Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ohnivé jezero

Zase sem byl na té velké pláni, která byla holá. Minule sem neměl štěstí na lov, ale co se dá dělat. Teď jsem na to šel trochu jinak. Hezky v klidu a tichu. Čichal sem po okolí, jestli nechytnu nějakou stopu, která by mě například zavedla i do vedlejších míst. Byl sem celkem daleko od domova a na lov nějakého většího kousku bych si dal rozhodně zabrat. Než bych ho dotáhnul domů. Takže sem se rozhodl spíše pro něco menšího. Ale moc stop ani pachů mě nikam nezavedlo.
A tak sem se jen tak motal po pláni a obdivoval veškerou zajímavost, která se mi dostala pod tlapky. Maple mi dala vážně brouka do hlavy. Ještě jednou sem se ohlédl k místu, odkud jsem před chvíli přišel. Měl jsem brouka v hlavě, Sarumenský hvozd měl opravdu jedno velké kouzlo. A udělalo to na mě neskutečný dojem. Možná jsem byl z toho i trochu paf, ale stále sem se snažil držet nohama na zemi. Posadil sem se doprostřed pláně a rozhlížel se po okolí. Číhal sem? Spíš ne, jenom sem si užíval tu chvíli, kdy mi bylo opravdu dobře.

// Sarumenský hvozd, přes Liliový palouk

Odcházel sem s velmi dobrou náladou. Maple mě nabila opravdu zajímavou energií. Hodlal sem si to udržet co možná nejdéle to jen šlo. Tlapky mě přes louku donesly až k teplému jezeru. Sklonil sem hlavu a napil sem se. Vyschlý krk mi dával jasně najevo, že už to potřeboval. Považoval sem za dobré znamení i to, že už mi z nosu netekla ta pozoruhodná tekutina. Takže mě Maple vyléčila a pomohla zároveň. Byl sem jí za to opravdu vděčný, nejen za to.
Pomalu jsem se rozešel podél břehu a hledal místo, jak se dostat na druhou stranu. Jakmile se mi podařilo najít úzký průtok mezi řekou a jezerem, pokračoval sem dál. Snažil sem se našlapovat na kameny tak, abych se co nejméně namočil. Magií sem na to plýtvat nechtěl, takže sem na to šel po staru. Pak už na mě čekala jen dlouhá a nekonečná pláň.

// Středozemní pláň

4. Obdivuj krásu zimy
// Úkryt

Pomalu jsem vycházel ven a rozhlížel se. Chtěl sem si to tady co nejvíce zapamatovat. Zdálo se, že i Maple měla ve své rodné smečce Vánoční tradici. S radostí jsem si ji vyslechnul, znělo to jako velká zábava. Chytání ryb sem měl moc rád a možná by nebylo na škodu to také spojit s nějakou mou tradicí. Měl jsem toho hodně k přemýšlení a tak bylo na čase to začít pořádně plánovat. "Zní to zábavně," pochválil sem s úctou.
Byla to příjemná návštěva. Ale zima byla v plném proudu a ať jsem chtěl nebo ne, měl bych se vydat konečně na nějaké ty Vánoční přípravy. Zimu jsem měl celkem rád, i přes to že jsem na rodné půdě měl zimu prakticky celý rok. Takže mi to nijak nevadilo, ať byla krutější sebevíc. Mělo to své kouzlo, všude bílo a vypadalo vše tak čistě. Až na zvířata, například i bílé vlky. To je jediná věc, která v zimě rozhodně není bílá. Ale musel sem se nad tím jenom pousmát. Vždy jsem bílé vlky viděl jako takové tmavé šmouhy, oproti sněhu. Maple mi přece jenom podstrčila ještě jednu nabídku, kdybych to měl v zimě těžké, že mám přijít. "Mockrát děkuji drahá Maple, jsi velmi laskavá." Usmál sem se a byl rád, že jsem měl vlastně takové zadní vrátka. Až mi nejspíš poleze samota krkem. Ale rozhodně jsem to bral vážně, o smečce sem uvažoval čím dál tím více. A tady to bylo neskutečné. "I já na Vás budu myslet, přeji pohodovou zimu!" Loučil sem se. Když v tom se k nám přidal další vlk, ihned bylo znát že je to člen smečky. Usmál sem se na něj, Maple mě mezi tím představila. "Zdravím Vás a těší
mě, už nebudu déle zdržovat. Mějte se hezky," rozloučil sem se u hranic a pomalu vycházel dál.
Na zimě jsem měl rád opravdu hodně věcí. Ale to už bych se víceméně opakoval. Bylo třeba se na zimu i dostatečně připravit. Nejenže byla krásná, ale zároveň i velmi krutá pro někoho jako já. Nemohl jsem spoléhat na to, že mi někdo naloví zvěř, bylo to jen na mě. Což nebyla žádná velká novinka. Při odchodu jsem koutkem oka zahlédl ještě jednoho vlka, nebo vlčici mezi stromy. Ale už sem nechtěl být navíc, přece jenom to byla starost Maple. Zdejší zima tady bude určitě krásná, v takové smečce. Mohl sem jen závidět, ale hodlal sem dodržet svůj slib. Když na to přijde, na jaře bude určitě dost času se sem ještě zastavit. A vyrazil sem dál, přece jenom sem se chtěl podívat nejen po zvěři, ale i po nějakých hezkých větvičkách, které by se mi šikli do úkrytu.

// Ohnivé jezero, přes Liliový palouk

VK12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc
374, ještě drobná vsuvka. :3

Úkryt byl opravdu moc krásný a nejvíc na něm se mi líbila jeho historie. To že tu existovala magie v takové míře bylo vážně kouzelné. Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit. Alfy se zdály být s tímhle lesem spojeny i po jejich skonu. Což bylo vážně úctyhodné.
Maple už mířila ven a já se ještě zastavil a prohlížel si sochu. S úctou jsem sklonil hlavu a tímto gestem poděkoval, že jsem tu mohl být. Velkou váhu na tom měla Maple, ale i vlci, kteří tu již nemohli s námi být. A já je tak nemohl ani potkat. S příchodem zimy na mě začala naskakovat pozoruhodná atmosféra. Taková ta typická Vánoční atmosféra. Vloni sem Vánoce prožíval víceméně sám, nebo vlastně ne sám, s Danií. Letos to vidím tak, že budu opravdu sám. "Pamatuji si, že jsem vždy s příchodem zimy jsem připravoval Vánoce. Taková věc, na kterou sem se každý rok neskutečně těšil." Zasmál sem se. Trochu nostalgie přece neuškodí. "Vyvěsit chlupaté větvičky po úkrytu, udělat před Vánoční úkryt, nachytat spoustu jídla. Každý rok sem jako dárek hledal nějakou maličkost, kterou bych Tristanovi mohl dát. Nic velkého, většinou jen nějaký pěkný kámen, nebo nějakou zvláštnost." Vysvětlil sem Maple. Vzpomínky se mi opravdu pomalu vraceli. Tohle byla tradice, kterou sem dělal moc rád. Vloni to bylo jiné, Danie mě dokázala zaměstnat zcela jinak a tak sem na nějakou přípravu neměl vůbec čas.
Letos bych to mohl ale udělat zcela jinak. Jako by mě posedl nějaký duch Vánoc, který se chtěl v hloubi srdce zase vrátit. "No, letos si je asi udělám sám pro sebe," zasmál sem se. Bylo to na jednu stranu smutné, ale ne pro mě. Já v tom viděl docela i východisko, jak se s Tristanem spojit alespoň na dálku. Možná udělá to samé a budeme spolu aspoň někde tam ve vesmíru spojeni. Už teď sem začal v hlavě plánovat, co všechno si udělám. Rozhodně bych měl trochu zkrášlit houbový úkryt. A nalovit nějaký pořádný tlabanec. Mlsně sem se olízl. To bych vlastně mohl udělat hned při odchodu z Asgaaru. Třeba budu mít štěstí na nějakou výzvu. A najít nějaký dárek, který si tam nechám na kořenu, s postupem dalších let bych mohl mít pěknou sbírku. Napadlo mě. Ne, že bych byl vetešník, ale symboly Vánoc mohou být přece různé. Ve vzduchu už byla cítit zima, takže jsem se na to začínal i těšit. A s dobrým pocitem jsem už nechtěl Maple déle zdržovat a vyrazil sem dál za ní.

// Úkryt

373

Celý svůj příběh jsem takhle otevřeně ještě nikomu neříkal. Občas nějaké náznaky, ale do detailů jsem nikdy příliš nezacházel, nechtěl sem ostatní odradit. Ovšem minulost byla součást mě a měnit se nešla. S Maple to bylo ale naprosto jednoduché se takhle na plno otevřít. Nikdy se mnou konverzace nevázla, nebo jsem se o to alespoň vždy snažil. Překvapilo mě ale, že jsem slova nacházel tak rychle. Maple si to všechno vyslechla, očekával sem, že mě za to odsoudí. Ale nemohl sem si tehdy pomoc, nebyl čas na to mluvit, nebo se rozhodovat. Nelituji toho, co jsem udělal. Jeho matka byla nejspíš nemocná, tak sem si to alespoň odůvodnil, do dnes nechápu jak se nějaká matka může takhle zachovat. "Děkuji Maple, ano upevnilo. Ze začátku to bylo náročné, co by kdo chtěl po vlkovi, který s tak malým vlčetem snad v životě nepřišel do styku. Ale zvládli jsme to, já pomohl jemu a on zase pomáhal mě." Mrkl jsem na ni. Byla to přece jenom moje rodina, ale jak to chodí občas se musíme odloučit, abychom se zase mohli shledat. A já v to doufal každý den, ale ten čas ještě nenastal. "Snad máš pravdu, dělal sem co jsem mohl," přitakal sem a usmál se. Byl jsem jako vlk v kuchyňské zástěře s brindákem na rameni. Ale oba jsme časem dospěli a za to sem byl moc rád. Neměl sem tudíž strach ho pustit do světa na vlastní pěst. Maple se pak přidala, další věc co jsme měli společnou. Maple si osvojila ztracené vlče, které stejně jako Tristan mělo toulavé tlapky. "To není možné," řekl jsem pobaveně. "Asi jo, ale na druhou stranu se nám povedlo vychovat naprosto samostatné a schopné vlky," pochválil sem nás. Nejspíš bychom oba přivítali, kdyby jsme je měli po svém boku. Ale osud je hold jinak nastavený.
Pochválil jsem Maple za to, jaká vlastně je. Byla to naprosto čistá duše s obrovskou dávkou skromnosti. "Nepodceňuj se, drahá Maple," mrkl jsem na ni . Svět uměl být neuvěřitelně krutý a najít takovou vlčici, či vlka jako byla ona, je jako hledat jehlu v kupce sena. Byl jsem neskutečně rád za tuhle návštěvu, sic jsem tu Danii nenašel, ale možná jsem našel něco mnohem cennějšího. Doufal sem, že bychom se mohli stát dobrými přáteli, naladěni jsme byli na dobrou vlnu a budoucnost mi ji snad jen tak nevezme. Jako to dělával tak rád s vlky v mém okolí. Hodlal sem si to ale ohlídat.
Nakonec sem členství odmítl. I když sem byl opravdu hodně nalomený a udělat jedno spontánní rozhodnutí by mi neublížilo, nemohl sem. Za chvíli napadne první sníh a zatěžovat smečku mou maličkostí, to má čas. Navíc nějaká ta zimní návštěva by se také mohla uskutečnit i z mé strany. "Aspoň můžu vstávat s úsměvem na tváři a čekat, až mě ten osud zavede zase zpátky sem." Zamával sem ocasem ze strany na stranu. Samozřejmě sem si neodpustil pozvání do mého skromného příbytku v lese. Maple nadšeně přijala. Viděl sem, jak jí po srsti problesklo nějaké světýlko. Překvapeně jsem se na to na chvíli zaměřil. "V tom případě se budu opravdu moc těšit," usmál sem se. Maple nabídla, že mě vyprovodí a tak jsem se také postavil. Pomalu jsme se rozešli ven. Ještě než jsem úplně vyšel z místnosti tak sem se otočil. Pobral sem vlhkost z místnosti a nashromáždil trochu vody na uhašení ohně. Přece nechceme, aby náhodou chytli kožešiny. "Je to od tebe milé, mockrát děkuji," a se slovy jsem se ještě porozhlédl po úkrytu.

372

Zdá se, že s Maple jsme toho měli hodně společného. Osudové setkání, jak to krásně nazvala bylo naprosto trefné. I ona měla podobného průvodce, když přišla do těchto končin. Byla to opravdu výtečná pomoc při začátcích. Já měl ovšem později smůlu na známosti, kterých sem za tu dobu, co jsem tu byl měl opravdu málo. Ale byla to také moje vina, být neustále zahrabaný v lese na konci celého světa. Sám si za to můžu. Zastříhal sem ušima a při tom se směle usmál.
Svěřil sem se o své vadě a zároveň ne-vadě. Tak nějak když sem s tím žil celý život, naučil sem se. Maple také znala někoho s podobnou vadou. Brala to ovšem optimisticky. "Vůbec ne, ono by pro mě bylo nejspíš divné, kdybych se někdy ráno vzbudil a viděl všechny ty barvy, o kterých ostatní tak mluví. Nejspíš bych byl v šoku. Dá se s tím úplně klidně žít, i lovit. Časem sem se naučil své limity a zhodnotit situaci, kdy mám pro lov dobré, nebo špatné podmínky." Usmál sem se na ni. Měl jsem už tak nějak vytipované své místa, kdy a jak vlastně lovit. Za nepříčetných podmínek jsem to raději vzdal a byl víceméně o hladu. Ale většinou se na mě usměje štěstěna a já mohl hodovat dle libosti. Pomalu jsem začínal rozuzlovat svůj příběh. Maple měla opravdu skvělý pohled na svět, místy i podobný jako já. "Štěstí v neštěstí, řekl bych. Netuším, jak se moje smečka zachovala k mému tichému odchodu. Za můj odchod, jak už to bývá mohla vlčice, která se tehdy rozhodla mladíka jako já odloudit od povinností. Povedlo se, jak sme ale později zjistili, nebyli jsme jen my dva, ale už tři. Máme společného syna, ovšem jeho matka se po jeho narození začala chovat... zcela jinak. Tristana nechtěla a snažila se ho zabít. Postavil sem se mezi ně a byl to buď on, nebo ona. Nejsem na to hrdý, ale neměl jsem tehdy na výběr. Pak jsem zůstal zcela sám na malé vlče a nechtěl, aby žil v tom, v čem já. Vzal sem ho pryč a vedli... vlastně skoro podobný život, jako já tady. Učil ho vše, co potřeboval vědět až do věku jeho dospělosti, kdy se rozhodl prozkoumat svět na vlastní pěst. A pak sem došel já sem a slíbil mu, že jakmile se znova shledáme, vybuduju mu zase domov." Dokončil jsem svůj ne příliš ideální příběh. Ale takhle nějak to zkrátka bylo. Zůstal sem sám, bez smečky, bez rodiny a i bez partnerky, která byla proradná už od pohledu, ale tehdy sem to zkrátka neuměl rozeznat. Ale na Tristana jsem byl opravdu hrdý, bylo to to nejlepší, co mě v životě mohlo počkat. Občas sem se zamyslel i nad tím, jak se k tomu mohli postavit bratři, ale ti už byli dávno pryč. A můj svět se už v minulosti dávno netočil. Matka mého syna mě mnohdy pronásleduje i tady, zdá se, že zdejší bohové si libují v trápeních.
Pak se ale do řeči pustila Maple a já překvapeně poslouchal její příběh. To co zažila by se taky rozhodně za obrázek dát nedalo. Vlci byli různí a žádné místo není zcela ideální. "Jsi vážně odvážná a ohromující zároveň, udělala jsi obrovský kus práce. Moc mě mrzí, čím vším sis za ty roky musela projít, nemohlo to být vůbec jednoduché. Jsem ale rád, že smečka ti naslouchá, pomáhá a že oni mají tu nejhodnější alfu, ke které mohou s úctou vzhlížet." Složil jsem kompliment a při tom se na ni vřele usmál.
Už sem nechtěl dále zdržovat a Maple to možná vycítila také. Potáhl jsem svůj barevný sopel zpátky do nosu. Už sem se začínal pomalu a jistě cítit mnohem lépe. "Už je to mnohem lepší, díky tobě, mockrát děkuji. Netuším, jak ti tohle všechno oplatím." Usmál sem se a lehce zavrtěl ocasem. "Neměl bych už rušit, se smečkou si mi určitě dala brouka do hlavy. Ale prozatím se budu držet v okolí. Moje hrdost by nezvládla přidat se do smečky v zimě." Uklonil sem se a doufal, že tohle mé rozhodnutí chápe. Zima bývala pro vlky nejtěžším obdobím a i když se Sarumenu vedlo opravdu dobře, nechtěl sem se sem už z principu přidávat. Přežil jsem už tolik zim sám, že jedna na víc mi ještě neuškodí. "A pokud dovolíš, až se budeš chtít před smečkou na chvíli schovat, najdeš mě v malém lese za řekou. Budu moc rád za takovou úchvatnou společnost." Doplnil sem s úsměvem. "Už bych tě neměl dále zdržovat," pravil sem, ač trochu nerad, protože takové příjemné posezení se mi opravdu líbilo. Ale Maple byla alfa a takhle jí okrádat o čas, to se nesluší.

371

Stále jsem měl plný nos podivné tekutiny. Chřipku i rýmu jsem v životě už zažil, ale tahle byla jiná. Tak nějak voněla jinak. I pčikání, které se u mě projevovalo. Jindy bych prskal jako kocour. Ale to co mě létalo ven byly drobné létající věcičky. Potáhl jsem sopel do sebe. Byl jsem vděčný za to, že mi Maple takhle pomáhá. Už sem se cítil o něco lépe. Nemoc se však projevovala i na fyzickém zdraví. Sice jsem tu zatím jenom seděl, ale cítil jsem bolest svalů i kloubů. Rozhodně teď nejsem ve stavu se zvednout a jít si lovit zásoby na zimu, tak jak sem měl původně v plánu. Každopádně jsem chtěl hodit za hlavu tenhle momentální nedostatek a dozvědět se co možná nejvíc o zdejší smečce. Maple je začala popisovat obecně. "Páni, to je spousta vlků. Máte nejspíš opravdu štěstí na vlky s dobrým srdcem. Vidím to jak s láskou o nich mluvíš." Usmál sem se na Maple a mezi tím jsem si utřel nos do přední tlapky. Bylo hezké vidět, že jim to hezky funguje, Maple jako alfa vypadala opravdu spokojeně. "Ani nevím, jestli jsem dohromady dvanáct vlků vůbec já potkal na cestách na Galliree. Spíš bych je spočítal na jedné tlapě," zasmál sem se pobaveně. Smolař Tonres, to sedí. Ale zvykl jsem si. Zastrihal sem ušima.
Maple se takhle dlouho nikdy netoulala. Jakmile přišla sem přidala se do smečky, ve které je dodnes. "Náhodou je to inspirující." Je to inspirující vlčice. Stačilo se podívat a musí to být každému jasné. Jedno spoutání rozhodnutí může opravdu dělat divy. Pak se zeptala na Danie a já se musel zamyslet. "Hádám že to bylo někdy vloni touhle dobou dokonce. Zkrátka byla na jednom ze svých dobrodružstvích a vzala mě sebou. Učila mě o zdejším světě co věděla a já ji zase pomáhal například s lovem. Později jsem potkal i Nicose ale strávili jsme jen chvíli spolu. Danie je mladá neřízená střela, pokaždé nás dostala do nějaké lumpárny." Zasmál jsem se nad tím. Necítil jsem se na to ještě starý, navíc mě bavilo vlky učit co byla potřeba. Krom toho jsme si měli pořád o čem povídat, takže společně plynul čas opravdu rychle. A já na to pak hodně rád vzpomínám. Jednou nastane den, kdy už nebudu moc ale vzpomínky zůstanou. A ty mě budou tahat ven z pelechu a nutit něco dělat.
Obdivoval sem les a Maple se pochlubila, že mají ještě krásnější mýtinu. "O tom nepochybuji," o les se opravdu krásné starají. Bylo to na něm vidět, jako by i samotný les chtěl, aby tu žili. "Narodil sem se daleko na severu a magii jsme tam měli. Tu základní, dokázal jsem vodě poručit co se mi jen zamanulo, ale samotné bohy jsem mohl poznat až zde. Tam u nás jsme je neměli," zamyslel sem se. Kdo ví kde byl zakopaný pes. Ale rozmluvil sem se víc, což nebylo nic obyčejného. "Smečku vedl otec, neměli jsme taková pravidla, jako tady. Tam to bylo jiné, vlčice ve smečce nemohli mít žádná práva. Mé sestry tak nebyly k ničemu pouštěny a jen čekali, až si je vybere jiný vůdce. Už si to sám moc nepamatuju jak to bylo. A mě s bratry cvičili na alfu. Víceméně jsem se moc nepozastavoval nad tím, jestli je to dobré nebo špatné. Když v tom žiješ od mala. Já sem však alfou být nemohl, kladl se důraz na změnu barvy očí, když se magie projeví. U mě se projevila, ale oči mám prý stále stejné." Pokrčil sem rameny. "Jsem barvoslepý, ale nikdy sem to nebral jako vadu." Pokrčil sem rameny. Začal jsem nejdříve první části, určitě bych mohl pokračovat i hodiny, ale nechtěl sem Maple unudit k smrti. Tak jsem ji dal chvíli prostoru. "Když se na to dívám zpětně, bylo to vlastně peklo." Zasmál sem se nad tím a Pokrčil rameny.

Dnešok bol naozaj čudný deň. Všade padla mlha a já som si na chvilu pripadal zase v Sarumenu. V lese, ktorýmu mlha jasne dominovala. Necítil som sa v pohode, ba naopak dosť mňa to frustrovalo. Počasí zo mňa robila blázna, moc som toho nevidel. Musel som sa spoliehať na sluch a čich. Barvosleposť mi naozaj dávala v tomto období zabrať. Kráčal som ale dál, bol som niekde na pláni. Ťažko som sa orietoval. Po tej události s medvedom som sa v tomto ohladu dosť zhoršil. Ale čo už, to bol zkrátka živoť a nedalo sa s tím nič robiť.
Zavrtel som hlavu a šunul se dalej. Nemal som daný ciel, len som si potrboval protriediť myšlenky. V hubovom lese som bol naozaj spokojný, ale bol to živoť pre mňa? Bol som tu už pres rok a poznal leň pár známostí. Nič, čo by stálo za reč, krom Danie, samozrejme. Zachvel som sa, toto nebolo téma, po ktorom bych sám prahnul. Takové rozhodnutí naozaj chcelo čas. A čo Tristan? Vzpomínal som na svojho synka, jak se asi má? Snad je v porádku. Všetky myšlienky smerom k nemu. Zase sa stretneme. Opakoval som si v mysli.
Pod labou mi to žbluňklo, zvedavo som sa pozrel dolů. Obrovská kaluž, ktorej som si ani nevšimol. Pro pána jána. Uvedomil som si, s tlapou som zakykácal zo strany na stranu. Voda s bahnom sa rozpskla do všetkých stran. Nič, čo by mňa malo rozčulovať. Predsa len som mal tmavé laby a mohl jenom hádať, že to bol naozaj stejný odstieň. Musel som kaluž obejít a tak sem se k tomu dal. Lenže z mlhy som zrazu slyšel niečo, čo sa mi úplně nepáčilo. Bol to zvuk chrochtajících pašíků. Teraz nie. Modlil som sa v hlave, leň ať si mňa nevšimnú. V naprostom tichu sa eště trochu natočil a snažil sa býť ako myška, ktorá se plúží ku koristi. S mojou velikosťou to moc nešlo, ale snažil som sa.

370

Mé třpytky se hrnuly úkrytem a zanechávaly po sobě patřičné stopy. Tahle pozoruhodná nemoc, jestli se jí tak dalo říkat si to zkrátka vzala po svém. Nemohl jsem tušit, co se zdejším bohům honí v hlavě. V jednu chvíli vás popostrkují určitým směrem a pak vám hodí hroudu před tlapky. Jak dlouho tohle bude asi trvat? Zavrtěl jsem nenápadně hlavou. "Věř mi, tomu můžu rozumět. A jsem rád, že jsi kolem sebe měla tak skvělé vlky, jaké máš ve smečce. Jací vlastně jsou? Znám nejspíš jenom Danii a Nicose. A mám pocit, že jsem při jedné výpravě viděl ještě dva členy. Danie je ale tehdy úplně neznala, jen zmínila podobný pach." Zeptal jsem se se zájmem. Zdálo se, že brány Sarumenu jsou otevřeny všem, kdo má v srdci špetku dobra. A to dva mladí vlčci určitě měli.
Slušně jsem odmítl, i když jsem to možná tak úplně nemyslel. Nemohl jsem lhát, nad tou nabídkou jsem opravdu uvažoval. Sarumen byla první smečka, kterou jsem tady navštívil a překvapovalo mě to tady každou minutou. "Je to fajn, ale toulám se už... dohromady asi čtyři? Možná už pět let. A když sem před tím rokem a něco dorazil sem, jen jsem udělal to, co mi šlo. Někde se zabydlel, daleko od vlčích životů." Zamyslel jsem se nad tím. Vlastně jsem ani netušil, jak dlouho sem se mohl toulat. Ale nějaký pátek už to přece jenom bylo. Byla to spousta času na přemýšlení, ale dospět k rozhodnutí mě musel donutit až samotný Život. "Děkuji za tak vřelou nabídku, drahá Maple, opravdu si toho cením." Usmál jsem se na ni.
Pak se Maple vzdálila a donesla dva kusy masa. "Nepřišel sem Vás vyjíst." Zasmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Každopádně jsem tušil, že na to Maple bude trvat. Tak jsem to s největší pokorou přijal. Dlouho jsem už nejedl tak kvalitní maso. Možná bys někdy neměl nad vším tak přemýšlet a jednou v životě se po něčem vrhnout po hlavě. Teda... možná po druhé v životě. Projelo mi hlavou, ale nechal sem to ještě plynout. Nějak se to zvrtlo, jelikož jsem se přišel zeptat jen na zrzavou dámu a dostal se k životnímu rozhodnutí. Mohla být tohle ta situace, ke které mě Život popostrkoval? "Chápu, proč je Sarumen tak milovaným domovem. Viděl jsem toho zatím málo, ale zanechalo to ve mě takový zvláštní dojem, zvláštní v tom smyslu, že na to nikdy nezapomenu." Tahle smečka měla hloubku a úchvatnou historii. "Líbí se mi tu, je to absolutní opak toho, jak jsem žil jako malý." Usmál jsem se a dal si další kus masa.

369

// Sarumenský hvozd

Šel jsem pomalu vedle Maple a vyprávěl tak svůj příběh. Byl osobní, ale já nikdy neměl problém o tom sám o sobě mluvit. Zkrátka se to stalo a musel jsem se s tím smířit. Každý vlk musel mít nějakou minulost, leckterým dávalo problém mluvit, já jsem z toho nemluvení nejspíš už vyrostl. Stále mě to trápilo, neboť v mé rodné zemi magie existovala podobně jako tady. Smrt tam však byla definitivní, i když bludy z minulosti mě občas pronásledují i zde. Dorazili jsme do úkrytu, byl obdivuhodný. Už při příchodu jsem mohl vidět sochu, která tady nejspíš dohlížela na les. Zajímalo mě, co mohla být vlčice zač, zároveň s tím se pojila i další zajímavost, podivuhodný drahokam. Mohl jsem hádat, z jakého materiálu mohl být, ale rozhodně to byl nějaký vzácný. Tahle smečka musí mít ale historii. Napadlo mě při příchodu.
Maple mi ukázala, že si můžu vybrat kožešinu, na které se uvelebím. A tak jsem bral tu nejbližší, vybíravý jsem nebyl. Maple mezi tím rozdělala oheň a přisedla si. "Řídím se pravidlem, že všechno zlé je pro něco dobré," mrkl jsem na Maple. Vlastně jsem tu zkušenost bral jako takovou druhou šanci. Ale když jsem to zhodnotil za poslední rok, byl to spíše propadák. Měl bych to napravit, jediné dobré co mě potkalo byla Danie, kterou jsem si svým způsobem osvojil, jako takovou vzdálenou dceru. Ale i ta byla v tuhle chvíli pryč. Maple se pak rozmluvila o historii její smečky. Bedlivě jsem naslouchal za hudby praskajících větviček. Fascinovaně jsem se díval do ohně a představoval si vlky a jejich tváře. "Pozoruhodné, tahle smečka toho má za sebou opravdu hodně," žasl jsem. "Osudové vlčice, osudové vlky." Usmál jsem se. "Mrzí mě, že jste si všichni museli tímhle projít," osud byl občas krutý. "A samozřejmě je mi líto i tvé partnerky, musela to být těžká ztráta. O to víc tě obdivuji, že jsi stále tady." Musel jsem jí smeknout svůj neviditelný klobouk. Ani její cesta nemohla být procházka růžovou zahradou. Ani na moment jsem se nepozastavil nad tím, že měla partnerku. Moje rodná smečka mě naučila spousty špatností, ale jednu dobrou věc to mělo - neodsuzovat.
Ještě drobnou chvíli jsem se zabýval tou historii, bylo to až neuvěřitelné, kolik mocných vlků tu zanechalo odkaz. Z myšlenek mě vytrhla až Maple s úsměvnou nabídkou. "He?" Také jsem se zasmál, ovšem ten smích byl tak trochu nucený. "Život mi naznačoval, že bych měl svůj život od základů změnit, vlastně to není úplně zcestná nabídka." Řekl jsem s úsměvem. Netušil jsem, jestli tu nabídku myslela vážně, přesto jsem to bral jako takové slova do prázdna. "Ale možná bude lepší, když zůstanu jen dobrým sousedem," pravil jsem a při tom se na ni usmál. "Moje minulost je taky trochu... jak to říct, komplikovaná. A nemohl bych si dovolit o něco takového žádat, kdyby si o mně nevěděla vše." Prozradil jsem možná s kapkou provinilosti. A ne každý by to taky přijal. Teď jsem byl už jiným vlkem, to co jsem měl za sebou jsem nechal daleko za hranicemi Gallirei. A vlastně se s tím zavřel v Houbovém lese. Jen já a moje hlava. Jsem správný vlk a patřím mezi správné vlky. Opakoval jsem si slova, která zazněla u Života, ale... myslel to vážně? Netroufal jsem si ani hádat.

Pohlédl jsem na Maple s velkým vděkem. "V tom případě děkuji, moc si toho cením." Smečka očividně prosperovala. Což jsem byl rád, zdá se že Maple to tady vedla opravdu skvěle. A já si nemohl vybrat lepší les, se kterým bych sousedil. Myslím, že jsme byli naladěni na stejnou vlnu, čehož jsem si opravdu cenil. Jen málokdy se stane, že bych narazil na takovou společnost. Aspoň se toho více dozvím o zdejší kultuře a smečce. Sice už mi toho Danie hodně pověděla, ale bylo to takové to střívko, které něco pláclo a za chvíli už netušila, o čem mluvila. Teď budu mít informace z první ruky a jak s nimi naložím? Jen jsem nad tím uvažoval a jako bych cítil, že mě někde z vrchu sleduje Život. Jen jsem se nad tím usmál.
Pak jsem ale přešel k úplně jinému tématu. Tížilo mě to už zhruba rok. Pořádně jsem se s tím setkal jenom jednou a to jsem byl naprostým nováčkem v tomhle světě. Kdy mi vyprávěla vlčice Lilac o tom, jak na ni spadl velký kámen a ona umřela. Ale byla zpět. Od té doby jsem nepotkal nikoho s podobnou zkušeností. "Vlastně setkal a nemůžu to od té doby dostat z hlavy." Odpověděl jsem Maple a při tom se rozhlížel, kudy vlastně jdeme. Mlha se rozestoupila a já tak les mohl vidět v úplně jiném světle. Viděl jsem toho mnohem více. Maple bohužel o ničem takovém neslyšela, ale v téhle zemi je možné vše. "Stalo se to právě v tomto období, minulý podzim. Procházel jsem hvozdem společně s další vlčicí. Překvapil nás medvěd. Povedlo se mi tehdy Litai poslat pryč a medvěda sem vzal na sebe. Pamatuju si, že mě opravdu dostal na druhý břeh. Odnesl jsem si z toho tuhle velkou jizvu, nejspíš aby mi to pořád připomínala." Pokrčil jsem rameny a při tom jí ukázal podlouhlou jizvu na rameni. "Pak už to mám trochu rozmazané, jako bych byl v nějakém zlém snu, nebo smyčce, ze které nešlo ven. A po nějakém čase jsem se probral pod domovem pana Života. Říkám si, že asi chce, abych v téhle zemi ještě zůstal, nebo něco udělal. Netuším však co. Zabydlel jsem se v malém lesíku, říkal jsem si, že tam budu mít klid na zjištění toho, co se po mě žádá... jenomže, toho klidu je tam až moc." Zasmál jsem se nad tím. Teď už jsem to bral možná trochu z humorem, ale nedokázal jsem si odpovědět na to, proč jsem stále tady. Vždyť vlci umírali normálně, to byl jednoduše koloběh života. Jednou se narodíš a jakmile nadejde čas, zase se posuneme dál. Tak proč mě Život vrátil zase zpátky? Zavrtěl jsem hlavou a snažil se zahnat tyhle chmury.

// Úkryt

Jakmile je milá společnost, hned jsem to uvítal. Neměl jsem tu na vlky příliš velké štěstí, jen zřídka. Možná měl Život pravdu. Udělat nějaký nový krok jiným směrem. "Teď lituji, že jsem nepřišel už dřív." Zasmál jsem se nad tím a zavrtěl při tom ocasem. Být zahrabáný v Houbovém lese sám, nebo zajít jen kousek vedle, kde to překypuje nepopsatelně skvělým dojmem? Zůstal jsem spát na vavřínech. Ihned jsem se musel zajímat o Danii, jak se má a jestli je tedy. Dráha Maple se rozmluvila a já hltal každé slovo. Bohužel měla podobnou stopu, jako jsem měl já. Od léta je nezvěstná a nejspíš lítá po dobrodružstvím. Stejně tak i její bráška. Nicos, na toho bych malém zapomněl. Ale a i toho jsem na své cestě nepotkal. "Jste velmi laskavá, moc děkuji za informace a ochotu. Nezbývá mi než věřit že jsou oba v pořádku a někde si užívají dobrodružství." Prozradil jsem, ale přesto stále cítil vůči mladé dáme určitou zodpovědnost. Maple ji ale věřila a já také.
Do hry se dostala ta podivná nemoc. "Nějakou chvíli jo, ale tohle je pro mě poprvé," zasmál jsem se. Obdivoval jsem jak milá Maple ani nehnula brvou. Ochotně nabídla své zkušenosti i pomoc. Danie byla léčitelka, říkala mi že je to jejím velkým snem a on se splnil. "Nechci být na obtíž dráha Maple, určitě máte spoustu práce." Řekl jsem provinile. Nechtěl jsem takhle zdržovat vlčici, které na bedrech tkví blaho celé smečky. A ona by se chtěla postarat o mně? "Pokud si to tak přejete," sklonil jsem na moment hlavu a pak hned zpátky mrknul na vlčici. "Teda přeješ," opravil jsem se. Všem jsem byl zvyklí vykat, hold jsem tak nějak zazimoval v tomhle ohledu. "Tak pokud bych tě tedy opravdu neobtěžoval, budu moc rád za pomoc." Přijal jsem. Najdi správné vlky, nebo oni si najdou mě? Znova jsem uslyšel hlas Života v mé hlavě. Opatrně jsem se zařadil po boku Maple a nechal se vést. Mlha se rozplývala, mezi tím já přidával na třpytkách. "A když už jsi nadhodila řeč o žertech zdejších bohů, mohl bych mít takovou.. zvláštnost? Která se mi stala a nejspíš mě propojila se zdejším světem. Nepotkal jsem mnoho vlků, co by měli stejnou zkušenost. Ale jako velevážená alfa bych hádal, že budeš určitě lépe informována." Ihned jsem se zapojil do konverzace, neměl jsem rád nepříjemné ticho, to nebylo nic pro mě. "Je možné umřít a vrátit se zpátky?" Nadzvedl jsem obočí. "Jinak se mi poslední rok asi jenom zdá," bral jsem to už s humorem a při tom po očku sledoval ladnou chůzí mé společnice.

Měl jsem krátkou chvíli na to si v hlavě zformulovat vše, co jsem od zdejší smečky potřeboval. Nemohl jsem si ovšem pomocí, neustále mi do hlavy vstupovali slova Života. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Povzdychl jsem si. Cítil jsem se opravdu dobře, i napříč tomu co se mi odehrávali v hlavě.
Po krátké chvíli se mlha začala rozplývat a já tak mohl vidět i kmeny mohutných stromů kousek dál. To je hezké. Nejenže jsem mohl vidět jen stromy, ale někdo za mnou mířil. Nahodil jsem rychlý a vždy milý úsměv. Pozdravil mě krásný hlas a já ihned cítil vstřícnost. Také jsem zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Vlčice vypadala úchvatně, představila se jako Maple a byla alfou zdejšího lesa. Mám to ale štěstí. Neboť právě o velectěné Maple mi vyprávěla Danie s obrovským nadšením. "Také zdravím a předem se omlouvám za vyrušení v tomto podzimním nečase." Omluvně jsem se usmál a mírně se při tom uklonil. "Mé jméno je Tonres, už přes rok žiji sám v sousedním lese plném hub, jsem to ale soused co nikdy nepřišel pořádně pozdravit." Zasmál jsem se. "Přivádí mě k vám ale i zvědavost. K Vaší smečce patří mladá vlčice Danie, dlouhou dobu jsme spolu cestovali a moc mi přirostla k srdci. Slíbila že se v létě za mnou zastaví, ale nedorazila. Od té doby si o ní dělám starosti, tak jsem se chtěl zeptat, jestli je vsechno v pořádku? Jestli je v pořádku?" Zeptal jsem se a při tom pohlédl Maple do očí. Danie tehdy měla pravdu, je to opravdu správná vlčí dáma. Moc se mi líbil ten úsměv, už dlouho se ke mě takhle hezky nikdo nechoval. A už vůbec ne alfa celého lesa.
Do toho všeho přišel další nešvár. Pčiknul jsem a z tlamy mi vyletěly třpytky. Překvapeně jsem zamrkal a ihned udělal krok zpátky od velevážené madam Maple. "Hluboce se Vám omlouvám, už jsem tu zažil ledasco, ale tohle opravdu ne." Bylo to možné? Třpytky všude kolem. Pokud bych si měl vybrat jeden moment, kdy se to vůbec nehodí, bude to tenhle. Podivnost, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Netušil jsem jestli je to barevné, ovšem drobné světýlka jsem rozeznal. Tohle nebyla normální rýma. Povlávalo to do všech stran a já bych byl opravdu nerad, kdybych někoho nakazil. Měl bych to urychlit, čím déle to jsem tím by to mohlo být horší. Nemohl jsem si ale pomocí, les a i samotná alfa na mě opravdu hodně zapůsobili. Co si pod tím mám představovat?

// Řeka Tanebrae

Po několika dnech jsem byl zpátky. Minule jsem neměl štěstí, věděl jsem moc dobře že jsem si vybral tu nejhorší roční domu. Na podzim se pořádají velké lovy a zároveň tuláci hledají místo kde sklonit hlavu na zimu. Nedivil bych se, kdyby vůči mě byli nepřátelští. Zeptej se jen na Danii a zase půjdu. Zopakoval jsem si svůj úkol. Přece jenom jsem měl na pilno. Sám jsem si musel jít nalovit zásoby na zimu. Do toho ale ke mě promlouvaly slova Života. Změn svůj přístup, nezahrabávej se v lese sám. Nechceš zůstat navždy sám. Problesklo mi hlavou. Ale s tím jsem ještě nebyl úplně zžitý.
Zavrtěl jsem hlavou a hodil to za hlavu. Teď na to nebyl prostor, měl jsem jinou práci. Se svou samotou se budu přít jindy.
Zastavil jsem u hranic a zůstal stát. Zhluboka jsem se nadechl a zavyl, abych na sebe upozornil. Byl to stejný průběh jako před tím. Ostatně teď jsem doufal, že někdo dojde. Mlha mě obklopila a já za chvíli neviděl vůbec nic. Líbilo se mi to, ale zároveň bylo dost těžké se v tom orientovat. I vzhledem k mé oční vadě. Poslušně jsem zůstal stát a čekal, kdo ke mě přijde. Hlavně nesmím dlouho zdržovat. Určitě mají spoustu práce. Usmál jsem se a snažil se v mlze něco vidět. Cokoli co by připomínalo že někdo jde.

// Houbový les

Dorazil jsem k řece a sklonil hlavu. Po tom kousavem spánku to přišlo celkem vhod doplnit tekutiny. Voda byla chladná, ale byl jsem zvyklí žít v extrémních podmínkách. Takže to nebylo zase tak špatné. Olízl jsem si nos a protáhl se. Pomocí magie jsem snížil hladinu vody, abych se dostal na druhou stranu. Zpomalil tok. Šlápl jsem na vystouplý kámen a pak na další. Držel jsem balance, šlo to lehce. Zlepšoval sem se den ode dne. Vyskočil jsem na druhém břehu. Magii vody jsem zase odvolal. A voda za mnou začala znova buracet svou hrůzostrašnou melodii.
Rozhlédl jsem se. Měl jsem teď dost na výběr, kam se vydat. Zrak mi však spočinul na Sarumenu. Jen pozdravit a zeptat se. Pak se mi bude lovit určitě mnohem lepe. Podíval jsem se na svůj odraz, zda se že se na mě nic nezměnilo. Byl to zkrátka starý a dobrý Tonres. A tlapy mi zamířili ke smeckovemu lesu.

// Sarumen