl, velký vlk se spoustou zkušeností. Měl jsem nevýhodu například v lovu. Lovcem jsem kdysi toužil být, jenomže má oční vada mi znepříjemňovala skoro každý lov. Ale naučil jsem se s tím žít. "Ale nevadila by mi asi žádná práce, od lovu až po třeba učení mladých vlčat." S tím jsem měl už vícero zkušeností. A musím říct, že s vlastním synem mě to opravdu bavilo. Třeba bych se uchytil i někde jinde. Jenomže na takové pozice se stojí fronty v rozmezí několika let. Abych získal důvěru daného páru a nebáli se mi svěřit vlastní potomky.
Chtěl jsem přejít, ale vlček se najednou zasekl. "Nedělá ti dobře přebrodit proudící řeku? Nebo jsi ještě pořádně neplaval?" Zeptal jsem se. Z nebe se najednou začal valit déšť spojený s kroupy. Rozhodně nic příjemného. Na holé pláni musí být naprostí šílenství. To se nám pokazilo. Zamyslel jsem se. Vlk se představil jako Nicos. "Tonres, těší mě Nicos." Přikývl jsem a vytáhl tlapy z vody a zamířil tedy hledat trochu mírnější místo na přebrodění. Kroupy nás ubíjeli hlavně na místech, kde končily koruny stromů. Kožich jsem měl během chvíle mokrý stejně, jako bych se celý namočil. Povzdychl jsem si, konečně jsem zahlédl místo, kde byli vystouplé skály. "To nevypadá zle, trochu ti zkusím pomoct," řekl jsem, než jsme tam došli. Byli to takové peřeje. S přibývajícím deštěm to ale nabíralo na síle. Soustředil jsem se a zkusil vodu trochu zpomalit a dostat vodu z kamenů, aby to Nicosovi tolik neklouzalo. Nevydržím to příliš dlouho, snad bude Nicos šikovný.