Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Houbový bunkr

Zivnul jsem a pomalu kráčela nahoru. Venku mě přivital ostře chladný vzduch. Zastavil jsem se ve východu a rozhlédl se. Dýchal jsem pěkně klidně a snažil se naplnit plice čerstvým kyslíkem. Tak jo, už bych měl bych se dát na ten lov. Už i tak je pozdě. Zastrihal jsem ušima a pomalu se rozešel poklidným lesem.
Rozklusala jsem se a honil se mi v hlavě plán. Když se dostanu na druhý břeh bude tam určitě více zvěře. Možná bych to mohl zkusit spojit se Sarumenem. Třeba budu mít štěstí tentokrát. A budu o něco klidnější. Usmál jsem se. Bylo zapotřebí to už konečně rozseknout. Abych věděl co se vlastně děje a kde se co šustne. Abych nečekal a nedoufal zbytečně. Dorazil jsem k řece, kterou jsem měl v plánu přejít stejně jako posledně.

// Tanebrae

362
// Houbový ráj

Vchod jsem našel už lehce. Sklonil jsem hlavu, abych se nepraštil a mířil do nížin. Vonělo to tady stále stejně. Měl jsem tam už nějaké sušené houby, takže to hezky načichlo. Ač jsem netušil, jestli to jsou jedovaté, nebo jedlé houby, jejich pach jsem měl opravdu rád. I já jsem byl tím už tak nějak načichlý. Vkročil jsem do velké místnosti a zajíce položil. Ještě jsem zkontroloval, jestli je vše tak jak jsem nechal a pak se k němu vrátil. Byl jsem hladový a potřeboval se najíst. Takže jsem zajíce požil celého a nenechal si nic. To ty zásoby s takovou nebudu mít nikdy. Ale žaludek byl konečně nasycen, po tolika dnech. Nemohl jsem si dovolit přijít ani o jediný gram. Mohutné a velké tělo potřebovalo hodně jídla. A smečka by mi v tomhle mohla opravdu hodně pomoci. Ale jak vyberu tu správnou? Ještě jsem žádnou ani nenavštívil, za dobu co tu jsem. Sarumen jsem do toho nepočítal, tam sem bohužel úplně ideálně nepochodil. Ale není všem dnům konec. Život mi dal naději a já bych se jí měl chopit. Ještě jsem si očistil srst a požužlával kosti.
Za chvíli jsem ale cítil, jak mi padají oční víčka. Bylo na čase se dát zase na chvíli na kutě. Sice jsem nemohl spát nepřetržitě a bez vyrušení. Moje noční děsy bylo mé prokletí. Ale byl jsem na to zvyklí a nevadí mi stále dokola usínat. Takže jsem položil hlavu na tlapku a jednoduše se snažil usnout.
Uběhlo pár hodin kousaveho spánku. Mžouravě jsem otevřel oči, pro dnešek mi to ale náladu nezkazilo. Sice jsem viděl spousty starých tváři v podobě pochmurného záhrobí, ale dokázal jsem s tím plně žít. Otřepal jsem se a pomalu se zvedl, zamířil při tom ven.

// Houbový les

// Řeka Tanebrae

Uvítali mě už známé stromy. Ihned mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Tak jo, zase doma. Je to ale opravdu doma? Neměl bych se zdržovat na místech, které je všem na očích skryto. Život měl pravdu, měl bych to tady hodit za hlavu. A jít hledat štěstí někam jinam. Vždyť mě ve smečce bylo dobře. Sice má rodná nestála moc za to, i když jako samec bych měl být spíše rád. Ale najít nějakou opravdovou smečku by nebylo na škodu. Jen tu pravou najít. A před zimou obcházet smečky? To se moc nehodí. Věděl jsem, jak těžké to pro smečky v zimě může být. A další krk na přežití může být problém. A ten můj krk byl poměrně velký.
Mohutné tělo se dostalo do lesa. Ihned jsem začal hledat nějakou záminku po zvěři. Stopy jsem tu neviděl. Panoval tu celkem klid. Dobře, dobře... Zavřel jsem oči a při tom nechal sluch ať pracuje. No tak... Povedlo se. Zaslechl jsem nějaké hrabání, nebo chroupání. Ihned jsem se tím směrem vydal. Uši jsem měl přilepené k hlavě a hledal jsem onoho vetřelce. Opravdu, byl to zajíc. Mohl se tu zatoulat z okolí. Díky Živote, poděkoval jsem mu v duchu. Opravdu mě sledoval, protože tohohle zajíce sem musel zavést on. Chvíli jsem čekal na svou příležitost a jakmile jsem jí měl, vystartoval jsem. Běžel jsem za ním, zajíc pelášil pryč. Honička byla ale za chvíli u konce, neboť já tenhle les už měl v oku. Chňapl jsem po něm a škubnul. Zajíc se ještě chvíli v mé tlamě bránil, než se bezvládně rozhodl opustit tento svět. Se svým úlovkem jsem zamířil k úkrytu.

// Houbový bunkr

// Tmavé smrčiny

Došel jsem ke břehu řeky, byla dnešním dnem rozbouřenější, než kdy jindy. Mohl za to podzim, deště... zkrátka podzimní počasí. Na rybu jsem chuť neměl, i když to byl tady snad jediný zdroj potravy. Na rybách jsem byl celé léto a byl jsem jich už přejezený. Bylo na čase se podívat po pořádném jídle. Trochu jsem doufal, že blížící se zima zvěř zavede i do Houbového lesa. Ale teď jsem měl jednu překážku před sebou. A to byla řeka. Nechtěl jsem se úplně namočit. Teplota byla nízká a brzy bude noc. Nestihl bych uschnout a riskoval bych nějakou nemoc. Po té jsem opravdu neprahl. Tak jo, procvičím se. Ujistil jsem se.
Postavil jsem se ke břehu, kde to bylo užší. Probudil jsem v sobě magii vody a zastavil tak na okamžik tok. Udělal jsem průchod, kde můžu projít suchou nohou. Rychle jsem se dostal na druhou stranu. A vodu zase nechal volně plynout. Byla to hračka, ale přesto jsem ucítil, že mi to vzalo energii. Měl jsem radost, že se magie zase zlepšovala. Za chvíli budu určitě tam, kde ještě v rodné smečce. Tam mi magie opravdu šla. A tady? Se to také velmi rychle zlepšuje. Teď už stačilo dostat se jen do lesa.

// Houbový les

// Prstové hory

Tmavý les mě ihned přijal do chřtánu. Tmavé prostory tohoto lesa by někomu určitě mohly nahánět hrůzu. Já byl ale na takové prostory zvyklí. Co mě více dokázalo rozhodit byl fakt, že jsem tu velmi špatně viděl. A těžce také pohyboval, stromy byly celkově blízko u sebe. Lovit bych tu nemohl, to už jsem si říkal kdysi. A tak jsem tenhle nápad ihned zavrhl. Ale něco ulovit bych měl, třeba mě v Houbovém lese něco překvapí. Třeba se tam něco malého zatoulá. Potřeboval jsem si odpočinout, Život mi vzal opravdu hodně energie.
Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se do ticha. Hledal jsem jen jeden zvuk, tok řeky. Ten hluk mě vždy dokázal dobře nasměrovat. Stačilo pak jen přejít řeku a dostanu se do Houbového lesa. Do mého oblíbeného lesa. Les, který mě dokázal uchvátit tím, jak prostý a jednoduchý je. A stejně nevím, co tam roste za houby, měla mi s tím pomoct Danie. Ale ta teď byla bůh ví kde. Stále mě to dost trápilo, kde ta vlčice může být. V Sarumenu jsem se odpovědi nedočkal, snad někdy... v budoucnu.

// Řeka Tanebrae

// Narrské kopce

Do hor jsem dorazil prakticky za chvíli, hledal jsem nějakou cestičku, která mě dovede ven. Pohlcen myšlenkami jsem ani nevnímal okolí. Kdyby na mě teď někdo zaútočil, nejspíš bych to nijak neřešil. Tlapy mě zkrátka vedly dál a já netušil, kam. Stejně jako před chvílí mě zavedly přímo k Životu a teď? Teď to bylo už jenom na mě. Procházet po Galliree, před zimou... všude určitě budu vítaný. Ale správný vlk si musí najít správnou smečku. Ale nemohl jsem. Ne teď, byl jsem celý rozladěný a nevěděl, co chci. Líbilo se mi v Houbovém lese, ale chce se mi navždy trčet v lese sám? Možná by nebylo na škodu se tam podívat. Tam se mi vždy přemýšlí nejlépe. Napadlo mě. Stále mě to vnitřně drželo uvnitř.
Našel jsem cestu, která mě odsud velmi rychle vyvede. Za chvíli už jsem viděl klobouky lesa. Tak jo, nemám to daleko, tam se rozhodnu. Povzdychl jsem si. Měl jsem před sebou velmi těžké rozhodnutí a nemohl najít to správné řešení. Rozklusal jsem se, abych zmizel z těchto pískových krajin.

// Tmavé smrčiny

// Vrchol

Ještě teď jsem cítil tu dobrou náladu, která mě popoháněla dál. Měl jsem hodně o čem přemýšlet a potřeboval jsem na to klid. Než se plně rozhodnu, co se životem dál. Jakým směrem bych se měl vydat? Je toho tolik a on mi stejně všechno řekl neutrálně. Povzdychl jsem si. Pomohl mi, ale zároveň ani nepomohl. Zkrátka a dobře, tohle rozhodnutí budu muset učinit sám.
Kráčel jsem z kopce dolů, tlapy se mi schovávaly pod hrstkami písku. Stále jsem ve vzduchu cítil spoustu pachů, dveře tu jsou rozhodně otevřeny pro všechny zdejší vlky. A určitě ho navštěvují často. Ještě jednou jsem se ohlédl, tak rád bych mu tam dělal společnost. A nebyl bych určitě sám. Stačilo si zabalit malý batůžek a bylo po problému. Tam by mi bylo nejlépe. Ale Život měl pravdu, měl bych si najít svou cestu, svou rodinu. I když jsem spoléhal na to, že se tady Tristan jednou objeví, měl bych jít svou cestou a být šťastný. Neotáčet se stále za zády na minulost, ale hledat svou novou budoucnost. Pohlédl jsem na svou ránu na rameni. Byla opravdu dlouhá a už naštěstí zahojená. Nejspíš bych tu měl zůstat, když už sem tu jednou umřel. Uvědomil jsem si. A s touto myšlenkou jsem kráčel dál.

// Prstové hory

// Narrské kopce

Musel jsem sebrat všechny síly, vystoupat na tenhle vrchol není zrovna pro začátečníky. Ale naštěstí se moje fyzická zdatnost zlepšila a já jí teď mohl hravě využít. Mohutné tlapy se zarývaly mezi písek. Občas mi to podklouzlo, ale nebylo to nic, s čím bych si měl dělat starosti. Dřímala ve mě dobrá nálada a to bylo hlavní. Na to se snad všichni těší, nebo ne? Najednou jsem ucítil i takový příjemný klid. Když jsem se rozhlédl, výhled byl zatím nic moc. Všude to bylo zahalené mlhou, ale jakmile se dostanu na vrchol, výhled bude určitě exkluzivní.
Už jsem cítil, jak jsem zadýchaný a tělem mi pulzuje i malý adrenalin. Pomalu jsem byl nahoře, ohlédl jsem se za sebe a viděl ten dlouhý kopec, který jsem teď zdolal. Dalo to zabrat možná i desítky minut. Ale jakmile jsem byl na místě, jako by ze mě všechno opadlo. Hodil jsem se do pohody a všechny trápení, které jsem měl byly zkrátka fuč. Rozhlédl jsem se, vypadalo to tady stejně jako tehdy. Kouzelné místo. A také výhled. Měl jsem pravdu, když vystoupám na vrchol, dostanu se nad samotnou mlhu a vidím tak kopce krajin. Slastí jsem si povzdychl a užíval si to. "Úžasný výhled, že ano?" Ozvalo se za mnou, když se boží vlk postavil vedle mě. Podíval jsem se na něj a rychle se usmál, úsměv mi ale na tváři nějakým způsobem zamrznul. Vypadal jinak, než jsem si ho pamatoval. Měl na sobě nějaké listí, které by hádám mělo být barevné. Ale já viděl jen šedý odstín, který naznačoval, že to tak úplně nebude. Kromě toho měl na sobě i jiné věci. Mohutný vlk se posadil a já na něm mohl oči nechat. "To ano, máte to tady úchvatné, ostatně jako vždy." Pochválil jsem mu a také se posadil. Měl jsem touhu tu zůstat s ním navždy. Možná bychom se i skvěle doplňovali, já bych měl společnost a on také. Kdo ví, co mohl dělat celé dny. Chvíli jsme tam jen tak v tichosti seděli a pozorovali vše, kam jsem jen mohl dohlédnout.
Po několika minutách jsem se rozhodl probořit hromové ticho. "Už je to dlouho, co jsem tu byl naposledy. Ani nevím proč mě sem tlapky zavedly." Usmál jsem se na něj a naklonil hlavu, abych mu viděl do tváře. Jeho grimasy sebou ani jednou neškubly, byl pozoruhodně klidný a vlídný. "Drahý Tonresi, chybí ti společnost. Tvou cestu sleduji už dlouho, vždy ve špatný čas, na špatném místě." Usmál se na mě, potřeboval jsem tyhle slova nejspíš slyšet. "Možná je na čase něco změnit." Navrhl. Věděl jsem, kam tím míří. Už dlouho jsem nad tím uvažoval, že bych měl změnit přístup ke zdejším vlkům. A vzdát se tak svých snů, které jsem tu s příchodem měl. "Život je změna, že ano?" Zasmál jsem se, bylo to celkem zábavné. "Nejspíš jsem to příchodem sem úplně nezvládl," podcenil jsem se. Ale z Života sálal takový klid, že jsem ani na vteřinu nemohl být nešťastný. "Každá cesta může být ta správná, není od věci si ale někdy vybrat jiný směr." Mrkl na mě a já se hřejivě usmál. Nejspíš má pravdu, měl bych začít jinak. Myšlenka mi rychle střelila hlavou. Měl bych si své cíle trochu lépe promyslet.
Ohlédl jsem se za sebe, vždy jsem byl zvědavý, co tady Život všechno má. Ale teď když jsem měl jeho plnou pozornost jsem cítil, že jsem měl naprosto všechno. "Tak mě napadlo, mohl bych Vás požádat o pomoc? O pomoc s novým začátkem?" Zeptal jsem se Života a při tom se na něj podíval. "Nevím přesně, jak byste mohl... Ale jsem otevřený všemu," řekl jsem a při tom na něm oči mohl nechat. Život se usmál, zdálo se, že měl před sebou výzvu, nad kterou bude chvíli přemýšlet. "Moc rád ti pomůžu Tonresi, uvidím co zmůžu," řekl svým hřejivým hlasem. V ten okamžik ve mě projel proud klidu a nadšení. Byl na mé straně, ale to hold byla jeho povaha. Každý dychtí po jeho pozornosti. "Za dobu, co tu jsem se hodně zlepšila má fyzická zdatnost, ale s magiemi pořád trochu bojuji." Doplnil jsem ještě a očekával, že mi dá nějakou radu. "I magie se zlepšuje, drahý Tonresi, nemusíš se bát. Je třeba hodně úsilí a tréninku, kromě toho se v tobě uhnízdily i ojedinělé magie. Jejich pochopení a zvládnutí trvá déle." Prozradil mi. A já věděl, kam naráží. Měl jsem hodně blízko ke sněhu a v určitém okamžiku umím sněžit. Mohla to být ta magie, o které mluvil? Ale očividně ve mě bylo ještě něco, na co jsem ještě tak úplně nepřišel. "Je troufalé žádat o pomoc a vysvětlení?" Usmál jsem se na něj. "Ano, je to věc, na kterou musíš přijít sám. Věřím, že to zvládneš." Cítil jsem jeho podporu a to mi stačilo. Vědět, že ve mě i zde někdo věří. Byl to pocit naprosto k nezaplacení.
V tom se Život pomalu zvednul. "Pojď, projdeme se," navrhl a já ochotně zvednul zadek a ihned se zařadil vedle něj. Každý úhel vrcholu ukazoval zcela jinou krásu. "Tak rád bych tu s Vámi zůstal." Povzdychl jsem si. Tyhle slova jsem znal, prožíval jsem je i posledně, co jsem tady byl. Život se jen ledabyle usmál a kráčel dál. "Máš tomuhle světu hodně co nabídnout, jen musíš najít ty správné vlky, kteří to uvidí také." Prozradil mi. Jeho slova jsem si bral k srdci možná až příliš. Hltal jsem každé slovo, které vypustil a vštěpoval si je do hlavy. "Klidně tu zůstaň, mě to rozhodně nevadí, ale není to škoda?" Mrkl na mě a pak Život přidal do kroku a podzimní kožich mi zmizel z očí. Nechal mě tu se svými myšlenkami. Nechtěl jsem odsud odcházet, nejraději bych tu zůstal navždy. Dole bych stejně nikomu nechyběl. Danie byla kdo ví kde, ale doufal jsem, že je v pořádku. Bylo to takové telátko, které se po hlavě vrhalo úplně po všem. Ale byla taky jediná, kdo mi byl dobrým přítelem. Bylo nutné se tam vrátit, alespoň do Sarumenu a zjistit, jestli je v pořádku. V létě slíbila, že se zastaví, ale v lese se neukázala. A tak je na čase jí začít také pořádně hledat. Opravdu dlouho jsem váhal, stál jsem u východu, který vedl z kopce dolů. Ohlížel jsem se, lákavá nabídka tady zůstat. Ale Život měl pravdu, dole mě možná ještě něco čeká. A když ne Danie, určitě nějaké odpovědi a překážky, kterým se musím hrdě postavit. Ač neochotně jsem se pomalu vydal níž. Určitě se za ním musím zase zastavit, tentokrát dřív než za tak dlouhou dobu. Pomyslel jsem si, na tváři mi i nadále pohrával kouzelný úsměv. Byl jsem stále ještě v rozpoložení, že jsem tu měl zůstat. Ale takový vnitřní klid, který ve mě převládal jsem už dlouho necítil.

// Narrské kopce

Nákup:
3* do magie vody nad 5 lvl → 150 květin → Po slevě 75 květin
1) Estetické úpravy bez dalšího využití, prodloužení ocasu až k zemi, celkové zhuňatění, chlupatý krk s kšticí, na horní straně krku drobný copánky.
2) Změna barvy drápů, polštářků, čenichu atd. Prodloužení esteticky drápů, přebarvit do zlaté.
Naceněno Styx: 490 mušlí a 50 křišťálů → Po slevě 245 mušlí, 25 křišťálů
Chci využít 50% slevy na nákup k Životu. :)

Převod z Tonrese na Crowleyho:
165 květin - 20% 33 květin daň, Tonresovi zůstane 0 květin a Crowleymu připsat 132 květin

Snad sem se nikde nesekla, děkuji!

// Prstové hory

Odklonil jsem se od hor a zamířil k pískovým vrchům. Zvedl jsem hlavu a na samotný vrchol nebylo úplně ideálně vidět. Zkrátka tu dřímala pochmůrná nálada stejně, jako všude jinde. Tak se mu třeba bude hodit společnost. Napadlo mě. K Životu se určitě celoročně chystala spousta vlků. Vlastně i teď jsem ve vzduchu cítil pachy přítomných vlků. Ale chtěl jsem se jim vyhnout obloukem. Pach byl celkem silný, takže se možná jednalo o nějaké smečkové vlky. Těm se nejspíš okolní fauna líbí.
Já na písek zrovna dvakrát nebyl, ale jednou za čas jsem to také uvítal. Kdo ví, co mi Život řekne tentokrát. Docela jsem se na něj těšil, byl jediný ze zdejšího kraje, kdo se mnou mluvil. Ale hodlal jsem to změnit, ještě do zimy jsem chtěl projít nějaké smečky. A kdo ví? Třeba bych se k něčemu i rozhoupal, když na to přijde. Už jsem tady byl přes rok a jen se potácel od místa k místu. K Houbovému lesu, kde jsem to nejspíš miloval jenom já. Ale mít takové svoje tajné místo, to je paráda. Pak jsem našel cestičku, která vede přímo nahoru a vydal se tak na výšlap.

// Vrchol

// Uhelný hvozd

Hory tu harmonicky hrály svoji pochmůrnou melodii. Vzpomínal jsem na události, které se mi v těchto končinách staly. Jako například ty velké termity. Olízl jsem si nos a rozhlížel se po horách. Zelo to tady prázdnotou a tichem. Takovým tichem, jaké mě pronásledovalo právě tady na Galliree. Zkrátka a dobře, vlk co se rozhodl žít sám v lese... Je absolutně bez přátel a kontaktů. A přátelé mu jenom utíkají kdo ví kam. Až se jednou vrátí Tristan, nebude na mě hrdý. Plánoval jsem, že toho dokážu tolik, ale ve výsledku jsem nedokázal ještě vůbec nic. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu.
Nikdy jsem neměl v oblibě se podceňovat. A všechno zlé je pro něco dobré. Zamířil jsem směrem k poušti. Už dlouho jsem se neprodíral pískem mezi prsty na tlapkách. Když už sem tady. Zvedl jsem hlavu a viděl v dálce kupu písku. Život nebyl daleko a možná by nebylo na škodu ho jít pozdravit, promluvit si. Už mi ten starý pes taky chyběl.

// Narrské vršky

// Ohnivé jezero

Oklepal jsem se a zamířil ke hvozdu. Všechno bylo ponořené do světlých odstínů. Vypadalo to kouzelně i pro barvoslepého vlka. Zkrátka a dobře to bylo jedno z mála období, kdy jsem hravě poznával sousední lesy. V létě mi všechny splývaly, vypadaly zkrátka stejně. Tohle bylo ale o něčem úplně jiném. Podnebí tady na jihu bylo přívětivé, ale já pokračoval stále dál. Jako bych snad věděl, kam mám jít. Tady určitě něco najdu.
Jenomže jakmile jsem vkročil do hvozdu, ucítil jsem štiplavý pach. Neskutečně se zarýval do hlavy, až jsem se nad tím musel zamračit. Tohle je odporné. Jako by se tady spalovaly mrtvoly. Proplétal jsem se mezi stromy a hledal, kudy odsud uniknout. Směr jsem ale začínal pomalu měnit, kam jen se to vlastně hrnu? Možná mi jen chyběla společnost a můj vnitřní duch věděl, kde ho najít. Ale to ještě bylo stále zahalené v oblaku neznáma.

// Prstové hory

// Středozemní pláň

Tlapky se zastavili až u jezera s pozoruhodnou barvou. Tady jsem to znal, voda tu byla příjemně teplá, ovšem teď už na žádnou koupačku nebylo počasí. Což byla škoda, chtěl jsem si udělat takovou celkovou údržbu srsti. Ale zaspal jsem čas, což nebyla žádná změna. Ale z toho se nesesypu, počkám až napadne první sníh. Projelo mi hlavou a zavrtěl jsem hlavou. Sklonil jsem hlavu a napil se, hrdlo jsem měl vyschlé a tohle opravdu bodlo.
Zvedl jsem hlavu a hledal místo, jak se dostat na druhou stranu. Nevím, proč mě to stále táhlo směrem k Sarumenu. Bylo to až pozoruhodně divné, ale stále jsem měl naději v tom, že bych potkal Danii. Ta malá vlčice mi opravdu chyběla, byla zbrklá a naprosto jedinečná. Od té doby jsem žádnou takovou vlčici, ani vlka nepotkal. Považoval jsem jí za dobrou přítelkyni, ale teď jsem byl zase sám. Povzdychl jsem si. Přistoupil jsem k místu, kde se řeka vlévala do jezera a začal hledat, kde nejlepší to bude přebrodit. Nelámal jsem si s tím zrovna hlavu a zkrátka šel. Nohy sem si namočil, ale byl za pár sekund na druhém břehu.

// Uhelný hvozd

Postával jsem před vlkem a při tom se už docela začínal těšit na lov. Nikdy mi nijak zvlášť nevadilo lovit s cizími vlky. Byl jsem na to zvyklej z dřívějška. Každopádně čas plynul jako urvaný a bylo na čase se i hnout. Zima byla za rohem a já bych měl trochu prohnat své staré kosti. Úkryt jsem měl prázdný a absolutně nepřipravený na zimu. "Půjdu se porozhlédnout více k jihu," mrkl jsem na vlka a nechal ho, nechť se sám rozhodně, kudy a kam.
Rozhlédl jsem se ze strany na stranu a pomalu se vydal nějakým směrem. Bylo fajn ráno, pozvolná mlha jasně dominovala nad tím, že už je tady podzim. Měl jsem tyhle strašidelné nádechy rád. I na takové kolena, jaké jsem měl. Rozklusal jsem volným tempem a ještě jsem neměl určený směr. Netušil jsem, kam mě nohy zanesou. Nechal jsem to zkrátka pozvolna plynout. Třeba mě zanesou přímo k potravě, nebo že by i někam jinam? Uvidíme, na co nebo koho narazím. Projelo mi hlavou a zastříhal jsem při tom ušima.
Lehce jsem se usmál, když jsem viděl že pláň končí. Tahle nekonečná nicota nebyla nic pro mě. Nezatoulal se sem k dnešnímu dni ani zajíc. Což byla poměrně velká škoda.

// Ohnivé jezero

Chodil jsem po hole pláni se vztyčenou hlavou. Občas sem se pousmál, občas ohlédl. Při mém šedozraku mi prakticky všechno splývalo. Podzim byl pro mě nejnáročnějším obdobím. V zimě se přece jenom lovilo lépe, i přes vysoký sníh. Zvěř v zimě byla přece jenom lépe vidět, než teď. Ale nevadilo mi to, měl jsem už přehled o tom, kde se zvěř skrývá. Ale občas sem měl náladu se jen tak potulovat a dávat na štěstí. To se většinou obrátilo zády, ale odmítal jsem se s tím smířit.
Naklonil jsem hlavu, abych viděl příchozího. Byl to tmavý vlk, který mířil rovnou za mnou. Mě to moc neříkalo, alespoň ne tvář, či pach. Zastrihal jsem ušima a lehce se usmál. "Nic se neděje," řekl jsem s ledovým klidem přátelským hlásem. Vlka jsem si prohlédnul a snažil se vstepit záchytné body a pach. Co kdybych ho náhodou ještě někdy potkal? "Vím, jsem obeznámen s krajinou, ale přesto se snažím dávat na štěstí." V létě by se tu určitě lovilo lepe. Teď se zvěř zdržuje spíše v lesích a čekají na zimu v teple obejmutim lesa. Vlk se ihned nabídl, že půjde lovit se mnou a kořist si rozdělíme. Nebyl to zrovna plán, který jsem měl. Ale vlky jsem tu potkával zřídka a tak jsem nemohl odmítnout. "To zní dobře, pokud máte čas a chuť?" Usmál jsem se vřele. Každá příležitost pro mě byla jako spadla kapka štěstěny. "Kam byste rád?" Rozhlédl jsem se. Pláň měla jednu velkou výhodu. Mohlo se jít kamkoliv a vše vás někam dovedlo. "Mimochodem jsem Tonres," představil jsem se a pomalu se vydal libovolným směrem.

// Esíčka

Odklonil jsem se od řeky a vstoupil tak na travnatou plochu. Tráva se zdála být zlámaná, ale přesto podmočená. Zkrátka a dobře, klasické počasí podzimu. Do toho víceméně i pršelo a vítr se tady ujal opravdu celkem dost velení. Musel jsem si vyhmátnout stopu, kde mě zvěř tak rychle neucítí. A tak jsem se vydal po nějaké stopě. Ve vzduchu jsem ovšem cítil i pachy nějakých vlků, nechtěl jsem jít přímo jejich směrem. Tahle pláň byla opravdu hodně velká, takže se tu dalo šikovně schovat z vlčích očí.
Kráčel jsem pomalu a tiše, pokud se to tak dalo nazvat. Velikost mého těla naznačovala, že tichý opravdu nejsem. Ale uměl jsem to, pomalu a tiše našlapovat. Srst jsem měl už mokrou, ale nevadilo mi to. Před lety, ještě v rodné domovině jsem na to byl zvyklí, bylo to na denním pořádku být díky sněhu neustále mokrý. Prakticky mi tady nic nevadilo, až na tu prokletou samotu, kterou jsem trpěl. Ale i to se dalo zkousnout, bylo třeba se i trochu seznámit a možná konečně dospět k rozhodnutí ohledně smeček. Nebylo by na škodu pár z nich pozdravit, ale pokud by to bylo stejné, jako v Sarumenu... Ale ne, určitě jsem si jen vybral špatný čas. Vždyť tu smečku Danie vychválila až do nebes svatých. A dál jsem hledal stopu jakékoliv zvěře, která by mohla zdobit mou spíž v úkrytu.