Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Tanebrae

Musel jsem se dostat na druhý břeh rozbouřené řeky. Hledal jsem nějaký prostor, kde voda tolik nevalila. Moc jich tady ale nebylo. Rozhodl jsem si trochu více si pomoci. Pomocí magie vody jsem vodu trochu zpomalil v určité části. Ukázal se uprostřed řeky kámen, přes který bych se mohl suchou nohou dostat na druhou stranu. Využil jsem tedy toho a dal se do toho. Magie se mi dařila čím dál tím víc, ale pořád jenom ta jedna. Ty ostatní, co ve mě dřímali na tom byly už víceméně na bodě mrazu, doslova.
Dal jsem nohu na kámen a ihned přeskočil na druhý břeh. Jakmile jsem byl poslední suchou nohou na druhém břehu, vodě jsem dovolil zase volně žít. Tak, to bych za sebou měl a mohl tak pokračovat dál. Uviděl jsem poměrně rozsáhlou pláň, kterou jsem zhodnotil jako výborné místo pro lov. Měl jsem tyhle prostory rád, ještě bylo dost světla na to něco ulovit. A zítra se například vrátit zpátky domů.

// Středozemní pláň

// Tmavé smrčiny

Olízl jsem si tlamu a podíval se na proudící vodu pode mnou. Viděl jsem občas i nějaké ryby, ale s příchodem zimy jich bude také čím dál tím méně. Už mě pomalu tlačí čas. Stačilo se jen rozhlédnout po okolních lesech, které se zbarvují do barva podzimu. Stromy odumírají a za chvíli budou holé jen větve. Barvy, i když jsem je neviděl, tušil jsem že se mění jejich barvivost. Nahodil jsem mírný úsměv na tváři, i když jsem byl sám - na což jsem byl už tady zvyklí, měl jsem dobrou náladu. Pohodil jsem hlavou a zamířil po toku směrem na sever.
Půda byla nacucaná vodou, takže jsem byl kousek dál od řeky, aby mi to náhodou nepodjelo. Vzhledem k velikosti mých tlap by to bylo šup sem a šup tam, žbluňk. Pohodil jsem hlavou a pokračoval dál. Srst jsem měl hustou a na zimu již určitě připravenou. Jako správný severský vlk. Tak jo, ale co v zimě? Danie asi nedorazí, měl bych... možná bych mohl. Nechtěl jsem si to připustit, protože v houbovém lese se mi žilo opravdu krásně. Ale byl jsem tam pořád sám, nebyla to škoda?

// Esíčka

// Sarumen

Kráčel jsem dál a když jsem konečně zase něco viděl, oddychl jsem si. Ta mlha byla vážně hodně matoucí, Danie měla pravdu. I když já jí věřil i bez toho, aniž bych to viděl na vlastní oči. Ta mladá vlčice mě opravdu trápila, kde jí může být asi konec? Odpověď jsem v Sarumenu tentokrát nenalezl, ale hodlal jsem se tam objevit těsně před zimou, než napadne sníh. A zkusit své štěstí znova. Nechal jsem jim tam zajíce, třeba si ho někdo všimne dřív, než ho odtáhnout lišky. Byla by to škoda, přece jenom je to aspoň nějaká potrava. A před zimou se cení všechno. A já bych měl zapracovat na svých zásobách. V zimě se mi nebude chtít lovit. Ale jelikož můj úkryt byl úplně prázdný, tak prázdný, že by se tam ani myš nevydala... tak mě čekala ještě poměrně fuška.
Hvozd byl tmavý a já se v něm díky své vadě hodně těžko orientoval. Proto jsem se rozklusal a snažil se najít nejjednodušší cestičku k řece. Ta mě zavede určitě na nějakou pláň, kde bych mohl pořádně lovit. A nalovit si tak nějaké zásoby. Řeku jsem už slyšel a za moment jsem k ní i došel. Na ryby jsem moc chuť neměl, byl jsem jich za poslední dobu už přežraný. A tak jsem se vydal vstříc severu.

// Řeka Tanebrae

//S dovolením alfy nenápadně opouštím hranice. Brzy na viděnou!

Postával jsem u hranic, nijak mi to nevadilo. Nejspíš měla smečka lepší věci na práci a já jim to rozhodně neměl za zlé. Osobně jsem si vybral špatný čas na návštěvu. Trochu mě trápilo, že jsem tu neslyšel žádný smích nebo povyk. Malinko jsem zoufale toužil vědět, jestli je Danie v pořádku. Smečka ale mohla dělat cokoliv, od lovu až po zimní spánek. A já nechtěl být už déle na obtíž. Měl bych to zkusit za pár dní. Napadlo mě. Aspoň si sám něco ulovim, byl jsem už celkově hladný. Zajíce, kterého jsem ulovil jako dar jsem uchopil a položil ho na hrstku mechu, který byl po okolí. Snad si ho všimnou. Teplota byla prijatelná a zajíc ještě čerstvý. Sic mě mrzelo, že jsem jim tu nemohl zanechat vzkaz, ale k to víc tajemství to mohlo skrývat.
Tiše jsem si povzdechl, to co jsem chtěl jsem bohužel nedostal, ale nehodlal jsem věšet hlavu. Není všem dnům konec. Aspoň se trochu před zimou zkulturním. I tak jsem vypadal, jako bych právě vylezl z bažiny. Stal jsem celou dobu na hranicích, na území mě mlha odmítala pustit a osobně bych ani nešel. Proto jsem se slepě vydal cestou zpátky po čichu. Až do okamžiku, než se mlha začala rozplývat a já se nedostal do vedlejšího lesa.

// Tmavé smrčiny

Prečo zrovna v tento deň musí takto neskutočňa pršať? Ťašil som sa na vychazdku, ale toto bol horor. Nikdy som nemal problem isť za dašťa von, ale teraz to bolo na obtíž. Mal som velmi hustú srsť a stačila trocha a bola omnoho viac tažšia než normálne. Chcel som si len niečo uloviť domov, ale takto? Takto?! Takto to vraj nešlo. Kráčal som bahnitú cestú a citil sa o pat rokov staršia. Rozklusal som sa a pri tom si obzrel okolie. Zdálo sa, že panoval klud.
Veškerá zver bola schovaná a já som mal po love. Bol som lehce nahnevaný, ale to bych nebol já, nemohol som sa rozčulovať. Naozaj som sa začal kreniť. Usmieval som sa ako mesiačik na hnoji. Čo iného mi zbývalo? Zhluboka som sa nadychol a zavyl. Citil som sa sam, ale nikdo mi neodpovedal. To nebolo nič nového, priešol som si v tomto svete nechcený, ako bych nemohol najsť svoje miesto. Nemal som ho, i keď som už pres rok snažil zapadnuť. Na vlky som nemal šťastie a teraz ani na zver? Snad si na mňa Smrť nezasodla.
Nechcel som nad tým premýšlať, neboť nad hlavou mi prolietol velký blesk. Jeho zaburacenie bolo slyšeť na miele daleko. Aj já som sobou cukol a to som burky mal celkovo rád. Búrka bola tak bliezko a já som bol uprostred lesa, prave teraz. Mal bych sa isť schovať a to som i urobil. Uvidel som spadené stromy a tak som sa rozhodol schovať tam, nech búřka odíde tam, odkud prisla. O chvilu bude preč. Ujišťoval som sa. Snažil som sa vidieť záblesky skrze stromy, občas sa mi to i povedlo, bolo to naozaj pekné. Toto byl nebazpečný koniečok. Ale pre mňa to bol ako relax. Ako by som zabudol, že nevidiem barvy. Neboť búrky sou predsa len čiernobielej.

// Tmavé smrčiny, žádný spěch, já ráda počkám, vím že jste na lovu. :3 Tak až se někdo vrátí, dobrý soused Tonda rád počká u hranic. :)

Šel jsem pomalu dál a neutušil kam. Danie mi sice její les několikrát už ukazovala, ale takhle blízko hranic jsem nikdy nebyl. Říkala, že mě přivítá mlha, jakmile se objevím u hranic. Věděl jsem, že to bude pro mě i tak konečná. Moje barvoslepost bylo prokletí a mlha se rovnala naprosté ztrátě zraku. Čím blíže jsem byl, tím moje viditelnost byla menší. Až jsem neviděl ani strom vedle sebe. Rozhodl jsem se právě z tohoto důvodu zastavit. Zajíce, co jsem chytil jako dar jsem položil vedle sebe. Tak jo, asi jsem blízko. Uvědomil jsem si. Zlatavé oči se snažili nalézt aspoň něco, čeho bych se mohl chytit, ale nic tu nebylo. Pozvolna jsem zavyl, abych na sebe upozornil. Snad je u ničeho vážného nevyruším. Teď jsou smečky hlavně v lovech, díky blížící se zimy. Ale možná to jsou opozdilci a budou lovit až na podzim. Kdo ví. Jen se zeptám, jestli tu je Danie, mám o ní starost. Stále dokola jsem si to opakoval. Posadil jsem se a spořádaně jako správný občan jsem čekal, až mě tady někdo vyzvedne. Snad ten zajíc mezi tím neztuhne, to by mě mrzelo, když je pro ně. Napadlo mě. Každopádně teď bych se odsud jen těžce motal ven. Ale kdyby nebylo zbytí, nemohl bych nic víc dělat.

// Tanebrae

Vkročil jsem do lesa, měl jsem ještě mokré tlapy, ale ty rychle setřepu. Rozklusal jsem se tedy dál, snažil jsem se být tichý a s mou velikostí to nebylo zrovna ideální. Měl jsem kolikrát problém se dostat do užšího prostoru. Ale to zvládnu, už jsem tudy šel, i lovil. Soustřeď se. Hodně špatně jsem tu viděl, moje barvoslepost mi mnohdy ztěžovala život, ale já se s tím poperu. V tom se přede mnou rozeběhla srna. Ale byla pryč dřív, než jsem jí stačil zahlédnout. Srna je stejně moc velká. I když bych si s ní sám poradil, na volném prostranství, rozhodně ne v takovém lese. A tak jsem šel dál, nenuceně a velice klidně. Uslyšel jsem přežvykování, velmi rychlé. Zajíc? To bylo první co mi problesklo a tak jsem se přikrčil. Naštěstí jsem měl asi dobrou barvu - nemohl jsem to tušit - ale dost mi to pomáhalo se maskovat. Zajíc si to seděl a zrovna večeřel. Vystartoval jsem velmi rychle, protože tady byly podmínky celkem příznivé.
Zajíc se přede mnou rozeběhl a začal klasicky zmatkovat. Nejdříve doleva, pak se spletl, takže zase doprava. A v tu ránu už jsem ho měl. Od té doby jsem byl zdejším vlkem se mé fyzické já opravdu hodně zlepšilo. A v tom jsem si opravdu liboval. Svíral jsem zajíce v tlamě do té doby, než se přestal bránit. Pak jsem pomalu šel dál, nechal se vést mlhou. Za mlhou bych totiž mohl najít Danii.

// Sarumen

// Houbový ráj

Vykouknul jsem z lesa a při tom zavrtěl hlavou. Čerstvý vzduch a vítr v srsti jsem měl hrozně rád. Bylo to něco, co mi bylo tak neuvěřitelně blízké. Zase jsem se cítil mlád, ale z výjimkou mládí, teď jsem byl volný jako pták. A mohl si dělat, co se mi jen zachtělo. Rozešel jsem se k řece a zůstal sedět u břehu. Díval jsem se na svůj vlnící se obraz, občas jsem uviděl nějakou rybu. Napadlo mě vzít rybu sebou, ale ne každý má ryby rád. Přece jenom Danie je zrovna dvakrát nemusela. Ale já se rozhodl si pro sebe jednu ulovit. Postavil jsem se a přistoupil ke břehu. Počkal jsem si na vhodný okamžik a pak hlavu ponořil. A je pryč. Zavrtěl jsem hlavou a zase jí vytáhl. Druhý pokus už byl lepší. Rybu jsem opravdu uchopil, nebyla zrovna velká, ale jako malá svačina to rozhodně stačilo. Ihned jsem se jí snažil rozkousat a sníst. Byl jsem hladový jako jelen v říji.
Jakmile jsem dojedl, hlavu jsem hodil zpátky do vody. Však on se o ní někdo v brzké době postará. Pak jsem vkročil na půl do vody a očistil si navždy blátivé tlapky. Přeskočil jsem na druhý břeh a oklepal se. Ještě jednou jsem se ohlédl, než jsem zmizel v tmavém hvozdu.

// Tmavé smrčiny

// Bunkr

Vylezl jsem zpátky na čerstvý vzduch a nechal se pohltit houbovou atmosférou. Zastříhal jsem ušima a při tom se rozhlédl. Zdálo se, že se ke mě hrnuly nějaké hlasy, ale nedokázal jsem je identifikovat. Navíc jsem nechtěl nikomu ničit atmosféru, takže jsem si šel po svých. Danie se za celé léto tady neukázala, měl bych se po ní podívat. Napadlo mě. Navíc už dlouho jsem si sliboval návštěvu její smečky, tak se aspoň zeptám, jestli je doma a jak se má. A cestou můžu něco ulovit, jako dárek, od souseda Tondy.
A tak jsem se dál i vydal, proplétal jsem se mezi stromy směrem k řece, která byla slyšet na míle daleko. Tak jo, tohle bych mohl zvládnout. Jelikož jsem ale netušil, jak dlouho tam strávím, možná bych si i já měl dát něco menšího k snědku. Kdo ví, jak dlouho mě nechají čekat na hranicích. Ale jelikož jsem to dělal pro Danii, neměl jsem s tím problém.

// Tanebrae

339

// Houbový ráj

Přivítala mě intenzivní vůně hub, kterou jsem okamžitě považoval za svou domovinu. Zase doma. Usmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Pokračoval jsem chodbou níž, pěkně pomalu jsem našlapoval a užíval si tuhle chvíli. Sic mě dole nikdo nečekal, ale i tak jsem se sem tak moc rád vracel. Když jsem nahlédl do hlavní místnosti, bylo to tu přesně takové, jaké jsem to tu na jaře nechal. Pohoda. Domácí pohoda. Sice spižírna byla prázdná a brzy bych se měl vydat na lov, ať mám na zimu nějaké zásoby. Nebo že bych měl té samoty už dost? Stále ve mě hlodala myšlenka jít se podívat po okolních smečkách. Ale říkal jsem si, mám čas... ale čas plynul jako bláznivý, ve zdejších končinách jsem se zdržoval už rok a nikam jsem se neposunul. A tak bych rád. Raději jsem se schovával v prázdném lese, obklopený samotou, místo toho abych se snažil najít vhodný domov pro sebe. Ale já ho nehledal jen pro sebe, ale i pro Tristana, on se jednou vrátí. A bude chtít být na tátu hrdý. Ale jak toho dosáhnout? Povzdychl jsem si.
Uvelebil jsem se přesně mezi kořeny, ještě tu byly moje staré chlupy, které mě tady budou očividně zahřívat. Zavřel jsem oči a snažil se na chvíli usnout. Jako obvykle jsem se moc dlouho a dobře nevyspal. Budili mě děsy. Trhnul jsem sebou a pomalu zase vstával. Bylo na čase se jít podívat po něčem k snědku.

// Houbařův ráj

// Tanebrae

Odklonil jsem se od řeky a zamířil mezi první zdejší stromy. Zastříhal jsem ušima a usmál se. Je to fajn vracet se tam, kde to znám. I když na mě nikdo nečeká. Zase jsem byl myšlenkami u svého syna, jak se asi má? Jak se mu daří. Mohl jsem jen hádat, kde je mu teď konec. Ale já věřil, že bude někde zkoumat svět tak, jako do dřív toužil dělávat jeho táta.
Zavrtěl jsem hlavou a tu nostalgii ze sebe střepal. Už jsem tuhle cestu moc dobře znal a tak bych mohl jít i poslepu. Při té příležitosti jsem se rozhlížel i po houbách, tady jich rostlo opravdu hodně. Měl jsem tu vadu, že jsem nerozeznal barvy, ale za to jsem měl mnohem lepší čich. Každá houba voněla jinak, jen vědět, která je jedlá a která ne. Hned bych mile rád vyzkoušel, jak taková houba chutná, nikdy jsem na to neměl tu správnou odvahu. Prolezl jsem mezi většími houby a už viděl vchod do svého úkrytu, do kterého jsem okamžitě naběhnul.

// Houbový bunkr

// Kierb

Šel jsem stále dál, podél řeky, sem tam jsem se rozhlédl. Nic zajímavého jsem ale nezaregistroval a tak jsem měl před sebou jenom vidinu Houbového lesa a mého úkrytu. Už jsem se těšil, až si ho zase trochu zabydlím a pořádně si odpočinu. Absence vlků mi ale chyběla, ale teď jsem si s tím lámat hlavu moc nechtěl. I tak jsem měl dobrou náladu, dokonce jsem si i broukal pod nosem. To se stávalo opravdu jen výjimečně.
Olízl jsem si čumák a už vyhlížel svůj cíl. V žaludku mi kručelo, ale já se spokojím i s něčím menším. Což bylo dost zvláštní, vzhledem k mé velikosti a mohutnosti. Nebyl jsem tam snad od jara a to jsem musel napravit. Proto když jsem viděl hranice lesa, přidal jsem o to víc do kroku. Srst mi lehce hrála do karet a vlnila se v mém rytmu. Dnes jsem si neměl na co stěžovat, což bylo naprosto perfektní. I den se mi celkem líbil, ochladilo se a tak se mohlo cestovat jedna radost.

// Houbový ráj

// Jezevčí hájek

Cestovat v takovém horku nebylo nejmoudřejší, kór když jsem měl tak hustou srst. Dýchal jsem jako lokomotiva a kdyby mě někdo poslouchal, možná by si myslel, že za chvíli dostanu infarkt. Zastříhal jsem ušima a zastavil se u břehu řeky. Sklonil hlavu a napil se, nejraději bych tam celý skočil. A vlastně proč ne? Udělal jsem krok na kámen a pak ke břehu, bylo to tu mělké a tak jsem se mohl vyhnout hlavnímu proudu řeky. V rychlosti jsem si lehl, aby se mi voda dostala až na kůži. To je příjemné. Usmál jsem se a pak se zase vrátil zpátky na souš. Oklepal jsem se, ale teď jsem měl srst o několik tun těžší.
Tak jo, na jihu se schovám do lesa. Už to nebylo tak daleko, takže to není nad mé síly. Navíc za chvíli už bude zima, měl bych začít hledat nějaké zásoby a zabydlet si úkryt. Hodila by se i nějaká větší kožešina. Ale sám si netroufnu na nějakou vysokou zvěř, i když bych měl možná naději na nějakou menší srnku. Ale zatím zůstanu při zemi, nikdy nevíš co se může stát a koho například potkat. A tak jsem pomalu pokračoval níž, k další řece.

// Tanebrae

// Jezírko Levander

Unaveně jsem zívnul a při tom se rozhlédl. Šedivý zrak prozatím nic nezaujalo. Spíše jsem se tak nějak placal ve prospěch léta. To naše mnou celkem obstojně vyhrávalo, neboť já letu zrovna moc neholdoval. Možná i proto jsem se ukrýval převážně v lesích. Sem tam si udělal výlet někam mimo vyšlapanou stezku. Měl bych se vrátit domů, nebyl jsem tam už od jara. A co teprve moje z zvelebovàní? Zavrtěl jsem hlavou a lehce se při tom usmál. Vždy mě hřálo u srdce, když jsem si vzpomněl na houbový les. Ale s tím horkem tam asi moc příjemně nebude, dokud se les pořádně nezapaří, mám uútrum i od houbaření.
A tak jsem pokračoval dál na jih, cestou bych si rád i něco ulovil. A tak čím déle jsem šel, tím víc jsem se snažil být tichý a nevydesit tak lesní obyvatelé.

// Řeka Kierb

Čas strávený se Sunstorm byl okouzlující, ovšem někdy musí i skončit. Romantické kouzlo pominulo a ač by se se Sunstorm dalo mluvit opravdu dlouho, i mě docházel čas. Byl jsem už poměrně hladový, unavený, vzpomněl jsem si, že bych se měl podívat do svého úkrytu. Nalovit si zásoby, přece jenom léto už bude za chvíli v plném proudu a já bych něco nachytat mohl. Určitě se přes léto zastaví i Danie a já bych jí měl mít čím pohostit. "Bylo to vážně skvělé tě poznat Sunstorm, ale měl bych jít. Mám ještě nějakou práci, když budeš mít cestu na jih, zastav se. Určitě mě tam najdeš, je to les plný hub." Řekl jsem s úsměvem. Tak nějak jsem si ten les neskutečně oblíbil a považoval ho za takový osobní domov. Ale bydlel jsem tam jenom já sám, mohl tam kdykoliv a kdokoliv přijít, což se mi líbilo. Ale do lesa moc vlků nezavítalo, bylo to až moc na jihu. "Měj se," usmál jsem se na ni a mrknul. A díky za mnoho užitečných informací, které určitě využiju. Usmál jsem se na ni.
Otočil jsem se k odchodu, měl bych zamířit na jih. Po cestě určitě narazím na nějaké zajíce, mohl bych chytnout aspoň dva, ať mám i na později. Jak já bych si dal i něco většího, ach jo. Povzdychl jsem si, bylo těžké si najít parťáka na lov, v dnešní době. Teď si každý vlk jel po svém a najít nějakou výjimku bylo opravdu těžké. Ale ne nemožné a já jsem hodlal někoho takového najít. Přece jenom jsem se moc rád seznamoval, takže to bude hračka.

// Jezevčí hájek