Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Hlásím se

Utíkal jsem, co mi síly stačily. Naštěstí se roj rozhodl nechat mě na pokoji, když jsem byl dostatečně daleko od Danie. Pozoroval jsem ji, aby mi nezmizela před očima. Stalo by se to totiž už po druhé. A po tom jsem opravdu neprahnul. No tak Danie co se děje? Hulákal jsem v duchu. Přišlo mi to jako věčnost. Nervózně jsem přešlapoval z jedné strany na druhou. Nechtěl jsem se přibližovat, dokud tam ten roj byl. Jenomže on se najednou rozplynul. A přede mnou tak stála Danie v celé své kráse. Zdála se bez škrábnutí. Ihned jsem se k ní rozběhl, abych jí zkontroloval. "Panenko skákavá, jsi v pořádku?!" Vyhrkl jsem a prohlížel si ji. Zda-li na sobě například nemá nějaké kousance, či jiné škrábance. Jen trochu pocuchaná srst z broučků, ale už tu nebyl ani jeden. Danie však byla okouzlená něčím, co si teď strkala na hlavu.
Spadl mi tam zrak a pozoroval jsem podivný blyštivý kámen. "Tohle ti dali?" Zeptal jsem se překvapeně a prohlížel si ho. Vypadal moc hezky, elegantně. "Sluší ti to." Zdá se, že byla Danie naprosto unešená ze svého nového daru. Může za to Život? Nebo Smrt? Netušil jsem, proč to mělo spojení zrovna se světluškami, ale musel jsem uznat, že tohle se celkem povedlo. Spadl mi kámen ze srdce, jelikož byla Danie živá a zdravá. A nikam mi nezmizela. "Hodí se k tobě," zavrtěl jsem ocasem. "Jsi v pořádku? Udělali ti něco?" Vrátil jsem se ještě zpátky a jako starostlivý otec jsem k ní sklonil hlavu. Její tvář sršela nadšením.

Chtěl jsem Danii nejvíc ze všeho pomoci. Měl jsem před očima stále zmizení Jasnavy. Nechtěl jsem, aby mi roj světlušek sebralo i Danii, kterou jsem právě znovu potkal. Měli jsme přece spousty plánů. Snažil jsem se je odehnat, ale oni se najednou snesly i na mě. Začali vůči mě útočit. Ustoupil jsem o několik kroků dozadu. Roj se najednou zvětšoval. Vytřeštil jsem oči. "D-Danie jsi v pořádku?" Zavolal jsem na ni, ale bez odpovědi. "Danie!" Vyhrkl jsem znova a couvl ještě o kousek. Jenomže to už mě roj pronásledoval ve tvaru obřího nepřítele.
Otočil jsem se a musel začít běžet kolem ní. Nesnažil jsem se už přibližovat. Roj přímo zářil kolem Danie, ale nezdálo se, že by na ni byli tak agresivní, jako na mě. Ale neměl jsem moc času na to je pozorovat a zjišťovat, v jakém stavu mladá dáma je. Měl jsem svých starostí dost, světlušky se zdály, jako velmi nebezpečné. Vzdálil jsem se asi na patnáct metrů dál od Danie, ale roj jsem měl stále za zadkem. Musel jsem být neustále v pohybu. Běhal jsem stále dokola, za chvíli jsem tam měl už vyběhaný kruh. Takže to nebylo tak náročné, jako na začátku. Přesto s každým dalším skokem jsem cítil, jak jsem unavený. Má fyzická kondice byla zkrátka neuvěřitelně slabá.
Co je tohle za světlušky? Co chtějí? Snesly se na Danie, chtěli snad ji? K čemu? Byl jsem z toho celý zmatený, ale přesto jsem si zanechal chladnou hlavu. Když se budu držet dál, snad bude všechno v pořádku. Po očku jsem stále sledoval záři a snažil se vidět aspoň kousek prosvítajícího se těla mé společnice. Danie... Cítil jsem se zoufale, že jsem nevěděl jak pomoci.

Dnes som sa rozhodol vrátiť sa do let, kedy som bol vlča. Panovala všade tuhá zima, a tak som sa rozhodol navštíviť najbližšie jazero. Jakmile som dorazil, nikdo tu nebol. Trochu ma to zamrzalo, ale čo dokážem sa zabávať aj sám. A tak som položil první labu na laď, pak i ty ostatné. Ihned to začalo kluzať a mňa to vykúzlilo úsměv na tvári. Ako za starých časů. Málokdy som si mohol dovoliť býť normálním vlčatom. Ale sem tam sa objavil deň, kedy mňa nikdo nehlídal. A já som tak mohol byť sám sebou. Mojou vnitřnou mágiou bola voda, takže som mal valmi blízko i ku ladu a mrazu. Vďaka mojmu severnému původu.
Znova som urobil krok kupredu. Ovšem tentokrát som spadol priamo na ňufák. Ťažké a velké telo sa zhrútilo na tvrdý laď. Presto nepraskl, ani nebolo znát, že by sa mu naozaj malo niečo stáť. A tak som sa ihned vyškrábal zpeť na laby. Eště raz a poriadne. Zamumlal som si v duchu a snažil sa poriadne sklúznuť. Tentokrát sa mi to naozaj povedlo. Svezl som si zadok celkovo ďaleko. Laby som mal snad všade a nemohol je kontrolovať. Ale nevadilo mi to, naozaj nie. Jakmile som sa odrazil od snehového brehu, kde som si mohol na moment oddychnúť, vrhol som sa na ďalší jazdu.
Mohol som tu byť ako taký blázon starý. Ale naozaj mňa to bavilo. Od tejto zimy som mal ke chladu omnoho bližšia, než kedykolvek indy. Netušil som naozaj prečo. Ale cítil som to vo svojom vnutri. Odrazil som sa a vrhl sa na další jazdu. Svezol som sa, až som upadol a ostal na chrbáte ležať. Laby som mal hore a chytal snehové vločky, ktoré sa snášali z nebas. Bolo po srande, kedy začal padať sneh. Nemohol som sa kluzať, neboť vločky boli naozaj velké a o chvilu už nebude vidieť ani ten laď. A tak som sa zvedol a zamieril preč. Vyskočil som na snehovú perinu a nadále pokračoval na svojej ceste za zábavou. Mohol som delat čokolvek, čo som si usmyslel. Klúzať sa na ledu už som mal za sebou. Ale čo teraz? Hm? Zvere nebolo tolik a nechcelo sa mi ani loviť. Hladný som nebol. Nakonec som si vyhliedl obrovský kopec, túžil som sa podívat na svet z jeho vrcholu. I keď mi to sneh trochu kazil. Ale i tak som sa vydal na dalekú cestu na vrchol, so sklonenou hlavou.

Jednou takhle z rána jsem vstal, tělo protáhnul a vstal. Překvapilo mě jak mrazivé je ráno dnes, když se sníh valil ze samotných nebes. Ostražitě jsem se rozhlédl, přesto kousek odsud něco zahlédl. Jak dlouho jsem včera šel, abych došel tam kam jsem si myslel. Nedaleko otvor byl, který jsem před nedávnem objevil. Dnes sem však už neváhal, to jsem si minule přísahal. Zrak padl doleva a doprava, byla to jako moje představa. Tak jak jsem si pamatoval, pak jsem ovšem pokračoval.
Minule jsem štěstí neměl, byť jsem z toho oněměl. Vklouzl jsem ihned do nory, nervózní jsem byl ačkoliv. Tentokrát tu pach byl čerstvý, mohl bych navázat nové přátelství. "Haló, haló jsem tu sám? Raději se zeptám." Houkl jsem přátelsky do vstupu, kdybych se náhodou dal k ústupu. Dnes jsem ale štěstí měl, alespoň jsem si to myslel. "Hola hej nový příteli, ještě jsme se neviděli!" Uslyšel jsem líbezný hlas, který mluvil nahlas. Přesto to bylo přátelské a milé, do samotné poslední chvíle. "Ty už jsi tu nedávno byl, tvůj pach se tu objevil!" Mluvila liška zvesela, přibližovala se docela. Za chvíli jsem jí již spatřil, toužil jsem se s ní hned sbratřit. Byla krásná, moudrá a veselá, ona to o sobě ovšem věděla. "Očekávala jsem, že dnes přijdeš, už odsud možná nevyjdeš. Já miluji společnost velmi moc, samotná jsem byla už celou noc. Zůstaneš tu se mnou navždy? Užijeme spoustu zábavy každý." Pravila liška a celá se chvěla, ke mě se docela i měla. Ustoupil jsem o krok zpátky, ať tu nejsou žádné zmatky. Zvedl jsem hlavu a nahodil úsměv, a rozhodl se poctít můj zpěv. "Drahá liško ryšavá, to je ale dneska zpráva! Já mám spousty závazků, nemohu se zavázat k tomuto svazku." Pravil jsem jí celý nesmělý, byl jsem rád, že jsme se konečně viděli. Tvářil jsem slušně a mile, ona však neztrácela na své síle. Přiblížila se ještě kousek, až jsem viděl její vousek. Zavrtěla s ním sem a tam, tvářila se jako správná madam. "Budeme šťastní navždy spolu, usedneme k jednoho velkému stolu." Prosila mě stále dokola, možná snad potřebovala doktora. "Dnes to stačí vidím vás prvně, zase se vrátím do této země." Rozloučil jsem se a začal couvat, přičemž jsem se stále musel omlouvat. Její tváře zalité slzou, muselo to přijít jednou. Odešel jsem zdrcen a zlomen, přesto jsem jí ohromen.

// Řeka Mahtaë (jih), přes Medvědí jezírka

Kráčel jsem vedle své společnice a při tom jí naslouchal každému slovu. Těšil jsem se, že se se mnou podělí o nějakou novou zkušenost v životě. Bohužel prý zima pro ni byla zatím nezajímavá. Nic speciálního nezažila, kromě posledního zážitku s podivnou magií. "Jak si představuješ dobrodružství? Plavit se na moři na nějaké kládě? Skákat z nebe a nechat se unášet větrem?" Zeptal jsem se pobaveně. "Zimy jsou možná trochu nudné." Nakonec jsem to zhodnotil takhle. Nemohl jsem jinak. Já byl rád, že jsem vůbec v zimě v posledních letech přežil. Hodně jsem toho dával Tristanovi a nebyl by den, kdy bych si na svého synka nevzpomněl. Chyběl mi, ale věřil jsem, že se má dobře. A umí se o sebe navzdory všem faktorům postarat. A díky té podivné vločce, která mi tehdy spadla na nos jsem věděl, že je v pořádku. Živý a zdravý.
Danie se ihned zhostila mého popisu Jasnavy. A já jsem u toho chvíli váhal. "A-asi hnědá? Zlatý oči... no takový zářivý. A kožich, hmmm..." Trochu jsem se zamotal. "Asi je hnědá, když říkáš." Nakonec jsem se zasmál sám sobě, jak jsem se do toho vlastně zamotal. Rozpoznával jsem různé odstíny šedi, či tmavého kožichu. Všiml bych si každého detailu. I Danie byla šikovně zbarvená, nikdy bych si jí s nikým nespletl. Ale je fakt, že jsem neměl absolutně tušení, jak barvy vlastně vypadají. Vše jsem si mohl jen domýšlet a doufat, že to tak je. Každopádně zmizení Jasnavy bylo mé první, v přímém přenosu. "Tohle bylo první... ale jsem obezřetný, po tom co se mi stalo právě v téhle zemi." Řekl jsem s úsměvem. Danie jsem to tehdy neřekl, vlastně ani Jasnavě. Netušil jsem, s kým bych se o tom mohl pobavit. Jedinou zkušenost se smrtí tady měla Lilac, ale na tu jsem v posledních týdnech, ani měsících štěstí neměl.
Spokojeně jsem si to ťapkal a měl velice dobrou náladu. Ba taky aby ne, zase další společnice! Každopádně ta ze zimy nebyla až tak nadšená. "Ještě nějaké ty týdny určitě potrvá. Co bys dělala, kdybys žila někde daleko na severu? Třeba v mém rodném kraji?" Zazubil jsem se na Danie. Pokud se nevypořádala s pár týdny v takové atmosféře, co s ní potom?
Jenomže náš dýchánek byl narušen. Danie byla nejdříve světluškami úplně nadšená. Já se však tak vesele netvářil. Pozoroval jsem je a bylo jich čím dál víc. Už to nevypadalo tak nevině, jako před malou chvílí. Co tu dělají světlušky v tuhle zimní dobu? Byl jsem překvapený, po mě nešli. Všechny se snesly na Danii. Chtěl jsem jí pomoct. "Opatrně!" Přiskočil jsem k ní a začal při tom šermovat tlapy, aby šli zase honem pryč. "Co se děje?" Neviděl jsem ji, Danie doslova zmizela v obrovské záři. Další společnici už neztratím! Hodlal jsem bojovat, zmocnil se mě strach.

// Tímto bych chtěla ještě veřejně všem poděkovat! Vůbec jsem nečekala, že bych se dostala takhle daleko! Je pro mě úplným překvapením, že jsem vyhrála! Já jsem snad poprvé v životě něco vyhrála! Děkuji!

// Márylouka, přes Ranský les

Očividně o té událostí s jejím bratrem nevěděla. Musel jsem se usmát, při poznámce, že je to tak trochu nemehlo. Mě se takový nezdál, byli jako vejce vejci. Kdy to ale bylo? Mohl jsem jen matně hádat, že chvíli po mé nehodě s medvědem. "Někdy na konci podzimu mám pocit," ale jen jsem hádal. V té době sníh ještě nebyl. Všude bylo bláto a do toho ten šílený liják, jo nemohla to být zima. Takže jsem se snad dostatečně trefil.
Danie netušila, kde je. Nebylo se čemu divit, i já jsem si občas přišel jako ztracený. Oblasti tu byli obrovské, ale naštěstí jsem tady byl tak po třetí? Možná po druhé. "Cesta domů se najde vždycky." Mrkl jsem na svou mladou společnici. "A co jsi vůbec vyváděla během zimy? Kromě teda úklidu jeskyně?" Zeptal jsem se zvědavě. Ve smečce byl určitě život mnohem vzrušující. Neustále být obklopena vlky, zjišťovat nejžhavější novinky a drby. Mít takové možnosti, jako ona já v mládí, byl bych nejspíš úplně jiným vlkem. Ale nestěžoval jsem si, byl jsem na sebe celkem hrdý.
Kráčeli jsme kolem lesa a z druhé strany nám proudila divoká řeka. Budeme se muset přes ni nějak dostat a tak jsem vyhlížel vhodné místo na přeskočení. Zima byla vážně tuhá, takže jsem spoléhal i na tvrdý led. Když mluvila o tom, co se jí stalo v posledních dnech, byl jsem zvědavý. "No, cestoval jsem dlouho s mou novou známou Jasnavou. Jenomže když jsme proházeli loukou, najednou kolem ní vzplál oheň a ona zmizela. Už jsem jí nenašel." Svěřil jsem se a byl jsem z toho nesvůj. "Ale jak jsem stačil poznat, vlci tu takhle mizí asi často." Mrkl jsem na Danii. "Ještě že jsi v pořádku, o tobě bych rozhodně nepochyboval!" Zazubil jsem se. Když jsem konečně našel dobré místo, položil jsem tlapy na led. Nekřupl. Musel jsem na druhý břeh přeskočit. Naštěstí se to pro dnešek po dlouhé době podařilo, aniž bych se namočil. Počkal jsem i na Danie, ta to snad taky zvládne bez většího karambolu.

// Středozemní pláň, přes Medvědí jezírka

Měl jsem radost, že po delší době vidím známou tvář. Danie byla taková mladá střela, která ještě zkoumala svět. A chtěla být u všeho přítomna. Hotová chodící drbna, to já rád. "No to by bylo fiasko!" Zažertoval jsem a přiložil si tlapku na hruď, jako bych očekával infarkt. Ale Danie byla celkově oproti mě maličká a drobná. Já jsem naopak byl vyšší nadprůměr, a co se šířky týkalo. "No to víš, už se zmenšuju, stáří." Řekl jsem zcela pravdivě, i když se to mohlo jenom zdát. Vlastně už jsem očekával svůj první bílý chlup na tváři. Když jsem naposledy počítal své zimy, nedopočítal jsem se. Kolik mi asi tak mohlo být?
Když jsem se zmínil o jejím bratrovi, div se jí očka nerozzářila ještě víc. Její příjemný a přesto možná místy upištěný hlásek se zarýval hluboko do mé hlavy. "Zpomal zpomal," zasmál jsem se. Byla opravdu jako hurikán. "No trochu vyšší jak ty, s flekem na tváři. A jmenoval se Nicos." Vzpomínal jsem na něj. "Ale byl jsem s ním jen chvíli, pak nás přerušila prudká bouřka a vrazili jsme do stáda vysoké. To nás rozdělilo, snad je v pořádku." Bylo mi líto, že jsem ho před tím už nenašel. Netušil jsem, jakým směrem se vydal. To stádo nás dost zmátlo, nehledě na ten šílený liják, který nás tehdy zastihl. Ale jestli byl aspoň tak z poloviny šikovný jako Danie, neměl problém se bezpečně dostat na místo činu.
Měl jsem radost a byl hrdý na to, že jsem měl svou vlastní noru! A Danie jí chtěla hned vidět. "Odsud je to celkem štreka, ale už jsem se tam chtěl vydat." Řekl jsem trochu zaskočeně. Líbil se mi její zájem. "Jasně, že ti jí ukážu." Mrkl jsem na ni a pomalu se zvedal. Podle všeho se Danie domů dostala a dokonce i se svým bratrem. Takže se dostal v pořádku domů, ještě že tak. To by mi jejich alfa dala, kdybych se jim něco stalo. Projelo mi hlavou. "Je to přes řeku kousek od Sarumenu. Hádám, že to byl Sarumen, pamatoval jsem si, jak si mi vyprávěla o té mlze. Žádný jiný les jí neměl." Vysvětlil jsem nakonec. A pak už jsem se jen chystal na cestu, čekala nás celkem dlouhá cesta. Tu možná ani za celou noc nezvládneme. "Přesunulo? Jak to myslíš? Něco jako... že se objevil oheň a pak jsi nebyla tam, kde jsi byla?" Zeptal jsem se zamračeně. Bylo to snad stejné jako u Jasnavy? Mohl jsem ovšem jen hádat.

// Řeka Mahtae (Jih), přes Ránský les

Trochu jsem doufal, že bych mohl aspoň zahlédnout nějakou padající hvězdu, nebo jiný vesmírný útvar. Bohužel se tak nestalo, nebesa byly tak klidná, že se skoro ani nepohnula. Povzdychl jsem si. Jediné, co se hýbalo byl pohyb nedaleko mě. Prvně jsem uslyšel křupání, pravidelných tlapek přímo do sněhu. Sklonil jsem zrak a začal jsem proto pátrat v tmavé krajině. Za chvíli se mi naskytla příležitost vidět drobnou vlčici, která si to šinula přímo ke mě. Zvědavě jsem zastříhal ušima a nahodil tak úsměv. Už z dálky na mě volala, ten hlas jsem ihned poznal. "Och! Danie, rád tě zase vidím!" Vyhrkl jsem s úsměvem. "Nevytáhla si se od posledně?" Mohl jsem ovšem jenom hádat. Usmíval jsem se na ni a při tom si jí prohlížel. Snažil jsem se vidět něco, co se na ní změnilo. Krom možná jednoho, či dvou centimetrů. Každopádně i díky černé noci jsem mohl jen hádat, že je tu něco u ní nového.
Padla otázka na to, kde jsem tak dlouho byl, že jsem jí nepotkal. Ihned jsem se zasmál. "To víš, jsem neustále v pohybu. Ale potkal jsem i tvého bratra, taky celkem šikulín." Pochválil jsem jí jejího brášku. "A mimo to jsem měl celkem napilno, dlouho jsem cestoval až jsem našel les, ve kterém jsem se zabydlel. Dokonce jsem si našel i noru!" Musel jsem se veřejně pochválit. Byl jsem na to právem hrdý. Ač jsem sice původně zamýšlel plán přidat se do smečky. No v zimě jsem to definitivně zavrhl. Možná příští rok, až zase bude všude kolem všelijaká potrava. Nechtěl jsem být pro smečku přítěž, to bylo to nejhorší... hledat novou rodinu v zimě. Každý nás má za žebráky a o to jsem víceméně nestál. "A hádej kde jí mám? Myslím, že máš novýho souseda." Zazubil jsem se na ni. Sarumenský hvozd jsem poznal díky té mlze, o které mi Danie vyprávěla. Když jsme kolem cestovali s Jasnavou, nemohli jsme se na ni vynadívat. Ale dovnitř jsme tehdy nešli. "A co ty? Neříkala jsi, že míříš do smečky? Proč se zdržuješ pořád na tom severu?" Zeptal jsem se ustaraně a prohlížel si ji. Nemůže snad najít cestu domů? To bych měl mít problém spíš já.

// Javorový les

Tma padla rychleji, než jsem očekával. A nijak zvlášť mě to netěšilo, ale tohle mi přece nepokazí můj výlet. A prozkoumávání částí, které jsem ještě neměl čest vidět. Zastříhal jsem ušima a nadechl se chladného, ale přesto čerstvého vzduchu. Vyšel jsem z lesa a začal se rozhlížet. Díky sněhu všude kolem byla celkově dobrá viditelnost. I když jsem měl občas potíže vidět do tmavých míst.
Rozhodl jsem se na chvíli se zastavit a posadit svůj zadek do sněhové peřiny. Možná bych se mohl vrátit domů. Napadlo mě. Hřálo mě u srdce, když jsem něčemu mohl říkat domov. Znělo to tak majestátně a zkrátka hezky. Jako bych už skoro někam patřil. I když k teplu domova to měla ještě daleko. Nikdo mě tam nečekal, aspoň zatím. Ale nenechal jsem se tím nijak odradit. Hodně času jsem strávil sám, takže tohle byla jen další zkouška.
Podíval jsem se směrem k nebi a snažil se zahlédnout nějakou tu hvězdu. Když je vlk osamělý, často vyje. Ale já byl v tuhle chvíli výjimečně zticha. Už jsem se tady plahočil tak tři roční období a mé známosti byli na bodě mrazu. S příchodem jara se všechno zlepší. Napadlo mě. Nevěšel jsem rozhodně hlavu, byl jsem bojovníkem srdcem i duší. A jen tak jsem se nevzdával, i když se zdálo, že jsem ve slepé uličce. Ale vždy byla nějaká tajná chodba, ze které je možné dostat se ven. Ke spokojenosti mi to rozhodně pomůže. Olízl jsem si nos a nadále při tom prohlížel nebesa.

Hokus pokus.

Preferovaná odměna: (Jestli to za to teda stojí :D): Mušličky, květiny, křišťály

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály
Styx

Uplynul nějaký ten čas, co jsem se tady bezvýznamně rozvaloval. Přemýšlel jsem nad mnoha setkáními se s vlky. Kolik významných a zajímavých vlků jsem za svůj čas vlastně poznal. Trochu mi chybělo, že jsem se s tím nemohl někomu svěřit. Pravý přítel mi opravdu chyběl. Doufal jsem, že by Jasnava mohla mít tenhle významný post. Ale zmizela, jako pára nad hrncem. A já do dnes netušil, kde je a jak se má. Mohl jsem jen věřit a podporovat jí takhle na dálku. Ale ona byla šikovná, zvládne všechno levou zadní.
Ale teď jsem se musel soustředit sám na sebe. Začínal jsem tady od úplného začátku. Všechno jsem stavěl jak se patří, je třeba mít pevné základy. A ty jsem si našel v lese na jihu. Mohl jsem ale hádat, že jsem se teď blížil k severu. A možná by nebylo na škodu se tady ještě chvíli zdržet. A porozhlédnout se. Považoval jsem za velmi důležité, abych znal krajinu a zvyky právě tady.
A tak jsem se začal proplétat mezi stromy. Mrtvolka byla definitivně pryč, takže mě k tomuhle lesu nic nedrželo. Rozhodl jsem se teda, že se vydám zase dál. Došel jsem k hranicím, kde jsem se ještě na chvíli zastavil. Les znamenal trochu bezpečí, všude kolem panovala nicotná tma. A v dálce jsem zahlédl i hory. Za chvíli zase padne noc, takže bych se měl utábořit někde jinde. A kdo ví? Třeba budu mít štěstí na nějakého kolemjdoucího.

// Márylouka

Ocenil jsem snahu veverky, která se snažila vyškrábat se na strom. Opravdu byla mrštná, seděl jsem zrovna pod stromem a s úctou na ni koukal. Ospale jsem zívnul, bylo to rozhodně lepší, než počítání nějakých oveček. Otřel jsem si oči, víčka mi pomalu padala dolů, ale nevzdával jsem se. Ochočit si veverku mě napadlo, ale nejspíš by to byl běh na dlouhou trať. Ostatně, stejně bych to asi ani nedokázal, neboť tyhle zvířata se málokdy kamarádí s vlky. Opravdu uvažuji právě nad tímhle? Obdivuhodně zarývala drápky do kůry, která byla prolezlá mrazem. Obecenstvo, které jí podporovalo rozhodně měla, mě.
Obecně jsem se nad tím docela dobře bavil, ale nemohl jsem tady vydržet navždy. Okamžitě jsem se tedy zvednul, jakmile mi veverka zmizela z dosahu. Oběhl jsem několik přítomných stromů a propletl se tak mezi nimi. Obhlídka mohla započít, přesto jsem z tohohle lesa měl divný pocit. Obával jsem se, že nejen já sledoval veverku, ale někdo by mohl sledovat i mě. Otočil jsem se na jednu stranu, pak na druhou, ale nic z čeho bych byl znepokojený ty nebylo. Olizoval mě však ten divný pocit, který se snažil mě možná i spolknout.
Otočil jsem se, ale ani tam nikdo nestál, že bych měl zase vidiny? Ostatně možná mi šplouchalo i na maják. Obhajoval jsem sám sebe, že se nic neděje a je to jen můj vnitřní pocit. Oblačnost se pomalu trhala a dokonce na mě dolehlo i pár slunečních paprsků. Ostražitě jsem zastříhal ušima a zastavil se. Objevil jsem totiž podivuhodnou jeskyni, přímo uprostřed tohohle podivného lesa. Opatrně jsem vkročil dovnitř a začal čenichat po okolí. Obloukem jsem vzal první odbočku a vydal se po té druhé. Ohrnul jsem nos, když jsem ucítil něco vážně odporného. Odměna to rozhodně nebyla, spíše prokletí shnilého masa, která se tu linula všude kolem. Objektivnost jsem ale neztrácel a tak jsem pokračoval pomalu dál, než jsem viděl něco naprosto šokujícího. Objevil jsem totiž podivné místo plné chlupů. Ono, čekal bych tady cokoliv, ale tohle ne. Okamžitě jsem začal couvat, neboť jsem právě vkročil do doupěte víc než proslulého skunka. Olízl jsem si nos, abych se aspoň na chvíli zbavil toho smradu, ale zdaleka to nebylo tak jednoduché. Otočil jsem se a všiml si, že mám pronásledovatele. On! On mě určitě před tím sledoval, už si mě občíhl předtím! Otevřel jsem oči dokořán a bral nohy na ramena, tak rychle jsem se ještě z žádné jeskyně nedostal. Odvážně jsem dával jednu nohu za druhou a za pár sekund jsem netušil, kde jaká noha je. Obratně jsem se snažil vlézt se do úzkého místa mezi dvěma stromy, chyba. Otočilo se mé tělo o několik stupňů a já tam hodil plnohodnotný kotrmelec. Osud byl zpečetěn, byl jsem poražen skunkem.

Zůstával jsem sedět zhruba uprostřed lesa. Hleděl jsem skrz koruny stromů směrem vzhůru a hledal známky, nějaké větší akce. Ale krom pár opeřenců toho k mání nic moc nebylo. Úhledně jsem si pokládal tlapky, abych seděl, jako kdybych spolknul pravítko. Protahoval jsem si tím i krk, čímž jsem hlavou zakymácel ze strany na stranu. Tenhle les, když tu Mrtvolka nebyla byl celkem i příjemný. Atmosféra tu nebyla nijak hrůzostrašná, jako tehdy. Přemítal jsem si v hlavě to setkání, našel jsem i místo, kde jsem se s ní setkal. Ale nebyl tu už ani pach, ani žádné stopy, kam vlastně zmizela. Sníh všechno definitivně smyl.
A tak jsem musel myšlenky na Mrtvolku položit k ledu. Teď v zimě to nevyřeším a až nadejde ta správná chvíle, jak sama řekla, setkám se s ní znova. Pomalu jsem se zvednul a rozhodl se prozkoumat tenhle les ještě trochu detailněji. Otřel jsem se o několik stromů. Potřeboval jsem se nutně poškrábat mezi lopatky, ale tam jsem si nemohl ani za boha dosáhnout. Nakonec jsem sebou plácl o zem a začal se válet. Na měkkém povrchu to nebylo úplně ono, ale lepší než nic.
Zůstal jsem i nadále ležet. Stále jsem na sobě cítil únavu a nechtěl jsem zcela opouštět tohle dobré útočiště. Mohl bych tu přečkat, než ten mrazík přejde. Aspoň tenhle šílený, co panuje venku. Napadlo mě. A nebyl to špatný nápad, hodlal jsem se ho ujmout. Přece jen k úkrytu jsem to měl celkem daleko. A nikam jsem nespěchal, nikdo na mě nečekal. Mohl jsem být svým pánem, měl jsem všechen čas světa. Natáhl jsem tlapy směrem vzhůru a při tom si prohlížel roztomile zaoblené ťapky.