Příspěvky uživatele

< návrat zpět

16. Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím (ano, je nutné, aby na území jmelí skutečně bylo)

Bohužel se stalo to, co jsem zrovna nechtěl. Jasnava si všimla mého problému a tak jsem jen sklopil uši a cítil se lehce zahanbeně. A pak jsem dostal ten podivný nápad jít do nejbližšího lesa. Jasnava se zdála být z toho nesvá, mluvila něco o tom, že je jezero prokleté. A že vlkům bere jazyky. Přitakal jsem svým pokývnutím, i když se mi to stalo poprvé. Ale nesouhlasit v téhle nekomfortní zóně by znamenalo další vysvětlování. A souhlas byl přece jen o něco lepší možnost.
Pak už začal můj plán s rampouchy, hrůzostrašný. Hned po té, co jsem měl jazyk vytahaný jako šňůru. Radostně jsem vyskočil z keře a hrál si na upíra. Jasnavu jsem nevyděsil, aspoň ne doopravdy. Naopak si tenhle nápad přivlastnila a za chvíli se tady objevila s opravdu luxusními tesáky. Měl jsem problém udržet vážnou tvář, ale odolal jsem! Aspoň na pár minut. Musel jsem se stále hihňat. "Ha! Krvežíznivá upírka si jde pro teplou krev!" Hrál jsem do karet. Lehce jsem zavrtěl zadkem a celý se i zachvěl. Přední tlapu jsem si dal před tlapu, abych vytvořil takové to gesto Upsss. A skočil jsem do strany, abych se vyhnul tomu zlověstnému útoku krvelačné bestie!
Ale co čert nechtěl? Oba jsme ztratily své nové zuby. A tím i své nové dovednosti. Pobaveně jsem se podíval na Jasnavu. "Po téhle zimě se budeš ještě prát o to, co bylo nejlepší," zakřenil jsem se na ni. Pak jsem se zařadil vedle ní a začali jsme se potloukat lesem. Měl jsem to tu vážně rád, mělo to něco do sebe. Pohlédl jsem výš, nad naše hlavy. Ale zatím jsem viděl pouze holé větve. A tak jsem tomu dal čas. Mířil jsem stále více na sever. Podivný pocit ze sousedního lesa nadále neopadal. "Víš o tom, že kousek odsud žije pravá a nefalšovaná bohyně?" Zeptal jsem se Jasnavy a kopl při tom do hroudy sněhu, která mi přišla pod tlapu. Mrkl jsem na ni a tajuplně se zazubil.
Už jsme se blížili skoro k horám, když jsem něco zahlédl. Zastavil jsem se a začal si to prohlížet. Bylo to zřetelně zelené, rostlo to ze stromu. Chvíli jsem na to koukal, jako absolutní jouda. Než mi docvaklo, co to vlastně je. Kde jsou tvoje způsoby. Zavrtěl jsem hlavou, vycouvat z toho, na to už teď bylo pozdě. Byl jsem zkušeným vlkem, určitě jsem věděl, k čemu je jmelí o zimním období. Na sucho jsem polkl a zamrkal. "Hele, to je jmelí," upozornil jsem, i když ho Jasnava už musela určitě vidět. "Ehm..." Odkašlal jsem si. "Asi to je možná trochu divný, ale já na tradice tak trochu věřím." Pokrčil jsem rameny a zazubil se. "A proto ti teď musím něco říct," řekl jsem tajuplně. Kéž bych měl své tesáky a své super schopnosti. Uvědomil jsem si. "Ale!" Polkl jsem znova, bylo to vážně těžké a lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Nechtěl jsem to říct úplně, vždyť jsme se znali sotva jenom chvíli! Ale rozhodl jsem se to podat spíše tak nějak... v přátelském duchu. Jestli se to tak dalo vůbec nazvat. "Vím, že se moc dlouho neznáme, ale jsi opravdu skvělá Jasnavo," usmál jsem se na ni a zamrkal. "A tohle jmelí... tohle jmelí nám bude svědkem, něčeho... Něčeho... no mého slibu! Mého slibu k tobě, že se mnou prožiješ to nejlepší, co zima nabízí! A nejen zima, můžeš se na mě obrátit kdykoliv, kdybys něco potřebovala!" Dokončil jsem tak nějak svůj slogan. Skoro. "Opravdu se mi líbíš, buď svá a tenhle svět ti jednou bude ležet u nohou!" Mrkl jsem zpátky na jmelí a pak na Jasnavu. A nechal tak nějak situaci plynout. Nechal jsem se možná trochu unést a tak jak jsem procházel kolem Jasnavy jsem se jí nenápadně otřel o tvář a bok. "Ehm... jdeme dál?" Zeptal jsem se nervózně, tohle bylo vážně zvláštní. A tak jsem zamířil možná trochu rychleji co nejdříve odsud. Jmelí, z a všechno může jmelí. Mohl jsem ale jen hádat, jestli tomu tak opravdu bylo. Nebo jsem začínal k vlčici cítit opravdové přátelství? Nebo jsem se sám v sobě nevyznal? Určitě za to mohou tyhle svátky.

// Sviští hůrky, přes Ragarské pohoří

Popis:
V malebném lesíku, známém jako Houbový ráj se můžeme setkat se spousty zajímavostmi. Nejenže tam najdeme kuriozity ze světa houbařských nadšenců, ale samotná flóra je tam velmi zajímavá. Tento ráj je proslulý převážně rovinatým terénem. Přesto se tu kopečky ale najdou. Jeden takový je i na jihozápadní straně našeho již zmíněného lesa. A právě tam sídlí nenápadný bunkr. Na první pohled si nemusíte ničeho všimnout, neboť jsou tu převážně staré stromy, které jen tak někomu nelahodí. Jenomže čím blíže ke kopci jste, tím víc se po kmenech stromů rozrůstají choroše. Jindy nezajímavé houby, jenomže pro někoho mohou sloužit jako průvodci. Jeden takový starý a obalený houbový strom pod sebou totiž ukrývá nenápadný otvor.
Vchod do bunkru není příliš velký, propletený s kořeny stromů a mechem. Tudíž může být na první pohled zcela neviditelný. Jakmile ale přejdete takzvanou vstupní branou, vchod se rozšiřuje. Podlaha je převážně tvořená z hlíny a podhoubí. Samotný průchod není dlouhý, necelá dva metry, než se dostanete dovnitř.
Bunkr je poměrně skromný, ale rozlehlý. Do hlavní místnosti, do které se dostanete vstupním průchodem, se spokojeně vejde až čtveřice dospělých vlků. Podlaha v bunkru je převážně obalena mechem a měkkou hlínou. Bunkr se dá přirovnat i k takové zvětšenině podhoubí. Zvláštností je, že i uvnitř bunkru přes sezónu rostou různé houby. Spousta malých chodeb, do kterých by se hravě vešlo jen malé vlče. Tyto místa mohou ukrývat mnoho do dnes neznámých tajemství. Ty ale dospělý vlk nemá šanci odhalit. Až na jednu větší chodbu, vypouklinu od hlavní místnosti. Mohla by sloužit jako taková skrytá spižírna. Jen pro někoho, kdo by se rozhodl v tomto úkrytu doopravdy přečkat zimu. Zdi bunkru jsou propletené s kořeny stromů, proto občas zasahují i do samotné místnosti. Někdy se mohou zdát být na obtíž, na druhou stranu mohou sloužit i pro samotné pohodlí. Obytná část bunkru není nijak hluboko posazená. Dostatečně, aby se nepropadl, ale zároveň aby bylo v bunkru soukromí.
Perfektní místo pro svobodného mládence, jindy nazývaný například i jako takový kutloch.

Místo úkrytu: Houbový ráj
Správce: Tonres
Obyvatelé: Tonres, případně jiní zvaní návštěvníci
Poloha:


Schváleno:

1. Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů
// Velké Vlčí Jezero, přes Severní Galtavar

Snažil jsem se zbavit toho ledu na mém jazyku. Bylo to dost nepříjemné, obzvlášť jsem si nechtěl udělat dostatečně velkou ostudu před Jasnavou. Ale na tom teď tak úplně nezáleželo. Lámal jsem si hlavu nad tím, jak se toho teď zbavit. Kráčel jsem plání po boku mé společnice a zoufale hledal něco, čím bych si mohl pomoci. Párkrát jsem se snažil odlepit ten led za pomoci tahání, ale nešlo to. Až nakonec, když jsme došli do lesa jsem se postavil ke stromu a lehce nosem do něj ťuknul. Už tolik nedržel. A tak stačilo pár ťukanců a byl konečně dole.
Zase jsem měl volnou tlamu a mohl se zhluboka a pořádně nadechnout. Jazyk mě ale opravdu hodně bolel. Několikrát jsem si olízl čumák ve snaze, že se mi do něj vrátí cit. Ale nejspíš to nějakou chvíli i potrvá. Zachvěl jsem se, ucítil jsem nával zimy. Ale ne tolik, jako na pláni. Tenhle les jsem už měl tu čest poznat, velmi se mi líbil. A proto jsem tu znal i určitá zákoutí. Tenhle les mám moc rád. Projelo mi hlavou. Škoda jen, že byl posazen tak vysoko na severu. Přece jen jsem měl za to, že i na jihu budou opravdu krásné lesy. A to jsem se až teď uvědomil, že jsme vlastně furt na severu. A já celou dobu táhnu Jasnavu po severu. Místo toho abych jí vzal na jih, jak jsem ledabyle slíbil.
Polkl jsem. Musel jsem to nějak zamaskovat. Má společnice chodila kolem stromů a společně jsme si les prohlíželi. Já ale hledal něco, čím bych jí odreagoval. Drobné rampouchy byly všude po keřích a některých stromech. Zamrkal jsem. Už jsem byl dost starý na to, abych věděl, že do rampouchů se nelíže. I když jsem byl před malou chvílí sám svědkem toho, co se vlastně nedělá. "Hihi..." Zazubil jsem se. Konečně jsem našel dva rampouchy ideální velikosti. Opatrně jsem se do nich zakousl tak, abych si je jakože nasadil na zuby. Jakš takš to šlo, jeden byl trochu šejdrem, ale držel. Ihned jsem ucítil, že se začínají rozpouštět díky teplu v mé tlamě. A proto jsem musel jednat rychle.
Hupsnul jsem do křoví, velmi nenápadně. Má velikost ovšem samotný keř převažovala. A má barva mi nehrála zrovna ideálně do karet. Ale to mi teď bylo celkem jedno, chtěl jsem Jasnavu pobavit. Takže o mně musela určitě vědět. Jakmile byla kousek, vyskočil jsem elegantně do vzduchu a zazubil jsem se na ni. Jako upír ze samotné Drákulovi hry. "Možná jsem se minul povoláním, měl jsem být tvorem, co saje v zimě krev." Namítl jsem pobaveně a při tom si užíval tuhle svou novou chvilkovou roli. Jak jsem se tak láskyplně křenil na svou společnici, nedopatřením jsem skousnul víc, než jsem chtěl. A své provizorní zuby si tak zničil a ucítil ihned ostrou bolest v zubech. Bylo to až příliš studené. Situaci už nejspíš jen tak nezachráním, ale vynasnažit se na to snad můžu. Jakmile jsem se zase uklidnit, zařadil jsem se vedle Jasnavy a zkoumal, co nám tenhle les ještě ukáže.

- 6. Přilepit se jazykem k ledovému povrchu -

Zazubil jsem se. Pohlédl jsem směrem k nebi, abych zhodnotil situaci v okolí. Obloha byla modrá, přesto mi šla pára od tlamy. Byla zima, což bylo fajn, vzhledem k tomu, že jsem stál na jezeře. Kdyby se oteplilo, nevím jestli bych si byl tak moc jistý. "Zdá se, že drží celkem pevně." Hezky to stačilo promrznout, tudíž jsem si to chvíli užíval. Měl jsem občas problémy, už je to opravdu dlouho, co jsem se naposledy takhle klouzal. Jasnava byla trochu nejistá, ale pak se nechala přemluvit a také vkročila na led. Mé velké medvídkové tělo se přikradlo k ní. To už poprvé ležela na zemi, vyškrábat se na tlapky jí dělalo obrovské problémy. A já si nemohl pomoct, ale opravdu mě to pobavilo. V ten moment jsem totiž skončil na zadku i já.
Hravě jsem se vyškrábal nahoru a bok po boku se rozhodl Jasnavě trochu pomoci. Být jí oporou, aby získala trochu sebedůvěry. "No vidíš! Začíná ti to jít čím dál lépe!" Podpořil jsem jí. Byl to hezký okamžik, kterého jsem si nesmírně cenil. Jakmile to mé společnici začalo jít, zastavil jsem se a jen na drobnou minutu jí sledoval. Měl jsem neskutečně vyprahlo v tlamě a toužil se napít. Mohl jsem použít kdejaké čáry a máry, abych se napil. Ale já na to šel postaru. Začal jsem vyhledávat nějakou prasklinu v ledu. Nebo nějaký otvor, do kterého bych mohl strčit nos. Moc ho tady ale nebylo.
Musel jsem jít více ke kraji, abych si byl jistý, že led nerozbiju ve větším rozmezí. Postavil jsem se a začal do ledu škrábat vší silou, jak mi jen šlo. Jakmile jsem ucítil, že můžu pořádně praštit, udělal jsem tak. Led se prolomil na malý kousek. Přesně tak, abych tam mohl strčit nos a pořádně se napít. Měl jsem tu ale velmi sympatické rozptýlení, Jasnavu. Sledoval jsem jí, jak se snaží hezky odrážet a tak bruslit. A tudíž když jsem skláněl hlavu a chtěl se napít z mé díry, neuvědomil jsem si, že jsem o pár centimetrů vedle. Přilepil jsem se k povrchu ledu přímo na jezeru. A nemohl jsem ho dostat zpátky do tlamy. Drželo to jako přibyté. Začal jsem hlavou škubat a jazyk tak natahovat až do velikosti, ve které to bylo až bolestné. Sakra, u všech bohů, to je školácká chyba. Jak jsem byl starý, tak jsem byl... no, bez debat. Tohle se opravdu nepovedlo. Nechtěl jsem na sebe upozorňovat, kór když Jasnava si takhle užívala své nové dovednosti. Začal jsem škrábat po okolí, snažíc se led ještě trochu rozbít. Vydával jsem u toho podivné zvuky a kreace, ale povedlo se! Led se pomalu rozbíjel. A můj jazyk byl volný, téměř. Měl jsem stále kus ledu na něj přilepený a nejspíš si ho budu muset vzít sebou. Přední tlapa se mi propadla do jezera, ale byl jsem téměř u břehu, tak se mi voda dostala asi tak do půlky nohy. Skočil j sem na pevný břeh a udělal pár kroků od místa mé nehody. Posadil jsem se tam a sledoval Jasnavu. Pohled na mě rozhodně nebyl nijak příjemný. Obří jazyk přilepený na kusu ledu, který jsem měl teď přímo před čumákem. Musel jsem se pořádně naklonit, abych viděl na svou společnici.
Zamával jsem tlapkou. "Eh... huh a tu, paf hup!" Zamumlal jsem, jak nejlépe to šlo. Ale nebylo tomu absolutně rozumět. Každopádně jsem tomu dával vše, tlapy, tělo! A ukazoval jsem směrem na velký les za plání. Nevím proč, ale musel jsem tak zkrátka jít!

// Ageronský les, přes Severní Galtavar

- Jít k ledovému jezeru -
// Armánské hory, přes Jižní Galtavar

Přikývl jsem, vážně zajímavé téma. A ještě zajímavý výlet, rozhodně jsem ho měl někde uchovaný daleko v hlavě. Na seznamu přání. Ještě ze mě na staré kolena bude dobrodruh. A to jsem si říkal, že budu žít někde v klidu a míru. Ale od té doby, co jsem byl tady, jako bych chytil druhý dech. A nemohl se toho střepat. "Všechno je možné," zazubil jsem se. Představa potkat se s vlky s cizích světů a jinou tradicí. Byl bych rozhodně v první řadě takové divadelní hry.
Naklonil jsem hlavu k Jasnavě. "Možná to byl osud," nadhodil jsem tajuplně. Ale nechal jsem to být. Byl jsem opravdu moc rád, že jsem tu takovou společnici měl. Možná to bude vážně fajn. Neustále jsem se ujišťoval. Přál jsem své společnici, aby opravdu vládla magii Země. Její zdravotní stav se pomalu zlepšoval, ale na objevení magie byla stále ještě hodně slabá. Ale měl jsem spousty vodítek k tomu, abych dokázal možná i s jistotou říct, že k Zemi má opravdu hodně blízko.
Uchechtl jsem se a pokrčil rameny na poznámku ohledně jihu a kožichu. "Přežil jsem už větší hrůzy," mrkl jsem na ni. Měl jsem na srdci spousty šrámů, ale přesto jsem tady stál odhodlaný bojovat za svůj život tady. Noční obloha se pomalu proměňovala zpátky v nový den. Nadšeně jsem sledoval, jak hvězdy pomalu mizí. A objevuje se další nová krása dne. Díky světlu jsem viděl po okolí a mohl tak usoudit, kudy bude nejlepší jít. Díky sněhu bylo jezero před námi pokryto bílou vrstvou. Takže bylo jasné, kam jsem měl namířeno. Rozklusal jsem se až do chvíle, než jsem si byl jistý, že už jsem u jezera. "Někde tady by mělo být jezero, pozor kam šlapeš." Řekl jsem své společnici. Byla už taková zima, že by mohlo být až zmrzlé. Chvíli jsem čmuchal u sněhu a hledal náznak, že je pod povrchem voda. Cítil jsem ji. Udělal jsem krok dopředu a sníh podivně zakřupal. Trochu vody bych asi potřeboval. Uvědomil jsem si. Ale zatím jsem jen tak kroužil kolem a zkoušel, jestli led udrží i moji váhu. Podivně to pod tlapou zakřupalo, ale šlo to velmi hladce. Zastříhal jsem ušima a usmál se. "Páni," uvědomil jsem si, že už to bylo dlouho, co jsem se takhle mohl postavit na zledovatělou plochu. "Jako malý jsem měl zamrzlé povrchy rád. Hezky to klouzalo." Svěřil jsem se. A tak, aniž bych si to uvědomil jsem se na malou chvíli stal zase malým. Odrazil jsem se a rozběhl přímo. Zaryl jsem tlapy pod sníh a nechal se sklouznout. Tělo se mi párkrát otočilo kolem dokola. Rovnováhu jsem neudržel a tak jsem upadnul. A shrnul i kus sněhu sebou.

- V noci pozorovat zimní oblohu -
// Vodopády

Situace by to byla vážně zvláštní. A každý by se s ní vypořádal podle svého. "To jo," přitakal jsem neutrálně. "Třeba by jsme zjistili, že žijeme úplně nudným životem." Zazubil jsem se nad tím. Divoké večírky a noční pařby. Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem nepoznal vlka, co by nejedl maso. Třeba někde za mořem takový žije. Co žije jen na houbách a plodech. A v zimě drží půst. Napadlo mě. Takový vlk by byl určitě kost a kůže, nic jako jsem byl já. Nepříjemně jsem se oklepal. Rozhodně to nebyla příjemná představa.
"Rád pomáhám," dodal jsem a mrkl na Jasnavu. Možná jsem si tím chtěl jen vyčistit svědomí. I když už to byla dávná minulost. Ale pomáhat druhým mi bylo vždy příjemnější, než sobě. "Možná vážně budeš mít blízko k magii Země," mrkl jsem na ni. Určitě. Muselo to přece něco znamenat, nebo ne? Stejně by mě zajímalo, jak se třídí vlci s těmi zbarvenými oči. Proč někteří dostanou do vínku zlaté, jiným se projeví barvou. Napadlo mě. Zastříhal jsem zvědavě ušima a rozhlédl se. Hory, nebo kopce, těžko posoudit takhle zdálky a ve tmě. "Neříká se, že na všechno se dá zvyknout?" Zavrtěl jsem ocasem. Ale je fakt, že bych nejspíš potřeboval nějaký ledový jezírko poblíž. Žít celý život na jihu a pařit se tam. Koupele by musely být dvakrát denně. Ale kdo ví, vlci přece umí přizpůsobit svůj život vlastním potřebám.
Procházeli jsme kolem hor. Občas jsem se podíval nahoru. Napadala mě různá neplecha, co se dá dělat. Ale všechno šlo stranou, když Jasnava upozornila na noční oblohu. Zvedl jsem pořádně oči a začal rozeznávat hvězdy od zatemnělé oblohy. Vypadalo to naprosto kouzelně. Viděl jsem i nějaké obrazce, určitě se nějak jmenují. "Tak tomu se říká opravdová nádhera." Řekl jsem s výdechem. Od tlamy mi šla pára, láskyplně jsem se nemohl toho pohledu nabažit. Kolik jich asi je? Nikdo by nebyl schopen oblohu spočítat. Ale určitě bych si na to troufnul. Ale než bych se něčeho dopočítal, bylo by zase ráno. "Něco takového jsem už dlouho neviděl," zastříhal jsem ušima. Nedalo se to pořádně ani popsat slovy. I když se teplota mnohem více ochladila. Sníh pod nohama příjemně křupal a tak jsme za sebou nechávali dvě vyšlapané cestičky. I když já trochu šoural drápky, byl jsem líný nohy zvedat více. A to tu ještě nebylo ani tolik sněhu. Kdo ví, co přinese ještě budoucnost. Měl bych se začínat bát? Jasná obloha nikdy neznamenala nic dobrého. Občas to na severu znamenalo další den šílenou bouři. Máme si tu zimu užít, ne? Zastříhal jsem ušima. A tak jsem na nic nečekal a pomalu přecházel i pláň, která se nám objevila na obzoru. Něco mi říkalo, že jezero by mohlo být poblíž.

// VVJ, přes Jižní Galtavar

Spekulace o tom, co je za mořem mě bavila. Ale mohli jsme jen hádat, neboť já a ani Jasnava se tam nejspíš nikdy nepodíváme. Jaká škoda, ale třeba by nám naši bohové mohli být nápomocní. Zastříhal jsem ušima a mrkl na svou společnici. "Vlci co nemluví naší řečí, to by mohla být zábava... Nějak se s nimi domlouvat, tlapama, ocasem." Uchechtl jsem se nad tou poznámkou. Byla vážně zvláštní představa, ale určitě bych si jí nadmíru užil. Měl jsem podvědomí, že ne všude se mluví tímto jazykem. Jiní mají i jiná nářečí, přízvuk. Kdo ví, jaké rody se mezi námi skrývají. Snad je jednou odhalím, čím víc jich potkám, tím víc budu moudřejší.
Hon na kapry se prozatím nejspíš nekoná. Ale hodlal jsem svému slovu dostát. Až Jasnavě bude lépe, aspoň budu mít čas doladit můj plán na rybolov. "Musím se o tebe postarat, ať je ti brzy lépe. A navíc si tuhle zimu musíme pořádně užít." Konstatoval jsem. Ale bylo fakt, že rýma byla přítěž, ale snad se jí Jasnava brzy zbaví. Kdybych mohl, rád bych jí vzal i na sebe. Nějak bych se s tím popral. Nemohl jsem jí to zazlívat, že jí není úplně do smíchu. Ale je potřeba myslet i na pozitivum.
Zavrtěl jsem hlavou. "To by byla škoda, tě na severu nevidět. Ale kdo ví, třeba se nakonec taky utábořím na jihu. Ne všechno se má přehánět." Pokrčil jsem rameny. Kožich se snad časem nějak přizpůsobí. I když každou zimu jsem byl tak chlupatý, jako teď. Možná to je jen utrpení, které musím snášet za své skutky. Navždy se budu potit a prolévat krev za svou neúctu. "A vodopády jsou teprve začátek." Zavrtěl jsem ocasem.
Sledoval jsem vodopád před námi, byl kouzelný. Jasnava z něj byla podobně unešená, jako já. Čehož jsem si cenil, aspoň jsem si nepřipadal jako malé vlče. Které by mohlo být nadšené z jeho prvního sněhu. Ani jsem si nepamatoval, jak já jsem se tvářil, když jsem poprvé vešel ven. Nejspíš nějak takhle, jako když jsem zíral na vodopád. "Souhlasím," přitakal jsem. Rozhlížel jsem se kolem dokola, vnímal jsem vše, co je kolem nás. Blížil se večer až nebezpečně rychle. Proto bylo na místě začít pomalu jednat. A vymyslet, kde se utáboříme. "Tak vyrážíme na ten jih?" Zeptal jsem se. Absence toho, že jsem se od své smrti neuměl orientovat ve směrech vzal čert. Zkrátka jsem se rozešel nejbližším směrem. Což byl nějakým nedopatřením zase východ. Ale snad si toho má společnice nevšimne a já se tak neprozradím. Nahodil jsem svůj šarm a zamířil k horám. Tam bysme se mohli schovat před větrem, který by v noci mohl zaútočit. A kdo ví, třeba tam narazíme i na nějakou tu kuriozitu, jak Jasnavu přimět přemýšlet nad jinými myšlenkami.

// Armánské hory

- Jít se podívat na zamrzlý vodopád -
// Řeka Mahtaë (sever), přes Rozkvetlou louku

Bylo to moře, nebo nebylo to moře? Nikdy jsem se nad tím pořádně nepozastavoval. Já prostě viděl vodu, někdy smrděla trochu víc, jindy zase méně. Ale zdá se, že Jasnava byla z moře úplně unešená. A podle slov jsem se s mořem asi setkal. Jak zvláštní, že jsem sešel až tak nízko, že jsem narazil na takové moře. "Přemýšlela jsi někdy, co je na druhé straně toho moře?" Zastříhal jsem zvědavě ušima. Netušil jsem, co tím chtěl básník vlastně říct. "Mít tak moc to nějak přeplavat," pokrčil jsem rameny. To by rozhodně nebylo špatné. Možná bych byl i dobrým námořníkem! Jen mi chyběla loďka, na které bych si mohl plout životem. Sem tam skočit do moře, abych si ulovil nějakou tu rybku na zub. Ale kdo ví, jaký by to byl život takhle na holé vodní pláni. Je fakt, že slanou řeku jsem také ještě neviděl. A tak jsem nad jejími slovy přikývl. Možná tu nějaký takový tok bude, země byla vážně hodně zvláštní. Možná bych se ani nedivil, kdyby z nějaké řeky tekl dobrý mošt. "Možná ne, to zjistíme." Zavrtěl jsem ocasem. Nikam jsem nespěchal. A hodlal si tuhle zimu dostatečně užít. Kdo ví, kolik zim budu ještě žít. I když bych se nedivil, kdybych se tady dožil i sto let. I když při pomyšlení, že bych zase umřel a musel si projít tím, čím jsem musel... polkl jsem.
Potěšila mě, když řekla že má ryby ráda. Už jsem se setkal se spousty vlků, kteří ryby moc rádi nemají. Já je měl opravdu hodně rád, i když měli hodně kostí. Slyšel jsem to rád, ale podle Jasnavy bychom lov ryb měli nechat na nějaké lepší období. "Třeba najdeme způsob, jak je ulovit bez toho, aniž by ses namočila. Něco vymyslíme." Usmál jsem se na ni. Rozhodně jsem jí nechtěl nijak přitížit na jejím stavě. Nebylo sice zrovna ideální počasí na lov ryb a i mě by se to mohlo vymstít, ale co mám dělat? Byla to neřest, kterou si moc rád vychutnám.
Pak už se naše cesta ubírala k vodopádům. Pomalu padala tma a já doufal, že tam stihneme dojít aspoň do západu slunce. Tma byla ovšem neúprosná, šíleně rychle padala i na tenhle svět. "Možná by se to tak dalo říct, ale netroufám hádat, co mě bude čekat tady. Možná to bude ještě horší, než co jsem před lety zažíval. Ale zároveň je to zase výzva." Nebo daň za to, že tu vůbec mohu být? To už jsem slyšel hučet vodopád. Ještě nebyla taková zima, aby zamrzlý celý. Z dálky jsem ale viděl bílo. Nejspíš po stranách už zamrzal. Dejme tomu, že i malá krusta před ním se spojovala jako pavučina. "Hm, tam musíme zařídit, aby jsi na tuhle zimu nikdy nezapomněla. Abych se nestal taky jen nějakým poutníkem na tvé nezajímavé zimě." Zazubil jsem se a při tom jí přátelsky ťukl nosem do ramene.
Konečně jsem se na chvíli zastavil. Přímo pod vodopádem. Stále to tu dost nahlas hučelo, voda musela jet nejspíš za každého ročního období. Musel jsem ale uznat, že jsme to tak tak stihli. Za pár minut, možná za hodinu padne tma. "Stihli jsme to," zajásal jsem. Zavrtěl jsem ocasem a díval se na zamrzlý vodopád, aspoň zčásti. Musel jsem uznat, že vypadá stejně hezky, jako v létě. "Vždy mě fascinuje, jak ten led a rampouchy se tak hezky zformují," houkl jsem a při tom přiskočil k nejbližšímu ledu, abych si ho prohlédnul.

- Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu -
// Smrkový les

Konečně jsem měl tu správnou společnici na cestování. Takže neplecha mohla pořádně začít! Mrkl jsem na ni a pak už tak nějak vybíral směr, kudy půjdeme. Neměl jsem úplně cílené místo. Zkrátka jsem chtěl jen dojít někam na jih a tam se zabydlet. A kdo ví co přinese budoucnost. Nakonec se přece jenom můžu rozhodnout pro život samotáře. Stane se ze mě zapšklý vlk, který bude proslulý tím, že žije jen na jednom místě. A stane se ze mě podivín. To by mi Tristan dal za uši. Uchechtl jsem s nad svou myšlenkou.
Sníh pod nohama příjemně křupal. Na malou chvíli jsem se začínal cítit opravdu šťastně. Zima začala opravdu skvěle, tedy když nepočítám ten kašel Jasnavy. Ten se snad brzy zlepší, na druhou stranu se o ní teď můžu perfektně postarat. Přece jen jsem se rád staral o druhé, víc než o sebe. Naklonil jsem se na ni, když mi zrovna dávala otázku ohledně moře. "Setkal jsem se se slanou vodou, ale jestli to bylo moře? Možná? Procházel jsem tady kolem velké kaluže," pokrčil jsem rameny. Nejspíš to bylo opravdu moře, když jsem se nad tím tak zamyslel. "Máš ráda moře? Vodu a tak?" Zeptal jsem se, abych v tom měl svým způsobem tak trochu jasno. Měl jsem rád všeho všudy všechny vody, ale ty slané byly opravdu zvláštní. Srst byla po koupání tvrdá jako beton. Neustále jsem se musel drbat, abych nezešílel. Horší jak blechy. Ale byla to voda, která mě nadnášela, jako jedno z mála věcí. Měl jsem bohužel i nějakou tu váhu.
Pomalu jsme přicházeli k vodě. Hučela už na míle daleko, voda byla rozbouřená a považoval bych ji, že se snaží získat nadvládu nad světem. Rozhlédl jsem se, ale nezdálo se, že by tu zrovna někdo procházel. Stopy jsem viděl jen zvířecí. Nejspíš srnka, nebo srnec. Drobné kopýtka, která se byla taktéž osvěžit u zdroje vody. "Máš ráda ryby?" Zeptal jsem se Jasnavy. "Můžeme si chytit nějakou rybu, nebo mrknout na nedaleký vodopád? Mohl by vypadat dobře, když už mrzne," nadhodil jsem s úsměvem. Tolik plánů, tolik věcí se dalo dělat v zimě! A já jsem na tom byl vlastně jak? Můj kožich byl huňatý v létě, i v zimě. Ale teď jsem připomínal spíše velkého medvěda. O absenci mé hnědé barvy jsem mohl jen polemizovat. Netušil jsem, jak moje barvy vlastně ve skutečnosti vypadají. Má černobílá byla zkrátka zcela normální. Každopádně měl jsem ho rád, zvykl jsem si na to teplo, které mi kožich vlastně dávalo. Bylo to příjemné. Neočekával jsem, že bych narazil na zimu horší, než kdysi bývali. Takže jsem byl zcela a dobře připraven. Zdejší zima snad nebude horší, než ty které jsem zažíval kdysi. "Jakou nejkrutější zimu jsi zažila?" Zeptal jsem se Jasnavy a usmál se na ni. "Já si pamatuji, jak jsem kdysi ještě doma vylezl ven a během několika minut už má srst byla namrzlá. A kolem tlamy se mi dělaly malé rampouchy." Zazubil jsem se. Vypadal jsem jak děda mráz, ale v mladší verzi. Tady to přece znám. Našpicloval jsem uši a lišácky se usmál na mou společnici. Tajemný výraz naznačoval, že jsem si na něco vzpomněl! A musel jsem jí to hned ukázat! A tak jsem se pomalým krokem vydal přes pláň před námi.

// Vodopády, přes Rozkvetlou louku

Netušil jsem, jaké démony Jasnava ve své minulosti skrývá. Ale to v tuhle chvíli nebylo příliš podstatné. Pokud o tom někdy bude chtít mluvit, bude muset sama. Já jsem se nehodlal plést do cizích věcí, pokud o to ten druhý nestál. I když jsem z Jasnavy měl velmi dobrý pocit. Byla přátelská, milá, ale i tohle mělo určitě své hranice. "Občas to na nás koukne z koutů, kde bychom to nikdy nečekali. Ale o to víc nás to pak posílí," mrkl jsem na Jasnavu, snažíc se jí zvednout aspoň trochu její uchrchlanou náladu. Stále mi na tváři pohrával něco jako úsměv, který naznačoval, že máme všechno hodit za hlavu. Ani já nechtěl nikoho nikdy zabít, ale bohužel situace se vyhrotila zcela jinak. A podle toho se musíme zkrátka zachovat. "Než jít dál a čekat, až se nám to štěstí ukáže v celé své kráse." Pokrčil jsem rameny. Jak je možné, že ve všem zlém vždy najdu něco dobrého? Jednou se ten koloběh stejně zastaví a my zabředneme v něčem, o čem se nám ani nesnilo. Ale budeme spokojení. Staří a vrásčití možná.
Sníh se mi celkem líbil. Nespojoval jsem si ho se svým dávným domovem, což jsem považoval za docela dobrou možnost. Svět se teď obalí do černobílých barev. A já si aspoň chvíli nebudu připadat, jako s hadicapem. Aspoň jednou za čas se cítím normální, protože i ostatní vidí to, co vidím celý život já. "To je možné," příroda byla nevyzpytatelná. A pokud se tu zima objevila už teď, možná skončí také dřív. Nebo naopak se tu bude držet zuby nehty. Nechtěl jsem zrovna dvakrát píchat do vosího hnízda, ale hodlal jsem se s tím poprat co mi síly budou stačit. "Spolu? Jistě, budu moc rád mít tak skvělou společnici." Zachechtal jsem se. Konečně po dlouhé době. A pokud spolu přečkáme zimu, nemohl jsem si vybrat lepší společnost. I když jsem jí nemohl nutit jít se mnou, nabídla se sama. "S tím souhlasím, tak tedy vyrážíme." Naklonil jsem hlavu na stranu a zaujal tak pozici vedle boku Jasnavy. "Kdyby se hlásil kašel moc, nebo jsi si chtěla odpočinout. Nebo tě něco zaujalo, stačí houknout a někde se utáboříme." Dal jsem pokyny, se kterými snad nebudou nějaké námitky. Byl nový den, cestování nám půjde jedna velká báseň. Líšácky jsem se usmál a pak už se jen rozhlížel, abych si aspoň zčásti zapamatoval, kde tenhle les je. Kdybych ho náhodou ještě někdy hledal. Hůř jsem se orientoval od mé smrti, ale zlepšovalo se to, pomalu.

// Řeka Mahtaë (sever)

Jasnava byla nesvá. Měl jsem pocit, jako by se v ní něco pralo. Mým úkolem zde nebylo šťourat se v cizím soukromí. Ale pomáhat, aby se na tu minulost nemuselo myslet. Měl bych jí nějak rozptýlit. Ale jak to bude nejlepší? Mohl jsem jen hádat. Vzhledem i k počasí nebylo zrovna dvakrát na výběr. Sněžení se opět s přicházejícím ránem dostávalo do vedení. Sněhová pokrývka už bude převážně ve všech zdejších koutech. Naklonil jsem hlavu k Jasnavě, abych jí mohl naslouchat. "Každý máme nějakou minulost, důležité hledět dopředu." Mrkl jsem na Jasnavu. "Ale... nejsme tady od toho, abychom se litovali za něco, co už nejde změnit. Ne?" Zamrkal jsem na ni a zavrtěl ocasem. Nahodil jsem zase svůj úsměvný a přátelský výraz. Nebo se tu taky za chvíli rozbrečím. Má minulost byla také plná bolesti a utrpení. A i když některé rány zahojit nejdou, musel jsem jít dál. Byl jsem otevřen všemu, co mi budoucnost přinese.
Postavil jsem se a oklepal. Sníh se mi už usazoval na kožichu v celkem silné vrstvě. "Vypadá to letos na pořádnou zimu," začíná tedy poměrně ukázkově. Podíval jsem se nahoru, obloha byla dokonale zašedlá. Dnes bude rozhodně sněžit celý den. Pokud si nenajdeme nějaké útočiště, zima bude velmi drsná. Nejsem na takové výzvy už starý? Heh, kdeže, vlci přece stárnou do krásy. Vlčice do... ehm. Vnitřní krásy, asi.
Přikývl jsem na slova své společnice. "Nemůžu jen souhlasit. Osobně se asi vydám na jih, prozkoumat tamější lesy. Ale mile rád tě doprovodím kamkoliv si zamaneš. Klidně ti pomůžu najít těch pár smeček a doprovodím tě." Nabídl jsem se. Také jsem potřeboval nějaké rozhled ohledně smeček. Ale nechtěl jsem se k nějaké upisovat hned na první dobrou. Na jaře bude mnohem více času něco najít a promyslet to. Jen to tady přečkat. Zastříhal jsem ušima. Mé plány byly jasné, otázka je co Jasnava. A pokud by vůbec stála o mou společnost na její cestě. Nechtěl jsem jí bránit v plánech, každopádně dokud se jí nespraví ten kašel, opouštět jsem jí nechtěl.

Mávl jsem nad tím tlapou. "Není čeho litovat, každý z nás má své démony. Je jen na tobě, jak se s nimi popereš. Mě se to celkem daří." Nechtěl jsem znít úplně nafoukaně. Ale za ty roky jsem se už naučil, co je dobré a co ne. A i s tím se dalo celkem obstojně prát. Jasnava měla problémy, které bych přiřadil spíše k psychickému stavu. Netušil jsem, jakou mohla mít tahle milá vlčice minulost, ale nejspíš se tam pár stínů objevuje. "To mě mrzí, možná je to spojené s nějakou tvou dávnou minulostí. Třeba nemáš všechno úplně vyřešené, kdo ví?" Pokrčil jsem rameny a usmál jsem se na ni. Nechtěl jsem z ní vytahovat informace, ale podpora se hodí prakticky kdykoliv je jen potřeba.
Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlas. Já když můžu, kdykoliv komukoliv pomůžu. Jenomže Jasnava to takhle neviděla. Nemohl jsem mluvit za všechny vlky na této planetě, nebo této zemi, ale pomoct někomu v nesnázích by mělo být základem každého vlka. I když toho vlka někdo nezná.
Cítil jsem drobné mravenčení v tlapkách, ale nevnímal jsem to. Aspoň ne v tuhle chvíli, mělo to za následek sníh, který se mi pomalu dostával pod kůži. Chlad a zima, na kterou bych se měl zčásti připravit. Za pár dní už bude veškerá potrava schovaná. A já jako tulák nemám absolutně žádné zásoby, ani místo kde bych to mohl přečkat. Snad zima nebude tak krutá, jako kdysi bývala na severu. Povzdychl jsem si nad myšlenkou. Jasnava mě naštěstí z mých černých myšlenek vytáhla. Zvědavě jsem zastříhal ušima a začal přemýšlet. "Něco o smečkách už jsem zaslechl, taky jsem se zajímal. Sám ale nechci nic uspěchat." Podotkl jsem potichu. Pak jsem ale nabral druhý dech a začal se svěřovat s informacemi, které jsem měl. "Někde na jihu je smečka jménem Sarumenská, pod vedením vlčice Maple. Potkal jsem její dva mladé členy, smečku víceméně chválili. Prý mají nějakou kouzelnou mlhu." O téhle smečce jsem toho od Danie a Nicose slyšel asi nejvíce. Ty ostatní už byly o něco méně... informační. "Pak je smečka nahoře přímo pod sopkou, menší. Další dvě by měly sousedit nedaleko odsud." Zamyšleně jsem se rozhlížel, sám jsem ty smečky ale nenašel. O severní mi vyprávěla Litai, o těch dvou jsem zběžně. "A nakonec vedle toho Velkého jezera jsem cítil něco... nového, možná se tam smečka zakládá. Ale díky bouřce jsem neměl příležitost to zjistit, utíkal jsem se schovat pryč." Vysvětlil jsem Jasnavě. Tím to asi haslo. Víc jsem toho na srdci neměl, nebo aspoň zatím nevěděl. Bylo zapotřebí najít někoho dalšího, kdo mi mé informace trochu více rozšíří obzory.

Možná se jí jen něco zdálo. Zopakoval jsem si ještě jednou. Pohled na ní jsem ještě chvíli zanechal, starost v mých očích by se dala ihned vyčíst. Přesto jsem se s ní podělil o své podobné prokletí. Ach, jak já bych tušil jaké to je dobře a dlouze se vyspat. A pak normálně naskočit do botek a cválat si po pláních, jako na růžovým obláčku. "To úplně ne, ale možná z rozespalosti? Občas jsou ty stíny matoucí," mrkl jsem na Jasnavu. "Já to mám spojené celkově se spánkem, nikdy nespím dlouho, nebo mě pronásledují noční můry. Mám to už od let kdy jsem byl malý." Mrkl jsem na Jasnavu s úlevou. Já už jsem s tím byl vyrovnaný roky, dá se s tím žít. Jen je to občas obtížné. A v téhle zemi to bude opravdu těžké, vzhledem k tomu, že se tu neustále něco děje. Sbírat energii budu muset i jinak, než takto. Těžké období se možná pojí i s mou společnicí. Možná za to může ta zima, i ta může být zčásti děsivá. V hlavě se mi toho honilo poměrně dost, ale nic od čeho bych se mohl plně odrazit.
Když jsem konečně seděl, mohl jsem tak pomalu analyzovat své vlastní rány. Při lovu jsem se chvíli kutálel a pak narazil do stromu, naštěstí to nebylo nic velkého. Ale záda jsem cítil, s přirovnáním nejspíš modřiny, nebo tak něco. Kašel Jasnavy na tom byl už o něco lépe, ale stále ne dost. Zdá se, že pobyt s mou novou společnicí se mi prodlouží. Neměl jsem to srdce jí tady nechat na pospas osudu. "To by udělal každý," hravě jsem zavrtěl ocasem. Poděkování jsem si však uchoval v hlavě, bylo to hezké gesto, těch není nikdy dost. A málokdo ho uměl ocenit tak, jako já.
Nepatřila do smečky, což pro mě nebylo asi velkým překvapením. Zároveň o ní však uvažovala. Možná by se do smečky i hodila, do nějaké kde je hodně vlků. Napadlo mě. Přátelský tvor, který by vykouzlil úsměv komukoliv, kdo by šel zrovna kolem. "Tak říkajíc, zkusit se má všechno," zazubil jsem se. "Ale máš pravdu, čas utíká až příliš rychle." Přitakal jsem spokojeně. Tlapky jsme si přitáhl více k tělu, abych seděl trochu úhledněji. Aspoň na chvíli. Za pár minut stejně budu sedět podobně, jako hospodský povaleč. Leč elegantnější. "Trochu více, řekl bych." Napomenul jsem ji a mrkl. "Ale zvládneme to, za pár dní ti bude lépe." A já tím přijdu o společnici, ale takový už byl bohužel život. A co tvoje plány na zimu? Ptal se mě můj vlastní hlas v hlavě. Stále jsem byl dosti nerozhodný, ale jako bych se teď přikláněl k životu venku. Netlačit na pilu a nechat to pokud možno na jaro? To by znamenalo přečkat zimu někde venku.

Nechával jsem les přímo za sebou. Uši jsem měl pečlivě nastražené kupředu, snažíc se zachytit jakýkoliv zvuk. Kupodivu se mi to povedlo, co nevidět jsem už slyšel hulákání a fandění davu. Už jsem startoval svůj pohon, abych se trochu rozhýbal. Louže v drobně napadaném sněhu byly zamrzlé, ale ne dostatečně, noha se mi vždy namočila. Ale to nebylo nic, na co by vlk nebyl rozhodně zvyklí, měl na to patřičnou imunitu. Užíval jsem si ten pohled, co se mi naskytl. Loudil jsem pohledem po malém fotbalovém hřišti, které i v tento nečas bylo perfektně nachystané na hru. Unáhlil jsem příchod, zapomněl jsem na ten dar. Rychle jsem si povzdychl, ale byl jsem už moc daleko na to, aby se mi chtělo vracet.
Takže nezbývalo nic jiného, než se tam vydat a zkusit své štěstí znova. Automaticky jsem se usmál a nahodil i přátelský výraz. Zírala na mě doslova celá armáda svišťů, hra byla ihned přerušena. Asi jsem na sebe strhnul více pozornosti, než co bych si přál. Luštil jsem v hlavě takovou jednu hádanku, aneb jak zařídit, abych si s nimi mohl také zahrát? Ty pravidla budou možná těžké a jsem mnohem větší než oni. Ihned by mě vypakovali, kdybych na někoho stoupnul. Leskla se mi v hlavě celkem komická příhoda, která by v roli svišťů byla spíše tragická, za tu by mě nepochválil nikdo. "Omlouvám se za vyrušení, jen mě napadlo zaskočit a podívat se, jestli Vás hra drží i v tento nečas." Sklonil jsem hlavu, abych se na jednoho ze svišťů pořádně viděl. Leskl se mu v očích vztek, nejspíš mě tu rozhodně neviděl rád. Dlouhé ručičky mu ihned kmitaly ze strany na stranu, sypal na mě jedno slovo za druhým. Marně jsem se v tom orientoval, ale když začal šermovat s vlaječkou před mým nosem, to byl vrchol.
Ledaže bych na to šel silou, ale tady se to nevyplatí, je jich moc. Couvnul jsem o krok zpátky, abych tak neměl vlajku zaraženou v čumáku. Ukousnul jsem si asi moc velké sousto, tlapou jsem přišpendlil tu vlaječku k zemi. "Ihned odejdu, ale do nosu mi to nestrkej." Jako by někomu bylo příjemné mít vlajku v nosu. Uklonil jsem se a vlajku mu pustil, svišť byl očividně naštvaný, ale otočil se a vrátil se na svou hrací plochu. Usmál jsem se, když jsem hlavu otočil a viděl, jak se skvěle baví, i když já nemohl. Láska a rodina je to hlavní, jednou budu třeba také zase spokojený.

Hledal jsem ono stvoření, které Jasnavu tolik vyděsilo. Ale ať jsem se snažil sebevíc, zanechával jsem za sebou jen vlastní stopy ve sněhu. Po jiných tu nebyla ani památka. Když jsem se ke své milé společnici vrátil, zdála se zmatená. Naslouchal jsem jejím slovům, které ze sebe dostávala, jako z chlupaté deky. "To je v pořádku," uklidňoval jsem ji a usmál se. Nadále jsem naklonil hlavu trochu na stranu, abych trochu rozjasnil situaci. A pak se diví, že já vidím duchy. Projelo mi hlavou pobaveně. "Hlavně, že se nic nestalo." Spadl mi kámen ze srdce a zadek mi zaparkoval na zemi. Chvíli jsem se rozhlížel na koruny stromů, jak z nich hezky padají první sněhové vločky. "Vlastně to možná trochu znám, taky nemám nikdy zrovna klidné, nebo dlouhé spaní." Pokrčil jsem rameny. Měl jsem to už jako vlče a táhlo se to se mnou celý život. Výhoda byla v tom, že jsem opravdu tolik spánku nepotřeboval. Ale nevýhoda? Všechny ty děsy byly tak reálné, že j sem si kolikrát říkal, že je něco špatně. Ale žít se s tím dalo a jak jsem tak viděl, nebyl jsem jediný.
Zastříhal jsem ušima, zadek mě začínal na malé sněhové peřince hezky studit. A je to tu. "Co ten kašel? Pomohlo to aspoň trochu?" I když jsem očekával zázraky, ty se asi jen tak nedějí. A rekonvalescence se bude muset ještě trochu prodloužit. "Hádám, že do žádné smečky zde zatím nezapadáš. Máš nějaké plány na zimu?" Zeptal jsem se a zamrkal. Jedna vločka se mi posadila zrovna na nos. Rozpustila se během několika sekund do kapky, která mi sjela bokem. Čas rychle letí. Uvědomoval jsem si. Nejspíš bych se měl také už rozhoupat k nějakým odpovědím o tom, co od letošní zimy vlastně očekávám. Ale plány jsem opravdu neměl, tedy krom toho najít si nějaké místo, kam budu moct složit zadek. Na smečku jsem nechtěl úplně spěchat, i když moje plány byly zezačátku jiné.