Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Červená řeka

Došel sem až k jezeru, kde jsem zůstal na chvíli stát. Chvíli jsem přemýšlel, která cesta bude nejrychlejší. Na malou chvíli jsem měl pocit, že mám v hlavě zmatek. Jako bych nevěděl, kterým směrem se vydat, abych našel svůj cíl. Občas se mi to stávalo, od oné události, tedy mé vlastní smrti. No, tak jo, zpomal a soustřeď se. Zastříhal jsem ušima a trochu celý zpomalil. Všechno si pomalu zmapoval, až jsem měl jasný cíl.
Vydal jsem se pomalu kolem břehu. Nic moc jsem necítil, ani vlky, ani jinou zvěř. Stopy ve sněhu stále nebyly, jenom já nějaké zanechával. A to bylo snad jediné. Ohlédl jsem se za sebe a pak se zase díval kupředu. Mohutné tlapy se zabodávaly do sněhové peřiny a dostávaly mě každým krokem blíž k domovu. Měl bych tomu přestat říkat domov, je to jenom... je to jenom les, ve kterém momentálně spím. Domov je někde jinde, domov dělá vlky. Povzdychl jsem si. Takže tak, mířím jenom do takového vlastního stanu.

// Plamínek

// Ronherská skála

Řeka se rozpojovala, viditelně bylo znát, že se jedná o dva různé toky. Jeden byl zamrzlý, druhý ne. Nejspíš díky své teplotě, i v létě byla voda teplá a v zimě to bylo nejspíš podobné. Chtěl jsem se trochu osvěžit a tady byla voda hezky přístupná. Sklonil sem hlavu a napil se. Musel sem ovšem pokračovat dál. Měl sem ještě pár hodin k tomu, abych se dostal domů včas, nechtěl sem cestovat přes noc. Ty poslední byly hodně kruté a já byl vždy schovaný někde v lese. Tuhle noc sem se chtěl prospat u sebe doma. A tak jsem na nic nečekal a pokračoval na cestě dál.
Bylo fajn slyšet šum řeky, ten zvuk sem měl opravdu hodně rád. Stejně tak jako vítr, když si pohrává s listím. Byl to takový uklidňující zvuk, doplněný zpěvem ptactva, kteří se ukrývají hluboko v korunách stromů. Jako bych to viděl. S úžasem sem na chvíli zavřel oči a vše si představoval. Už aby bylo jaro, případně i léto.

// Ohnivé jezero

// Ronherská skála

Vyrazil jsem podél řeky, která se stáčela lehce na sever. Šel sem tedy spíše kolem ledu a dával si pozor, abych špatně nestoupl. Že bych skončil ve vodě rád zrovna teď se říct úplně nedalo. A tak jsem přidal více do kroku. Rozklusal sem se. Řeka se táhle podél lesů, tudíž byl chráněn od větší vrstvy sněhu. Tak jsem nemusel přehnaně zvedat nohy.
Proplétal sem se mezi stromy a užíval si každý okamžik. Cítil jsem se celkem dobře, možná místy i šťastný. Určitě se bude blýskat na lepší časy. Lehce se mi zvedl koutek k úsměvu. Věřil jsem, že osud mi přichystá něco dobrého, do teď sem s ním jenom zametal. Teď jsem se ho hodlal chopit s velkou pokorou a radostí. Snad na mě bude Maple s tím místem v Sarumenu počítat. Kdyby mi řekla, že ne nejspíš bych dostal velkou facku. A Život by se mi jenom vysmál, že jsem jeho slova měl poslechnout dřív, dokud byl čas. Ale na to sem alespoň teď myslet určitě nechtěl.

// Červená řeka

Opět jsem na chvíli usnul, rozmrzele jsem se probral. Alespoň jsem spal v teple. Pomalu jsem se poskládal na tlapy a postavil se. Protáhl jsem se. Ta zima mi dává trochu víc zabrat. Polkl jsem a zavrtěl se. Nikdy jsem tolik nespal, i se svou poruchou jsem se smířil, ale teď se to projevovalo mnohem víc. Ale dával sem to za vinu zkrátka zimě, nejspíš na mě útočí a působí z mnohem větších faktorů.
Zamířil sem ven z jeskyně. Bylo tu tak dobře a nechtělo se mi ani ven. Jenomže jsem se chtěl ještě porozhlédnout po okolí. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, který se mi zařezával do plic. Chlad se mi dostával pod kůži. Držet se blízko lesů a bude dobře. Ještě se podívám kousek odsud a pak zamířím k Houbovému lesu. Doma je přece jenom doma. I když tam na mě nikdo nečeká a nikdo ani nedorazí. Povzdychl sem si. No, možná bych tam mohl zamířit hned. Stejně je to jenom toulání se od ničeho k ničemu. Napadlo mě. Chodil jsem přece proto, abych někoho potkal, prozatím to vše šlo mimo mě. A tak sem šel po toku řeky.

// Ronherský potok

// Zlatavý les

Začal jsem ihned zkoumat nové prostředí. Vypadalo to, že jsem našel nějakou jeskyni. Kontroloval jsem ihned pachy, jestli jsem nenašel nějaký smečkový úkryt. Ale nebyly tu žádné, o kterých bych mohl přemýšlet. Dával sem si pozor, abych nikde nespadl. Tak o tomhle místě nejspíš moc vlků neví. Hádal sem, protože jsem tu necítil žádné pachy. A pokud tu nějaký vlk někdy byl, jeho pach už byl dávno zapomenut.
Našel sem vchod a nenápadně do něj vkročil. Jeskyně jsem vždy zkoumal rád, znamenalo to takové tajemno a nikdy se neví, co se v nitru může ukrývat. Jako třeba v jeskyni na severu a klobouk, který mi teď seděl na hlavě. Rozhlédl jsem se a rozhlížel se po stěnách. Hledal sem nějaké zajímavosti, které by sama příroda nevytvořila. Nějaké stopy po tom, že tu kdysi někdy někdo žil. Čím déle jsem tu byl, tím víc jsem cítil pokoj a klid. Tenhle pocit jsem už znal, byla to podobná aura, jako kterou měl kolem sebe sám Život. Byl tu? Ale pach čerstvý nebyl, ale ten pocit byl úchvatný. Proto jsem se rozhodl tu nabrat trochu sil na další cestu. Usadil jsem se, přivřel oči a jen se nechával unášet tím skvělým pocitem.

// Pahorkatina dlouhých uší

Opravdu se zdálo, jako by zvěř ze světa zcela vymizela. Někde být schovaní ale musí. Děsilo mě, že jsem nenašel ani jedny stopy. Sníh všechno skryl a jako by i zvířata v zimě uměla ovládat magii neviditelnosti. A skrýt se tak před veškerým světem, hlavně před hladovými vlky. Naštěstí jsem ještě nepociťoval hlad. Ale jakmile se vrátím z téhle delší výpravy, nebude mi zbývat nic jiného, než se pustit do svých posledních zásob. Nechtěl jsem ztratit nic ze svých svalů. Znamenalo by to pro mě veškerou ztrátu důstojnosti. A přijít na jaře vyhublý do Sarumenského lesa by byla jen ostuda.
Vkročil sem do lesa, byl celkem hezky přístupný. I tady bych si dokázal představit zakořenit. Ale já byl v Houbovém lese zcela spokojený. Jen jsem ještě musel získat pár informací o houbách, mezi nimi přece musí být i ty jedlé. A třeba by mi i chutnaly, ale vyzkoušet je... neměl sem na to dostatečnou odvahu. Ale o přírodu jsem se zajímal. Nevadilo mi ani ovoce a to by nejspíš jen tak někdo do vlka jako já neřekl. Procházel jsem dál, až sem narazil na skalnatou hroudu obalenou sněhem. Ale tmavé místa z ní vyčuhovaly, přitáhlo to moji pozornost.

// Ronherská skála

Mžouravě jsem otevřel oči a ihned kontroloval, kde vlastně jsem. Krátký spánek mě vždy dokázal perfektně rozhodit a tak jsem si musel vzpomenout, kam jsem vlastně došel. Poskládal jsem se na tlapky a rozhlédl se. Ještě bylo světlo a nějakých pár hodin sem měl ještě rezervu. Posunu se kousek dál. Projelo mi hlavou. Vyšel sem proto ven ze svého provizorního úkrytu, až mi to pod nohama zase začalo křupat. Sníh byl všude kam jen mé oči dohlédly. Ale viděl jsem i kousek lesa, tmavá skvrna přede mnou. Nic nezkazím tím, že ho prozkoumám.
A tak jsem se pomalým krokem vydal tím směrem. Chtěl jsem to ještě trochu prozkoumat, než se vydám zpět ke svému domovu. Tak jo, třeba tu na něco narazím. Tady jsem to moc prozkoumané neměl a i když by se lépe cestovalo v létě, počasí a roční období jsem ještě ovládat neuměl. A tak sem se musel dostat přes hlubokou vrstvu sněhu. Zase jsem zvedal nohy jako čáp a snažil se najít místa, kam bude nejvhodnější dát tlapu. Nerad bych spadl do nějaké díry, ale to v téhle oblasti nejspíš nehrozilo. V lese se bude určitě cestovat lépe. A tak jakmile sem viděl hranice, přidal jsem o to víc do kroku.

// Zlatavý les

// Staré meandry

Vkročil jsem do nějakého prostoru, kde byly všude kopce. Mohl bych tu možná najít nějaký menší úkryt, na odpočinek. Napadlo mě. Potřeboval sem se na chvíli natáhnout a nechat tak svaly odpočinout. Zanechával sem za sebou sněhové stopy, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že by se po nich někdo vydal. Byl sem na takové výpravě, sever jsem už prošel, stačilo se podívat do těchto končin. Už sem tu pěkně dlouho nebyl a tohle místo jako bych zcela zapomněl, že vůbec existuje. Hledal jsem stopy ve sněhu, po jiné zvěři. Ale sněhová peřina ukryla veškerá tajemství, které mohla mít. Tak kde se všechna zvěř může schovávat? Povzdychl jsem si. Sever byl prázdný a jih taky. Pokud vlci neměli plné úkryty masa, budou to těžko snášet. A zima zdaleka ještě nekončila.
Procházel jsem proto krajinou dál. A hledal stopy, jakékoliv. Ale nic. Narazil jsem na kopec, který měl v sobě drobný otvor. Nahlédl jsem dovnitř, ukrýval se za ním prostor k možnému odpočinku a střechy nad hlavou. Nebyl kdo ví jak velký, ale já se tam šikovně nějak poskládám. Odhrnul sem kus sněhu, abych se tam dostal. Lehl jsem si a stočil se tak do klubíčka. Užíval si chvíli odpočinku a pokud možno i tepla, které sem si sám vytvořil.

// Eucalyptový les

Řeka hučela pod ledem, přistoupil jsem blíž, abych zhodnotil situaci. Moc dobře jsem neviděl, neboť mi barvoslepost zaslepovala spousta míst. Proto jsem si mohl dovolit jen hádat, která cesta bude nejlepší dostat se na druhou stranu. Snad mrzne tolik, že led jen tak nekřupne. Namítl jsem v duchu. Nejdříve jsem opatrně položil tlapu na místo, kde jsem odhadoval, že bude schovaný led. Sníh zapraskal a pod ním se ukrývala vrstva ledu. Netroufl jsem si tam ale položit celou váhu. Proto jsem ještě chvíli šel více na sever, kde bude led určitě hrubší.
Jakmile jsem našel dostatečné místo, zastavil jsem se a rozhlédl. Vypadá to, že řeka je větší, musím opatrně. Instinktivně jsem si lehl a rozhodl se místo proplazit, rozložit tak vlastní váhu, která nebyla zrovna jako pírko. Led pode mnou vydával nepříjemné zvuky a já očekával, kdy se do ledové vody namočím. Naštěstí se tak nestalo. Dostal sem se na druhou stranu a jakmile jsem ucítil, že zase stojím na pevné zemi, postavil jsem se. A pokračoval dál, chtěl jsem se někde schovat a uviděl podivuhodné kopce.

// Pahorkatina dlouhých uší

// Savana

Vkročil jsem zase do lesa a proplétal se mezi stromy. Očekával jsem, že odsud uslyším spousty různých zvuků, zdálo se ale že les spí. Zima dávala zabrat nejen nám vlčím obyvatelům, ale i jiným. Les byl prakticky prázdný, po zvěři ani stopa. Kde můžou všichni být? Mohl jsem jenom hádat. Ve svém úkrytu sem měl ještě jednoho zajíce, až bude nejhůř. Prozatím jsem ale neměl hlad. Myš od Callisto mi prozatím stačila. Ještě jednou Vám děkuji, poslal sem myšlenku k soví společnici Rolanda, ale věděl sem, že jí nikdy nedostane. Ale slušnost byla na místě.
Prolézal jsem mezi stromy, občas uviděl nějakou noru, do které sem strčil nos a doufal, že v ní něco bude. Ale ne, les byl prakticky opuštěný. No páni. Povzdychl jsem si. Jako by se ze světa vytratil veškerý život a bude hůř. Uslyšel sem hukot řeky, nejspíš nebude úplně zamrzlá, ale z velké části ano. Třeba mě zavede na místo, kde jsem ještě nebyl. A objevím nějaký úkryt, který mě u sebe na pár hodin nechá a schová před zimou.

// Staré Meandry

// Uhelný hvozd

Překvapilo mě, že tu tolik sněhu nebylo. Každopádně jsem byl za to rád, neustále zvedat v hlubokém sněhu nohy jako čáp už nebylo nic pro mě. Cítil jsem klouby i celé tělo, jak ho tuhle zimu přetěžuji. Pohybový aparát už není co bývalo, nejspíš. Povzdychl jsem si. Jelikož jsem už měl dospělého syna, bral jsem se jako možná trochu starší, než jsem ve skutečnosti byl. Uchechtl jsem se. Usadil jsem si lépe klobouk na hlavě, aby mi nespadl. Pak jsem pokračoval dál, huňatá srst mě příjemně zahřívala.
Rozhlédl jsem se a přemýšlel, kudy se vydat dál. Nikam jsem nepospíchal, stále jsem ještě vstřebával rozhovor s Rolandem. Už dlouho jsem si tak nepopovídal. A rozhodně bych to uvítal mnohem více. Kde je jen Danie konec? Mohl jsem jenom hádat, s tou vlčicí jsem ve zdejším světě strávil nejvíce času. Možná proto jsem k té mladé vlčici vytvořil pouto, přátelské samozřejmě. Ale teď to bylo nejspíše jedno, rozhodla se objevovat svět a já jí nemohl nikde ani zastihnout. V dálce jsem uviděl hory, do nichž jsem se chtěl nenápadně dostat. Nakonec jsem se však rozhodl stočit směr k lesu. Hory mohou být zrádné a tak jsem noc chtěl přenocovat někde v novém prostředí.

// Eucalyptový les

Bylo to příjemné setkání. Mohli jsme si společně vyměnit hned několik názorů a domněnek. Rozhodně se mi to hodilo, alespoň jsem se na malou chvíli mohl zase cítit, jako vlk, který žije. Jelikož jsem byl stále zahrabaný v tichu a samotě. Roland na to šel velmi dobře a domníval sem se, že by z nás mohli být jednou dobří přátelé. Respektoval jsem ho a sdílel podobné myšlení. Nad jeho poznámkou ohledně soví kamarádky jsem se usmál a ledabyle mrknul na sovu. Callisto musí být šťastnou sovou, mít za parťáka zrovna Rolanda. "Dávejte na sebe pozor, na shledanou!" Zvolal jsem za nimi s úsměvem. Oba se nejspíš budou vracet zpátky do smečky a já?
Otočil jsem se a pomalu vyrazil vstříc lesu. Netušil jsem, kam bych měl zamířit a proto jsem se prozatím jen tak poflakoval po lese. Sledoval, čím může být tenhle les zajímavý. Zima opět udeřila a já bych měl zůstávat pokud možno na jihu, schován před mrazy. Za chvíli jsem viděl už hranice lesa, nečekal jsem na nic a pokračoval dál, delší dobu jsem nebyl kouknout k moři.

// Savana

Roland se se Smrtí setkal a rozhodně by si to nedal do škatulky příjemných setkání. Chápal jsem to, už jsem to zaslechl z více stran, jak ostrá a zlá umí být. "V tom případě Vám budu přát, ať je další setkání příjemnější," ale oba jsme nejspíš tušili, že tomu tak úplně nebude. Každopádně i já bych se za ní měl vydat a seznámit se. Prozatím jsem to ovšem odkládal, velice dobře se mi povídalo se Životem a tak všechny cesty vedly povětšinou k němu. A na sever se přece jenom moc často nevydávám. Každopádně aspoň další obzor jsem mohl Rolandovi sdělit a to informace o Mrtvolce. "Její aura není zrovna příjemná, ale zcela zlá mi nepřišla. Jak říkáte, možná je jen uvězněná mezi životem a smrtí, netuším jak bych se v jejím těle cítil já." Ale rozhodně to nebylo nic příjemného. Její tvář, která byla spíše bez kůže jsem měl před očima do dnes.
Roland mé důvody chápal a dokonce jim i jen rozuměl. Uklidnil mě, že by to smečka určitě takhle nebrala, kdybych se přidal. Jenomže já byl zásadový vlk a tak či tak když sem si něco slíbil, hodlal sem to dodržet. "Děkuji, drahý Rolande, určitě se na jaře setkáme," ujistil jsem ho s úsměvem. Těšil jsem se do smečky. Maple byla opravdu milá a vstřícná a Roland taktéž. Nepochyboval jsem o tom, že zbytek členů bude na podobné vlně. A zároveň budu moc sledovat, jestli se vrátí Danie, případně mrknout i na Marion. Jakpak se asi obě mladé vlčice mají.
Sova Callisto byla naprosto přirozená, jako by se vlastně vůbec nic nedělo. I když pro mě to byla obrovská novinka. Obdivoval jsem ji. Přijal jsem její úlovek ala-jednohubka a s chutí se do ni pustil. Taková malá svačina určitě potěšila. Roland se při prvním setkání musel tvářit zaraženě, i to Callisto na něj práskla. Musel sem se nad tím zasmát. "Takové setkání, to je velká věc," řekl jsem s úsměvem. Oba se k sobě moc hodili. Jsou spolu teprve krátce, ale to vůbec nic neměnilo na tom, že to jednou bude správná dvojka. "Dokážu si to živě představit, určitě Vám to bude klapat," popřál sem jim s úsměvem. "Nejspíš bych Vás neměl už déle zdržovat, moc rád sem Vás poznal, Callisto, Rolande." Usmál jsem se. Zdržoval jsem je už opravdu dlouho a nechtěl je nadále okrádat o čas, zima se mi pomalu dostávala pod kožich. Vděčně jsem se na obě usmál.

Roland se určitě velmi rád vydá za Životem. Je to opravdu hodně příjemné setkání, která ve vlcích zanechá spoustu kladných dojmů. Trochu sem mu vysvětlil, kudy a kam, zdá se že ví kudy se vydat. Ze Sarumenského území to nebylo daleko, takže jakmile se trochu umoudří počasí, může se vydat směle na cestu. Zeptal se ovšem na paní Smrt, která sídlí na severu. "Bohužel, to potěšení s paní Smrtí jsem neměl. Šel jsem ovšem kolem, atmosféra už z dálky není zcela příjemná. Ale setkal sem se s něčím jménem Mrtvolka, nejsem si zcela jistý, co je zač. Něco mezi živou a mrtvou bytostí zároveň," vzpomněl jsem si na ono setkání první podzim, co jsem tu byl. Něco ve mě zanechala, ale zatím jsem to v sobě nenašel. Každopádně jsem si to setkání spojoval s nepříjemným pocitem, který nejspíš budu mít až jednou půjdu navštívit samotnou paní Smrt.
Vlk přede mnou se také rozmluvil, kupodivu jsme měli přece jenom něco společného. A to čas strávený právě zde. Přicestoval sem s mladou vlčicí, která se rozhodla prozkoumat svět na vlastní pěst. "To je mi náhoda, dneska ti mladí dlouho na jednom místě nevydrží," usmál jsem se. Ale věřil jsem, že se jednou k nám přece jenom vrátí. A budou vyprávět o svých zážitcích. Tak jsme se na tom tehdy shodli s Maple. Sarumen ho očaroval stejně jako mě, ale Roland měl to štěstí být právoplatným členem. Naťuknul otázku, na kterou jsem odpověď moc dobře znal. "Věřte, že ano, rád bych se stal členem. Ale moje hrdost mi to nedovoluje teď v zimě. Vím, jak to pro smečky může být kruté v tomto období a přidat se teď, když všechny smečky mají zásoby nalovené, já bych byl jen další krk navíc, který na ničem nemá zásluhy. Takhle jsem to vysvětlil i Maple, pokud se něco má stát, stane se to a tlapky mě zavedou do Sarumenu až roztaje poslední sníh." Usmál jsem se na Rolanda. I když to pro někoho může být nepochopitelné, proč se nepřidat, i když bych moc chtěl... zkrátka a dobře, nemohl jsem tenhle detail překousnout. Raději se budu držet v ústranní, v okolí a počkám na svoji příležitost. Takhle to Život, když mi dával rady asi nemyslel, ale musel sem si to přebrat po svém.
Co se týkalo mého nového klobouku, těžko říct, jestli mi má pomoc. Třeba to bude magnet na vlky a najednou se se mnou budou chtít ostatní seznámit. Nebo naopak budu přitahovat maléry. "Spolehněte se," zasmál jsem se nad tím.
Tahle zima na mě určitě zanechá pár šrámů, ale hodlal jsem se s tím poprat jak nejlépe jsem uměl. Přece jenom sem měl za sebou už několik zim, tohle bude další do sbírky. Najednou jsem uslyšel hlas nade mnou, zvedl jsem hlavu a byla tam sova. Překvapeně jsem se podíval na Rolanda, který to bral s jistotou. Překvapeně jsem se vrátil očky zpátky nahoru. Mezi námi dopadli dvě myši. Sovy mluví? Do teď sem se s tím nesetkal a opradu mě to překvapilo, ovšem mile. Kromě mluvících velkých termitů tohle byl první tvor, který se takhle pohyboval volně. "Moc Vám děkuji," také jsem poděkoval překvapeně. Nemusel sem se ovšem na nic ptát, Roland mi hned začal vše vysvětlovat. "Moc mě těší Callisto, omluvte můj překvapený výraz já se jen nikdy nesetkal s takovou společnicí," rozhodně jsem to nemyslel nijak zle. S úsměvem sem se podíval na Rolanda, jehož to byla společnice. Překvapení dne máme zde, usmál jsem se nad tou myšlenkou. "Kdepak jste na sebe narazili?" Oba se k sobě měli, jako by spolu byli odjakživa a tak sem se musel zvědavě zeptat.

"I mě těší," přitakal jsem. Moc rád sem se seznamoval s vlky, zatím sem na ně neměl tolik štěstí. Na to že jsem se tu pohyboval tak dlouho jsem si stále připadal tak trochu jako cizinec. Byla to ovšem jen moje chyba. "Tak nějak," usmál jsem se na něj. Jo, takový ten soused Tonres od vedle. Návštěvu Sarumenu jsem plánoval opravdu dlouho, ale dostal jsem se k ní až teprve nedávno.
Roland ještě nenavštívil pana Života, což mě překvapilo, ale určitě se na cestu někdy vydá. "Ano, na jihu v pískových horách. Vždy když se tam vydám, je to naprosto úžasné, nabije Vás takovou dobrou energií." Zamyslel jsem se. A to že se za mnou vydal na sever, nebo alespoň jeho moc byla pro mě další novinka. Zdá se, že občas si dělá nějaký ten výlet i mimo svůj domov. Zažil jsem tady už tolik, že každý den byl pro mě novinkou. Roland to perfektně vystihl, pokorně jsem se na něj podíval. "Přesně tak, ještě než sem dorazil na Gallireu, jsem žil se synem také dál od všech smeček a společností. Vystačili jsme si a bylo to vážně dobré, jak už to ale bývá, každý mladý vlk chce svět prozkoumat na vlastní pěst. Tak se vydal na cesty a já narazil na tuhle zemi. Už to bude asi rok a půl, co tady jsem. Říkal sem si, že na vše půjdu pomalu, ovšem nejspíš jsem zakořenil až moc. Měl bych se posunout dál, proto jsem navštívil i Vaši Sarumenskou smečku, která mě úplně ohromila." Usmál jsem se na Rolanda a začal tak nějak vyprávět svůj příběh ve zkratce. Musel sem pochválit Sarumen, měl neskutečnou atmosféru a získal si mě hlavně díky své bohaté minulosti. Měl bych začít více žít. Roland moc nechápal, v čem by mi měla pomoct pokrývka hlavy. Musel sem se nad tím zasmát. "Vlastně ani já ne," přiznal jsem se. "Ale možná na to časem přijdu, zatím ho mám u sebe, než najdu hlubší význam." A zkrátka seděl mi na hlavě jako poklička na hrnec. Vlci tu nosili převážně náhrdelníky, každý byl výjimečný. A já dostal tohle, proč? Těžko říct.
Sever byl dle mého prázdný a vlci zalezlí v úkrytech a smečkových lesech. "Ano, máte pravdu, horší. Spousta sněhu, který je na povrchu zmrzlý a ostrý. Řeky a jezera jsou zmrzlé, zcela bez šance to bez magie rozbít a dostat se k vodě." Doplnil jsem. Musejí se hodně spoléhat na ostatní, na schopnější vlky. Vlčata to v tomto období musejí mít také hodně těžké. Potrava se loví těžko a kdo nemá zásoby, může to být až nebezpečné. Na jihu to bylo příjemnější, ale i tak to nejednomu vlkovi mohlo zavařit.