Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kopretinová louka

Snažil jsem se natáhnout co nejvýš krk, abych mohl odhadnout aspoň délku toho, která mě dělí od jezera. Ještě nějaký ten kus to byl. A tak jsem se zase dal do chodící rutiny. Kolik zim už mám vlastně za sebou? Padla mi otázka v hlavě. Ale ať jsem se je snažil spočítat sebevíc, netušil jsem. Ty zimy v rodné krajině se mi míchaly, zážitky dohromady. Tristan mohl mít tak tři roky, rok jsem se někde loudal. Doma jsem byl taky tři roky? Těžko říct, jak to vlastně bylo. Ale nějaký ten rok jsem už měl. Mohl bych odpočítávat dny, kdy se mi objeví první šediny po tlamě. A že bych ty chlupy na tmavém nose poznal i já, se svou vadou.
Nechal jsem tohle téma být. Bylo to pro mě až moc citlivé. Navíc vlci stárnou do krásy, nikoliv jinak. Pohlédl jsem na oblohu, abych zkontroloval čas. Přes noc bych měl zůstat v nějakém lese, ale to jsem měl ještě pár hodin k dobru. Co mě však potěšilo mnohem víc bylo jezero přímo přede mnou. Přidal jsem trochu více do kroku, abych si ušetřil aspoň pár minut. Už jsem se viděl, jak z jezera piju. Žízeň se nedala obejít ani lízáním sněhu, bohužel. Pomohlo to, ale jen na chvíli. Čistá voda byla zkrátka hlavním zdrojem, který jsem v tuhle chvíli potřeboval ze všeho nejvíc.

// Ohnivé jezero

// Řeka Tanebrae

Dostal jsem se přes řeku a mohl tak nahodit zase kolíbavé a pomalé tempo. Pláň tu byla prázdná, rozhodně nepřekypovala životem. I tak jsem ale viděl ve sněhu různé stopy. Nad těmi jsem se chvíli i zastavil a snažil se nějaké z nich poznat. Pár z nich mi bylo známých, i pachově. Pach tu byl čerstvý, takže všechna zvěř se snažila z luk dostat někam do lesa. Naklonil jsem hlavu k potemnělému hvozdu. Ale i k hvozdu, odkud se linul šíleně silný pach smečky. I smečka bude muset mít své zdroje. Projelo mi hlavou. Se vztyčenou hlavou jsem se pak zařadil do jedné ze stop. Ty vedly přímo až k jezeru, které se lesklo přede mnou.
Tak jo, u jezera se trochu občerstvím a pak se vydám hledat další zajímavosti. Do noci mám času dost. S touhle myšlenkou uchovávanou v hlavě jsem se rozhodl pro malé dobrodružství. Noha mi zajela pod sníh a já věděl, že jsem právě stoupnul do krtince, nebo do nějaké vydloubané díry. Zvedl jsem nohu a oklepal se. Sníh se i hned nalepil na hustou srst. Tvořilo to nepříjemné kuličky, které mi zavazely při chůzi. Už jsem se viděl, jak piju teplou vodu. Sucho v krku mě však dohánělo k šílenství. Olízl jsem si proto trochu čistě bílého sněhu, který se mi během několika sekund rozpustil v tlamě.

// Liliový palouk

// Houbový ráj

Vyšel jsem z lesa a pohlédl na nebe. Šedivá a tmavá obloha znamenala, že se blíží noc. Co nevidět už mi dýchala na krk. Otočil jsem se, možná bych měl přes noc zůstat v úkrytu a cestování si nechat na den. Jenomže tam už nemám do čeho šťourat. Projelo mi hlavou. I když jsem si našel úkryt, neznamenalo to, že jsem k území nějak přilnul. Možná vlastně jo, ale stále jsem měl touhu po prozkoumávání. Možná najít to moře, nebo oceán, o kterém mluvila Jasnava.
Došel jsem až k řece, sklonil jsem hlavu, ale nenapil jsem se. Vždyť ta voda je úplně černá. Projelo mi hlavou, slova mé drahé přítelkyně. Nos jsem zase zvedl nahoru, hold se budu muset osvěžit někde jinde. Po napití z téhle řeky mi před tím nebylo úplně ideálně. To jsem musel zpětně uznat. Zamířil jsem po břehu na sever. Přece jen tam by mohl být led dostatečně tvrdý, abych v pořádku doskočil na druhý břeh. Možná bych mohl najít tu pláž, ale teď bude zasněžená, nebo ne? Zavrtěl jsem hlavou.
Konečně jsem našel místo, které v řece bylo užší. Většina délky zabalena pod sněhem a tenkou vrstvou sněhu. Odrazil jsem se doskočil tak na druhou stranu. Led křupnul, ale měl jsem dostatečný čas na to odrazit se od něj a dopadnout tak do sněhové peřiny. Když jsem se otočil, led už sjel o několik metrů dolů. O chlup. Zavrtěl jsem hlavou a zastříhal ušima. Vyškrábal jsem se nahoru a začal ihned vyhledávat, kudy teď. Řeka se rozdvojovala. Vezmu to přes pláň k jezeru. Usmyslel jsem si a tak se vydal po sněhové peřině. Nedaleko by tu někde mělo být to tmavé jezero, kde je voda teplejší, než samotný vzduch.

// Kopretinová louka

// Houbový bunkr

Vyšel jsem ven a ještě chvíli zůstal stát ve vchodě. Musel jsem mít hlavu skloněnou, abych vůbec vyšel. Ale přišlo mi to takové zajímavé. Já a nora. Nebylo to nic nového, s Tristanem jsme měli také noru. I když s mojí velikostí bych se nejlépe viděl v nějaké pohodlné jeskyni. Ale takový luxus jsem si nemohl dovolit. Takový luxus nemají možná ani zdejší smečky, i když kdo ví jak ony vlastně žijou. Čím déle jsem tu byl, tím víc mě zajímala taková návštěva. Ale v zimě jsem se moc nikde ukazovat nechtěl, nedělalo to dobré světlo. Udělal jsem několik kroků vpřed a pořádně se protáhl. Cítil jsem ztuhlé prakticky celé tělo, ale nebylo to nic v porovnání s každodenní bolestí. Teď v zimě to bylo asi přirozené.
V úkrytu jsem měl tedy jednoho zajíce, o jídlo bylo postaráno. Ale co dál? Lámal jsem si hlavu. Měl bych se podívat po dalších zásobách? Mohl bych se podívat k řece, jestli se tam Jasnava neobjevila. Napadlo mě. I když tohle byla šance jedna ku stovce. Povzdychl jsem si a pomalu se rozklusal lesem. Nakonec se ozvala žízeň, takže jít k řece nebyl až tak špatný nápad. Zastříhal jsem ušima a pomalu zamířil k hranicím. Voda byla slyšet až tady, nebyla daleko. V hlavě jsem však přemýšlel nad tím, jestli bych se neměl vydat někam ještě dál? Prozkoumávat svět se dá přece i v zimě, ale riskovat jsem to teď nechtěl. Vítr stále foukal a v tomhle počasí to může být zrádné. Ale možná jen kousek by neuškodil. Napadlo mě a zavrtěl jsem při tom ocasem. Blížila se noc, ale měl jsem ještě pár hodin k dobru, ty jsem toužil využít jak nejlépe jsem jen uměl.

// Řeka Tanebrae

232

Po několika desítkách minut jsem se opět probudil. Znova zavřel oči a dopřál si ještě několik minut. Usekaný spánek byl typický mé povaze, proto jsem doplnil potřebnou energii a zase zvedl hlavu. Taktéž i tělo. Zorientoval jsem se, kde vlastně jsem. V úkrytu, v bezpečí. V hlavě se mi ještě ozývaly hlasy ze snu. Typicky to nebylo nic příjemného, stále jsem se dokola vracel ke své minulosti. Myslel jsem si, že jsem s ní vyrovnaný, ale ještě jsem zdaleka nebyl. Chce to čas a pořádně zaměstnat hlavu.
Takže jsem se do toho dal. Tahle nora, kterou jsem si našel potřebovala ještě spousty úprav. A tak jsem se do toho dal. Některé místa jsem ještě víc prohloubil, dokud to šlo. Jakmile jsem si byl jistý, že je to místo pohodlné, přesunul jsem se k jiné stěně. Byla tu spousta kořenů, se kterými jsem hýbat nemohl. Ale jednou by mi s tím snad mohl i někdo s magií země pomoct. Možná by bylo fajn zavítat k nějakému tomu bohu a požádat ho o pomoc. Ale nebyl jsem tak bohatý, jak bych si představoval svou návštěvu. Musel jsem nasbírat ještě mnohem víc cenností, abych to měl s čím vyměnit. Jaké asi ceny budou u takových bohů? Nemohl jsem to podceňovat. A každý den ležení znamenal, že jsem plýtval drahocenným časem.
Skončil jsem, docela se mi to tady líbilo. Na jaře si sem donesu více mechu. A když bohové dají, možná i nějakou větší kožešinu, ve které by se dalo pohodlně spát. A na jaře bych mohl zavítat i do té smečky a seznámit se s nimi. Že mají nového souseda. Napadlo mě pobaveně, však proč ne? Přece na tom nebylo nic špatného, přijít jen tak pozdravit. Jakmile nastal čas, zamířil jsem k východu.

// Houbový ráj

Otočil jsem se a pohlédl vpřed, nastal čas odejít hned. Bílá zima udeřila teď, vytvářela tak vysokou zeď. Copak tulák jako já, kam se asi vydá? Nahoru, či dolů k lesu? Snažil jsem se rozhodnout, a zimě tak i uniknout. Povedlo se to raz dva, už tu nehrála jen bílá tma. Došel jsem až do nory, daleko za poli i hory. Kdopak by tu čekal, až jsem se díry polekal. Kdopak v ní může žít, nemohl jsem teď odejít. Pach tu zvláštní byl, že bych se vrátil? Rozhodnout bych se měl hned, sklonil jsem v tu chvíli pohled. Nora dnes však prázdná byla, situace se možná otočila. Hledal jsem tu známky žití a našel nějaké to použití. Měl bych se podívat a náležitě se u toho usmívat. Nahodil jsem proto tvář, vyzařovala ze mě veselá zář. Zlaté očka bloudily kolem, mrkaly až za obzorem. Byl jsem tu dnes poprvé, mlsně se olizoval teprve.
Dnes jsem na lišku štěstí neměl, místy jsem trochu oněměl. Měla tu útulno a teploučko, měl jsem k ní teď blizoučko. Představoval jsem si ji zde, jak je jí tu plno všude. Smály bychom se a radovali, čas bychom plynout nechali. Našel bych si novou známou, tu bych pohladil přátelskou rukou. Jenomže to byly domněnky, pouhé prázdné myšlenky. Byl jsem tu sám jako kůl v plotě, tak už to ale chodí v životě. Zanechal jsem jí tu však zprávu, aby o mně měla představu. Tlapu jsem jí přitiskl, a ke stěně pořádně stiskl. Usmál jsem se na svůj obraz, tajně doufal, že to nebude brát jako podraz. Snad mě příště uvítá a nebude zase skrytá. Pomyslel jsem si ledabyle, když jsem odcházel ze svého cíle. Přišel čas k odchodu, a tak jsem zamířil k východu. Ven z nory rychle pryč, ať si někdo nemyslí že jsem lupič. Nevzal jsem si sebou nic, zavyl jsem však z plných plic. Na viděnou zase někdy, slíbil jsem si tehdy.

231
// Houbový ráj

U vchodu jsem sklonil hlavu, abych se tam vešel. Přivřel jsem oči, abych si zvykl na přítmí, kterým mě úkryt přivítal. Šel jsem pomalu níž, než jsem narazil na hlavní místnost. Našel jsem malý vchod do menší místnosti a tam zajíce elegantně položil. Hned to vypadalo líp. Ale větší zásoby by vypadaly ještě líp. Povzdychl jsem si. Každý nějak začínal a já začínám už po několikáté. Nikdy to nebylo jiné. Napadlo mě. Zamířil jsem k místu, kde jsem odpočíval naposledy. Díky kořenům ze stromů tady mohlo být pohodlí prakticky kdekoliv. Ale tam jsem si to nějak oblíbil.
Uskladnil jsem se a lehl si. Hlavu jsem položil na jeden z kořenů a povzdychl. Bylo tady o něco tepleji, než tam nahoře, takže jsem uvítal i o několik stupňů lepší vzduch. Tělo bylo unavené po tak náročné cestě. Brodění se ve sněhu bych si rozhodně za rámeček nedal. Kdo ví, jak to teď vypadá tam na severu, musí tam být hotová kalamita. Jasnava měla dobrý nápad s tím jihem. Do teď jí budu vděčný, navždy. Neboť kdyby nebylo jí, možná bych tady tohle místo ani nenašel. A teď jsem si ho užíval já a ona dělala kdo ví co.
Zavřel jsem oči a snažil se aspoň chvíli spát. Odpočinout si, nebo nabrat aspoň nějakou energii. To mé tělo potřebovalo, kdo ví co mi tahle země ještě hodí pod nohy za klacky. Musel jsem být na to připravený, nikdy jsem nemohl odhadnout, kdy to přijde. Cítil jsem se i trochu divně, podivně. Jako bych se začleňoval do tohohle světa. A magie si mě k sobě připoutávala. Možná by mohl nastat čas se trochu polepšit a zatrénovat. Magie vody se nezlepší ze dne na den, ale už mi to s ní šlo celkem dobře. Nebo že by se ve mě uchovávala i jiná? Ale jak na to mám přijít? Napadlo mě. Ale při přemýšlení právě o těchhle věcech jsem pomalu spokojeně usínal.

// Převrácená planina

Jakmile mě přivítali první stromy, zpomalil jsem. Zajíce jsem na chvíli pustil, protože jsem už necítil ani vlastní tlamu. Chvíli jsem bezmocně jen otvíral a zavíral tlamu, abych se zbavil toho nepříjemného pocitu lupání v čelisti. Velmi rychle jsem prochladnul, ale teď to zlepším. Cesta k úkrytu byla ještě dlouhá, ale rychle to uteče. Znova jsem se do zajíce zakousl a nesl ho dál.
Les byl tichý, necítil jsem moc pachů, které by tady hrály do karet společnosti. Ale nehodlal jsem to takhle nechat dlouhodobě. Jen co někoho potkám, musím mu o tomhle místě říct. Byla by to taková zašívárna pro vlky, kteří by zrovna neměli kam jít. A to se mi celkem i líbilo. Společnost jsem měl rád a nerad jsem zůstával sám. Ale tahle zima asi nebude o moc jiná. Poprvé o samotě.
Chvíli jsem hledal, kdeže jen ten vchod byl. Ale po pár krocích jsem narazil na vlastní stopy. Sníh tu díky stromům nepostupoval tak rychle. Takže jsem i svůj pach celkem cítil. Ale právě teď byl můj nos zaměstnaný zajícem, který byl hned po ním. A že tak kouzelně voněl, že bych ho nejradši snědl hned. Ale to jsem si nemohl dovolit. Bylo to do zásoby. Zima bude určitě ještě krutá. Obešel jsem ještě jeden strom a pak uviděl vchod. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Je čas na odpočinek, zasloužený. Jedna z vloček se mi osadila na nose, oči se mi rozjely přímo na ni. Šimralo to. A pak už jsem vkročil do vchodu.

// Houbový bunkr

// Skvělé místo pro život

Vyšel jsem z lesa ven a ještě se ohlédl. Konečně jsem věděl, kam bych mohl chodit pro potravu. Bylo to celkově blízko, i když bych si měl s těmi zvířaty promluvit, jestli by se nechtěli přesunout víc na jih. Ale to už bych chtěl moc. Přece jenom jižní les měl své kouzlo. A možná dobře, že tam moc vysoké nechodilo, byl by to samý bobek. A to jsem nepotřeboval. Nemohl jsem se ale dočkat, až les uvidím v jarní, nebo podzimní kráse. Určitě tam bude spousta zajímavostí na prozkoumávání.
Našel jsem si cestu, kudy jsem šel. Tou cestou jsem mířil zpátky k lesu. Bylo už náročné si vyšlapávat další svoji. Nechtěl jsem se ochudit o další síly, i tak jsem jich teď vydal až až. Ale měl jsem z lovu moc dobrý pocit. Teplého zajíce jsem ještě držel v tlamě. V úkrytu bude moct zůstat klidně i několik dní, takže o jídlo jsem měl v tuhle chvíli postaráno. Až na tom budu hodně špatně, zkrátka se do něj pustím.
Chvíli jsem se rozhlížel a sledoval podivně kutálející se vločky. To by bylo za mnou. Usmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Mohl jsem si dovolit i klusat a tak jsem se do toho i dal. Zajícovi tlapky se pohupovaly v mém rytmu. Nemohl jsem si dovolit ho teď ztratit a tak jsem se do něj zakousl ještě víc. Tekla z něj čerstvá a ještě teplá krev, takže takový malý zdroj tepla. Vítr mi narážel do zad, i do boku a zacuchal mi tak srst, na které jsem si ráno dával tak záležet. Ale to všechno teď hrálo pouze malou roli v tomto divadle.

// Houbový ráj

// Převrácená planina

Tak rád bych si nechal zdát o tom, jak si krásně zútulním svůj úkryt. Jenomže mé síly bohužel nestačí k tomu, abych si jen tak řekl, půjdu si ulovit jelena. I srna byla nad mé možnosti. Musel jsem být skromnější, aspoň tuhle zimu. Než pořádně zesílím a budu i k něčemu prospěšný. Hlavní bod mého programu byl jasný, sehnat aspoň něco většího, než byl hraboš. Vkročil jsem do lesa, viděl jsem spousty stop. Musí to tady překypovat životem teď v tuhle zimní dobu.
Snažil jsem se v lese trochu více zorientovat. Ihned jsem si našel nějakou stopu, po které jsem se vydal. Ve vzduchu byl cítit čerstvý pach. To stádo, které jsem slyšel na pláni se tu muselo někde usadit. Ale po stádě zvěře jsem neprahl. Měl jsem mnohem menší cíle. Nedaleko jsem uviděl nějakého opeřence, ale tohle maso se dost rychle kazilo. Takže to nebylo nic pro mě. Aspoň ne pro někoho, kdo akutně nechtěl úplně jíst. Chtěl jsem to do zásoby.
Konečně jsem narazil na mnohem ideálnější stopu. A to stopu zajíce. Bylo to čerstvé. Jednu štěstěnu jsem měl. Byla tady spousta vyšlapaných cestiček, takže jsem se po jedné mohl vydat, aniž bych na sebe víc upozorňoval. Nebyla tu tak velká vrstva sněhu, jakou bych v lese hledal. Mezi stromy se něco mihlo. Byly to dva zajíci. To zní dobře. Uvědomil jsem si. Má barva nehrála zrovna do barev zimy, ale přesto byla dost nápomocná. Byla tady spousta stromů, za které jsem se mohl schovat. Takže jsem se potichu několik minut plížil, dokud jsem neměl dobrý výhled. Jednalo se možná o začínající zaječí rodinku. Ale pro vlka to nehrálo jakoukoliv roli. Byla to potrava, po které by nejeden z nás prahl. Když jsem měl příležitost, přikrčil jsem se a pak vyrazil do boje.
Každý se rozběhl na jinou stranu, čímž mi trochu zhoršili výběr, ale nakonec jsem si vybral toho blíže ke mě. Hbitě jsem se otočil a započal tak nekonečnou dráhu lovu. Naštěstí tu stromy byly docela dobře posazené, takže jsem mohl běžet a nemuset tak dávat příliš pozor. Má postava byla mohutná a často jsem při lovu v lese měl problém s keři, případně stromy blízko u sebe. Ale tohle nebyl ten případ. Zajíc byl přímo přede mnou, hopkal si to, věděl že mu šlo o život. Ale pokud ho nechytnu, budu pravděpodobně bez večeře. A já už další hladomor večer rozhodně nechtěl. Cvakal jsem zuby, byl už tak blízko. Když v tom opět změnil směr, na což jsem mohl určitě spoléhat. Prudce jsem zabrdil a bokem tak napálil o blízký strom. Ucítil jsem bolest, ale stále ve mě hrál adrenalin, na který jsem spoléhal. Znova jsem se snažil rozkoulet to svoje tělo. Zajíc mířil k hranicím, kde na něj čekala vlna sněhu. Takže do ní se rozhodně nevydá, byla to taková malá past. Když jsem byl konečně dostatečně blízko a zajíc začal kličkovat, popadl jsem ho vší silou. Převalil jsem se přes něj a spadl tak do bílé peřiny. Ještě chvíli kopal nohama, ale já věděl, že ho mám v hrsti.
Chvíli jsem tam ještě tak ležel a snažil se popadnout dech, než jsem se zase zvedl. To by šlo. Povzdychl jsem si, před sebou jsem měl ještě cestu do úkrytu, kam jsem měl v plánu zajíce schovat.

// Převrácená planina

// Houbový ráj

Skočil jsem přímo do bílé peřiny. Nohy mi zmizely v nicotně bílé tmě. Ihned jsem se zaškatulkoval a udělal další skok. Za chvíli mě tohle svižnější tempo ovšem přešlo. Nedělalo mi to dobře na plíce dýchat ten neuvěřitelně studený vzduch. A na to bych měl být zvyklí. Uvědomil jsem si a zastříhal při tom ušima. Viděl jsem tu ještě svoje stopy, ale po nich jsem se moc nevydal. Mnohem raději jsem vytvářel zase další, svoji cestičku. V dálce jsem v zasněžené krajině viděl siluetu lesa. Což byl můj bod, od kterého bych se mohl odpíchnout. Pokud není zvěř v jižním lese, mohla by se ukrývat právě tam.
A tak jsem se tam pomalu vydal. O podivnosti tohoto území jsem byl už seznámen. Ale nijak jsem si toho nevšímal, zkrátka jsem kráčel dál. S hlavou zabořenou skoro až u peřiny sněhu. Nepříjemné vločky na mě útočili, byly celkem ostré. Nerad bych si poškodil zrak víc, než byl teď. Černobílé prokletí mě bude pronásledovat celý můj život. Ale nebylo to nic, co bych určitě sám nezvládl.
Zvedl jsem hlavu, když jsem uslyšel podivný zvuk. Mohlo to být stádo, srnek? Daňků, nebo jelenů? To už jsem nestihl, jedno bylo ale jasné, bylo to slyšet na míle daleko. Nejspíš také hledali útočiště v lese. A do něj jsem měl namířeno teď i já. Výborně, mohlo by tam být i něco menšího. Napadlo mě. Znova jsem hlavu sklonil a vydal se dál.

// Skvělé místo pro život

Převalil jsem se na druhý bok a olízl si tlamu. Cítil jsem, že tu zamrzám k zemi, ale stále jsem měl v hlavě nouzi o jídlo. Bez jídla se nemůžu přece hnout dál. Sice žaludek byl plný, ale čas strašně rychle plynul. Ani jsem se nenadál a mohla být půlka dne za mnou. Měl bych se spoléhat na dalšího hraboše? Na tom dlouho přežívat nemůžu. Projelo mi hlavou. Ale při pohledu na tmavě šedou oblohu to nevěštilo nic dobrého. I vítr se o něco více zvedl, i zde v lese.
Pomalu jsem se zvedl a začal se probírat ze svého zimního spánku. Musel jsem něco dělat, jinak se tady sám zblázním. Možná bych si dal i nějakých těch dvacet, jak se rádoby říká. Ale právě teď jsem toužil jen po jednom, mít ve své spižírně aspoň něco. Když bude nejhůř. Měl bych se porozhlédnout po nějakém blízkém lesu. Třeba tam bude více štěstí na lov. Napadlo mě. A tak jsem se dal do pohybu. Blízké louky a řeku jsem už prošel, ale chce to něco dál. Musí tu být něco, na téhle straně řeky.
Propletl jsem se přes několik keřů a obešel pár stromů. Nic kromě pár hrabošů nebylo příliš zajímavé. Snad to tady v létě bude o něco veselejší. Měl bych tenhle les ukázat více vlkům. Určitě by stál za to, měl by úspěch. Usmál jsem se na jeden z přítomných stromů a pomalu zabořil tlapu do sněhové peřiny. Už jsem si na ten chlad celkem začínal zvykat. Tak jo, je čas jít do práce. Co kdyby sem zavítal někdo, kdo by potřeboval pomoct? A já bych mu neměl ani co nabídnout? Bylo by to fiasko. Už jsem viděl tu bílou peřinu za hranicemi lesa. Pořádně jsem se nadechl ještě zdejšího vzduchu, než jsem sám sebe vystavil onu nebezpečí z neznáma tam venku. Počasí se pomalu začínalo zhoršovat. Teď je nejlepší čas na lov, teď nebo nikdy.

// Převrácená planina

Při té příležitosti jsem to využil k přemýšlení. Možná zase vzpomínání o několik let dopředu. Proud myšlenek mě vracel na velmi zajímavá místa. A k velmi zajímavým zvířatům. Jako například tomu, které jsem potkal s Jasnavou. Byla to podivná lasice, která když se k ní Jasnava přiblížila, prostě umřela. Mě to tehdy pobavilo, ale jí to k smíchu nepřišlo. Ale z mého pohledu to bylo jako vystřižené z nějakého špatného filmu. Jakmile ji nechala být, najednou ožila a utekla. Život umí být vážně zajímavý. Dostal jsem se myšlenkami i za mladými vlky, Danii a Nicose. Jak ti se asi mají? Dostala se Danie v pořádku zpátky do smečky? Nebo se někde toulá? Bude to mít v životě hodně těžké. Vzpomínal jsem na její povahu. Ale nic zlého jsem jí rozhodně nepřál. Moc rád bych jí zase potkal a vyzpovídal, co se jí v životě zase událo. Protože s tou vlčicí by se rozhodně nikdo nenudil.
Převalil jsem se na záda a tlapy jsem chytal drobné sněhové vločky, které se tu dostávaly skrz koruny stromů. Kam bych měl jít na ty zajíce? Jestli takhle bude ta zima pokračovat, dokud to jde, měl bych něco chytit. Uvědomil jsem si. Ale byl jsem sám, s kondicí tlustého mamuta. Takhle by se mi i ten zajíc chytal opravdu s obtíží. Ale nehodlal jsem se vzdávat takhle snadno. Takový jsem nebyl.
Přivřel jsem oči a převalil se zpátky na břicho. Byl jsem celý špinavý, takže přišel čas se trochu postarat i o svůj kožich. Nikdy jsem to zrovna moc neprožíval, ale vypadat jako mokrý pes nebylo v mém zvyku. Ale v zimě jsem nemohl vypadat jinak. Očistil jsem si srst, našel jsem i pár krvavých míst ještě ze zajíce. Které jsem si důkladně očistil. Nebylo to těžké, díky sněhu byl kožich vlhký, místy i dost mokrý. Takže špína šla dolů velmi rychle. Nakonec jsem jen ležel, podepřel si hlavu jednou tlapou. A začínal střádat plán na přežití letošní zimy. První zimy takhle sám, bez syna.

// Řeka Tanebrae

Přes sněhovou závěj jsem se dostal až k lesu. Jakmile jsem byl několik metrů za hranicemi, sněhu tu bylo o něco méně. A tak jsem se mohl pohybovat i o něco rychleji. Rozklusal jsem se a proplétal se tak mezi stromy. Cítil jsem celkem dobrý pocit, který jsem sám ze sebe měl. Ještě jsem se otočil, útes odsud nebyl daleko. Což jsem si uvědomil až teď. Naštěstí, pokud vlk nebude pod nadvládou nějaké zlé duše, snad by nikdy nespadl. Ale každý les měl svá rizika, včetně tohoto. Snažil jsem si tenhle les představit v létě. Bez sněhu, se spoustou větví pod nohama. Které vždy křuply, když na ně někdo stoupnul. Les, který překypoval životem malých hlodavčích rodin. Jak dělané, pro starého mládence, jako já.
Ale teď byla zima, v plném proudu. A katastrofy na cestě, zachvěl jsem se při pomyšlení, že bych se neuměl o sebe postarat. Proto jsem se dal do prozkoumávání a stopování. Nějaké zvíře tady musí být. Hledal jsem dlouho, ale díky mé konstrukci těla to nebylo nejtišší hledání. Což byla hlavní chyba. Zastavil jsem se a zůstal tam stát. Po chvíli jsem si sednul a rozhlížel se. Snažil jsem se přijít na dynamiku tohohle lesa. Viděl jsem malé packy ve sněhu, ale převážně se tady něco pohybovalo i pod vrstvou sněhu. Možná myši? Ty mají ve zvyku zůstávat pod zemí. Napadlo mě. A pokud jsem chtěl chytat právě je, nebyla to zrovna potrava hodná vlku jako já. Ale jako jednohubku bych to bral teď všemi deseti.
Lovil jsem hraboše jako malé vlče a teď na tyhle kolena jsem se k tomu chtěl vrátit? Ach, svět je jedna velká karma. Najednou jsem uviděl malou hlavičku vykukující ze sněhu. Tím, že jsem tu v tichosti seděl už několik minut si možná uvědomil, že by mohl být v bezpečí. Ale nebyl. Já jsem tady na něj číhal. Jakmile jsem měl příležitost, vyskočil jsem a šel přímo po něm. Tlapy jsem dorážel do sněhu a snažil se ho najít. Musel tu mít opravdu hodně uliček, kudy by mohl utéct. Naštěstí jsem jednu z nich objevil ve chvíli, kdy se v ní snažil zmizet. Zahryzl jsem se do sněhu, ale i do teplého těla. Nenápadné pískání ze strany hraboše se dostavilo hned po sléze, kdy jsem ucítil, že ho mám v tlamě. Několikrát jsem kousnul do sněhu a cítil, jak moc to studí. Ale hned poté to vystřídala teplá krev. Hraboše jsem hned snědl, zrovna toho jsem si uchovávat do zásob nechtěl. Chtělo by to nějakého zajíce, nebo dva. Ale na to jsem teď neměl energii. Procházka v závějích mi dala co proto. Takže jsem se uvelebil kousek od mého úkrytu a lehl si. Spokojeně jsem odpočíval a nabíral tak další síly.

// Elysejská pole

Došel jsem až ke břehu řeky, postavil jsem se u ní. Sledoval jsem kry, jak rychle mizí v dály. Řeka v určitých místech nezamrzala, nejspíš proto, že řeka tu byla víc než divoká. Z tlamy mi vyšla opět pára, která se nesla dál a dál. Lovit ryby je hloupý nápad. Uvědomil jsem si hned, jakmile jsem ucítil další nápor chladného vzduchu. Hold se budu muset bez ryb do jara obejít. Netušil jsem ani, jestli by dlouhodobě vydržely v úkrytu. Nejspíš ne, ryba se rychle kazí.
A tak jsem se vydal podél břehu, sem tam se rozhlédl do stran, abych si to tady zmapoval. Tuhle řeku jsem znal už celkem dobře. Několikrát jsem jí už musel přejít, ale tohle se dnes nedělo. Dneska jsem zkrátka jen šel a dělal si poznámky do své mysli. Naštěstí tu sněhu moc nebylo, aspoň v blízkosti břehu. I tak jsem si držel odstup, mohlo to být zrádné a já bych během chvíle zahučel do vody. A proud by mě unesl kdo ví kam. Nejspíš by to byla i moje konečná.
A konečná to opravdu byla. Prudký vodopád, který padal z obrovského srázu. Zastavil jsem se a pozoroval, jak tam ta voda padá. Tohle byl konec. Naklonil jsem hlavu a zahleděl se na hory kousek dál. Doléhal tu ten harmonický zvuk z podivných hor. A taky tam někde žije ten bílý rys. Uvědomil jsem si. Zajímavost, která rozhodně stála za to vidět. Bílý rys, král všem rysů, jak mi řekla Jasnava. Při vzpomínce na tu vlčici jsem si uvědomil, že tady někde jsem jí tehdy ztratil. Včera. Snad jsi v pořádku. Poslal jsem jí svou myšlenku, ale nevěřil jsem, že by jí mohla slyšet. Ale aspoň cítit, že na ni někdo myslí.
Po několika minutách mě zima donutila vrátit se zpátky do lesa. Dost tady foukalo. Naštěstí les nebyl daleko, takže jsem zamířil hned k prvním stromům.

// Houbový ráj