Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poprosím: mušličky, květiny a křišťály, děkuji!

20 mušliček, 25 květin, 2 křišťály
Styx

Dobrodružství z ostrova jsme měli za sebou, Danie se tam očividně hodně líbilo a já se jí nedivil. Byl to takový zcela jiný svět. Podivné stromy, které neměli větve po celém kmeni, ale jen nějakou chocholku na samotném vršku. Kromě toho se tam mohli ukrývat daleko jiné predátoři, či zajímavá zvěř, kterou jsme zatím ani neviděli. Až jakmile jsme byli v suchu a dá se říct v bezpečí zpátky na tmavé pláži, mohl jsem si s chutí oddychnout. Měl jsem sebou toho kraba, toho jsem lovil už u moře v jiné části téhle země. "To máš pravdu, určitě to bude ukrývat i nějaké tajemství, určitě by stálo za hřích tam třeba přes léto strávit celý den." Pokrčil jsem rameny, kdo ví nápad to mohl být opravdu hodně dobrý.
Mrtvý krab nám ležel u tlapek, zdálo se, že Danie ho neznala. A tak jsem jí nechal ať si ho pořádně prohlédne. Nebyl to zrovna žádný velký obr, jeho pancíř tentokrát nebyl tak měkký, jako tehdy. "Převážně žijí u takových velkých vod. Nebo jsem je tady čas od času viděl," usmál jsem se a přetočil ho na záda. Dostat se přes ten pancíř nebude zrovna sametový med, ale není to nemožné. "Má poměrně málo masa, ale chuť je zcela výjimečná," představil jsem ho jako nějaký odborník, pravda ovšem byla, že jsem ho měl až tady a to jednou. Teď jsem byl ale mnohem šikovnější, co se týkalo prakticky všeho. Stoupl jsem si k němu, měl jsem mnohem mohutnější tlapky než Danie, tak to mohlo vypadat trochu neohrabaně. Jednou tlapou jsem chytl vrchní část krunýře. Vysál jsem vodu z písku a dostával ho do krunýře, dokud hmota dostatečně nepraskla na obou stranách. Tohle by šlo, voda je těžká. Byl jsem moc rád, že si mě přivlastnila právě tahle magie, sice mi ještě dost chybělo se doučit, ale dělal jsem pokroky. Nehledě na to, že voda byla kousek od nás a v písku jí bylo habaděj. Druhou tlapou jsem tak konečně odklopil spodní část krunýře. "Vyzkoušíš to?" Zeptal jsem se a při tom jí to tam pošoupnul.

// Palmový ostrov

S Danií jsme se vraceli včas, ale cesta zpátky byla mnohem složitější. Zabralo mi to spoustu sil, skákal jsem na kameny, které už byly ve vodě ztraceny. Tlapa mi občas zkouzla a rovnováha to zachraňovala tak tak. Byl jsem už durch mokrý, občas nám vlna dávala zabrat. Ale až když jsme byli v bezpečí zase na tom černém písku, oddychl jsem si. Kraba jsem položil na zem a chvíli jen otvíral a zavíral tlamu. Bolel mě snad každý sval.
Podíval jsem se na Danii s úsměvem. “V pořádku? Jak se ti líbil ostrov? Škoda, že jsme neměli více času,” podotkl jsem možná trochu zklamaně. “Ale máme kraba, už jsi ho někdy jedla?” Škoda že ani jeden z nás neovládal oheň. Trochu ho propéct by bylo určitě příjemné. Ale takovou vymoženost jsme neměli. A chuť rybiny bude znát i z kraba, taky jsem ho ještě nikdy neměl. Na severu jsme kraby neměli, žádné. Tak jsem si to mohl odškrnout ze seznamu přání. Posadil jsem se a čekal, až se do toho Danie pustí. Těšil jsem se na její výraz.

// Popelavá pláž

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se budeme snažit dostat na nějaký ostrov na konci světa. Danie byla přede mnou a já jí byl úctyhodně v patách. Voda byla rozbouřená, nejspíš za to mohl sníh a v posledních dnech i déšť. Ale hladina byla klidná, takže je to teď nebo nikdy. “Hlavně opatrně,” dělal jsem si o nás starosti. Polkl jsem a skočil na další kámen. V tuhle chvíli jsem měl trochu problém s rovnováhou. Za chvíli jsem už ale viděl obrovský ostrov, ke kterému jsme se blížili. Tak to mi řekni, co se tam bude schovávat. Projela mi myšlenka hlavou. Vodu jsem měl po kolena a musel jsem dávat pozor, aby mi nějaká končetina neuklouzla.
Když jsem doskočil na pískovou pláž zhluboka jsem se nadechl. “Zvládli jsme to,” pochválil jsem nás a ihned se začal rozhlížet. “Nemáme moc času, pokud tady nechceme zůstat další den. Takže rychlá exkurze a valíme zpátky, jasný?” Dohodnuto. Usmal jsem se na Danii a sám si našel nějakou cestu do džungle.
Byla tu spousta stromů, na kterých byly kulaté věci. Byly spadlé všude možně, dokonce se to tady i trochu zelenalo. To jsem snad nikdy neviděl. Dával jsem pozor kam dávám tlapu, kdyby náhodou. Z džungle se linul i nějaký podivný zvuk. V korunách stromů jsem viděl i několik zvláštních zvířat. Mlsně jsem se na ně olízl. Lov? Napadlo mě, ale na to jsem neměl čas, abych se vydal na lov. Měli jsme k dobru jen pár hodin, lov se může kdykoliv zvrhnout. Žádné střelené nápady. Zavrtěl jsem hlavou. Když jsem viděl, že světla je čím dál více, otočil jsem se k místu odud jsem přišel a pomalu tam kráčel. Byl jsem u cestičky první a tak ochotně očekával, odkud se Danie objeví. Při tom čekání jsem si všiml kraba kousek ode mě. Nebyl tu sám, cvakal si klepetami. Zamračil jsem se a přistoupil blíž. Nakonec mi to nedalo, tlapou jsme do něj strčil a on se po mel ohnal. Zavrčel jsem a zakousl se do jednoho klepete. To druhé mě automaticky štíplo do ucha. Nepřijemně jsem se otřel a druhou tlapou ho uzemnil. Pořádně jsem do něj kousl, měl tvrdý krunýř, ale za chvíli se přestal hýbat. Danie bude mít radost. A to už byla i zpátky. “Jdeme zpátky? Dívej co pro tebe mám, vezmem to na velký ostrov.” Chytl jsem kraba do tlamy pořádně, By mi nespadl a pak hurá zase do vody, hladina byla o poznání výš, ald stále bylo možné se vrátit včas.

// Popelavá pláž

Už jsem si chtěl udělat pohodlí a i když mi déšť nijak nevadil, byl jsem na takové podmínky zvyklí. Povzdychl jsem si, když mě Danie upozornila ať zase zvednu zadek. Ochotně jsem to teda udělal a u toho se i protáhl. Danie pak začala pomocí magie skládat úkryt, to aby jí nadále nepršelo na hlavu. “Fascinující,” zasmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Přistoupil jsem blíž, abych si jo prohlédl, konstrukci měla opravdu pěknou. Lehl jsem si na druhou stranu a spokojeně se zachumlal. Smrděl jsem jako mokrý pes. “Ráno bude líp.” Zazubil jsem se na ni a pomalu zavřel oči. Pár hodin nepravidelného spánku mi vždy zvedne náladu. Jen jsem vnitřně doufal, že se mi nebude zdát nějaký hororový sen, jak to u mě bývalo zvykem. Nechtěl jsem se ošívat, aby Danie neměla starosti.
To se celkem povedlo. Ač jsem se průběžně probouzel, odpočatý jsem byl. Danie ještě spala a tak jsem se pomalu zvedl a zamířil k vodě. Bylo už ráno a zdáse že voda opravdu klesla. Ale i tak bude cesta nebezpečná. Teď nebo nikdy. Zastříhal jsem ušima a rozklusal se za Danií. Šťouchl jsem do ní nosem. “Je čas, vstáváme,” řekl jsem vlídným hlasem a počkal, než se probere. “Jdeme na to? Dáma první,” počasí nebylo ideální a voda byla vysoká, ale teď je to jediná šance se tam bez magie dostat v rámci možností celí. Přistoupil jsem k vodě a pustil na kamennou cestičku Danii první.

// ostrov

Byl jsem odhodlaný tam jít, ať se děje co se děje. Věděl jsem, že tam Danie bude chtít jít, ale počasí ani načasování na to nebylo ideální. Po kamenech se bude muset skákat a s touhle viditelností a samotnými vlnami. Polkl jsem na sucho a přešlápl z jedné tlapy na druhou. Možná to není úplně dobrý nápad. Podotkl jsem v duchu a přešlápl z jedné nohy na druhou. Dobrodružství, nejsem na to už starý? Pche... kdeže. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Ale rozum bych na to mít už mohl, po těch letech. Danie se nakonec vydala jako první. Byl jsem hned za ní, jenomže mladá vlčice si to ihned rozmyslela. Nejspíš viděla velikost vln. "Opatrně," vyhrkl jsem a čekal tak na ni na břehu. Jednu vlnu jsem tak tak stihl, aby nás nesmetla. Skočil jsem zpátky na souš a kontroloval, jestli je Danie v pořádku. "Ta cesta tady nebude jen pro nic za nic," přemýšlel jsem. Danie pak nadhodila, že ráno to bude třeba lepší. "Jo, možná můžeme počkat, trochu se prospat, ráno to bude lepší." Usmál jsem se na Danii. Rozhlédl jsem se po nějakém úkrytu, kde bychom si mohli v bezpečí lehnout. Hold půjdeme spát s prázdnými žaludky, ale ráno se bude určitě lépe lovit. Zamířil jsem k nejbližšímu stromu pod který jsem si spokojeně lehnul. "Aspoň nabere sílu," konstatoval jsem nakonec a zastříhal při tom ušima. Položil jsem si hlavu na tlapky a sledoval jak vlny naráží do písku.

// Pusté údolí

"Takže ne hlad, ale chuť, tomu rozumím. Něco najdeme," nadhodil jsem a rozhlížel. Docela rád bych zase zkusil nějaké nové zvíře. Jako před tím tu podivnou lasičku, či co to vlastně bylo. Její maso bylo něčím specifické. Ještě se ze mě stane kdo ví jaký gurmán, ale neměl jsem to daleko pro lov. Na exotiku mě teda užije. Rozhlížel jsem se, kam Danie ukazovala. Bylo to pro mě mnohem těžší, něco jsem tam viděl, ale mohl jsem jenom hádat. Kdyby byl normální den, či aspoň světlo, šlo by mi to mnohem lépe. "Něco tam je, to máš pravdu." Řekl jsem trochu nejistě, pravda byla taková, že to mohlo být prakticky cokoliv. Ale vlčice tam očividně viděla něco, co jí tam bude táhnout.
Procházeli jsme po písku, Danie byla naprosto unešená z černého písku. Podíval jsem se dolů a tlapou hrábl do prázdna. "Je to... tmavší," pokrčil jsem rameny, odstíny jsem uměl rozpoznat. Ale pravda byla, že kdybych tu šel sám, nejspíš bych se nad tím ani nepozastavil. Docela jsem Danii záviděl, že může vidět všechny ty barvy, já mohl jen hádat, jakou barvu má například strom, nebo houba. Ale za to jsem znal tisíce odstínů šedi. "Čím více toho s tebou vidím, tím víc se tomuhle světu divím." Zazubil jsem se, Danie se pozastavovala nad úplnými maličkosti.
Pak jí ale zaujala cesta mezi vlnami. "Vypadá to jako cesta, po které půjdeme. Jsme tu přece od prozkoumávání, nebo ne?" Mrkl jsem na ni a zůstal stát vedle ní. Není nic, co bychom my dva nezvládli. I když jsme si na to vybrali špatný počasí. Voda byla rozbouřená, ale cestička se zdála být z velké části bezpečná. Ale nemohl jsem odhadovat všechno, magii budu mít v pohotovosti. "Tak jdeme?" Houkl jsem na Danii a při tom hlavou kývl, ať jde první. Budu hned za ní, abych jí měl na očích, kdyby se začalo něco dít.

// Stolová hora

S Nicosem budu muset napravit vztah, to jsem musel Danii uznat pravdu. "To asi ne, zlepšíme to." Zazubil jsem se a sám si tu situaci představoval. Jak někde sedíme a ostatní pomlouváme. Sice mi to bylo proti srsti, ale klepy jsou klepy... A já drby rád, tůze rád. Těšil jsem se až se s Tristanem zase uvidíme. Vždyť jsme si to slíbili, kdyby dlouho nešel, nejspíš bych ho šel i já sám hledat. Daleko za hranice, ač nerad tak pro něj bych to udělal. "Jo, je to tady skvělé," přitakal jsem. "Ale i v mé rodné zemi jsme měli magii, ale o bozích jsem slyšel prvně až tady." Zamyslel jsem se. My jsme tam neměli bohy, ke kterému přijdu a něco si koupím. Můj svět byl mnohem krutější, ale více pro samice. Já jsem do toho byl vhozen a musel jsem hold plavat.
Došli jsme na pusté místo. Zvedl jsem zrak a rozhlížel se. "Máš hlad?" Podíval jsem se na Danii, tohle místo rozhodně neukazovalo nic, jen prázdnotu. Ani stopy zvěře tady nebyly vidět, zkrátka tohle byla mrtvá půda. "Není nutné vidět všechno na světě," mrkl jsem na Danii. Občas jsou z toho jen problémy. Ale Danie byla zvídavá a toužila být všude a nejlépe hned. "Vždyť si toho viděla už tolik, mnohem víc než někteří vlci za celý život." Podotkl jsem, tahle země byla obrovská a Danie byla někdy na severu, někdy zase na jihu. "A kdybys tu nebyla, nikdy bych nepoznal tak dobrou přítelkyni a tenhle svět by byl o něco chudší." Zazubil jsem se na ni. Za všechno jsme teda vděčili Nicosovi. Jen jsem si představil, kdybych se vrátil do jeskyně a neměl tam vlčata, asi by mě kleplo. Ale netušil jsem, co za tím bylo, jací byli jejich rodiče. Ale zdá se že nestrádají, tady mají novou rodinu. Z mých myšlenek mě pak jen vytáhla, zadíval jsem se dopředu. "Cože to?" Možná jsem lehce přeslechl to poslední slovo. Ale snažil jsem se v té tmě něco vidět, s mým zrakem mi to šlo hodně špatně, takže jsem jen tak mžoural.

// Popelavá pláž

"No jistě, jsem tady pro tebe," usmál jsem se na Danii s úctou. Sám jsem byl zvědavý, jakého vlka jednou domů přivede. Musí to být někdo výjimečný, pro někoho tak výjimečného, jako je ona sama. Ale bude to sakra těžké, její vysoké nároky, to by potřebovala nějakého toho prince. "Já tvého bratra přece znám, ne tak dobře jako tebe, ale rád ho zase uvidím." Doplnil jsem. S Nicosem jsem se moc dlouho netoulal, vlastně to byla jen krátká známost. Ale nepochyboval jsem o tom, že to bude dobrý vlk, když má s Danii tak krásný vztah. Vždyť ho hledá, to bylo kouzelné.
Danie o mně řekne Maple, že se tam zastavím. "To bude od tebe hezké," doplnil jsem. Bude to lepší, když o mně bude vědět dopředu. Nechtěl jsem jejich alfu nijak zdržovat, jen se slušně představit a donést nejspíš i něco na uvítanou. Jo měl bych něco ulovit, jako poděkování za její čas. Napadlo mě a ihned jsem si to uložil do mysli. Chtěl jsem svůj les i trochu upravit a udělat si ho podle svého. A Danie mi v tom může pomoci, ovládá přece magii země. "Taková nabídka se neodmítá," zasmál jsem se nad tím a pokračoval při cestě dál. Už se zdálo, že jsme konečně našli tu správnou cestičku. Cítil jsem už i čerstvý vzduch. "Ano, můj jediný." Zastříhal jsem ušima. Více vlčat jsem naštěstí neměl, ale teď s odstupem času by mi ani nevadilo mít těch vlčat víc. Ale tím že byl jen jeden jsem mu mohl věnovat veškerou pozornost. A nic bych neměnil, vychoval jsem ho prvotřídně. "Houbové království? Pche, ten z něj bude nadšený!" Zasmál jsem se nad tím. "Když byl malý, bydleli jsme u bobří hráze, takže houbový les je o level výš." Musel jsem uznat, že je to to opravdu skvělé místo. Blízko byla voda, klídek a kousek od nás obrovská snad přátelská smečka. Co víc si přát? Nadhodil jsem a konečně už viděl prostor venku. Světla opět moc nebylo, možná se den chystá do hajan. Snad zítra už bude více světla. Tohle šero mi nedělalo dobře.

// Pusté údolí

Tohle téma bylo opravdu zábavné. Danie měla doslova parametry i na svého partnera. "To je jisté, musí být zkrátka dokonalý." Zasmál jsem se, ale sám jsem věděl, že na scestí se může dostat prakticky kdykoliv. A může to být i nějaký zablešený tulák, který zkrátka bude vědět co a jak. A zblbnout mladou vlčici, to je ten nejhorší, co se může stát. Ale tímhle si prošel snad každý druhý z nás. "No jsem zvědavý, až mi ho jednou představíš," zazubil jsem se. Ta situace bude opravdu k popukání. "Budu ten přísný soused, co když se otočíš, tak já mu dám mezi tím monolog o tom, ať se k tobě chová hezky jinak mu zatnu tipec." Zasmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Už aby to takhle bylo. Danie není Tristan, ale... ale je to tak trochu i moje rodina. Zamyslel jsem se. Danie mi tady byla nejblíž ze všech.
Přikývl jsem, to bylo dobré vědět. Až Danii bude něco trápit, může za mnou kdykoliv zaskočit. Nemá to přece jenom daleko. Pak jsme se pomalu zamířili ven odsud. Už jsem měl toho přítmí dost a i stísněného a ztuchlého prostředí. Venku to sice nebylo o moc lepší, ale rozhodně je tam čerstvý vzduch. Co se týkalo plánů v létě, byly takové normální. "To rád slyším, aspoň tam nemáš nějaký hon na životního partnera." Musel jsem si rýpnout a s úsměvem jsem na ni při tom mrkl.
Myslel jsem, že jsem našel konečně východ, ale čím dál jsme šli, tím ulička byla menší a menší. Ne, tahle byla špatná, takže jsme museli najít jinou. Tak tohle bude ještě na dlouho. Zamyslel jsem se. "No určitě bych do léta chtěl navštívit Život, rád bych se pozval i do toho Sarumenu na krátkou řeč. A trochu se chci zabydlet v tom malém lese. Stále doufám, že se tu někdy objeví Tristan, tak chci aby to tam vypadalo... no, aby to mělo atmosféru domova." Usmál jsem se na Danii.

Danie měla život pěkně nalajnovaný. "Hlavně si toho partnera vybírej srdcem a ne hlavou," zazubil jsem se. Ať nedopadneš jako já. Tristan pro mě byl absolutně vším. Po Moonlight se mi absolutně nestýská, ale mít někoho vedle sebe i na staré kolena? To by bylo fajn, stěžovat si na stejné bolesti, jaký byl dneska den. Povzdychl jsem si. Možná je můj osud ještě ve hvězdách a nějaká šťastná cesta si mě zase najde. "Ale na to máš ještě hodně času," zazubil jsem se. Tohle bych říkal Tristanovi nejspíš i teď a to je o něco starší než Danie. No, vlčata zkrátka vyrostou, ale my v nich stále vidíme ty malé nevinné tvory.
Rozhlížel jsem se snažíc najít nějakou cestu ven. "Dobře, ale slib mi že když tě bude něco trápit, jsem tu zase já pro tebe," mrkl jsem na Danii, hold jsme asi uzavřeli nějaký ten pakt spojenectví, či jak se tomu odborně dá říkat. Pak jsem našel nějaký otvor, který by nás snad mohl z tohohle bludiště dostat. "No dobře, ty jsi šéf," přitakal jsem. Cesta se zdála, že vede nahoru, takže co nevidět se snad dostaneme i nahoru a pak naše cesta bude moct zase pokračovat. "Co máš v plánu na léto?" Přece jen léto už bude co nevidět a plány tahle dáma mít určitě bude. Když má nalajnovaný život, proč ne následující další rok v této okouzlující magické zemi?

Zamyslel jsem se a na chvíli se posadil. "Při tom setkání mi nepřišla zákeřná," zastříhal jsem ušima a vzpomínal na onu událost na podzim. "Budeme na to muset přijít," pokrčil jsem rameny. Možná budu muset počkat zase na podzim, jindy se ve světě neukazuje. Danie se tvářila odvážně, docela jsem jí to záviděl. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl a já si to neprožil, nejspíš bych měl pochybnosti. Musel jsem ale uznat, že jsem v ní měl opravdu oporu přítele. I na ten věkový rozdíl, vždyť jsem jí klidně mohl dělat tátu. Ale rozuměli jsme si perfektně, nejspíš za to může hodně i Tristan, že jsem byl zvyklí na mladého vlka kolem sebe. "To nezní zrovna dobře," zasmál jsem se a představoval si sám sebe jako starce, který se musí opírat o samotnou hůl, aby vůbec stál na nohách. Měl bych být opatrnější. Zastříhal jsem ušima a zase se postavil. Bylo na čase porozhlédnout se po obrazcích.
Téma Mrtvolky bylo otevřené všemu. Danie o ní od nikoho neslyšela, takže jsem byl první, kdo jí o ní pověděl. "Zvláštní," ale všechno bude mít svou odpověď, ne teď ale jindy určitě. Mrtvolka mohla být mocnou entitou, ale ne tolik jako zdejší hlavní bohové. "Tak to by bylo hodně ujetý," kdyby jsme našli úkryt někoho mocného? Ježkovi oči jenom to ne, dobrodružství jsem měl v poslední době až po krk. "Přejdeme k veselejším tématům," byl jsem ale rád, že to ze mě spadlo. Zase jsem se cítil o něco lépe, i když jsem tak vážné téma hodil na tak mladou dámu. Ale ona to zvládne, chce být přece dobrou členkou smečky. Musí mít rozhled, vždyť k ní si budou chodit jednou vlci pro rady.

// Děkujeme!

Mluvil jsem a mluvil, nejspíš jsem i na nějaké ty detaily i zapomněl. Příběh však měl hlavu a patu, dá se říct že jsem to řekl celkem obstojně. Danie si celou dobu zanechala vážnou tvář, ani náznak toho, že by mi nevěřila. V téhle krajině už také něco prožila, takže jí to úplně zcestné zase nepřišlo. "Stalo se," řekl jsem a byl rád, že jsem zpátky ve světě živých. Děsila mě však myšlenka, že bych se tam ještě někdy z nedbalosti mohl vrátit. Zeptal jsem se na Mrtvolku, ona si jí představovala jako smrtku, což nebylo úplně to správné přirovnání. "Ne tak docela, setkal jsem se s ní, mluvil jsem s ní ještě před tím, než se to stalo. Říkala, že mi něco dala a že se ještě uvidíme. Měla srst, ale na nějakých místech má kosti. Objevuje se jen zřídka a myslím si, že má pak prsty i co se smrtí týče." Zamyslel jsem se. Ale její slova mi stále zněla v hlavě, netuším do teď co to má znamenat. "Napadlo mě, jestli není něco jako Život, nebo Smrt? Myslíš, že jsou tady takové věci, které jsou schopny do vlků něco vložit? Něco jiného?" Zeptal jsem se Danii. Byla to jen konspirační teorie. Danie si myslela, že s těmi brouky to je možná prokletí, které jsem si musel nést sebou. "Možná, vím jen že když jsem se vrátil, byl jsem absolutně zmatený co se směrů týkalo. A občas se to vrací. Hold asi jsem musel zaplatit nějakou tu daň." Zasmál jsem se, ale byl jsem živý a zdravý, v rámci možností. "Stále se tu ještě učím chodit, co se zdejších tradic týče." Zavrtěl jsem hlavou, hold jsem asi nepotkal toho nejstaršího vlka žijícího zde, aby mi zodpověděl mé otázky.

Nebyla to sopka, ale možná něco na ten způsob. Naklonil jsem hlavu a pořádně si prohlížel všelijaké cesty, které mohli vést ven, nebo do útrob tohoto místa. "Je to zvláštní," uvědomil jsem si a pomalu šel dál. Dával jsem si pozor na to, kam dávat tlapu. Velmi nerad bych se kamkoliv propadl, to by bylo krajně nepříjemné. Danie se ujala vedení a já jí jednoduše nechal. Mládí má většinou štěstí a třeba najdeme něco zajímavého.
Pak jsem začal přemýšlet nad svým příběhem. Už jsem ho v sobě dusil možná déle jak půl roku, nemohl jsem si o tom s nikým promluvit. A Danie už byla přece jenom gamma, nebylo to žádné vlče, ale mladá a mírně vzdělaná dáma. "Tak jen slova jo?" Uchechtl jsem se. Dorazili jsme do místnosti, kde bylo aspoň nějaké světlo díky otvorům ve stropu. Postavil jsem se tak, aby mi to ozařovalo levou plec. "Pojí se to s tímhle," ukázal jsem na dlouhou a viditelnou jizvu. "Stalo se to v tomhle světě na podzim, od té doby jsme se sice viděli, ale nechtěl jsem o tom mluvit, nebo spíše tě děsit. Trochu jsem doufal, že bych narazil na někoho, kdo si prošel něčím podobným, protože to zní naprosto šíleně." Nadechl jsem se. "Když jsem sem dorazil, potkal jsem vlčici, která mi vyprávěla, že se jí stalo něco podobného a já jí tehdy nevěřil, dokud se to nestalo i mě." Začal jsem nejdříve mírně, abych si udělal obrázek o tom jak a co chci vlastně říct. Polkl jsem a prohlížel si chvíli obrázky na stěnách. "Potkal jsem vlčici z Mechové smečky, nabídl jsem jí doprovod domů, ale narazili jsme na medvěda." Začal jsem neutrálně a při tom se díval na Danii, kdy čistě náhodou vyprskne smíchy. "Poslal jsem jí pryč a sám jsem šel odlákat medvěda, ale nebyl jsem dostatečně rychlí. Dám krk za to, že mě rozcupoval na kusy. Já jsem umřel, Danie." Řekl jsem to s naprosto vážnou tváří. "A pak jsem byl v nějakém... fakt divné realitě, která se stále opakovala. Po nějakém čase mě to vyplivlo na poušti, kousek od Života. A od té doby cítím zvláštní spojení s mrtvými brouky? Asi... Možná je to jen nějaká chyba, nebo něco co ve mě uvízlo. I s tímhle bych chtěl za Životem jít, říkal jsem mu o tom, co se mi stalo. Říká ti něco jméno Mrtvolka? Už jsem se možná kdysi ptal." Zakončil jsem svůj hrůzostrašný příběh, ale něco ve mě opadlo. Mohl jsem to někomu říct a ať si to přebere po svém, jak je jen libo.