Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8/10 Parsifal

Nejspíš měl pravdu, přinejmenším jsem měl podobný názor. Jen ty indicie, abych se dozvěděl celou pravdu, mi chyběli. Na Mrtvolku jsem od té doby nenarazil a netroufal jsem si říct, jestli by mi poskytla ty správné odpovědi. Možná by v tomhle poradil Život, nebo samotná Smrt, která pro mne byla ještě stále záhadou. To se určitě dozvím, čas všechno ukáže. Podotkl jsem v duchu.
Pak jsem vyzvídal různé místa, které bych mohl navštívit. Pár z nich jsem znal, ale jedno mě opravdu hodně zaujalo. Když vyprávěl o Vyhlídce, která leží vedle smeček. Podíval jsem se tím směrem, abych si byl jist. Opravdu se tyčila vysoko a nějaká cesta po neutrálních územích existovat musí. "To zní moc slibně, velice děkuji," usmál jsem se. Byl jsem mu vděčný, vlk to nebyl zrovna výřečný, ale co bych čekal od prvního setkání? Třeba mezi svými se více zapojuje do rozhovorů. Zmínil se o tom, že se tady nenarodil, ale žije tu už poměrně dlouho. "Jaké to bylo se zžívat se samotnou zdejší magií? Já pocházím z daleka, ovšem magie jsme měli, teprve až tady jsem ale poznal mnohem větší škálu. Baví mě to objevovat, co všechno je možné." Nadhodil jsem zamyšleně. Je pro mne stále velkou záhadou, určité magie, ale do toho se snad časem dostanu. Je fakt, že jsem nejvíce využíval jen tu jednu, ke které mám ze všech nejblíž. Ale zjišťovat, co všechno ve mě je je také velmi naučné.

7/10 Parsifal

Seděl jsem tu a byl už dávno rozhodnutý, že se do smečky přidám. Nejspíš sem jenom čekal na správný okamžik, až opadne sníh. Jaro už bylo možná za rohem, stačilo jen vyčkat. Co horšího se ještě může stát? Chtěl jsem už zase začít žít a ne se jenom schovávat v koutech a žít si sám pro sebe. Parsifal byl mladým vlkem, určitě toho v tomhle světě dokáže mnohem víc, než například já. Byl jsem zvědavý na další téma, které jsem nakopnul. Přece jenom o téhle události mi tehdy říkala Lilac a na tu jsem do teď neměl štěstí jí potkat poprvé. Když mi vyprávěla, co se jí stalo hleděl jsem na ni jako na blázna. Jenomže teď jsem to viděl zcela jinak. Čekal jsem, že Parsifal takhle na mě bude koukat, jako já tehdy na Lilac. Ale nestalo se tak. Jeho tvář byla zcela kamenná a neprojevoval prakticky žádné emoce. Přesto jsem se dozvěděl, že je to opravdu možné. I když to nadhodil spíše teoreticky. "Zvláštní," prohodil jsem. Rád jsem žil a dýchal, o předešlou zimu jsem byl tímto ochuzen. Pochopil jsem však, že bych tohle téma neměl dál rozvíjet a tak jsem to odklonil na úplně jinou kolej. "Jste místní? I kdyby ne, určitě jste navštívil už mnoho míst, nemáte tip na nějaký fajn jarní výlet?" Zeptal jsem se, rád jsem zkoumal nová území. Gallireu jsem prošel už z velké části, ale vždy mě někde něco nového překvapí. A mile rád se nechám poučit něčem novém. Třeba bych si to mohl dát na seznam. "Jestli teda na nějaké výlety máte samozřejmě čas, věřím že ve smečce vlk jako vy musí být opravdu potřebný. Smečka musí být nadšená, že Vás má." Usmál jsem se na něj. I když jsem Parsifala dlouho neznal, vlastně jenom chvíli, dokázal jsem ho ocenit.

Z jámy vylezl mladík, který nesl jméno Vento, jak ho sama zavolala Maple. Musel být vážně odvážný, pokud byl všeho svědkem a přidal tlapu k dílu. V jednom okamžiku mi to bylo líto, něco takového by se nemělo stávat před zraky takových mladých. Byla na něm vidět patřičná únava, přesto ochotně přijal úkol, co mu Maple zadala. Ihned mě překvapilo, jak mladý vlk byl příjemný, ihned se Kiany ujal a já věděl, že bude v těch nejlepších tlapách. Podíval jsem se i na Kianu, snad se jí mladý vlček zalíbí a nebude dělat žádnou neplechu. "Udělám, co budu moct," pronesl jsem, sám sem si ale nebyl jist, jak moc nápomocný mohu být. Roland na tom musel být ze všech nejhůř, znal jsem ho, o to víc to pro mne bylo osobnější.
Ti dva odešli a teď přede mnou byl velký úkol. Smůla, která se mi lepila na paty mi ovšem házela klacky pod nohy. Zároveň jsem chtěl udělat všechno proto, abych ostatním pomohl a zároveň aby Maple byla zase šťastná. Na jejím štěstí mi záleželo a nepotřeboval jsem k tomu ani Amorkovo pošťouchnutí.
Kráčel jsem dolů, Maple mě upozorňovala, že cesta je strmá. Počítal jsem s tím, přesto jsem byl dole dřív, než bych řekl švec. Přední nohy mi sjely a já se zastavil až dole, v ležerním podání. Oklepal jsem se, když jsem se rozkoukal, mlha byla pryč. V jámě se ukrývalo neuvěřitelné množství bolesti. "Rolande, Wolfi," hlesl jsem potichu. Hádal jsem, že to je ta Wolfi, o které mi říkala Maple, když na mě chrlila informace. Nikdo další tady už nebyl, i tak mi bylo jasné, že v tomhle rozpoložení se s nimi nikam nedostaneme. Maple začala oteplovat vzduch, byla tu zima, vlci se tiskli k sobě.
Stačí zopakovat to, co jsem udělal s Maple. Projelo mi hlavou, přistoupil jsem blíže. Viděl jsem, že tu seděla i Callisto, která dohlížela na svého přítele. "Mohu?" Dovolil jsem se o svolení se vůbec přiblížit. Tuhla mi krev v žilách, vidět takovou tragédii přímo před očima, kdo by nebyl rozhozený? Maple jen sledovala a já doufal, že budu moct aspoň trochu pomoci. Přišel jsem k Rolandovi a chvíli zkoušel, jestli bude magie fungovat očním kontaktem. Ovšem nic se nedělo. Zvedl jsem proto tlapu a podíval se na ni. Buď tohle, nebo nic. Zoufale jsem se modlil, ať to klapne. Přiložil jsem tlapu na Rolandovu tvář, v ten moment se rozsvítila. Během chvíle jsem cítil pronikavou bolest na své tlapě. Nejdříve na té jedné, pak se bolest začala projevovat i u ostatních. Bylo to hluboké zranění, ale dokázal jsem to vydržet. Bolest jsem se snažil nevnímat. Rolandova krev se začala vracet zpátky do prázdného oka. Ještě kousek. Vytrácela se jeho bolest, ale ta moje narůstala. Zhluboka jsem dýchal, moje tlapy začaly krvácet. Za chvíli jsem ucítil neskutečnou bolest ve svém oku, ze kterého mi samotnému začala valit krev. Kolem oka mi mírně popraskala kůže. Viděl jsem mžitky před okem, jako bych vracel to jeho a to své ztrácel. V ten okamžik ale magie přestala fungovat. Tlapa zhasla. Zavrávoral jsem. "Ještě ne," hlesl jsem. Roland možná už necítil bolest, přesto prázdné místo v oku mu zůstávalo. Zavrávoral jsem a zkusil jsem to znova, zdá se že smůla se mě bude držet i v tomhle ohledu. Kdybych byl zcela fit, udělal bych všechno proto, abych mu oko zachránil. Takhle to ale nešlo. "Moc mě to mrzí Rolande," povzdychl jsem si a sám před ním stál, bylo to pro mě hluboké zklamání. Těžce se mi stálo, cítil jsem, jak se mi tvoří puchýře na polštářcích. "S magií se ještě učím, víc bohužel nesvedu," povzdychl jsem.
Ovšem Roland tu nebyl sám a když jsem v tom byl, pohlédl jsem na vlčici vedle něj. I ta se klepala bolestí, její zranění musela být také rozsáhlá. Sám bych se za ostatní obětoval, i když jsem je pořádně neznal. Nemohl jsem se však dívat, jak někdo jiný trpí. Funguj, prosím. Natáhl jsem tlapu k vlčici a hledal ono nejhorší místo. Tlapa se rozzářila nad žebry. Tam jsem jí nechal. V té chvíli se ozvalo křupnutí, Wolfganii se žebra zacelila. Ovšem ten praskot byl z mých žeber, vstřebal jsem to zranění do sebe. Na tlapách mi popraskaly puchýře a hrnula se tentokrát krev ze mě. Zaúpěl jsem bolestí, ale dva vlci snad budou aspoň trochu schopni fungovat. Vzpomínky jsem mazat nemohl, ale od bolesti jsem jim snad pomohl. Svalil jsem se sám na zem, nemohl jsem přes tu bolest chodit. Zadýchaně jsem se podíval na všechny, zda-li začnou přicházet k sobě. Měl jsem co dělat s dechem. "Víc... asi nedokážu, mrzí mě to," Maple ke mě přišla s prosbou o pomoc, rvalo mi srdce, že jsem nesvedl víc. Fyzicky už jsem ale nedokázal víc vstřebat, nemohl jsem se ani pohnout. Po chvíli se ozvala ještě hluboká rána od medvěda, i ta začala zase krvácet.

Kukal som pred seba a dával pozor. Stál som pred Sarumenom a predstavoval si, ako to tady muselo vyzerať drieve. Aké šťastí bych naozaj mal, keby som sa narodil prave tady. Nemusel som ujisť tak daleku cestu za svobodou. Možná by som sa nenechal ani zlakať mládím a svojmi pudy. Mohol som žiť zde, pokojne. Podle všeho tu naozaj žili vlci, ktorí netužili po násilí, iba jen žiť po svojom. V harmónii a kludu. Povzdychl som si, premyšlal nad tým, ako mohli vyzerať tehdejšie alfy. Ako sa správali, ako voňali a aký vlastně vo skutečnosti boli. Pokud tady ta svorka fungovala vo stojnom duchu, niečo vo vlciach predsa len museli zanechať. Niečo v srdci, čo ostatným chýbalo a mali to len vyvolení zde.
Stál som tam a premýšlal, zda-li tohle osuď po mňa chcel. Abych bol tu, možno konečne šťastný. Dlúhé roky o samote už som mal dosť. Tristana som po svojom boku také nemal. Čo bych mohol spraviť tým ostať tu. Predsa to po mňa chcel i Živoť, začlenit sa... a začít žiť. Mal som na to už aj roky. Lenže mňa len zaujimalo, aké to bolo kedysi. Nemohol som sa tej myšlienky strepať. A zda-li su tu i iné svorky, které majú takú minulosť. Dlouhou, peknou. Mal som priebehy naozaj rád. Rád som počůval a rád som sa pytal. A tým, že som možno urobil tento krok vpred som sa také nejako zapsal do tejto histórie. Možno i o mňa sa niekdo niekdy zminie, že tu žil vlk menom Tonres. Nebudu mít naozaj velku rolu, ale i zmínka o mojej existencii bude znamenať vela. S tím som si hrdo povzdychol a vykročil vpred.

// Houbový ráj, přes Tanebrae

Nějak se mi nedařilo. Proč zrovna dneska? Jako by mě nohy správně neposlouchaly, možná i proto jsem měl pár zaškobrnutí i během cesty. Každopádně když jsme se přibližovali k Sarumenu, snažil jsem se soustředit jen na to jedno. A to pomoci ostatním členům smečky, v těchto těžkých časech. Kiana se držela zuby nehty, i když to nebylo ideální cestování, neprotestovala a za to jsem byl rád. Když jsme se přibližovali, Maple nás upozornila. Přikývl jsem, ale snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. "Bude to fajn," šeptl jsem směrem ke Kianě. Snad mi na krku nechá nějaké chlupy. Držela se tak opravdu silně, až jsem to kolikrát cítil, ale nehnul jsem ani brvou.
S příchodem do Sarumenu nás obklopila absolutně mléčná mlha. Tušil jsem, proč jí Maple kolem nás povolala, ale já se tímto stal zcela slepým. Proto jsem se držel co nejblíže Maple, abych se neztratil. Prošel jsem solidní pavučinou, která se mi nalepila snad všude. Pokračoval jsem dál až do chvíle, než se Maple zastavila. Tlapa mi zůstala povlávat nad obrovskou dírou, zavrávoral jsem. Byla tu cítit krev. Tak jo, jsme tady. Podíval jsem se na Maple, která zavolala jednoho svého člena na odvedení Kiany. Pomohl jsem jí na zem. "Tak jo, podívej tohle je Vento, na chvíli se o tebe postará a zavede tě za ostatními. Za chvíli za tebou přijdu, ano?" Vysvětlil jsem Kianě. Prosím, jen ne další scény. A že sem si jich s ní zažil. Mrkl jsem na ni a usmál se, jako by se nic nestalo. Ale ono se stalo, cítil jsem tu tíhu teď i na svých bedrech.
Maple mě seznámila se situací, že zranění členové jsou ve dvoumetrové díře. Sakra, to muselo být peklo. Rozhlížel jsem se po okolí, mlha mi zabraňovala skoro všechno vidět. Cítil jsem ale pachuť krve, která tady bude všude kolem. Teď ale nebyl čas se tu úplně rozhlížet, musel jsem jednat. Proto jsem se vydal dolů.

Pokračoval jsem plynule dál, pomalým tempem. Musel jsem si užít ještě poslední doušky zimy, než mi na nějakou dobu zase zmizí z dohledu. Už jsem se ale těšil na jaro, vždy jsem to považoval za příjemnou změnu. Určitě už jsem si střádal plány, co všechno chci udělat a zažít. Tentokrát jsem chtěl vystoupit pravou tlapou kupředu. Už jsem se nechtěl ohlížet za svým osamělým životem, chtěl jsem jít vstříc novým dobrodružstvím.
Moje tlapy mě dovedly až ven z lesa, kde jsem se bedlivě rozhlédl kolem. Mohl jsem vidět ještě poslední zbytky sněhu, krom toho ale i spoustu stop. Pohlédl jsem do stran, jestli neuvidím onu zvěř, která tady ty stopy po sobě zanechala. Ale nikde nic, nejspíš se ještě zvěř ukrývala hluboko v lesích a vyhýbaly se nám. Musel jsem ale uznat, že bych si dal něco většího k snědku. Už se mi dokonce začal ozývat žaludek a to nebývá zvykem.
Měl jsem namysli, že bych měl dojít někde ke svišťům, ale zdálo se, že i oni se před zimou zcela vytratili. Instinktivně jsem ještě zůstával stát a studovat stopy, většina z nich byla už starší, tudíž tu nebyl ani jeden. Nerušeně jsem pokračoval dál, zdálo se, že tady na mě nic nečeká a je třeba se přesunout. Tak jsem louku, či hřiště přešel svým typicky elegantním a pomalým krokem. Mohutné tlapy zanechávaly ve sněhu mé stopy, kdyby je náhodou chtěl někdo stopovat. Tahle varianta by pro mě byla možná i potěšující, nikdy jsem neohrnul nos nad společností a tu jsem po zimě vítal s úsměvem. Musel jsem ale proto něco udělat, tudíž jsem se vydal hledat společnost někam jinam. Možná budu mít tentokrát víc štěstí, i s těmi svišti bych si popovídal víc.

// Oblázky prosím. :3

6/10 Parsifal

Parsifal mé důvody chápal, čímž si získal další moje sympatie. Byl to mladý vlk, ale v hlavě to měl perfektně srovnané. Musel jsem uznat, že jsem tady ještě tak inteligentního mladého vlka neviděl. Danie byla už dlouho pryč, ale ani zdaleka nebyla tak klidná jako tady přítomný Parsifal. "Přece jenom vybírám svůj potencionální domov. Přijde mi správné se nejdříve seznámit jak s členy, tak i záměrem smečky." Dodal jsem. Proč bych se měl přidávat do první smečky, na kterou narazím, když o ni samotné nic nevím? Co kdyby měli nějaké zásady, jako to bývalo v mé rodné smečce? S těmi jsem už dlouho nesouhlasil a chtěl žít poklidně.
Kdyby se na severu něco dělo, určitě bych něco zaslechl, nebo viděl. Přece jenom to byl magický svět, věci se tak mohli zdát mnohem hlasitější, či viditelnější. Parsifal už se těšil, až zima skončí. "Taky mi tahle zima dává docela zabrat," přiznal jsem se, čímž jsem si na něco vzpomněl. Už jsem tohle téma delší dobu nevytáhl, nebo když ano, jen málokdo se s něčím podobným setkal. "Drahý Parsifale, přijdete mi jako vlk, který je v tomhle světě už hodně znalý," začal jsem trochu okrajově. "Minulou zimu jsem strávil ve zcela jiném rozpoložení, vlastně když jsem se na to někoho zeptal, nikdo nebyl schopný mi k tomu více říct. Umřel jsem, tím jsem si jist a po strávení nějakého času v podivném světě? Nebo jak to nazvat, jsem zase byl žil." Zeptal jsem se ho, jestli by mi s tím třeba nemohl pomoci. Tušil jsem, že v tom může mít prsty někdo jménem Mrtvolka, se kterou jsem se těsně před tím setkal na podzim. Jenomže proč? Jaký byl důvod mě vracet zpátky do světa živých?

Také jsem byl rozhozený z toho, co se tady dělo. Proto jsem se ani nemohl divit, že Kiana z toho měla hlavu v oblacích. Každopádně jsem teď cítil nejvyšší nutnost pomoci Maple a její smečce. Kiana to snad zvládne a jednou tohle všechno pochopí. Maple mu to chtěla vypálit ohněm, dokázal bych si to představit, jakou bolest by to mohlo způsobit. A rány, které by se už nikdy nezahojili. Netušil jsem, jak mu já sám můžu pomoci, ale o něco jsem se pokusit musel. A tady nikomu nepomůžu. "Chápu, bude to dobré uvidíš," snažil jsem se trochu Maple uklidnit. Jenomže její srdce, které jí bilo v hrudi bylo slyšet na míle daleko.
Musel jsem vzít Kianu sebou, když jsem jí vzal ihned se začala cukat. Kdyby šla po svých, pravděpodobně by to trvalo příliš dlouho. A nehledě na to, jak těžce nás sníh brzdil. Maple nadhodila, že si může hrát s vlčaty během toho, co budeme zachraňovat situaci. Kývl jsem a ještě jednou jí na zem položil. "Bude to fajn, najdeš si nové kamarády, svezu tě tedy na zádech, budeš se držet, ano?" Zdá se, že chytnout jí za kůži nebylo to nejlepší řešení. Vzal jsem jí proto znova a přehodil jedním hodem na záda. Doufal jsem, že se bude držet. Pak jsem se podíval na Maple a byl připraven pokračovat. Přidal jsem do kroku a zamířil do Sarumenu.
U řeky jsem se musel na chvíli zastavit. Chtěl jsem to přebrodit jako vždy, za pomocí magie. Jenomže všechno bylo tak rychlé, že jsem musel najít místo ke skoku. Bylo tu jedno místo, které bylo úzké a tak jsem pokynul Kianě ať se drží a skočil jsem. Skok mi už od začátku nevyšel. Zachytil jsem se předníma tlapama o druhý břeh, ale zadní část těla mi spadlo do ledové vody. Pomohl jsem Kianě dostat se na druhou stranu suchou. Já jsem se musel škrábat po břehu nahoru. Oklepal jsem se, byla to fest zima. Ale teď nebylo čas na jakékoliv zdržení. Popohnal jsem Kianu a pokračoval dál, Sarumen byl už za rohem.

// Sarumen, přes Tanebrae

Kianě se svezení líbilo, snad poprvé jsem ji viděl na tváři trochu radosti. Pak jsem se rozhodl jí začít připravovat na návštěvu Sarumenu. Měli jsme v plánu se tam brzy vydat a musel sem na ni přece jenom citlivě. Tudíž mi přišlo fér ji seznámit se situaci a na koho se má připravit. Poslouchala a docela to vypadalo, že dává pozor. Pak jsem jí nabídl další svezení, když v tom přišlo zavytí. Zvědavě jsem zvedl hlavu, ten hlas jsem poznával. Kiana se ihned zděsila, naklonil jsem hlavu směrem k ní. "To bude v pořádku, neboj se," mrkl jsem na ni. Také jsem zavyl, abych dal vědět kde jsme. V lese se ale ztratit nedalo, tudíž tu během chvíle byla.
Narovnal jsem se a díval se, až se Maple úkaže. Ihned jsem se usmál, sice jsem jí při poslední návštěvě pozval, ale opravdu jsem nečekal, že by se zastavila. "Zdravím Maple, rád tě zase-" Nedokončil jsem to, neboť nebylo všechno vůbec v pořádku. Kiana začala ochranářsky vracet a schovávat se za mnou. "To nic," řekl jsem v rychlosti směrem k malé. To už jsem ale přiskočil k Maple, která že sebe chrlila jedno slovo za druhým. Popadla dech a celkově byla celá bez sebe. Sarumen byl napaden? Jak je to možné? Je vidět, že jsem nemohl vědět o všem. A i tak mírumilovná smečka mohla mít problémy. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se v tom všem zorientovat. Roland na tom byl nejhůř, ale ani ostatní na tom nebudou zrovna nejlépe. Ucítil jsem určitý strach a zároveň bezmoc. Maple se vetřelce sama postarala, ale zanechalo to spoušť velkou jak kráter. Položil jsem tlapu na Maple, jako přátelské gesto, ovšem polštářky na tlapkách se rozzářili a zranění, co měla jsem vsákl do sebe. Aniž bych to tušil jsem si to ani neuvědomil. "Maple, všechno bude v pořádku. Rolanda zachráníme a ostatním pomůžeme. Hrozba už je pryč, zvládla jsi to," sám jsem moc nevěděl, co vlastně říct. Byla celá rozklepaná a běžela pro pomoc za mnou. Tlapu jsem dal zase na zem. "Už to bude v pořádku, moc mě to mrzí. Určitě nějak pomůžu, když budu moct, veď nás," vybídl jsem ji. Srst měla celou pocakanou krvi, kterou jsem hlavně cítil. "Kiano, půjdem na výlet, prohlédneš si třeba les." Bylo mi jasné že bude protestovat. "Musím někomu pomoci, počkáš tam na mě, tady tě nechat nemůžu." Neměl jsem na výběr. Chtěl jsem Kianu za kůži za krkem. Nebyl teď úplně čas cokoliv vysvětlovat vic. Kývl jsem na Maple, že můžeme vyrazit. Ovšem dobrý pocit jsem z toho vůbec neměl. Vykročil jsem kupředu, přední noha mi hned sklouzla po ledovce, tak tak sem to vybral a doufal, že krize je zažehnána, to byl ale teprve začátek. Srdce mi bílo jako o život, chtěl jsem Maple co nejrychleji pomocí. Trhalo mi to srdce ji tak vidět.

Zdá se, že jsem Kianu zaujmul kůrou, neboť hned potom přestala hrabat ve sněhu. Zvědavě jsem na ni mrknul a nechal jí, ať si kůru očichá. Tuhle část jsem měl vždy moc rád, když se někdo učil něco nového. Aneb takový styl pokus a omyl. Kiana to vzala po svém, neboť se do kůry zakousla. "P-počkej," vyhrkl jsem a začal se smát, když začala vykašlávat kůru. "Tohle je kůra, je na stromech, ta se opravdu nejí." Vysvětlil jsem, neboť tím jsem měl očividně začít. "Sklouznout, sedej," nabídl jsem jí odvoz. Jakmile svůj nesmělý zadek usadila na kůru, zezadu jsem jí začal tlačit. Nejdříve jen aby si zvykla na pohyb na rovině. Pak jsem zamířil k malinké vyvýšenině. Moc vysokých míst tady v lese nebylo. Ale na malý sešup to bude dobré. Nachystal jsem jí čistý sjezd, který bude přes tvrdou ledovku stejně moc dobře nepojede. Ale alespoň nikde nespadne, či nezahučí do stromu, nebo křoví. "Připravena?" Zeptal jsem se a pak jsem jí kousek popostrčil a její provizorní boby se rozjeli. Zavrtěl jsem ocasem a sledoval, jak se svezla.
Pak jsem k ní přiskočil a posadil se. Rozhodl jsem se tam hodit další moudro, dokud malá Kiana poslouchá. "Smečka, o které jsem ti vyprávěl, co sídlí vedle se jmenuje Sarumenská. Vede ji báječná vlčice jménem Maple, je moc hodná, určitě se ti bude líbit. Dokonce mi vyprávěla, jak kdysi taky narazila na malé opuštěné vlče, ke kterému také osud nebyl příliš vlídný. Vyrostl v Sarumenské smečce a stal se z něj dobrý vlk. A teď? Cestuje po světě a poznává," začal sem s příběhem, který by se jí mohl chytnout. "A takových příběhů s dobrým koncem mají určitě spousty," zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu a mrknul na ni. "Tak co? Dáme ještě jízdu?" Mrkl jsem na ni a byl připraven jí provizorní boby zase vynést na malý kopeček.

Usmál jsem se na malou Kianu, zdá se že jsem si na první pohled získal její důvěru. Nebo aspoň část oné důvěry. "Smečka musí mít více členů, aby se mohla lovit větší zvěř a byla spousta jídla. Já ti můžu lovit sám jen menší zvířata a věř mi, že ty větší jsou mnohem lepší, výživnější. Smečka ti nabídne střechu a mnohem lepší ochranu." Snažil jsem se jí aspoň trochu navnadit. Kdybych byl menší, určitě by se mi představa většího kolektivu líbila. A hlavně možnost se zlepšovat a učit se. I když jsem si věřil a Kianě bych dal všechno, co jsem mohl, tenhle svět byl zkrátka jiný.
Kiana se pak ovšem zase vrátila myšlenkami do minulosti. Chtěla se pomstít těm vlkům, co jí ublížili. Povzdychl jsem si a díval se, jak zase zuřivě hrabě do sněhu. "Minulost už nezměníme, co ale můžeme změnit je budoucnost. Udělat všechno proto, aby ses měla dobře a kdo ví, třeba v budoucnu budeš moct chránit a pomáhat podobným vlčatům, jako já teď tobě." Mrkl jsem na ni. Právě tohle by v ní mohlo způsobit trochu pochopení, nebo cit pro zodpovědnost. Bude se pořád točit v minulosti? Nebo zabere, aby měla lepší budoucnost? Líbila se mi.
Na téma lovu jsem byl lehce překvapený. Rodiče odcházeli na dlouhý lov, ale pak je krmili mlékem? Co je to v dnešní době za rodiče? Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. "Naučíš se taky lovit, je to zábava." Usmál jsem se na ni. Nechtěl jsem se pořád vracet k tématu maminka a tatínek. Zdá se že že skoro všechny cesty vedou k události, která ji během mžiku dokáže ovládnout. Šel jsem dal, až jsem narazil na kupu sněhu. "Sklouznem se?" Zeptal jsem se jí s úsměvem, pod tlapou jsem měl větší kůru, na kterou se jeden malej zadek pohodlně vejde. Chytl jsem kůru do zubů a zatřepal, abych se zbavil přebytečného sněhu. Pak jsem čekal, jestli to Kianu bude vůbec zajímat.

Zdálo se, že Kiana už má lepší náladu a líbilo se mi na ni, že se ptá. Bylo to úctyhodné se po tom všem postavit na ty slabé nožky. Oproti mě byla tak drobná, až to bylo roztomilé. Nad její další otázkou jsem se musel usmát. "Určitě by to bylo skvělé dobrodružství, ale bohužel tě budu muset zklamat. Až vyrosteš a stane se z tebe velká, krásná a moudrá vlčice, jak odhaduji, můžeš třeba takovou smečku založit." Usmál jsem se na ni. "Teď bude dobré získat zkušenosti a vidět, jak to chodí." Mrkl jsem na ni. Neměla prakticky žádné zkušenosti, jak by se taková smečka vedla. A popravdě byla opravdu ještě hodně malinká. Myšlenky na vlastní smečku jsem měl možná v mládí, teď? Teď už sem od toho tak nějak upustil a žil si po svém. Bylo to jednodušší, Tristan byl již dospělý a já si mohl dělat, co se mi jen zlíbilo. I když to znamenalo život v osamění a to jsem Kianě rozhodně nepřál.
Zmínila opět maminku. "Určitě to byla také moudrá vlčice, má pravdu. Učení je důležité, aby ses dokázala sama o sebe postarat. A později třeba i o druhé. Naučit se správnou techniku lovu, to je jedna z nejpodstatnějších věcí pro nás," upozornil jsem mladou dámu a zahnul kolem hranic. Rychle to utíkalo, ono Houbový ráj nebyla zrovna velká oblast. Ale taková procházka nám určitě na chvíli postačí. "Zkrátka a dobře naučit se vše, co je potřebné pro vlčí život, aby jsi zase neskončila zahrabaná pod vrstvou sněhu, příště bych už třeba kolem nešel," přátelsky jsem jí strčil čumákem do boku, tak aby samozřejmě nespadla. Mile rád bych jí naučil všechno, co vím, ale pokud se s ní budu muset rozloučit, měl bych to nechat na učitelích dané smečky. Nikdo nemá rád, když mu někdo fušuje do řemesla, kór u tak malých vlčat.

// Houbový bunkr

Představil jsem v krátkosti naši zemi, když jsem pomalu vycházel ven. Tušil jsem, že toho bude na malou vlčici hodně, takže jsem to dávkoval tak, jak jsem uznal za vhodné. Čerstvý vzduch se mi zařezával do plic, zdá se že zima tu mezi námi ještě chvíli bude. Vlče ještě zcela neovládalo výslovnosti, ale měl jsem tu výhodu, že jsem se uměl orientovat velmi rychle a snadno. Zdá se, že měla otázky, musel sem se nad tím usmát. Udělalo mi radost, že se zajímá. "Ve smečce se určitě žije lépe, najdeš tam spoustu nových kamarádů a naučí tě hromadu nových věcí. A až vyrosteš, můžeš být třeba i významnou členkou, mít postavení. To je v dnešní době hodně," mrkl jsem na Kianu. Tady se to tak hold bralo, ale ona to všechno měla před sebou a já jí nechtěl dávat na bedra spíše povinnosti. Je ve věku, kdy by si měla užívat. "Kdysi, ještě v zemi kde jsem se narodil, jsem žil ve smečce. Ale momentálně ne, žiju na volné noze, ale o smečce silně uvažuji, život tuláka... není moc o co stát, drahá Kiano." Mrkl jsem na ni. "A shodou náhod o té smečce, co jsem říkal, znám. Znám tam odsud spoustu členů a nedávno jsem se tam byl sám podívat, je to tam opravdu kouzelné, myslím že by se ti tam i líbilo," ale samozřejmě jsem na ni nechtěl tlačit, takže jsem to tak nějak nechal. Promluvila, že žila jenom s rodiči a sestřičkou. Povzdychl jsem si. "Chápu, mrzí mě že to nedopadlo, ale teď už bude lépe," mrkl jsem na ni. Tuláci s vlčaty nikdy nevěstí nic dobrého. Tady se to nestávalo, že by se vlčí pár v tuláctví rozhodli založit rodinu. Nedá se to zvládnout, nedivil jsem se, že ani tam venku to nefunguje. Vždyť já byl taky otec na volné noze a nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou.
Pomalu jsem se rozešel uličkou ve sněhu, kterou jsem v zimě sám vyšlapal. Kiana se tak může aspoň podívat, jak tenhle les vypadá a že tu za rohem nečíhá žádné nebezpečí. Tady ani v létě moc zvěře nebylo, byl to takový ten klídek, který jsem uvítal.

Zdálo se, že slova zabrala a já Kianu ujistil, že se jí nic nestane. Přesto se stále ostražitě ptala, s čímž jsem si s naprostým klidem mile poradil. "Jen ti ukážu les, ve kterém teď jsme. Aby jsi věděla, kde je můj úkryt, kde budeš vždy vítaná." Usmál jsem se na ni. "Houbový les je malý, za chvíli ho máme projitý," ujistil jsem ji, pokud se necítila na nějaké delší túry. Pro začátek to určitě bude stačit. Nechyběl ani hřejivý úsměv, kterým jsem tmavé vlče ujistil.
Už se pomalu chystala ven, takže jsem se také pomalu postavil. Každopádně jí zaujala smečka, ale ne úplně s čistým úmyslem. Očividně i když s maminkou moc chvil nestrávila, dokázala ji pro život dost drsně připravit. Povzdychl jsem si. Proč ty vlčata rodiče tak děsí? Ale i s tímhle se budu muset poprat. "Dovol, abych tě oficiálně přivítal v zemi jménem Gallirea," začal jsem po chvíli. "Smečky tady jsou mírumilovné, alespoň většina. Každý se o své členy stará, jak nejlépe může. Mezi sebou si vlci pomáhají a nenechají tě jen tak ve štychu. Pokud tvá maminka narazila na zlou smečku, moc mě to mrzí, ale nemůžeme přece všechny smečky házet do jednoho pytle. Není na škodu dát někdy něčemu šanci," mrkl jsem na Kianu s úsměvem. "Třeba jako možná teď dáváš šanci mě," zavrtěl jsem ocasem a už se při tom vkrádal ven. Tam mě přivítal chladný vzduch a ostré světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to světlo zvykl, přece jenom jsem byl v úkrytu v přítmí opravdu hodně dlouho. Snažil jsem se dát Kianě aspoň malou naději, že svět ve skutečnosti není tak zlý, jak se na první pohled zdá. Zastavil jsem se na křupavém sněhu a rozhlédl se.

// Houbový ráj

Únor 4/10 - Parsifal

Parsi se nenechal rozhodit, případně odehnat, ba naopak společnost uvítal. Byl jsem za to opravdu hodně rád, už dlouho jsem si pořádně s nikým nepopovídal. Parsi se zajímal o to, kde žiji, neměl jsem problém s tím mu všechno říct. Byl jsem sdílný, někdy až moc. "Spíše na východ, les se nachází kousek od srázu, kde je moře." Pokud jsem to odhadoval správně, ale bylo vidět, že jsem se u toho celkem zadrhl. "Omlouvám se, od určité zdejší události mám trochu zmatek, co se orientace týče. Je to les, který mě uchvátil na první pohled a tak nějak jsem tam zabřednul. Ale rád bych se přidal do Sarumenské smečky, už jsem se s pár zdejšími vlky seznámil, ovšem má hrdost mi nedovoluje přidat se přes zimu. Proto čekám, až skončí, pokud se nestane na mé cestě něco výjimečného," řekl jsem neutrálně. Vlastně jsem vůbec netušil, co mi osud přinese pod tlapy. Nedávno to byla ta malá vlčí dáma, se kterou to možná bude mít v budoucnosti ještě pokračování. Měl jsem jí rád a jak už sem to měl trochu v krvi, chtěl jsem jí učit novým věcem, jak se u vlků patří. Bavila mě práce s vlčaty, ač jsem na to vůbec nevypadal. Ale tohle jsem si prozatím nechal pro sebe.
Parsifal mi sdělil další užitečné informace. Kromě jeho smečky tu byly ještě další dvě. "Mockrát Vám děkuji, možná je půjdu také navštívit. V období nejkrutější letošní zimy jsem po severu procházel, zdá se že smečky to zvládali, nikdo nevypadal, že by vyloženě potřeboval pomoc. Vlastně tam byl vážně klid," zamyslel jsem se a pohodil při tom ocasem. Tehdy jsem šel na sever kvůli tomu, abych zjistil, jestli se něco neděje. Přece jenom zima může být krutá jak pro tuláky, tak i vlky ze smečky. Ale nezaslechl jsem žádné volání.