Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Skvělé místo pro život

Noc byla v plném proudu, takže sem pospíchal zpátky domů. Kdo ví, co mě tam bude čekat, teplo rozhodně ne. Ale aspoň sem měl nějaké malé zásoby. Zdá se, že budou potřeba. I když sem si vybral pro život jižní část této země, i tam panovala poměrně velká zima. A tak sem pokračoval dál, zajíci se mi pohupovali v tlamě.
To bych měl, teď se jen připravit na tu pohromu, která přijde. Budou tady zimy horší, než daleko na severu? To si nemyslím, ale zamávat se mnou rozhodně může. Uvědomil sem si. Povzdychl sem si. Nést ty zajíce byla celkem práce. Za chvíli sem už cítil, jak mi zátylek začíná projevovat menší bolest. Brodit se sněhem taky nebylo zrovna něco, po čem bych prahnul. Ale nebylo to nic, v čem bych roky nežil a nebojoval s tím každý den.
Sníh měl jednu velkou výhodu, pomáhal mi aspoň něco vidět. I přes černou noc. Takže jakmile sem viděl siluetu, černou jako uhel, mého provizorního lesa, oddychl sem si. Už jenom kousek. Míjel sem kráter, který nejspíš ukrýval další ze zdejších tajemství. Ale nehodlal sem se tam zdržovat, měl sem jasný cíl.

// Houbový les

// Řeka Kiërb

Tma padla rychleji, než sem předpokládal. Během chvíle sem ztratil další kus zraku, který mi zbýval. Co jsem neměl rád byl lov ve tmě. Povzdychl jsem si, hold se nedalo nic dělat. Budu se s tím muset poprat, neboť zima už klepala na dveře. A já sem neměl v tuhle chvíli v úmyslu jí skočit přímo do chřtánu a objevit se tak znova na místě, kde mrtví ožívají. Nehodlal sem si na to zvykat.
Vklouzl sem do lesa a začal používat převážně svůj instinkt. Potřeboval sem rychlí lov v co největším rozměru. Mít aspoň něco, zima může udeřit kdykoliv. Zatím se to dalo snášet, ale tušil sem, že to nebude jenom tak. Zhluboka sem vdechl veškeré pachy a hledal sem ty čerstvé, po kterém bych se měl vydat. Pak sem narazil na pach zajíce, což byla výborná volba. Zajíc vydrží opravdu dlouho ve spižírně. Jeho maso se rychle nekazí, takže v nejhorší chvíli bude dobrý. A zdálo se, že jsou v noci čilejší než ve dne. Uvidíme, jestli budu mít štěstí i já. Vydal sem se proto po jeho stopě. Tenhle les byl skvělým místem pro lov. Ale ve dne bych si to užil přece jenom o něco více. Jakmile sem ho zavětřil a slyšel, vyrazil sem na lov. Měl sem problémy se stromy a uhýbal na poslední chvíli, naštěstí se to dalo snést. Hnal sem se za ním a slyšel, jak mu křupe sníh pod tlapama. Lov nesměl trvat dlouho, nemohl sem si dovolit se unavit. Cesta domů bude ještě víc než náročná.
Jakmile sem měl příležitost, chytl sem jí za pačesy. V tlamě sem cítil srst a kopance, které se rozhodně života nechtěly vzdát snadno. Zakousnul sem ho a on se mi nadále pohupoval v tlamě, již bez větších známek života. Jeden by byl. Jenomže sem potřeboval víc. Mé tělo potřebovalo víc. Dost ochablo, ale přesto mám apetit stále stejný. Položil sem si ho na místo, kde zajíce určitě ještě najdu. A vyrazil sem po stopě další. Zavedla mě k dalšímu, nebyl daleko. Vystartoval sem po něm vším, co jsem měl. Hnal sem se a kličkoval, co to jen šlo. Jen abych dosáhl vlastního cíle. Teď už to bylo náročnější, tělo bylo unavenější, ale přesto sem se nevzdával. V poslední chvíli sem se praštil silně ramenem do kmene stromu, ale bojoval sem dál, dokud sem zajíce neměl ve svých spárech.
Pak sem pozvolna přišel i k tomu prvnímu, oba je chytil za uši a nesl si je k mé domovině.

// Převrácená plánina

// Vřesový palouk

Tuhle řeku zdolat už bude možná trochu větší oříšek. Došel sem ke břehu a díval se na rozbouřenou řeku. Po bocích to zamrzalo ledem. Kdybych tak lépe ovládal svou magii zimy, určitě bych se na druhou stranu dostal snáž. Jenomže jsem nebyl tak dobrý v té magii, abych to zvládl v tvrdosti, která by mě udržela. Proto sem na to musel jít po staru. Jako správný vlk s magií vody. Řeku sem v určité části na chvíli snížil tak, abych jí mohl projít suchou nohou. Ihned sem se hrnul dolů z menšího srázu, který mě vystřelil se škrábat zase nahoru. Jakmile sem byl na druhé straně, vodu sem zase pustil. Za mnou se rozezněl silný zvuk padající vody a následně se vrátila zpátky do svého toku.
Tak, tohle bych měl za sebou. Teď už jen něco nalovit. Rozhlédl sem se a viděl siluetu lesa, ke kterému mě to táhlo. V Houbovém lese moc zvěře není, proto sem musel chodit lovit kousek na sever. Do lesa, jako byl teď přede mnou. Zhluboka sem se nadechl a pak se vydal k němu. Už sem se těšil, až se chvíli nebudu muset brodit v hlubokém sněhu. Měl sem ho nalepený prakticky všude, nejvíce mezi prsty a to mě dokázalo lehce vyvést z míry. Neměl sem to rád.

// Skvělé místo pro život

// Hadí ocas

Letošní rok sem taky celkem proflákal. Uvědomil sem si. Přemýšlel sem nad tím, kolik nových vlků sem poznal a kolik z nich bych považoval za přátelé. Ten seznam by byl vážně úzký. Neměl sem na vlky štěstí, co by se mnou vydržely déle, než jen pár prohozených vět. Nejspíš se na mě lepila zkrátka smůla. Nebo sem sem nezapadnul? Život říkal, že bych tomu měl dát ještě šanci. A já věděl, že jí dám. Líbilo se mi tady, teď když už sem tu nějaký ten pátek byl. Nehodlal sem se toho jen tak vzdát.
Zase sem začínal slyšet řeku, pohnul sem se zase o kus dál. Stačilo se přes ní dostat a pak už budu mít myšlenky jenom na lov. A na to nachytat co možná nejvíce potravy. Přece jenom krmit mě může být občas problém. Vzhledem k mé struktuře mohutného těla. Pocit hladu sem už dlouho neměl, ale se zimou se to může změnit. A mít něco v zásobárně určitě stojí za to. Zahlédl sem siluetu nejspíše stáda srn. Nebyly daleko, ale nebraly mě jako hrozbu. Nejspíš měli taky nouzi o potravu. Dneska máte štěstí. Po nich sem nešel, byla by to sebevražda a na tu sem se ještě necítil. Proto sem se pohledem zaměřil k místu, kde byla řeka.

// Řeka Kierb

// Esíčka

Byl jsem mezi lesy, i tady by se určitě dal nějaký vybrat. A v něm bude něco dobrého na zub, ale věděl sem, že takhle to bohužel nefunguje. Stále bych musel zdolat ještě jednu řeku. A tu s kořistí překonávat sám by bylo rozhodně hodně náročné. A tak sem zůstával na své cestě prozatím sám, jen se svými myšlenkami. Měl sem ještě velké plány. Jak se jich ale nejlépe chopit? Život mi dal spousty rad, ale teď mě nechal na holičkách. Povzdychl sem si. Stále sem na sobě žádnou změnu neevidoval. A to mě dosti mrzelo, doufal sem, že je na něj spoleh.
Bylo tady méně sněhu, takže sem mohl cestovat rychleji. Dal sem se do klusu a pokračoval. Tak jo, ulovit více malých zvířat? Nebo zkusit jedno větší? Mohl sem hádat, ale nemohl jsem se rozhodnout. Větší zvíře se rovnalo větší nebezpečí. Aby to za něco stálo musela by to být srna. A té se maso mohlo za chvíli zkazit, kdybych ji špatně vyvrhnul. Dva, tři zajíci, jsou dlouhodobí a vydrží. Napadlo mě. To byl nejspíš nejlepší plán, jaký sem mohl v tuhle chvíli mít.

// Vřesový palouk

// Středozemní pláň

Slyšel sem hukot řeky už z dálky. Konečně jsem dorazil k toku a rozhlédl se. Místy to bylo zamrzlé, místy to teklo. Tohle bude jednoduché. Napadlo mě. Naštěstí led byl pevný a mohl by unést i takovou váhu, jakou jsem měl. Nejdříve sem opatrně položil tlapu na led a vyzkoušel. Odrazil sem se z místa a doskočil na druhý břeh. Naštěstí sem to zvládl suchou nohou. Fyzičku sem měl vážně o něco lepší, ale měl bych se o ni lépe starat. Neměl bych jen neustále někde ležet, či sedět. Ohlédl sem se na druhou stranu, kterou sem prozatím nechal za sebou. A byl připraven pokračovat dál. Pokud mě paměť nešálí, měl bych mít před sebou ještě jednu řeku. A pak bych měl narazit na les, ve kterém bych něco ulovit mohl. Napadlo mě. Přišlo mi to jako dobrý nápad, kterého sem se chopil.
Protáhl sem se a dal se zase do zdolávání sněhu. Zima bude nejspíš trochu krutější, ale byl jsem zvyklí na horší. Teď je základ nachystat si nějaké zásoby. Úkryt sem měl prázdný, poslední věc, kterou sem tam měl snědla Danie a to už bylo před několika měsíci. Danii sem neviděl nejspíš od léta. Nebo tak nějak. Zachvěl sem se a pokračoval dál.

// Hadí ocas

// Medvědí jezírka

Přede mnou byla dlouhá a náročná cesta. Ani se mi na ni nechtělo příliš myslet, protože bych v tom byl až po uši. Po Marion už nebyly ani stopy, doufal sem, že se domů dostala v pořádku. Byla zvláštní, ovšem setkání jako vždy proběhlo až příliš rychle. Povzdychl sem si. Co se ale dá dělat. Pokračoval sem tedy dál. Pláň se zdála holá, moc cestiček od zvěře, či vlků tu nebylo. Proto sem si musel vyrobit vlastní. Zvedal sem mohutné tlapy výš, ale občas sem tomu nestačil a musel si poskočit.
Začínal sem cítit svaly, byly ztuhlé, je vidět že jsem delší dobu nic nedělal. Měl bych na sobě začít pracovat, už nejsem nejmladší. Musím se držet fit. Povzdychl sem si. Ach Živote, neříkal si že mi pomůžeš s novým začátkem? Zatím sem na sobě necítil žádnou změnu. Nejspíš toho měl teď přes Vánoce opravdu hodně. A nebo na mě jednoduše zapomněl, dá se to? Pohlédl sem směrem k jihu, kde měl být kopec, na kterém žije Život. No nic... Zavrtěl sem hlavou a pokračoval dál. Snažil sem se zachytit stopu, po které bych se mohl vydat. Přesto sem chtěl jít lovit až za řekami. Teď by se mi zvěř těžko dostávala na druhou stranu. A čím blíž něco chytnu, tím líp pro mě, nebudu se s ním muset tahat dlouho.

// Esíčka

Marion se rozhodla jít přece jenom domů. Takže jsem zase zůstal sám, očividně nic nového. Povzdychl sem si. Tak jo, teď už bych se měl vážně zaměřit na sebe. Přejdu řeku a najdu něco k snědku, co odtáhnu do úkrytu. Konečně sem se mohl zaměřit na sebe. Zima byla v plném proudu a já byl těžce pozadu, se vším tím spojené. Stál sem u jezírek a ještě se několikrát rozhlédl, jestli na něco nenarazím, něco zajímavého. Nikde nic.
Nedá se nic dělat, měl bych se do toho dát. Olízl jsem si nos a zamířil tedy cestou, která pro mě byla nejschůdnější. Věděl sem, kde se nachází les, který sem tak rád obýval, jenomže ještě tu byl ten jeden malý háček. Potřeboval sem něco ulovit. A tak sem protáhl tlapy a zamířil si dělat novou sněhovou cestu. Sněhu tu bylo habaděj, takže se někam dostat chvíli zabere. Takže lov na pláni se automaticky zamítá. Protože jenom blázni budou někde v tak hlubokém sněhu. Občas sem musel i několikrát poskočit, abych se vůbec dostal z díry, do které sem se dostal. Bude to náročná cesta a já doufal, že do setmění budu doma. Jestli se tomu vůbec dá říkat domov. Domov osamělého vlka. Možná by mě měl někdo za podivína, ale to by mě musel znát. Většina obyvatel zdejšího světa o mně prozatím ani nezavadila. Byl sem takové želízko v ohni.

// Středozemní pláň

3. Jdi bruslit

Postával sem u jezera a očekával, že se tu za chvíli objeví Marion. Čas ovšem plynul a mladá vlčice tu zatím nebyla. Ohlédl sem se přes rameno, už sem měl na bruslení všechno připraveno, jenom ona chyběla. Povzdychl sem si. Ach, ti mladí mají na všechno tolik času. Povzdychl sem si. A sám se rozhodl to prozkoumat, jestli to bruslení bude stát za to. Pomalu sem vkročil na led, hezky opatrně. Dělával sem to jako malý, když byla trocha času. Takhle sem se mohl spojit se svým mladým já a trochu si zase zablbnout. I když tuhle zimu sem se vracel ve vzpomínkách mnohem častěji. Ale jen na ty hezké momenty.
Už sem byl všema tlapama na ledě a snažil se udržet balanc. Odrazil sem se zadní nohou a pomalu se nechával nést vlastní vahou. To je parádní. Zasmál sem se. Dokonce sem využil toho sněžného hada, do kterého se zahučel hned po pěti minutách. Ale nehodlal sem se jen tak vzdávat, rozhodl sem se pokračovat znova a znova. Kdykoliv sem spadnul na zadek sem se snažil na ledě zase postavit.
Zadýchaně sem se zastavil u břehu a vkročil zase na bezpečný sníh. Dalo mi to zabrat a dokonce sem se i zadýchal. Neskutečný pocit. Heh, to bych měl odzkoušené. Zasmál sem se. Měl sem i další seznam věcí, které se dají v zimě dělat. Rozhodně sem všechno odklonil od povinností a shánění si potravy. To mělo být přednější, ale zatím sem dělal všechno proto, abych se tomu vyhnul. Konec srandy, měl bych se začít soustředit na to důležité. Ještě chvíli počkám, jestli nedojde Marion a pak bych se měl vydat po svých. Moc dobře věděla kam jdu a neutekl sem zrovna daleko. Možná mě má ještě v oku. A tak sem jí dal čas. Posadil sem se ještě na chvíli ke břehu, než se rozhodnu jít zase o kus cesty dál směrem ke svému domovu.

18. Uplácej sněžného hada

Plánoval sem si trochu zablbnout, jako kdysi v mládí. Chtěl sem bruslit, chtěl sem se projet na ledu. Vše to potřebovalo ale přípravu. Měl sem přece starost i za Marion, jestli se ke mě teda přidá. A tak sem chtěl, aby naše dovádění bylo co nejvíce bezpečné. Rozhlížel sem se kolem dokola, sněhu tu bylo dost. Klouzání se na ledu může být nebezpečné a chtělo by to mantinel. Usmál sem se a začal nahrnovat sníh u břehu do řady. Sníh byl už celkem těžký, nasáklý vodou. A tak sem musel vydat patřičnou energii k tomu všemu. Hrnul sem, aby náš mantinel byl aspoň několik metrů dlouhý. Pak jsem ho začal uplácávat, co nejvíce. Když se do sněžného hada jeden z nás narazí, aspoň se nerozplácne jako žába.
Trvalo to několik desítek minut, než sem byl se sněžným hadem zcela spokojen. Vypadalo to prakticky a zároveň i trochu hezky. Měl sem nějakou tu chvíli navíc a tak sem zapracoval i na detailech. Několik ornamentů, symbolů, které tomu dodávalo takové příjemné kouzlo. Pak sem sněžného hada ještě několikrát zkontroloval. Vypadá dobře a určitě nám bude dělat ochranu při bruslení. Zastříhal sem ušima.
Pak už mi ale jenom někdo scházel, což byla Marion. Otáčel sem se a hledal její tmavé tělo mezi nekonečnou bílou krajinou. Ještě sem zavyl, abych jí k sobě zavolal, že už je všechno hotové. Připravené. Co jí asi zdrželo? Ale mohl sem jenom hádat, měl sem trpělivosti na rozdávání a rozhodně mi to nevadilo. Ve sněhu se dělala dělat spousta věcí, zábavných samozřejmě. A to že nedělám to, co jsem potřeboval, to už vem čert. Však lov a zásoby počkají. Kdo ví, třeba tahle zima bude krátká a nijak nás nebude obtěžovat. Ale pokud přijde nějaký hladomor a zvěř nebude, bude to pro mě opravdu drsné. I z toho důvodu sem se teď radoval i z takových maličkostí. Posadil sem se vedle svého sněžného hada a ještě chvíli na Marion počkal, než se vydám sám na led.

6. Naplánuj si letní dovolenou

Postával sem před ledem a sledoval, jak to hezky vypadá. Drobný poprašek si pohrával na jeho kluzké vrstvě. Vypadalo to jako mistrovské dílo. Led byl tmavší oproti sněhu, proto se mi ten kontrast neuvěřitelně líbil. Musel sem se nad tím usmívat, jako měsíček na hnoji. Marion byla nejspíš ještě na cestě, ohlédnul sem se jejím směrem, ale moc dlouho sem po ní nebádal. Až bude chtít, však ona se objeví. Stopu měla dostatečně viditelnou, sníh možná zakryje nedokonalosti naší země, ale rozhodně ne naše stopy.
Využil sem té chvíle k přemýšlení nad tím, jak si představuji léto. Příští léto by mohlo být úplně jiné, než ty roky předchozí. Maple mi dala dobrého brouka do hlavy. Přidat se do Sarumenu? Byla to opravdu velká smečka s okouzlující alfou. Ale chtěl sem být členem tak velkého imperia? Roky sem žil sám, mnohem raději bych si představoval něco menšího. Jen pár vlků, jako rodinu. Tohle byla opravdu velká rodina. Mělo to spoustu kladů, nádherný les, historii, i vlci se zdáli být moc hodní. Možná bych na konci zimy mohl kouknout ještě někam. Udělat si přehled. Zdálo se, že Sarumenská smečka byla snad největší, jaká tahle země může mít. Měl bych v létě už pořádně uklidit Houbový les. Je tam spousta spadlých větví, bylo by fajn je dotáhnout na jednu hromadu. Kdo ví, třeba to bude mít využití. Možná bych z toho postavil i nějaký přístřešek, bunkr. Napadlo mě. I když mi přišlo nemožné, aby se do toho malého lesa dostala malá vlčata. Ze Sarumenu to bylo nebezpečné a jiná smečka v okolí nejspíš nežije, nebo sem na ni ani nenarazil. Což je škoda. Projelo mi hlavou. A rozhodně bych měl zapracovat na družení se mezi vlky. Za ten rok a půl, nebo jak dlouho tu jsem je to celkem chabý seznam. Povzdychl sem si. Většinu života sem tady žil sám. Dřív sem měl aspoň Tristana, ale teď to bylo zcela jiné. Už sem ztratil i Danii. Mé plány byly v rozporu. Žít sám? Žít ve velké smečce? Bylo to těžké. Proto sem tam jen tak seděl a díval se. Doufal sem, že odpovědi se ke mě jednoduše dostanou samy.

2. Chytej vločky na jazyk
// Středozemní pláň

Ohlédl sem se na Marion, jestli se mnou pokračuje v cestě. Bylo to příhodné, byla zvláštní, ale na jednu originální. Nikdy mi nevadilo trávit čas s tak mladými vlky, měl sem v tom očividně praxi. Možná sem se zrodil tím být učitelem, nebo průvodcem životem. Ale nakonec si stejně každý půjde svojí cestou. Pobídl sem jí pohledem, ať mě následuje, měl sem pro ni připravenou další zábavu. K Medvědím jezírkům jsme se proto z pláně dostali velmi rychle. Zastavil sem se u jednoho většího jezírka a rozhlédl se. Byl sem vůči medvědům obezřetný, i když v zimě je to spíše výjimečně je vidět. Ale měl sem vůči nim určitý problém, po tom co mě vloni jeden roztrhal na cucky.
Sněhové vločky sem tam zavlály z nebe. Velkou chumelenici už máme za sebou a já nestihl to, co je pro zimu naprosto typické. Chytat sněhové vločky na jazyk. Radostně jsem si vyčkal, až ta jedna z mála, co se nesla nad mou hlavou spadla až přímo ke mě. Vyplázl sem jazyk a nechal ji, ať mě lehce zastudí na špičce jazyku. Musel sem se nad tím pousmát, měl bych se radovat i z maličkostí. A to jsem v posledních letech uměl předvádět celkem hezky.
Zavrtěl sem se, dlouhá a hustá srst byla nacucaná vodou, ale to nebylo nic nového. Už sem si zvykl na tu tíhu, kterou musím denně nést. Povzdychl sem si. Tak jo, zima je tu. Nemám žádné zásoby, letos sem to vážně podcenil. Ale tím, že jsem potkal Marion se můj plán musel zase posunout. Neměl sem to srdce jí nechat samotnou, teď když sem jí sotva potkal. Chtěl sem jí doprovodit do Sarumenu, stačí tahle krátká zastávka u jezírek a vydáme se na jih. Pak se vydám do Houbového lesa. Tomu aspoň říkám plán.

11. Blbni ve sněhu

Všechno to pomalu začínalo dávat smysl. Marion byla moc prima vlčí dáma. Sice se mi zdála trošku jiná, než ostatní, ale nebylo to naopak lepší? Trochu se lišit? Nejspíš ano. Její srst nebyla tak huňatá, ale přesto jí měla ráda. "Máš jí moc pěknou, hlavně ať hezky hřeje, co vůbec děláš tak daleko od domova, když je zima už v plném proudu?" Napadlo mě. Byla přece jenom mladá, nebyla nejmladší ze všech, ale byla - dospělá. Ale přesto mladá! Vlčice, která toho za život asi moc nenalovila, přišlo mi nebezpečné, aby se takhle toulala sama venku kdo ví jak dlouho. "Tuhle nabídku mi dala i Maple, drahá Marion," zasmál sem se nad tím. "Neboj, dost silně nad tím uvažuji, ale zpravidla vím, jak dokáže být život v zimě krutý. Nechci se do smečky přidávat v zimě, pokud k tomu má dojít, nejdříve na jaře," mrkl sem na Marion. "I tak máte spoustu vlků, které je třeba nakrmit a postarat se. Nechci být přítěží." Vysvětlil sem Marion a doufal, že to všechno pobere. Ale bylo mi jasné, že to půjde hned dál.
Započala hra. Koule nám celkem šli. Marion se snažila jednu uplácat a tak sem jí dal přednost. Pak jí po mě hodila a kupodivu se trefila! Vážně. Dostal sem to do boku, ne že bych se nesnažil uhnout, ale líbilo se mi rozdávat radost. A nějaká koule sem nebo tam... to vem čert. "Aaa!" Zahrál sem divadlo a chytl se za plecko. "To byla dobrá ráda!" Pochválil sem jí s úsměvem.
Jakmile se Marion natahovala po dalším sněhu, něco tam našla a ihned na to upozornila. Přišel sem trochu blíže, abych viděl, co jí tak zaujalo. Byl to náhrdelník. "Páni, tahle louka bude zvláštní, přesně tady tak před rokem našla náhrdelník i Danie," zasmál sem se a zavrtěl ocasem. "Nejspíš si tě vybral," mrkl sem na Marion, která z přívěšku byla naprosto unešená. Viděl sem jí to na tváři. "Myslím, že ano, je tvoje." Pravil sem. Kdybych měl barevnost v očích řekl bych, že jí to sedne s očima, ale mohl sem jen hádat. "Mohu pomoci?" Zeptal sem se. Přiblížil sem se ještě trochu více a posadil se. Udělal sem takového panáčka a přední tlapky zvedl tak, abych náhrdelník jakoby otevřel a Marion do něj mohla velice lehce vklouznout hlavou. Hned po té sem zase o pár kroků ustoupil. "No to se podívejme, hotová princezna," pochválil sem a usmál se. Tenhle svět je plný tajemství. Tahle situace se mi stala už po druhé. Danie to měla teda trochu složitější, ale přesto se to stalo. Ne, že bych neměl touhu taky odrhnout sníh a kdo ví co bych tam našel. V mém případě nějaké hnědé překvapení od zajíce.
Nechal sem Marion si chvíli užívat svůj nový náhrdelník. "Nedaleko jsou malé jezírka, určitě už budou zamrzlá, vyrazíme se klouzat?" Zeptal sem se a při tom se začal blbnout ve sněhu jako malý kluk. Skákal sem sem a tam, zadek mi při tom tancoval někde nahoře a přední část těla dole. Cítil sem se zase tak mladě, možná za to mohl fakt, že jsem většinu času trávil ve společnosti mladších vlků, než sem byl já sám. Byla jen otázka času, než mi rochne v zádech, ale to je riziko povolání učitele na volné noze. "A pak ti třeba vytráví a můžem se vrhnout na lekci," nadhodil sem. Udělal sem menší, nenápadný útok na Marion, vyskočil sem kupředu k ní a odhrnul sem vrstvu sněhu, která dopadla na Marion a pak už sem pelášil směrem k jezírkům.

// Medvědí jezírka

13. Kouluj se s jiným vlkem

Vlčice přede mnou byla naprosto unešená z toho, že jsem se jí rozhodl pomoci. Musel sem se nad tím pousmát, byla roztomilá. Ihned ze sebe začala sypat jedno slovo za druhým a já se občas nedostal pořádně ani ke slovu. Mířila do Sarumenu, měla tam maminku Wolfganii, kterou sem bohužel neměl tu čest nijak poznat. Možná sem jí zahlédl, ale jméno jsem mohl jenom hádat. A mířila právě tam, odkud sem já před chvílí přišel. "Páni, to mátě štěstí," mrkl sem na vlčici. Měla opravdu štěstí, že se narodila právě do té smečky. Její tatínek už umřel, což mi přišlo líto. "To mě mrzí," řekl jsem smutně. Nebyl sem úplně zvyklí, že by někdo byl takhle sdílný hned v první chvíli. Ale bral sem to celkem sportovně.
Nabídl jsem jí zajíce, co jsem ulovil. Ona se na něj dívala, že by ho nejraději zblajzla hned, čímž sem jí ho s úsměvem podstrčil. "Jen směle do toho," a posadil sem se, poslušně počkal až mladá dáma dojí. Zdála se opravdu hladová. Šmankote, kdy naposledy jedla? Projelo mi hlavou, ale usmál sem se nad tím. Aspoň sem jí tím mohl udělat radost. "Nemáte vůbec zač, že nejde lov? Klidně ti s ním trochu pomůžu, trpělivosti mám dost," usmál sem se na mladou vlčici. A to sem měl opravdu na rozdávání, vždyť sem vychoval vlastního syna. Pomáhal sem i Danií, jedna další mladá dáma bude určitě brnkačka. Kde já sem k tomu chodil, že jsem nalézal právě takové mladé vlky? Pak se mi vlčice představila, až teda po chvíli a znova se zeptala na mé jméno. Překvapeně sem zamrkal, ale zachoval chladnou hlavu. "Tonres, těší mě Marion," usmál sem se na ni.
Marion začala ihned obdivovat zimu. Sníh už padal a byla už docela pěkná vrstva na zemi. Tlapou sem vyzkoušel sníh, byl opravdu jemný. "Já se na severu narodil, měli jsme sníh celoročně. Ale jo, mám zimu rád," zazubil sem se na Marion. I když se s tím nepojili zrovna radostné myšlenky, přece jenom sem to už dávno překonal. "Má to své kouzlo," přitakal sem s úctou. Věděl sem však, že zima může být i zákeřná a to že vlčice byla tu a ne ve své smečce mi dělalo možná trochu starosti. Zatím nebylo tolik sněhu, ale Marion už začala ihned vymýšlet různé aktivity. "Hehe, něco se dělat dá," zasmál sem se. Ale nechal to ještě chvíli schované tam vzadu v hlavě. Neboť Marion přeskakovala z tématu na téma a já měl co dělat, abych jí stíhal. "Nebydlím v Sarumenu, ale zrovna jdu tam odsud. Bydlím hned vedle v malém lese a chtěl sem pozdravit své sousedy. Společnost mi dělala Vaše úžasná alfa Maple, máte opravdu okouzlující les." Pochválil sem Marion. Možná sem uvažoval nad tím, že se tam na jaře přidám, ale to bylo ještě poměrně daleko.
Využil sem chvíle, kdy Marion poslouchala a předními tlapkami sem si uplácal malou kouli. Díky tomu že sníh byl čerstvý, dal se perfektně tvarovat. "Koulovaná?" Zeptal sem se s úsměvem. A tlapkou jsem při tom hodil po Marion malou, drobnou kouli, která jí dopadla na přední tlapku. Zavrtěl sem ocasem. Byl sem velký a mohutný, postavil sem se a poskočil sem a tam. Bylo to jako kdyby poskakoval nějaký hroch. "Tak schválně, jakoupak máte mušku, milá Marion?" Zajiskřilo se mi v očích.

7. Udělej někomu radost dárkem

Seděl sem uprostřed pláně a snažil se být neviditelný. Zklidnil sem i svůj tep a v tichosti posedával. Neměl sem daný cíl, jen sem zkrátka nechal vše plynout, jak jen to bylo možné. Zdálo se, že pláň je celkem klidná, nebylo tu moc vlků. A tak sem měl i štěstí. Kousek ode mě sem zahlédl zajíce. Nejspíš si mě nevšiml, vlka co si hrál na sochu. Zbystřil sem a zastříhal při tom ušima. Byl sem celkem nasycen, díky Maple, která mi dala výborné maso z lovu. Ale stále sem potřeboval nachytat zásoby pro sebe a svůj úkryt na zimu. Zajíc se bude hodit, vydrží dlouho. A není tak těžký, na odnešení až do mého úkrytu. Odsud to byla celkem štreka, ale nebyl zrovna velký. Pomalu sem se ze sedu dal do lehu a schovával se v trávě, která už byla poměrně opadlá. Pomocí magie sem cítil veškerou vlhkost v okolí, vycítil sem kaluž kousek od zajíce, která z ničeho nic šplouchla a zajíce vyděsila a rozběhl se přímo mým směrem. V té chvíli sem se rychle zvedl a rozběhl se za ním. Zdál se být zmatený, na poslední chvíli se chtěl otočit a běžet dál ode mě. Ale díky pobytu zde se mi zlepšily veškeré fyzické síly a hravě sem ho dohnal. Chytl sem ho za zadní nohy. Ještě se bránil, ale velmi rychle sem to utnul. A zůstal mi tak zajíc v tlamě nehybně ležet. Položil sem ho vedle sebe a posadil se.
Chvíli potom sem za sebou uslyšel nějaký pohyb. Ohlédl sem se a uviděl vlčici, která měla na sobě hned několik odstínů šedé. Mohl sem odhadnout tmavou a světlou srst a něco mezi tím. "Zdravím mladá dámo," pozdravil sem. Již sem byl trochu znalý co by se týkalo věku vlků. A měl sem hned několik nápověd. Ptala se, jestli budu její kamarád na cesty, což mě hned překvapilo, ale zároveň i pobavilo. A tak sem ze sebe vydal hřejivý a přesto pobavený smích. "Jasně, proč ne? Kam máte namířeno?" Zeptal sem se s úsměvem. Měl sem na vlky pech a tak sem ihned skočil po každé příležitosti, když si mě někdo všimnul. "Voníte povědomě," uvědomil sem si. Má barvoslepost mi brala na zraku, ale něco více přidávala na čichu. A podle pachu sem cítil místo, které sem před chvíli navštívil. "Nemáte něco společného se Sarumenskou smečkou?" Zeptal sem se překvapeně a při tom se usmál. "Mimochodem, abych se představil, říkají mi Tonres," představil sem se a s úctou sklonil hlavu na poklonu. "Nejste hladová? Před chvíli sem ulovil zajíce, ale nemám v plánu ho v blízké době jíst," nabídl sem ho tudíž darem a při tom ho čumákem posunul směrem k mladé vlčici. Třeba to ocení a přijde vhod.