Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Převrácená planina

Během těch několika desítek minut, co jsem se tu potuloval jsem cítil chlad a zimu. Zima se dostávala i přes severský kožich, který jsem díky svým kořenům měl. Asi jsem už vyšel ze cviku. Uvědomil jsem si a lehce se pousmál. Jak ten čas letí, bylo to neskutečné. Ale líbilo se mi, že jsem zase mohl někde začít. Dalo se to tak vůbec nazvat? Kdo jen mohl tušit.
Zakopnul jsem, když jsem přecházel do další oblasti. V tom sněhu bylo všechno špatně vidět. Dával jsem tlapy do prázdna, do sněhu, pod kterým se mohlo ukrývat cokoliv. Třeba i poklad a já bych si toho ani nevšiml. Zlatavé oči se mi zabodly někam dopředu. Nad hlavou mi proletěl pták a já ho chvíli pozoroval. Zvláštní, že byl venku, ale nejspíš každý musel shánět potravu. Čímž jsme se dostával zase ke svému problému. Sice jsem měl zajíce ještě v žaludku, kterého jsme chytli s Jasnavou, ale ani zdaleka mi nebude stačit na celou zimu. Měl bych se po něčem podívat, kdyby bylo nejhůř. Zima byla opravdu velká, za chvíli už možná bude nouze i o jídlo.
Zamračil jsem se a vyrazil tak dál. Sem tam jsem se podíval do stran. Neviděl jsem tu žádnou zvěř. Co když tu žádná ani není? Ne, to není možné. Může za to ta zima. Zavrtěl jsem hlavou, snad to takhle bylo. A nehrálo v tom roli nic jiného. Přežil jsem už větší hrůzy. A znova jsem vzpomínal na svou smrt. Kéž bych si o tom mohl s někým promluvit. S někým, kdo už si tímhle taky prošel. Byl to problém, který jsem v sobě ještě zdaleka neměl vyřešený. Možná by mi mohl pomoci nějaký ten bůh. Měl by žít někde tady na jihu, pokud mě vzpomínky nemátly. Takže se někdy podívat i po něm by rozhodně stálo za to. No, ale zatím jsem to nechal u ledu. Bylo důležité udělat si aspoň nějaké zásoby, abych přežil. Nějaké bohy a nadpřirozeno budu řešit později.

// Řeka Tanebrae

// Kráter

Zvláštní místo. Uvědomil jsem si. Držel jsem se ale stále na dohled lesu, abych se neztratil. Můj orientační smysl dostával zabrat, ale tušil jsem, že se to zlepšuje. Den ode dne. Je třeba to trénovat, abych se vrátil do starých kolejí. Kráčel jsem sněhem, kterého tady bylo více než dost. Občas jsem vyšlápl nějakou tu díru a tak jsem musel hledat lepší cestu. Zdá se, že tu moc cest nebylo, vlci se nejspíš zdržovali převážně v lesích. A dělali dobře. I já bych se tam měl zdržovat. Uvědomil jsem si. Aspoň zimu přečkat právě v lese. A na jaře se mohu vydat na průzkum smeček. Ještě jsem tu žádnou nenavštívil a najít si nějaké nové přátelé se rozhodně hodilo.
Zadýchaně jsem se zastavil. Sníh mi dával docela do těla, ale bral jsem to jako výcvik. Má kondice byla příšerná a já se chtěl aspoň trochu zlepšit ve všem, co jsem jenom mohl. Když jsem tam ale stál, uviděl jsem něco zajímavého. Drobný sníh, drobné sněhové vločky se kutálely do kopce. Do kopce. Zavrtěl jsem hlavou, jestli se mi to nezdálo, ale opravdu se tak dělo. Takže nejdříve ten kráter a teď začarovaná louka? Nepříjemně jsem se zachvěl. Co mě tady ještě čeká? Kam jsem se to dostal? Měl jsem za to, že na jihu bude více pohody a klidu, vzhledem k počasí. Ale tak to opravdu nebylo. Byla tu jedna kuriozita za druhou.
Ještě několik minut jsem tam tak stál a sledoval, jak si tady gravitace hraje se vším, co může. A pak jsem si vykročil vlastní cestou dál. V dálce jsem slyšel šum řeky, přes kterou jsem se včera brodil. Bude fajn projít i tu, mrknout jak jsou na tom ryby.

// Elysejská pole

// Houbový ráj

Zvědavost mi nedala aspoň nakouknout do zdejší podivnosti, hned vedle lesa, kde jsem se zabydlel. Zastříhal jsem ušima, něco mi tady nesedělo. Studený vzduch mi šel do plic a vypouštěl jsem drobnou páru ven. Šel jsem opatrně a nejistě. Co je to? Možná to mělo i nějakou barvu, ale čím blíž jsem byl, tím víc tmavého tady bylo. Nebyl to sníh, poznával jsem to. Bláto.
Došel jsem na okraj samotného útvaru. Bylo tady o něco tepleji, než všude jinde. Zabořil jsem tlapy do bláta, bylo to tady teplé. Co to může být? Naklonil jsem hlavu na stranu. Možná to bylo nebezpečné a měl bych se od toho držet dál. To jsem i dělal, držel jsem si odstup a jen se díval. Byl to obrovský kráter, který dopadl hned vedle lesa. Štěstí, že to dopadlo právě na holou pláň. Byla by škoda, kdyby poničil třeba ten blízký les, ke kterému jsem si během chvíle utvořil přátelský vztah.
Netušil jsem, co se tady stalo. Spadl snad nějaký útvar z vesmíru? Možná. Slabá záře se linula přímo zprostředka celého kola. Zkoumání bych měl nechat na jindy. Uvědomil jsem si a zastříhal při tom ušima. Jasnavě by se to určitě líbilo, nebo by měla aspoň k tomu co říct. Netušil jsem, kam se moje kamarádka poděla, ale rozhodně to nebylo poslední setkání s ní. Snad. Měl jsem stále trochu strach, kam se vypařila. Ten oheň, který jí vcucnul rozhodně nevypadal nijak přátelsky. Ale je to silná vlčice, určitě to zvládne levou zadní. Musel jsem věřit a být s ní přítomen aspoň duchem.
Udělal jsem ještě pár kroků do bahna, než jsem se zase dostal na sníh. Měl jsem zvláštní pocit z tohohle místa a tak bylo na čase jít zase dál. Nechtěl jsem být v tomhle mrazu dlouho venku. Taková ranní procházka mi určitě dá spousty zážitků.

// Převrácená planina

// Houbový bunkr

Vylezl jsem ven, chvíli jsem měl přivřené oči. Ostré světlo nového dne dávalo jasně najevo, kdo tomu tady velí. Ihned jsem ucítil silný nárůst chladu. Tak je to tady. Uvědomil jsem si. Naštěstí jsem stihl se schovat do lesa. Ale neměl jsem v plánu tu zůstávat. Chtěl jsem prohlédnout aspoň okolí lesa, abych si byl jistý, kde to vlastně jsem. A kdybych náhodou někam potřeboval, abych věděl kam jít. Tak jo, prohlédnu si první tenhle les. V noci jsem neměl zrovna příležitost to tady omrknout. Všechno bylo obalené do jasně bílé barvy. Tmavé místa měly jen kmeny stromů, případně nějaké keře, ze kterých sníh už opadl.
Ve sněhu jsem zaregistroval i nějaké malé packy. Nejspíš patřící hlodavcům, takže tu nějaká ta potrava bude. Je možné, že se sem zatoulá i nějaká jiná, větší zvěř. Přece jen byla zima a stáda se občas chodila schovávat do lesa. Ale na ty se můžu jenom dívat. Uvědomil jsem si a povzdychl. Jak teď mi chyběla nějaká ta smečka a adrenalin spojený právě s lovem vysoké zvěře. Jak jsem procházel lesem, vzpomínal jsem. Jak jsem lovil s bratry, byla to zábava. Ale musel jsem zapomenout na všechno, co bylo spojováno s mou rodnou zemí. Mnohem raději jsem vzpomínal na lov se svým synem.
Procházel jsem lesem, až jsem narazil na hranice. I ty jsem si prošel, ale pak mě přece jenom něco zaujalo směrem na sever. Zabodl jsem tam pohled a trochu více se zamračil. Nepřipomínalo to absolutně nic, co jsem zatím znal. A tak jsem nasál do plic ledový vzduch a rozhodl se porozhlédnout se po okolí.

// Kráter

218

Můj spánek byl jako vždy nepravidelný. Několikrát jsem se vzbudil celý udýchaný, sny mě vždy děsily. A právě ve snech mě vždy navštívil někdo, o koho jsem zrovna nestál. Ani jsem si nepamatoval, kdy naposledy jsem měl klidný spánek, nejspíš nikdy. Už jako vlče jsem na tom byl poměrně špatně. Chvíli jsem tam jen tak ležel s otevřenýma očima a pozoroval svůj nový úkryt. Chtělo by to tady zvelebit. Určitě by se hodila i nějaká kožešina, ale na vysokou zvěř jsem jít takhle sám nemohl. Budu se muset lépe připravit na příští rok. Uvědomil jsem si. Ale podívat se po nějakých zásobách jsem mohl i teď.
Pomalu jsem se skládal na nohy, protáhl jsem se. Každý sval mě bolel snad víc, než před spánkem. Ale tohle bylo asi moje prokletí za to, co jsem udělal. Podíval jsem se na svou jizvu na boku, vždy když jsem si na to vzpomněl mi běžel mráz po zádech. Z východu jsem viděl, že tu doléhá světlo. Už muselo být ráno, nebo aspoň den. Mohl jsem si to tady teda trochu více prohlédnout. Našel jsem to přece v noci, takže mi nějaké ty detaily mohly i uniknout. Důkladně jsem si to prohlédl, každý kout. Byla tu spousta malých uliček, do kterých by se vešel jen opravdu malý vlk, ne-li vlče. Ale pro někoho jako já tohle bude dobrým místem. A v zimě to tady určitě dostatečně ocením. Měl bych prozkoumat i okolí a trochu to tady poznat. Uvědomil jsem si. Přece jen, úkryt jsem měl, ale o okolí jsem toho zatím moc nevěděl. Stále jsem ani nechápal, jak jsem tenhle les nemohl najít dřív!
A tak jsem zamířil k východu. Sklonil jsem před ním hlavu a pomalu si šlapal po mokrém mechu vstříc lesu tam nahoře.

// Houbový ráj

Zuřivě jsem máchl tlapou do sněhu, abych se dostal přes větší peřinu. Zoufale jsem se chtěl dostat dál, nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl zapadnout. Zrovna jsem se totiž snažil dostat přes jedno údolí, ale sešel jsem ze stezky. Zima byla v plném proudu a tak i sněhu bylo požehnaně. Zívnul jsem, bylo to únavné dostat se z téhle díry. Zraju jako víno, jsem přece vlk! Zítra už budu hezky v teple svého úkrytu přemýšlet nad tím, jak moc jsem se dneska unavil. Závěje byly ovšem úplně všude, nedalo se jim vyhnout ani pro dnešní den. Zorničky se mi roztáhly, když jsem konečně viděl kudy ven.
Zabořil jsem hlavu do sněhu, ve snaze si trochu ochladit hlavu. Zabodnul jsem tlapu do sněhu a pořádně se odrazil, konečně jsem se dostával trochu dál. Zacpal jsem sám sebou díru ve sněhu a odrazil se. Zalesklo se mi totiž štěstí v naději, sníh byl mokrý, takže se z něj dalo tvarovat. Zabral jsem, co to jen šlo, abych se dostal nahoru a povedlo se. Zadýchaně jsem lápal po dechu a udělal několik skoků, musela to být pořádná díra, do které jsem spadnul. Zrovna jsem si totiž říkal, že bych do ní nerad spadnul znova!
Začal jsem proto pochodovat dál, abych se napojil na jednu z vyšlapaných cest, které vedli do nedalekého lesa. Začínal jsem mít už omrzliny úplně všude, takže příkrý lesa bude mnohem příjemnější, než tahle otevřená oblast. Začlenit bych se už v tomto světě také mohl, pár známých už mám. Zdejší mravy se mi líbily, nejspíš tu nějakou dobu pobudu ještě. Záda jsem ucítil hned vzápětí, ostrá bolest, pravděpodobně jsem prochladl. Zadíval jsem se dopředu a ihned se posadil, bolest byla horší a horší. Začnu cvičit, to by mohlo být moje předsevzetí. Zatímco jsem do teď jen odpočíval a nic moc nedělal, nějaké protahování bych měl dávat do denní rutiny. Záhadně jsem se ale začal smát, bylo to víc směšné, že bych si tohle zrovna přislíbil. Záchvat smíchu se dostavil o něco později, až jsem zapomněl na nějakou tu bolest. Zase až za několik minut jsem se zvednul a šel dál. Zítra už bych chtěl být doma, takže není času nazbyt. Zachvěl jsem se zimou a snažil se tu bolest ignorovat. Ze všech stran tu byly převážně jehličnaté stromy, pod kterými jsem se musel proplížit. Zjišťoval jsem i něco o sobě, že když chci, dokážu cokoliv.

Každým dnom som očekával, že prijde pohroma zo strany počasie. Zima bola v plnom prude, ale zatial sa to celkovo dalo. Nič netrvá predsa vačne. Očekával som nejaku pohromu, lebo som ich tu zažil niekolko. A zima rozhodne nebude výjimkou. Kráčal som zrovna v lese, ktorí som si oblúbil. Hledal som nejaku potravu, ktorá by mi mohla vystačiť na pár hodin. Bolo mi jedno čo, treba i nejaký ten drevokocur by mi mohol stačiť. Ale prave tyto malé potvůrky sa lovili v zime celkovo špatne. Ale vem to čert, i já potrebujem z niečoho jesť. Povzdychol som si. V zime nerostli ani žiadné ovocie, což mi bolo lúto. Ale mohol som sa na ně těšoť, lebo až bude konec zimy, prijde jar. Kvetiny zase porostu a budu krásné. Kere budou mít tu podivnou našedlu farbu podobne ako stromy. Ach, mój trest vidieť všetko čiernobielej bol vačný, ale zvykol som si. A rozpoznavať různé odstieny šedi.
Zvedol som hlavu a zastriahal ušima. Niečo som počul, pohyb vo snehu. Prikrčal som sa a pomalu sa plížil. V mojej velikosti to nebolo zrovna ideálné. Snieh krupal pod mojom telom a tak som vydával otrasné zvuky. Nakoniec som niečo videl. Bola to lasica, klasická lasica, ktorá hledala potravu vo snehu. Pozoroval som ju chvilu, najspíš sa také snažila najisť jedlo. Hrabala do snehu, dal bych krk za to, že sa dostala i do hlíny. No jo, lasice si predsa schovávaju jédlo pod zem, nie? Nebol som zrovna expert na zvierata, ale niečo som už počul.
O chvilu som sa dal do pohybu, mal som v plane ju chytit. Mlsne som sa olizl. Žaludok mi kručal a dožadoval sa niečoho, čo by som zobnul. Už som si predstavoval spousty jedla kolem sebe. Tohle bola nevýhoda tuláka, ktorý se tu zatial zabydloval. Mal som si úkryť najsť už v dobách padajúcího listí. Mal by som čas niečo si nachytať. Teraz som trpel ako pes. Ale nehodlal jsem házať klacek do žita. Popral som sa už s horšíma podmienkama. Jakmile som mal šancu, vyrazil som. Snieh ma však prezradil. Lasica si mňa všimla a vyskočila ku najbližšiemu stromu. Skočil som po nej, ale bola rychlajšia. Natáhl som sa, jak najviac som mohol. Ona sa však škrábala zase ďalej, keď v tom jí jedna tlapka zavrávorala. Padala dolu. To jesť moja šanca! Zavrčal som, ihned som vyrazil k miestu pádu. Spadla do snehu, ale bola velmi mrštná. Tlapou som ju zbrzdil a prirazil ku snehu, ona sa však vyprostila. Počuval som jej zrychlený dech, šlo jej o živoť. Ale to i o moj, já som bol naozaj hladný. Cvakl som zuby, ale na prázdno. Vyprostila sa z mojho sevrení a chcela probehnout pod bruchom. Zadnou tlapou jsem ju kopnul a lehl na ňu. Ucítil som, ako sa škrábe a snaží sa dostať ven. Prevalil som ju a svojou váhou jí tak trochu ranil. Povedlo sa mi ju cvaknout zuby, lov bol úspešný!

Kde se vzal, tu se vzal další den. Neměl jsem zrovna nic lepšího na práci, takže jsem se poflakoval a snažil se užít tento zimní čas. Spokojeně jsem zastříhal ušima až jsem něco zbystřil přímo před sebou. Už jsem tady kdysi byl, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se tu kouknu ještě jednou. Uvelebil jsem na tváři spokojený a přátelský výraz, pamatoval jsem si moc dobře, že tihle tvoři nebyli příliš přátelský k mé maličkosti. I tak jsem se k nim ale vydal, čerstvě posečený trávník měl na sobě slabou vrstvu sněhu. Určitě se o něj museli starat i v tento zimní čas. Sladce jsem se usmál, když jsem dorazil k prvnímu praporku.
Už z dálky jsem slyšel ten podivný zvuk štěbetání ze všech stran. Na sněhu jsem viděl drobné tlapky svištích přátel. Ledabyle jsem se zavlnil a očekával, až si to ke mě přicupitají i ostatní účastníci. I když jsem se tvářil přátelsky, nejspíš to dostatečně nestačilo. Omluvně jsem sklonil hlavu, abych byl aspoň trochu v jejich úrovni. Ihned jsem zamrkal, nechtěl jsem pro dnešek mluvit. To možná proto jsem je vždy vyděsil, protože jsem mluvil. Láskyplně jsem zamrkal ještě jednou.
Uvědomil jsem si až na poslední chvíli, že mě svišť trefil tyčkou od praporku. Ucuknul jsem a zamračil se, co to mělo znamenat? Tázavě tahle otázka zůstala viset ve vzduchu, jsou takhle nepřátelští ke všem návštěvníkům? Musel jsem popadnout veškerou svou zbylou hrdost, kterou jsem v sobě měl. Listy ze stromů spadly a oni jsou stále takhle nabroušení, nechápu proč. Čumákem jsem několikrát zahýbal, stále fungoval, takže aspoň něco. Opatrně jsem dal nos zase zpátky dolů, ale tak tak jsem se vyhnul další ráně do nosu. Ustoupil jsem o krok dozadu, svišť přímo proti mě si dupkal nohou o zem. Měl jsem za to, že mu dělalo dobře, když jsem před ním couval, dával jsem mu tím najevo možná i úctu.
Uběhlo několik minut, než se svišti vrátili na svá místa. A já jsem se tak mohl dívat aspoň zpovzdálí na jejich komplikovanou hru. Určitě bych mohl být nápomocný, možná bych někoho zašlápnul, ale zle jsem to rozhodně nemyslel. Leskla se mi v oku slza, nebo že by mi do ní spadla sněhová vločka? Abych si zachoval aspoň nějakou hrdost, otočil jsem se a zamířil si to po vyšlapané stezce pryč. Čekalo na mě někde určitě větší dobrodružství a přátelštější kolektiv.

217
// Houbový ráj

Ohlédl jsem se přes rameno, jestli se mi to nezdá. Když jsem ale vrátil hlavu do původní pozice, uvědomil jsem si, že hledím na nějaký nenápadný otvor. Ani ve snu by mě nenapadlo se sem jít podívat. Ale osud to tak možná chtěl a tak jsem mu šel naproti. Nahlédl jsem dopředu, přičemž jsem se stále nenápadně chichotal. To má za následek pití černé vody, podle Jasnavy. Páni, kam to asi vede? Nejenže jsem si tenhle les ihned oblíbil, ale že bych se tu rovnou zabydlel? No problemo. Vkročil jsem dovnitř, kde mě přivítala měkká půda. Tak tak jsem se tam se svou velikostí vešel, ale naštěstí jsem s tím neměl příliš velkou obtíž. Během krátké zimy jsem dost zhubnul a při nejhorším to tady trochu zvelebím.
Pokračovalo to níž, ihned jsem se rozhlížel a snažil něco vidět. Ale díky barvosleposti a noci nebylo vidět vůbec nic. A tak jsem se orientoval typem krok dopředu, stůj nebo udělej krok vedle. Objevil jsem se ve větší místnosti. Můj dech se tu rozléhal po okolí. Byla tu spousta kořenů i zmrzlých hub. To by Jasnava koukala, tohle jí musím ukázat. Projelo mi hlavou.
Celé jsem si to očichal, ohmatal, abych se tu trochu zabydlel. Nebyl tu žádný jiný vlčí pach, takže jsem to tady objevil úplně první. Byl jsem z toho ale nadšený. Takové malý Tonresův kutloch. Konečně jsem ucítil, že bych mohl někam patřit. Že bych patřil k tomuhle lesu? A byl odkázaný na život starého starce, který tu možná i umře. Ale neznělo to špatně. Uměl jsem se o sebe postarat, i když jsem už umřel. Tenhle svět mi dal novou šanci, kterou jsem hodlal využít. Cítil jsem se tu jako doma.
Při zkoumání jsem našel i malou a chladnější místnost. Skvěle by se hodila na místo pro potravu, které teď bylo celkem málo. Zívnul jsem. Potřeboval jsem si pořádně odpočinout. Halucinace stále přetrvávaly a tak bude nejlepší je zaspat. Našel jsem si mezi kořeny místo, kde jsem si lehl. A vytvářel tak vlastní teplo. Během několika minut jsem jednoduše usnul.

// Řeka Tanebrae

Naštěstí ten nos Jasnavu příliš nebolel, za což jsem byl dosti rád. Takže jsme se mohli přesunout k plánu číslo B. A to najít si před nocí nějaký úkryt, trochu pozdě. Noc padla rychleji, než bych čekal, ale ani tak jsem se nevzdával.
Vyprávění o její sestře bylo strohé a velmi rychlé. "Chápu," přiznal jsem se a usmál. Nemohl jsem tušit, jak to vlastně tehdy bylo. Zkrátka se asi každá rozhodla jít prozkoumávat svět po svém. A nikdo jim to nemohl zazlívat. A kdo ví, třeba se jednou zase někdy setkají, moc bych jí to přál.
Napil jsem se vody, měl jsem za to, že je to klasická voda. Jenomže podle Jasnavy nebyla. "Cože? Černá? Má barvu... jako normální voda, ne?" Asi jsem se teď trochu prozradil se svou barvoslepostí. Ale i tak jsem se napil, chtíc nechtíc. Nechal jsem to být, přebrodil řeku a dostal se tak na druhý břeh. V tu chvíli jsem na sobě ale ucítil něco zvláštního. Nebyl jsem to já. Možná jsem měl i mžitky před očima. "Co to je?" Naklonil jsem hlavu. Dostal jsem z té vody halucinace. Když jsem se ale otočil na Jasnavu, najednou jí popadly plameny. Vyvalil jsem oči, okamžitě jsem to spolkl, vše co jsem měl na jazyku a rozběhl se za ní. Ale bylo pozdě. Oheň zmizel a s ním i Jasnava. "Ne! Ne! Ne!" Hulákal jsem a hledal po ní stopy. I za tohle mohla ta halucinace z vody? Od teď už vodu nepiju. Slíbil jsem si. Cítil jsem teskno po Jasnavě, jestli je v pořádku? Mohla to být magie? Odešla kvůli mě? Jen tak bez jakéhokoliv slova? Netušil jsem, co se stalo. Všechno se to seběhlo tak rychle. A do toho ty halucinace. Nevěděl jsem ani, kde je nahoře a dole. Obloha byla stejně černá, jako půda pod nohama. Kromě sněhu.
Vzpamatoval jsem se až po několika minutách. Ucítil jsem chlad, byla mi zima. Musel jsem se schovat do lesa, chtíc nechtíc hledat Jasnavu. Najdu tě. Slíbil jsem jí. S hlavou mírně sníženou k zemi jsem se odvážil vkročit do blízkého lesa, který jsem si vyhlédl už z dálky. Teď po tmě nebylo moc po čem pátrat. Ale dal jsem tomu šanci. Prolézal jsem mezi stromy. Sem tam jsem zahlédl nějaký ten přelud, který jsem ovšem nechal být. Setkal jsem se s Mrtvolkou, nějaká ta halucinace mě přece nevyděsí. Byla tu i spousta živočichů, podle pachů i stop ve sněhu. Trochu jsem nechápal, proč tady v tomhle lese nikdo nežije? Ihned jsem si ho totiž osobně oblíbil. Olízl jsem si nos a kráčel dál. Když v tom mě přece jenom něco zaujalo, otvor.

// Houbový bunkr

Kromě pár škrábanců a zmožených těl to dopadlo víc než dobře. "Nevypadá to příliš zle, brzy se to zacelí." Hádal jsem, rány po čenichu a bradě nebyly příliš hluboké. Ale pár kapek krve přece jen upadlo, s tím jsem nemohl nijak pomoci. Každopádně myslím si, že teplý zajíc za to určitě stál. Spokojeně jsem ležel a odpočíval. Mezi tím jsem dával pozor na veškeré dění kolem. Byl bych nerad, kdyby nás tady najednou něco napadlo. Jasnava skončila dřív, než bych očekával. Půlka zajíce byla ovšem hned pryč. "Díky," poděkoval jsem s úsměvem a spokojeně přijal svůj díl úlovku. Maso bylo velmi chutné a rozhodně se v mém žaludku skvěle vyjímalo. Na tohle bych si klidně zvykl. Podotkl jsem s úsměvem. Ale zima ani zdaleka nebyla u konce, vážně bychom se s Jasnavou měli někam utábořit. Tedy já rozhodně, kdyby se náhodou má společnice rozhodla ode mě odejít, nemohl jsem jí v tom bránit. Ale snad nám to takhle vyhovovalo, já byl za společnost vždy rád, bral jsem to lépe, než samotu.
Jakmile jsem skončil spokojeně jsem zvedl hlavu. "To bodlo," poznamenal jsem. Teď se mi absolutně nic nechtělo, ale čas kvapil. Bude lepší se přes noc schovat někam do lesa. Kdo ví jaké hrůzy se na nás ještě chystají. Projelo mi hlavou. A tak jsem se začal trochu více rozhlížet. Měli jsme na výběr vydat se buď do tmavého hvozdu tady kousek. Přesto můj pohled zaujal les, jak jinak než přes řeku. "Co zkusit tam ten les? Myslím, že jsme tam ještě nebyli." A při tom jsem nosem ukázal směrem k onu lesu.
Pomalu jsem se zvedl a oklepal. Nechtěl jsem moc ztrácet čas, i když to znamenalo dostat se zase přes řeku. Byla tady poměrně široká, takže přebrodit se v tomto počasí nepřipadalo v úvahu. "Nedokončili jsme ten rozhovor s tou tvojí sestrou." Nadhodil jsem s úsměvem. "Pokud teda nebodám do vosího hnízda?" Omluvně jsem zastříhal ušima a zamrkal. Nikdy jsem nemohl tušit, jestli se někdo o své minulosti chce, nebo nechce bavit. Ale bylo to něco fascinujícího. I když jsme byli stejný druh, každý žil nějak jinak. To že já žil celou dobu v omylu jsem prozřel až později. A rozhodně bych se k tomuto stylu života nechtěl nikdy vracet. Proto jsem žil po svém, tak jak mi to zrovna vyhovovalo.
Došel jsem k řece, sklonil hlavu a napil se. Viděl jsem kusy ledu, které byly různě tvarované. Rozhodně by se po nich nedalo přejít. Ale s Jasnavou jsme to už jednou zvládli, tak to snad teď nebude příliš velký problém. Snažil jsem se najít vyvýšené kameny, byly ale dost kluzké. Nevyhnul jsem se namočení tlap. Při posledním skoku mi noha opět sklouzla, jak bývalo zvykem. A namočila se víc, než zbytek končetin. V lese snad najdeme nějaký úkryt na usušení. Řekám bych se od teď mile rád vyhnul. Nepříjemně jsem se oklepal a vyčkával na Jasnavu.

// Houbový ráj

Celkem rád bych to téma její rodiny rozvedl. Ale na to právě teď nebyl úplně čas. Lov byl v plném proudu a každá další sekunda by mohla znamenat, že nám uprchne jídlo. A tak jsme se mohli dát do díla. Nabralo to celkem rychlé tempo. Nikdy bych nevěřil, že takový malý ušák mi dá takhle zabrat. Z části za to mohl i ten hluboký sníh. Ale i tak jsem zhodnotil, že moje kondice je naprosto katastrofální.
Zajíc se rozběhl k Jasnavě, podél řeky. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel, měl volnou trasu přímo na rozlehlou louku. Otočil jsem se jak nejrychleji to šlo. Už jsem viděl, jak peláší pryč. Když v tom se tam zčista jasna objevila Jasnava. Byla vážně rychlá, měla výhodu drobnějšího těla a rychlých nožek. Zajíc byl najednou ve vzduchu, Jasnava ho držela za zadní nohu. Ale ani to nebyla zrovna výhra. Viděl jsem, jak se zajíc cuká, jeho drápky mohou být velmi nebezpečné a ostré.
Hnal jsem se proto větší sněhovou peřinou přímo za nimi, abych mohl být nápomocný. "Už tam jsem!" Zvolal jsem po cestě. Rozrazil jsem další vrstvu sněhu a konečně se k nim dostal. Chytl jsem zajíce přímo za krk a cvakl zuby. Jakmile se přestal konečně hýbat, pustil jsem ho. Pod ním se začala objevovat větší kaluž krve. Na tom sněhu to vypadalo jako z hororu, možná z masakru. Popadal jsem dech, znova jsem zabořil zadek do země a trochu více se při tom uvolnil. Seděl jsem, jako hospodský povaleč, ale bylo to příjemné. "Tak to bylo o chloupek." Zastříhal jsem ušima a vděčně se na ni podíval. "Neudělal ti nic?" Zajímal jsem se ihned. Přece jen k nějakému tomu škrábanci mohlo dojít. "Tak nezbývá nic jiného, než popřát dobrou chuť. Najez se co možná nejvíc, já si pak poradím." Usmál jsem se na Jasnavu a pomalu si lehl. Lov mě pěkně zmohl.

// Kopretinová louka

Takže nežila ve velké smečce, ale pouze s rodinou. Sem tam se otec vydával na lov a vlčice nejspíš zůstávali bránit svůj úkryt. Kdybych byl na jeho místě, nejspíš bych to dělal podobně. Teď jsem měl větší obzory, než kdysi. "Měli jste se sestrou dobrý vztah?" Zeptal jsem se s úsměvem. Kéž bych i já uměl napravit to, co je už dávno zbořené. Ale do minulosti jsem vidět nemohl. A přítomností bych to nejspíš ještě zhoršil. Pravděpodobně bych je snad ani nepoznal. Viděl jsem je jen velmi málo a to v ranném věku. Pak se to všechno vezlo s povinnostmi. S bratry bych si měl asi možná o něco víc co říct. I když po mé zradě, nechtěl jsem si dělat naděje, že bych někoho z nich ještě potkal.
Sarumenská smečka, žádná jiná to být určitě nemohla. Je tady na jihu jenom jedna? Zvláštní seskupení, rozhodně by se tady dole hodila ještě nějaká. Ale chybělo nám prozkoumat ještě hodně lesů, takže kdo ví. Třeba budu nakonec pěkně překvapen. Ovšem Danie s Nicosem hovořili o tom, že je smečka poměrně velká. Takže se jim nejspíš daří dobře.
Byli jsme připraveni k lovu. Tohle mohla být naše největší šance, jak zajíce chytit. Hledat jinou potravu by mohlo zabrat zase spousty hodin. A v zimě ty hodiny ubíhaly neskutečně rychle. A já bych jen nerad šel spát zase s prázdným žaludkem. Proto jakmile byla Jasnava připravena, mohli jsme jít na to. Vyrazil jsem, start jsem měl poněkud pomalý, ale jakmile jsem si našel stopu, šlo to hladce.
Zajíc si nás během chvíle všiml. Nebylo se čemu divit, měl dlouhý uši jako čtrnáct dní. Jakmile se ale rozběhl, zapadl do kupky sněhu. Taky to pro něj bylo obtížné, možná měl nějaký ten gram navíc. Což nám hrálo perfektně na naší straně. Řeka se nebezpečně blížila. Zajíc si to ovšem zamířil přímo k lesu, kam jinam taky. Pokud nestihnu včas zabrzdit, skončím v řece. A když zpomalím, bude mít šanci utéct. Uvědomil jsem si provinile. Řeka byla slyšet čím dál víc, nejspíš se i koryto mohlo vylít. Nehodlal jsem ale nechávat nic na náhodě. Proto jsem zůstal v tempu dostatečně dlouho, abych ho odříznul. Jakmile zajíc viděl, že to do lesa nestihne, otočil. A zamířil k Jasnavě. Pomalu jsem otáčel i svou stopu, abych přispěchal na pomoc.

// Ježčí mýtina, přes Liliový palouk

Jasnava se do lovu srny moc nehrnula. Nezazlíval jsem jí to. Navíc, celá srna pro nás dva byla asi i zbytečná. Nesnědli bychom jí naráz a uskladnit jí nemáme kde. Museli bychom jí nechat ležet se spoustou masa, na kterém by nejspíš hodovali převážně lišky v tomto období. A přece jen vysoká by se asi v zimě lovit neměla. Jen v krajních případech pro smečky. Nehodlal jsem je okrádat o potravu. I když jsem ze žádnou smečkou zatím neměl osobní zkušenost. "Hm, Jasnavo, ty jsi vlastně vyrůstala v klasické smečce?" Nadhodil jsem nějaké téma. Přišlo mi, že lovu na srnku snažila shodit ze stolu velmi rychle. A ve smečce přece bylo přirozené lovit, i když někdo třeba neměl funkci lovce. Pomocná tlapka se přece jen hodila za každé situace. Možná mi to jen vypadlo, Jasnava to už říkala. Ale nebyl jsem si zcela jistý.
Jazyk i tlamu měla naštěstí v pořádku, krom omrzlin. Musel jsem se ale přesto ujistit. Zatím jsme měli docela pech na ten lov. Vybral jsem libovolný směr, ale ani stop ve sněhu nebylo tolik, abychom něco mohli vystopovat. "Zdá se, že zima dorazila v plné parádě, tady skoro nic není." Nadhodil jsem trochu sklesle. Nedělalo mi to zrovna radost, toužil jsem naplnit jak žaludek Jasnavy, tak i svůj.
V jednu chvíli nám vítr zavál do nosu pach smečky. Museli jsme být velmi blízko. Naklonil jsem hlavu na stranu a uviděl les, ze kterého stoupala mlha. Mlha. Vzpomněl jsem si na hřejivá slova Nicose a Danie. "Tohle bude ta Sarumenská smečka, do které patří ty dva mladí, co jsem je potkal před pár týdny na severu. Říkali, že jejich smečka má kouzelnou mlhu, může to být asi ona?" Mohl jsem jen hádat. Podíval jsem se na Jasnavu a pokrčil rameny. "Každopádně hladový na návštěvu jít asi úplně nechci," řekl jsem provinile a sklonil trochu hlavu. Vážně mi v žaludku už kručelo. Nejspíš by to nedělalo dobrotu, kdyby se tam rozezněl můj hladový žaludek. Měli by nás možná jen za dva chudáky, kteří by se chtěli jen najíst. A takovou ostudu jsem si opravdu udělat nechtěl. Naštěstí jsem nějaké ty kilča navrch měl. Ale celou zimu mi rozhodně nevydrží.
Díky světlu jsem se mohl lépe orientovat. Přišlo mi to tady povědomé, tudy jsme přece museli jít. Za chvíli dojdeme i k těm řekám. Při té myšlence jsem se prudce zastavil a zbystřil. Byl to jen malý, hnědý kožíšek poměrně daleko. Ale seděl si tam na hromádce sněhu. "Zkusíme ho odstřihnout u řeky?" Navrhl jsem potichu Jasnavě. Sice to byl asi bláznivý nápad, honit zajíce na louce. Ale ta řeka by nám mohla jít dost dobře do karet. Když mu zkřížíme cestu, aby se nedostal do lesa, bude muset běžet přímo k řece. A do vody snad zajíci v tuhle zimní dobu jen tak neskáčou. Jakmile byla Jasnava připravena, byl jsem připraven vystartovat. To se i stalo, lov mohl začít! Sníh pod nohama nepříjemně a hlučně křupal, budeme muset být hodně rychlí. Zvolil jsem si stopu blíže k lesu. Když tělo dostatečně rychle rozkoulím, mohl bych to stihnout dřív, než uteče.

// Řeka Tanebrae

Nechal jsem to podivné zvíře být. Netušil jsem, co by to asi tak mohlo být. Ale mělo rozhodně zvláštní praktiky. Pak ale následovaly slova o lovu, na který jsem se nesmírně těšil. Mlsně jsem se olízl, viděl jsem se totiž, jak už papám. "Dobře, žádný spěch. První zkusíme toho zajíce, aspoň se navzájem takhle poznáme. A budeme pro příště vědět, co od sebe čekat." Usmál jsem se na Jasnavu a zastříhal při tom ušima. Zajícem nikdy nikoho neurazíme, snad. A možná by byl problém teď srnky lovit v zimě. Je jich málo a vypadá to, že sníh je našim největším nepřítelem. Zajíc je podstatně menší a hoprdat v tom sněhu bude komplikací i pro něj. Více možností pro nás.
Jasnava se přilepila jazykem k ledovému povrchu. Věděl jsem, jak nepříjemné to je. A trhalo mi srdce, že jsem jí nemohl nijak pomoci. Jen čekat. Naštěstí se brzy odlepila. "V pořádku?" Kontroloval jsem důkladně. Jazyk už nebyl tolik růžový, ne-li spíše fialový. Ale to se snad za pár hodin zcela spraví.
Začal jsem se pomalu rozhlížet po okolí. Objevil se i nový den, takže spousta světla znamenalo hodně možností. Dokonce i slunce se na nás přišlo podívat. Čerpal jsem z něj novou energii. Vzadu na louce jsem viděl stádo srn. Dal bych krk za to, že tam byl i jeden jelen. Takové majestátné zvíře, vždy se mi vzhledově hrozně líbilo. Lovili jsme ho svátečně, je to velmi náročné. "Hm, vyrazíme hledat ty zajíce? Možná bychom měli více štěstí někde v lese." Nadhodil jsem. V lese bude i méně sněhu, takže méně komplikací. I když možná by nějaký ten ušák našel se i tady. Pokrčil jsem rameny a vyrazil k prvnímu lesu, co jsem viděl. Už z dálky byla ale cítit smečka ve vzduchu. Znejistil jsem, někde ty hranice snad skončí, či?

// Přes Liliový palouk, Kopretinová louka