Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem malé vlče, jak ještě rozespale otevírá očka. Nedala si však načas, její vytřeštěné očka ihned napovídali, co jí šrotuje v hlavě. Měla toho za sebou už opravdu hodně, na to jak byla mladá a bylo vidět, že jí to zatěžuje hlavu. Chtěl jsem jí ukázat svět, aspoň trochu, aby mohla přemýšlet i nad lepšími věcmi. A ne se všeho jenom bát. Nabídl jsem proto krátkou procházku po venku, to ale s mladou dámou ani nehlo. Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal její důvody. "Žiji tu už poměrně dlouho, na žádné zlé vlky jsem tu nenarazil, nemusíš se bát. Lesem moc vlků neprojde, kousek odsud je však větší smečka s těmi nejpřátelštějšími vlky, jaké jsem kdy viděl. Opravdu se tu není čeho bát, budu ti dělat osobního ochránce, a průvodce." Navrhl jsem a mrkl na ni. Doufal jsem, že jí to trochu uklidní. Byla to změna, ještě před pár hodinami tu hrabala jako šílená a teď se nechtěla ani hnout. Čerstvý vzduch jí jistě udělá moc dobře a nové prostředí jí zaměstná hlavu, o tom sem byl přesvědčen.
Když jsem tam tak seděl a přemlouval ji, najednou jsem ucítil silnou touhu udělat další velký krok ve svém životě. Už bych neměl být pořád jenom sám. Povzdychl jsem si. Tohle jsem si říkal už roky, ale možná už nastal čas dát přece jenom něčemu, nebo někomu šanci. Byl jsem rozhodnutý, že jakmile někoho potkám, nenechám si tu příležitost ujít! Ale teď jsem tu měl Kianu a ta měla rozhodně přednost, přede mnou. "Tak co? Máš chuť protáhnout si nožky?" Zastříhal jsem ušima tak, jak mi klobouk dovoloval.

Zůstával jsem sedět u vchodu a dívat se ven. Mohlo uběhnout už několik hodin a Kiana stále spala. Zdá se, že tenhle spánek už je ten potřebný, ten jí dobije energií. Ten před tím byl spíše u nouze, teď už usnula o něco klidnější a já mohl doufat, že se probudí s lepší náladou, než před tím. Nemohl jsem ji to zazlívat, ovšem viděl jsem velké rozdíly mezi vlky a vlcicemi. A s vlky jsem přece jenom měl větší zkušenost, když byli malý. Kiana byla pro mě premiérou. Je ještě hodně malá, měl bych jí najít místo v novém domově. Opakoval jsem si stále a povzdychl si. Už teď jsem věděl, že to bude těžké, pro mě.
Už sem viděl, že venku nastal nový den. Kiana se začala vrtět, čímž mi dala signál k tomu, že se bude probouzet. Nechal sem jí ještě chvíli se pořádně rozkoukat a zorientovat se. "Dobré ráno mladá dámo," pozdravil jsem jí s úsměvem. Zůstával jsem ale nadále sedět, abych dal vlčeti prostor se pořádně vzbudit. "Nevím, jestli jsi mě tehdy slyšela, mě říkají Tonres a moc rád tě poznávám Kiano," zavrtěl jsem dlouhým ocasem sem a tam. Chtěl jsem navodit takovou lepší atmosféru, pohodovou. Což by v mém případě neměl být velký problém. Já byl uvolněný a přenášel sem to většinou i na ostatní. "Co bys řekla na procházku po okolí? Trochu ti to tady ukážu," nabídl jsem ji a hlavou kývl k východu, odkud se dralo denní světlo.

Přišlo mi to na jednu stranu úsměvné, už je to opravdu dlouho, co jsem byl naposledy ve společnosti s tak mladým tvorem. Vždy mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Jenomže teď tak trochu jiný, k vlčeti jsem stále hledal cestu a byla fest trnitá. Nemohl jsem tušit, jestli ke mě někdy bude mít nějakou důvěru, ale snažit jsem se o to přece mohl. Čekal jsem, že všechno to maso co spořádala vyletí ven, naštěstí to její žaludek udržel. "Tak když jsi se mnou, můžeš klidně jíst pomalu a vychutnávat. Nikdo ti ho nesní a klidně najdeme víc jídla." Pravil jsem s úsměvem. Bude na ni ještě spousta práce, ale to už nebude ležet na mých bedrech. Moc dobře jsem věděl, že oblíbit si ji můžu a budu moct navštěvovat, ale to je celé. Práci bych měl nechat na učitelích ve smečce. Vlče se představilo jako Kiana. "Moc rád tě poznávám," usmál jsem se na ni. Lehla si ke stěně a bylo vidět, jak klimbá. Nejspíš ji to maso dalo zabrat. Uchopil jsem do tlamy kožešinu, na které Kiana před tím ležela a zamířil jsem k ní. Sklonil jsem hlavu a položil kožešinu na ni. Nemohl jsem riskovat, že prochladne. Úkryt sice byl teplý, ale vítr z venku mohl kdykoliv profouknout až k nám dolů. "Hezky spinkej," broukl jsem potichu a pak se posadil ke vchodu a snažil se zachytit nějaký čerstvý vzduch, odhadnout počasí tam venku.

Únor 3/10 - Parsifal

Zdálo se, že i druhý vlk se potřeboval trochu provětrat. Chápal jsem to opravdu dobře, po všech těch událostech, co jsem měl za sebou jsem potřeboval čerstvý vzduch. Utřídit si myšlenky a nabrat tak nové síly. I on vypadal, že by to potřeboval jako sůl. Vlk se představil jako Parsifal. "Jistě, budu za společnost moc rád, snad Vás nebudu od ničeho zdržovat. Moc mě těší, Parsifale," přijal jsem nabídku s úsměvem. Moc často se mi nestávalo, že bych narazil na tak milé tváře. Možná vážně stačilo jen vystrčit nos z lesa. Svět je plný vlků a já bych se měl do dění trochu více zapojovat. Projelo mi v rychlosti hlavou.
Dozvěděl jsem se, že světlý vlk žije nedaleko odsud, v Asgaarském lese. Zvědavě jsem se rozhlédl, možná jsem zahlédl i hraniční stromy. "Ještě jsem neměl příležitost se s někým z Asgaarského lesa potkat, o to víc je mi to vzácnější. Zdržuji se převážně na jihu, v malém lese, blízko Sarumenské smečky. Už dlouhou dobu plánuji navštívit i jiné smečky, pozdravit a zjistit, jací vlci a smečky tu vlastní žijí." Nadhodil jsem zamyšleně. "Už se k tomu snažím donutit dlouho, zatím ale mé cesty vždy vedou jen do Sarumenské smečky." Zasmál jsem se nad tím. "O ostatních toho moc nevím," dodal jsem nakonec s úsměvem. Třeba mi Parsifal řekne pár užitečných informací, ať jsem trochu v obraze. A tím by mohl na chvíli přijít na jiné myšlenky, co ho trápilo jsem ale odhadnout neuměl. Do cizích problémů mi přece nic nebylo.

Doufal jsem, že vlče si dá aspoň trochu říct. Viděl jsem, jak mě po očku sleduje a vidí, že maso mi nic neudělá. Právě naopak mi spíše pomůže. Maso bylo už starší, ale zajíc měl tu výhodu, že dokázal vydržet opravdu dlouhé týdny, aniž by se zkazil. Vlče se nakonec do masa opravdu pustilo a já se musel usmát. "Šikovná," pochválil jsem jí a pohodil dlouhým ocasem. Jenomže vlče začalo hltat tak horlivě, až jí to zaskočilo. Překvapeně a ustaraně jsem zvedl hlavu. "Hou, hou maličká, pomalu. Nikdo ti to nesní a pokud bys chtěla, můžeme sehnat ještě další maso." Poradil jsem jí. Sice tady v okolí nic nebylo, ale já věděl, kam za potravou. Zima se snad pomalu chýlí ke konci a za chvíli bude jídla všude dost. Já však asi nebyl zcela hoden toho starat se o vlče dlouhodobě. Měl bych jí co nejrychleji dát do tlap vlkům, u kterých bude mít život mnohem jednodušší. Se mnou by jí čekalo jenom trápení. Pro jídlo musím chodit dlouhé tůry, na které vlče není stavěné. Také jsem jí nemohl nabídnout velkou ochranu. Jen to co jsem uměl a znal. S Tristanem před lety to šlo, ale v magickém světě je to zcela na jiné úrovni.
Počkal jsem až vlče všechno dojí, s tím tempem to netrvalo zrovna dlouho. "Je ti trochu lépe?" Zeptal jsem se jí a doufal, že jí maso trochu zklidní. "Jakpak ti říkají?" Zeptal jsem se jí, snažíc se k vlčeti trochu probourat ledy, aspoň z její strany.

Vlče začalo vnimat až po chvíli, zastrihal jsem ušima a klobouk se lehce zakymácel. Zdálo se, že ji maso zaujalo. Kdo ví jak dlouho v tom sněhu ležela, musela být opravdu hladová. Otočil jsem zajíce z druhé strany a snažil se najít ještě nějaké kousky masa, které ji půjdou dobře požvýkat. Podstrčil jsem ho k malé hromádce. "Zkus to, je to moc dobré," poradil jsem ji. Sám sem si vzal zbytky, spíše okusování kostí, ale to mi stačilo. Nebýval jsem vybíravý a tohle snad nějak zvládnu. Navíc jsem byl celkem nasycený. Pozoroval jsem však vlče, jestli onu masu dá aspoň malou šanci. "Udělá se ti potom lépe," řekl jsem jen tak mezi spousty a sám se tvářil spokojený jako pes. Jak šlo o jídlo, nemohl jsem nic namítat. Nikdy jsem ho neodmitnul, taky to na mě bylo ale už dost vidět. S mou životosprávou budu za chvíli tahat pupek po zemi. Ale stále jsem byl atlet, v mých očích.

Poslouchal jsem, co se mi vlče snaží říct. Koktání a vzlyky to dost stěžovali, a proto jsem se na to soustředil ještě víc. Chtěl jsem vědět co se vlastně děje. Třeba z těch slov poznám kam vlče patří. Jenomže se zdálo, že ne. Není odsud. Projelo mi jako první hlavou. Nejspíš na ně někdo zaútočil a vlčata odvlekl pryč. Tohle se dostalo sem a její sestra může být bůh ví kde. To je nadělení. Povzdychl jsem si. Maple by věděla, co dělat, já si to tahal z paty. "Dobře, to vyřešíme neboj." Řekl jsem ji a usmál se. "Ti vlci byli zlí, ale už jsou pryč. Tady se ti nic nestane." Jenomže vlče, které zažije tohle trauma je moc těžké přemluvit k opaku.
Podíval jsem se na ni, jak zničeno nic začala v úkrytu hrabat díru. "Říkal jsem si, že zrovna tam by se nějaký důlek hodil," snažil sem se to odlehčit, ale vlče neposlouchalo a hrabalo jako o život. Povzdychl jsem si a natáhl se pro zajíce. Mezi tím co měla mladá dáma na polní, rozhodl jsem se jí trochu naplnit žaludek. A to může jedině můj zajíc poslední záchrany. Oddělil sem kůži a hledal jemné maso. Bylo pro mě hodně těžké se k němu dostat, měl sem velkou tlamu na něco tak malého. Povedlo se mi urvat pár malých kousků. Ty jsem podstrčil před vlče, třeba ji to zaujme a přestane hrabat. "Dej si, je to maso, nebudeš mít hlad." A s plným břichem to snad půjde lépe. Usmál jsem se na ni a dál zůstával ležet.

Únor 2/10 - Parsifal

Díval jsem se jenom tak dopředu a přemýšlel nad tím, jak čas tak neuvěřitelně letí. Co nevidět sleze poslední sníh a začne vykukovat nová čerstvá tráva. A s ní přijde i spousta tak lákavých a krásných vůní. Pohodil jsem ocasem a už teď se na to těšil. Jaro jsem měl rád, měl jsem s ním spojeno spoustu vzpomínek. V tom jsem uslyšel kroky, které ke mě mířili. Zvedl jsem hlavu a uviděl pro mne ještě neznámou tvář. "Buďte zdráv," také jsem pozdravil a usmál se. Už je to nějaká doba, co jsem naposledy viděl celkem vychovaného vlka. A ne vlka, který přijde typu zdar, nebo čau. Takže jsem byl celkem potěšen. "Vůbec ne, také jste potřeboval provětrat hlavu? V poslední době to tak mám často," svěřil jsem se. Bylo to tak, jen málokdy jsem býval ve svém úkrytu. Možná jsem tím plnil Životovu radu, být víc mezi vlky. A né být neustále schovaný někde v zapomenutém lese, kde ani zvěř pomalu nepáchne. Vlk se zdál být sympatický, na první pohled bylo jasné, že jeho kožich je světlejší, barvy jsem ale mohl jenom hádat. "Abych se představil, říkají mi Tonres. Jste někde odsud?" Ihned jsem se dal do řeči jako starý známý.

Bylo to těžší, než sem si na první pohled mohl myslet. Jenomže nechat jí v tom mrazu by pro ni automaticky znamenalo smrt. Měl jsem tušit, že bude v takovém rozpoložení. Každopádně jsem zachovával klidnou tvář a ukazoval, že jen tak něco mě nerozhodí. Tohle se přežene, jakmile se trochu uklidní a dá tomu šanci. Nemohl jsem jí to zazlívat, nevěděl jsem, co má všechno za sebou. Maple mi taky říkala, že našla nalezence, bylo to taky tak těžké? Mohl jsem jenom hádat. "Kdo oni?" Zeptal jsem se jí a při tom se díval, jak se snaží dostat ven z mého úkrytu. Označila mě jako jednoho z nich, zmateně jsem se na ni podíval. "Nepatřím nikam, maličká. Už dlouhé roky žiju na vlastní tlapu, tady ti nic nehrozí." Uklidňoval jsem ji, jak jen to šlo. Srdce jí do hrudi bylo tak silně, že jsem to slyšel.
Uviděl jsem, jak se krčí u stěny, slzičky měla na krajíčku. "Chci ti pomoct," řekl jsem a polkl. "Nejsi tady zavřená, klidně můžeš jít, ale venku je opravdu velká zima, aby jsi zvládla venku sama. Vždyť jsem tě našel celou promrzlou. Až si trochu odpočineš a najíš, ukážu ti okolí a najdeme tvou rodinu." Řekl jsem jí a doufal, že mi aspoň trochu uvěří. Nebyl v tom žádný zákeřný záměr, já takový rozhodně nebyl. Tohle bude běh na dlouhou trať. Vlče mi nechtělo nic říct a já jsem byl v pasti. Nemohl jsem to z ní páčit, i tak byla vyděšená a já se vůbec nedivil. Byl bych na jejím místě vypadal stejně. Snažil jsem se si to představit, co by mě tak mohlo uklidnit? Moc by toho nebylo. "Máš určitě hlad, že jo?" Mrkl jsem na ni a byl připraven jí se zajícem trochu pomoci. Jen jsem čekal na svolení mladé dámy.

Povzdychl jsem si, bohužel jsem nevěděl, odkud vlče je a komu patří. Každopádně jsem si nad tím lámal hlavu opravdu dlouho. Když v tom se vlče začalo probírat. Proto jsem zvedl hlavu a nechal ji chvíli se rozkoukat. Vlče to však vzalo po svém a to velmi rychle. Trochu překvapeně jsem se snažil rychle pochopit situaci, o co se vlastně jedná. Mladá vlčice se začala dostávat ven ze své kožešiny, ve které byla zabalena. "Klid, nic se neděje," řekl jsem klidným hlasem. Překvapeně jsem pohodil dlouhým ocasem. Vlče se nemotorně dostalo ven a snažilo se zorientovat se v mém příbytku. Vyptávalo se na svou sestru. "Klid maličká, ke všemu se dostaneme." Řekl jsem trochu zmateně. Nechtěl jsem vstávat a děsit ji tak svým obřím tělem. Má velká hlava ji pro tuhle chvíli musela stačit. Neztrácel jsem hlavu, měl jsem trpělivosti na rozdávání, to se však nedalo říct o mladé dámě. Za zle jsem jí to ovšem mít nemohl. "Nevím, kde je tvoje sestřička. Můžeme se po ní podívat, jen se prosím uklidní a vše mi můžeš vysvětlit." Jenomže ona se asi jen tak rychle neuklidní. Přesto jsem se snažil, aby že mě byl znát klid a pohoda, tak jak to u mě bývá. "Dovol mi se představit, jsem Tonres a našel jsem tě nedaleko u řeky, byla jsi celá zmrzlá, vzal sem tě tedy k sobě, aby ses ohřála. Venku vládne krutá zima," snažil sem se jí trpělivě vše vysvětlit a dávat ji i mezi tím čas všechno zpracovat. Jestli mě bude poslouchat bude jenom na ni. Kdyby v tom sněhu bylo ještě jedno vlče, určitě bych si všiml. Uvědomil jsem si. Nechtěl jsem na ni vše vychrlit hned, proto jsem trpělivě čekal na reakci, jestli se její dech aspoň trochu zklidní.

Zůstával jsem nečině ležet a byl ve střehu. Kdykoliv sebou vlče trhlo, trhl jsem sebou i já. Nevěděl jsem co se děje. Doufal jsem, že to nebude nic hrozného, ale i tak jsem maloval čerta na zeď. Nezdála se v pořádku, ale jakmile se prohřeje, určitě to bude lepší. A my se dopídíme informacemi, které nám prozatím chybí.
Když se vlče ozvalo, její hlásek se třásl, ale byla to aspoň známka toho, že se zlepšuje. "Jen odpočívej," řekl jsem směrem k ní. Maminka jsem sice nebyl, ale stejně jsem nebral moc v úvahu, že ví co říká. Zatím to vypadalo, že jen blouzní mezi snem a realitou. Nehodlal jsem usínat, stejně bych ji jenom vyděsil. Nikdy jsem dlouho nespal, moje spánková porucha mi nedovolovala klidný spánek, nikdy. Jen bych sebou trhal a ji bych zbytečně budil. Raději jsem byl ve střehu a střežil tak naše bezpečí, pevnost a samotné vlče. Jakmile se její dech začal trochu zpomalovat, spadl mi kámen ze srdce. Zdálo se, že opravdu na chvíli usne, to ji jenom prospěje. Tak jo, tohle půjde. Doufal jsem a následujících pár hodin jsem jen držel stráž a snažil se vlče ohřát.

Dělal sem si o malé vlče starost. Ne často se stalo, že bych potkal takhle malé vlče a ještě samo. Tohle bylo poprvé. Kdyby to bylo vidět, práce teď by mé vrásky byly vidět viditelně. Povzdychl jsem si, odkud bylo? Co vůbec dělalo takhle daleko od smeček? Snad se nikde nic nestalo. Jakmile se dá trochu dohromady, zjistím pravdu a vrátím ho zpátky. Já bych se zbláznil, rodiče musí být bez sebe. Mohlo mít tak měsíc, možná o něco málo víc.
Všiml jsem si, že se lehce pohnulo a chraplavě dýchalo. Musí být celá vyzmrzaná. Proto jsem se uvelebil ještě o něco víc a předával ji tak více tepla. Nepřipouštěl jsem si, že by se mohlo stát něco horšího. Zajíc bude muset ještě chvíli počkat, aspoň do chvíle, než se její tělíčko pořádně prohřeje. Určitě by se mi teď hodila Maple a její magie ohně. Já jsem tak akorát mohl dělat něco s vodou a to se teď zcela nehodilo. Nebo dokážu vyvolat sněžení, to ale taky zcela nesedí do mého plánu záchrany. "Nic se neděje malička, všechno bude v pořádku." Bylo znát že vlče není zcela ve své kůži. Doufal jsem že ji uklidním alespoň hlasem, když už ne ničím jiným. Byla oproti mě tak neuvěřitelně drobná. Právě teď jsem si uvědomil, jaký hromotluk vlastně jsem. Byl Tristan kdysi taky tak malý? Těžko říct, sám jsem ani nevěděl, bylo to už dávno. Tristan byl možná ještě mladší, když sem s ním zůstal sám. Tohle zvládnu. Ujistil jsem se a dýchl na ni další teplý vzduch.

// Únor 1/10 - Parsifal

Po celém tom shonu jsem si potřeboval trochu oddychnout a vše zpracovat. Tahle zima pro mě byla celkem náročná, nikdy bych neřekl, že na takovou můžu narazit tady. Ze své domoviny jsem byl zvyklí na ledasco, ale to co jsem tady zažíval bylo přece jenom vždy něco nového. Olízl jsem si nos a došel až k jezeru, kde jsem měl v plánu na chvíli zakotvit. Bylo zamrzlé, což nebylo nic nového, byla zima. Naštěstí tu panoval celkem klid.
Usadil jsem se ke břehu a sledoval, jak slunce ozařuje led na jezeře. Hezky se to třpytilo, ten pohled jsem měl rád. Úhledně jsem se usadil a zabořil se myšlenkami do své hlavy. Jaro se snad pomalu blíží. Už jsem ho vyhlížel, jako nějaký vlak co měl zpoždění. Zimu jsem měl rád, ale jaro bylo jaro. Vše se probouzelo k životu a všude byla spousta potravy. Za tuhle zimu jsem nejspíš nějaký to kilo shodil, i když jsem se snažil, aby se to nestalo. Ale každá zima byla taková, mnohdy mají smečkový vlci mnohem větší problémy, než jeden vlk na konci světa skrytý v lese. A navíc jsem to celkem zvládl, i když jsem začal shánět potravu mnohem později, než kteroukoliv jinou zimu. Pohodil jsem dlouhým ocasem sem a tam, zmrzlá půda mi však nedovolila hýbat se sněhem. Ledová krusta byla tvrdá jako beton, rozbila se jen pod náporem mé váhy. Ocas se rozhodně nepočítal jako nějaká větší váha.

// Řeka Tanebrae, přes Houbový ráj, s Kianou

Popoháněl mě strach o vlče, rozhodně nebylo zvykem, že bych v takových krutých mrazech našel něco tak malého. Ale hodlal jsem se o to postarat a pak zjistit, kam vlastně patří. A náležitě jí vrátit do tlap tam, kam patří. Cestování v tomhle mrazu šlo o dost pomaleji, než na jaře. Ale přesto jsem zabíral, jak nejlépe jsem mohl. Ledové krusty se mi zarývaly do noh a cítil, jak mě šlehají, bude to později nejspíš bolet. To jsem ale teď absolutně neřešil, já nebyl na prvním místě. Jakmile jsem byl v lese, ihned jsem se zařadil na jednu ze svých vyšlapaných cest. Ta mě velmi rychle zavedla do úkrytu, kam jsem vkročil.
Zamířil jsem dolů a vlče položil na kožešinu, kterou jsem měl mezi kořeny. Chytl jsem jednu stranu kožešiny a přikryl vlče, pak i druhou stranu. Otočil jsem se a zamířil do menší místnosti kousek níž, kde jsem měl schovaného zajíce. Aneb můj poslední érár pro tuhle zimu. Zvěř se pomalu vrací a i kdyby ne, vždy to nějak zvládnu. Uchopil jsem ho a vrátil se do hlavní místnosti. Zajíce jsem dal kousek od vlčete. Pak jsem opatrně přistoupil k ní, mezi kořeny a lehl si. Objal jsem jí tak, abych jí mohl hřát i vlastním kožichem. "Všechno bude v pořádku, pořádně si odpočiň, pak všechno vyřešíme." Řekl jsem klidným a vlídným hlasem. Ustaraně jsem se na ni podíval. Na cestování je až příšerně malá. Povzdychl jsem si. Co tady vůbec dělá? Nejbližší smečka je v Sarumenu a sama by se přes řeku nedostala, tak odkud je? Lámal jsem si nad tím ustaraně hlavou. Tuláci vlčata ve zdejším světě nemívala, nebo to aspoň nebylo zvykem. Položil jsem hlavu vedle vlčete a při tom hlídal jestli dýchá. Nic se nestane, bude v pořádku. Ujišťoval jsem spíše sebe.

// Tmavé smrčiny

S plným žaludkem se rozhodně cestovalo mnohem lépe. Vyšel jsem z lesa a zamířil rovnou k řece, která v tomhle úseku nezamrzá. Došel jsem ke břehu a sklonil hlavu, voda byla sice ledová, ale pořád to byl zdroj vody. Naštěstí jsem pocházel z krutých mrazů, tak jsem na to byl zvyklí. Nadechl jsem se zhluboka, bylo na řadě dostat se na druhou stranu. Což byla hračka, dělal jsem to tuhle zimu prakticky každý den a magii jsem ovládal hravě. Už mi ani neubírala moc energie. Snížil jsem hladinu vody, abych se mohl dostat na druhou stranu. Tok řeky se na chvíli zastavil a voda klesla až k zemi. Elegantně jsem seskočil do břehu dolů a pak jsem mohutným skokem vyskočil nahoru. Zaryl jsem drápy do ledové krusty sněhu. Tohle období jsem neměl rád, neskutečně mi to připomínalo domov. Vodu jsem zase pustil. A za mnou začala plnou silou burácet.
Chtěl jsem pokračovat dál do svého lesa, ale něco mě zaujalo. Zastříhal jsem ušima, klobouk se lehce na hlavě zakymácel. Něco tu nesedělo, i přes burácející řeku tu něco kňučelo? Začenichal jsem, tenhle pach jsem neznal, ale zdál se hodně slabý. Co to může být? Starostlivě jsem se rozhlédl, ale nic kromě ledově sněhové krusty, co se mi třpytila před očima jsem neviděl. Proto jsem se vydal po pachu, nemohlo to být daleko, i kdyby to byl planý poplach. Mohutné tlapy si razili cestu skrz hluboký sníh, najednou jsem uviděl tmavou skvrnu přímo uprostřed bělavé pláně. Byla lehce zasněžená, přistoupil jsem proto blíž. "Pro pána jána," vzdychl jsem, ťukl jsem do onoho kožichu lehoučce čumákem. Dýchala, ale slabě, musela být zmrzlá. "Neboj se, jsem Tonres, odnesu tě do tepla, ano?" V rychlosti jsem se představil, ale vnitřně jsem věděl, že to malinkému vlčeti bude asi jedno. Zdálo se, že je skoro až na prahu smrti a to jsem nemohl dovolit. Opatrně jsem jí zvedl, malé černé vlče nemělo ani na výběr, síly na nějaké protesty bude muset ještě nabrat. Pak jsem se rychle rozešel ke svému úkrytu, abych zjistil, co se tady děje.

// Houbový bunkr, přes Houbový ráj