Poslouchal jsem Sunstorm a hltal každé její slova. Nejvíce mě ovšem překvapilo, že tu žije už tak dlouho. Ještě se mi nepoštěstilo tu potkat někoho, kdo by byl tak sdílný a byl by tu tak dlouho. Možná jsem si mohl doplnit i chybějící informace, které jsem potřeboval. "Jo, bohužel i já jsem byl už svědkem takových magických úletů," zasmál jsem se a vzpomněl si na ty velké termity na jihu. Málem jsme tam mohli přijít o život, ale naštěstí se nikomu nic nestalo, téměř. Když nepočítám ty dva vlky ze Sarumenu, kteří nedostali lektvar na vyléčení jako Danie.
Nadhodil jsem otázku, na kterou Sunstorm ihned začala reagovat. Ale já zůstal štronzo s velmi překvapeným výrazem. "Tobě se to stalo už taky?" Věděl jsem, že se to stalo Lilac, ale neměl jsem na ni už tehdy štěstí jí potkat znova. Když jsem to vyprávěl Danii ta o tom nic netušila, ale teď? Měl jsem další vlčici, které se stalo to samé co mě. Po tom incidentu mi zůstala jenom dlouhá jizva na pleci, jako vzpomínka na medvěda, který mě rozsápal na kusy. "Bylo to snad to nejšílenější, co jsem kdy zažil." Zavrtěl jsem hlavou. "A že toho mám hodně za sebou," zasmál jsem se, optimizmus mi nemohl chybět. Teď když už jsem byl tak nějak sžitý s tímto světem se vždy objevilo něco zcela jiného a nového. "To bloudíš celé ty roky křížem krážem? Nebo patříš do nějaké zdejší smečky?" Zeptal jsem se a při tom na ni zamrkal zlatavými očky.
Prohlížel jsem si vlčici a mohl jen hádat, jaké barvy může mít. Pro mě to byla klasická šedá myška, stejně jako jsem viděl tenhle svět. Ale odstíny jsem uměl rozeznat a mohl tak hádat, že má na sobě více barev. Hodně mě zaujal i ten náhrdelník a celkově to byla velmi sympatická mladá dáma, nebo paní? "Páni, takže jsi to už zažila?" Zeptal jsem se jí s trochu romantickým tónem na jazyku. Poposedl jsem si trochu blíže, neboť jsem toužil po její blízkosti trochu více. Cítit vůni, která byla tak sladká. "Páni, to muselo být také krásné místo," očividně si to i minule vlčice užila. Měl jsem co dělat, aby si jednou pamatovala i naše setkání a nebyl jen jeden z mnoha.
Vlčice se představila jako Sunstorm. "Velmi krásné jméno," pochválil jsem jí s úsměvem. Je třeba si zapamatovat. Doufal jsem, že tohle nebude poslední setkání, neboť společnost krásné vlčice se vždy cení zlatem, ne-li diamantem. "V téhle zemi jsem poměrně krátce, dorazil jsem někdy minulé léto." Vysvětlil jsem. Ale na zemi jsem pobýval už i na mé poměry celkem dlouho. Ale já sám jsem se už považoval za takového dědulu, že bych se tomu teď i zasmál. Najednou jsem vedle Sunstorm byl zase tím mladým, zvídavým a okouzlujícím společníkem. "A ty drahá? Jak dlouho tu pobýváš? A co nejvíc na téhle zemi miluješ?" Doplnil jsem otázku, aby se rozmluvila a já jen bedlivě naslouchal. Sklouzl jsem hlavou kousek níž, abych jí byl roven a při tom zlatými očky na ni zamrkal.
Osvěžil jsem se u jezera a při tom pomalu zvedal svou mohutnou hlavu. Posadil jsem se, neboť i když mě sem přenesla z nějakého důvodu magická síla, vzalo mi to osobně dost energie. Nebyl jsem na takové úprky zrovna zvyklí a nechtěl jsem si na to rozhodně ani zvykat. Zastříhal jsem ušima, neboť jsem slyšel tiché kroky mířící ke mě. Ohlédl jsem se, když v tom můj zrak zahlédl tělo vlčice, která si to mířila za mnou. Ihned jsem se usmál, jak bývalo mým zvykem. "Také zdravím," prohodil jsem s úsměvem a radost v hlase byla rozhodně znát. Netušil jsem, proč mě sem někdo přenesl, jen jsem doufal, že mě tu nebude chtít zase nic sežrat, nebo se tu neobjeví termiti, či něco co je k této zemi připoutané. Ale vlčice vypadala, že nepřišla za účelem konfliktu, právě naopak. Ihned jsem ve vzduchu cítil podivnou vůni a atmosféru, která mi jasně říkala, že tohle bude příjemné setkání. Trochu jsem přimhouřil oči a vlčici si prohlédl. Měla na sobě náhrdelník, stejně jako Danie. "Také tě sem přivedla ta divná magická síla?" Zeptal jsem se, protože jsem si uvědomil, že jsem jí začal slyšet až z ničeho nic. "Podivné, možná i příjemné, říkají mi Tonres," představil jsem se ihned. Nebylo ve zvyku, abych se zdržoval jakékoliv konverzace. Potkat tady vlka, nebo vlčici pro mě bylo vždy požehnáním. Cítil jsem k vlčici ihned nějakou vazbu, jen jsem zatím netušil, jakým směrem se bude ubírat.
// Savana
Podivná magická síla se mě zmocnila a donutila tak změnit prostředí, ve kterém jsem byl s Danií. Jenomže myšlenky na ni se pomalu dostávají do ústranní. Jako bych úplně otočil list a čekal na něco nového, nebo někoho nového. Když jsem se konečně mohl pořádně rozkoukat, uvědomil jsem si že bylo ráno. Světla bylo na rozdávání, co jsem ale ocenit nemohl byly barvy. Co by jste chtěli od barvoslepého vlka. Propletl jsem se mezi několika stromy a ocitl se u jezera.
Tuhle oblast jsem znal, zhruba jsem věděl, kde se nacházím. Co mi ale přišlo zvláštní, že uprostřed močálů se najde i takové milé místo. Cítil jsem se tak nějak naplněn, spokojen. Přistoupil jsem ke břehu a sklonil při tom hlavu, abych se napil čerstvé vody. Pozoruhodně to vonělo a stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že cítím tu neskutečnou romantickou vůni. Co jsi pro mě bohové připravily tentokrát? Ať to bylo cokoliv, byl jsem připraven se s tím porvat se vší parádou. Nebo aspoň domluvou, či nějakým tím vlídným a hezkým slovíčkem.
Stál jsem před Danií a těšil se, co s ní lektvar vlastně udělá. Nikdy jsem tenhle lektvar nepoužil, takže jsem byl napnutý jako kšandy. Jenomže Danie se moc neměla k tomu si ho dát. Trochu jsem jí pobízel, ať si s libostí nabídne, že jí to nic neudělá. I tak byla zdrženlivější a než jsem se nadál, ucítil jsem velmi zajímavou vůni. Chystali jsme se potom na lov, takže mě tahle vůně jara opravdu silně zasáhla. "Cítíš to taky?" Řekl jsem možná trochu vášnivě a přivřel jsem při tom oči. Chtěl jsem jít té vůni naproti, ale netušil jsem, kterým směrem. U všech bohů, co to mám s nosem? Vždy mě můj čumák poslechl a mohl jsem se na něj spolehnout. Ale tentokrát dával jasně najevo, že ta vůně se line kolem mě.
A než jsem se stačil nadát, jednoduše jsem se ocitl v nějaké magické boudě. Ale ne! Mě ne! Tohle jsem už zažil u Jasnavy, kdy zničehonic shořela, ale já? Proč by bohové měli mít spadeno na mne? Dneska je vážně divný den. Projelo mi hlavou a ihned si začal dělat starosti o Danie. Jak to sama zvládne a jak dojde domů. Jenomže co čert nechtěl, myšlenky na mladou vlčici se pomalu a jistě dostávaly do ústranní.
// Jezírko Levander
// Oáza, přes Poušť
Oázu jsme nechali za sebou, po boku Danie jsme pokračovali na cestě dál. Měli jsme v plánu ještě něco malého ulovit, než se Danie vydá zpátky do své smečky. Nemohl jsem jí přece nechat jít domů hladovou, to by bylo pod mojí otcovskou úroveň. Měl jsem to v sobě od té doby, co se mi narodil Tristan, od té doby jsem měl takovou mírnou touhu pomáhat ostatním mladým jedincům. A Danie byla takové střevo, že jsem jí bral skoro jako vlastní. "Už jsme za pouští, tady to bude snad o něco lepší." Poznamenal jsem.
Půda tady byla značně promočená, zdá se že i tady se déšť dost vyřádil. Tráva tady byla podmočená, rozhodně více než v předešlé oblasti na poušti. Jak zvláštní ta příroda umí být. Ale počasí se zdálo, že se pomalu umoudřuje. Co nevidět zmizí i voda z téhle promočené půdy a bude tu zase jedna pevná a tvrdá louka. "Počasí se nám lepší, to je dobré znamení," poznamenal jsem a mírně se na Danii usmál.
Rozhlédl jsem se, byly tu zajímavá stáda. Ale drželi jsme se v dostatečné vzdálenosti, aby jsme nevyděsili my je, nebo ony nás. Už jsem něco lehce naťuknul. Zastavil jsem zhruba uprostřed louky a hrdě se při tom postavil. "Něco pro tebe mám," řekl jsem. Už jsme spolu cestovali několikrát a dlouho, věřil jsem jí a věděl jsem, že by jí tohle udělalo radost. Sice jsem neměl tušení, co to udělá, ale lektvar se nezdál být nijak zákeřný. Ba naopak voněl moc hezky. "Pro tebe, zkus to, neublíží ti to." Vysvětlil jsem Danii a dál už nic neprozrazoval, vlastně jsem ani nemohl. Sám jsem byl zvědavý, co to udělá. Měl jsem ho u sebe už od zimy, ale nechtěl jsem ho používat pro sebe. Když jsem něco měl, rád jsem se o to podělil a Danii to určitě udělá radost. Tak moc ráda zkouší nové věci, že jsem nepochyboval o tom, že by do toho nešla.
// - Lektvar použit na Danii - Moucha
Dnešní den byl jako stvořený na krátkou procházku. Udiveně jsem se přiblížil k podivné kupce hlíny, která musela být čerstvá a nemohla tu být tedy dlouho. Opatrně jsem do ní hrábl tlapkou, abych odhrnul její vrchní část. Tázavě jsem naklonil hlavu na stranu a skoro až očekával, že se tam objeví pan krtek. Krtek tam ovšem nebyl, přesto jsem ho pod půdou slyšel, někde se tu dole pohyboval. Ledabyle jsem ale pokračoval dál, ač zkoumání život krtků by byl určitě velmi zajímavý, to bez debat.
Toulavé tlapky si to tentokrát nasměřovali k místu, odkud se linul smích a křik. Krátce jsem zvedl svůj šedivý zrak a snažil se v dálce zorientovat, co to vlastně bylo. Ostatně pro mě to nebylo nic nového, moc rád jsem tohle místo navštěvoval a mnohem raději bych sem chodil častěji. I tuhle možnost jsem nezavrhoval, bohužel svišti žili docela daleko od mého království, takže jsem tu tak často být nemohl. Lesklá srst si pohrávala v mírným větříkem a čechrala tak mou hřívu. Už jsem tady zas, tak kde máme ty nepříjemné pohledy, úšklebky a paniku? Už jsem zvedl hlavu, abych si to tady pořádně prohlédl, z dálky mě už svišti zahlédli a přitrmáceli se k první vlajce, jako uvítací výbor. "Rád Vás zase všechny vidím, mé jméno je Tonres, sem tam se za Vámi jdu podívat. Tlapkou jsem v přátelském duchu zamával, ale očividně se mi nedostalo zrovna příjemnému setkání, jako obvykle se dalo čekat. Ten jeden velký svišť udělal několik rázných kroků přímo přede mnou, nafouklé tváře a rozčepýřená srst. Toužil jsem si s nimi tu podivnou hru zahrát, aspoň jednou. Už jsem ale viděl, že ani dnes neprojdu přes jejich herní políčko. "Omluvte mou troufalost sem neustále chodit, jen mě zajímá vaše hra." A tak jsem slova nechal plynout ve vzduchu, obrátil se na mě ovšem nevděčný křik. Koutkem oka jsem viděl jednoho sviště, jak mává vlajkou a nedočkavě očekává, až se jeho přátelé vrátí na svá místa. A tak jsem se musel zase otočit a jít si po svých, ani dnes jsem se nemohl stát jejich herním hráčem. Mohl jsem se možná snažit víc, ale teď jsem zase odcházel s pocitem viny.
Sledoval jsem i jiné zvířata, které to očividně k vodě lákalo. "To ano, bylo by fajn vědět, že třeba bylina která roste hned vedle může být jedovatá, nebo naopak léčivá. Ale ty na to všechno přijdeš a pak budeš určitě jednoho starce novým kouskům," zazubil jsem se na ni. Spokojeně jsem se zvedl a zamířil kousek dál. V písku se mohlo schovávat také něco zvláštního. Odhrnul jsem kousek, kde rostla drobná tráva. Možná tady kdysi byla zeleň a ne písek. Porozhlédl jsem se v okolí. Co se teda stalo, co provedla příroda, že jí někdo způsobil tohle? Pro nás vlky byla zeleň asi taková přirozená. Danie pak upozornila i na trávu kousek dál. Matně jsem tam něco viděl. "To zní dobře," měl jsem docela i hlad. A zeleň znamenala, že by tam mohlo být i něco lepšího k jídlu. Rozhodně jsme tu nechtěli lovit velblouda, chtělo to něco menšího.
Pomalu jsem se teda rozešel tím směrem. "To je dost možné, kdo ví co si o nás myslí," zasmál jsem se nad tím. Docela rád bych to i věděl, třeba nás pomlouvají stejně, jako my je. "S tím se počítá, mrkneme kousek dál, můžeme zkusit něco ulovit, ať se nevracíš domů s prázdným žaludkem?" Navrhl jsem jí. "Je mi líto, že na našem průzkumu jsme nenašli ani tvého bratra, ani jiného člena smečky." Přece jenom to byla hlavní záminka pro tuhle drobnou výpravu po jihu. Hold se budu muset jít seznámit někam jinam. Bylo by osvěžující se poznat zase s někým, kdo by mi mohl doplnit pár otázek. To už jsem pomalu vyměňoval pod tlapami písek za trávu.
// Savana
Možná právě zmíněná magie někde existovala. Být větší, či menší kdykoliv si vlk zamane, to by byla panečku věc. "Náhodou, máš dobrou výšku," pochválil jsem. Vždy jsem záviděl menším vlkům, byli mrštnější, rychlejší... Já než jsem to rozkutálel, měl jsem co dělat. Velikost byla vždy proti mě. Ale mohl jsem závidět jen typicky, malý chce být velký, velký zase malý.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Ne, myslím že zimy jsem si užil až až. Houbový les mi zcela vyhovuje, podnebí je tam přívětivé a je tam klid." Zazubil jsem se. "Co víc si přát?" Mrkl jsem na Danii, ale věděl jsem, že ona miluje společnost vlků. Samostatný život by jí nejspíš neseděl, kdo ví jak dlouho to tam bude bavit mě. Možná tam umřu, sám a bez vlků v okolí. Nebo je mým osudem něco jiného? Ještě mě čekala štafeta pohlédnout do smeček, nahlédnout jak se tady žije. A kdo ví možná se pak i sám rozhodnu se někam přidat. To bylo ale ve hvězdách, pochyboval jsem o tom, že bych našel nějakou příjemnou a malou smečku, která by vyhovovala mým podmínkám. "Rád bych se zlepšil v magiích, až potom bych se případně rozhodl, co bude dál." Nerad bych přišel někam a cítil se jako absolutní outsider. Přece jenom jsem měl být alfou, věděl jsem, co vlci po svých smečkových spojencích chtějí. Vlka bez schopností rozhodně ne.
Upozornil jsem na zvíře před námi. "Už dávno jsem se přestal zajímat o názvy zvěře, které nejsou typické. Je jich tolik, že bych se v tom ztrácel." Vysvětlil jsem. Kdybychom byly na severu, u takové zvěře jsem se vyznal o něco lépe. Ale tady? Byl jsem jako ryba vhozená do vody. "Vypadá zvláštně," pokrčil jsem rameny a znova hlavu sklonil k vodě. Danie se pak zajímala o zeleň a rostliny v okolí a tak jsem jí jen se zájmem sledoval, abych se třeba i něčemu přiučil.
// Poušť
Netušil jsem, jaké zvíře bych si vybral a tak jsem plácl to první, co mě napadlo. Ježek. Nevím proč zrovna on, je takový malý a má zajímavé tělo. Každopádně Danie to začínala rozvádět dál a dál. Při představě, že bych potkal gigantického ježka mi bylo lehce ouzko. "To zní děsivě, kdyby tě takový obří ježek přejel." Namítl jsem a suše polkl. Vlastně bych to měl vzít zpátky a možná si vybrat nějaké větší zvíře, které je takové normální. "No, kdo ví jak to funguje," pokrčil jsem rameny a nemohl v tomhle dále pomoci. "Je to děsivá představa, kdyby takové zvířata rostla třeba vždy po dešti." Zasmál jsem se, ale vlastně to do smíchu moc nebylo. Kdybych si představil, že bych potkal třeba obří mouchu, která by si na mě chtěla sednout a já bych se zlomil jako větev.
Zimu Danie neměla ráda. Její srst na to nebyla přizpůsobená, tudíž musela pocházet z podobné krajiny, jako je například tady. Zima jednou za čas, převážně teplé počasí. "V tomhle podnebí je to spíš na obtíž. Zima trvá jen chvíli, v létě je zase moc horko." Zavrtěl jsem hlavou. Moje srst byla celkově stavěná na drsnější podmínky, ale já si přesto vybral život spíše na jihu. Možná proto, že jsem už nechtěl být spojován s horami, či zimou.
V tom jsme došli k další zajímavosti. K vodě, která byla obklopena podivnými stromy. Hledal jsem ty koule, které byly na ostrově, ale tady byly možná o něco jiné. Nebo už byli spadlé? "Jak vidíš, příroda je plná nevysvětlitelných věcí." Zastříhal jsem ušima a zamířil k vodě, abych se trochu obsloužil. "Dívej tam," a pokynul jsem hlavou na druhou stranu břehu, kde právě stál velký velbloud. "Taky přizpůsobený na teplo," podotkl jsem, když zvedl hlavu, něco přežvykoval.
Byl jsem z toho překvapený, že má někdo za patrona vydru. Vydra lesa, znělo to hezky, ale jak to funguje prakticky? Danie se svěřila, že to není jen tak nějaká vydra, ale že umí i mluvit. No, po zážitku s termity už bych se neměl divit ničemu, třeba že i nějaká kytka bude umět mluvit. Ale tohle mi přišlo vážně zajímavé. "Páni, tak to smekám klobouk, mluvící vydra. To jsem zvědavá, co ti o ní bratr řekne," zamyslel jsem se a snažil se takovou vydru představit. Bude nejspíš žít někde v hlubinách lesa, po boku vlčí smečky. Jak vidím, dá se žít v míru prakticky s čímkoliv. Projelo mi hlavou.
Danie pak pokračovala ve svých myšlenkách. Při tom dokonce i pojmenovala můj les. Houbový les? Pohlédl jsem na ni a nechal jí tak dokončit myšlenku, kterou už nakousla. Ptala se na to, jakého patrona lesa bych chtěl já v tom svém malém království. "To je záludná otázka," zasmál jsem se. Danie se viděla po boku medvěda, nebo majestátného jelena. "Těžko říct, možná... ježek?" Zazubil jsem se. Upřímně jsem neměl absolutně tušení, jakého patrona bych si vybral. A kdo ví, jestli by si nějaký patron vybral i mě. Možná to byla výhoda jen smečky Danie, nebo takového patrona tady měla každá smečka? Měl bych si udělat lepší průzkum.
Mladá vlčice neměla vůbec ráda zimu, takže by ráda úkryt někde v teple. "To je to s tou zimou až tak hrozné?" Zasmál jsem se a zavrtěl při tom hlavou. V dálce už jsem viděl, že míříme k něčemu zajímavému.
// Oaza
// Zpěvné věže
Termiti byli zvláštní tvorové, kór jejich životní styl. Jejich život byl úplně jiný, než ten náš. Své teritoria si očividně chránili před všemi cizáky. A šli po nich tvrdě, až příliš. Nejspíš se do toho musí narodit. Polemizoval jsem nad tím chvíli ve svých myšlenkách. "Vydra? Vážně?" Zeptal jsem se s úžasem. "Nikdy jsem neslyšel o tom, že by smečka měla patrona a ještě k tomu takového," řekl jsem fascinovaně. Uctívají vydru? To se možná nesmí ani lovit, dobré vědět. Uvědomil jsem si. Sice jsem ještě vydru v okolí toho lesa neviděl, ale možná budou ukryty někde uvnitř. Přece jenom měli obrovské území, které jsem ještě nestihl bohužel navštívit.
Kráčel jsem v poušti, kdy se mi tlapy propadaly níže. Neměl jsem tohle příliš v lásce, mnohem raději jsem kráčel po sněhu, než po písku. Zrnka písku se mi snažily dostat mezi prsty, což nebylo zrovna něco, po čem bych prahl. "Tak jestli existují oblasti, kde je sníh celoročně, určitě někde daleko na jihu bude místo, kde naopak žádný sníh mít nebudou. A tím tam bude jenom samé teplo, vlci se nejspíš přizpůsobí všem podmínkám." Nadhodil jsem se zájmem. Tak jak jsou severští vlci většinou velcí a chlupatí, naopak ti z jihu můžou být drobnější s kratší srstí. Za ty roky jsem jich viděl spoustu, ale většinou takový ten standard. Napadlo mě a pohlédl jsem k místu, kde sídlil Život. Rád bych se za ním podíval. Ale ještě jsem nebyl tak bohatý, abych se k tomu rozhoupal. Za tu dřinu pro pár drobností mi to zatím nestálo.
// Popelavá pláž, přes Konec světa
Kráčel jsem poměrně v tichosti, návštěva ostrova mě vyčerpala jak fyzicky, tak i psychicky. Ale naštěstí Danie byla upovídaná a tak mezi námi nenechala dlouho ticho. Naklonil jsem hlavu na stranu, abych jí důkladně poslouchal. "Jo, zimy jinde bez magie jsou hodně kruté. Hlavně pro vlčata, které se v tomto období narodí například do malé smečky. Každý bojuje jak umí, bohužel." Řekl jsem a mírně se usmál. Život byl krutý, ale tady nám to ulehčovala magie. Osobně by mi nevadilo žít absolutně bez ní. V rodné smečce sice magie byla, ale za důležité se kladli i klasické vlčí schopnosti. Ale nebudu nostalgický. Podíval jsem se na druhou stranu. "Naštěstí tu máme mladé a odvážně vlky a vlčice, kteří se rádi učí novým věcem. A jednou to tady celé převezmou pod svou vládu." Mrkl jsem na Danii, měl jsem namysli ji. Ona byla doslova obklopena magií, úžasem a chutí do života. Nepochyboval jsem o tom, že jednou dokáže opravdu úžasné věci a bude přínosem.
Došli jsme až k věžím, kde sídlili termiti. Danie je zrovna zmínila, když jsem si pohrával s tou myšlenkou, co asi teď dělají. "Těžko říct, ale teď už to snad na nějaký čas zvládnou," přitakal jsem a zvedl hlavu. "Byli vážně zvláštní, že?" Zazubil jsem se. Tak velký termiti, tolik síly...
Rozhlížel jsem se po krajině, kde bylo celkově teplo. "Jsme dost na jihu a příroda je nevyzpytatelná." Pokrčil jsem rameny. "A kdo ví, co nás ještě čeká, třeba se dočkáme i zimy, kdy to bude zasněžené i zde." Ale teplý písek rozhodně nenaznačoval, že by se tu sníh měl někdy na delší dobu objevit. Ale jak Danie zmínila, tahle země je plná magie... i té zákeřné, která sídlila na severu.
// Poušť
Danie nejedla ani ryby, takže už jsem se nedivil, že jí krab absolutně nechutnal. Už jsem se setkal s vlky, kteří zkrátka ryby nemají rádi. "Pak to chápu," nadhodil jsem. Dále si Danie pustila pusinku na špacír a zase mi podnítila malou rýpavou poznámku. "Já jsem vděčný strávník, nevadí mi asi nic." Pokrčil jsem rameny, mě by chtěl do rodiny nejspíš úplně každý, nevymýšlel jsem si. Ale na druhou stranu jsem toho musel mít trochu víc, takové tělo byla makačka udržet v kondici. A nejspíš by mi zhubnutí možná trochu bodlo, ale já byl se sebou tak nějak spokojený, neměl jsem potřebu na nikoho dělat dojem.
Danie měla velké plány co se týče magie. Už si na ni zvykla a kdyby o ní přišla, možná by raději skočila ze srázu. "Na magie se dá velmi rychle zvyknout, jak usnadní život. Ale správně, jak říkáš je to obrovská zodpovědnost." Ale o Danii jsem se nebál, mládí vpřed jak se říká. Kéž bych sdílel tehdy stejné nadšení, možná bych byl teď mnohem lepším vlkem. Jenomže já se v té době zajímal hlavně o přirozené pudy, než ty magické. V mé krajině jsme neměli žádného učitele, bylo to jen a jen na nás.
Když jsme se konečně zase rozhoupali k tomu se někam vydat, Danie ihned vybrala další směr. Vedla nás k horám, kde jsme byli s termiti. Snad budou zalezlí, tak rychle bych je vidět zase nemusel. "Poklad i zajímavost se počítá," pohodil jsem hlavou a sám se oklepal. Podíval jsem se nahoru, obloha se pomalu chystala spát, světlo upadalo do zapomnění a já viděl zase spíše hůř. Mělo to ale jednu krásnou výhodu. "Zdá se, že se počasí moudří," usmál jsem se a pořádně se oklepal, abych ze sebe střepal přebytečnou vodu.
// Zpěvné věže, přes Konec světa
Velice dobrý poznatek Danie řekla. Měla pravdu, ty stromy nebyly zrovna ideální na schování před neuvěřitelným horkem. "To je asi fakt," přitakal jsem a přemýšlel nad tím. Opravdu by to bylo nejlepší asi na jaře. V létě bysme se tam upekli. A na podzim už bude horší přístup. Teď by to bylo možná ideální, ale nechceme ztrácet čas, když Danie za chvíli musí na lov. A strávit tam celý den by znamenalo ztrátu velkého času. "Vlastně jsem ho měl jenom jednou, ale trápil jsem se s ním snad několik hodin." Zazubil jsem se a představoval si sám sebe, kdyby mě tehdy někdo u toho viděl. Jak jsem s ním házel sem a tam a ten krunýř stejně nechtěl povolit.
Každopádně právě teď povolil, s vodou se dali dělat kouzla a měla neobyčejné možnosti. "S vodou se dá provádět opravdová kouzla, určitě v ní budeš mnohem lepší než já jednou." Mrkl jsem na ni s úsměvem. Já už se považoval za starého psa, který se novým kouskům už nenaučí. Ale očividně to zdejší bohové viděli jinak, když mi do vínku dali tu zimní magii. Brala mi spoustu energie, tudíž mi bylo jasné, že přes léto jí trénovat nemohu. Vyčerpalo by mě to neskutečně.
Danie se rozhodla kraba vyzkoušet, její pohled ale nevypadal zrovna vábně. Zašklebila se a začala se trochu cukat. Pobaveně jsem se na ni usmál. "Chápu," zasmál jsem se nad tím, každopádně za ten výraz ten boj s krabem opravdu stál. "Tak jo, podíváme se teda po něčem lepším?" Zeptal jsem se. Chytl jsem zbytek kraba, já na něj chuť zrovna neměl. Měl jsem mnohem radši klasické ryby, ale teď jsem ani na ně neměl zrovna chuť. Došel jsem k moři a tam ho položil, aby ho odnesl proud. Nějaká ryba, či něco ho určitě sní, nebo se s ním aspoň v rámci možností vypořádá.