Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 5
// Houbový ráj

Vchod sem našel velice snadno, nebyl sem daleko. Ale cítil sem chlad, který se snažil dostat se mi pod kůži. Naštěstí jakmile sem měl kolem sebe stěny chodby, už to bylo pryč. Vkročil sem do hlavní místnosti a šel automaticky do spíže. Sklonil sem hlavu a čapl jednoho chyceného zajíce. Vytáhl sem si ho do hlavní místnosti a spokojeně sem si k němu lehl. Byl sem hladový, mohla za to i ta zima. Žaludek mi kručel, že by to vzbudilo i medvěda.
Pustil sem se do něj, byl skvělý a kupodivu mi i stačil. Žaludek se mi nejspíš zmenšil, díky menší dávce jídla. Ale na těle to nebylo vůbec znát. Byl sem stále stejně oplácaný, jak už to tak bývalo. Za chvíli už zajíc do mě spadnul. Ještě chvíli jsem se snažil pokousat i kosti, bavilo mě to. A kosti nebyly špatné, jídlem sem nikdy neplýtval. Nějaké sem si nechal i na později, noc bude zdá se opravdu dlouhá. A já se budu chtít nějak zabavit.
Uklidil sem po sobě ten binec a kosti naházel do rohu. Něco na později, případně to vynesu až ráno a někam zahrabu. To jsem potřeboval. Ale rozhodně bych si dal něco lepšího, než zajíce. Neskutečně mi chybělo pořádné jídlo, vysoká zvěř. Doslova sem po tom prahl. A to už sem se dávno mohl mít jako král. Hold jsem měl asi v povaze nechat se trápit do poslední chvíle. Povzdychl sem si a zamířil mezi kořeny, kde jsem složil ty své staré a líné kosti. Schoulil sem se do klubíčka a položil hlavu na kořen. Poslouchal sem vítr, který panoval tam nahoře.

// Houbový bunkr

Vyšel sem ven, abych zkontroloval, jestli to byl vážně jenom sen. Viděl sem, že už padá tma, brzy bude noc. Ale měl sem ještě chvíli k dobru, za chvíli se zase vrátím. Hned sem začal kontrolovat pachy, všechno bylo stejné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by sem zabrousil medvěd. Nejistě sem přešlápl z tlapy na tlapu. A vydal se dál. Gallirea si mě už asi vážně získala, měl bych si získat i já ji. Uvědomil sem si. Na jaře se přidám do smečky. Otázka jen byla, do jaké. Ale to už sem se opakoval, v hlavě sem ovšem neměl nic jiného.
Vyšel sem po vyšlapané cestě kousek od úkrytu. Nechtěl sem se na noc moc vzdalovat. Vždy když sem vydechl objevil se opar dýmu. Dneska v noci bude vážně zima. Měl bych se pořádně zabalit. Uvědomil sem si. A to teprve zima začínala, bude hůř. Udělal sem malé kolečko a kontroloval snad všechno. Byla to jen další noční můra, žádný medvěd. Přece jenom medvěd ve snu tu byl pravděpodobně v létě. Nikoliv v zimě. Ale stejně sem to musel vidět na vlastní oči. Jakmile sem byl spokojený se svým malým okruhem, rychle sem se vracel zase zpátky do úkrytu. Měl sem už i hlad a byl rozhodnutý, že si dám jednoho zajíce. Ten mi na chvíli zalepí žaludek a já snad budu spát klidněji.

// Houbový bunkr

Loterie 3

Probral jsem se v tmavém lese. Zdálo se, že se schyluje k ránu, podle oblohy a vycházejícího slunce, které sem viděl skrz koruny stromů. Na stromech bylo listí, což bylo velmi nezvyklé. Dal bych krk za to, že je zima. Ale nijak dlouho sem se nad tím nepozastavoval. Poskládal sem kosti a pomalu se postavil na nohy. Rozhlédl jsem se, abych si zmapoval, kde vlastně jsem. Vypadalo to jako nějaká džungle. Já se dostal do džungle? Kdy? Nepamatoval sem si, co se stalo. Něco tady nehrálo, hodlal sem to zjistit. Rozešel sem se po cestě, která byla primárně vyšlapaná. Nastražil jsem uši, ale nic jsem neslyšel. Zvláštní, neboť bych dal krk za to, že v džungli bude pořád nějaký hluk. Najednou se džungle začala měnit a já se dostal do Houbového ráje. Tyhle stromy bych poznal kdekoliv, považoval sem je za takový osobní domov. Cítil sem, že mě popíchlo štěstí a radost z toho, že jsem doma. Ale ne na dlouho, něco tu nehrálo. Viděl sem tu stopy, obrovské stopy. Moc dobře sem je dokázal poznat. Patřili medvědovi. Zbystřil sem, tady a medvěd? To ne. Těkal sem pohledem sem a tam, že bych byl před odvetou? Naposledy mi udělal podlouhlou jizvu přes rameno. Ale proč by zabloudil z džungle až k Houbovému ráji? Přistoupil sem zhruba do středu lesa, kde to obrovské zvíře bylo. Zvedlo se na zadní
a zařvalo. Přišel si pro mě, znova.
Zběsile sem se probudil a zadýchaně lapal po dechu. Většinou sem si noční děsy nepamatoval, dneska ale výjimečně jo. Gallirea se mi nejspíš vryla už pod kůži. Možná mě chtělo něco varovat, že mě čeká nebezpečí. Měl bych se podívat po lese dřív, než padne úplná tma. Uvědomil sem si. Pomalu jsem se zvedl od země a protáhl. Byl sem nejistý, jít se podívat? Nebo ne. Vždyť bylo léto. V zimě přece medvědi nejsou moc aktivní. Spíše spí, takže by se rozhodně nevydal až tak daleko na jih, aby se podíval do lesa, ve kterém ani moc potravy není. Přesto jsem cítil jak mi srdce bije. Nebylo to rozhodně vůbec nic příjemného. Nakonec sem se vydal vstříc venkovním chladným teplotám.

// Houbový ráj

Loterie 3
// Houbový ráj

Dostal jsem se do vchodu a dostával se níž. Ať si říká kdo chce co chce, mám to tady vlastně celkem rád. Usmál sem se nad tím. Měl sem tu už nataženo dost sněhu, ale to na jaře rozteče, takže mi to nijak zvlášť nevadilo. Pokračoval sem dal, chodba byla celkem dlouhá, ale s každým krokem bylo cítit že se o něco více otepluje. Takže tady budu mít aspoň teplo a bezpečí. A možná bych mohl hodit očko na jednoho zajíce, když plánuju menší výpravu. Ale tenhle plán jsem prozatím nechal na později.
Dostal sem se do hlavní místnosti a zvedl hlavu. Rozhlédl jsem se ze strany na stranu, bylo to přesně takové jako před pár hodinami. Jako bych snad čekal, že se tu někdo ukáže a celé mi to přebuduje. Neměl sem zrovna estetické oko. Ale nic takového se nestalo. Nakoukl jsem do spíže, zajíci tam leželi a voněli stále stejně hezky. Otočil sem se a zamířil sem k místu, ke svému odpočinkovému místu. Přesně sem se dostal mezi kořeny a pohodlně si tam lehl. Už sem to měl naučené a tahle rutina byla pořád stejná. Překřížil sem si před i tlapy a položil hlavu na zem. Pomalu jsem zavítal oči, než se všude kolem mě vytratil život a já se dostal do říše snů.

Chvíli sem se jen tak válel, co to jenom šlo. Protahoval se, měl sem tu místa jako král. Jenomže sem se cítil osamělý. Právě teď v zimě sem to pociťoval že všeho nejvíc. Proč sem ten první krok neudělal už dřív? Drásalo mi to nervy. Mlaskl jsem a převalil se zpátky na nohy. Pomalu sem se zvednul a oklepal ze sebe přebytečný sníh. Rozklusala sem se níže až sem se zabořil do hlubokého sněhu. Několikrát sem poskočil, abych se dostal na jednu ze svých vyšlapaných cest. Odrknul sem a pomalu se vydal směrem k úkrytu. Měl bych zvažovat více možností, co se svým životem. Nemůžu se zahrabat tady, co bych z toho měl? Žít sám v lese, když mé srdce touží po společnosti? Proč mu to tak odpírám? Mluvil sem sám k sobě. Stál sem před rozhodnutím, které plně rozlomím až na jaře.
Zavrtěl sem hlavou a zamířil k úkrytu. Tam sem měl v plánu se trochu více ohřát a možná i něco pospat. Nebyl jsem unavený, ale spánek sem tam pomáhal. A já nikdy nespal déle než hodinu, takže takový krátký šlofík není na škodu. Zdálo se že stejně o nic nepřijdu. Nejspíš bych se později mohl podívat někam dál. I když ta zima, pche poradil sem si už s horší. Zamyslel sem se. Možná to byl bláznivý nápad, ale pocházel z mé hlavy. Takže jsem měl aspoň to. Pak jsem se nerušeně dostával ke vchodu svého úkrytu.

// Houbový bunkr

// Řeka Tanebrae

Cítil sem se zbitý jako pes. I když to byl jen kousek, ta zima mi dávala zabrat. Brodit se v takovém sněhu, chlad který mi šel do plic. Stárnu. Polkl jsem. Nechtěl sem si to však uvědomit, ale nejspíše ano. Kdyby tu byl Tristan, viděl bych jak starý jsem. Mít vedle sebe dospělého syna, který už sám mě může udělat dědou bylo... víc než děsivé. Nechtěl sem se ovšem považovat za nějakou starší generaci. Vlci na tom byli určitě už i hůř. Já se za to nejspíš jen schovával.
Proplétal sem se mezi stromy sem tam se u nějakého zastavil a užíval si pohled, který se mi mohl naskytnout. Uměl sem se radovat z maličkostí. Tohle byla jedna z mých radostí. Na chvíli sem se cítil, jako normální vlk, který by dokázal ocenit krásu a barvy. Já mohl obdivovat jenom krásu, nikoliv barvy. Ale nevadilo mi to, když s tím žiji celý život.
Pomalu sem se hrnul dál. Došel sem až ke svému úkrytu, byl dost zasněžený a vypadal zanedbaně. Rozhodl sem se ho trochu oprášit. A zvelebit. Ať to nevypadá tak opuštěně. Zanedbával sem ho už dost dlouho, bylo na čase mu udělat trochu více prostoru. Aspoň se na chvíli zabavím. Oprášil sem sníh z velkých hub nahoře, to byla jedna zvláštnost, která v tomhle lese byla. A mě se upřímně líbila.

Posadil sem se ke břehu a díval se, jak řeka proudí. Byla tu větší zima, díky přítomnosti ledové vody. Ale mě se líbilo, že jsem se mohl dívat. Řeka měla obrovskou sílu, stačil jeden chybný krok a nejspíš bych se už neprobral. Nebo bych se probral na místech, kde by se mi teda rozhodně nelíbilo. Přistoupil sem blíž, abych se napil. Opatrně sem našlapoval na sníh, který klouzal. Sklonil sem hlavu a napil se chladné vody. Nepříjemně to pálilo v hrdle. Pak sem se hned vyškrábal zase zpátky.
Zůstal sem ještě chvíli postávat a rozhlížet se. Tak jo, zdá se že další zima kdy budu sám. Nemohl sem spoléhat na to, že mě někdo přijde navštívit. Mé vztahy očividně nebyly tak pevné na to, aby mě někdo navštěvoval. Ale příští rok sem si slíbil, že to bude zcela jiné. Že změním svůj přístup a možná se přidám i do smečky. Stačilo se jen trochu začlenit mezi zdejší vlčí lid. Trochu více. I když by se nedalo říct, že bych se málo snažil. Tristan by na mě teda nebyl vůbec hrdý. Polkl jsem.
Rozhlížel sem se sem a tam. Tak kam teď? Raději zpátky? Uvažoval sem. Na nějaké velké cestování sem to prozatím neviděl. Zdálo se, že taková zima se tu bude zdržovat ještě dlouho. Takže se prozatím schovám v Houbovém lese. Snad zítřek pro mě bude mít lepší vyhlídky. Aspoň doufat sem mohl, to jediné mi zbylo. Otočil sem se a zamířil sem stejnou cestou, jakou sem sem přišel, zase zpátky.

// Houbový les

// Houbový ráj

Cestovat po louce v takovém sněhu nebylo zrovna nejjednodušší. Šlo to pomalu a velkou námahou, naštěstí řeka nebyla daleko. Její zvuk mi zvonil v uších už od doby, co jsem opustil poslední stromy v lese. Zdá se, že tahle část řeky nezamrzla. Uvědomil sem si. Přišel sem ke břehu a oklepal se. Sníh mi zůstával v srsti a tvořil takové kuličky. Stejné sem měl i mezi prsty na tlapkách. Bylo to dost nepříjemné, ale nic na co bych nebyl do teď zvyklí. Pohlédl sem níž a viděl sem burácející řeku. Nějaký led po stranách byl, ale byl drobný, menší. Na severu se může zdát, že řeka úplně zamrzla. Takže to bude pravda, zimy tady umí být kruté. Už sem si ani nepamatoval, jak probíhala ta minulá. Ale teď přede mnou byla ovšem výzva.
Maple mi sice tehdy dala nabídku, že mám zahodit hrdost a kdykoliv přijít k nim do smečky. Já ale stále odmítal, i kdybych byl na pokraji smrti, k tomuhle bych se nesnížil. Olízl jsem si nos a pozoroval proudící řeku. A ty Živote? Proč si mi ještě nepomohl? Zapomněl si na to, co si mi slíbil? Ptal sem se sám sebe a díval se dál, směrem k horám, za nimiž se ukrývala poušť a kopec, kde samotný Život sídlil. Někde si tam v teple seděl a zcela zapomněl na to, že mi slíbil pomoc. Povzdychl sem si. Měl mi pomoci s novým začátkem. Že by to byl klam? Tomu se mi věřit rozhodně nechtělo.

Zůstával sem i nadále v lese, líbilo se mi tu. Neměl sem potřebu se někam vydat, i když by bylo fajn se zase někam podívat. To cestování a prozkoumávání nebylo zase tak špatné. Uvědomil sem si, že jsem se zahrabal až příliš v tomhle lese. Líbil se mi, ale žádnou budoucnost neměl. Má budoucnost bude někde jinde, stačilo jen srdce dostat tam, kam sem jenom potřeboval. Nebo spíš, kam mě ono samo táhlo. Jenomže kam to bude? Smeček tu byla spousta. Zívl jsem a pokračoval sem dál. Ještě sem chtěl udělat pár koleček kolem dokola.
Možná bych se tím i dost dobře unavil. Vlastně by možná nebylo špatné se podívat i k řece. Napadlo mě. Zavrtěl sem hlavou a pomalu se vydal na západ. Chtěl sem zkontrolovat vodu a jak to tam vypadá. Jestli řeka zamrzla, nebo to bude zdroj mé pitné vody. I když bych si dokázal se svou magií obstarat pitnou vodu. Nechtěl sem to ale přehánět. Nikdy sem nemohl tušit, kdy bude potřeba bojovat. Ne, že bych se chtěl s někým prát, ale potřeboval sem být ve formě. A tak sem se pomalu vydal již vlastnoručně vyšlapanou cestou.
Za chvíli sem už viděl poslední stromy, které mě oddělovaly od toho navštívit sousední řeku. Aspoň se porozhlédnu, jestli zima udeří ještě ve větším měřítku.

// Řeka Tanebrae

Ještě chvíli sem zůstával ležet ve sněhu a odpočívat. Sledoval sem krajinu kolem, nemohl sem si pomoct, ale i tenhle les měl něco v sobě. Něco co se mi líbilo, možná ten vnitřní klid. Vlci se tu moc nezdržovaly a já tu býval věčně sám. Bylo to na jednu stranu smutné, ale na druhou mi to neskutečně pomáhalo najít takový ten vnitřní klid. A i v takové zimě je tu hezky. Zastrihal sem ušima a pomalu se zvedl. Ještě chvíli jsem měl v plánu se procházet. Vytvářet tak nové cestičky, pokud bude mrznout ještě víc, bude obtížné se tady pohybovat. A tak se nedalo nic dělat, než si vyšlapávat cesty. Rozhodně sem potřeboval nějakou k řece, takže sem zamířil k západní části lesa.
Trvalo to. Sníh byl nepoddajný a já cítil bolest předních nohou. Musím vydržet, bude to fajn a budu mít o starost méně potom. Zavrtěl sem ocasem a zůstal stát u hranic a dívat se dopředu. Protáhl jsem se a po pár minutách se zase otočil. Ještě mě čekalo to tady obejít celé, abych až se rozhodnu jít zase pryč měl volnou cestu. Aspoň tady. Bylo to fajn, ale lepší by to určitě bylo ve smečce. Nestihl sem navštívit další, kterou sem chtěl. Sarumen byl jenom jeden a byl úchvatný, ale měl bych si rozšířit obzory trochu více. Nikdy není na škodu poznat více úhlů pohledu. Jaro bude asi vydatné. Už bych si měl vážně najít nějaké přátele. Takhle se že mě stane starý, zablešený dědek, který už navždy bude sám. A být sám možná není tak špatné. Jenomže tohle byl první krok k tomu, abych si na tu myšlenku zvykl. Nebo bych si měl někoho najít? Ne, bude lepší se zaměřit na smečku. Hádal sem se sám se sebou.

Šel sem po stopách a sem tam se podíval do stran. Potřeboval sem si protáhnout už nohy, ale dával sem bedlivým pozor, abych se o ledovou krustu nepořezal. Bylo by to v tuhle dobu nebezpečné přijít ke zranění. Naštěstí sem za ty roky na sebe býval víc než opatrný. Vyfoukl jsem další oblak dýmu z tlamy, když mě zaujala utíkající se sorta malých obyvatel tohoto lesa. Nešlo je přehlédnout, na sněhové vrstvě vypadaly jako terče. Bingo. Jenomže bych jich potřeboval tak deset, aby mi to chvíli vystačilo. Ale jak sem řekl, letos budu muset být skromnější. Přes to zda se nejel vlak. Zůstal sem chvíli postávat a sledovat, co se hraboši snaží dělat. Vypadalo to, jako by se snažili dostat přes tu tvrdou vrstvu sněhu dolů. Hádal sem že tam mají nějakou noru, nebo něco na ten způsob.
Olízl jsem si tlamu a začal se plížit co nejblíž. Díky sněhu sem byl ale hlučný až až, takže moment překvapení byl tu a tam. Když sem usoudil vystartoval sem. Přeskočil sem menší keř, který byl schovaný pod další vrstvou sněhu. Dopadl sem na zem a běžel přímo proti nim. Malý tvorové se rozběhly do všech stran. Jednoho sem chytl do tlamy a další sem se snažil zašlapat do sněhu. Nebyli tak rychlí a v tom tkvěla moje síla. Toho kterého sem zkousnul sem nechal ležet bokem a čenichem sem v rozbitém sněhu hledal další. Povedlo se mi do své pasti chytit další dva. To není špatné. Usmál sem se a lehl jsem si do sněhu. Nebyla to sice snídaně, či oběd králů, ale rozhodně lepší než si sníst své chabé zásoby. Nebylo to nic moc, ale bylo to čerstvé, na zalepení žaludku, aspoň na chvíli to rozhodně stačilo.

// Houbový bunkr

Vykoukla jsem ven a na moment mě oslepila bílá vrstva sněhu. Z tlamy mi vyšel opar dýmu, když sem položil tlapu na bílou hmotu, křuplo to velmi silně. Mrzne. Problesklo mi hlavou. Nečekal sem, že i tak daleko na jihu udeří zima tak brzo. Zda se že lov zajíců sem započal na poslední chvíli. Přesto jsem tušil, že mám jídla opravdu málo a jak to zvládnu bylo ve hvězdách. Nejspíš si letos budu muset utáhnou opasek. Povzdychl sem si. Ale neházel sem ještě flintu do žita. Zima sice byla v plném proudu, ale třeba se stane zázrak.
Rozhodl sem se projít se po lese. Vyčistit si hlavu a samotné plíce. Zhluboka sem dýchal, ovšem vzduch byl pichlavý, trénoval sem tak ovšem plíce. Chtěl sem se udržet ve formě a právě v takových extrémech se trénovalo nejlépe. Sledoval sem hodně i stopy na zemi, doufám sem že zahlédnu třeba stopu zajíce, lasičky, nebo čehokoliv jiného. Jenomže ve sněhu byly znát jen drobné stopy. To se nedá nic dělat, bude to nějaký hraboš nejspíš. Potrava a zábava pro vlčata. Ani to svou hmotností neprolomilo ledovou krustu na sněhu. Povzdychl sem si. Ale zoufale časy si žádaly zoufale rozhodnutí. Na zajíce sem sahat prozatím nechtěl. Budou se určitě hodit později. A tak se se vrátil zpět do časů, kdy Tristan se učil lovit. Hraboše měl hodně rád a já se na něj vždy rád díval. Teď po letech to budu dělat já, jak zvláštní. Kdyby tě tak viděl, co by řekl? Proč ještě nejsem v poradně smečce? Raději žiju sám v lese a čekám na nějaký zázrak, co se nikdy nestane? Zachvěla sem se a hodil to raději za hlavu.

Loterie 1

Trhavý spánek mi dával jasně najevo, že se mnou bude nejspíš do konce dnů. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy se mi zdál normální sen. Byl sem na ty hrůzné děsy už zvykli. Nechápal jsem ale, proč jsem pořád takový stejný. Nevadilo mi to, proberu se a zajedu do starých kolejí. Odpočatý dá se říct. Vlk si zvykne dá se na všechno. Mžouravě sem pomalu otevíral své zlaté očka. Rozhlížel se po všem možném, úkryt byl mým domovem a útočištěm, dočasným? Nejspíš ano. Od poslední návštěvy Života sem měl brouka v hlavě, nechtěl sem žít sám. Chtěl sem být ale členem menší skupiny. Sarumen byl úžasným hvozdem a báječnou smečkou, zvládl bych ale ten nátlak? Těžko říct, mám na přemýšlení celou zimu. Můžu si dát dohromady plusy a mínusy. A kdo ví, třeba mě tam odsud někdo navštívi. Napadlo mě a zivl jsem.
Převalil sem se na druhý bok a tím sem se opřel o druhy kořen, který mě objimal. Cítil sem se tak nějak bezpečně. Pomalu jsem se škrábal na nohy. Docela rád bych posnídal, ale nechtěl sem si zajíce sníst tak rychle. Proto sem se rozhodl podívat se nahoru. Podívám se jaké je počasí a třeba se mi podaří najít něco menšího. Jo, to zní jako plán. Protáhl jsem se a pořádně zakymácel hlavou. Měl sem ztuhlý krk, což sem přirovnával hlavně díky chladnu, které tu bylo. Že vchodu mi lehce táhlo, nebo sem jen spal nějak zkrouceně. Nadále sem na nic nečekal a vydal se pomalým krokem nahoru, podívat se na situaci tam venku.

// Houbový ráj

// Houbový ráj

Pomalu sem se dostával níž. Už sem na tenhle pach byl zvyklí a celkem sem byl tímhle lesem cítit, aniž bych to na začátku plánoval. Rád sem tady trávil čas, bylo to něco, co jsem považoval jako moje. Takové útočiště, do kterého se můžu vždy rád vrátit. Došel sem až dolů a zajíce hodil do prázdné spižírny. Nebyl to ideál, ale alespoň něco. Příští rok už to snad bude jiné. Sliboval mi to i Život, ale prozatím se nijak neprojevil. Nechal sem mu veškeré své bohatství, ale nebylo mi dáno.
Vrátil sem se zpátky do hlavní místnosti. Měl bych si odpočinout, je noc. Napadlo mě. Zívl jsem, ale díky své spánkové poruše dlouho spát nebudu. Ale můžu spát dlouho a trhavě, takže lepší než nic. Našel sem si své oblíbené místo mezi kořeny, kde jsem zaparkoval a lehl si. Uvelebil sem se tak, abych měl pohodlí. Hlavu si opřel o jeden z kořenů. Bylo tu chladno, teď bych velmi rád ocenil oheň, který ovládá Maple. Ale naštěstí má srst byla hustá a dlouhá, takže mě zahřeje i přes to, že byla od sněhu mokrá. Byl jsem po celém tom putování víc než unavený a tak sem pomalu zavřel oči a nechával se unášet do říše snů.

// Převrácená planina

Zajíce sem si musel trochu porovnat a u hranic se zastavit. Protáhl jsem se, kroutil hlavou, cítil sem jak mi lupl jeden obratel. Bolelo to, měl sem se na zimu začít připravovat už na podzim a nenechávat vše na poslední chvíli. Takhle jsem v tuhle chvíli dopadl a rozhodně sem na to nebyl úplně hrdý. Povzdychl sem si a sklonil hlavu, abych si své úlovky zase vzal. Už jenom kousek, to zvládnu levou zadní. A pokračoval sem dál. Moc vyšlapaných cest tu nebylo, zvěř se tu příliš nezdržovala. Ale možná i proto se mi tenhle les a klid líbil. Mělo to své kouzlo.
Našel sem nejrychlejší cestu ke svému úkrytu. A aspoň se chvíli prospím, kdo ví co mě bude čekat zítra. Napadlo mě. Doufal sem, že Marion se dostala v pořádku domů. Třeba už je v obležení Maple, kdo ví. Zabrouzdal sem myšlenkami k Sarumenské smečce. Pohlédl sem tím směrem, kde někde ležel. Kdybys nebyl hlupák, mohl si tam taky už být. Jenomže já měl své zásady, přes které nejede vlak. Našel sem vchod a jednoduše do něj vklouznul.

// Bunkr