Gallirea - Příspěvky uživatele

Usmál jsem se na Kasiua vřelým úsměvem. "Nemusíte se bát, jenom v tom nejlepším," zazubil jsem se. A tak taky tomu bylo. Maple měla jenom jednoho syna, o kterém vyprávěla. A ten stál teď přede mnou. "Každý občas potřebujeme upustit páru, ale ti nejlepší se vrací zpátky domů," mrkl jsem na Kasia. Sarumen byl domovem spousty vlků a velká většina se vracela. Možná jsem malinko doufal, že se tady u hranic objeví i Danie. Tu jsem provázel velkou většinu jejího života.
Kasius se zeptal, jak dlouho tu žiju. Musel jsem se na něj podívat a chvíli jsem přemýšlel. Byl to syn Maple, moji Maple, když to tak sobecky řeknu. Nebyl nebo neexistoval žádný mezičas mezi tím. Povzdychl jsem si. "Na Galliree už nějaký ten rok jsem žil, zabydlel jsem se kousek odsud, v lese plném hub," řekl jsem. "Chvíli mi to trvalo, než jsem se rozhoupal pozdravit sousední smečku, sousedy, než jsem se seznámil s Maple," pokrčil jsem rameny. Hold trochu strašpytel, ale bylo mi tam v lese smutno. "Bude to asi rok, co se tady... udála katastrofa, ale... všechno dobře dopadlo! A od té doby jsem... se přidal? Nebo jak to říct, asi jsem se tu zabydlel," usmál jsem se na něj. "A snažím se tvé mamince co nejvíce pomáhat," pokrčil jsem rameny. Já jsem nebyl ten, kdo by měl říkat o nějaké známosti. A bylo to opravdu tak. Po útoku Styx jsem tady zůstal. Vynechal jsem ten detail, kdy za mnou Maple přiletěla. Zkrátka se něco stalo a já od té doby zůstal, takhle bych to asi nechal.
Na odpočinek jsem nabídl úkryt, i když byl plný novopečených vlčat. Kaisus byl nadšený, což mě překvapilo, vlastně mě tam i namířili. "Úkryt se Vám zalíbí," protože tam byla spousta zvědavých tváří. Jenomže v té chvílí nám zkřížila cestu Maple, srdce mi ihned začalo bít. Viděl jsem jejich shledání, jak se láskyplně objímali a já tam hrál vlastně... třetí housle. Jen jsem se usmíval, měl jsem neskutečnou radost za Maple. Šíleně se na tohle setkání těšila a já jí to přál. Nemohl jsem však ignorovat tu pichlavou bodlinu ve své hrudi. Tak kouzelné setkání se synem, kéž bych za to já mohl dát všechno co měl. Usmíval jsem se na ně. Kaisus dále vysvětloval, proč musel odejít a že se chce vrátit. Zhluboka jsem se nadechl. "Měl jsem to štěstí na něj narazit u hranic, je to prvotřídně vychovaný vlk," pochválil jsem Maple. Nebyl jsem si jistý, jestli mě vůbec vnímá. "Půjdu kousek dál, určitě si máte co říct," řekl jsem spíše potichu. Maple jsem obdaroval úsměvem a pak se otočil a odkráčel si kousek dál. Určitě to ocení, než nějaké čumila kousek bokem. Povzdychl jsem si. Kéž bych takové setkání jednou měl i se svým synem. Otočil jsem se a radoval se za Maple, ale takový ten malinkatý majáček, který říkal, že by se jednou mohl vrátit i můj syn Tristan tam byl. Dám jim prostor. Kasius vysvětloval v první chvíli co mohl, bylo mi blbé to poslouchat. Raději jsem se zabořil do vlastních myšlenek. Takové setkání bude jednou setkat i mě. S úsměvem jsem si povzdychl a vzdálil se, abych jim dopřál prostor.

Březen 1/10

Bloudění v lese už trvalo opravdu dlouho. Co na tom bylo ale příjemné? Že jaro začínalo pomalu vzkvétat, což jsem byl opravdu rád. Když jsem se nadechl, jaro jsem pomalu cítil. Neskutečně jsem se na to těšil. Po té bolavé a náročné zimě to byla příjemná změna. Rozhodl jsem se, že letošní jaro bude jiné. Víc jsem se chtěl zapojovat do dění smečky. Navíc teď, když většina byla někde pryč. Takže jsem cítil zodpovědnost a chtěl pomoci i Maple se vším, co byla potřeba. Nechtěl jsem být nějaký starý a zrezlý pukavec a příživník. Tohle naivní období jsem měl už naštěstí za sebou.
Procházel jsem zrovna kolem osady, kterou bych mohl nazvat jako smrkové království, těch jehličnanů tady bylo habaděj. Měl jsem jehličnany rád, neskutečně krásně některé voněli. V tomhle by mi určitě poradil Regis, jak se který jmenuje. A jak se vlastně jmenuje ten, co mi ze všech nejvíce voní. A tak jsem si dal příslib, Regisovi jsem slíbil, že se tam na jaře, nebo v létě ukážu a pomůžu mi. A u toho se nechám poučit o dalších možných rostlinách a bylinkách. A můžeme do toho jisto jistě hodit i nějaké ty stromy, i z nich bude určitě něco užitečného.

Dostalo se mi přátelské odezvy, za což jsem byl opravdu moc rád. Mé celkově objemné tělo zaujalo posed, který by se spíše možná dal srovnat ležérnímu posedu, ale... co s tímhle tělem se dalo dělat? Do malé krabice by jste ho jenom tak nedali. Vlk se tvářil přátelsky, veškeré gesta tomu také tak naznačovali. Když se představil na chvíli jsem zůstal jenom hledět. Kasius. Zopakoval jsem si v duchu. Díval jsem se na něj a i když jsem ho viděl poprvé, to jméno už jsem slyšel. A slyšel jsem ho z úst někoho, na kom mi velice záleželo. Tudíž to znamenalo jediné. To je syn Maple. Problesklo mi hlavou okamžitě. Taktéž mi to vysvětlit, vracel se domů. Maple bude nadšená! Myšlenka mi prolétla hlavou tak rychle, že jsem si nemohl pomoct. Kdybych mohl, teď hned za ní zaběhnu a budu skákat radostí, že jí to řeknu. Nebo bych ho k ní rovnou zavedl. "Dobrodružství jsou skvělá, ale mít se kam vracet, to je věc navíc," zazubil jsem se. "Samozřejmě jste tady vítaný drahý Kasiusi," usmál jsem se na něj vřele. "Maple bude nadšená, až Vás uvidí. Hodně mi o Vás vyprávěla," přiznal jsem s úsměvem.
Ale kde je všechno moje vychování? Kasius si potřeboval odpočinout. Měl za sebou určitě dlouhou cestu plnou trnů a já ho tady zpovídám přímo na hranici! Ach, jak neslýchané! Co jsem to za hostitele?! "Vaše maminka momentálně vyřizuje také jednoho bývalého člena, ale myslím si, že už by to brzy mělo být vyřízené," vysvětlil jsem s úsměvem. Většina smečky teď byla ovšem pryč, takže jsme měli soukromí. Se Zed to už trvalo dlouho a náš společný čas tak musel i nadále počkat. Tohle byla samozřejmě mnohem důležitější chvíle. "Jistě, pojďte, však jste tu doma," vybídl jsem Kasiuse ať jdeme trochu do lesa. Tam bylo přece jenom příjemněji a tepleji. Ovšem stále nám tady panoval malý obláček nejasností. "Mile rád bych Vás vzal do úkrytu, ovšem bojím se, že tam si plně neodpočinete. Máme tady pár čerstvě nových přírůstků, kteří momentálně okupují úkryt. Ale pokud Vám to nevadí, můžeme tam klidně zamířit? Jinak i v lese je tu spousta míst, k odpočinku," Začal jsem ihned vybízet, jak bývalo mým zvykem. "Nebo můžeme zamířit za Maple, je kousek odsud, záleží jak moc se na to cítíte?" Zeptal jsem se vlka. Opravdu jsem ho nechtěl více zatěžovat, měl za sebou určitě dlouhou cestu. Maple určitě už bude brzy končit, takže pokud by se Kaisus rozhodl jít přímo za ní, byla by nadšením bez sebe. Ale nechtěl jsem ho přemlouvat, i když překypoval energií, nebo alespoň přátelsky se tvářil, nechal jsem to na něm. Pomalu jsem mířil směrem k úkrytu, neboť kousek od něj byla Maple se Zed.

Noc se pomalu dostávala ke svému konci a začalo svítání. Zvedl jsem hlavu a chvíli pozoroval, jak se všechno probouzí k životu. Černobílý pohled, který se mi naskytl byl opravdu kouzelný. Zhluboka jsem se nadechl a přišlo mi, že už cítím náznaky jara. S každým dnem sníh ztrácel na své síle a co nevidět se všechno bude rodit. Pohodil jsem při tom dlouhým ocasem a vydal se vstříc stezce. Pomalu jsem šoupal nohama a rozhlížel se, když mě můj nos upozornil na nově příchozího. Ale to je milé, projelo mi hlavou.
Kontroloval jsem, zda-li je Maple stále se Zed, zdá se že ano. Tak mu půjdu dělat společnost. Napadlo mě. Upravil jsem si kývnutím hlavy svůj klobouk a vydal se k hranicím. Za chvíli jsem už viděl tmavého vlčka posedávat u hranic. "Přeji dobré ráno," pozdravil jsem s úsměvem. V rychlosti jsem si ho prohlédl, mě bohužel nijak známý nebyl. Ale jako vždy jsem měl svůj šarm a přátelský tón, jak už bývalo mým zvykem. "Dovolte mi Vás přivítat na území Sarumenské smečky, mé jméno je Tonres," představil jsem se mu s úsměvem a posadil se naproti vlkovi. "Jak Vám mohu pomoci?" Nabídl jsem se hned a čekal, jak na mě nově příchozí vlk zareaguje.

Ospalým krokem jsem pokračoval dál. Cítil jsem, že když se přikradla noc, nejraději bych si šel lehnout. Ale nechtěl jsem v lese nechávat Maple, i když zkontrolovat to v úkrytu bylo lákavé. Jak je na tom Jasnava a zda-li vlčata rostou do krásy. Ale neozýval se žádný křik, ani povyk, takže jsem odhadoval, že je vše na správném místě. Zima je skoro za námi. Usmál jsem se. Nic vážného se tu nedělo, žádné drama, jako to bylo vloni, když les navštívila ta zmije Styx. Byl jsem rád, že se to obešlo bez větších dramat.
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na noční oblohu. Byla posetá hvězdami, což bylo kouzelné. Vždy se mi ty tečky na tmavé obloze líbily. Chvíli jsem v nich hledal nějaké obrazce, občas mi vystouplejší hvězdy ukázaly nějaký obrázek. Ten jeden mi přišel jako kreatura, trochu jsem zůstal zděšen. Ale opravdu to vypadalo jako nějaká obluda se spousty ocasy, nebo nohama. Naklonil jsem hlavu na stranu a hned to vypadalo jinak. Přišlo mi to tak dávno, co jsem naposledy sledoval hvězdy. S primitivním nádechem jsem se musel zasmát. Přišel jsem si totiž teď jako nějaký stařec, co kouká na hvězdy a hledá v nich odpovědi na svůj život. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se rozešel dál. Nožičky potřebovaly pořádně prokrvit, abych zapomněl na tu únavu, co ve mě dřímala. Nikdy jsem toho díky své spánkové poruše nenaspal, ovšem už jsem si zvykl. Krátký spánek si můžu dopřát kdykoliv, ale v noci jsem zákonitě moc nespal, i když k tomu byla ideální atmosféra. Raději jsem na spaní preferoval den.

Byla celkem příjemná noc, i když mi šla pára z tlamy, viděl jsem ten posun. Sníh pomalu klesal, sice to nebylo kdo ví co, ale dal se na ústup. To mě opravdu potěšilo, pohodil jsem dlouhým ocasem a zvedl při tom pořádně hlavu. Zamrkal jsem a povytáhl si klobouk na hlavě. Pomalu jsem se rozešle cestičkou, která se mi přikradla do cesty. I když sníh pomalu tál, cítil jsem, že se mi něco zabodlo do tlapy. Nejspíše šlo o větvičku. Na malý moment jsem ucítil ve své noze kulhání, ale jen na pár kroků, zastavil jsem se, abych to zkontroloval. Zvedl jsem tlapu, abych se na to podíval, opravdu se mi zabodla větvička do tlapky. Zakousl jsem se do ní, abych to vytáhl. Bylo to tak nepříjemné, jako blecha v kožichu.
Oklepal jsem se, mohlo to mít nějaký hrot, ale když jsem pokračoval dál, cítil jsem že je vše tak jak má být. Nikde nic. Zdá se že to hnije někde v okolí, ne v moji tlapě. Ten zápach šel pod vrstvu sněhu. Opět jsem ucítil svoji magii, ke které jsem neměl vztah. Tlapa se dala zase do pohybu. Možná jsem mohl děkovat svojí magii, nebo to byla prostě jenom náhoda, že se nic nikde vážně nezabodlo.
Procházel jsem lesem dál, bylo to zvláštní. Les byl vždy plný vlků, ale teď tu z velké části panoval klid. Ani kozel by tady nenarušil to ticho. Jeho hekání by očividně nestálo za moc. A tak jsem se procházel dál. Stále jsem měl v nose vůni Maple, tak sladkou, tak úchvatnou. Měl jsem tendenci, že bych si udělal cestu za ní a za nimi, jakože za Zed. Ale stále jsem se držel v pozadí. I jablko, které bude stát jako kůl v plotě si někdo všimne. Kroužil jsem kolem Maple a Zed jako vosa, která se chystala do úlu, ale z velmi dobrého důvodu.

S Nicosem se nám podařilo obnovit hranice, ovšem mladý vlček byl ještě plný energie. Rozhodl se to obejít i v okolí, aby se ujistil, že je vše tak jak má být. "Dobře, buďte opatrný," usmál jsem se na něj. Také jsem býval takový, chtěl co nejvíce pomáhat a dělal i práci navíc. S postupem času jsem to dělal pořád, ale teď jsem byl spíše ten, co dohlížel. Občas jsem se cítil hold už unavený. Nehledě na to, že tahle zima mi dávala opravdu hodně zabrat.
Pomalu jsem se vydal lesem, proplétal se mezi stromy a ocitl se zase sám. Napadlo mě jít zkontrolovat Jasnavu, ale ta měla určitě o zábavu postaráno. Během chvíle začínali pachy vlků mizet. Překvapeně jsem zamrkal, jeden tu však stále zůstával, Maple. Na oko jsem se usmál a i když mě ihned napadlo, že bych za ní mohl zajít a překvapit ji, nakonec jsem to zavrhl. Teď měla prostor na to udělat všechny věci kolem smečky, nemohl jsem jí být pořád za zadkem. I když bych tam byl opravdu hodně rád. Zavrtěl jsem při tom ocasem ze strany na stranu, ale nechal jsem si zajít chuť a spolknul zpátky sliny. Opět jsem ucítil ten nepříjemný pocit mrtvé zvěře skryté pod sněhem. V poslední době se mi to stávalo docela často. Zastříhal jsem ušima. Co mi to ten Život daroval? Zamyslel jsem se. Určitě bych si dokázal představit něco lepšího, než cítit zrovna tohle. Ale chtěl jsem to prozkoumat víc do hloubky. Ovšem moc živo tu teď nebylo, cítil jsem ve větším případě jenom smrt skrytou pod bílým pláštěm.

1.3. 2025 - značkování Sarumen, Tonres https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd&r=1#post-234936
Další značkování: 1.5.2025

Značkování

Nabídl jsem Nicosovi, ať je s nimi u toho přijímání, ovšem odmítl. Nechá to na nich, což jsem chápal, možná budou spolu chtít něco probrat. A bylo by nejspíš nevhodné, aby u toho zacláněl někdo jako já, nebo Nicos. A navíc měli jsme tolik času, že se za nimi můžeme zastavit, až to všechno vyřeší. Stejně jsem na ty Zed zvědavý, zajímal jsem se. Opravdu jsem byl taková stará škola, co se pořád učila novým věcem.
Pohodil jsem dlouhým ocasem a podíval se na Nicose. "Zdá se, že vám společnost vyhovuje, co? To máme asi společné," zasmál jsem se. Měl jsem rád společnost, Sarumen se rok od roku zvětšoval. Bylo to až neuvěřitelné, co všechno Maple vlastně zvládá. "Tohle jaro bude určitě perfektní, plné života," zazubil jsem se. A to hlavně díky Jasnavě, protože nás obdarovala hned třemi novými členy. Nicos byl zvědavý, jací asi budou. Zamyslel jsem se. Jejich otce jsem neznal, kdo ví jaký může být. "Řekl bych, že z velké části budou určitě tak kouzelní, jako naše drahá Jasnava," takže o zábavu bude postaráno. Jen je hlídat, učit je novým věcem. A vybrala si naprosto ideální čas. Jakmile už se budou mít k světu a životu, už tu bude jaro. A můžeme je brát například na nějaké ty výlety. Jasnava určitě bude ráda, když si od nich na chvíli odpočine. Už teď to pro ni bylo opravdu náročné období.
Když ovšem Nicos mluvil o rozrůstající se smečce, uvědomil jsem si, že jsem s Maple byl dlouho pryč. A teď měla povinností až až. "Nejspíš trochu pomůžu Maple, zdá se že je v jednom kole, projdu hranice, případně je obnovím, přidáte se?" Nabídl jsem Nicosovi s úsměvem. Ve dvou nám to půjde určitě lépe. Hranice byly opravdu velké a jelikož byla ještě tak velká zima, procházka nám udělá dobře. Než tady stát a čekat, co vlastně přijde.
A tak jsem se vydal směrem k hranicím. Zdá se, že pachy opravdu trochu opadly. Byl by hřích to nechat na Maple, přece jenom teď toho měla hodně. Netušil jsem vlastně ani, kdo jsou další ochránci, co by si měli na hranice dávat pozor. Ale neměl jsem jim to za zlé, byl jsem tu já a Nicos. A navíc jsem stejně neměl do čeho píchnout. Nemohl jsem pořád běhat za Maple, i když bych moc rád. Tímhle jí určitě pomůžeme a ona se může soustředit na to, co potřebuje. Otíral jsem se o stromy, občas jsem tam zanechal jiný poklad. Jen aby pach smečky nebyl zcela nehlídaný. Uteklo to ve výsledku celkem rychle. Nicos byl skvělá společnost. "Máte nějaké sny? Třeba... něco se naučit? Něčeho dosáhnout? Pamatuji si, že Vaše sestra Danie byla opravdový snílek, co toužila poznat svět," zeptal jsem se Nicose s úsměvem. Nicose jsem také rád poznával, oproti Danii byl zcela jiný, klidnější, nebo se mi to jenom zdálo? Možná jsem už jenom stárl, ale taková ta pohodinda mi vyhovovala. Pokračoval jsem dál, než jsme se dostali zpátky k místu, kde jsme vlastně začali. Hranice byly obnoveny, smečka zase v plné síle.

Snažili jsme se s Maple pochopit situaci, zdá se že to klaplo. Já jsem pak v rychlosti obeznámil to, co se dělo v úkrytu. Maple vypadala překvapeně, ale kdo by v tuhle chvíli také nebyl? "Neřekl bych to lépe," usmál jsem se na Maple. Jasnavu jsem již ujišťoval o tom, že má moji plnou pozornost, kdyby náhodou, ale vlastně jsem mluvil celkově i o smečce, že jí bude k tlapce. Ale možná jen proto, že jsem tušil že to takhle dopadne. Představil jsem i tři nové přírůstky do naší Sarumenské rodinky. Maple se při tom rozplývala a já se nemohl vynadívat. Vlastně jsem na ty vlčata hleděl stejně, jako ona si je teď představovala. "Lépe bych to neřekl, vlastně když je viděla, hned věděla jak se budou jmenovat," usmál jsem se nad tím. Hned na to jsem si uvědomil, že na Maple až příliš moc zírám. Ona to možná cítila také, neboť se hned pomalu pakovala. Chtěla to se Zed ihned vyřešit a pak se vydat do úkrytu. "Klidně, budu někde tady kolem ať nezacláním," pokrčil jsem rameny a při tom se usmál. Vyprovodil jsem jí pohledem.
Zůstal jsem ještě chvíli stát, spravil jsem si klobouk na hlavě. "Klidně mě tu nechte a běžte za nimi," vybídl jsem Nicose s úsměvem. "Určitě Vám zvědavost nedá, když jsou to vaši známí, já se s nimi setkám později." Zazubil jsem se. Nechtěl jsem tady Nicose držet. "Přece jenom znovushledání, u toho tam nechci úplně zaclánět, ale už se těším až je poznám. Určitě je za mnou někdy přiveďte," zazubil jsem se. Opravdu jsem byl zvědavý, jaký Zed vlastně jsou.

Nicos mluvil o svém známém, nebo staronovým členem. Nadšeně jsem ho poslouchal, zdá se že spolu něco prožili. Což bylo hrozně fajn, navíc když se vrátili společně, nebylo o čem debatovat. Maple vypadala nadšeně z toho, že jsou zpátky. Ovšem zarazila se na tom oslovení, Nicos to vysvětlil tak, že se Zed označuje v množném čísle. Lehce jsem naklonil hlavu na stranu a podíval se na Maple. Páni. Povzdychl jsem si. Rozhodně jsem byl překvapený, ale zároveň se mi líbila originalita. "Páni, pak se těšíme až je uvidíme, že jo?" Mrkl jsem na Maple. Je dost možné, že se v tom budu ztrácet a ne vždy úplně dobře to odhadnu. Ale rozhodně jsem se chtěl snažit, rozhodně jsem neměl v povaze nikoho urážet. Přece já všem vykal, takže tohle určitě také zvládnu. Možná mě budou muset Zed sem tam opravit, ale doufal jsem, že si to nebudou brát osobně.
Nicos mi pak pověděl o ostrově, že se bude muset zeptat Vydry, už si přesně nepamatoval kde je. "To budu moc rád!" Zazubil jsem se. Právě teď jsem si na seznam přání připsal i setkání s tou Vydrou. To musela být také dáma, ale tady mě už nic očividně nepřekvapí.
Pak jsem dostal prostor i já. Chvíli jsem jenom koukal na Maple a nemohl se vynadívat. Pak jsem si uvědomil, že tu vlastně panovalo trochu ticho. Takže jsem střelil pohledem na Nicose, pak zpátky na Maple. "Šmankote!" Vyhrkl jsem a zatvářil se překvapeně. Hned na to jsem se ale začal smát. "Málem bych zapomněl," stačilo se jen na Maple podívat a já bych zkrátka zapomněl, proč jsem vlastně s Nicosem šel. Starý pobudo, povzdychl jsem si v duchu. "Máme vlastně novinku," řekl jsem a při tom se usmál. "Sarumen má tři nové přírůstky. S Rue jsme pomáhali před malou chvíli u porodu. Naše novopečená maminka Jasnava je v pořádku a raduje se z nových přírůstků. Bude ráda, když se na ně později zajdeš podívat," mrkl jsem na Jasnavu. Pak jsem se na malou chvíli podíval na Nicose a bylo vidět, že mi to šrotovalo v hlavě. "Jmenují se Kulihrášek, Mrakošlap a... Hvězdopravec? Jestli si dobře pamatuji?" Zamyslel jsem se. Ale snad ano, na jména jsem měl dobrého pamatováka. "Tatínek asi úplně na místě nebude, ale ujistil jsem ji, že jí se vším pomůžeme," kdo ví jak to bude. Netušil jsem kdo to je, Jasnava mi řekla jenom něco málo, nechtěl jsem to z ní dolovat, když to bylo vlastně jenom potkání. Nemohl jsem odhadovat, jak se zachová, až se o tom dozví, nebo jestli se vůbec dozví. Ale kdo ví Maple třeba řekne víc, vlčice s vlčicí... bude to pro ni možná jednodušší se svěřit.

Nicos vyprávěl, jak se měl minulou zimu. Byla také krutá, dokonce byl uvězněný v lese na severu, čemuž jsem rozhodně věřil. Teď bylo to počasí takové všelijaké, mohli jsme být rádi, že jsme tentokrát tady. Dá se říct, že všude nějak bylo, ale doma je doma. A zimu před tím dokonce strávili na ostrově, kde bylo teplo. Překvapeně jsem se na Nicose podíval, když řekl že je tam zavedla vydra. Jo, už jsem se seznámil s vícero tvory, to mě zase tak nepřekvapovalo, spíše ten ostrov. "Ostrov kde je teplo i v zimě? Páni, ten mi musíte někdy ukázat," usmál jsem se na něj. Opravdu bych se na takový ostrov rád podíval. Klidně i v létě, na ostrově jsem snad nikdy ani nebyl. Takže jsem si to mohl přidat možná na seznam přání.
Maple nás už s úsměvem vítala. Zůstal jsem stát a trochu si poupravil svůj klobouk. Zeptal jsem se, jestli tady nepřekážím a Nicos to hodil za hlavu, tudíž jsem mohl zůstat a poslouchat. Maple se hned chytla, věděla o koho jde. Já se snad s nimi setkám později. Maple se tam už nadšeně chystala, když v tom jí něco zarazilo. Možná jich je víc? Napadlo mě. Ale sám jsem z toho byl paf, ale samozřejmě jsem byl zvědavý. Zdá se že Nicos se v tom orientoval naprosto perfektně, takže nás může řádně zaškolit. Dobří holuby se vracejí, tak se to říká ne? Napadlo mě, byly to vůbec holuby? Měl jsem z toho trochu holubník, ale tak či tak to byla skvělá zpráva. Podíval jsem se na Nicose a čekal, až to vysvětlí.

// Úkryt

Nicos byl vždy slušný a všechny vřele přivítal v Sarumenu. Byla to krásná chvíle, sice trvala jen chvíli ale ne každý se chtěl stát... ihned součástí toho, co se tam před chvílí stalo. Navíc vlčata byla ještě malá, na to aby s nimi byla nějaká zábava. A Jasnava si musela odpočinout, takže možná uvítá, že jsme z úkrytu odešli. Nicos upozornil, že se venku žení všichni čerti, povzdychl jsem si. "Vypadá to tak, s Maple jsme trochu cestovali na začátku zimy, ale... ale tohle jsem nečekal," polkl jsem. Stačilo pár dní a strhla se doslova pohroma.
Vylezl jsem z úkrytu a ihned to ucítil. Bolest na plicích, dým z tlamy. Rozhodně to nebylo něco, po čem bych prahnul. I přes to že mi Život daroval velice chlupatý kožich, cítil jsem tu zimu. Mířil jsem za Maple, cítil jsem ji a nebyla daleko. "A co se dělo minulou zimu, smím-li se ptát?" Usmál jsem se na Nicose. "Nějaké pestré zážitky?" Usmál jsem se na Nicose. Já sám jich pár měl, byly zrovna tady... se Styx. Ale tyhle myšlenky jsem ihned zahnal. Nechtěl jsem dávat jakýkoliv prostor té vlčici, která tady způsobila tolik bolesti.
Procházeli jsme v té sněžné krajině a za chvíli jsem uviděl hnědý kožíšek, který tu byl. Zdá se, že sleduje blaho naší smečky. V té chvíli jsem uslyšel i vytí Wolfganie, která se vracela domů. Měl bych jít i za ní. Pomyslel jsem si a při tom polkl. Ale teď jsme měli důležitější věci na práci. "Má drahá," houkl jsem zpovzdálí. "Neseme tady s chrabrým Nicosem nějaké ty zprávy," houkl jsem zpovzdálí. "Smím u toho být? Jinak se vzdálím," zeptal jsem se Nicose a nechal mu tak prostor, netušil jsem o čem chce s Maple mluvit. Tak jsem jim chtěl dopřát i soukromí a zprávu o Jasnavě jí sdělím později, až skončí.

Bylo to za námi, teď jsme se mohli radovat. Vlčata byla v pořádku. Sledoval jsem i Rue, zdá se že byla u porodu poprvé, určitě to muselo být naučné. Ale Jasnava to zvládla s úplným přehledem. A pak začala přemýšlet nad jmény. Nechal jsem Jasnavu a nijak se do toho nezapojoval. Hrozně se mi líbilo, jak si pohrává s myšlenkami a skládá jména. "Tak vítejte na světě," usmál jsem se na ně. "Vybrala jste krásné jména," pochválil jsem s úsměvem. Pro ni to bylo určitě neskutečně krásné období. Tohle je dobré znamení, určitě to teď bude jenom lepší a lepší. Těšil jsem se, až se mládež trochu nebere síly, stejně tak i maminka. A budou společně zkoumat svět, uteče to jisto jistě jako voda.
A venku byla očividně také zima, protože se to tu začalo pomalu a jistě plnit. Jako první sem přišel Nicos, kterého jsem ihned poznal. Zasmál jsem se, protože tímhle příchodem mi hrozně připomněl jeho sestru Danii. Geny se nejspíš nikdy nezapřou. "Zdravím Nicosi," usmál jsem se, byl očividně zvědavý, ale sháněl se po Maple. Rue se rychle představila, stále mi přišla taková zdrženlivá, určitě by se jí hodilo se trochu více uvolnit. Ale nechal jsem to na ni. O Maple nevěděla a stejně tak i Jasnava, ta hrdě představila své potomky. "Maple jsem nechal někde v lese," podotkl jsem a při tom se pomalu zvedl na nohy. Jasnava si dělala starosti, že by o nich Maple nejspíš měla vědět. "Rád půjdu s Vámi, Nicosi, a pokud drahá Jasnavo dovolíte, obeznámím jí se situací. Vy odpočívejte, venku stejně není o co stát. Určitě se za Vámi v brzké době vydá, jakmile jí tu radostnou novinku sdělíme," nabídl jsem se vřele. Určitě potřebovala odpočinout. Porod musí být sám o sobě náročný. A od vlčat se stejně vzdalovat nemůže. A vytáhnout je ven by znamenalo, že by z nich byli tři rampouchy a to jsme rozhodně nechtěli.
Do úkrytu se vsunula i Světluška, s úsměvem jsem na ni kývl, ale zamířil si to ještě rychle do místnosti Alf. Maple se snad zlobit nebude. Doufal jsem, chytl jsem jednu z jejích kožešin a vytáhl jí za Jasnavou. "Ještě jedna suchá," pokrčil jsem rameny. Hold syndrom věčného starostlivého strejdy se ve mě nezapře. "Můžeme?" Mrkl jsem na Nicose a pak se pomalu vydával do té kruté zimy.

// Sarumen

Dělal jsem si starosti, ještě aby. Byli očividně oprávněn. Tvrdila, že jí probudil vichr venku, ale já jsem vnitřně tušil, že se něco chystá. Povzdychl jsem si, ale i tak jsem zůstal vzhůru po boku Jasnavy, ale i Rue. I ta si dělala starosti, bílá vlčice ale začínala trochu tropit paniku. Ujistil jsem jí, že je všechno v pohodě. Když se Jasnava ujišťovala, že zůstaneme podíval jsem se na Rue. Možná jsem vnitřně doufal, že bude chtít, ať zůstane Rue. Ale nebylo tomu tak. Zdá se, že jsem byl zdejším hromosvodem. "Jasně, že zůstaneme," ujistil jsem svou drahou kamarádku s úsměvem. "Možná budeme potřebovat nějaké suché kožešiny, Maple nějaké má v místnosti, jestli Vás drahá Rue můžu poprosit?" Zeptal jsem se a vybídl jsem, ať Rue zajde do místnosti alf. Vždy bylo dobré zůstat připraven.
Během té malinké chvíle, než se vrátila Rue jsem se přesunul k Jasnavě. "Zůstaňte v klidu ano?" usmál jsem se na Jasnavu. "Dýcháme společně ano? Hluboké nádechy," vybízel jsem a sám to produkoval. Možná i kvůli sobě, abych se úplně nesesypal. Ale i pro mě to bylo náročné, nedokázal jsem si představit, co představuje Jasnava. Zůstával jsem vedle ní, společně jsme dýchali celou tu dobu. Možná jsem chytl kousanec, nebo... aspoň tlapku, tu jsem samozřejmě jako správný chlap držel! Jsme v tom společně! Po několika hodinách...
"Stojí to za to, už to bude!" Usmál jsem se na Jasnavu, pro mě to bylo stejně tak těžké. Nikdy by mě nenapadlo, že u něčeho takového ještě budu. Ale tvářil jsem se, že vím o co jde. Jo, porod jsem už viděl ovšem... zažívat ho, bylo jako kdybych tu byl poprvé. Jakmile přišla hodina H, bylo to tady. Nijak jsem do toho nezasahoval, to byla preference maminky. A jakmile se ze sebe vyplodila vlčata, usmál jsem se. Sice jsem měl strašáka v hlavě, ale slyšel jsem že vlčata dýchají. Díky bohům. Povzdychl jsem si. Další tragédii bych už nesnesl. "Ještě jeden nádech a výdech," mrkl jsem na Jasnavu. "A pak už přichází jenom gratulace, zvládla jste to jako bohyně," usmál jsem se na ni. Ještě že tak, nevím co bych si počal, kdyby... ani jsem to nechtěl domyslet. Viděl jsem Jasnavu a její vlčata a bylo to kouzelné. "Gratuluji Jasnavo," usmál jsem se na ni a při tom jsem se jí lehce otřel o tvář jako gratulaci. "Jsou úžasní," podíval jsem se na ně. Už se sbíhali k matce a jejímu mléku. "Kouzelní jsou," vzdychl jsem znovu. "A možná by to chtělo nějaké to jméno?" Zeptal jsem se galantně, ale nemohl se na ne vynadívat.