Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přímořské pláně

Rozklusal jsem se po sněhové pláni a nakonec se i rozběhl. Čím blíže jsem k lesu byl, tím víc jistý jsem si byl. Věděl jsem, že jsem konečně našel to, pro co jsem si sem přišel. Hledal jsem les, ve kterém se na podzim objevila Mrtvolka. Ona bytost, která byla na půl mrtvá. A slíbila mi, že se nevidíme naposledy. Chtěl jsem, aby mi to vysvětlila. Tehdy jsem byl vystrašený, jako malé vlče. Ale teď by to mohlo nabrat zcela jiný směr.
Jakmile jsem dorazil mezi první stromy, zpomalil jsem. Důkladně jsem se vydýchal, abych tady nevyplivnul plíce. Jenomže už při první příležitosti jsem cítil, že je něco jinak, než posledně. Atmosféra tady nebyla plná mlhy. Vzpomínal jsem, jaký dojem to na mě udělalo tehdy. To ten les je dneska prázdný? Zamyslel jsem se. "Mrtvolko?" Zvolal jsem potichu a vykouknul od jednoho stromu, za kterým jsem stál. Ale nikdo se za ním neskrýval. A proto jsem prolézal tenhle les dál a dál. Nic jsem po ní nechtěl, jen jí vidět. Možná si i promluvit o našem posledním setkání. Ale nebyla tady. Už tady není. Uvědomil jsem si. Les byl naprosto a celý prázdný, aspoň co se vlků a jiných existencí týče.
Byl jsem trochu zklamaný, ale ne překvapený. Není divu, že tady není. Musí mít úkryt někde jinde a naposledy jsem na ni měl zkrátka jen štěstí. Nebo neštěstí? Těžko říct. Co jsi zač Mrtvolko? Povzdychl jsem si a posadil se. Vzpomínal jsem na naše poslední setkání, detail od detailu. Co se tehdy stalo a co říkala.

// Lachtaní pláž

Přiblížil jsem se trochu blíže k moři. Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se po něm. Taková velká louže rozhodně nikdy nezamrzla. A mě se vždy líbilo, jak ty vlny naráží na souš. Přesto to tady bylo obalené do sněhové krajiny. Takže se tady asi ani nejednalo o tom, jestli tu je, nebo není písek. Raději jsem se soustředil na mnohem důležitější věci. A to, abych našel onen les, pro poslání, které jsem si slíbil v mém vlastním úkrytu. A tak jsem pokračoval dál. Zvedal jsem pravidelně nohy a dával si pozor na to, kam je dávám. Ale moc dobře to nešlo. Bylo tu jen málo stop, po kterých bych se teoreticky mohl vydat, nebo něco stopovat. Musel jsem si proto vyšlápnout vlastní cestu.
Cítil jsem chlad, ale byl jsem rád i za to, že dnes tolik nefoukalo. A tak na otevřených pláních jsem nemusel řešit to, kdy mi jaká vločka spadne do oka. A tím mě na malou chvíli oslepí a já bych se stával jednoduchým terčem. Naštěstí se to ale nestalo. Mohl jsem pokračovat s hlavou nahoře a užívat si pohled, který se mi naskytoval. Líbil se mi i zvuk, který moře vyráběl, dokázal bych si na to zvyknout. A možná až se vrátím domů budu to vnímat i tam. Přece jenom můj úkryt prakticky skoro sousedil s mořem. Ale nikdy jsem si to takhle neuvědomil, až tady.

// Javorový les

// Les ztracených duší

Jakmile jsem les nechal za sebou, jako by ze mě veškerá ta nervozita spadla. Příjemné a zároveň i osvěžující. Přičemž jsem se začal ihned soustředit na další oblast. Tady jsem ještě nebyl, takže jsem na chvíli zpomalil a zcela zapomněl, co jsem tu vlastně přišel hledat. Bylo tady příjemně, i když jsem musel nechat chlad chladem. Pára z tlamy mi stále dokola ukazovala, jak nízko teploměr může být. A proto jsem se nechtěl tady na pláni zdržovat víc, než bylo nutné. Měl bych se utábořit někde u lesa. Už jsem i celkem unavený. Uvědomil jsem si. Mé fyzické síly dostávaly den ode dne zabrat. A chození v tomhle sněhu jakbysmet.
Postavil jsem se k vodě a začal se rozhlížet. Opět jsem ve vzduchu cítil tu pozoruhodnou slanost, kterou by tahle oblast měla mít. Když v tom jsem si všiml většího zvířete kousek ode mě. Zbystřil jsem. Linul se tu i podivný zvuk, nejspíš komunikace mezi tvory. Nikdy jsem nebyl na takových místech, to až ve zdejším světě. Proto jsem jim ani nevěřil a držel si odstup. Můžou být agresivní? Netušil jsem, ale nehodlal jsem riskovat další vraždu mé osobnosti.
Proto jsem se raději od vody vzdálil a zdržoval se převážně u hranic s lesem. Abych se dostal na další pláň. Doufal jsem, že ona pláň by mě konečně mohla dostat na místo, pro které jsem si sem přišel.

// Přímořské pláně

// Rozdrásané údolí

Ihned, co jsem strčil hlavu do dalšího lesa tady něco nehrálo. Podivné zvuky mi doléhaly do uší a já zpozorněl. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit, co je s tímhle lesem v nepořádku? Lehce jsem zastříhal ušima a zůstal na malou chvíli stát. Jako bych se snad zaposlouchal do toho, co mi les chce říct. Polkl jsem, div mi sliny nezůstaly v krku. To je zvláštní atmosféra. Projelo mi hlavou. Šel jsem ale dál, nenechal jsem se zastrašit uvítacím výborem tohoto lesa. Když jsem ale takhle procházel dál, uvědomil jsem si, že tohle není ten les, který jsem hledal. Ten vypadal jinak. Zase špatně. Uvědomil jsem si a sklonil hlavu. Překročil jsem větší spadlý pařez.
Co mě tady ale potěšilo? Větší množství stop, které mohli patřit jakémukoliv tvorovi. Zdá se, že by to mohlo být oblíbeným místem pro zvěř. Ale pro vlky nikoliv. Působí to stejně na všechny? Nebo jen já jsem na první pohled ničemu nechtěl věřit? Stoupl jsem do díry, kdy mi noha propadla o patro níž. Zase jsem jí vytáhl. Tu čistotu jsem myslel vážně, ale teď bylo vše zmařené. Tlapa byla obalená bahnem. Chvíli jsem si jí snažil vyčistit díky sněhu, ale to bylo tak celé. Stále mi přišla jako černá, v mých očích. Štěstí v neštěstí. Pozvedl jsem koutky k úsměvu. Pak už jsem ale viděl, že les pomalu a jistě končí. Takže jsem se vydal tím směrem. Opravdu jsem chtěl tenhle les opustit, neměl jsem z toho dobrý pocit. Div mi neskákala po zádech husí kůže.

// Lachtaní pláž

// Ranský les

Holá pláň, ani koutkem oka jsem nezahlédl žádného živočicha. Co by to tady mohl prozkoumat. No, byl jsem tady hold já a já se hodlal trochu více zapojit do zdejšího dění. Hledal jsem stopy ve sněhu, ale pokud tady někdo v blízké době šel, jeho stopy byly definitivně zahlazeny. Jaká škoda. Napadlo mě. Rozhlížel jsem se a při tom zkoumal vše, co se mi dostaly pod tlapky. Tahle krajina se nezdála být ničím zvláštní. Zastavil jsem se a pozoroval, jestli se někde něco neukáže. Bylo to tady ovšem mrtvé, jako samotné mrtvé moře.
Pokračoval jsem dál, naklonil hlavu na stranu. Všiml jsem si uprostřed podivné vrstvy sněhu. Může to být nějaká voda, jezero, nebo tůň? Napadlo mě. Ale nepřibližoval jsem se. Pokud to bylo zamrznuté, může to být podobné, jako v močálech. Voda se mohla dostat všude. A já netoužil po tom se čvachtat někde v bahně, kdybych vyšlápnul led, pod kterým se ukrývá voda. Po mé dlouhé údržbě kožichu jsem chtěl aspoň na chvíli zůstat krásně čistý. Ještě bych se měl něčím vyvoňat, ale v zimě byl problém najít něco, co vonělo. A v čem bych se mohl vyválet. Takže jsem musel spoléhat jen na sníh a pach spojený se zmoklou srstí. Co se dalo dělat. Obešel jsem tohle podivné údolí a zabrousil tak na průzkum dalšího lesa. Mohl to být snad on?

// Les ztracených duší

// Řeka Mahtaë, jih

Vkročil jsem do lesa, pod nohama mi křupal sníh. Byl jsem rád, že jsem vodu v rámci možností přešel celkem dobře. Jen zadní nohy to schytaly, ale nijak víc, než když chodím celý den ve sněhu. Jsou stejně neustále mokré. A najít nějaké suché místo v tomhle období je prakticky nemožné. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. V korunách stromů bylo ukryto mnoho ptactva. Chvíli jsem se zaposlouchal do jejich vášnivého zpěvu. Většina opeřenců ale v tuhle dobu byla pryč a vrátí se až na jaře. Ale i tak jich tu dost zůstalo, aby nám zpívali na našich osamělých cestách. Nebo aspoň na mé osamělé cestě.
Propletl jsem se přes několik stromů a zvědavě při tom naklonil hlavu. Tenhle výlet jsem absolvoval hlavně kvůli sobě. Má paměť dostávala zabrat, ale poslední měsíce se to zlepšovalo. Čím dál víc. Hrábl jsem do sněhu a odkryl tak půdu dole. Zdálo se, že je to měkké a měl jsem pravdu. Pod sněhem se skrývala měkká hlína. Možná to mohl být i mech, těžko říct. Kdybych nebyl barvoslepý, možná bych to dokázal odhadnout mnohem lépe. Ale teď jsem nad tím dumat moc nechtěl. Hledal jsem les, ve kterém se ukrývala na podzim Mrtvolka. Její tajemství co nevidět určitě stihnu odkrýt. Les jsem prošel rychle, za chvíli jsem před sebou měl zase jen bílou peřinu, beze stromů.

// Rozdrásané údolí

// Sekvojový les

Sešel jsem kousek níž a dostal se tak k rozvodněné řece. Sklonil jsem hlavu a snažil se najít nějaké místo kolem ledových krust, kde bych se mohl napít. Hrábl jsem tlapou a odrhnul tak mokrý sníh, co mi tam zavazel. Nechtěl jsem tam spadnout, takže jsem stál pevně nohama na zemi. Voda byla chladná, ale pomáhala mi. Chvíli jsem jen tak sledoval, jak je voda svým pánem. Nemohl jsem být pyšnější, že právě tahle magie si vybrala právě mě. Byl jsem s ní spokojený a hned jsem měl chuť do té vody skočit. A stát se její součástí. Ale nebyla na to vhodná chvíle, doba a vlastně ani místo. Voda by mě mohla velmi rychle utopit, nebyl jsem ještě úplně znalý veškerých chmatů. A tak jsem si tyhle vrátka nechal otevřené.
Nakonec jsem dvakrát zacouval a pokračoval nadále kolem břehu. Chtěl jsem se dostat na druhou stranu, ale na to jsem musel najít mnohem lepší místo. Byla by sebevražda jen tak vkročit do vody. Zmrzl bych do pár minut. A tak jsem na to chtěl jít trochu chytře, pokud to v téhle chvíli vůbec šlo. Našel jsem konečně místo, které by k tomu mohlo být vhodné. Vyplivlo by mě to přímo na břehu u nějakého lesa. To ale nebude on. Uvědomil jsem si zamračeně. Stále jsem totiž vzpomínal na Mrtvolku, musel to být jiný les. Ale jen bohové ví, jestli tam ještě bude. Je dost možné, že v tom lese vlastně ani nebydlí. A objevuje se jen někdy, hodlal jsem to jednou návštěvou prostě zjistit. Došel jsem k místu a postavil se. Přední nohy stály na vrtkavém ledě. Z něj bych se odrazit neměl, mohl by mě hned potopit. Ale bylo to tady užší, takže je tu možnost, že bych to přeskočil. Plnou sílu jsem dal do zadních nohou a zkrátka skočil. Dopadl jsem na druhou krustu ledu, ta se ihned začala trhat. Cítil jsem na polštářcích vodu a věděl, že musím reagovat rychle. Znova jsem vyskočil. Když jsem se ale zadníma odrazil, ponořily se. Tak tak jsem to stihl. Přední tlapy jsem zabořil do sněhové půdy na druhém břehu a vytáhnul se. Bylo to tak tak. Zadýchaně jsem se ohlédl a pak odsud rychle zmizel.

// Ránský les

// Magický palouk

Vkročil jsem do lesnatého křoví, musel jsem hlavu trochu sklonit, abych se vůbec vešel do menšího otvoru. Ten mě vyplivnul o něco dál, ale tam už jsem se mohl pořádně narovnat. Ihned jak jsem sem došel jsem věděl, že tady se můžu jen horko těžko někam dostat. Spousta větviček se mi zabodne do kožichu, možná i nějaký ten trn se najde. Ale zároveň jsem to bral jako takovou cestu v čase. Vzpomínal jsem, některá místa jsem si i pamatoval. Kdybych hledal důkladně, možná bych našel i nějaký svůj starý chuchvalec, který by tu po mě zůstal. Měl jsem čas a nikam jsem zvlášť nechvátal. Spíše jsem si užíval každý pohled, který se mi naskytnul. Snažil jsem se zapamatovat co nejvíce detailů a stále dokola si je osvěžovat v hlavě. Trénoval jsem si tak paměť, které tohle velmi dobře pomáhalo.
Protáhl jsem se pod dalším křovím a konečně jsem narazil i na nějakou lepší cestu. Takže jsem se na pár kroků mohl i rozklusat a uvědomit si, jak jsou lesy vlastně různé. A že ten můj byl přece jenom výjimečný v tom, že se tam každý velmi rychle mohl zabydlet. Byl takový čistý a průchodný. V tomhle lese bych nechtěl najít úkryt, ani za zlatou mušli. Přede mnou proletěl nějaký opeřenec, kterému zdejší prolézání šlo mnohem lépe. A s mnohem větší elegancí, než mě. Ale nebral jsem to jako životní prohru, vždy jsem musel stát proti lepšímu protivníkovi. Ale nedal jsem se tak snadno. Propletl jsem se mezi posledním křovím a dorazil k řece.

// Řeka Mahtaë, jih

// Mušličková pláž

Natáhl jsem trochu krok, abych šel v tempu. Naštěstí jsem tady měl už vyšlapanou stopu, po které jsem zrovna šel. Ale neměl jsem v plánu jít celou cestu zpátky do lesa. Stále tu byla spousta místa, kam se podívat. A do hlavy se mi opět dostalo jedno jméno. Mrtvolka. Matně jsem si pamatoval, v kterém to lese se ona údajná bytost nacházela. Bude tam ještě? Zvědavost mi nedá a možná bych se tam i podíval. A vysvětlila by mi, co myslela naposledy svýma slovama. Zamlaskal jsem. Měl jsem sucho v krku, znova jsem si olízl trochu sněhu a nechal ho v tlamě rozpustit. Ale potřeboval jsem vodu.
Viděl jsem v dálce siluetu lesa, ke které jsem se pomalu přibližoval. Nebylo by na škodu se tam podívat, prolézt a třeba i zavzpomínat. Potřeboval jsem svou mysl zaměstnat, aby se vrátila do původní verze mě samého. I když jsem se už začínal cítit, jako ve své kůži. Byla to ale dlouhá cesta k tomu se vrátit do původního znění. Trénuj mysl. Znova jsem si opakoval.
Blížil jsem se k lesu, ale ještě jsem se u hranic na chvíli zastavil. Na studený vzduch v okolí jsem si už zvykl. Naneštěstí jsem se zdržoval stále v blízkosti vod, u kterých je chladno přece jen o něco větší. Když jsem si na moment odpočinul, vkročil jsem dovnitř.

// Sekvojový les

Podařilo se mi vydržet vzhůru až do dalšího dne. Pozvedl jsem oči a zadíval se na první světlé mraky, které se objevovali. Trochu jsem se těšil i na východ samotného slunce, což se mi ovšem povedlo. Slunce opravdu vykouklo a první paprsky tak ozářily oblohu. Přesto ze slunce nešlo absolutně žádné teplo. Zamračil jsem se. Nefoukalo tady, což jsem se u takového velkého vodního prostoru i divil. Přesto byl vzduch opravdu takhle po ránu a u vody hodně chladný. Když jsem vydechl, snesla se jen pára od tlamy. A hrome. Líp by mi bylo určitě v mém úkrytu v lese. Ale když už jsem se tady dal zase do nějakého zkoumání, byla to škoda. Mráz nemráz, ještě jsem se nerozhodl zcela ukončit své působení na cestách.
Pomalu jsem odlepil zadek od písku a protáhl se. Otočil jsem se a rozhlížel, kudy bych se vydal teď. Nedaleko byla řeka s pitnou vodou. Tahle voda se pít nedala, to jsem věděl určitě. Ale rozhodně bych se sem mile rád vrátil v létě. A zkusil ulovit nějakého pořádného macka. Ryby ve slané vodě můžou být úplně jiné a i chutnat jinak. Napadlo mě. A při té myšlence jsem se pomalu otáčel a vyrážel na další menší okružní tůru. V hlavě mi ovšem zněly obrázky, že už jsem tady před tím byl. Jen jsem si musel vzpomenout.
Kráčel jsem pomalu pískem, až se písek postupně začal měnit zase ve sníh. Považoval jsem celkem i za výhru, že konečně nefouká a tak jsem mohl pokračovat s hlavou vztyčenou. A pořádně si užívat zdejší krásu a pohled na krajiny.

// Magický palouk

// Magický palouk

Zbystřil jsem, ve vzduchu byla cítit sůl. Zastříhal jsem ušima a přistoupil k vodě blíže. Už jsem nenašlapoval ovšem na sníh, ale na samotný písek. Písek podobný tomu co je v poušti, ale zároveň jiný. Sklonil jsem hlavou a nosem odrýpnul kus písku. Několik zrn mi zůstalo na nose, musel jsem si je otřít o nohu. Pak jsem zvedl hlavu a přistoupil k vodě. Všude kolem byla cítit sůl, ale neskutečně moc. Když jsem se nadechl, měl jsem tendence začít kašlat. Tohle jsem absolutně neznal. Posadil jsem se na okraj a chvíli se díval na pozoruhodné vlny. Páni. Ale ano, už jsem tady byl. Hlava si to ovšem plně nepamatovala. Aspoň ne z té velké části. Musel jsem tu být před tou nehodou s medvědem. Od té doby jsem se špatně orientoval a myšlenky se mi trochu motaly. Potřeboval jsem si o tom s někým promluvit, ale stále jsem nenalezl nějakého vlka, který by si prožil to stejné, jako já. Lilac. Vzpomněl jsem si na mladou vlčici, která mi vyprávěla o tom, že umřela tak, že na ní spadl velký balvan. Ale kde bych jí měl hledat? Proudily mi myšlenky sem a tam.
Nakonec jsem se v tom až zamotal. Zavrtěl jsem hlavou a postavil se. Přistoupil jsem k vodě ve snaze se napít, ale ihned jsem vodu musel vyplivnout. Tohle se vážně nedá pít. Ale na podívání to bylo vážně pěkné. Ustoupil jsem o několik kroků dozadu a posadil se. Užíval jsem si pohled na vlny, které se dostávaly k písku. Hodlal jsem tu vyčkat na východ slunce, nebo aspoň nového dne.

// Roh hojnosti

Chvíli jsem se rozhlížel po černých siluetách lesů v okolí. Silně mě to tam táhlo, ale zároveň jsem ve vzduchu cítil i něco víc. Něco, co jsem přesně hledal. A tak jsem se nenechal zlákat a pokračoval sněhovou krajinou dál. Díky sněhu jsem i ledasco viděl. Někdy něco vyrůstalo z pod sněhové peřiny, jindy to bylo také zabalené ve sněhové pokrývce. Vypadalo to kouzelně, jak si zima dokázala vyhrát.
Zpozorněl jsem a na chvíli zastavil. Zavřel jsem oči a pořádně začal vnímat okolní pachy. Cítil jsem mnohé neznámé , ale i známé pachy. Sice jsem nešel po ničí stopě, ale možná bych mohl na něco takového i narazit. Přejel mě mlsný jazýček po něčem dobrém. Ale v noci jsem se snažil zákonitě nelovit. Bylo to příliš riskantní a když jsem si domyslel i neznámé prostředí, nemohl jsem to riskovat.
A tak jsem se zase pomalu dal do kroku. Hlavu jsem měl skoro až u země, sem tam jsem olíznul sníh, abych si udržel teplotu v tlamě. A zároveň jsem se tím i chladil. Kožich jsem měl dobrý, snášel už i horší zimy. Ale nikdy jsem nechtěl nic podcenit a to ani dnes. Když jsem si ale všiml, že se přede mnou něco vlní, ihned mě to zaujalo a při dal jsem do klusu.

// Mušličková pláž

// Středozemní pláň

Kráčel jsem čím dál větším sněhem. Ale bral jsem to jako takové cvičení. Bohužel pro mě, tma přišla dřív, než jsem si spočítal. Užíval jsem si ještě poslední doušky světla, než se definitivně obloha obklopila černo černou tmou. Na chvíli jsem se zastavil a pohlédl k obloze, jen v domnění, že bych mohl zahlédnout aspoň jednu hvězdu. Kolik jich asi je? Napadlo mě. A kouká tam odsud někdo na nás? Jaké zvláštní myšlenky se mi při dnešním večeru honili hlavou. Ale nějak jsem si mysl zaměstnat zkrátka musel. Stále jsem byl ještě na vážkách, co se Gallirei týče. Spousta nových věcí, kterým musím přijít na kloub. A tolik se toho ještě naučit. V hlavě jsem měl stále tu návštěvu bohů, kterou jsem odkládal stejně, jako návštěvy zdejších smeček. Nebyl jsem na to ani zdaleka připravený. Musel jsem si pořádně vše promyslet a hlavně přes zimu neztratit na i tak dost špatné kondici.
Zhluboka jsem se nadechl a nasál do plic chladný vzduch. Vždy mě to dokázalo tak nějak nakopnout. Odpočatý jsem byl až až. A štěstí v neštěstí, nikdy jsem nespal dlouho. Takže ani noc mě nenutila jít si někam lehnout. Mohl jsem nadále pokračovat při své cestě v hledání nekonečné a slané vody.

// Magický palouk

// Ohnivé jezero

Oklepal jsem si mokré tlapy, které jsem následně zabořil do studeného sněhu. Očima jsem se chvíli prohlížel, tmavé nohy se zdály vypadat jako vždy. Párkrát jsem si olízl aspoň ty přední, abych se u nich zbavil přebytečné vody. Ale stejně bych jí nabral i při chůzi ve sněhu. Takže nebylo nad čím dlouhodobě plakat. Rozešel jsem se po pláni, která mě uvítala ihned silným větrem. Sklonil jsem hlavu i zrak, abych se aspoň trochu chránil.
Vybral jsem nějaký směr a zkrátka se po něm dal. Občas jsem se rozhlédl, abych si zapamatoval, kudy a kam jsem šel. Neměl jsem přehnané cíle o tom, čeho bych chtěl dosáhnout na téhle cestě. Zkrátka jsem tu kroužil, jako sup nad mrtvolou. Dokud nenajdu něco, co by mi padlo do oka. Nekonečnou vodu jsem viděl i z lesa, ve kterém jsem měl úkryt. Ale určitě tu bude i jiná velká louže. Jasnava přece mluvila o pláži, kterou jsem chtěl najít. Teď v zimě to bylo asi dost komické, ale i v zimě se dala tropit spousta hloupostí. A tohle byla možná i jedna z nich.
Na chvíli jsem se zastavil a naklonil hlavu nalevo. Podíval jsem se na dlouhou, táhnoucí se jizvu na mém boku. Navždy v hlavě, co? Vzpomněl jsem si na ty podivné události, které mě stále vracely do minulosti. A stále jsem si dával za vinu, že jsem ještě plně neuchopil tu druhou šanci na život. Udělal jsem krok, abych se dostal z téhle otevřené sněhové louky.

// Roh hojnosti

// Liliový palouk

Došel jsem ke břehu a ihned sklonil hlavu. Zabořil jsem nos do teplé vody a hltavě pil. Teplá voda do studeného těla, jak příhodné. Viděl jsem podivný odstín, ale nevadilo mi to. Vždyť jsem se tady i koupal a srst mi neslezla. I když kdo ví, jaký má odstín, Jasnava by mě na to hned upozornila. Napadlo mě. Ale hodil jsem to za hlavu, po téhle vodě mi ani posledně nebylo nijak divně. Po několika sekundách jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Ve vzduchu jsem cítil pachy, ale nemohl jsem je nikam zařadit. Možná jsem je minul jen o chvíli. Napadlo mě trochu smutně. Rozhlédl jsem se, že bych s někým prohodil aspoň pár slov. Ale bohužel, pusto a prázdno. Přišel jsem pozdě.
Hlavu jsem znova dal dolů, abych ještě několikrát polknul vodu. Napil jsem se dostatečně, až jsem cítil, že jsem nafouklý jako sud. Udělal jsem několik kroků vzad a nechal chvíli vítr pohrávat si se srstí. S vážným výrazem jsem se rozhodoval, kterým směrem se teď vydat. Měl jsem spousty možností, spousta míst na prozkoumávání. Tak ke kterému se v tuhle chvíli přiklonit? Rozhodl jsem se využít přechodu kolem slévající se vody do jezera. Voda tu byla teplá a naštěstí né příliš hluboká. Takže jsem jen párkrát zvedl nohu a byl na druhé straně. Teď mě ale nohy budou nepříjemně studit. V té vodě by bylo mnohem lépe. Ale stejně bych z ní musel jednou vylézt kvůli potravě, nebo únavě. A to nebudu riskovat. Zastříhal jsem ušima. A nadále následoval k louce.

// Středozemní pláň