Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukal jsem před sebe, kde se mi dostalo příjemného výhledu. Už jsem tady před nedávnem několikrát byl, ale vždy jsem to mohl obdivovat. Trmácel jsem se sem dlouhé hodiny, abych se na malé zvířátka hrající jejich podivnou hru mohl aspoň podívat. Toulavé tlapky mě pronásledovaly v posledních letech už dlouho, možná by bylo čas někam zakotvit. To ale nebude rozhodně dnes, neboť jsem mířil k partičce svišťů na jejich hřišti. Ihned jsem vykouzlil na tváři aspoň trochu příjemný výraz. Zoufale jsem se jim totiž už dlouho snažil zalíbit, ale všechny předešlé pokusy byly smeteny ze stolu.
Udiveně jsem hleděl před sebe, když jsem zastavil u jedné z vlajek. "Krásný den přeji, to máme dneska ale hezky, že jo?" Okouzlující úsměv nemohl chybět, svišti se ale seskupili přímo přede mnou. Už od prvního pohledu bylo zjevné, že mě tady nevidí rádi. I v dnešní den jsem jim totiž zkazil hru. Uvažoval jsem, kdy jsem jí viděl prvně, už tehdy mě opravdu fascinovala. A já tak strašně chtěl patřit k nim, ale nikdy mi nedají příležitost. Tlustý svišť si to kráčel rázným krokem přímo proti mě, v tlapkách svíral jednu z vlajek. Křečovitě na mě cenil své velké zubiska a házel s vlajkou sem a tam. Mohl jsem tušit, co to znamená, podíval jsem se pod nohy a uvědomil si to. Ostatně, já jim totiž stál v hřišti, ustoupil jsem o krok zpátky a sklonil hlavu. "Uff, to jsem se lekl, omluvte mou neomalenost, už se to nestane, slibuji!" I kdybych se sebevíc usmíval, nejspíš by to nepomohlo. Omluvně jsem zasalutoval a zůstal ještě chvíli postávat a naivně doufat, že mi dovolí zůstat. To se ale nestalo, svišti odmítavě vrtěly hlavou a ukazovaly na místo, kudy jsem přišel. Lámat jsem si hlavu dlouho nemusel, co po mě chtěli. Ihned jsem to totiž pochopil, chtěli abych odešel. Lítostivě jsem sklonil hlavu dolů a s porážkou odcházel z tohoto kouzelného místa.

Díval jsem se směrem k nebi a snažil se najít aspoň jednoho opeřence, který si dneska krátí čas letem. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jací ptáci se vlastně rozhodli odletět přes zimu pryč. Dědo raď, vždyť jich existovalo tolik a já bych maximálně poznal kosa. Docela rád bych i nějakého opeřence ulovil, už dlouho jsem neměl takovou dobrotu. Dárce ptačí by se určitě šiknul, ale zrovna tahle zvířata vlkům k nohám jen tak nepadala.
Dlouze jsem zívnul, neboť to začínalo být únavné, zvedl jsem unavené tělo a začal procházet prázdnou plání. Dnes není všem dnům konec, když budu dlouho vyčkávat, něco nakonec spadne k zemi. Dumal jsem nad tím a při tom se jen mlsně olíznul. Dokoulel jsem své tělo až k lesu, zde byla vyšlapaná cestička a ve vzduchu byl cítit čerstvý vlčí pach. Doufal jsem, že by se mohlo jednat o nějakého milého obyvatele a já mu budu hravě v patách.
Dostal jsem se ale do míst, kde se nedalo pokračovat, stezka končila. Donutilo mě to zastavit a prohlédnout si vysokou překážku. Dloubnul jsem tlapou do sněhu, který lehce opadl a objevil se za ním velký a spadlý strom. Do hub, jak se přes to dotyčný dostal? Drbnul jsem ještě jednou, pokud neměl nadpřirozené síly, nemohl to jen tak přeskočit. Dal jsem se tedy směrem, abych strom mohl obejít. Druhá strana byla ovšem už beze stop. Drtil jsem zuby o sebe a snažil se přijít na tuhle záhadu, kam se vlčí stopy mohly vypařit. Dnes jsem měl vážně den, který bych si do kalendáře rozhodně nevryl. Divím se, že tu ještě žiju, když je tady tolik záhad. Docupital jsem ještě několika kroky kupředu, ale ztratil jsem i samotný pach, zkrátka záhada.

Přešlápl jsem z jedné nohy na druhou. Byl jsem z toho termita lehce nervózní. Přece jenom už byl staršího charakteru. Chyběla mu už i nějaká ta noha. Jeho oči taky na tom nebyly zrovna nejlépe. Přesto se nám snažil ochotně pomoci. Ale přesně jsem věděl, jak je to se starcema. Občas se právě takovým nedá úplně věřit. Suše jsem polknul a při tom sledoval Danie, jak mu ochotně nabídla svou tlapku. Také jsem očekával nějaké to kousnutí. A jeho jed by se nám vryl do žil a my bychom tady za chvíli natáhly bačkory. Po zodpovězení otázek jsem tedy očekával kdeco. Jenomže podivný termit se začal třást. Chtěl jsem ještě o krok ustoupit, ale nemohl jsem Danie v tomhle takhle nechat. Neochotně jsem tedy stál před ním a čekal, co se bude dít. Možná ten svůj jed dává teprve dohromady. To bylo první, co mě v tuhle chvíli napadlo. Ba taky aby ne. Jenomže za chvíli jsem byl zacákaný celý od slin. Možná to nebyly jenom sliny. Nechutně jsem se zakřenil a na poslední chvíli jsem stačil i zavřít oči. Ještě to by mi tak scházelo, abych i oslepnul. Přední tlapou jsem hrábl do prázdna, abych se té látky střepal. Ale nešlo by to ani kartáčem na boty. Měl jsem to absolutně všude. Bylo to slizké a mělo to podivuhodné aroma. "Eh?" Nestačil jsem ani včas zareagovat. Tohle snad nemělo ani komentář.
Za chvíli jsem se vzpamatoval, vzhledem k tomu, že termit před námi měl už docela naspěch. Opatrně jsem otevřel jedno očko a po té i druhé. Podíval jsem se na Danie, která vypadala naprosto otřesně. A já tušil, že nebudu o moc lepší. Slepenou srst nedám dohromady dřív jak na jaře. "Tak teda děkujeme," řekl jsem, snažil se mít tón trochu veselý. Rozhodně tohle byla mnohem lepší varianta, než samotné kousnutí. Přece jenom to dávalo docela smysl. Teď už můžeme opravdu procházet jejich domovem křížem krážem. Pokud má každý z nich tak mizerné oči, které nepoznají ani noc a den... Tak to bude hračka. Ale to jsem si mohl jen naivně myslet.
Zpozorněl jsem, když jsem uslyšel podivuhodný zvuk. Termit se totiž opřel o kámen a za chvíli ho povalil kousek dál. Ten kámen rozhodně neměl půl kila, byl obrovský. A on ho zvednul sotva jednou slaboučkou nožičkou. "Jsi v pořádku?" Zašeptal jsem směrem k Danie. Na sobě jsem necítil nic, co by nasvědčovalo tomu, že bych se měl každou chvílí rozpustit. Nebo hůř, že bych měl umřít v křeči. Kromě toho, že to za chvíli na srsti zaschlo a já se cítil jako poleptaný žíravinou to snad nebude mít kdo ví jaké následky. Zkontroloval jsem ještě jednou svou malou společnici vedle sebe. "Těšilo nás, Trkcrku, uděláme vše co bude v našich silách, abychom jí našli a v pořádku vrátili." Kývl jsem hlavou směrem k termitovi. Ale to nejspíš ani nepostřehl. Přistoupil jsem tedy k otvoru a počkal na Danie, než se ke mě přidá. Ještě jednou jsem si v hlavě nechal znít jeho hlas. Dolů se propadnout nemohla, nebyla tam žádná chodba. Ale co když byla? Co když jí jenom celé léta přehlíželi? Stále jsem měl trochu naděje v hrdle. Kam jinam by královna mohla zmizet, když celou dobu byla cítit všude kolem?
Chvíli jsem jen čenichal, z chodby se linul pach ztuchliny. Nebylo divu, že tam nejspíš na žádného jiného vlka ani nenarazíme. Nebo možná i na mrtvolu. Trkcrk se s námi rozloučil a nám nezbývalo nic jiného, než jít hurá na to. Pomalu jsem napřáhl tlapu vpřed a spokojeně při tom sklonil hlavu. Prohlížel jsem si chodbu všude kolem. Bylo tam šero a mě to dost znepříjemňovalo veškeré vidění. Měl bych požádat Život, nebo Smrt o pomoc. Nějaké brýle by se mi určitě šikli. A když jsem nad tím přemýšlel, možná by nemuseli škodit jenom mě, ale i zdejším termitům.
Zevnitř jsem slyšel spousty nožiček, jak si to štrádují všude kolem. Panoval tam chaos. Termiti běhali sem a tam, byli doslova úplně zmatení. Očekával jsem, že někteří z nich se na nás vrhnou, nebo nás také budou vyslýchat. Ale nic z toho se právě teď nedělo. Každý si hleděl svého. Vážně jsme pro ně neviditelný, díky Trkcrku. Ještě jednou jsem mu v duchu poděkoval za tuhle příležitost. Ještě nikdy jsem nebyl v tak obrovském hnízdě. A neměl jsem ani tušení, že něco takového tady může existovat. A opravdu tady byli. Tak tohle bude asi nezapomenutelný zážitek, doufám že nebude zase smrtelný. Polkl jsem. O mé události s medvědem jsem Danii ještě neřekl. A nejspíš ani nikdy neřeknu. Byla hodně mladá a já jsem jí tímhle nechtěl zatěžovat. Až mě vezme za svou alfou, určitě to vše uvede na správnou míru. A vysvětlí mi, jak tady tyhle věci chodí. Danie uměla s magií očividně lépe než já, ale zatím jsem v tom neviděl výhodu. Ale co není může být.
Termiti se shromažďovali převážně na jednom místě. Zdálo se, že jsou z toho vyděšení, nebo hůř... rozčílení. Mrkl jsem na společnici a trochu se přiblížil. Když jsem k místu přičichnul, překvapilo mě, že to byl vlčí pach. Takže když jsem přicházel, nezdálo se mi to. Měl jsem za to, že jsem opravdu cítil vlky. Nebyli jsme tady sami, ale nejspíš jsme přišli chvíli po nich. "Mají před námi už náskok," nadhodil jsem a rozhlížel se při tom. Dál vedli tři další chodby a my se pro jednu museli rozhodnout. Nechtěl jsem se s Danii rozdělit, tudíž jsem doufal, že nebude proti, když nějaký ten směr vyberu. V tom jsem z jedné z chodeb uslyšel tichý, ale přímý hlas. Očividně vlci před námi neměli takovou výhodu, jako my. Jedna chodba byla uzká a nebylo do ní prakticky vidět. Z další se linul čerstvý vzduch. Naklonil jsem k ní na chvíli hlavu. To by mohl být ten hlavní vchod, kterému jsme se před tím snažili vyhnout. Napadlo mě. Zastříhal jsem ušima a podíval se na třetí chodbu. Tam šlo termitů nejvíc. A teď babo raď. Projelo mi ihned hlavou. Úzká a tmavá chodba se zdála, jako dobrý plán. Ale neměli jsme jistotu, že nebude čím dál menší. Což by pro mě mohlo být dost ztěžující. Když bychom vybrali hlavní chodbu, možná se dostaneme do samotného středu termitiště. Mohl by tam být jejich hlavní štáb a zaslechli bychom nějaké novinky. Ale tím bychom se možná dost ohrozili. A já ohrozit Danii určitě nechtěl. Ale teď už jsme tady byly. Zastříhal jsem ušima a snažil se zachytit jakýkoliv zvuk, který by mi pomohl s výběrem. "Zkusím tu hlavní cestu ke středu, možná se tam někde shromažďují, splyneme a třeba zaslechneme nějakou stopu." Nabídl jsem Danie svůj plán. Určitě by se nám jakákoliv informace hodila. Starý termit nám toho řekl celkem dost, ale tady se zorientovat bude hodně těžké. Zároveň splynout s davem se v tuhle chvíli, dokud jsme měli imunitu, zdálo jako dobrý nápad. Snad nevkročíme na nějakou svatou půdu.
Počkal jsem ještě jak se rozhodně Danie. Pevně jsem věřil, že mě nenechá ve štychu a půjde se mnou. Ale nemohl jsem jí držet neustále u sebe. Měla svojí hlavou a shodou náhod byla dost spontánní, možná bych se ani nedivil, kdyby se rozhodla pro temnou a úzkou uličku. Každopádně já si to začal kráčet k hlavní silnici, kam šel i velký počet termitů. Snažil jsem se splynout s davem, být tichý. Cvakali tu všude jen jejich nožičky. Několik termitů se dralo i po nás, ale zdálo se, že na nás zatím nepřišli. Což je dobrá výhoda. Snad nás v tom Trkcrk nenechá a jeho jméno tady bude mít váhu, kdyby bylo nejhůř. Podotkl jsem v duchu a při tom polknul. Šel jsem do neznáma, v termitišti jsem opravdu ještě nebyl. A musel jsem uznat, že to tady bylo celkem útulné. Kdybych chtěl stavět jeskyni, nebo udělat podzemní doupě, aspoň vím kam mám jít. Jejich práce byla opravdu precizní a já si mohl jen pochvalovat tuhle příležitost. Ale co je teď nemusí být za pár minut. Možná jsem šel do jámy lvové a ani jsem o tom neměl tušení. Z výhody imunity jsem chtěl ale čerpat dokud to nejvíce šlo. Netušil jsem, jestli je to dočasné, ale právě teď si nás budou všímat nejméně. Je třeba toho využít. A tak jsem se dal do chodu, přímo k hlavní silnici do středu termitiště.

Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou. Nervózně jsem při tom koukal na Danie. Ta jako vždy si do tlamy moc neviděla a ihned spustila na starého termita hromadu slov. Víceméně jsme se ale shodovali. Jejich královnu jsme opravdu neměli. Vždyť jsme si tak hezky seděli u mě v úkrytu! Daleko odsud. Termit se nedal. V těchto časech? Mohl jsem jen hádat, v čem je vlastně problém. Někdo jim unesl královnu, nebo tak to aspoň na první pohled vypadalo. Půda se sesunula a zůstal jenom král. To moc nevypadá na únos, pokud se to pod nimi propadla podlaha... Mohla to být jen náhoda. A ona bude jen někde šprajcnutá. I to vysvětlovalo, že jí stále cítí ve svém hnízdě. Nepochyboval jsem o tom, že mají magii. Při pohledu na ně to bylo opravdu docela dobře vidět. "Mohla by být někde dole... na místech, o kterých jste třeba ani nevěděli." Napadlo mě a podíval jsem se na Danie. "Nemůže být daleko, jak dlouho to je od té události?" Zeptal jsem se termita a zastříhal při tom ušima.
Pak nám ale nabídl imunitu, když půjdeme dolů. Zdá se, že nám v tomhle může pomoci. Ne každý termit bude takhle hodný. Ale jak mu můžeme věřit? Danie jeho nabídku přijala. A ochotně se nechá kousnout od tvora, kterého jsme sotva poznali. A osočil nás s krádeže královny. Suše jsem polknul, byl jsem dost na vážkách. Jaký je rozdíl mezi jeho kusadly a těmi co jsou tam dole? Ale to jsem mohl jen chabě hádat. "Tak ať to máme za sebou," přijal jsem to. Nechtěl jsem v tom Danii nechat samotnou. Také jsem přijal jeho nabídku o imunitě. I když možná trochu neochotně. Udělal jsem krok dopředu a pak se se zájmem začal rozhlížet. "Tak kudy je ta tajná chodba?" Zeptal jsem se, nebylo mi příjemné tu takhle postávat. Kdykoliv se tady může objevit ta hlídka.

Když jsem natahoval svou tlapu termitovi, nečekal jsem, že bude tak velký. Takže nejenže mluvil, ale musel mít i obrovskou sílu. Udržel jsem však rovnováhu a přesto mu pomohl. Jakmile stál na vlastních nohách, udělal jsem malý krok dozadu. Letmo jsem si vyměnil pohled s Danii a očekával, co nám řekne. Já se zajímal, co tady dělá. Nikdy bych neřekl, že by takový velký termit mohl žít zrovna tady. Jenomže než jsme stačili položit jakoukoliv otázku, odsoudil nás za něco, co si myslel, že jsme udělali. "Nejsme zloději a nic jsme Vám nevzali." Řekl jsem, abych to uvedl v rychlosti na pravou míru. Zloději? Tak takhle mi ještě teda nikdo neřekl. Nebyl jsem si jistý, jestli bych si to chtěl nechat za rámovat. Za každou cenu jsme se museli v tuhle chvíli obhájit. "S mou společnicí jsme uslyšeli melodii, která nás dovedla sem. Rozhodně nejsme žádní zloději." Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. No jo, ta melodie. Vzpomněl jsem si. V duchu jsem si jí ještě teď tak trochu pobrukoval. Ale tehdy jsem jí moc nevnímal. Možná to teď bude přece jenom o něco lepší. "Někdo Vás snad okradl? Co vám chybí?" Zeptal jsem se a rozhlédl se. Jako bych snad čekal, že těch termitů bude více. Ale... ale přece jich nemůže být více. Jeden velký termit přece stačí, nebo ne? Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se. Z hor se stále linul ten podivný škrábavý zvuk, který jasně naznačoval, že tu termit není sám. Ještě že jsem použil to množné číslo. Uvědomil jsem si až po sléze. S Danii jsme se dobře doplňovali. V tomhle byly naše hodnoty stejné, chuť někomu pomoci. "Můžeme nějak pomoci?" Zeptal jsem se nakonec a při tom zůstal stát nohama pevně na zemi. Ty jeho kusadla a tykadla nevypadala zrovna přátelsky. Ale nemohl jsem někoho odsoudit jen za jeho vzhled. Navíc mluvil, byla to živá bytost. Kterou jsem na svých cestách rozhodně nikdy nepotkal. Mohl jsem si odškrtnout další bod ve svém neexistujícím seznamu.

Konverzace plynula celkem dobře, dokud jsme nedošli na místo činu. Hudba najednou utichla a nechala nás tady s výhružnými škrábanci. Měl jsem za to, že bude fajn to obejít a najít vedlejší vchod. Podle pachu jsem poznal, že nějaký vlčí obyvatel, nebo obyvatelé šli přímo. Já zrovna do chřátnu nějaké bestie jít rovnou nechtěl. Proto jsem zvolil jít bokem. Danie byla se mnou, takže jsem měl aspoň společnost a nemusel jsem na to být zcela sám.
Najednou mladá vlčice upozornila na zajímavé místo. Přistoupil jsem k ní, abych se také mohl pořádně podívat. Něco tady... mluvilo. Naivně jsem hledal nějakého vlka zapadlého v kameni, ale ten tam rozhodně nebyl. Byl to místo toho malý brouček. Termit. A žádal nás o pomoc. Termiti mluví? Překvapeně jsem zamrkal. Danie byla pohotovější než já a ihned se mu drala na pomoc. Hrabala, ale termita tam spíše pohřbívala. "P-počkej," vykoktal jsem. Ale Danie byla i v tomhle mnohem rychlejší. Předvedla kouzlo se svojí magií. Taky jsem přidal ruku k dílu, jakmile Danie odstranila veškeré sesunuté kameny, natáhl jsem tlapu, aby se po ní mohl dostat na pevnou zem. "Fíha, dobrý trik." Zastříhal jsem ušima a mrkl na Danii. "Jsi v pořádku?" Otočil jsem se zpátky na malého termita, který se nazval starým. To je nás tu možná i víc. Ale nechtěl jsem se zase házet do starého železa. Na to jsem měl přece určitě ještě času dost.
Vnímal jsem i okolní události. Stále mi nešlo do hlavy, co tady tak neskutečně drápalo. "Co jsi vůbec hledal tady? Není ti přirozenější... les?" Zeptal jsem se trochu zkoumavě. Jo, nějaká zeleň tady sem tam byla. Ale rozhodně bych si dokázal představit lepší místo pro život termita. Ustoupil jsem o krok zpátky, abych ho svou velikostí tak nějak úplně neděsil. Přece jenom Danie měla na tváři mnohem lepší výraz, než byl ten můj.

// Tmavé smrčiny, kolem Prstových hor

Nechal jsem se s Danie nést zvukem melodie. Byla kouzelná a čím jsme byli blíž, tím sílila. Čenichal jsem po okolí, jestli bych ucítil nějaký zvláštní pach. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat o nějakou kulišárnu. Ale byl jsem obezřetný po tom, co se mi stalo s tím medvědem. A s Jasnavou. Jak ta se asi má? Ale to jsem mohl bohužel jenom hádat. "Tak jo, jsme asi tady?" Zeptal jsem se Danie a při tom nadzvedl obočí. Ta melodie nás vytáhla z mého úkrytu, z mého domova. Hodlal jsem zjistit, co se děje. Tyhle hory samy o sobě dělali krásnou melodii. Ale nikdy nebyla slyšet až z takové dálky. Je to píseň smutku? Nebo píseň zimy? Ledu? Těžko říct.
Atmosféra tady byla mnohem teplejší. Vzduch se oteplil a já se na moment cítil jako vlče, které se právě narodilo z kraje jara. Samotné vrcholy hor bylo těžké takhle odhadnout. Ale přesto jsem se snažil najít cestu, nebo místo odkud se melodie hrnula. Koutkem oka jsem nezahlédl ani živáčka. Někde tady jsem viděl i toho bílého rysa. Může za to? Ale muselo to být ještě kousek dál.
Vyšel jsem kousek výš a zastavil se. Najednou bylo absolutní ticho. Nic se nedělo, slyšel jsem jen svůj a dech Danie vedle mě. Uviděl jsem vchod do jeskyně, kde jsem z dálky snažil něco vidět. Najednou se tam odsud ozvalo cvakání a škrábání. "Huh," nadechl jsem se a oklepal. "Zkusíme se podívat po jiném vchodu?" Zeptal jsem se jí, ale nechal odpověď na ni. Já nechtěl jít do chřtánu přímo nějakého medvěda, zase. I když pachem bych tipoval, že to medvěd nebyl. Ale nemohl jsem to odhadnout na takovou dálku. Vydal jsem se najít nějaký jiný, boční vchod. Jeskynní komplexy byly vždy hodně zvláštní, třeba budu mít štěstí.

// Řeka Tanebrae

Kráčel jsem dále do lesa. Po boku Danie to cestování utíkalo čím dál rychleji, to jsem musel uznat. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Byl jsem nesvůj z té melodie. Už jsem viděl ledasco a zajímal jsem se, co mě v téhle zemi ještě čeká. Stále jsem se snažil nějak začlenit. S magií jsem už uměl o něco lépe, ale stále to nebylo úplně ono. Sklonil jsem hlavu a vkročil do houští. "Už to nemůže být daleko," řekl jsem zamyšleně a zastříhal při tom ušima.
Les byl poměrně rozlehlý. Sem tam jsem zahlédl nějakého drobného savce, nebo zpěvavého ptáka, který neodletěl do teplejších krajin. Ale přece jen je tu o něco tepleji. Blížíme se k pouští. Uvědomil jsem si. Ale proč by se někdo uprostřed zimy trmácel až sem? A dělal tady poprask? Stále jsem si ještě v hlavě dělal pořádky v tom, co jsem řekl. Ohledně smečky, ale i funkce. Mohl jsem být v tomhle světě cokoliv jsem si jen usmyslel. Jen získat důvěru nějaké alfy a získat také místo ve smečce. Ale bylo to opravdu to, co jsem chtěl?

// Zpěvné věže, přes Prstové hory

// Houbový Bunkr, přes Houbový ráj

Takže opravdu byl zakopaný pes v tom, že ho chtěla mít celý jenom pro sebe. Chápal jsem to. Občas vlk potřebuje vypnout někde u sebe doma. A nebát se, aby mu někdo rýpal do vlastních věcí. A pokud měla Danie sen být léčitelem, bude mít určitě spoustu věcí. "To chápu, budeš toho potřebovat celkem dost." Zazubil jsem se. Jaro se blížilo, takže jsem nepochyboval, že s přípravami začne co možná nejdříve. Úkryt se sám nenajde a bylinky se samy nenasuší. Abych se s ní vůbec stačil vidět. Ale naštěstí jsem už věděl, kde sídlí její smečka. Jen jsem tam ještě nestrčil nos. "Maple, se jmenuje ta alfa? Pokud si dobře pamatuji?" Zeptal jsem se s úsměvem. Vím, že mi říkala její jméno, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem si ho správně pamatoval. "No jo magie! Úplně bych zapomněl!" Vyhrkl jsem ve chvíli, kdy jsme se blížili z lesa ven. Řeka tady hučela poměrně obstojně. Tady rozhodně nemůžeme hledat kry, přes které bychom mohli přejít. Proto jsem zamířil trochu více k severu, kde řeka nebyla tak široká. Ale zároveň ne tak daleko, abychom už neslyšely melodii, která tady všude panovala. "Už se ti podařilo nějaké objevit?" Zeptal jsem se jí s úsměvem. Vím, že jsem jí tehdy snažil pomoci ji najít, ale nepodařilo se nám to. Takže nakonec to opravdu zjistila. Možná bych to zjistil i dřív, kdybych nebyl barvoslepý. I když jsem uměl dost dobře odhadovat sytost šedi. Byl to už delší čas, co jsem Danii viděl.
Ohledně smečky to bylo různé. Už jsem stál u řeky a při tom hodnotil situaci. Nakonec jsem se snížil k tomu použít magii. V jednom úseku se voda zastavila a vytvořila takovou zeď. A poměrně úzkou cestu, kde vodu přejít bez namočení tlap. Zůstala tam voda sotva po drápky. "Tak honem," řekl jsem Danii. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho to dokážu udržet. Jakmile přešla, vydal jsem se cestou i já. "A ohledně smečky, no... byl jsem vychováván jako právoplatný nástupce alfy. Nejvíc jsem se angažoval v lovu a obraně. Ale teď po tolika letech bych se rád zdržoval v blízkosti. Takže bych volil toho ochránce. Ale záleží na smečce, co jim bude chybět. Pokud se mi tam bude například líbit a sednu si s vlky." Pokrčil jsem rameny. Byl jsem smířený, že bych dělal prakticky cokoliv. "Nebudu lhát, jsem dobrej i ve výchově vlčat. Ale raději bych přece jen volil tu ochranu smečky, hranic, či cokoliv co bude třeba." Zasmál jsem se nad tou poznámkou. Uměl jsem se pochválit, ba taky proč ne? Třeba Danie jednou Tristana uvidí. A uvidí jak jsem uměl schopně vychovat mého následovníka. A to bych měl zapracovat na sobě. Nemohl jsem ho přivést do poloprázdného úkrytu. Očekával jsem, že se s ním někdy ještě shledám.
Konverzace dále plynula. Stejně tak i naše cesta. Co nevidět jsme se objevili v blízkém lese. Musel jsem uznat, že ta melodie byl čím dál hlasitější. Nemohli jsme být daleko.

// Tmavé smrčiny

266

Byla to obrovská náhoda. Jako by ten úkryt čekal na objevení a já měl to štěstí, že si mě vybral. Nedokázal jsem si představit lepší. Zcela mi vyhovoval. Nepotřeboval jsem nijak zvlášť velké místo. Neplánoval jsem tady žít s mnoha vlky. Stačilo, když mi bude sloužit. A to se mu poměrně dobře dařilo. "Páni, to zní jako nějaké útulné léčivé doupě. Určitě si nějaké najdeš a bude ti skvěle vyhovovat." Usmál jsem se na Danii. "A nešlo by to v tom vašem velkém smečkovém? Není tak nějaká místnost na to vhodná?" Zeptal jsem se. I když možná Danie chtěla i něco mimo svou smečku. Mít taky svůj úkryt, kam se může chodit úkryt. A být chvíli sama ze sebou. "Takže se stále chceš stát léčitelem? To je velmi náročná funkce." Ocenil jsem ji. Sám bych na tohle nejspíš neměl kapacitu. Měl jsem jiné vlohy a ne se starat o zraněné, či nemocné vlky. Ale když už Danie znala své poslání, mohl jsem jí jen ocenit za její odvahu.
Smečka byla opravdu těžké téma. "To víš, že přemýšlel. Už jsem roky nikam nepatřil, bylo by fajn mít zase nějakou rodinu. Ale nechci se úplně unáhlit. A požadavky asi přímo nemám. Jen chci být nápomocný, aby mé znalosti byly oceněny. Mohl jsem dělat, co mě baví a být zkrátka prospěšný." Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, jak lépe to vysvětlit. Tohle muselo stačit. Neměl jsem specifika. Jen aby alfa byla milá a o své členy se starala.
Danie v tom na něco upozornila. Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se do podivné melodie. Jde to slyšet až tady? Překvapeně jsem zamrkal. "Tak to prozkoumáme," navrhl jsem a pokrčil rameny. Co jiného se mohlo dít? Ten zvuk mi byl povědomý, ale hory odsud byly poměrně daleko.

// Přes Houbový les, Tanebrae

265
// Houbový ráj

Tenhle les byl pro mě velmi důležitým. Během chvíle jsem si k němu našel cestu a věřil, že tady na to jen tak nezapomenu. "Tak ty žiju," přitakal jsem hrdě. Nikdy by mě nenapadlo, že bych si dokázal vypěstovat takový vztah k lesu. Danie to moc neocenila, měla pravdu. V zimě opravdu vypadal každý les úplně stejně. A já byl zvědavý, jak bude vypadat v létě. Třeba už mu konečně budu moct dát i nějaký název. Tím bych si to zdomácněl ještě víc. Ale určitě jsem se nezmýlil, tenhle les bude mít své kouzlo. Sice se tu nepotulovala vysoká zvěř. Zatím jsem zahlédl jen malé drobné savce. Bohužel ani o zajíce jsem tu ještě nezakopl. Ale jednoho jsem měl stále ještě schovaného v úkrytu. A tím teď mohu pohostit mého úplně prvního hosta!
Kráčel jsem k úkrytu, který byl už za rohem. "Našel jsem to tady úplnou náhodou. Hledal jsem místo, kde přečkám zimu. Nechtěl jsem se na zimu přidávat do smečky. I tak toho mají celkem dost na práci a já bych byl jen přítěž, takový cizinec. Takže jsem byl rád, že jsem našel právě tenhle bunkr. A na jaře se uvidí, co bude dál." Zamyslel jsem se s úsměvem. Procházel jsem úzkou uličkou, která mě vedla níž. Zjevil jsem se ve větší místnosti plné kořenů. A všelijakých zmrzlých chorošů všude kolem. Měkká mechová cestička skvěle zapadala do tohoto celého konceptu.
Strčil jsem hlavu do malé místnosti a sklonil hlavu. Zajíc tu stále byl a byl poměrně v dobré formě. Vytáhl jsem ho tak z provizorní spíže. Musel jsem udělat jeden krok ze schůdku. Chytl jsem ho a otočil se zpátky. "Něco na posilnění po cestě." Zavrtěl jsem ocasem a zajíce při tom popostrčil k Danii. Sám jsem se pak usadil vedle kořenů, tak aby mi tam zadek skvěle seděl.

// Elysejská pole

Navrhl jsem závody. Proč taky ne? Byl jsem zvyklí, že jsme se i s Tristanem takhle špičkovali. Věděl jsem, že jsem ho tehdy vychovával jak nejlépe jsem uměl. A nechtěl jsem mít nikdy pocit, že jsem ho zklamal. Nebo že by měl dětství jako já. A Danie mi ho v jednom směru připomínala, svým mládím. Ale byla úplně jiná. "Stačí k tomu lesu," řekl jsem jí pobaveně, abych jí dal dostatečné informace. Zastříhal jsem ušima a nadechl se čerstvého, ale pichlavého vzduchu. Nad její další poznámkou jsem se musel zasmát. Nohy jí ve sněhu nebyly ani vidět. "No, ale podívej se na mě." A drbl jsem si zadní nohou do buclatého bříška. "Já mám zase větší zátěž a něž se rozběhnu, trvá to sto let." Zazubil jsem se na ni a mrknul. Síly byly vyrovnané. Aspoň zčásti, fyzičku měla určitě lepší. Vytrénovanější, mladí vlci byli přece neustále v pohybu. A tím se cvičili co jim síly stačily.
Závod tak mohl začít. Odrazil jsem se od zadních nohou a vydal se tak do víru běhu. Danie už měla solidní náskok. Já si to razil ještě nevyšlapanou stezkou. Sníh ode mě odlétal jedna báseň. Už dlouho jsem takhle pro nic za nic neběžel. Vlastně nás na konci nečekala ani výhra. Pokud se za to nedal považovat les. Proběhl jsem mezi prvními stromy a pomalu se zastavoval. "A jsme tady," řekl jsem nadšeně. Danie tu dorazila o něco dříve, ale nijak mi prohra nevadila. Propletl jsem se kolem několika stromů. "Hned na první pohled se mi tenhle les zalíbil. Divím se, že to tu nikdo ještě neobydlel. Ale někdo být první nejspíš musel." Zavrtěl jsem ocasem. Za chvíli už jsem viděl vchod do úkrytu. "Tak vítej v mém bunkru," zazubil jsem se. Našel jsem vchod a spokojeně sklonil hlavu, abych se tam vůbec vešel.

// Houbový bunkr

// Travnatý oceán, přes Kierb

Hra se trochu více zvrhla, než jsem si myslel. Danie se toho okamžitě chytla s velkou radostí. Vracela mi jednu kouli za druhou. Pár jsem jich schytal, to jsem nemohl popřít. "Až tak?" Zasmál jsem se nad její výhružkou, které se snažila udělat tu správnou čest. Nechal jsem to však plynout. Později už mi nešlo úplně dělat koule. Chtěl jsem jí udělat rychle, ale většinou jsem jí nemotorně rozplácnul a měl tak placku. Ale rozhodně jsem nebyl ještě tak starý, abych se sám nebil o svůj post!
Danie se mě snažila shodit, nebo se o to aspoň pokoušela. Ovšem spadla do kupky sněhu ona sama. "Vzdáváte se mladá dámo?" Pozvedl jsem obočí. Ale ani omylem, byla soutěživá až za hrob. Takže jsme si ještě sněhovou bitku užili několik minut. Ale čas nás pomalu tlačil. Bylo na čase vyrazit k mému domovu. Vždyť už byl skoro za rohem. Nehledě na to, že by Danie chtěla být na noc určitě doma. Takže jsem jí nechtěl nijak zvlášť zdržovat.
Oba jsme se zase v klidu zařadili vedle sebe a tak jsme mohli kráčet hustým sněhem. "Už tam budem!" Zajásal jsem a nosem pokynul přímo k lesu před námi. Byl už na dohled a já ucítil příjemně hřejivý pocit u srdce. Takový, který jsem už delší dobu neměl. "Dáme si závod?" Zeptal jsem se pobaveně Danie. Určitě na tom bude lépe než já, ale aspoň ta soutěživost jen tak nepřijde vniveč.

// Houbový ráj

// Středozemní pláň, přes Tanebrae

Světlušky byly definitivně pryč, nemuseli jsme se o ně nadále starat. Pokud nemají v úmyslu se vrátit. Ale podle všeho Danie měla všechno ,co jí přišli dát. Když jsem jí chválil její nový náhrdelník, ihned mě opravila. "Modrý? Vážně?" Řekl jsem překvapeně a při tom se usmál. Kdo by to byl řekl, že je opravdu modrý. Ještě jednou jsem na něm nechal spočinout zrak a pak už se soustředil na cestu. Všechno bylo zahaleno do bílého kabátu. Sníh pod tlapy křupal.
Řeku jsme bez problémů přešli. Za což jsem byl rád, zima v něčem byla opravdu i přínosná. Jako například, že některé ne příliš hluboké úseky byly skryty pod větší vrstvou ledu. Takže se přes něj hravě dostane i více statný vlk. "Určitě ti bude závidět," mrkl jsem na ni a pobaveně se při tom culil.
Došli jsme až na obrovskou sněhovou pláň. Byl celkem příjemný den, to jsem musel uznat. A tak bychom si ho mohli ještě trochu zpříjemnit. Ze sněhu se dalo postavit kdo ví co. Ale na stavění jsem moc nebyl. O to jsem se přesvědčil už s Jasnavou. Umělec ze mě nikdy nebude, měl jsem jiné a mnohem lepší vlohy pro něco jiného. Začal jsem se proto ve sněhu trochu plácat. A zpomalil jsem. Naše cestování nemusí být až tak nudné. A úkryt byl poměrně daleko. Vytvořil jsem takovou menší kuličku. Chvíli jsem si se sněhovou koulí pohrával. "Sníh je vážně fascinující." Zazubil jsem se. Podíval jsem se na Danii a při tom jednu kouli po ní hodil. Trefil jsem se jí přímo do ramene. Sníh se rozprskl do všech stran a postupně padal k zemi. "Mám bod!" Vyhrkl jsem směrem k ní a začal poskakovat sem a tam. Hold její nálada byla nakažlivá a přenesla se i na takového starce, jako jsem byl já. Tak jo! Měl bych toho využít, první se mi celkem povedla. Hrábl jsem do sněhu a snažil se rychle ututlat ještě jednu kouli. Nechtěl jsem dát Danii přece moc velký prostor k tomu, aby si mohla vytvořit hned několik. Jakmile jsem udělal další, ihned jsem jí hodil, ale tentokrát jsem minul. Uskočil jsem o stranu vedle, když na mě mířila také jedna z koulí. Ale nechtěl jsem úplně předbíhat. Byl jsem docela velký terč, do kterého by se trefil možná i poloslepý vlk.
Tahle hra mě bavila. Koulovaná byla takovým útěkem z reality. Nevinná a za to velice zábavná. Za chvíli jsem se však unavil, smál jsem se a nemohl popadnout pořádně dech. "Tak jo, čas zase pokračovat. Ať jsme tam co nejdřív." Zastříhal jsem ušima a zhodnotil tak tuto situaci. Rozhlédl jsem se, abych našel správný směr a cestu, kterou se musíme vydat. Abychom do houbového bunkru dorazili co možná nejdříve.

// Elysejské pole, přes Kierb

Danie si to možná neuvědomovala, ale mohla být v obrovském nebezpečí. Co kdyby ty světlušky byly nějaké krvežíznivé? Nevylezla by jen s pocuchanou srstí, jako teď. Je pořád stejná. Uvědomil jsem si. Z našeho prvního setkání jsem věděl, že je to střela která nemá absolutně pud sebezáchovy. Ale možná jsem trochu doufal, že dospěje, ale nestalo se tak. "Co kdyby to nebyly jen obyčejné světlušky? Ale nějaké vážně zlé?" Zeptal jsem se jí. Vždyť šli úplně po mě! Ale to bylo asi tím, že Danii přinesli dárek. A já nedopatřením tak nějak tu jednu zašlápnul. Líbilo se mi nadšení vlčice. Když jsem věděl, že je v pořádku. Ale neztrácel jsem na obezřetnosti. Možná nás právě teď Smrt, či Život sleduje. A kdykoliv se ten roj může vrátit. Podle všeho ale Danie zabila královnu a z ní vypadl tenhle přívěšek. "Je takový fajně bledý." Zazubil jsem se, aniž bych si to uvědomoval. Líbil se mi ten odstín, něco mi říkalo, že jí to celkem sedí i k očím.
Vlčice ani chvíli neposeděla. Chtěla jít dál, proti tomu jsem absolutně nic neměl. Čím dřív budeme s pláně pryč, tím budeme jistější, že nás světlušky znova nenapadnou. "No jo, vyrážíme! Snad nás už žádný hmyz otravovat nebude. Neměl by náhodou v zimě spát?" Zaskočeně jsem se rozhlédl. Je fakt že v zimě jsem moc hmyzu neviděl. Takže musel být zalezlí někde pod zemí. Ale světlušky byly očividně někde jinde. "Tudy milá Danie!" A při tom jsem se rozešel přímým směrem k mému domovu. Hřálo mě u srdce, že jsem ho mohl konečně někomu ukázat. Danii se určitě bude líbit. "Můžeš aspoň pak ve smečce frajeřit." Zasmál jsem se a ještě jednou na ni mrknul.

// Přes Esíčka, Travnatý oceán