Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Eucalyptový les

"Jistě že ne," souhlasil jsem a byl na straně Jasnavy. Ale přišlo mi to strašně komické z toho důvodu, že i zvířata nejspíš v téhle krajině se snaží nějak přežít. A tenhle styl jsem ještě nikdy u nikoho neviděl. "Ještě nikdy mě nenapadlo hrát mrtvolu, aby mě lovec nechal být. Ale možná to někdy vyzkouším." Navrhl jsem s úsměvem. "Zdejší zvířata jsou vážně zvláštní," zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Neskutečné. To zvíře mi bylo záhadou, co to sakra bylo? Nebyla to typická lasice, ale ani myš. Něco mezi tím, co jsem nedokázal identifikovat. Ale očividně to z Jasnavy mělo neskutečný respekt, až se to samovolně rozhodlo umřít.
Vyšli jsme z lesa v poněkud zvláštní atmosféře. Nejspíš jsem to moc neodhadl, ale bylo to silnější než já. Takže jsme se to rozhodl hodit za hlavu. Mezi tím padla otázka ohledně lovu. "Záleží na co budeme mít štěstí. Klidně by stačil jen nějaký zajíc, nebo menší srnka. Každopádně jsme hodně na jihu, na nějaké zvíře bychom mohli mít štěstí." Usmál jsem se na Jasnavu. Přece nebudeme jíst nějaké drobné savce? Chtěl jsem se možná i trochu předvést před mou společnicí. A vytáhnout tak své zastaralé způsoby lovu, které jsou už dávno někde pod prachem. Ale protáhnout jsem se chtěl. Ale záleželo na mé společnici, já se mile rád podřídím. "Máš chuť na něco konkrétního? Udělám co mi síly budou stačit." Zazubil jsem se na vlčici vedle mě.
Mezi tím jsem se brodil zasněženou plání. Jo, určitě jsme byli zpátky v zasněžené oblasti. Ale něco na tom bylo. Daleký jih bez sněhu neměl to kouzlo v tomto období. Hleděl jsem si svého, když v tom jsem uslyšel podivné zvuky. Naklonil jsem hlavu, abych se mohl podívat na Jasnavu, která zrovna v tlamě svírala jeden z velkých rampouchů. "Ehm..." Odkašlal jsem si. Nechovej se zase jako klacek, pochlap se. Upozornil jsem sám sebe a tak jsem nasadil železnou masku. "To vypadá jako problém," naklonil jsem hlavu na stranu. Vážně jsem zachovával vážnou tvář, co mi síly stačily. Neměl jsem tušení, jak své společnici pomoci. Zkusil jsem rampouch zbavit co nejvíce uvolněné vody. Možná to trochu zrychlí průběh, ale víc to nešlo. Jakmile jsem magii použil, opět jsem se trochu zapotácel. Motala se mi z toho hlava. A byl jsem vážně dost unavený. "Chce to asi trochu času, ten samozřejmě máme." Usmál jsem se na Jasnavu. Té asi teď do smíchu zrovna dvakrát nebylo, snažil jsem se vcítit do její kůže. Protože jsem podobnou hloupost udělal na severu před několika dny. Nebyl to ovšem rampouch, ale přimrznul jsem k jezeru.

// Konec světa

Bílý rys tady určitě musel mít nějakou svou kapitolu. Někteří obyvatelé zdejšího světa ho možná znají lépe, váže se k němu snad i nějaká historka? Bude třeba si to zařadit na seznam zbývajících dotazů. A nebo na ten zaprášený seznam co mám a stejně z něj nikdy nic nevytáhnu. I to byla možnost. Nechal jsem ho však být, možná toužil po svém klidu tam v horách. Nebýt rušen vlčími obyvateli, nebo jinými návštěvníky. Otočil jsem se ještě směrem k horám v domnění, že bych ho mohl koutkem oka zahlédnout. Ale byl v tuhle chvíli na dobro pryč.
Les před námi ovšem vypadal mnohem lépe. Sníh tu přesto nebyl, půda i když bylo lehce pod nulou v těchto částích byla stále mokrá. Mnohdy mi to pod vahou začvachtalo a bláto se mi nalepilo na tlapy. Trochu jsem doufal, že když přijde zima, bude hrozit jen zmrznutí zadku. Jenomže čím déle jsme takhle chodili, tím jsem byl špinavější, ještě horší než na podzim. I Jasnava by si už něco dala, k snědku, samozřejmě. "Perfektní," zavrtěl jsem ocasem a začal se hned zajímat o dění v lese. Jak šlo o jídlo, hned mi to zvedlo náladu, která byla i tak dobrá, ale momentálně ještě lepší. Jasnava zrovna upozornila na nějaké zvláštní pachy. Ihned jsem ho začal také cítit. "Hmm," zabručel jsem, ani já tenhle pach zrovna dvakrát neznal. Co to mohlo být? V korunách dováděli jen ptáci, ale na zemi bylo víceméně mrtvo.
Už jsem si představoval velkou flákotu masa, kterou jsem měl na dosah. Když v tom jsem byl z mého transu vyrušen. Střelil jsem pohledem ihned po Jasnavě a přiskočil k ní. Zvědavě jsem sledoval zvíře, které se snažilo před Jasnavou schovat. Tak tenhle styl lovu jsem ještě neviděl. Zvědavě jsem zamrkal. I když jsem teda chtěl večeřet něco mnohem... no o trochu většího. Jenomže zvíře se pak najednou skácelo k zemi. "No páni, zabíjíš pohledem!" Nemohl jsem si pomoct, ale vybuchnul jsem smíchy. Musel jsem se opřít o strom, abych náhodou z toho záchvatu nespadl. Jakmile se zvíře pak zvedlo a začalo utíkat, co mu síly stačily, nemohl jsem pomalu ani popadnout dech. "Heh.. To-to.. Ten heh ten už se nevrátí! Nikdy." Utíral jsem si slzy, které mi utekly z očí.
Jakmile jsem nejspíš svým smíchem vzbudil celý les, bylo na čase se přesunout někam jinam. "Nemám tušení, co to bylo." Řekl jsem nakonec vážně, až jsem se uklidnil. Rozklusal jsem se a vyhýbal se tak stromům, které pro nás znamenaly jen další oblast bez jídla. "Nic si z toho nedělej, možná se jen nechtěl kamarádit s vlčicí." Zamrkal jsem na Jasnavu a při tom jí nosem šťouchl do boku.

// Ježčí plácek

Smečky byly zapeklité, aspoň jsem na ně neměl štěstí. Ale co není může být? Rozhlížel jsem se a snažil se odhadnout, kde by asi nějaká mohla ležet. Určitě by tu mohla být víc než jedna. Ale nebudeme předbíhat, první my. Přesto jsem ještě nezavíral veškeré naděje na to, že bych se někam přidal. Na jaře, samozřejmě.
Odpočinek mi prospíval. Cítil jsem, jak mám svaly namožené, z tohohle výšlapu rozhodně. Zívnul jsem, ale jakmile jsem spatřil bílého rysa, únava byla tu tam. "Pán hor?" V tom mi to přece jen něco vnuklo. Co když... Zavrtěl jsem hlavou. Možná jsem teď viděl nějakou existenci úplně ve všem, i v ptákovi co letěl zrovna kolem. "Možná je to nějaký významný tvor, možná magický?" Ale choval se jako typický článek svého druhu. Tvářil se zkrátka jako zvíře, nikoliv nějaká entita.
Nechal jsem to být, teď na to nejspíš nepřijdeme. A on už může být prakticky kdekoliv. Takže se po něm pídit nehodlám, byl jsem na to až moc unavený. "Ty jsi šéf, jak řekneš, tak bude." Zazubil jsem se na Jasnavu a postavil se. Vybrala směr a já se ochotně přidal. Stejně jsem neměl nic jiného na práci. Postavil jsem se a oklepal, přicházel čas na to horu zase sejít dolů. Mnohdy to bylo náročnější, než nahoru. Stálá rovnováha mi dávala zabrat. Nejen mě, ale i tlapám. Z toho tvrdého skalnatého povrchu budu mít zničené tlapky, které chodili po sněhu jako po bavlnce. Nechtěl jsem stoupnout na nic ostrého, naštěstí cesta byla celkem schůdná, jak dělaná pro kamzíky, jako my. "Můžeme zkusit v lese něco ulovit, máš hlad? Já bych nejspíš něco zobnul," zastříhal jsem ušima. Měli jsme včera, nebo kdy, toho kapra. Což byla sice dobrota, ale nezaplnilo to žaludek, jak bych chtěl. A absence čerstvého a teplého masa se lehoučce ozývala.

// Eucalyptový les

Pochodovaly jsme stále výš a výš. Zdá se, že jsme se dostaly opravdu hodně daleko na jih. Jakmile jsme přešli výškově pár nižších vrcholů, rozhlížel jsem se. Přímo za námi byla obrovská vodní plocha. Dál to nevede? Zvědavě jsem zastříhal ušima a doufal, že zahlédnu ještě nějaký ten ostrov. Ale viditelnost na to zrovna moc nebyla. Vodu jsem ihned poznal, jak se postupně vlnila. I tak tahle země byla úctyhodně velká, můžeme za ní být opravdu rádi. "To jo, ani jsme nenarazili na žádnou tu smečku. Nechce se mi věřit, že by tu žádná nebyla." Zamyslel jsem se a podezíravě si při tom obhlížel lesy kolem. Neboť už jsme byli na samotném vrcholu.
Pár sympatických míst jsem viděl. Ale bude je třeba projít, než se rozhodnu někde utábořit. Nechtěl jsem se na zimu nikam moc přidávat. Bylo by to moc rychlé, navíc jsem si chtěl nechat prostor pro to je vůbec poznat. Nemusím spadnout do klína hned první smečce, která se naskytne. I když by to bylo fajn po tak dlouhé době zase patřit do řádu.
Krajina byla hluboce zasněžená, aspoň v dálce. Uvelebil jsem si zadek na studené zemi a jen se rozhlížel. "Na jihu bude přes zimu dobře," zastříhal jsem ušima. Byla to spíše slova pro mě, abych se ujistil v tomto nápadu. Naší idylku však narušil bílý rys, ze kterého jsem byl krapet nervózní. Ale přesto to byla opravdu nádhera. Takového jsem ho ještě nikdy neviděl. I Jasnava si ho všimla a svůj úžas dávala jasně najevo. "To asi ano, měl stejný odstín jako sníh." Konstatoval jsem nerušeně. Takhle bílé zvíře jsem už dlouho neviděl. Možná měla Jasnava pravdu a opravdu byl jediný svého druhu. Což je opravdu zázrak, že jsme ho mohly spatřit.
Ještě chvíli jsem se díval, jestli ho náhodou neuvidíme znova. Ale druhé takové štěstí už nebylo k mání, třeba zase jindy. "Možná tu má někde domov, nebo se jen zatoulal?" Rozhlížel jsem se. Pohoří měl opravdu obrovské. Neskutečné možnosti, kam by mohl jít. Kdybychom ho chtěly stopovat, určitě by se nám to nepovedlo. Cestiček tu bude habaděj. "Nuže, kudy dál? Zaujala tě nějaká zastávka z našeho výhledu?" Postavil jsem se vedle Jasnavy a při tom náznakově ukázal tlapou do dály. Teď by se hodilo nějaké počítadlo, aneb kam kamenem dohodíme, tam půjdem?

15. Najít bílého rysa
// Zpěvné věže

Zamířili jsme směrem ke zdejším horám. Zvědavě jsem nakukoval všude, kam jsem jenom mohl. "Tak tady jsem teda ještě nebyl," přiznal jsem se. Bylo to tak? Nebo jsem měl jen děravou paměť? Těžko říct, byl jsem na tom trochu hůř. Ale to neznamenalo, že bych na to neměl. Vzpomínky se snad jednou usadí na místo, kam vlastně patří. Zkoumat svět společně s Jasnavou bylo opravdu fantastické. Měl jsem už spousty krásných zážitků a to byla teprve začátek zimy.
"Podnikneme nějaký výšlap? Mohl by tu být krásný výhled, navíc když je tak brzo ráno?" Zeptal jsem se Jasnavy, ale nepochyboval jsem o tom, že by byla proti. S úsměvem jsem proto vybral jednu z nejvyššího hory. Možná to byla i ta nejvyšší, těžké posoudit takhle zespodu. Vysoké se zdály všechny, ale tahle vypadala schůdně. I když si nejspíš dáme pořádně do těla. Těšilo mě, že zrovna dneska přišel nový den. Bylo ráno, čerstvý a chladný vzduch perfektně prospíval a dokonce i vybízel k nějaké té procházce. "A třeba zahlédneme i nějaký ten les, ve kterém by jsme našli nějaké útočiště." Podotkl jsem a pokrčil při tom rameny. Nechal jsem to však ležet ladem, ale utábořit bychom se někde měly.
Pochodoval jsem do prudkého kopce. Během chvíle jsem ihned ucítil svůj nedostatek v kondičce. Začal jsem se přehřívat a zhluboka dýchat. Zaber. Hulákal jsem na sebe, ale bylo mi to tak trochu k prdu. I tak jsem potřeboval trochu více energie. Spánek mi už docela chyběl, tak snad se i na něj brzy dostane.
Čas od času jsem viděl nějakého toho hlodavce, který by se dal hravě chytit. Ale já teď nebyl ve stavu, že bych se za ním jako blázen rozletěl. Něco k snědku najdeme i v nížinách. Netoužil jsem se tu honit nahoru a dolů pro nějakou svačinu. "Ještě zvládáš?" Zeptal jsem se s úsměvem své společnice. Já teda rozhodně ne. Ale nemohl jsem být přece za toho kazisvěta. Vrchol už byl skoro vidět a když jsem na něj dorazil, div jsem se nesložil. Potil jsem krev, kdybych se teda potil. Pod srstí se samozřejmě nepotím, ale i tak. Postavil jsem se tak, abych měl dobrý výhled. Bylo toho po ránu vidět opravdu dost. Včetně možnosti zahlédnout sever zabalený v bílé mlze. To musí chumelit. Uvědomil jsem si a byl rád, že jsem teď mimo to dění. Mlčel jsem, protože v tuhle chvíli byly slova absolutně zbytečná. Až do chvíle, než jsem po očku něco zahlédl. Bylo to bílé, absolutně to sem nezapadalo. Zamračil jsem se, tohle nebývalo rozhodně normální. Protřel jsem si oči o tlapku, abych se na to pořádně podíval. Bylo to rozhodně bílé, bílou jsem poznal. Bylo to bílé jako sníh, bilo to až do očí. "Huh?" Zamrkal jsem nevěřícně. Stál tam, majestátné zvíře. Bílý rys, možná král všech rysů. Dal bych krk za to, že byl větší než typický rys, kterého jsem viděl v jiném lese. Díval se přímo na nás, ale zároveň byl dost daleko. Než jsem se vzpamatoval, zvíře si pomalu odešlo pryč za náš obzor.

// Prstové hory

Držel jsem se zpravidla u hor. Nerad bych změnil směr, kór když jsem věděl, že můj momentální odhad na tom nebyl nejlépe. Má orientace ve směrech se zhoršila od té doby, co jsem byl tak trochu mrtev. "Na poušti asi něco určitě žít bude," namítl jsem a pokrčil při tom rameny. Ale kdo to mohl vědět? Těžko říct. Možná jsem i teď byl rád, že jsme na jihu. Kdo ví jak to na dalekém severu vypadá. Zima může být v plném proudu a projít některé oblasti by bylo mnohem těžší teď, než před pár dny.
Na sucho jsem polkl a pak se zaposlouchal do melodie, kterou vytvářely zdejší hory. Zvědavě jsem zastříhal ušima a jen tak jednoduše poslouchal. "Příroda je vážně fascinující." Vzdychl jsem směrem k Jasnavě. "A to je všechno přírodní, jsem zvědavý co jednou dokáže se svou magií." Zazubil jsem se na ni a zamával při tom ocasem ze strany na stranu. Tempo jsem měl pomalé, chtěl jsem si užít tu harmonii, která tady hrála. Ale před námi se objevilo poměrně rozlehlé pohoří hor. Přidal jsem trochu více do kroku, abychom tam byli co možná nejdříve. Rozhodně jsme byli daleko, toužil jsem najít les a našly jsme hory.

// Konec světa

// Tmavé smrčiny

Vždy jsem měl dobrou náladu, když jsem si vzpomněl na Tristana. I když mi bylo smutno, ale někdy je zapotřebí důvěřovat svému potomkovi, že to zvládne. Ale přece jen rád bych mu sebevíc pomohl. Teď to ale nešlo a já byl vděčný aspoň za tenhle malý vzkaz. Závod byl pro mě celkem špatný. Ostudu jsem si udělal, Jasnava byla mnohem rychlejší a hbitější, než já. Podcenil jsem svůj chlupatý kožich, který mi přidával jen na váze. "No, kdo ví." Pokrčil jsem rameny s úsměvem. "Gratuluji vítězce!" Usmál jsem se na ni a zavrtěl při tom ocasem ze strany na stranu. Cítil jsem únavu, ale naštěstí to nebylo tak velké. Ale na chvíli odpočinout bych si potřeboval.
Zmrzlý kalhoty nebylo zrovna to, po čem jsem teď toužil. Snažil jsem se ze sebe led sundat, ale držel jako lepidlo. Táborák se nám vcelku povedl, i když bez ohně. Ale mělo to své kouzlo a atmosféru. Budu muset navštívit nějakého toho boha. A popřemýšlet, jakou magii bych potřeboval. Ten oheň by nebyl špatný. Oheň a voda? Ale netušil jsem, že jich existuje celá škála. Takže se mé rozhodnutí možná ještě změní.
Mířili jsme stále víc a víc na jih. Jasnava upozornila, že už cítí teplejší atmosféru, což jsem musel souhlasně přikývnout. Snad se zbavím i těch směšných kalhot. "Wau..." Vyhrkl jsem najednou, když se mi naskytl pohled mezi hory. Byl tam písek, poslední zbytky světla jsme ještě měly. Doslova to razilo do očí. "Myslíš, že je ta poušť velká?" Zeptal jsem se zkoumavě Jasnavy. Na druhý konec jsem snad ani neviděl. Možná to bylo dáno i počasím. "Budeme se držet u hor? Ať nebloudíme v písku?" Nabídl jsem Jasnavě svůj plán. Ne, že by se mi do písku nechtělo, i ten měl své kouzlo. Ale jelikož se blížila noc, chtěl jsem dát spíše na jistotu. A to byla v tomhle případě cesta podél hor.
Napřímil jsem se a rozhlédl. Slyšel jsem, jak z blízkých hor se šine podivný zvuk. Je to možné? Bylo to celkem kouzelné poslouchat tu symfonii. "To zní hezky," přitakal jsem a snažil se vidět, odkud se ten zvuk šine.

// Zpěvné věže

9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem
// Elysejská pole, přes Tanebrae

Přikývl jsem, nejspíš to tak bylo. Nebylo fér probouzet přírodu, když teď byla zima. Ale určitě by se něco vymyslet dalo. Ale nechat magii ještě chvíli spát určitě prospěje všem stranám. "Jak řekneš, tak bude." Usmál jsem se na svou společnici a nadále se soustředil na veledílo.
Mé vzpomínky nebyly zrovna příjemné, ale bohužel i tohle byl život. "Nevím, co přesně se v ní zlomilo," pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, co víc o Moonlight říct. Byla to kapitola sama o sobě, která už dávno skončila. A stačil na to jen okamžik. "Snažil jsem se mu dát to, co jsem já v dětství nikdy neměl. Snad se mi to podařilo, třeba ho jednou poznáš." Usmál jsem se na Jasnavu. Byl jsem na svého syna právem hrdý. Věřil jsem, že jsem v něm probudil jen to dobré. A veškeré negativní geny, které by mohly být ze strany Moonlight vymizeli. Ale nemohl jsem za něj mluvit teď, třeba ho svět změní. Ale věřil jsem, že srdce má na správném místě. Ukázal jsem mu, co je pro vlky důležité a měl by pomáhat ostatním. Snad se toho drží.
Naše sochy nebyly zrovna ideální, rozhodně nevyznačovaly krásu. Spíše to byla soutěž o nejošklivější tvář na světě. "Hehe..." Zasmál jsem se. Bylo to vážně k smíchu. A pokud někdo půjde kolem, možná se nad našim veledílem zasměje stejně, jako teď my.
Věřil jsem v závod, ne že bych si úplně věřil, ale probrat trochu svaly bylo zapotřebí. Jasnava nadšeně souhlasila a tak jsem jí nechal odstartovat závod, který následně začal. Chvíli mi trvalo, než jsem to pořádně rozkulal. Velké tělo, těžké nohy. Běžet ve vysokém sněhu taky nebyl zrovna ideál. Spíše jsem připomínal lachtana na souši. Ale šlo to. Řeka před námi znamenala trochu problém. Ihned jsem hledal místo, kde bych to mohl překročit bez větších karambolů. Musel jsem běžet o něco více na jih. Někde byl povrch zmrzlý, ale jakmile jsem tam dal tlapu, zakřupalo to. Mou váhu to neudrželo. Ztratil jsem u řeky opravdu hodně času, nakonec jsem to vzal postaru. Nabral jsem rychlost a snažil se řeku přeskočit. Zadní nohy se mi ovšem zabořily do ledové vody. Nepříjemně jsem se ušklíbl a začal se škrábat nahoru. Přece to Jasnavě nenechám takhle zadarmo! Měla podstatný náskok!
Doběhl jsem k lesu celý zadýchaný, snažil jsem se uklidnit tu pumpu uvnitř mě. "Asi jsem podcenil své síly," řekl jsem unaveně a na chvíli se posadil. Na zadních nohách se mi dělala ledová krusta. Blíží se noc. Uvědomil jsem si, když jsem se podíval směrem k nebi. Les byla celkem výhoda v tomto počasí, i dnu. "Přírodu probouzet nechceme, ale o fantazii nikdo nemluvil." Mrkl jsem na Jasnavu a zavrtěl ocasem. "Právě teď bych dal nevím co, abych ovládal magii ohně," smutně jsem se rozhlédl. Ale začal hledat různé klacíky a dávat je na jedno místo. "Aspoň si ten oheň můžeme představovat. A teplo z něj," řekl jsem možná trochu zoufale. Ale představivost nás přece může i překvapit. Tak nějak se to říkávalo.
Postupně jsem nasbíral několik suchých větví. U jedné jsem se zastavil a tahal jí z pod sněhové peřiny. Držela jako přibytá. Později jsem zjistil, že to byla opravdu velká haluz, která byla napojena na jeden ze spadlých stromů. Nechal jsem jí proto ležet a vyhledával další. Neměli jsme zrovna velkou hromadu klacků, ale stačilo to. Posadil jsem se hrdě k našemu výtvoru. "Hoř plamínku plápolej!" Ale nic se nedělo. Podíval jsem se na Jasnavu a pokrčil rameny. "Představivost nám bude muset stačit." Zazubil jsem se a spokojeně si tam tak posedával.
Po několika desítkách minut rozjímání a koukání na nefunkční táborák jsem se rozhodl zamířit dál. "Už jsme dost daleko na jihu, nemyslíš? Cítíš nějakou změnu klimatu?" Zeptal jsem se jí, mě to studilo ze všech stran, hodlal jsem si nějakou tu příjemnou atmosféru najít.

// Prstové hory

8. Vytvořit sněhovou sochu
// Řeka Kierb

Měl jsem obrovskou radost z toho, že Jasnava poznala svou magii. Hádal jsem, že oči se jí nezměnili. Měli stále stejný odstín, na jaký jsem byl zvyklí do teď. Sice jsem viděl jen černobíle, ale odhad jsem měl opravdu dobrý. "V tom případě máme jeden zimní zázrak na světě," s úsměvem jsem se díval na tu trávu pod Jasnavou. Opravdu jí to slušelo, i když to do zimy absolutně nezapadalo. "A později to doladíme, naučíš se to určitě ovládat mnohem lépe." Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji.
Co následovalo bylo opravdu zvláštní. Dobrý pocit z objevení magie Jasnavy bylo tu a tam. A já se zajímal o tu podivnou sněhovou vločku. Možná jsem tím Jasnavu i nevědomky zarazil. "Až na jaře? Můžeme to potrénovat i v zimě, až si najdeme nějaký ten úkryt." Nadhodil jsem směrem k ní. Měl jsem namířeno hlavně k nějakému lesu. Ale zatím jsem tomu nechával volný průběh. Místo toho jsem kráčel kolem řeky a všiml si větší louky kousek od nás. Tím směrem jsem se naklonil, dostával jsem totiž nápad, který bude třeba ještě trochu vylepšit. Mezi tím se ale Jasnava na to jméno zeptala. "Tristan?" Zopakoval jsem přátelským tónem hlasu. "To je můj syn," prozradil jsem jí pohodově. "Okolnosti chtěli, abych na něj zůstal sám. Jeho matka ho chtěla zabít hned po narození, ale to jsem nedovolil. A musel udělat něco, na co nejsem úplně hrdý. Její duch mě asi pronásledoval na podzim tady." Svěřil jsem se, byl jsem s tím již smířený, neměl jsem s tím teda problém. Navíc Jasnava už nebyla jen tak nějaká kolemjdoucí. "No, Tristan už je dospělý, chvíli před tím než jsem došel sem jsme se rozloučili. Chtěl zkoumat svět po svém a ta sněhová vločka... mi možná předala nějakou zprávu, nebo tak něco. Že je živý a zdravý, někde." Došel jsem k tomu názoru a zastříhal ušima. Asi jsem ho dobře vychoval, snad zimu zvládne bez obtíží. Byl jsem na to lehce citlivý, ale věřil jsem mu.
To už jsme došli na louku. A začal hrabat sníh na jednu velkou hromadu. "Úplně to vybízí k tomu něco postavit!" Abych zahnal radostné vzpomínky, i chmury jsem začal ze sněhu něco stavět. Netušil jsem, co by to mohlo být. Nechával jsem to jen na své fantazii. Pěkně jsem to plácal, až to začínalo mít nějaký ten tvar. Koule. Ne, koule to nebude. Zamračil jsem se. Začal jsem tomu dělat tvar vlčí hlavy, velké vlčí hlavy. Podařilo se mi udělat i takové nesouměrné malé uši. Chtělo to spoustu času a trpělivosti. Několikrát mi jedno ucho spadlo. Nakonec mi spadl i čumák, takže jsem ho udělal takový mopsí, zamáčklej. "Umělec ze mě asi nikdy nebude." Zasmál jsem se. Počkal jsem i na Jasnavu, jestli také něco vytvoří. Posadil jsem se vítězně vedle svého výtvoru.
Čas plynul velmi rychle. Den byl v plném proudu. "Dáme si závod k lesu?" Zeptal jsem se nakonec a nadšeně zavrtěl ocasem. Bylo to přes řeku, o to soutěživější to bude. Kašel se Jasnavě už zlepšil, takže jsem doufal, že to tímhle úplně nezkazíme.

// Tmavé smrčiny, přes Tanebrae

11. Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, při pohledu na ty ledové gejzíry. "Těžko říct," řekl jsem nejistě. Viděl jsem toho spousty, ale tohle byla rozhodně novinka, která se jen tak každý den nevidí. Netroufal jsem si tam jít, aspoň ne teď. Možná někdy v létě, až budu chtít znova umřít. Nadále následoval lov ryb, který jsem si svým způsobem užil. Voda byla chladná, ale neskutečně příjemná. Vždy jsem s ní cítil takové malé propojení. Jasnava se ptala na nějakou asistenci. Lehce jsem přikývl, ale to jsem ani nemusel. Šlo to všechno krásně a přirozeně. A Jasnava pak držela kapříka v tlamě. "To bylo geniální," zazubil jsem se. Měl jsem radost, vylezl jsem z vody a oklepal se. Mezi tím, co se Jasnava nacpávala jsem využil chvíli k vlastním myšlenkovým pochodům. Olízl jsem kus ledu a najednou jsem v hlavě slyšel zvon bim bam. Ušklíbl jsem se a podíval na Jasnavu, která mě před tímhle chtěla varovat. Ale já jsem to prostě udělal, nemohl jsem si pomoct. "J-jo v pohodě," vykoktal jsem, ale ještě jsem se musel chvíli vzpamatovávat. Přistoupil jsem tedy k rybě, kterou mi Jasnava nechala. "Díky," poděkoval jsem jí a usmál se. Ujídal jsem kousky ryb a cítil, že ryba mi už dlouho chyběla. Byl to lahodný pocit se aspoň takhle něčeho najíst.
Zeptal jsem se na historii Jasnavy. Ta se ochotně toho ujala a já tak mohl spokojeně žvýkat a ještě k tomu poslouchat příběh. Jenomže příběh nebyl dokončen, neboť Jasnava z ničeho nic zvolala mé jméno. Až jsem se zakašlal, protože jsem měl sousto v tlamě. "C-co?" Vykoktal jsem, nešlo mi pořádně mluvit. Kus masa jsem měl stále ještě někde v krku. Trvalo mi pár sekund, než jsem se zase sebral. Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou a podíval se na Jasnavu. Kolem ní byla všude tráva. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, všude kolem panovala ladovská zima. Taková, jako by každý v zimě předpokládat. Ale najednou se kolem Jasnavy objevila tráva. Bylo to šílené. "To je fantastické! Jasnavo objevila si ji!" A to se ani nesnažila, jako Vánoční zázrak. "Vidíš, jak jsi šikovná!" Zvolal jsem spokojeně a zavrtěl při tom ocasem.
Kapra jsem měl už skoro snězeného, nechal jsem ležet jen hlavu. Tu jsem opravdu neměl rád. Když v tom mi najednou jedna vločka spadla na nos. Byla něčím zvláštní. Očima jsem na ni švidral do doby, než se rozpustila. Nic zvláštního se nestalo, nikde se nikdo neobjevil. Ale přesto jsem měl pocit, jako bych cítil klid na duši a obrovskou úlevu. "Tristane?" Rozhlížel jsem se, ale on tady nebyl. Jen ta vločka mi ho připomněla, nebo mi dopřála klid, který jsem místy potřeboval. Byla to první zima, kterou se můj syn rozhodl žít po svém. Měl jsem o něj obavy, ale díky tomuto znamení jsem věděl, že někde je a je v pořádku. V hlavě jsem si přehrával něco jako bílá nostalgie by se dalo říct. Právě posledních několik zim jsem prožil právě s ním. A že to bylo zážitků. Tahle zima bude v něčem jiná, ale netroufal jsem si říct, že by byla horší. Ba naopak jsem měl tady novou parťačku, která mi určitě bude dělat ráda společnost. "To bylo zvláštní," zavrtěl jsem hlavou a nechal to plavat. "No... tak vidíš! Měla jsi pravdu, máš blízko k magii země." Mrkl jsem na ni, abych se zbavil pocitu viny za to, že jsem byl pár minut mimo. "Co takhle vydat se do těch slíbených nížin?" Nenápadně jsem na Jasnavu mrkl a pomalu se začal šinout.

// E. Pole

5. Nechat si zmrznout mozek

Vyšel jsem z vody ven a zaujal místo vedle Jasnavy. Nechal jsem jí, ať se s rybou popere jako první. A jestli něco zbyde, mile rád se toho ujmu. Ale chtěl jsem si i trochu odpočinout. Zívnul jsem, unavené tělo bylo rozhodně znát. Kožich jsem měl mokrý, proto jsem se té vody chtěl zbavit. Chvíli jsem si jen čistil srst, ale jedna strana ramene a tlapy byly durch mokré. Proto jsem se chtěl zase trochu procvičit ve své magii. Voda z nohy mi začala pomalu stékat do sněhu. Během chvíle nebylo ani znát, že jsem ze sebe pustil nějakou vodu. Ale vlhkost v kožichu mi zůstala. Začíná to být čím dál lepší. Uvědomil jsem si, opravdu mi to s magií začínalo jít. A co nevidět bych mohl navštívit i bohy. A zeptat se je na Mrtvolku, nejspíš nějakou vzdálenou příbuznou. Stále mi zněl v hlavě její hlas, kdy říkala, že se nevidíme naposledy. Netušil jsem, co tím myslela. Ale toužil jsem to zjistit.
Zvedl jsem se a udělal pár kroků do strany. Hledal jsem místo, kde bych se mohl napít. Sem tam nějaká ta díra byla, ale netroufal jsem si stoupnout na led. Zamířil jsem k místu, kde jsme před chvílí lovili toho mostrózního kapra. Jazyk jsem ponořil do ledové vody. Zatvářil jsem se ale nespokojeně. Co jsem dlouho neudělal? Napadlo mě. Bylo to možná pubertální, ale prostě jsem to chtěl udělat. Nacpal jsem si plnou tlamu sněhu. Když jsem ho ještě nezkousl, podíval jsem se pobaveně na Jasnavu a snažil se vypadat jako bych měl nějakou panickou ataku. Zkousl jsem sníh a ihned ucítil ostrou bolest v zubech. Ale nejen v zubech, i na mozku. "Aaaa..." Zasténal jsem potichu. Tohle bylo mnohem horší, než ty rampouchy v zubech. Měl jsem mžitky před očima a neuměl jsem se jich zbavit.
Tělo mi zavrávoralo. Nějaký sníh jsem měl ještě v tlamě a snažil jsem se ho díky teplu v tlamě co nejrychleji zbavit. Šlo to těžko. Ta bolest zubů byla zkrátka šílená. "Pamatuji si, jak jsem tohle udělal poprvé, jako vlče. Brrr... Je to furt stejně odporný." Zasmál jsem se. Na moment jsem viděl sám sebe jako vlče. Jak jsem kdysi býval malý a možná bych byl i dobrý raubíř, kdybych měl lepšího otce. Ne tak přísného. "Jaké jsi vlastně měla dětství v tvé domovině?" Zajímal jsem se, možná mi ten mozek opravdu zmrznul, ale zvědavost mi nedala. Rád jsem poslouchal cizí příběhy a mohl je spojovat s něčím pozitivním. Přistoupil jsem zase zpátky k Jasnavě a vedle ní se posadil. Sledoval jsem krajinu a vzpomínal, jaké to kdysi bylo. A jaké je to teď. Zasněžené prostředí ve mě vždy vyvolávalo samé zvláštnosti.

12. Jít chytit kapříka
// Křišťálová louka

Ještě jsem se vzpamatovával z jízdy, naštěstí to šlo velmi rychle. Srdce mi tlouklo jako pumpa, ale jakmile jsem si byl jist, že je Jasnava v pořádku, oddychl jsem si. Prohlížení si ledových květin bylo také velmi okouzlující. Nikdy bych neřekl, že se ze mě stane právě obdivovatel naší drahé přírody, ale stalo se. Zastříhal jsem ušima a rozhlížel se ještě chvíli.
Jasnava souhlasila s lovem ryb, z čehož jsem byl automaticky nadšený. Dokonce nám začalo pomalu a jistě i svítat, takže hned nám to půjde mnohem lépe. "Tak domluveno," přitakal jsem. Brodil jsem se hlubokým sněhem, sem tam se rozhlédl do stran. Nic zvláštního jsem ale neviděl. Stále jsem měl ale pocit, že slyším zvláštní zvuky. Pučení, nebo výbuchy. Zamířil jsem proto blíže k tomu onu toku. Řeka tu nebyla zamrzlá a já ve vzduchu cítil závat tepla. "Páni, tady jsem asi ještě nebyl," podotkl jsem. Díval jsem se na gejzíry, které postupně ze sebe chrlily nepopsatelnou moc. Nevypadá to moc bezpečně, ale když zůstaneme v bezpečí, nic se snad nestane. Napadlo mě.
Ihned jsem skočil do vody, měl jsem ho sotva po břicho. Musel jsem se usmát, voda byla neskutečně studená, ale ne tolik, aby se tu tvořil led. "Snad budeme mít štěstí, už je docela zima. Snad nebudou ryby zalezlé moc v bahně." Napadlo mě. Nechal jsem Jasnavu u břehu, aby se moc nenamočila. A sám se vydal do větší hloubky. Ten chlad, co jsem cítil na těle mi dělal dobře. Ale nechtěl jsem ve vodě zůstávat dýl, než bylo nutné. I já jsem si pohrával s nějakým onemocněním.
Šel jsem stále dál, viděl jsem jen menší ryby. Ale já zatoužil po nějakém větším úlovku. Přece tu musí být i pořádná ryba. Došel jsem až k mělčině, u které jsem se zase otočil. Voda byla celkem silná, občas jsem měl problém udržet rovnováhu. Kolem nohy mi zrovna proplula velmi velká ryba. "Tu už jsem neviděl roky," vydechl jsem potěšeně. Mrkl jsem na Jasnavu a snažil se vymyslet plán. "Zkusím jí nahnat co nejblíže ke břehu, abychom jí chytili." Nabídl jsem Jasnavě, snad to takhle bude v pořádku. Zůstal jsem nehnutě stát, abych na sebe nijak neupozorňoval. Viděl jsem, jak ocas ryby pleštil o hladinu a to byla naše šance! "Teď!" Ryby byly neskutečně rychlé, potěšeně jsem vyskočil přímo na ní. Ucítil jsem, jak se mi otřela o nohu. Hlavu i přední část těla jsem ponořil pod vodu. Kousl jsem, cítil jsem ocas. Ale nestačilo to k tomu, abych se pořádně zakousnul. Podařilo se mi jí ale vytáhnout z vody a vyhodit do vzduchu. Tak aby ho Jasnava mohla chytit pořádně.
Sledoval jsem tu situaci a začínal i drkotat zuby. Právě teď bych chtěl ovládat čas a vidět to zpomaleně, jenomže to mělo tak rychlí spád, že jsem ani netušil, jestli tenhle náš plán klapne. "Jo! Jo! Jo!" Radoval jsem se předčasně? Možná. Ale já už viděl výhru v tlamě mé společnice, kapřík to byl ale opravdu kus.

7. Prohlédnout si ledové květiny
// Sněžné velehory

Čím se dá u Smrti platit? Nevěděl jsem přesně, ale měl jsem v hlavě drobné info od Lilac. Ta byla na tyhle informace nejvíc štědrá, i když to bylo velmi rychlé setkání. "Má ráda blyštivé věci, vzácné kameny a podobně. Prý." Pokrčil jsem rameny. "Po zimě bych je rád navštívil, tak uvidím jak to půjde." Prozradil jsem. Aspoň na ně hodit očko bylo důležité. Přece jen už jsem tu byl zapletený skrz na skrz. A bohům můj život nejspíš nebyl lhostejný, když mě vytáhly z posmrtného života. Stejně to do dnes nechápu, ale třeba mi dají nějaké zajímavé informace. Zastříhal jsem ušima. Jasnava strávila ty tragické chvíle na jihu u moře, takže se měla poměrně dobře. Za což jsem byl opravdu vděčný.
Nadále už ale na konverzaci nebyl moc čas. Byl jsem zadýchaný z výstupu na kopec. Hlídal jsem Jasnavu, ať se náhodou nerozkašle, nebo se jí kašel nezhorší. Prozatím to ale vypadalo, že se drží obstojně. No a tak bylo na řadě náš malý závod. Moje jízda se absolutně nepodařila. Mohla za to moje tíha, ale i pěkně starý a mokrý sáňky. Kutálel jsem se jako o život. Neměl jsem tušení, kde je nahoře a kde dole. Byla už hluboká noc, o to to bylo horší. Slyšel jsem, že i Jasnava měla problémy, nemohla zabrzdit. "Eeehmunl..." Nebyl jsem schopný absolutně ničeho, dokud jsem se nepřestal kutálet. Hlava se mi točila ještě dobrých několik minut. Nohy jsem měl nahoře, hlavu nepřirozeně vytočenou. Bolelo mě celé tělo, ale hřál mě ten dobrý pocit, jako bych byl zase nezbedným vlčetem. Dětství jsem si nikdy moc neužil a na tyhle kolena se do toho ještě dám.
Vzpamatoval jsem se a pomalu se začal zvedat. Měl jsem problémy udržet se na nohách. Nad hlavou se mi točili hvězdičky. Než jsem si uvědomil, že mi někdo chybí. "Jasnavo?" Zvolal jsem do černa, než jsem se zorientoval a viděl jí zabořenou ve sněhu. Ihned jsem přiskočil a začal jí pomáhat z toho sněhového pekla dostat. "No... to byla teda jízda." Ještě teď mě třeštila hlava. Když jsem zjistil, že je celá a nemá nic zlomeného, oddychl jsem si.
Zabořil jsem zadek do hlubokého sněhu. Museli jsme být hodně na severu, byla tu zima a docela velká vrstva sněhu. Rozhlížel jsem se, když mě najednou zaujal podivný tvar. Nebyla to vrstva sněhu, na kterou bych byl zvyklí. Ve sněhu jsem také zahlédl podivné stopy. Nejen vlčí, ale i připomínající kopytnatce. Co to asi mohlo být? Ale zaujala mě květina. Podivný útvar, který připomínal květinu. Teď jsem trochu litoval, že není denní světlo. Určitě bych tu krásu mohl vidět i lépe. Ale čas jsem ovládat neuměl. "Páni," vydechl jsem nadšeně. Donutilo mě to zvednout zadek a zamířit se tam podívat. Opatrně jsem našlapoval, abych tento unikát náhodou nezničil, což by byla obrovská škoda. "Co myslíš, že to je?" Zeptal jsem se se zájmem. Zastříhal jsem ušima. Bylo to vážně krásné a nemohl jsem na to přestat čučet. Rozhlížel jsem se, jestli jich tu náhodou není i víc. Ale tohle mi bohatě stačilo. Možná že tohle místo ukrývalo mnohem víc tajemství, než jsem si původně myslel. "Tak to je vážně něco," rozhlížel jsem se. Slyšel jsem tekoucí řeku ze všech stran.
Aby jsme se odsud dostali, nejspíš se aspoň malému namočení nevyhneme. Bylo mi to líto skrz Jasnavu, lepší by bylo najít nějaké místo zamrzlé řeky. Ale je fakt, že jsem měl docela i hlad. A nedávno jsme se bavili o rybách. "Hm.. máš už hlad? Mrkneme po těch rybách? Zdá se, že se jinak než přes řeku stejně na druhou stranu nedostaneme." Nabídl jsem s úsměvem. A pomalu začal kráčet k blízkému toku.

// Řeka Kiërb

4. Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory
// Sviští hůrky, kolem Sopky

Vyprávěl jsem o Smrti, neměl jsem ještě tu čest jí viděl, ale jednou určitě. Zdá se, že jsem Jasnavu trochu znepokojil, i když nevědomě. Kráčel jsem dál, kolem sopky. Nemohl jsem si pomoct, ale stejně jsem se snažil dohlédnout na vrchol, jestli tam náhodou nesvítí oranžová záře. Ale zdá se, že je ticho po pěšině. "Věřím, že se to vyplatí. Místo, kde sídlí Smrt je doslova cítit negativní energie. Ale pokud jí máš co nabídnout, určitě s ní bude domluva." Zastříhal jsem ušima. Přejel mi mráz po zádech. "Život zní určitě lépe, údajně ale oba pomáhají vlkům s magií. Možná tě dokáží naučit i víc než jednu." Zamyslel jsem se. Třeba by mohli pomoci Jasnavě najít i její magii. Ale s tím jí snad dokážu pomoci i já. Aspoň pro drobný začátek. Nepochyboval jsem o tom, že bych to nezvládl. "Tenhle svět je stejně... celý magický." Polkl jsem. Zase jsem se v mysli vrátil k Mrtvolce a mé události, u které jsem umřel.
Zavrtěl jsem hlavou, abych se té myšlenky střepal. I Jasnava si pamatuje, jak nedaleká sopka vybuchla. "Vypadalo to hrůzostrašně, doufám že jsi byla od ní daleko a v bezpečí." Usmál jsem se na ni. I já se zdržoval převážně opodál. I když jsem měl chuť rozejít se do té severní smečky a zeptat se, jestli náhodou něco nepotřebují. Nakonec jsem ze svého plánu ale sešel. Nechtěl jsem po té události obtěžovat. Přece jen cizince každá smečka vidí nerada. A já ještě nejsem tak silný, abych mohl komukoliv pomoci ve větším měřítku. O to víc jsem se snažil bojovat sám za sebe. Jasnava pak najednou vyhrkla nápad, který mi doslova vyrazil dech. "Sklouznout se?!" Zeptal jsem se pobaveně. "A co tvůj kašel? Cítíš se na to?" Zeptal jsem se hned starostlivě. "Ale můžeme, určitě tu najdeme něco... na čem můžem frčet." Napadlo mě. Došli jsme do hor, jedna z nich byla neuvěřitelně vysoká. Ale na tu jsem se zrovna vydat nechtěl. Nějaká střední nám v tomhle bude určitě stačit.
Začal jsem tedy hledat, blízko byl les. Takže jsem se hned vydal tam. Za chvíli spadne tma, ale já věděl, že to určitě za světla ještě stihneme. Kousek ode mě jsem zahlédl něco lehce zaházené sněhem. Bylo to kus velké kůry. Možná už na ní někdo před pár hodinami sám frčel. Určitě tyhle hory svádí k tomu, aby si na nich někdo zaboboval. "To je ono," řekl jsem si pro sebe a chytl tak kůru do tlamy. Nebyla už tak pevná, pravděpodobně se v půlce zlomí, než jí vytahám na samotný vrchol. Radostně jsem se podíval na Jasnavu a chtěl jsem jí to co nejvýš vynést. A tak jsem se i dal do chodu. Trmácet se na ten kopec bylo náročné. Sníh tu byl opravdu hustý a občas jsem dal tlapu do míst, kde jsem zahučel až po prsa. Po několika desítkách minut jsme konečně dorazili na docela vysoké místo. Když jsem náš provizorní bob položil, v samotné půlce se opravdu rozlomil. Tak tak jsem ho zadní tlapou chytil, aby nám neujel sám. "Tak to vypadá na závod," nabídl jsem Jasnavě jeden z bobů. Sám jsem si nechal kůru, která byla značně mokrá, ale nevadilo mi to. Účel to snad splní. Posadil jsem se na něj, až kůra místy zakřupala. Rozhodně to nebylo dělané na mou váhu, ale já se za ni nestyděl. Počkal jsem, až bude i Jasnava připravena. "Tak můžem?" Zvolal jsem na ni soutěžnickým tónem hlasu. "Tak, tři, dva a jedna!" A to už jsem se snažil své boby rozprdět, co to jen šlo. Západ slunce tady vypadal kouzelně a odstartoval nám náš životní závod!
Boby se chvíli nehnuly, musel jsem si trochu více pomoci tím, že jsem nadzvedl zadek. Pak už jsem pomalu nabíral rychlost. Jasnava měla mnohem lepší váhu a tak nabere rychlost a v cíli bude první! Ale já se nechtěl nechat zahanbit. Ještě jednou jsem se odrazil tlapou a pak už to jelo! Jelo... a jelo. Avšak v půlce sjezdu mé boby vypověděly službu. "Ach ne! můj bob!" Vyhrkl jsem pro sebe a už měl před očima vlastní smrt. Doslova se mi pod zadkem roztříštili na několik kusů. A já si to uháněl po samotném zadku. Nebylo to zrovna příjemné, nehledě na to, že jsem měl mizernou koordinaci a rovnováhu. Takže se nedalo čemu divit, když jsem se sám zamotal a začal válet sudy. Vzal jsem sebou i několik vrstev sněhu. A tak jsem za chvíli bral sebou malou lavinu. Za chvíli jsem ztratil orientaci, kudy a kam se vlastně valím.

// Křišťálová louka

14. Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl
// Ageronský les, přes Ragar

Věřil jsem v to, že tahle zima bude opravdu jiná, než všechny ostatní. Mrkl jsem na Jasnavu a pak zase zpátky na cestu. Les byl trochu nebezpečný a já si nechtěl udělat větší ostudu, než tu s těmi upířími zuby. Nadhodil jsem mluvu i na bohyni, zdá se že Jasnava ještě neměla tu čest o nich slyšet. Takže jsem se toho bez problémů mohl ujmout já. Aspoň s tím málem, co jsem o nich věděl. "Tady jsou prý jiní, než bohové o kterých nám vyprávěli doma." Zavrtěl jsem hlavou, na kterou mi shodou náhod spadlo kousek sněhu ze stromu. "Tady kousek žije bohyně jménem Smrt. Je údajně hodně zlá, žije ve zřícenině, možná uvidíme nějakou její věž za chvíli." Vysvětlil jsem a sám jsem natáhl krk, abych se po ní mohl podívat. Budeme se ale muset přiblížit trochu více k horám. Ale o tom jsem nepochyboval, určitě na to dojde. "Výměnou za něco cenného ti může pomoct třeba s magií a tak. To samé je i druhý bůh, Život a ten je zase někde na jihu." Pokrčil jsem rameny. Jestli umí ještě něco, to jsem prozatím nevěděl. Ještě jsem neměl tu čest se s nimi tváří v tvář setkat. Ale rozhodně jsem se na takové setkání těšil. Ne každý den se setkám s někým, kdo má až takovou moc pomáhat ostatním.
Jmelí ve mě zanechalo zvláštní pocit v žaludku. Byla to opravdu síla, co si budeme povídat. Jasnava se usmívala a dokonce i jí jsem dostal do asi ne příliš dobré situace. Všiml jsem si jejího roztomilého zakoktání. "Tak tedy na nás." Zazubil jsem se a pak už procházel dál. Hory naštěstí nebyli daleko. A já tak nějak byl aspoň chvíli zticha. Protože jsem absolutně nevěděl, co mám teď říct. "Jo, to jo je to fakt síla." Přitakal jsem. Naštěstí už jsme byli dostatečně vysoko abych přední tlapku zvedl. "Tamhle je ta věžička," mrkl jsem na Jasnavu. A tam někde bydlí ta údajná Smrt. Polkl jsem. Vždy jsem měl zvláštní pocit, když jsem byl někde poblíž. Proto jsem raději sklonil hlavu a zamířil dál.
Netušil jsem, kde teď jsem. Před sebou jsem viděl velkou sopku a začal tak trochu vzpomínat i na svou domovinu. Co bych měl udělat letos jinak v zimě? Mé zimy v posledních letech byly všechny stejné. Zamyslel jsem se a při tom nasadil prázdný výraz do tváře. Určitě si jí s Jasnavou pořádně užiju. Ty poslední jsem přece jen trávil s Tristanem. A dělal všechno proto, aby i on měl veselou a šťastnou zimu. I když to občas bylo o život, skrz potravu. Ale letos chci být na zimu připravený. Mám konečně nový domov, novou zemi. Domov budu muset ještě trochu vyšperkovat. Ale měl bych si sehnat nějaké jídlo takhle na začátku zimy. Ještě to nebude s potravou tak hrozné, tak abych se nemusel bát o svůj zadek. A možná se mnou bude i Jasnava, takže musím zase myslet za dva. Ale neměl bych přemýšlet jen nad povinnostmi. Měl bych také konečně na chvíli upustit aspoň špetku páry. Olízl jsem si nos a zvedl hlavu, zrovna mě totiž jedna větev praštila přímo do čumáku. Kdybych tu byl sám, nejspíš bych se za něj chytnul a začal jančit. Ale zanechal jsem si kamennou tvář. Jo, rozhodně to letos nebudu tak prožívat. Nebudu se hnát za nesmysly, co se má stát stane se. Už jsem tu přece umřel! Co horšího by se asi tak mohlo stát. Zastříhal jsem ušima a tím bych mé rozjímání o tom, co bych udělal jinak zanechal. "Zdá se, že sopka už bude v klidu. Dorazil jsem zrovna v době, kdy vybuchla." Připomněl jsem si událost, když jsme procházeli kolem ní.

// Sněžné velehory, kolem sopky