Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu jsem otevřel oči a vykouknul z provizorního úkrytu. Sem tam jsem se rozhlédl, než jsem si úplně zvykl na světlo. Najednou jsem si ale něco uvědomil, nebylo až takové světlo, které bych očekával ode dne. Sice jsem byl barvoslepý, ale odstíny jsem uměl odhadnout perfektně. Zvláštní počasí. Uvědomil jsem si po chvíli. Pomalu jsem se zvedl a protáhl. Cítil jsem, jak mi páteř lehce zakřupala, ztuhlé svaly přišli hned posléze. Byl jsem celkově celý bolavý, spánek mi nikdy dostatečně nepomáhal, ale to už byl můj úděl. Zastříhal jsem ušima a pomalu se rozešel lesem. Les doslova plakal, dožadoval se pozornosti, jako zdejší obloha. Byla tmavá, honily se tam zlé mračna.
Prolézal jsem mezi stromy a uvědomoval si, že ryba nebyl zrovna velký oběd. Bylo zapotřebí se porozhlédnout po něčem větším. A v tomhle nečase mi to byl čert dlužen. Termiti mi hodili klín do mého plánu, touhle dobou jsem už mohl mít slušné zásoby. Zamyslel jsem se a povzdychl. Nevěšel jsem ale hlavu moc nízko, spíše jsem zamířil někde k hranicím, abych se rozhodl, kam se pro potravu vydám. Bylo by fajn ulovit něco většího než hlodavce, kterých tenhle les byl zcela plný. A tak jsem se pomalu vydal pryč z lesa. Byl to takový úkryt před deštěm, ale ne zcela dostatečný. A jíst se přece jenom muselo.

// Tanebrae

// Houbový bunkr

Vyklouzl jsem ven. Už u vchodu mě přivítalo bahno a mokro. Když jsem zvedl zrak, uši mě opravdu nešálili, stále pršelo. Povzdychl jsem si. Svíral jsem v tlamě kosti zajíce, které potřebovali zakopat. A tak jsem se vydal hledat nějaké vhodné místo na místní pohřebiště. Ve světě je tolik špatnosti, kéž by tenhle les někdy sloužil jako zdroj pozitivní energie. Ale jelikož obloha právě teď plakala, nemohl jsem si vybrat horší chvíli.
Po několika metrech jsem se zastavil. Bylo tu prázdno, sem tam spadlá větev, takže jsem to odhadl na ideální místo. Začal jsem hrabat díru, abych do ní mohl později kosti dát. Půda byla mokrá a měkká, takže se mi bláto lepilo na tlapky. Ale to mi nijak nevadilo, v tomhle počasí je to nejspíš zcela přirozené. Hrabal jsem, dokud díra nebyla úctyhodně hluboká. Pak jsem tam dal kosti a zasypal to zpátky. Půda už tam čvachtala a zanechávala po sobě stopy, že tam někdo hrabal.
Pořádně jsem to udusal a pak jsem se otočil a zamířil hledat nějaký úkryt pod stromy. Stromů tu byla spousta, ale ještě nebyla zcela zregenerovaná. Listy zatím moc nerostli, takže šlo spíše jen o holý strop. Našel jsem si místo pod několika spadlými větvemi. Nechtěl jsem zůstávat v tmavém úkrytu, když jsem mohl být takhle hezky na čerstvém vzduchu, až na ten déšť. Položil jsem si hlavu na tlapku a sledoval co je přede mnou.

289

Přerušovaný spánek nebylo u mě nic nového. Jen jsem zvedl zrak a snažil se zjistit, kde vlastně jsem. Byl jsem ještě stále ve svém úkrytu, který by potřeboval zútulnit. Dal jsem si to jako takový úkol, než sem přijde Danie, budu muset sehnat nějaké ty kožešiny. Zatím tady smrděla ale jen rybina, což nebyl zrovna odér, po kterém bych prahnul, ale nevadil mi. Pomalu jsem se zvednul a začal prohledávat úkryt. Chtěl jsem najít ještě nějaké vymoženosti, jak bych to tady zlepšil. Vždy se dá totiž něco zlepšit, jen to chce kuráž.
Po několika minutách, kdy jsem si aspoň uklidil hlínu, která tu přebývala jsem se oklepal. Podíval jsem se směrem k východu. Venku to stále tancovalo deštěm. Já ještě ani zdaleka nebyl suchý, ale stále mě to táhlo ven. Vždyť už je tu jaro a mě by měl zastavit nějaký déšť? Nemožné. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se k němu rozešel. Do tlamy jsem u východu vzal kosti ze zajíce, které Danie nechala. Měl jsem v úmyslu je zakopat někde dál od úkrytu. Já na kosti zrovna moc nebyl, měl jsem na to citlivější chrup.
Jakmile jsem je držel, zamířil jsem tedy do hlubin lesa. Kdo ví, co mi dneska přinese, třeba zase nějaké dobrodružství. Nebo jen lehárko uprostřed deště?

// Houbový ráj

Byl to jako zlý sen, když jsem se prodíral dnešním škaredým dnem. Mohl jsem si vybrat zcela jinou cestu, ale i v tomhle neduhu jsem se chtěl podívat na místo, kde jsem delší dobu nebyl. Loudavým krokem jsem se snažil natahovat čas. Stékala po mě voda, déšť byl neústupný, zkrátka a dobře jaro se blížilo v plné zbroji. I když jsem se loudal, zbystřil jsem, zvedl svůj našedlý zrak a snažil se mezi kapkami deště něco vidět. Teď se mi něco mihlo přímo před očima, překvapeně jsem zamrkal. Lozil jsem tady občas z nudy, nebo ze zvědavosti? I tak by se to dalo nazvat, ale nepopíral jsem to. Ostatně, už jsem tady byl a ne prvně, zdálo se že svišti si hráli na svém hřišti i v tento čas.
Sledoval jsem je nejdříve z dálky a pak jsem šel blíže, nejspíš jim v tom rachotu chvíli zabere, než mě zbystří, čehož jsem chtěl využít. Tlapu jsem pokládal jednu za druhou, mohutné tělo i nadále hrálo do mých křivek. Kousl jsem se do jazyka, když jsem přišel k perfektně upravenému trávníku. Určitě bych dal krk za to, že ti svišti mají nějakou vymoženost, čím ten trávník každý den sečou. Ustoupil jsem, neboť jsem už byl za vlajkou a to už mě svišti zbystřili. Ihned jsem zavrtěl ocasem a nahodil pohodovou a milou tvář. "Řekněme, že Vás zdravím!" Mžouravě jsem se snažil vidět, kolik svišťů tady je. Bylo jich tu až až, takže byly v přesile, jako vždy a pořád. Drzoun jeden si to ke mě nakráčel a začal mi něco vysvětlovat svou vlastní řečí, nehledě na to že k tomu použil jakoukoliv packu.
Uklonil jsem se, abych byl v podobné výšce jako oni, ale i kdybych si lehl, nejspíš bych je převyšoval. Lísavě jsem se snažil dostat do přízně, ale byl jsem velmi rychle zamítnut jednoduchým svištím gestem. Mrknul jsem, ale ani to nepomohlo. "Omluvte mou nedbalost, déšť mě svedl z cesty, nenechte se rušit." Tak nic, dneska to zase nevyšlo. Ostatně já je ale jednou dostanu, pochopím jejich hru a přidám se k nim. Musel jsem si to slíbit, jako vždy když jsem tu byl.

288
// Houbový ráj

Našel jsem ten otvor, který mě dělil od lesa. Ihned jsem tam bez problémů vklouznul, hlavu musel dát před prahem mírně dolů, abych se vůbec vešel. Pak mě cestička vedla dolů, spokojeně jsem ťapkal po měkkém mechu. Úkryt tady byl v takovém stavu, v jakém jsem ho nechal. Neměl jsem tu zatím žádné velké kožešiny, ale to mi nevadilo. Uměl jsem si poradit i bez nich. Zamířil jsem mezi kořeny, kde jsem měl oblíbené místo. Tam jsem si lehl a pustil rybu. Chvíli jsem tlamu jen otvíral, neboť jsem jí měl celkově nehybnou. Pak jsem se ale s chutí mohl pustit do oné ryby. Páni, po zimě chutná ještě lépe. Měl jsem ryby opravdu moc rád, možná za to mohla i moje magie, s tou jsem začínal umět parádní věci. Ale ani zdaleka jsem na tom ještě nebyl tak úplně dobře.
Vyčerpalo mě to. Jakmile jsem rybu již měl zcela snězenou, spokojeně jsem hlavu sklonil a zavřel oči. Toužil jsem se na chvíli vyspat, i když přes mou poruchu to nebyl zrovna ideál. Ale já už si zvykl, přerušovaný spánek je přece jenom lepší, než žádný. O tom jsem se přesvědčil už dávno. Lehl jsem si do klubíčka a spokojeně zavřel oči.

// Řeka Tanebrae

Vyškrábal jsem se po svahu nahoru až k lesu. Nebylo to tu kdo ví jak prudké, ale od řeky to byl nějaký ten úsek. Jakmile jsem viděl první stromy, rozklusal jsem se, abych si ušetřil aspoň pár minut. Byl jsem celý promočený, necítil jsem se zrovna dvakrát ve své kůži. Těšil jsem se, až to ze mě všechno spadne. A já si i odpočinu. Ti termiti mi dali fest zabrat. Ale musel jsem uznat, že když jsme tam zamířili, byl sníh. Teď už toho sněhu moc nebylo, spíše aspoň žádný tady na jihu.
Proplétal jsem se mezi stromy a držel tak svého pstruha v tlamě. Čím déle jsem ho tam měl, tím více se mi sbíhaly sliny. Tak jsem se těšil, že naplním aspoň trochu žaludek a na pár hodin si odpočinu. Zavrtěl jsem ocasem a pokračoval dál. Za chvíli už jsem viděl místo, které mi bylo více než známé, můj domov. Můj vlastní úkryt, zdálo se že pach tu byl stále stejný. Nikdo můj úkryt zatím nenašel a já měl tak aspoň na chvíli dobrý pocit z toho, že možná jsem našel místo, kde by se mi jednou dobře žilo.

// Houbový bunkr

// Tmavé smrčiny

Seskočil jsem z kamene, který mě dělil od lesa. Byla to spíše skála, ale na to jsem nebral v tuhle chvíli moc ohled. Vykročil jsem ven, na holou pláň. Déšť mě ihned snažil zneškodnit. Kožich vážil snad už tunu, byl jsem promočený a těšil se, až se dostanu do svého úkrytu. Občas mi nějaká kapka spadla přímo do otevřeného oka, což bylo dosti nepříjemné. Ale dokázal jsem se s tím poprat bez větších obtíží. Zamířil jsem přímo k řece, musel jsem ovšem projít ještě kousek na sever. Nechtěl jsem řeku přebrodit v tom nejširším úseku. Nebyl jsem zase až takový blázen.
Postavil jsem se ke břehu a chvíli jen sledoval tancující hladinu. Uvědomil jsem si, že jsem tam sem tam viděl nějakou tu rybu. Nebyla zrovna velká, ale drobní pstruzi zde opravdu byly. Hlady jsem už šilhal, takže jsem se rozhodl do toho jít. Nechtěl jsem v tom dešti stát dlouho, zároveň jsem věděl, že se budu muset dostat na druhý břeh. Když jsem našel vhodný kámen, který udržel i moji váhu, postavil jsem se na něj. Napjatě jsem sledoval hladinu a čekal na svou příležitost. Jakmile jsem uviděl proplouvat rybu těsně pod hladinou, vodní hladina vytvořila vlnu a rybu hodila na druhý břeh. Na nic z toho jsem nečekal, i když jsem místy zavrávoral. Nechtěl jsem o svůj úlovek takhle přijít, začátečnická chyba, ty já jsem už nedělal. Hravě jsem skočil na jeden kámen uprostřed. Zavrávoral, neseděl tam zcela dobře. Přeskočil jsem na druhou stranu a rybu na poslední chvíli chytil pod tlamu. Zakousl jsem se do ní a nechal jí, ať se ještě mrská v tlamě. Vezmu si jí až na místě, kde je sucho. I když jsem hlady umíral, byl jsem už jen kousek ke svému cíli.

// Houbový ráj

// Prstové hory

Konečně jsem slezl z hor a přivítal mě les. Příjemná změna, kór v takovém nečase. Zvedl jsem hlavu a podíval se na husté stromy, přes které nešla vidět ani temná obloha. Zastříhal jsem ušima a olízl si nos. Chtěl jsem zapojit veškeré smysly, které jsem měl. Nemohl jsem počítat s barvou zraku. A když tenhle les byl temný, bylo to snad ještě horší, než lovit ve dne. Ale já měl hlad.
Ucítil jsem pach, v dálce jsem slyšel i tlumený dusot. Nejspíš srny. Uvědomil jsem si. A po těch jsem opravdu jít nechtěl. Nebyl jsem na to fyzicky zdatný, aspoň ne v tomhle prostředí. Kdyby byla na holé pláni, možná bych to vyzkoušel, ale takhle... takhle to opravdu nešlo. Díky tmavému okolí jsem neviděl prakticky vůbec nic. A to mi nehrálo zrovna do karet. A tak jsem musel ještě na chvíli zatnout pupek a pokračovat dál. V řece snad. Uvědomil jsem si. Už bylo jaro, déšť tomu dost napomáhal, nějaká ta ryba by už mohla v řece proplouvat.

// Řeka Tanebrae

// Zpěvné věže

Když jsem se ještě naposledy otočil, abych zkontroloval jestli se náhodou neobjevil nějaký termit, uvědomil jsem si, že jsem zase zcela sám. Všichni vlci se velmi rychle rozprchli, jen já měl své pomalé a klidné tempo. Procházel jsem skrz další hory a sem tam se podíval k obzoru. Obloha byla černá jako noc, zatažená a liják byl úctyhodný. Kapky deště mi burácely do kožichu a já cítil, že aspoň na chvíli budu moct být čistý. Ten sliz musí dolů. Povzdychl jsem si. Byl jsem celkově unavený, tohle dobrodružství bylo dlouhé a napínavé, ale i tak jednou muselo skončit. A já musel přiznat, že jsem byl i místy hladový. Posledního zajíce, co jsem měl v úkrytu snědla Danie. A na mě tak nezbylo prakticky nic. Budu hold doufat, že se něco objeví cestou. Nerad bych došel domů zcela hladový. V Houbovém lese se zdržovali jen drobní savci a těch bych musel nachytat celou hrst, aby mě zcela nasytili.
Našel jsem si úzkou cestičku, která mě hravě dovedla až k místu, kde jsem se mohl rozhlédnout. Mířil jsem pomalu dolů, z hor pryč. Co nevidět budu v lese, přejdu řeku a budu snad doba. Aspoň ve vlastním, i když prázdném. Nemohl jsem si odpustit tuhle poznámku. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval dál, kožich jsem měl už durch mokrý.

// Tmavé smrčiny

Danie to snědla a zdálo se, že je jí opravdu lépe. Mohl jsem si oddychnout, mezitím se opět rozmluvil král. Neznámá vlčice se dožadovala léku i pro svého přítele, král však odmítl. Bylo mi jich na jednu stranu líto, nemohli za to, že nenarazili na takového dobrého termita, jako my na začátku. Ale nechtěl jsem se do toho vměšovat. Neznal jsem kulturu termitů a mohl jsem situaci ještě zhoršit. Musel jsem také myslet hlavně na Danie, že je v pořádku a to pro mě bylo absolutně nejdůležitější. Zastříhal jsem ušima a přikývl na poslední slova krále, který nám řekl že nás termiti vyprovodí ven. "Bylo nám ctí," kývl jsem hlavou a mírně se uklonil. Ne každý den se setkávám s králem, či královnou.
Pak jsem se nechal ochotně vyprovodit až ven. Než jsem stačil cokoliv říct, Danie se ujala svého slova. Nebyla to slova, která by mě nejspíš zahřála úplně u srdce. Přesto jsem chápal její touhu vrátit se domů a zjistit, jestli jsou všichni v pořádku. "Tak dobře, budu tě později očekávat. Dávej na sebe pozor," usmál jsem se na ni. Vlci se však rozprchli a já zůstal před termitištěm stát zcela sám. Trochu smutně jsem sklonil hlavu a očichal okolí. Stále jsem byl cítit tím parfémem. Ale při pohledu na oblohu nebudu muset dlouho. Než dojdu domů, budu mokrý až za ušima a pach se pravděpodobně smyje. Tak zase sám, měl bych zkontrolovat domov, dlouho jsem tam nebyl. Kdo ví kolik času uběhlo. Uvědomil jsem si a při tom se pomalu rozešel směrem, který vedl nejblíže k mému domovu. Tam mě sice nikdo nečekal, ale aspoň jsem se tam mohl cítit trochu jako ve svém.

// Prstové hory
// Taky děkuji za akci, poprosím 6% do síly.

Chytl jsem královnu za správnou část a podařilo se mi jí dostat ven. Ustoupil jsem o krok zpátky, abych si jí prohlédnul v celé její kráse. Byla opravdu obrovská a tak majestátná. Ale nemohl jsem tam stát dlouho, jakmile jsem měl prostor, ihned jsem přiskočil k Danii. Dva neznámí vlci, kteří tu byli s námi se rozhodli vzít nohy na ramena. Ale nebylo to tak úplně jednoduché, suše jsem polkl a jen k tomu všemu přihlížel. Možná by bylo fajn se ozvat, ale musel bych je aspoň trochu znát. Podivná řeč pomocí vibrací mi absolutně nic neříkala. Jen jsem šteloval uši a snažil se aspoň něco zachytit, co by dávalo smysl. Pak se tady objevil i král, měl obrovské křídla. Páni. Zavrtěl jsem se a zamrkal. Dělníci ihned začali oba dva čistit a to i včetně nás. "Och, převelice děkujeme," řekl jsem s úsměvem. Dokonce i Danie dostala dárek ve formě protijedu. Hlavou jsem pokynul ať se do toho ihned pustí a na nic nečeká. Věřil jsem jim, jejich tón hlasu zněl velmi příjemně. A zdá se, že boj je definitivně u konce.
Jakmile to Danie snědla, mohl jsem přihlížet tomu, jak se král vypořádával s dvěma vlky. Soucitně jsem se na ně podíval, bohužel neměli na začátku takové štěstí, jako my. Podíval jsem se zpátky na Danii a pak na královnu, která už k nám promlouvala. Hodlala nám darovat něco ze své šperkovnice, jako odměnu. Danie ale okamžitě odmítla a já na ní byl okamžitě hrdý. "Jste opravdu velmi laskavá, bylo nám ctí Vám pomoci a kdykoliv se na nás můžete obrátit. Vaše slovo je pro mne mnohem víc, než kterákoliv Vaše cennost ze šperkovnice." Usmál jsem se na královnu a mrkl při tom i na Danii. Zdá se, že termitiště bylo zachráněno a my můžeme svobodně pomalu odejít.

Možná to bylo unáhlené rozhodnutí vrhnout se na pomoc královně. A nechat Danii samotnou, uvědomoval jsem si to. Jenomže jsem si možná byl tak trochu jist, že kdybych tam neskočil já, byla by to ona. Už jsem asi přeDaniovaný. Zavřel jsem oči a očekával, co se vlastně bude dít. Termit se rozprskl do všech stran, tekutina byla cítit na míle daleko. Nebylo to zrovna něco, čeho bych se chtěl načuchat o něco více. Otevřel jsem oči a začal ihned kontrolovat, co se kde děje. Vlčice vedle mě se zdála být stejně čistá, jako já. Zavrtěl jsem hlavou a hledal pohledem Danii. "V pořádku?" Zeptal jsem se ihned směrem k ní. Díky ní jsme měli i barikádu, takže jsme měli ochranu mnohem větší. Ale ona sama na sebe zapomněla. Snad z toho nic nebude, možná bude imunní. Stále jsem byl v tomhle trochu naivní.
Královna najednou promluvila a snažila se dostat ven. Moc dobře jí to ovšem nešlo a ihned žádala o pomoc. Druhou vlčici odstrčila a chtěla pomoci ode mne. Jak mám vytáhnout tak objemnou dámu? Trochu se mi zamotala hlava, ale ustoupil jsem o krok a snažil se to vidět trochu zdálky. "Hned to bude," řekl jsem možná trochu tišším hlasem. Odkud bych měl nejlepší možnost královnu ven vytáhnout. Našel jsem místo, odkud bych jí mohl dobře podchytit a to jsem i udělal. Pořádně jsem zabral a využil tak svojí vysokou a mohutnou postavu. Zapřel jsem se a vší silou tahal královnu ven. Ty další dva jsem už nekontroloval, měl jsem starost v tuhle chvíli jen o Danii a královnu. Zdálo se, že jsem jí byl milejší společností, ale to jsem mohl jenom hádat. Vše mohlo být z minuty na minuto zmařeno.

// Taky zkusím darovat jeden bonus štěstí.

Díval jsem se do tmy se zájmem, netušil jsem, co tam je. Ale něco tam rozhodně bylo, pach mě nemátl a i sluchem bych dal krk za to, že tam něco je. Nepřibližoval jsem se. To se ovšem nedalo říct o Danie. Vše, nad čím jsem úctyhodně přemýšlel, jak udělat další krok... udělala Danie bez jakéhokoliv přemýšlení. "Počk-!" Nestihl jsem na ni zavolat. Situace byla vypjatá. Termit stále držel hnědému vlkovi nohu. A zdálo se, že už to naléhá o bolestivé následky.
Danie to vzala ale po svém, chtěla onoho termita vyhnat z jeho úkrytu. A najednou tu byl. Obří termit, který vypadal, že brzy praskne. Polkl jsem na sucho a jen hleděl, nemohl jsem z něj spustit oči. Zdálo se, že provádí nějakou záchranou akci... Ale byla opravdu záchranná? Každou chvíli vybuchne, viděl jsem, že šedivá vlčice se rozběhla přímo střemhlav ke královně, aby jí ochránila. Neměl jsem moc prostoru na přemýšlení, nebo rozhodování. Měl jsem tendenci přiskočit k Danii, abych jí ochránil vlastním tělem. Jenomže ona očividně o ochranu za celou tuhle výpravu ani jednou nestála. Pomoci vlkovi s nohou? Při troše štěstí ten termit uteče. A tak jsem se v rychlosti rozběhl za šedivou vlčicí a královnou. Abych jí zakryl z druhé strany. Nos jsem zabořil do svého krku na druhé straně od vybuchujícího termita. Zavřel jsem oči a tak nějak doufal, že třeba ta imunita co nám dal před tím ten termit k něčemu ještě bude. I když to byla jen slabá a naivní přání. Za královnu...

Sledoval jsem očkem Danii. Dával jsem na ni pozor, jenomže ona se zachovala tak, jak měla ve zvyku. Tiše jsem si povzdychl, protože se hrnula přímo do bojového pole. Všude tady byl zmatek. Byl slyšet cvakot kusadel, odpadajících noh a podivuhodného smradu všude kolem. "Sakra Danie..." Zaúpěl jsem potichu, byla už dál, možná jsem zaspal na vavřínech. Ale nakonec jsem přeskočil jednoho mrtvého termita, běžel jsem přímo za Danii.
Boj pomalu a jistě utichal, i když né dostatečně. Matně jsem vpředu viděl dva vlky, kteří tu byli s námi. Snažil jsem se je slyšet, bylo to čím dál lepší. Jenomže to, co jsem mohl slyšet nebylo zrovna ideální. Slyšel jsem hlas vlčice vpředu, která se snažila dostat přímo ke královně. Čím blíž jsem byl, tím byla mnohem větší. Mnohem větší než my všichni dohromady, kdybychom si na sebe stoupli. Rozmáčkne jí to. Udusí. Opakoval jsem si v duchu, když jsem se otočil, viděl jsem jednoho termita jak drží nohu tmavého vlka. A vyhrožoval, že jí ucvakne. Zůstal jsem stát štronzo.
Zhluboka jsem se nadechl a zůstával od skupiny a královny nejdál, přesto ale na dohled, i doslech. "Je konec, nech ho jít." Zavolal jsem na termita a při tom se snažil porozhlédnout po okolí. Jako bych snad doufal, že něco zahlédnu, nějaký zázrak by se nám určitě teď hodil. Bylo nebezpečné používat magii, navíc jsme ani nevěděli, jestli na ně bude působit. Půjdeme na to postaru, určitě to zabere. Jsou to hrdí tvorové, jen tak snadno se nedají, ale když není zbytí. Boji jsme se zdárně vyhnuli, ale co teď když byl hnědý vlk v nebezpečí. Neznal jsem ho, ale na tom místě mohl skončit prakticky kdokoliv z nás, cítil jsem potřebu mu pomoci. Přesto jsem ale stál, neriskoval jsem jeho nohu pro nic za nic.

Zorientovat se v tomhle chaosu není zase až tak těžké. Jenomže najít vhodné řešení bylo snad ještě složitější. Nepřátelští termiti se nezdáli být schopní se normálně dohodnout. A jít do války proti termitům? Jejich kusadla byla vskutku... děsivá. Dokázali by nás nacvakat na několik kousků během pouhých pár sekund. Jeden z termitů si dovoloval na Danie, udělal jsem jeden krok dopředu. "Nono," zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Rozhodně bych za Danii položil vlastní život radši. Než aby se jí něco stalo. Jenomže mladá vlčice byla opravdu troufalá a ničeho se nebála. Čímž mi trochu kazila mou dosavadní morálku.
Pak ale termiti začali zase komunikovat. Slyšel jsem slova, i přes všechno nepříjemné cvakání ze všech stran. Královnu si chtějí jenom půjčit. "Půjčit znamená ukrást?" To je mi ale novinka. Termitiště nepřátelů bylo nejspíš v nebezpečí. Umírali a neměl jim kdo klást vejce. A tak si chtěli takhle... troufale někoho ukradnout? Jejich královna odešla, možná pro to měla důvod. Mít takové poddané. Řekl jsem si pro sebe nepříjemně. "Krádeží se nikdy nic nevyřešilo, jen si zaděláváte na mnohem větší problémy." Pokud jim král slíbil pomoc... Musel mít důvod pro to, aby jim nepomohl. A krádež královny přece nic neřeší. Zůstával jsem i nadále klidně stát v obranné poloze. Mrkl jsem na královnu, která mi přišla.. zvláštní. Jako by to nedělala ani ze své vůle, ale že to byl fakt jako kus. Jako byla vážně dost velká.