Gallirea - Příspěvky uživatele

// Houbový ráj

Poskakoval jsem kolem Maple a dělal, že je všechno špatně. Vlastně jsem to takhle myslel. Že jsem něco provedl. Proto jsem museli z toho lovu pryč. Ale tak tomu nebylo. Naopak mi nabídla místo... svého chotě. I když mě na to otec odjakživa připravoval, teď jsem se cítil zcela nahý. Bez chlupů. Prostě jsem se na Maple podíval a úplně nevěděl co říct. Zaskočila mě. "Má drahá Maple," začal jsem a díval se všude možně. "Náš osud začal... to je jedno, náhodou. Nechci tě obírat o to, co jsi vybudovala," poznamenal jsem a při tom zavrtěl ocasem. "Všechno o co jsi usilovala, já se jen snažím... ti pomoci," podotkl jsem a povzdychl. "Nevím jestli jsem v pozici, abych to mohl přijímout," řekl jsem. S největší radostí bych jí pomohl se vším, co jí tíží bedra. V tuhle chvíli to je nejspíš smečka. A i když se snažím o všechno, není to dost. Nejraději bych j na zádech nosil. U všeho bych byl abych jí dělal garde a pomohl jí. Ale tohle... tohle bylo moc. Polkl jsem a snažil se při tom tom to zahrát do outu.
Vybídl jsem jí do svého mládežického doupěte. Chytla se a já se pomalu rozpustil štěstím. Ale stále mi to hrálo v hlavě. "Nechci být tím, kdo tě bude okrádat za to, co jsi vybudovala," podotkl jsem a otřel jsem se jí láskyplně o tvář. A pak jsem zamířil dolů. Do svého bunkru, do míst, které jsem si vysnil. Kdysi dávno. Tady se zabydlím a tady ti to předám. Projel mi hlas v hlavě. Přesně ten hlas, který jsem kdysi říkal Tristanovi. Najdu nám útočiště, bezpečnou zónu. Místo kde budeme v bezpečí. Tak jak jsem se s ním rozloučil. Ale teď?
To byla schovka pro mě a pro mou parnerku. Životní parnerku, se kterou jsem si mohl být jistý, že nic takového co jsem si zažil nezažiju. Zhluboka jsem se nadechl. Naposledy jsem tady byl s Kianou, teď jsem po svém boku měl zcela někoho jiného. "Tady jsem byl přes rok," povzdychl jsem si. "A díky tomu poznal tebe," prohodil jsem s úsměvem. "Ani sekundy nelituji," usmál jsem se na ni a při tom jí obešel a otřel se o bok. Až jsem to zakončil u tváře. "Jsi výjimečná od prvního okamžiku," podotkl jsem a při tom se o ní znova otřel a olízl při tom tvář. Tenhle moment byl zvláštní aj á si nemohl pomoct. Měl jsem jí tak blízko, jako bych se nemohl ovládnout. Zkrátka to šlo ruka v ruce. Ona byla moje a já byl její. Po ničem jiném jsem nikde netoužil.

// Tmavé smrčiny, přes Tabenbrae

Pochodoval jsem za svou partnerkou, ne že by mi to vyloženě vadilo. Technicky vzato se mi ten výhled moc líbil. Ovšem měl jsem v hlavě ten svůj majáček. Co jsem udělal špatně? Co jsem zanedbal? Hranice jsem obnovil. Marion jsem chtěl vzít na lov. Lov šel celkem dobře. Říkala mi má hlava. Vlastně lov šel moc dobře. Neměl jsem příležitost Marion pořádně pochválit, byla skvělá. Projelo mi hlavou. Jenom já jsem se tam nějak... zakutálel. Ještě teď jsem cítil rameno. Byl jsem z toho nesvůj. Neměl jsem možná Marion nabízet lov. Možná se snažím Maple pomáhat až moc a teď... toho má dost. Je to její smečka. Povzdychl jsem si. Já jsem byl takhle prostě nastavený. Možná jsem se měl své rodné smečky stát alfou, ale co se stalo? Nemám oči podle magie, očividně to je důležité. Já barvy nikdy neviděl. Možná jsem svou nevědomostí někoho ohrozil. Povzdychl jsem si. "Než začneš," řekl jsem najednou a zhluboka se nadechl. "Zastav," upozornil jsem jí ještě před tím, než začala mluvit.
Zhluboka jsem se nadechl. "Vím, že se ti nemám montovat do tvých povinností, moc se ti omlouvám, že jsem šel několikrát na hranice. A že jsem chtěl Marion vzít na lov. Měl jsem se prvě zeptat," smutně jsem na chvíli sklonil hlavu. "Tohle nemám v kompetenci, máš toho moc a chtěl jsem pomoci. Hranice... jsou obnovené, protože smečka je... někde pryč. Říkal jsem si, že ti tím pomůžu,! švihl jsem ocasem. "Marion jsem potkal a měl jsem hroznou radost, naposledy jsem jí potkal v zimě, nejspíš v době kdy byla březí. Je to popleta a slíbil jsem jí, že jí na lov vezmu. Zvládla to skvěle," prohodil jsem. "Z bratra bude mít radost a jsem si jistý, že jídlo pro smečku zvládnou levou zadní," podotkl jsem.
Maple však měla svůj plán. Já jsem na ni vrhl všechno, co jsem měl v hlavě. Ale pak? Ono to bylo jenom kvůli pozornosti, aby mě alfa měla pro sebe. A já jsem se v ten moment cítil šíleně trapně. Všechno jsem jí řekl, jak jsem to cítil. Jak jsem jí nechtěl házet klacky pod nohy. Vždyť to byla její smečka. Já jsem se jen tak... vyskytl. Ale všechno to byla shoda náhod. Zůstal jsem překvapený. Dlouhý ocas mi ovšem pořád vrtěl a já si nemohl pomoci. I kdybych chtěl nezastavil bych ho.
"Já teda nejsem úhoř!" Oponoval jsem, jakmile na to přišlo. Vlastně jsem se na moment díval do blba a představoval si toho samotného úhoře, jak se snaží dostat z bryndy. Ale já v té bryndě fakt nebyl! "Omlouvám se," zopakoval jsem Maple.
Ta ale toužila po tom, co jsem tady celé ty roky dělal. "Procházka? Nuže dobrá ukážu ti doupě samotného mládence," ťuknul jsem Maple do boku a hravě se při tom usmál. Pak jsem se rozběhl vstříc lesu, který mi byl celý rok tak těžce blízko. Mezi skály, mezi houby a nic. Díra, Byl jsem tam kde jsem chtěl být. Doupě starého mládence.

// Houbový bunkr

Motala se mi ještě hlava a nebyl jsem zcela úplně při smyslech, jak by se dalo dobře říct. Doufal jsem, že Marion to zvládne s přehledem. Tedy, spíše jsem na ni spoléhal a vkládal jsem do ní veškerou důvěru, jakou jsem měl. Olízl jsem si při tom nos a než jsem stačil několikrát zamrkat, lov byl u konce. Přiběhla Maple že je dílo dokonáno. "Smečka bude mít co jíst," řekl jsem s úsměvem, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem byl co k čemu. Očička mi letěli sem a tam a zdaleka bych tohle nedával, jelikož jsem si byl jistý, že se mi po tom všem motá hlava.
Chvíli mi to trvalo a pomalu jsem se postavil na mohutné tlapy. Pořádně jsem se zaryl do půdy a pořádně jsem se rozhlédl. Abych si byl jistý, že je všechno v pořádku. Tak jo, musím se srovnat. Upozornil jsem se. Zamrkal jsem, Maple tu byla, Marion také a také Kenai. "Děkuji všem za pomoc, jste šikovní," prozradil jsem jim. Maple situaci vzala do vlastních rukou. Požádala Kenaie i Marion, jestli můžou vzít kořist do úkrytu. Na malou sekundu jsem byl překvapený. Zařizování? Zeptal jsem se sám sebe. A podíval jsem se na Maple, ale kdykoliv když jsem se na ni podíval jsem byl v koncích. Takže i když dostanu kartáč jako blázen, bylo mi to jedno. Láskyplně jsem se na ni podíval. "Jsem hned za tebou," zavrtěl jsem ocasem a při tom se hrnul za Maple. Pohlédl jsem i na Kenaie a Marion s omluvným pohledem - já-vůbec-netuším-vo-co-jde. Zavrtěl jsem ocasem a láskyplně jsem následoval svou partnerku.

// Houbový ráj přes Tenebrae

// Sarumen

Vycházel jsem z lesa zařazený vedle Maple. Nechal jsem Kenaie i Marion ať si spolu povídají. Kenai vypadal jako opravdu schopný vlk, nebyl rozhodně tak výřečný, jako jeho sestra. Ale já rozhodně nebyl žádný šmírák, takže jsem se snažil jejich rozhovor příliš nevnímat. Ale na Marion jsem viděl ten úžasný pohled, jak byla neskutečně ráda za jeho nalezení a znovushledání. Jak to měl její bratr kdo ví. Marion byla zkrátka v tomhle výjimečná. Těšil jsem se ovšem, že poznám i Kenaie.
Maple se ujala rozdávání rolí, očividně jí to slušelo. A mě poslouchat absolutně nevadilo, od ní bych si nechal líbit cokoliv. Poslouchal jsem, Maple a Kenai se ujmou nahánění. Marion a já se dáme přímo do útoku. "To zvládneme," mrkl jsem na Marion. Věděl jsem, že je z toho taková nesvá. Ale když budeme mít oba stejnou roli, myslím že to zvládneme levou zadní.
Zhluboka jsem se nadechl a kývl Marion, že se půjdeme schovat. Tiše jsem našlapoval, s mou velikostí a váhou to bylo dost složité. Ale i přes to všechno jsem se přece jenom uměl ovládat. Našel jsem vhodné místo, kde jsme měli celkem dobrý výhled. Zase to přítmí. Zamračil jsem se. Tmavé smrčiny byly pro mě jako slepá ulička. Nemohl jsem se zcela dobře orientovat zrakem, protože jsem tady měl potíž. A tak jsem na chvíli zavřel oči a vnímal jenom to, co jsem mohl slyšet. Ten dusot kopýtek, dýchání. Celé jsem to vnímal a snažil se si v hlavě uspořádat, kde asi kdo je. Povedlo se. Pak už jsem slyšel, že se šlo na věc.
Maple vyběhla a dokázala oddělit srnu. Kenai neotálel, byl velice šikovný. V rychlosti jsem mrkl na Marion, že tohle je naše chvíle. A vystartoval jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Vyskočil jsem ze břehu a kličkoval v úzkém prostoru mezi stromy. Tak abych měl možnost srazit srnu k zemi. Zrychli. Vážně bych teď asi potřeboval ten elixír od Života. Hlava by byla rychlejší, ale ty nohy... No, dělal jsem co jsem mohl. V tu chvíli jsem se se srnou střetl. Vší silou jsem do ní strčil ramenem, až jí to vyvedlo z rovnováhy a ona se začala kutálet, stejně jako já. Teď měla šanci Marion zazářit, měla pár sekund navíc se tam dostat a zakousnout kořist.

// A tímto i šílená omluva, měli jste frčet klidně beze mě. Potřebovala jsem asi nějakou tu chvíli, abych si všechno urovnala. :(

Marion byla stejně kouzelná, jako při našem prvním setkání. Zkrátka se vůbec nezměnila, i když to už nějakou tu zimu bylo. Musel jsem se nad tím zasmát, jak vychvalovala pana Života. Jo, i já toho vlka měl opravdu rád. A považoval jsem ho za přítele, měl jsem za to že tak považuje i on nás. Bylo to takové to zvláštní pouto. "Všude dobře, doma nejlíp," mrkl jsem na Marion. Já už se nehodlal nikam stěhovat. Smířil jsem se s tím, že tady někde jednou budou i mé kosti. Teda, pokud je Maple jednou nevynese někam pryč. Ne-že bych plánoval jí něčím naštvat. Na tlapkách bych jí nosil celý život! "To je paráda, ale přesto jsme rádi, že Vás máme zase zpátky doma," mrkl jsem na ni. Toulala se dlouho, její pach jsem tu dlouho nezaregistroval.
Navrhl jsem, ať to tady zkrášlí, může to brát jako takový trénink magie do budoucna. Marion ihned začala jmenovat různě barevné rostlinky, jenom jsem přikývl. "Jsem si jistý, že ocení jakýkoliv rozdíl, hlavně to tady ožije. Je přece jaro," navrhl jsem. Marion měla určitě ráda barvy, na to jsem tak trochu sázel. Já mohl obdivovat padesát odstínů šedé, tím to pro mě haslo.
Začal jsem Marion lákat na lov, bylo by fajn se trochu protáhnout. A i jí by to možná pomohlo, přijít na jiné myšlenky. Nejdříve se trochu cukala, ale po té si vzpomněla na slova pana Života. "Vidíte? To je ten správný přístup!" Zazubil jsem se na ni. "Nebojte se, dám na vás pozor," mrkl jsem. Marion pak nadhodila mé jméno. Takže ona ho vážně zapomněla, pobaveně jsem se zasmál. "Nechám to na Vás, ale Tonres klidně stačí," představil jsem se jí znova.

// + Maple, Kenai
To už se mezi stromy k nám hnala Maple. Zůstal jsem na ni s úžasem koukat, když za sebou vlekla i dalšího vlka. Tohohle jsem neznal a Kasius to již nebyl. Zdá se, že Maplin syn opravdu zamířil do úkrytu seznámit se s vlčaty a odpočinout si. "Zdravím," pozdravil jsem také vlka. Maple nás rychle seznámila a já se překvapeně podíval na Marion. A pak zpátky na jejího bratra. "Moc mě těší Kenaii," usmál jsem se na něj. Maple pak nahodila téma lov a při tom už se hnala zase pryč. "Právě na tom jsme se teď s Marion domlouvali," prozradil jsem jí. Jako by jsme si s Maple četli myšlenky. Zvláštní. Ale vlastně se mi to hodně líbilo. Usmál jsem se na Kenaie i Marion a pak se připojil k Maple dopředu. Ono sourozenci si určitě budou chtít mezi sebou říct nějaké to slůvko.

// Tmavé smrčiny

Marion na mě koulela ty svoje očka, až mi přišlo že možná hledá kam mě zařadit. Také jsem jí obdaroval podobným výrazem, ale naštěstí se to vyvrbilo hezky. "Vypadá to tak," souhlasně jsem se na ni zakřenil. Nechal jsem jí chvíli prostoru ještě na přemýšlení, jestli na mě kápla kdo ví, každopádně to teď bylo nejspíš vedlejší. Vzhledem k tomu, že se rozmluvila o panu Životovi. A panečku jelo jí to stejně jako kdysi. Moc dobře jsem si tehdy ten rozhovor pamatoval, Marion tehdy přišla ke svému přívěšku. Ale pak musela pelášit domů a někde mezi tím přišla k těm vlčatům. Bylo to zamotané. Teď jsem ale poslouchal její vyprávění, ve kterém jsem se možná malinko ztrácel. "Pana Života moc dobře znám," souhlasně jsem se usmál. "Takže to bylo fajn? To je skvělé! Také od něj vždy odcházím s neskutečně dobrou náladou," zazubil jsem se na Marion.
Marion měla zálibu v květinkách. Podíval jsem se jí do očí a viděl, jak když o tom mluví v nich jiskří. "To nevadí, teď bude jaro a bude to kvést všude. Můžete svoji magii potrénovat a třeba to taky trochu zkrášlit!" Nabídl jsem. Já jsem byl sice barvoslepý, takže mi o barvy tak úplně nešlo. Ale dokázal jsem ocenit vůně. A že květiny voněly náramně krásně. A každá z nich voněla prostě jinak.
Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak čerstvý jarní vzduch do plic. Pak jsem dlouze povzdychl. "Když jsme se viděli naposledy, slíbil jsem Vám, že Vás vezmu na lov. Jak se teď cítíte? Přidáte se?" Mrkl jsem na Marion. Dlužil jsem jí nějaké vychytávky a rady, zároveň to je i skvělé odreagování. Bylo krásně a něco málo zažijeme, co víc si přát?

Hranice byly v pořádku a já jsem si aspoň stačil během chvíle vyčistit hlavu. Urovnat si všechno, co se v posledních dnech vlastně událo. Zima byla celkem v klidu, tak proč si neudělat malé vzrušení z kraje jara? Usmál jsem se nad tím. Trochu mi vrtalo hlavou, kam všichni zmizeli. Ale hold nemůžeme je tady věčně držet.
Pak jsem ovšem ucítil nový pach. Zvedl jsem hlavu, znal jsem ho. A pěkně dlouho jsem tu vlčici neviděl, takže mi ihned lehce poskočilo srdíčko. Měl bych Marion jít pozdravit, projelo mi hlavou. To byl určitě dobrý nápad. Kdo ví kde se teď tak dlouho toulala, možná bude fajn prohodit pár slov. Nebo možná něco podnikneme, uvidím jakou bude mít náladu. Zdá se, že její vlčata jsou někde pryč, byla sama. Takže jsem se ihned hrnul za ní.
Propletl jsem se mezi stromy, než jsem uviděl siluetu sedící v tichosti opodál. "Přeji krásný den drahá Marion," pozdravil jsem ji s úsměvem a zavrtěl při tom ocasem. Již bylo po dešti a mezi korunami stromů zápasily sluneční paprsky. Bylo celkem příjemně. "Delší dobu jsme na sebe neměli štěstí, jak se máte?" Zeptal jsem se jí a ihned mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Zavrtěl jsem dlouhým ocasem a posadil se kousek od ní. Něco mi napovídalo, že její nálada není zcela ideální. Její výraz byl spíše smutný, tudíž jsem starostlivě naklonil hlavu na stranu a čekal, jestli bych jí mohl nějak pomoci.

3/10, duben Maple

"S Wolfi jsem pořád neměl štěstí od té doby," pochechtl jsem si. "Ale je to přece jenom plnohodnotná babička na plný úvazek!" Zakřenil jsem se. Což se určitě cenilo, byl jsem rád že mezi námi nebyla zlá krev. Ale zároveň jsem se stále cítil trochu provinile za to, co se stalo. "Teda! Ne že by jako babička vypadala! To jsem říct rozhodně nechtěl!" Vyhrkl jsem najednou, jako bych plácl tu největší koninu, co mě napadla. Ihned jsem nasadil vyděšený výraz a hledal slova, kterými bych to mohl zachránit. "Každý má právo si dát oddych, i ty," usmál jsem se na Maple. Já jí byl rád při tlapce. Vlastně mi to ani nevadilo, technicky vzato jsem byl rád, měl jsem aspoň co dělat. Mladí vlci se většinou rozutečou, když se udělá hezky. Nebo jsou tu tací, kteří se vydají ven za bouře. Ale my jsme zůstávaly, abychom udržely teplo krbu.
Sarumen si opravdu dokázal vlky získat. "Kéž bych tehdy zůstal hned a neodkládal to," povzdychl jsem si. Teď už jsme minulost změnit nemohli, ale přesto mi to vadilo. Tehdy jsem tam přišel jen jako rádoby návštěva, která hledala Danii. Věděl jsem, že se mi Sarumen líbil, ale moje hrdost mi nedovolila se přidat před zimou. Kdybych tam tehdy byl, možná mohl mít Roland ještě oko a události by nedopadli tak jak dopadli. Ale to už bylo za námi, v rozhovoru nás někdo vyrušil.
Neslyšel jsem to jenom já, i Maple. Ihned zpozorněla. Zastříhal jsem ušima a podezíravě sledoval okolí. Logicky jsem hledal nějaký vlčí kožich, pach, nebo tak něco. Společně jsme šli po hlase, ale já nic co by nasvědčovalo vlkovi neviděl. Není to divné? Pomyslel jsem si. "Prosím Vás tady dole!" Ozval se pištivý hlas znova. Podíval jsem se dolů, v zemi byla taková menší díra. Viděl jsem tmave nožičky jak se kmitají sem a tam. Podíval jsem se překvapeně na Maple a pak zase zpátky. "Za všechno může pan Jehlička! Strčil do mě, když jsem si šel pro svou tajnou svačinku! Určitě šel po ní! Nezdvořák jeden!" Mluvil hlas. Přistoupil jsem blíž, abych na toho tvora viděl. Byl to zaklíněný ježek. A vypadal stejně překvapeně, jako já. "Pan Jehlička?" Zopakoval jsem překvapeně. Na chvíli nastalo ticho. "Vy jste vlci? A slyšíte mě?" Překvapeně přestal mávat nožičkami. Chvíli jsme si předávali jeden pohled za druhým. Až se najednou malý ježeček začal smát. "Šmankote, to mi podržte bodliny! Ten den vážně nastal!" Vyhrkl najednou. "Dostaneme Vás ven," naštěstí to nebyl první tvor, kterého jsem viděl mluvit. Nešlo mi ovšem do hlavy, proč mluví s námi... Proč mluví se mnou? Nebo s Maple? Možná se někomu jenom zaběhl, vždyť tvorů je tu celá fůra. Hrábl jsem tlapou do hlíny, byla měkká, stačilo to jen trochu prohloubit a vysekat ho z toho úzkého prostoru. Jen mi to úplně nešlo, má tlapa byla moc velká a i když jsem se vážně snažil, nedostal jsem tlapu až dolů. "Možná ti to půjde trochu lépe?" Navrhl jsem Maple, nechtěl jsem toho tvora zranit.

2/10, duben Maple

Uvědomoval jsem si moc dobře, do jaké vlčice jsem se to zamiloval. Měla toho moc a já jí mohl být aspoň trochu nápomocen. Tudíž jsem se už dávno musel smířit s tím, že veškerý čas nemůže trávit jenom se mnou. To by taky ode mě bylo příliš sobecké to chtít. Proto tyhle chvíle pro mě byly výjimečné a zároveň vzácné. Jen málo jsme se potkávaly v Sarumenu samy, vzhledem k tomu jak početnou máme to ale smečku. Mohli jsme si teď udělat malý výlet na místo, kde jsem také nějakou dobu žil. "A já myslel, že jsem si dobře při tlapce," zazubil jsem se na Maple, ale chápal jsem to. Musela být u všech cizinců, nováčků, zároveň se setkávat i se členy. Nebyla to žádná sranda udržovat v chodu takovou smečku, za to jsem jí obdivoval. Maple chválila výběr výletu, usmál jsem se na ni. "Nebyl jsem tu od té doby, co za mnou přiběhla jedna krásná vlčice v nesnázích," zazubil jsem se na ni. "Je to snad věčnost," uvědomil jsem si. Prohlížel jsem si ty lesy, přišlo mi jako by se celý les úplně změnil. Za takovou dobu.
Maple se mě zeptala, jestli mi tenhle les nechybí. Musel jsem si povzdychnout a na chvíli se zastavit. "Abych pravdu řekl, ani ne. Žil jsem tu přes rok zcela sám, ticho a klid. A vyměnil jsem to za ruch spojený s velkou rodinou, myslím že jsem získal mnohem víc, než bych si kdy dokázal představit. A taky v tom hraješ tak trochu roli," zakřenil jsem se na Maple. Vzpomínky na les jsem měl ovšem moc pěkné, každé roční období bylo jiné. Ale jedno to mělo společné, samotu.
Díky Maple jsem se zase cítil, že žiju. Tady jsem jenom přežíval, nebo spíše hledal smysl života, proč jsem ještě na tomhle světě. Věřil jsem, že každý má svůj osud, je jen otázkou času, než si ho najde. Vůně lesa se linula všude, byl tu opravdu klid. Když v tom jsem uslyšel tichý hlásek, který jsem sotva mohl slyšet. "Pomozte prosím!" Jako bych to přeslechl, nebo jsem byl možná moc soustředěný na Maple. Ale tichý hlásek v mé hlavě mě přece jenom donutil se rozhlédnout. "Slyšela jsi to taky?" Zeptal jsem se zamračeně.

1/10, duben Maple

Povzdychl jsem si, teď to bylo tak hektické období, že bych na to nejraději možná zapomněl. Srdce mi bilo jako o závod, netušil jsem ani čí vlastně jsem. Nahrnulo se toho tolik, že bylo až fascinující, že jsem vůbec stál na nohou. Začalo to šokem od Jasnavy a pokračovalo to až po Kasiuse a pokračovalo to dál. Nezastavil jsem se. Srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a teď? Když všechno bylo zařízené jsme měli zasloužený klid.
Propletl jsem se mezi prvními stromy a usmál se. Je to už pěkná doba, co jsem tu byl naposledy. Hrnuly se na mě vzpomínky, osamocené. Kdy jsem tady trávil sám skoro celý rok. A myslel si, že tady vlastně zůstanu, ale všechno bylo jinak. A po mém boku byla ta nejúžasnější vlčí dáma. "Už dlouho jsme nebyli o samotě," usmál jsem se na ni a při tom jí svou tváří otřel o tu její. I přes to jak to bylo hektické jsem byl spokojený, jako snad ještě nikdy. Konečně jsem cítil, že jsem na té správné vlně. Cítil jsem, že jsem tam kde mám být. A po boku toho, po jejím boku mám vlastně být. Stále jsem měl na srdci sedící ten kámen, ale nejspíš tam bude sedět ještě dlouho. Hodlal jsem tu zkoušku podstoupit. S Kasiusem, byl to syn mé partnerky a chtěl jsem si k němu najít cestu. Maple mě postavila před výzvu, která rozhodně nebude jednoduchá, ale já jsem byl ochotný to aspoň vyzkoušet. Ale teď? Byl jsem vděčný za to, že jsme měli chvíli pro sebe. Pro nás dva. Nikde nikdo. Až na to neskutečné dupání, které se ozývalo kousek od nás, z hromady listí. Já ho však ignoroval, měl jsem oči jenom pro ni.

8.4. 2025 - značkování Sarumen, Tonres https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd&r=1#post-236435
Další značkování: 8.6.2025

Značkování

Pomalu jsem odcházel a mé pocity byly všelijaké. Úplně jsem se nedokázal soustředit, prostě jsem šel a nechal jim prostor. Cítil jsem, že se potřebuji nadýchat čerstvého vzduchu. Toho bylo všude hodně, ale teď jsem nejspíš potřeboval být sám. Poprvé jsem se setkal se synem od Maple. Měl charakter a nebude k němu cesta jednoduchá. To jsem si sakra dobře uvědomoval. Ale hodlal jsem do toho jít. Hodlal jsem si k němu najít cestu ať to mělo stát cokoliv. Věděl jsem, že Maple by pro něj udělala cokoliv, tudíž bych měl i já. Ať to setkání bylo všelijak chaotické, vzal to opravdu dobře. Teď bude jen na mě a na něm, jak to pojmeme. Nebál jsem se toho, věřil jsem že já jsem dobrý vlk a i on. A i když naše cesta možná bude jednou trnitá, nakonec sklidíme ovoce.
Musel jsem se nad tím usmát. Jak zvláštní, že se toho teď nahrnulo tolik. Cítil jsem obrovský kámen na svém srdci. Jak mi tam seděl a nedokázal jít pryč. Maple měla svého syna zpátky, za což jsem děkoval veškerým bohům a hlavně panu Životovi. Že ho dokázal vrátit zpátky domů. Ale zároveň jsem zápasil sám se sebou. Dopadlo by takové setkání stejně? Kdyby na jeho místě stál Tristan? Nedokázal jsem si odpovědět. Na to setkání jsem se neskutečně těšil, až ho obejmu až mu řeknu, že jsem nám našel útočiště. Maple jsem se nikdy nezeptal, jestli by tady mohl zůstat. Uvědomil jsem si. Ale poslední slova, která jsem se svým synem prohodil bylo, že jakmile se znovu shledáme, udělám mu domov jak se patří. Povzdychl jsem si. Byl jsem nervózní a potřeboval si to všechno srovnat.
Hnal jsem se k hranicím, ale nechtěl je překročit. Všechno se to ve mě motá a já nemůžu najít pevnou půdu pod nohama
Zastavil jsem se a zhluboka nadechl. To bude dobrý. S Kasiem se vydám na nějakou túru, nebo dobrodružství, určitě najdeme společnou řeč. Tristana jsem hodil za hlavu, kdo ví kde ten vlček teď je. Všechno to bude dobrý. Zamířil jsem k hranicím, abych je obnovil. Zdá se, že pach trochu opadl a bylo na mě, abych je obnovil. Smečka byla momentálně mimo dění. Jen se ukázalo jaro a všichni mladí jsou pryč. Usmál jsem se nad tím. Ale co na to říct, stará garda tu bude vždy. Pomalu jsem procházel hranicemi a místo za místem jsem obnovil, abychom měly čistou hlavu. Maple tuhle pomoc určitě ráda ocení. Cítil jsem, že se přemístila a řeší teď dalšího návštěvníka. Zdá se, že povinnost si zkrátka nevybírá.
Zamířil jsem i k hranicím dalším, abych to udělal důkladně. Zdá se, že jsem procházku potřeboval jako sůl. Abych to všechno pořádně rozdýchal a zase se hodil do klidu. Nestávalo se mi, že bych se objevil právě v takové situaci. Bylo to pro mě až.. nepříjemné? Ale zároveň jsem měl další výzvu před sebou. A to jsem si myslel, že už dožiju jako taková zdejší vrba. Ale zdá se že ne. Vlastně... i když jsem si to nechtěl připustit, těšil jsem se na to další období, další etapu v mém životě. A to ukázat synovi mé partnerky, že stojím za to, abych se stal členem jejich rodiny. Otřel jsem se o další strom a pokračoval dál. Dokud jsem hranice celé neobešel.

Sledoval jsem tu situaci mezi Kasiem a Maple, bylo to kouzelné setkání. Moc jsem jí to přál, aby se znova shledali a ono se to opravdu naskytlo. Polkl jsem. Kasius se chtěl vrátit, což bylo pochopitelné. A Maple a její srdce jako vždy bylo otevřené a pro Kasia zvlášť. On byl tady víc doma, než kdy bych mohl být vlastně já. Chtěl jsem jim tu chvilku nechat pro sebe. A tak jsem se chtěl vzdálit, jenomže když už jsem se otáčel, Maple mě zastavila.
Zpátky jsem se otočil a překvapeně se na ni podíval. Nečekal jsem, že to téma naťukne takhle hned. Ale bylo to nejspíš na místě. Usmál jsem se na ni a pak sledoval Kasia. Jeho výraz se měnil. Cítil jsem spoustu emocí, které se tu odehrály. Včetně mě. Já byl v téhle situaci také zcela poprvé, cítil jsem horko pod svým huňatým kožichem, div že jsem celý nevzplál. Maple se mu to snažila tak hezky nadhodit, nebo spíše... mu to řekla tak, jak to přesně je. V té chvíli jsem snad ani nedýchal. Všechno ovšem teď bylo na Kasiovi. Ten se ovšem zachoval jako naprosto férový a přímý vlk. Zůstal jsem tam i nadále stát, vzpřímeně, gentlemansky, ale přesto přátelsky. Nechal jsem ho mluvit, nechtěl jsem mu zbytečně skákat do řeči a toužil jsem vlastně i slyšet, co má všechno na srdci. Jakmile skončil, olízl jsem si nos a také promluvil. "Rozhodně ti nechci dělat otce, vidím že jsi naprosto skvělý a schopný vlk. Nikdy nechci zaujmout tohle místo. Tvé matky Darkie a Maple, to jim patří tohle významné místo, já jsem jenom malý pán, který se rozhodně nebude cpát tam, kde toho není hoden. Ovšem budu moc rád, když se mnou budeš sem tam trávit čas. Třeba se můžeme vydat na nějakou výpravu, nebo na lov. A když mi tu šanci dáš, věřím že spolu budeme skvěle vycházet a kdo ví? Třeba z nás jednou budou dobří přátelé, alespoň pro začátek," mrkl jsem na Kasia.
Věděl jsem, že si chce odpočinout, i proto nejspíš navrhl cestu do úkrytu, i když jsem ho před tím varoval, co ho tam čeká. Usmál jsem se na Maple. "Směle do toho, já se půjdu podívat na hranice," navrhl jsem s úsměvem. Maple tak povinnosti může hodit za hlavu. Budu hlídat hranice, když byl zbytek smečky kdo ví kde. A ona si aspoň užije trochu času se svým synem. A seznámí se s vlčaty Jasnavy, hned dvě skvělé zprávy. Pomalu jsem se tedy vzdálil a nechal jim prostor. Na Kasiuse toho bylo teď hodně, nejenže si potřebuje určitě odpočinout, ale i všechno vstřebat. A strávit chvíli s mámou, to určitě ocení.

Březen 3/10

Zhluboka jsem nasál čerstvý vzduch do plic. Bylo to příjemné, slunce svítilo a já se nechával hřát. Ledové období bylo definitivně pryč, což jsem rozhodně uvítal. Byl to rozhodně krok k lepšímu a já se musel usmát. Rád jsem se vyhříval na sluníčku, v takovém klidném období. Za každou cenu jsem byl vždy klidným vlkem. Otevřel jsem oči a cítil spoustu vůní. Dokonce i těch sladkých, dal bych z fleku jeden svůj cop, že jsem ve vzduchu cítil i borůvku, což bylo osvěžující. Ihned bych si jí s chutí dal. A vlastně bych pár borůvek mohl i nasbírat, Maple by si určitě nějakou tu dobrotu dala. Takže jsem se zvedl a zamířil je hledat.
Pod tlapkou se mi občas naskytla šiška, která mě vyvedla z míry. Naštěstí jsem nikde nespadl, úplně bych zapomněl na tyhle překážky v tomhle období. Zvlášť když jsem celou zimu chodil po křupavém sněhu. K Maple jsem byl připoután a neskutečně mě to těšilo. Překvapovat jí a nosit jí drobnosti, někdy menší někdy větší. Uvědomoval jsem si, že mi na ni neskutečně záleží. Se vším tím chaosem, se kterým jsem bojoval jsem nechal za hranicemi Sarumenu. Teď jsem měl na bedrech jen blaho jedné vlčice, významné vlčice. A tak jsem se vydal vstříc hledání nějaké dobroty, pro mou drahou polovičku.

Březen 2/10

Zhluboka jsem se nadechl a nasál čerstvý vzduch do svých plic. Přišlo mi to ovšem divné, ve vzduchu bylo něco cítit. I když jsem po světě chodil už dlouho, tenhle pach jsem zcela neznal. Musel být skrytý někde hluboko pod zemským povrchem. Možná to mohl být nějaký kov, nebo jednoduše zkažený sejr. Nepříjemně jsem se zamračil, hodlal jsem se podívat blíž. Byl jsem totiž zvědavý, odkud se ten zápach vlastně vzal.
Pokračoval jsem pomalu dál. Po zemi se válely chomáče srsti. Vypadalo to jako od zajíce, nebo od srny. Nebylo se čemu divit, jaro bylo v plném proudu a každému teď padala srst. Dalo se to velmi lehce poznat. Díky pachu bych to možná dokázal i identifikovat, ale ten zápach mi dost překážel.
Kopnul jsem do jednoho z kamenů, ale nezdálo se, že by se pod ním skrýval drahokam. Ani zakopaný poklad, či příčina toho celkového zápachu v tomhle lese. Napřímil jsem se. Bylo tu ovšem hodně míst, ve kterých by se mohl ukrývat možná i had. Svítilo slunce, bylo příjemně, ovšem strčit tlapu někam, kam jsem neviděl by znamenalo velké nebezpečí. A takovým pohanem jsem opravdu nebyl. Dával jsem si pozor na to, kam skládám tlapu, nechtěl jsem přijít k úrazu. Raději jsem polkl a přibližoval se možná ke zdroji veškerého zápachu široko daleko. Nedaleko tohoto lesa byla totiž sopka a možná se v ní něco hnulo.