Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Neprobádaný les

Danie navrhla, že bysme jí mohli pojmenovat jako zimní magie. "To zní dobře," usmál jsem se na ni. Takže zimní magie, hm? Zastříhal jsem zvědavě ušima. Aspoň jedna cesta se tímhle uzavřela, i když trasa na ní je ještě nekonečně dlouhá. Pak Danie polemizovala nad magiemi dále. "No, rozhodně to zní jako něco, co by tak mohlo opravdu být." Zamyslel jsem se. Existuje opravdu spousta magií, o kterých jsme ani neslyšeli. Tenhle svět je naprosto překypuje.
Danie pak pokračovala dál, tahle hora byla jiná, než hory které jsme znali. "Možná sopka?" Zamyslel jsem se a rozhlížel se. Danie si to vzala ale po svém, jako obvykle. Toužila to tady prozkoumat. Jen jsem suše polkl a poslouchal, jestli neslyším zase nějakou zvláštní melodii. Ale ne, bylo tady ticho a spousta otvorů, které nás můžou dovést dovnitř. "No tak jo," pokrčil jsem rameny a šel pomalu za ní. Přece bych jí nemohl nechat jít zcela samotnou. Bezbranná sice nebyla, střelená možná jen trochu. Magii ohně ovšem mladá vlčice neovládala. "Tak to jsme dva," vkročil jsem dovnitř.
Nasál jsem vzduch, ten tu byl o něco více znečištěný, nakrčil jsem nos. "Snad se nebojíš duchů," houkl jsem na ni neutrálně a při tom pozvedl lehce obočí. Věděl jsem, o čem mluvím. Pokud se bojíš, nechoď do lesa, nebo jak je to přísloví? Teď jsem to opravdu nemohl v hlavě vydolovat. "Tak co, už jsi připravená na mou historku o největším zážitku? Není to pro slabé povahy, atmosféru na to už zdá se máme." Řekl jsem možná trochu vážně. Neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit, ale jsme tu od toho, abychom to prozkoumali. A členové Sarumenské smečky tu očividně taky nejsou.

// Konec světa

Moje magie měla očividně úspěch, Danie z ní byla nadšená. Ihned se snažila nějakou vločku chytit, viděl jsem takovou tu typickou dětskou radost z prvního sněhu. Ale my byly momentálně rádi, že zima skončila, teda alespoň zčásti. Dnešní den tomu zrovna moc nepomáhal. "Vlastně nevím, přišlo to v zimě," pokrčil jsem rameny. S touhle magií visela ve vzduchu spousta věcí, které jsem upřímně nechápal. Ale po tom co jsem se setkal například s Mrtvolkou na podzim jsem se nedivil už absolutně ničemu. Chtěl jsem právě i z toho důvodu zajít za Životem, aby mi to všechno vysvětlil. "Ne, tohle právě není magie od něj, netuším kde jsem k tomu přišel a jsem si jistý, že by mi to vysvětlil." Usmál jsem se narychlo. Život opravdu uměl hodně věcí, o tom jsem nepochyboval. "Na jaře je určitě nasbíráš všechny, které potřebuješ," mrknul jsem na ni a pak už si všímal lesa po okolí.
Zhluboka jsem se nadechl, ta magie mi dávala dost zabrat. O to horší bylo, že už jsem o ní věděl a měl tendence ji stále dokola zkoušet. "Jsem si jistý, že nám bude ochotný pomoct oběma," zastříhal jsem ušima. Měl bych nasbírat pro jistotu i jiné věci, než jen květiny. Kdo ví, co si za své rady bude chtít vzít. Projelo mi hlavou a ihned jsem začal prohledávat tenhle potemnělý les, třeba budu mít štěstí.

// Stolová hora

// Miniaturní lesík

Pokračovali jsme dál v cestě, sem tam jsem se rozhlédl, ale zatím jsem nic tak perfektního neviděl. Tudy jsem procházel už několikrát, vzpomínal jsem i na setkání s bílým rysem, alias králem. Docela rád bych ho ještě v životě aspoň jednou viděl. "Celkem jo, v magii vody jsem se od příchodu už celkem dobře zlepšil. Skoro jako za starých časů." Zazubil jsem se na ni. Pak jsem na ni ještě mrkl jednou. "Něco ti ukážu, věřím že tobě můžu," byl jsem na to podstatně hrdý, ale byl jsem na začátku právě téhle cesty. Na chvíli jsem se zastavil a zavřel oči. Chvíli jsem tam jen tak tiše stál a dýchal čerstvý vzduch. Cítil jsem, že to v sobě mám, ale bude to stát opravdu hodně energie. Ale aspoň na pár sekund bych to chtěl vytvořit. Nad hlavou Danie se objevil drobný tmavý mrak, ze kterého se sneslo pár sněhových vloček. Ty samozřejmě dopadem na zem se ihned rozpustí. Udržel jsem na tom pozornost jen chvíli, jakmile jsem otevřel oči trochu jsem zavrávoral. Tuhle magii jsem v sobě objevil tuhle zimu, ale je až neskutečně těžká. Vzpamatoval jsem se za chvíli a podíval na Danii. "Jo, za Životem jsem byl, milý chlapík." Usmál jsem se na Danii. "Ještě s ním mám řeč, rád bych se tam v brzké době ještě vrátil." Vysvětlil jsem. Měl jsem na něj ještě nějakou tu prosbičku. Ale stále mi chybělo ještě hotové jmění v úkrytu.
Danie pak nabídla, že se na jaře staví a obhlídne mi rostliny v lese. "To by bylo super, na podzim tam byla spousta hub. Třeba se nějaké budou dát také využít." Zamyslel jsem se a pokrčil rameny. Za chvíli to určitě všechno začne. Nemohl jsem se dočkat až se příroda zase trochu více probudí. Když jsem se ptal na zážitek, svěřila se, že ti termiti byli nejvíc top. Mohlo to být i tím, že to bylo stále čerstvé a tak jsem na to přikývl. Otázka se otočila na mě a já se jen šibalsky usmál. "Kdybych ti to řekl, nevěřila bys mi." Zavrtěl jsem se celý, abych se zbavil přebytečné vody a pak se šinul pomalu dál.

// Neprobádaný les

Chtěla krajinu prozkoumat mnohem víc, než jí jen tak projít. "Takže gamma, léčitelka a průvodce v jednom, to je bezva." Zasmál jsem se a nebyla to zdaleka všechno, v čem měla tahle mladá dáma trumf. Pak upozornila na ty podivné útvary, se kterými si někdo musel opravdu hodně vyhrát. Procházel jsem kolem nich a přemýšlel, kdo si s tím mohl dát takovou práci. "Vypadá to, že pro někoho je tohle místo výjimečné," řekl jsem neutrálně. Nemohl jsem však na plno říct, o koho by se mohlo jednat. Mohla to být nějaká zvláštní existence, nebo jen obyčejný vlk. Každopádně podpis na kamenech bohužel neměl. A tak tahle otázka zůstane pravděpodobně nevyřešená.
S magií trénovala co jen mohla. "Každý pokrok se počítá," mrkl jsem na ni. I já v tom měl ostatně vynechávky. Kór když jsem v poslední době v sobě cítil i magie, které jsem neznal, ale dál jsem je prozatím nezkoušel. Bylo to na mě až příliš složité a málo informací, které bych potřeboval. U božstva jsem už byl, alespoň u Života, možná ten by mi mohl pomoci zjistit, co to ve mě dříme.
Co se týkalo mého lesa, byl to jeden velký otazník. "Možná, chyba je že jsem se tam zatím rozhlížel hlavně v zimě. Možná s příchodem jara by se stáda mohli zase rozšířit dál od svých teritorií." Zamyslel jsem se. Možná až se tam potom vrátím, něco se změní, nebo taky ne. Povzdychl jsem si a pokračoval zase dál a tak jsem natáhl krok, abych Danii vůbec stačil. "Jaké nejzajímavější setkání, ať už s čímkoliv, ti utkvělo v hlavě nejvíc?" Zeptal jsem se do prázdna.

// Konec světa

// Mangrovy

S otevřenou tlamou jsem zůstal zírat na Danii. "Ještě víc? Šmankote, ty máš ale kuráž," zasmál jsem se. Ostatně i mě by dělal v tuhle chvíli problém ten počet vlků. Byla to opravdu spousta, pro jednu alfu to je až až. Naštěstí tam má určitě spousty schopných členů, ale zkordinovat je všechny musí dát zabrat. "Určitě někoho dotáhneš, toho se nebojím." Nadhodil jsem, Danie uměla být opravdu přesvědčivá. Očividně jí na tomhle hodně záleží, možná se tím bude cítit důležitější, když tam bude mít někoho, koho přivedla ona. Bohužel pro ni, já jsem tohle nebyl. Stále bych byl raději ten dobrej soused Tonres, než jako člen v tak velké smečce. Samozřejmě, kdyby cokoliv potřebovali, jsem jim po ruce, ale za člena bych se považovat nechtěl. Já už měl svoji představu toho, jak bych chtěl žít. Někde v klidu a v pohodě. "Vždyť cestuješ už od doby, co jsem tě potkal poprvé, to jsi ještě nebyla všude?" Zeptal jsem se fascinovaně a udělal tvář naprosto překvapeného vlka.
Co se týkalo těch dvou vlků, nejspíš si šli odpočinout a zítra bude zase lépe. Přikývl jsem, nejspíš jo, ale oni mě tolik netrápili. "To je jasné, až to bude klidnější," řekl jsem s úsměvem. Já měl trpělivosti na rozdávání, navíc jsem se nikam nechystal. "Taky bych si měl dělat nějaké jarní zásoby," pokrčil jsem rameny. "V tom malém lesíku kde mám úkryt žijou převážně jen malí hlodavci, větší zvěř se tam zatoulá jen těžko. Takže musím chodit dál, ale třeba jednou se mi poštěstí a přitáhne tam něco na zlatém podnose." To bylo ale jen mé přání. Les byl tak trochu konečná, za ním byl dlouhý sráz a kolem louky. V létě to snad s tou zvěří bude lepší. Přece jenom jsem tam zažíval teprve první rok. Zastavil jsem se ve stejném okamžiku jako Danie a díval se na podivné kameny před námi. "Viděl jsem, že jsi se naposledy o dost zlepšila v magii, takže už jsi našla sama sebe?" Zastříhal jsem ušima s úsměvem. Se mnou se jí magie najít nepodařila, musela na to přijít později sama.

// Eucalyptový les

Danie vybrala směr na jih a já s ním přece jenom souhlasil a pokračoval vedle jejího boku. Sem tam jsem se rozhlédl, protože fauna právě tady byla opravdu okouzlující. Nikde jinde na severu nenajdeš právě takovou zvěř, jako je tady. A když se mi poštěstilo aspoň jednu vidět, potěšilo mě to. "Osmnáct? Páni, tak to je opravdu hodně." Řekl jsem zamyšleně. Danie sama ani polovinu neznala, což bylo pochopitelné. Ukočírovat osmnáct vlků muselo dát obrovskou práci. "Všechny je poznáš, mimo to ostatní tě znát budou muset." Zazubil jsem se. Jestli to takhle půjde dál, kdo ví třeba se Danie stane i pravou rukou její alfy Maple. Moc jsem jí to přál, zdá se čím dál tím víc zodpovědnější. "Jo, pamatuji si," řekl jsem neutrálně a vybavoval si jejich tváře. Moc jsem se na ně tehdy nedíval. Na tu vlčici vlastně skoro vůbec, ten druhý vlk... toho chytl ten termit. Ale nezdálo se, že by se k nám nějak zvlášť měli. Pravděpodobně to byli také kamarádi, jako já s Danií. Nakonec se z nich vyklubali členové právě Sarumenské smečky. "Tak tomu říkám náhoda," zasmál jsem se. Přidali se teprve nedávno, takže jejich pach byl velmi slabý. "Snad je ten vlk v pohodě, po tom kousanci a slizu." Zamyslel jsem se. Danie se z toho díky králi dostala, ale on nedostal ani ň.
Došli jsme k velmi mokrému místu. Pod tlapami to začalo čvachtat čím dál víc. Danie chtěla jít aspoň trochu po suchém a tak jsem jí následoval. Už mi to ale bylo celkem jedno, byl jsem durch mokrý, zabahněný. Danie se zmínila, že stále mají ve smečce místo. "Díky za nabídku," zasmál jsem se a zavrtěl ocasem. "Stejně budu asi raději jen poblíž, rád někdy zajdu na návštěvu a seznámím se s tvou alfou. Smečku máte opravdu velkou, tohle jsem si už v minulosti prožil. Rád bych žil už v něčem menším, kde se vlci budou navzájem znát, budou mít stejné hodnoty. Zkrátka a dobře, takový klídek." Vysvětlil jsem a pokrčil rameny. Bál jsem se, že do velké smečky bych už nejspíš nezapadl. "Velká kariéra čeká na tebe," mrkl jsem na Danii a pak už vyhlížel další zajímavosti.

// Miniaturní lesík

Měl jsem z toho neskutečnou radost. Jakmile Danie ovšem zmínila, že v mém věku už bude rozumnější, nebyl jsem si jistý, jestli je to lichotka, nebo urážka. Zamračil jsem se, ale úsměv mi z tváře rozhodně nemizel. "To jsem zvědavý," řekl jsem zaskočeně, ale nechal jsem to být. No co, nějaký ten rok navíc jsem před ní měl, za to jsem se zlobit nemohl. Naštěstí jsem ještě neměl bílé chlupy okolo tlamy, aspoň zatím ne. "Neboj se, za chvíli na to určitě přijdeš. Hlavně zůstaň taková jaká jsi," nerad bych viděl, aby se s Danie stal kdo ví jaký diktátor. Ale ona taková není, do hlavy jí to určitě nestoupne. Ale je fakt, že v tak mladém věku se dostat na takový post, to chce velkou kuráž.
Danie prozradila, že vlastně hledá bratra a nějakého dalšího člena, aby mohla smečka vyrazit na lov. "Jaro klepe na dveře, lov je samozřejmost. Ale chápu, tak se po někom porozhlédneme." Pokrčil jsem rameny a rozhlédl se. Tady očividně žádný člen Sarumenské smečky nebyl, tak je zapotřebí se porozhlédnout i jinam. "Vlčata? No to jo, musí jíst, aby byly aspoň z poloviny tak skvělí, jako ty." Zavrtěl jsem ocasem. Na moment jsem se vrátil o několik let zpátky a vzpomněl si na malého Tristana. Kdykoliv, když se někdo zmíní o vlčeti, vzpomenu si na něj. Asi to byl něco jako otcovský pud.
Tak byla ruka v rukávě. S Danii se chvíli zdržíme spolu, aspoň nám cesta uteče rychleji a víc očí více vidí. "Jasně, že půjdu s tebou, aspoň toho uvidíme víc." Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. "Kolik máte teď členů ve smečce? Les z dálky vypadá obrovsky," zeptal jsem se jí, abych trochu vyzvídal. Pravda byla, že jsem se tam chtěl podívat, jako takový ten vzdálený soused. Ale o tom Danie už dávno věděla, smečka toho teď bude mít hodně, tak jim nechci být na obtíž.

// Mangrovy

K mému překvapení toho Danie stihla mnohem více, než já sám. Fascinovaně jsem zamrkal a dělal naprosto překvapeného. "Ty jsi mi ale torpédo," zavrtěl jsem pobaveně hlavou. Takže stihla projít smečku, pobavit se s alfou, ale svého brášku nenašla. Ale Nicos měl určitě podobně dobrodružné srdce, jako jeho sestra, na jednom místě chvíli neposedí. Sice jsem ho potkal jenom krátce, ale i to se počítá.
Jakmile jsem se svěřil s vlastním plánem, který jsem prováděl, nebyl zase až tak skvělý. Spíše takový osamělý život, který jsem hodlal dřív nebo později zlepšit. Danie si to ovšem ihned přivlastnila a podle všeho teď budeme dva opuštěnci, kteří něco, nebo někoho hledají. "To zní jako bezva plán," zastříhal jsem ušima a pomalu se zvedl. Musel jsem se protáhnout, seděl jsem tu možná i pár hodin, vlastně spal... v sedě. Danie se pak ujala slova a já jí fascinovaně poslouchal. Danie je povýšená! "Páni! Danie to jsou skvělé zprávy! Gamma, panečku to už je velká zodpovědnost!" Byl jsem z ní nadšený, ještě jsem si stačil poskočit sem a tam. Páni, tohle jí určitě v životě pomůže. V tak mladém věku už je na takovém postu, to je neuvěřitelné. Myšlenky mi proudily sem a tam. A kromě toho získala i funkci léčitele. "To jsou mi ale novinky, nemůžu uvěřit vlastním uším, ani očím." Řekl jsem lehce omámeně. "Tvá alfa má v tobě neuvěřitelnou důvěru, dobrá práce!" Zavrtěl jsem ocasem.
Novinky za takovou chvíli co se stihlo udát byly neuvěřitelné. "Máš mnohem zajímavější život mladá dámo," zasmál jsem se. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Mládí bylo krásné a zároveň v tomhle světě i potřebné. A je bezva, že během chvíle se takhle dokázala vyšplhat. "Tak vyrazíme?" Zeptal jsem se a rozhlédl se. Čas kvapil! A povídat si přece můžeme i za chodu.

Rozjímal jsem, možná jsem v sedě i trochu usnul. Pochrapoval jsem si pod čumákem a spokojeně trávil to oné zvíře. V hlavě jsem měl stále ten sloní hřbitov, samozřejmě jsem netušil, že se jedná o slony, ale zajímalo mě jak zvíře s tak velkými kostmi vlastně vypadá. Když v tom už jsem slyšel podivně rychlé kroky, zrychlený dech a následně - radostný hlas už zdravící z dálky. Otevřel jsem pomalu oči a rozhlížel se. Byla tu tma jak v pytli a tak mi chvíli trvalo zorientovat se v tom šeru. Každopádně nos mi nikdy nelhal a tady se jednalo jednoznačně jen o jednu vlčici s tímto pachem, pro jistotu i hlasem. "Ahoj Danie," usmál jsem se na ni. To je mi ale štěstí. Projela mi rychlá otázka v hlavě. "Mohl bych se zeptat na to samé, vždyť jsi utíkala za bráškou a do smečky, nebo ne?" Je fakt, že příliš daleko tohle místo od její smečky nebylo, to ovšem nevysvětlovalo to, proč tady je. Ale nenechal jsem na sebe dlouho čekat. "Já jsem zamířil do úkrytu, zkontroloval jsem ho, odpočinul no, ale cítil jsem se trochu osaměle tam. To počasí tomu moc nepřidává, nic moc se v lese dělat v tuhle dobu nedá. Tak jsem si řekl, že se trochu projdu a zkusím se třeba s někým seznámit." Pokrčil jsem rameny. "Tohle setkání je ale mnohem příjemnější," pozvedl jsem koutky k úsměvu. Danii jsem měl rád, i přes tu její neuvěřitelnou zbrklost. Zdála se, že je v pořádku, nebyla nijak zraněná či něco podobného. Prohlížel jsem si ji a pak jsem zabodl pohled do oček. Svět je opravdu plný náhod a překvapení. Na mladou vlčici jsem měl štěstěnu jako blázen.

// Zrádný průchod

Vběhl jsem do lesa a ještě si tohle tempo chvíli udržel. Chtěl jsem být od toho průchodu co nejdál, kdyby mě náhodou někdo opravdu pronásledoval. Když jsem se zastavil a otočil, kontroloval jsem, jestli někdo za mnou není. Zdálo se, že jsem byl sám. A tak mohl pořádně popadnout dech. Musel jsem uznat, že moje fyzička je na tom mnohem lépe od příchodu zde. Ale stále se dá všechno zlepšovat. Prostor bych si našel kdykoliv. Pomalu jsem kráčel lesem a nechával se unášet jeho krásou.
Zastavil jsem se zhruba ve středu lesa, kde jsem se na chvíli posadil. Potřeboval jsem vytrávit. A jelikož jsem teď tak dlouho běžel, maso v mém žaludku bylo naklepané jako řízek. Potřeboval jsem si odpočinout, že já si vždy na cestování vyberu právě takové divné počasí. Podíval jsem se skrz koruny stromů směrem k nebi. Ale ani tam nebylo vidět žádné zlepšení. Tak kudy teď? Neměl jsem start ani cíl. Úkryt jsem zkontroloval, takže si můžu dopřát zase pár dní na cestách. Potřeboval jsem ještě prozkoumávat a kontrolovat, kde jsem se to vlastně zabydlel. Nehodlal jsem odsud jen tak odcházet, teď už ne. Cítil jsem, že jsem tu zapustil kořeny a hodlal je tu nechat pěkně dlouho. Kdo ví, možná až do své smrti.

// Uhelný hvozd

Přišel jsem až k nějakému průsmyku. Zastavil jsem se a rozhlédl, abych zhodnotil, kudy to bude nejlepší přejít. Tady jsem ještě nebyl, tohle místo bych si určitě dost dobře pamatoval. Ani tady to neznělo zrovna tiše. Z dálky jsem slyšel chichot hyen. A kromě toho? Spousta velkých kostí. Chvíli jsem se jen zamračeně díval, co to mohlo být za obrovské zvíře. Kromě toho to tady mělo šíleně smutnou atmosféru. Divné místo. Projelo mi hlavou se kterou jsem následně i zavrtěl.
Povzdychl jsem si. Muselo to tady být šílené. V tom okamžiku jsem znova uslyšel ten chichot, tentokrát mnohem blíže. Bylo na čase co nejrychleji zmizet. Nechtěl jsem se stát teď něčím jídlem. Kor když jsem teď byl najezený i já. A tak jsem se dal do pohybu. Položil jsem tlapu na jednu z kostí, která se zakymácela. Dalo by se tam rychle zahučet. A tak jsem se snažil najít co nejbezpečnější cestu. Ale každý další krok byla jen sázka do loterie. Jednou mi tam tlapa zůstala a já jí nemohl vytáhnout. Po očku jsem viděl, že se ke mě někdo blíží. Vší silou jsem zabral a vytáhl pár kostí i sebou. A tím je takzvaně rozcuchal. Pak už jsem to přeskákal, když jsem byl zase na pevné půdě, oddychl jsem si. Tak jo, to by bylo. Ale v patách mi byl predátor a tak jsem se mu chtěl ztratit v dalším lese.

// Eucalyptový les

// Liliový palouk

Konečně jsem byl na chvíli schovaný pod náporem dnešního počasí. Zastříhal jsem ušima, z lesa se linul podivný zvuk. Vzpomněl jsem si, že jsem tady vlastně tehdy byl. V tomhle lese žili opravdu zvláštní zvířata. A možná budu mít štěstí na něco k jídlu. Žaludek mi už doslova řval po tom si něco dát. Proto jsem se snažil pohybovat velice tiše. Což s mou velikostí šlo opravdu dost těžko, ale uměl jsem se chovat ladně, když na to přišlo. Ale ladnost v mé osobnosti jsem hledal jen horko těžko.
Pořádně jsem nasál zdejší pachy, i tady se počasí a déšť pořádně vyřádil. S každou další položenou tlapou to pod ní začvachtalo. Najednou se přímo přede mnou objevila větší lasička. Netušil jsem, co je to za zvíře, ale rozhodně jsem ho chtěl vyzkoušet. Pravděpodobně to byla nějaká malá šelma. Ihned mě zbystřila a tak jsem měl na výběr. Nechat jí pláchnout, nebo se vydat střemhlav přímo po ní. Nebylo mi příjemné v takové tmě, jako byl dnešní den lovit, ale hlad si bohužel nevybíral časovou osu. A tak jsem se proti ní rozběhl. Byla mrštná a rychlá. A kdyby měla možnost, vyskočila by na nejbližší strom. Ale já jí byl v patách a tak bych jí mohl hravě chytit. Těžce se mi běželo a vyhýbalo stromům, nevzdával jsem se. Zabral jsem ještě rychleji, když cibetka začala kličkovat. Tím jsem si mohl nahnat čas a třemi mohutnými skoky jsem jí byl už téměř v patách. Chňapal jsem po ní, až cvakaly zuby. Až se mi to nakonec podařilo, chytl jsem jí za nohu a vymrštil nahoru. Pustil jsem ji a pak následně spadla přímo do mé tlamy. Cvakl jsem vší silou až jí zapraskali kosti. Výhra. Ihned jsem si lehl a pustil se do svého úlovku.
Po několika minutách už nebyla žádná cibetka, či malá šelma, nebo jak se jmenovala. Olízl jsem si s chutí tlamu a pomalu se zvedl. Bylo na čase vydat se dál, tenhle les byl až příliš hlučný na to, abych tu zůstával na odpočinek.

// Zrádný průchod

// Kopretinová louka

Pokračoval jsem při cestě dál. Hlavu jsem měl skoro až u země, abych si chránil oči vůči větru, ale i dešti. Také jsem je měl přivřené, šel jsem tak trochu poslepu. Šel jsem pomalu, v hlavě jsem měl právě teď na chvíli prázdno a nepřemýšlel prakticky o ničem. Jen jsem si užíval tenhle den. Každý den, kdy jsem byl naživu byl požehnáním. Čas od času jsem si vzpomněl i na tu podivnost, kdy jsem umřel. Toužil jsem se setkat s Lilac, která si prožila něco podobného. Nebo s někým, kdo si to prožil stejně tak jako já. Neměl jsem o tom s kým mluvit a stálo to ve mě vnitřně hlodalo a hledalo tak prázdnotu.
Zamířil jsem blíže k lesním hranicím, abych tak našel nejvhodnější vchod do lesa. Snažil jsem se zachytit i nějaký ten pach zvěře, ale v tuhle chvíli jsem na to neměl štěstí. Déšť veškeré zemní pachy zcela eliminoval. Docela bych uvítal nějakého věčného společníka na mých osamělých cestách ve zdejším světě. Hold asi mi zatím nebylo dáno do vínku trocha společnosti. Konečně jsem narazil na možnost dostat se do neutrálního lesa.

// Uhelný hvozd

// Řeka Tanebrae

Podařilo se mi dostat se na louku, cítil jsem že jsem měl mokré bahno na celé spodní části těla. Ale bláto bylo také součástí mého života. Trhat žíly si z toho nebudu. Otočil jsem se na řeku, která byla podstatně vyšší, než obvykle. Vypadá to spíš jako řeka na podzim. Ale někde se slezlý sníh musel odrazit, tentokrát to odnesou řeky.
Pomalu jsem kráčel dál po louce. Sem tam jsem se rozhlédl po okolí. Kousek ode mě se třpytilo jezero, na které dopadaly kapky deště. Jezero ne. Zavrtěl jsem hlavou, na rybu už jsem opravdu chuť neměl, tu jsem měl před pár hodinami. Chtěl jsem nějaké čerstvé a teplé maso. Zajíc, kde by se mohl ukrývat? Zamyslel jsem se. V tomhle počasí jsem měl jen jedno jednoduché řešení. Nejspíš nějaký les, bude tam i úkryt před tímhle divným počasím. Rozklusal jsem se, abych se pohyboval tak rychleji. Cítil jsem ve vzduchu spoustu vody, ale kromě toho smíchaný i s pachem smečky od Danie. Byl to silný pach, musela to být smečka jako hrom. Třeba se tam jednou podívám. Tuhle myšlenku jsem si kladl v hlavě pokaždé, když jsem tudy procházel. A tak jsem nerušeně pokračoval dál.

// Liliový palouk

// Houbový ráj

Neměl jsem daný směr, zkrátka jsem někudy šel. Nohy mě zavedly zase k vodě, která tu burácela jako divoká žena.Přes řeku? Projelo mi hlavou, stejně jsem neměl nic lepšího na práci. Slezl jsem kousek níže, břehy nebyly úplně pevné. Pod nohama se mi bortilo bláto a měkká půda. Celkově tu byla řeka široká, přeskočit se to nedalo. A tak jsem vzal zpátečku, prudce jsem udělal pár kroků zpátky a zamířil na sever. Někde kousek výš jsem vodu vždy bez větších obtíží dokázal přebrodit.
V tom dešti to nebylo zrovna ideální, ale nebylo to nic, s čím bych si neporadil. Vlk se severskými kořeny, brnkačka. Povzdychl jsem si, docela mě tohle cestování unavovalo, ale byl jsem hladový a chtěl si něco ulovit. Nějaký zajíc by určitě bodnul. Projelo mi hlavou. Konečně jsem našel tu správnou cestu, takový můj provizorní most. Ale řeka byla už vyšší od chvíle, co jsem tady přeskakoval naposledy. Čímž skála zmizela pod vodou. Tak jo. Zavrtěl jsem hlavou. Břeh byl měkký, takže jsem na to šel pomalu a opatrně. Důkladně jsem zabořil tlapu do bláta, až se mi to vždy o několik sekund sesunula níž. Nakonec jsem tlapu dal i do samotné vody, u břehu se to ještě dalo. Jakmile jsem už necítil žádné skály, zastavil jsem se. Zhluboka jsem se nadechl, jako přípravu před skokem a pak to přeskočil. Zadní nohy mi zůstaly ve vodě, ale dokázal jsem se vyškrábat na souš. Souš to tak úplně nebyla, bláto se mi nalepilo na tlapy i břicho. Pak jsem se snažil po kluzkém blátě dostat nahoru.

// Kopretinová louka