Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

Maple byla v tomhle naprosto úchvatná, jak dokázala přijmout kohokoliv, i po dlouhé cestě. Byl jsem opravdu rád, i vůči Danii, jakmile se vrátí, pořád bude moct Sarumenu říkat domov. Těžké uvěřit, že jsou na světě i tak vlídné alfy, jako byla Maple. Za život jsem poznal jenom diktaturu, bude to tak a ne jinak. Žádné výjimky, tohle bylo úplně něco jiného a já to přijal s otevřenou náručí. "Bývala taková smečka i před tím? S předchozími alfami? Těžké uvěřit, že by to mohlo být totiž jinak," usmál jsem se nad tím. Sarumen mi přišlo jako místo s otevřeným srdcem pro každého, kdo bloudil životem a hledal vlastní cestu. A kdykoliv, i když zaškobrtne se může s úsměvem vrátit do starých kolejí.
Zajímal jsem se o Maple, neboť i když je vlk jednou alfou, je třeba se radovat i s maličkostí. Maple však žádné velké plány na přicházející jaro neměla. "Tak se zdá, že to budeme muset napravit, čas od času udělat nějakou bláznivou věc. Odreagovat se, to bude nejspíš můj úkol na jaro, vymyslet při chvílích nějaký program," nabídl jsem se s úsměvem. Od hledání zajímavých kamínků ve vodě, přes jeho dovádění. Nebo jen se válení se při západu slunce v měkké trávě. Pro někoho možná obyčejné věci, ale já tyhle vzpomínky miloval. A byl jsem si jistý, že Maple vedle svých povinností najde pár minut i na mě mé tyhle naprosto nudné věci. A samozřejmě můžeme do party přibrat i kolemjdoucího, který by se cítil opuštěně a potřeboval by se dostat zase do své kůže.
Krom toho jsem zmínil i jaké bylo vůbec nejlepší jaro, které zažila. Bylo to právě spojené s jejím synem, s chutí jsem tu historku poslouchal a sám si jí představoval. "To muselo být kouzelné," usmál jsem se. "Mám asi podobnou," prohodil jsem vesele. To už jsme pomalu přicházeli právě k pískovému vrchu. "Taky to mohlo být první jaro s mým synem. Usadil jsem se s ním v noře kousek od velké bobří hráze. Ti bobři byli vážně úplně všude a nikdy bych neřekl, jak drzí dokážou být." Zasmál jsem se nad tím. "Zrovna jsme šli k nim, když si Tristan všiml takového malého klacíku. Tehdy ani nevím proč se mu prostě líbil, nebyla na něm kůra a zdálo se, že je prostě světlejší, než všechny ostatní. Vzal si ho, když v tom si toho všiml jeden z těch bobrů a začali se o něj přetahovat. Seděl jsem tam a smál se, v té době to byl můj první opravdový smích od srdce za hodně dlouhou dobu. Mohli se přetahovat i několik minut, ten bobr vypadal vážně hodně naštvaně, ale Tristan se nedal. Bojoval do poslední chvíle, než klacík získal a pak s ním zdrhal domů." Dokončil jsem tuhle historku a celý děj se mi objevil přímo před očima, jako by to bylo včera. "Vlčata dělají život barevnější," řekl jsem a pak se vlastně začal smát, protože zrovna tohle přirovnání na mě zrovna dvakrát nesedělo. Ale co se dá dělat.

"Mám v plánu pomoct tam, kde bude potřeba," ujistil jsem Maple i nadále. Zkrátka a dobře to řekla zcela trefně, možná se nějaká funkce objeví, možná nějakou zdědím, nebo úplně jiného rázu? Budu zkrátka jenom multifunkční, taková funkce snad ani není? Nebo jo? "Lov zní dobře, rád se přidám," usmál jsem se. I kdybych se měl držet například bokem, nebo se jenom dívat, lov vždy znamenal velkou událost pro celou smečku. I jako pozorovatel jsem se toho o určitých vlcích dokázal hodně naučit. Určité pudy tam ztrácejí jakoukoli sebekontrolu a zkrátka se jde tak, jak je nutné. Tuhle tradici jsem měl rád, dřív jsem to bral něco jako svátek, lov na vysokou. A když jsem nad tím tak přemýšlel, po těch letech to možná pro mě vážně bude svátkem. V rodné smečce to bylo zkrátka dané, byl lov a šlo se, ale když jsem žil sám... lov na vysokou zvěř už bylo znatelně jiné. A po dlouhých letech jsem dobré maso měl právě díky Maple, která mi dala ze zásob smečky při první návštěvě. Otec by se za mě nejspíš styděl. Projelo mi hlavou. Ale nevypadal jsem na to, že bych strádal. Stále jsem měl o několik kilo víc, než bych měl mít. Ale nijak mi to nevadilo, možná jsem lehce zlenivěl, ale o to víc jsem se cítil... sám sebou.
Na Danii jsem vzpomínal opravdu často a doufal jsem, že je v pořádku. Ona se ve světě neztratí a určitě se jednou vrátí. Opravdu chtěla být léčitelkou a dokonce dostala i právě onu funkci. Hned po ní však zmizela neznámo kam. "Doufejme," byl jsem z toho trochu na vážkách, měl jsem jí opravdu rád, jako takovou dceru, kterou jsem nikdy neměl. "Budeme doufat, že všichni co tu nejsou, tak se mají skvěle tam kde teď jsou, včetně tvého syna." Usmál jsem se. Ač bych na to neměl mít úplně kořeny, byl jsem rodině založen a když mi někdo utkvěl v srdci, zůstal tam už navždy. Proto jsem si takové témata bral možná až moc osobně. "Máš ještě nějaké plány na jaro? Jaké jaro pro tebe bylo vůbec nezajímavější? Máš nějakou historku?" Vyzvídal jsem s úsměvem a přátelským tónem. Zkrátka jsem se snažil naladit lepší atmosféru, aby ta cesta hezky plynula, ale ona bude i tak.

// Narrské vršky, přes Prstové hory

Nebyl jsem úplně zvyklí na to dostávat lichotky na svůj vlastní účet. Proto mě to dostalo lehce do rozpaků a zmohl jsem se jen na milé zasmání. Div se mi ale teď nekouřilo z tváří, neboť se mi líčka zapalovala jako divá. "To si ani nezasloužím," dodal jsem po chvilce trochu nesvůj. Ale naštěstí jsme to zamluvili a já doufal, že tohle mé selhání nebylo příliš znatelné. Maple prozradila, že má také moc ráda válení se čerstvé trávě. "Tohle už ale má milá Maple není možné," musel jsem se začít od srdce smát. Až se mi za uchem rozkymácel klobouk. Maple ovládala i velmi zajímavou a zcela speciální magii. Dokázala díky sluníčku získávat životní energii, což pro mě byla ještě Španělská vesnice. Ale nejspíš bude fungovat podobně, jako moje léčitelská schopnost. "To je velice zajímavá magie," uznal jsem s mrknutím. Sám jsem byl zvědavý, jak taková magie funguje a třeba mi ji i někdy ukáže. Nechtěl jsem ale naléhat teď, musí být po tom všem unavená a chystáme se na cestu k Životovi, ta bude sama o sobě náročná. Nemohl jsem po ní žádat další vyčerpávající kousek jen kvůli sobecké zvědavosti.
Pak jsem se zajímal o to, jak smečka funguje. Určitě to časem zjistím sám, ovšem chtěl jsem si udělat takový menší přehled. "To naprosto chápu, drahá Maple, jsem moc rád za to, že se tu můžu nejdříve rozkoukat. Je to jen abych se rozkoukal a případně si všímal nějakých detailů, abych tu nenatropil nějakou neplechu, nebo neudělal něco špatně." Zazubil jsem se a pohodil při tom dlouhým ocasem. Každopádně Maple se rozmluvila a za to jsem byl opravdu moc rád. Nejvíce bylo ochránců a lovců, tudíž nikdo další nejspíš potřeba není. S tím jsem trochu vnitřně počítal, Maple mi však sdělila i spoustu zajímavostí. Jako třeba že je tu mnohem více funkcí, které jsem sám ani neznal. Dokonce si je vlci vymýšlejí i sami, jako například špeh. "To je zajímavá funkce, bude to očividně i zajímavý vlk," usmál jsem se. "Ty prohnané toulavé tlapky, to je mi panečku vlastnost, ale dobří vlci se vždy vrací," musel jsem se nad tím pousmát. Maple byla opravdu skvělá vlčice, která měla srdce otevřené všem vlkům. I těm s těmi toulavými tlapky, co se zastaví jenom na skok. Přesto se však zeptala, jestli bych měl nějaký zájem do budoucna o funkci. Trochu zaskočeně jsem zapřemýšlel, i když jsem tu otázku mohl možná i čekat, když jsem tohle téma nakousnul. "Jedno vím, špeh se ke mě rozhodně nehodí, myslím že jsem toho nachodil po světě už opravdu dost, takže zůstat v okolí lesa pro mě bude ideálním řešením," zasmál jsem se nad tím. Nebyl jsem takový, že bych se mermomoci snažil do nějaké funkce dostat, zkrátka pokud je něco potřeba, mile rád se toho ujmu. "Léčitel zní fajn, i ten učitel, takže co v době kdy budu hoden funkce bude potřeba, rád se toho ujmu. To jsem si asi moc nepomohl, že?" Zazubil jsem se nad tím. "Když nad tím tak přemýšlím, Danie mi vždy říkala, že by se jednou chtěla stát velkou léčitelkou, znala snad každou bylinu na světě," napadlo mě. Když jsem s ní cestoval, vždy mi řekla kolem jaké byliny jdeme, přišlo mi to až nemožné, že znala skoro každou. A to se chtěla podívat i na houby v lese, ale k tomu už jsme se bohužel nedostali.

// Řeka Tanebrae

Moje milá společnice souhlasila s doprovodem, i když se nezúčastním až do úplného konce. To budu poslušně čekat pod kopcem, ovšem i tak mě potěšilo, že jsem jí mohl doprovodit. I já jsem nerad cestoval sám a snad za ty dva opuštěné roky zde jsem si tu smůlu už vybral. Proto jsem nepohrdnul, když budu moct být ve společnosti Maple ještě o něco déle. Byl jsem rád, že jsem měl takovou soukromou průvodkyni. Moc hezky se mi s ní mluvilo prakticky o všem a když se k tomu přidá i menší výlet, zase to bude o něco lepší. "Heh, klidně pod tím kopcem budu čekat i celý rok, když to bude nutné. Hlavně aby jsi splnila vše, po čem srdce touží," mrkl jsem vřele na Maple a usmál se při tom. Myslel jsem to vážně, nerad bych ji tam v rozhovoru se Životem vyrušil, ale kdybych měl podezření, možná bych tam šel hodit očkem. Ale pokud by se vše tvářilo jak má, možná bych tam i zestárnul jen při čekání, abych si byl jist, že je Maple v pořádku. Ale u Života jí snad nic šokujícího nepřekvapí, kdyby se jednalo o prohnanou Smrt, měl bych větší obavy.
Zamířili jsme k lesu, bylo to pro mě takové zvláštní. Vracet se na místo, které bych mohl už nazývat domovem. Stále jsem si zvykal na pachy, i když to šlo prakticky samo. Ta vůně byla prostě neodolatelná. "Už je to mnohem lepší, děkuji za starost." Usmál jsem se zastavil, jednu z předních tlap zvedl, abych se podíval. Nová kůže se opravdu objevila velmi rychle. Sice ještě byly místy popraskané, ale zacelovalo se to. Regenerace je celkem rychlá, takže se potvrdilo, co jsem si myslel. I když to není jako lusknutím prstů, i tak jsem za to byl vděčný. Trápil mě však stále Roland, kéž bych mu tehdy to oko vrátil. Maple zavyla a já jí prozatím s obdivem sledoval. I když jsem měl tendenci nutkání smečkového pudu se přidat, zatím jsem se na to úplně necítil. Spíše jsem jí jen s obdivem sledoval.
Pokračovali jsme kolem hranic, kde jsem dostal spousty informací. Hodně ze zmíněných míst jsem možná v rychlosti někdy prošel. Ale teď jsem se soustředil a dělal si obrázky. "Jarní vůni květin mám hrozně rád, nebo válení se v čerstvé trávě. Každý rok si to užívám, když zima skončí. Jelikož jsem se pocházím z dalekého severu, jara ani léta jsem si nikdy moc neužil. A tehdy na to ani nebyl popravdě čas. Až v posledních letech si cením takových, pro mnoha vlků pitomostí," usmál jsem se nad tím. Je fakt, že až když se narodil Tristan jsem konečně začal pořádně žít. Bavilo mě ho učit různé věci, vysvětlovat co, jak a proč to tak je. A teď když už tu nebyl jsem se musel radovat sám. Zdejší země byla velmi rozlehlá a nabízela tolik možností, že jsem určitě ještě ani polovinu z nich pořádně nezažil. "Zvláštní místo, to souhlasím. Byl jsem tam a nebylo to úplně příjemné," zachvěl jsem se. Nechtěl jsem na to myslet, protože se mi tím vracela spousta nepříjemných vzpomínek. Stejně jako předminulý podzim, kdy právě tahle ponurá nálada vládla snad v celé zemi. Ještě tu měli Mýtinu, kterou mi ukáže až později. "Chaos? Zdá se, že tady se pořád něco děje," usmál jsem se. "Snad se to tentokrát obejde bez zranění," trochu jsem si dělal starosti. A vůbec jestli se Kiana nějak zžila s ostatními. Když už jsme měli za sebou přednášku o tom, co všechno je v okolí a já si konečně udělal pořádek i v hlavě, cítil jsem se zase o něco lépe. "Jestli bych ještě směl, rád bych se zajímal jak je to s funkcemi a členy? Zda-li bych v budoucnu mohl nějakým způsobem i více pomoci. Máš opravdu velkou smečku, která určitě perfektně funguje a nepochybuji o tom, že vlci jsou zodpovědní a každý má své místo. Tak jen abych si udělal aspoň menší přehled." Usmál jsem se na Maple. Chtěl jsem vědět, jak to všechno funguje. Kdo ví, třeba to šlape tak skvěle, že bych neměl využití, ale to by mi přišlo líto a cítil bych se nepotřebný. Zatím jsem byl v zácviku, ale i ten přece jednou skončí. A mohl bych se na to aspoň připravit. "A samozřejmě moje schopnosti budou k dispozici komukoliv, kdo by se dostal do potíží," doplnil jsem s úsměvem.

Otázka ohledně magií byla pro mě stále obrovskou záhadou. Existovalo jich ve výsledku tolik, že by je nemohl znát snad nikdo úplně všechny. Krom samozřejmě božstva, které tyto magie ostatním smrtelným vlkům propůjčují. Maple prozradila, že jí pomohl hlavně trénink a rady od ostatních kolemjdoucích. Tedy přesně tak, jak jsem prozatím proplouval světem já. Sem tam nějaké slovo dalo slovo a věci začínali dávat pořádný smysl. "Dobře, dám tomu ještě čas," usmál jsem se. Trpělivosti jsem měl na rozdávání, nebyl jsem nijak unáhlený, že by to muselo být hned. Jenom mě ovšem zajímal princip, jak magii uchopit, abych si s ní rozuměl. Zdá se, že jsem ještě nepřišel na ten správný přístup.
Magie sněhu byla velkou záhadou i pro Maple. Zdá se, že prozatím nikdo koho jsem potkal se s touhle magií zrovna neztotožnil, tak proč si právě tahle magie našla cestu ke mě? Maple se chtěla vydat za Životem, možná bych se mohl jít pozeptat s ní. Není to tak dávno, co jsem tam byl. Projelo mi hlavou, ale to mi nevadilo, Život byl opravdu vlídný a určitě by se nezlobil, kdybych za ním šel jenom tak. "To chápu, určitě nějak poradí a pomůže," mrkl jsem na Maple a hřejivě se usmál. "Mile rád tě k němu doprovodím, ale sám ho asi rušit nemohu. Byl jsem za ním těsně před začátkem zimy, je to tam zrádné, ještě bych tam s ním zůstal a co pak?" Zasmál jsem se. Jak mě se nechtělo tam odsud nikdy odcházet a teď jsem si nemohl dovolit být někde dlouhodobě pryč. Měl jsem přece zodpovědnost vůči Sarumenské smečce, teď když jsem do ní patřil. Ale bral jsem to trochu jako vtip, každopádně moje nabídka na doprovod byla zcela vážná.
Ale ještě před tím, něž započne cesta k Životu Maple chtěla zkontrolovat les a hranice. Čas s Maple neskutečně rychle utíkal, naštěstí měla zodpovědnost a upozornila na to dřív, než bylo pozdě. "Rád se přidám a pomůžu ti, aspoň se trochu více seznámím s lesem," nabídl jsem se. Prohlédnout hranice jsem chtěl i sám později, ale když se to teď tak hezky nabídlo, nemohl jsem odolat. Zvedl jsem zadek od země, půda byla nasáklá vodou a ve vzduchu se vznášela rosa spojená s celkovou mlhou. Ještě jsem se v rychlosti napil a pak se přidal po boku Maple. Zdá se, že tlapy na tom byly líp, už jsem ani viditelně nekulhal.

// Sarumen

Na lichotky směrem ke mě jsem nebyl zrovna moc zvyklí. Spíše jsem je rozdával já ostatním, proto mě Maple tímhle tak nějak zaskočila. Každopádně chvála se dala poslouchat moc hezky, i když jsem se pod srstí pravděpodobně červenal, jako nejčervenější jahůdka. Zajímal jsem se však o její náhrdelník. Marion ho tehdy našla ve sněhu a moc jí slušel. Maple ho získala od Života, popisovala že jí také poupravil kožíšek. Popisovala i barvy, které jsem ale mohl jenom odhadovat, ale jelikož jsem viděl svět odjakživa černobílé, mé odhady mohly být sakra vedle. "Podobná další společná věc, to už nemůže být náhoda," zasmál jsem se nad tím a zavrtěl při tom ocasem. "Každopádně si pan Život dal na tobě hodně záležet, taková skvělá a zároveň krásná vlčice se hledá horko těžko," zazubil jsem se. "Magie je tady stejně hrozně zvláštní, pořád si na ni ještě zvykám a spíše plavu. V domovině jsme měli také magii, ale jenom tu základní. Tady je tolik možností, že si přijdu jako vlk z jiného století." A možná jsem i byl. "Magie vody mi jde opravdu dobře, ale na ty další které ještě mám jsem ještě úplně nepřišel." Zamyslel jsem se a při tom se začal pomalu soustředit. Zavřel jsem na chvíli oči a představoval si sněžení. Pro někoho zcela obyčejný snížek. Nad hlavami se nám objevili malé sněhové vločky. Pak jsem oči otevřel. "A tady jsem skončil a nemůžu se už dlouho dostat dál. Jenomže mi to nepasuje k žádné zdejší magii," pokrčil jsem rameny a podíval se na Maple, třeba o tom bude vědět více. Nebyla to voda, z vody se přece netvoří vločky. Usmál jsem se nad tím. "Možná jen na magie nemám takový talent, není nad staré dobré tlapky." Zazubil jsem se a pohodil při tom dlouhým ocasem.

S Maple jsme toho měli až podezřele moc společného, ale nevadilo mi to. Vlastně jsem se konečně cítil dobře, jako bych tu měl patřit od začátku. Jen jsem to ze sobeckých důvodů hodně dlouho odkládal. Třeba začnu zase pořádně žít. Projelo mi hlavou a usmál jsem se nad tím. Byl jsem trochu nervózní, že budu začínat zcela od začátku. Ale cítil jsem i určitou zodpovědnost vůči Kianě, sice jsem k ní přišel úplnou náhodou, ale věděl jsem, jak jsou vlčata citlivá. Nemohl jsem jí udělat vlastním rozhodnutím takový šok. A navíc to všechno šlo tak nějak přirozeně. Snad mě takhle budou brát i ostatní. Ten podivný tlak ale budu cítit ještě nějakou dobu.
Bude důležité na to netlačit a nechat to vše plynout. "Máš pravdu, určitě za pár dní mi ani nepřijde, že jsem nový, ale jako bych tu patřil už věky." Usmál jsem se nad tím. A dokonce jsem tomu možná i trochu věřil. Možná za chvíli zcela zapomenu na to, jak jsem se roky toulal. A zajedu do kolejí, které má smečka dané už roky. "Moc si toho vážím Maple, ještě jednou děkuji," nejspíš jí budu děkovat do konce života, dokud jí to neomrzí, jestli se to už nestalo.
Od posledního setkání s Maple jsem se trochu změnil, vnímal jsem to už jenom okrajově. Klobouk na hlavě se mi lehce zakymácel, když jsem zavrtěl hlavou. "Tolik chvály si ani nezasloužím, ani zdaleka nedosahuju tak sympatické krásy, jako máš ty," zasmál jsem se nad tím přátelsky. "Po první návštěvě za tebou v lese jsem se vydal zase za Životem, moc rád si s ním povídám. Poprosil jsem ho o menší pomoc, abych sem lépe zapadnul. A klobouk jsem dostal darem, ještě jsem nepřišel na to, jestli něco umí, ale celkem se mi líbí," zazubil jsem se nad tím. Vlci přece jenom dávali přednost například náhrdelníku. Přičemž jsem sklouznul k tomu, co měla Maple. "K tvému krásnému náhrdelníku se určitě pojí mnohem zajímavější příběh?" Nadzvedl jsem jedno obočí a zkoumavě s úsměvem jsem se podíval na vlčici vedle mě.

Musel jsem se zasmát, Maple měla pravdu. Možná bych se nedivil, kdyby stromy obživli a šli se přestěhovat někam jinam. "Pořád je to jenom les, sice krásný, ale pouze les. Sarumenský hvozd má také své kouzlo, jak už jsem viděl. A přece jenom vlci v něm tomu budou dávat rozhodně pocit domova," usmál jsem se. Už jsem zdaleka neměl toulavé tlapky, takže jsem si byl jist, že pokud jsem teď opravdu udělal ten krok, budu se zdržovat výhradně tam. Přece jenom jaro je už tady a je na čase se začít pořádně seznamovat. Abych se do smečky začlenil co možná nejdříve. A Maple jsem tak nezklamal, z toho jsem měl největší obavy. "Ten už si mě získal s první návštěvou," upozornil jsem s úsměvem. Opravdu moc se mi tam líbilo, takže jsem byl už myšlenkami tak trochu tu a tam.
Pak jsem bedlivě naslouchal dalším zajímavostem, co lesík obnáší. Zmínila i Rolandovu sovu. "Callisto, už jsem měl tu čest," usmál jsem se. Je to vlastně první mluvící tvor, se kterým jsem se setkal. Pokud jsem nepočítal ty brouky, ke kterým jsme tehdy s Danií došli a snažili se jim pomoci. Ale bylo dobré vědět, že i Callisto našla příjemný domov mezi vlky. Jenomže to nebyl jediný tvor, který se tam zabydlel. "Lady Mlhahule? Čeká mě teda hromada zajímavostí, se kterými se budu muset seznámit a zžít," Teď mi toho přišlo tolik, ale byl jsem si jist, že to snad nějak časem zvládnu. Právě Lady Mlhahule teď tropí něco v Sarumenu a zaměstnává tak zbytek smečky. A Maple se tak může plně věnovat mě. "Ještě jednou mockrát děkuji za přijetí a doufám, že nebudu na obtíž a nezklamu tě." Zastříhal jsem ušima. Teď už jsem se mohl považovat za člena. Po tak dlouhých letech to byl neuvěřitelný pocit. Ale byl to krok správným směrem. Cítil jsem určitou úlevu ze strany tlapek, zdá se že magie opravdu rychle regeneruje. Krev už netekla a zdá se, že už se začíná obalovat zase do kůže.

Maple se při mé odpovědi celá rozzářila, až jsem se musel podívat. Určitě to musela být kouzelná barvička, ale já jsem ocenil i to bílo, co jsem viděl. "Jsi vážně skvělá," usmál jsem se taky byl vlastně rád. Oddaloval jsem to co to jen možná šlo nejvíc. A teď když šlo na lámání chleba, cítil jsem, že dělám správnou věc. "Snad zapadnu," možná na mě dolehla menší nervozita. Se všemi se seznámit a udělat dobrý první dojem. Ten první co měli asi nebyl zcela ideální a teď mě čekala náprava své reputace. Zeptala se mě, jestli jsem si jistý. "Drahá Maple, ten malý lesík nikam nepůjde. Rád ho jednou za čas půjdu navštívit, teď pro mě nejspíš nastává další etapa života. A je třeba radovat se z nových věcí a poznat další krásy života." Příjemně jsem se usmál. Tohle bude určitě krok správným směrem, měl jsem to udělat už dávno. Byl jsem zabředlý až moc dlouho. "Takže ano, jsem si jistý, rád se přidám do tvých řad," řekl jsem a byl jsem na sebe po dlouhé době i hrdý. "Snad budu mít čím přispět," doufal jsem, že aspoň trochu zapadnu. Nějaký ten rok jsem už na světě byl a být přijat do tak velké smečky bude možná i trochu náročné, ale hodlal jsem se s tím poprat. Možná že právě Sarumen bude jednou mým opravdovým domovem, kde v klidu už dožiji i svůj život. Ale to snad uběhne ještě spousta krásných let. A zbavím se té věčně prokleté samoty.

Vyprávěl jsem Kiany příběh, nebyl jsem si jist, jestli by se Kiana sama od sebe rozhodla všechno najednou vyklopit. Vždyť i mě dlouho trvalo, než jsem z ní něco dostal. Ty její podivné záchvaty vzteku, kdy začne z ničeho nic šíleně hrabat. To jí přejde, za chvíli snad zapomene. Napadlo mě, přece jenom si za tak krátký život zažila už dost. Teď by bylo dobré, aby zažila i něco dobrého. A to by jí mohlo potkat právě v Sarumenu. Podobně ztracených vlčat už ve smečce měli spoustu, takže jedno další pro ně bude určitě přirozené. "To rád slyším," abych pravdu řekl, spadl mi kámen ze srdce. Nebyl jsem si jistý, jestli bych dokázal uživit sebe i vlče. Maple neměla problém s tím Kianu mezi ně vzít. Ale ve vzduchu vlála ještě jedna otázka, která mě vlastně ani nenapadla. "Tak na tohle se přiznám jsem vůbec nemyslel," zmateně jsem se usmál. Má pravdu, Kiana už mě bere jako přítele a já jí tady teď nechám? Podíval jsem se na řeku, která si tu volně vlála po svém. Zima už byla pryč a já slíbil, že na jaře dorazím sám.
Polkl jsem a byl chvíli potichu, snažil jsem se všechno si utřídit. Je na čase dát sbohem Houbovému lesu? Zima utekla tak rychle, že jsem ani nepostřehl, že sníh už tu nebyl. "Asi je na čase ten krok taky udělat, že?" Zastříhal jsem ušima a pohlédl na Maple. "Pokud se teda najde menší místo i pro mě, rád zůstanu a pomůžu smečce. Pro Kianu to nebude takový šok a můžu být na blízku tobě, i ostatním kdyby se něco dělo. Aspoň už nebudeš muset běhat tu štreku a budeš mě mít za rohem," zasmál jsem se a doufal, že se ještě jedno místo pro jeden velkej zadek najde. V hlavě mi stále zněl hlas Života, který se mě snažil možná právě k tomuhle pošťouchnout. Nejspíš přišel čas i na mě. Nebýt sobecky zavřený v prázdném lese, ale být zase členem větší společnosti a pomáhat, dokud mi zdraví bude sloužit.

Marion už jsem měl tu čest poznat, byla velmi roztomilá. A podle všeho tomu tak bylo, maminka na ni může být právem hrdá. "Přišla mi taková, potkal jsem jí na začátku zimy, pak spěchala už domů. Přesto sem jí říkal, že se na ni určitě někdy přijdu podívat," usmál jsem se na ni. Zdá se, že při tom incidentu byla Marion schovaná v bezpečí. Vidět takovou hrůzu, určitě by to v ní zanechalo jen další zlé vzpomínky. Styx snad už nikomu neublíží, přikývl jsem. Přesto mi naskakoval po zádech zvláštní signál, že bude třeba být i nadále na pozoru.
Pak jsem se snažil téma trochu odklonit na něco veselejšího. Přesto to byla spíše další zodpovědnost, kterou jsem chtěl nechat na bedrech právě Maple. "Kdyby to tak šlo, postaral bych se o ni sám. Ale bohužel to tady tak nefunguje," usmál jsem se. "Našel jsem jí v nejkrutější zimě právě tady u jezera. Byla zasypaná pod sněhem a skoro umírala. Vzal jsem jí proto k sobě a nabídl teplo a jídlo. Je hodně nedůvěřivá, proto jsem jí nechtěl vzít k vám hned. Chvíli jsem s ní strávil, je to velice hodná mladá dáma, ale nevěří vlkům. Co jsem pochytil, napadli je vlci a odnesli pryč. Její sestru jsem nenašel, i když jsem jí hledal. Zdá se, že se Kiana zatoulala právě sem. Chtěl jsem se proto zeptat, jestli by nemohla zůstat právě s vámi. Říkal jsem si, že když bude mít nějaké podobně staré kamarády, možná se dokáže zase začlenit. Co by dělala s takovým páprdou, jako jsem já?" Zasmál jsem se a zavrtěl při tom ocasem. Věřil jsem, že bych se o ni dokázal postarat, ale ve smečce jí zaručeně bude lépe. "Vím, že se to teď absolutně nehodí, takže pokud odmítneš, nějak to zvládneme, nechci jí nechat na holičkách," pohlédl jsem na Maple, určitě jí před tím bude chtít poznat, pokud tomu dá šanci. Ovšem smečka už má určitě hodně krků, nezlobil bych se, kdyby to neklaplo.

// Sarumen

Islin bude určitě brzy v pořádku, později jak půjdu od Kiany bych jí měl ještě jednou poděkovat. Semlelo se to tak rychle, že jsem ani netušil, která bije. Mikro spánek, kdy mi tam spadla hlava byl možná rychlí, ale stalo se toho tolik. Smečka teď bude mít určitě klid na zotavení. Pokud se Styx dostala do té sféry mezi nebem a zemí, jako jsem byl tehdy já... před tím utekla skoro celá zima, než jsem se dostal ven. Ale takoví vlci snad zůstanou mrtví navždy. Doufal jsem v to, ale nevěřil tomu. Nikde tam neležela. Uvědomil jsem si po chvíli. Matně jsem bádal v paměti, jestli jsem tam někde nějaký ležící vlčí kožich viděl, ale nebyl tam. To je zlé znamení. Ale nemohl jsem tím teď Maple zatěžovat. Důležité bude být později v pozoru, kdyby náhodou. Ale pokud má aspoň sebemenší rozum, už se nevrátí. "Jsem v pořádku, je to už mnohem lepší," slušně jsem nabídku na zastavení odmítl. Byl to ovšem nezvyk, být chromý na všechny nohy.
Došli jsme k jezeru, vykročil jsem k němu a chtěl si ponořit po kotníky všechny tlapky. Tmavé skvrny ihned znečistili vodu. Ale já cítil úlevu, byla to chladná voda, ale za to riziko a úlevu to opravdu stálo. Mezi tím se Maple rozmluvila o tom, co to bylo za vlčici a proč se rozhodla dělat tady takový binec. Během toho jsem se snažil očistit si rány. Ponořil jsem hlavu, protože jsem jí měl plnou zaschlé krve. Pak jsem se přesunul posadit se vedle Maple. Byla to Styx, která už měla co dočinění s jedním vlčetem od Wolfganie. "Svěšená ouška?" Podivné chování? "Nejmenuje se náhodou Marion?" Zkusil jsem to, popis mi k ní trochu seděl. Při našem setkání byla opravdu zvláštní, ale neskutečně hodná a milá. "Teď už to do sebe zapadá, moc mě mrzí, že vás potkala taková pohroma. Teď už snad dá pokoj," povzdychl jsem si. Takoví vlci se zkrátka nemění. Pokud o ní kolují po světě zvěsti, musela toho napáchat už opravdu hodně. "Tolik škody a utrpení... A kvůli čemu," povzdychl jsem si. Nechal jsem to vlát ve větru, kvůli čemu? Kvůli vlastnímu nějakému zvrácenému chování. "Už je to ale za námi a blýská se snad na lepší časy." Usmál jsem se a snažil se odklonit tohle ponuré téma. "Kdybys za mnou nepřišla, pravděpodobně bych velmi brzy došel sám, kvůli Kianě," začal jsem a usmál se. "Měl bych jednu velkou prosbu," nejspíš už věděla, kam tím směřuji.

Stále jsem se z toho všeho snažil ještě vzpamatovat. Byla tu spousta vlků, kteří neznali mě a já je. Přesto jsem udělal všechno proto, aby jim bylo lépe. Od toho jsem tady snad byl, abych pomáhal co to jen šlo. Konečně jsem se cítil po letech trochu užitečnější. A i když mě bolel celý Tonres, cítil jsem se ve výsledku spokojeně. Určitě bych Rolandovi to oko nějak dokázal vrátit. Jenomže jsem měl prostě smůlu. S tou léčivou magií jsem ještě tolik neuměl a najít učitele je nejspíš nemožné. Bude to hold na mě, moje nová výzva do budoucna. "Islin vypadala velice mile a ochotně, snad bude brzy v pořádku." Usmál jsem se. Maple kolem sebe měla opravdu jen ty nejlepší vlky. "Nic splácet nemusíš, udělal jsem to rád. Přesto doufám, že žádné podobné příště nebude a i kdyby, snad dorazím dřív než bude pozdě." Mrkl jsem na Maple.
Pak už jsme se pomalu proplétaly mezi stromy, než jsem uviděl hranice. Řeka bude za rohem, takže to snad moje tlapky zvládnou. Bylo znát, že jsem na každou nohu kulhal, ale pomalým tempem se posunovat šlo. A voda vyčistí rány na polštářcích a snad se to brzy zacelí. "S tím si vůbec nelam hlavu," usmál jsem se a vyhlížel řeku. "Jedno se však snažím pořád pochopit a poskládat dohromady," podíval jsem se na Maple trochu ustaraně. "Jak se smečka plná dobrosrdečných vlků dostane do takové šlamastiky?" Doufal jsem, že si to Maple nebude brát nějak zle. Ovšem snažil jsem se to brát ze všech úhlů, proč by si chtěl někdo začínat s takovými vlky? Po světě chodí přece mnohem horší existence, které se většinou vyhledávají a ničí navzájem. Nač potřísnit kyselinou něco tak čistého, jako byla Sarumenská smečka?

// Tanebrae

Snažil jsem se udržet oči otevřené. Neskutečně mě pálili a nemohl jsem si pomoct, víc jsem mrkal a snažil se tvářit, že se nic neděje. Nad dírou se objevila vlčice s líbezným hlasem a nabízela svou pomoc. Neměl jsem sílu cokoliv říct, jen jsem tam ležel a doufal, že moje magie mi rány zacelí dříve. Na chvíli mi však hlava povlávala a já se dal do krátkého mikro spánku. Když jsem prozřel, vlčice už stála u mě a šátrala tlapkou po mém těle. "Zvládnu...to," snažil jsem se usmát, ať si se mnou nedělá starosti. Členi byli důležitější než já. Jenomže vlčice mi opravdu pomohla, netušil jsem jak se to stalo ale najednou jako by se žebro zacelilo. Ihned jsem se na ni podíval, nevypadala že by cítila jakoukoliv bolest. Její magie bude nejspíš fungovat jinak. Mohl jsem se konečně dostatečně nadechnout. "Mockrát Vám děkuji," poděkoval jsem s úctou a kývl.
Ještě chvíli jsem zůstával ležet, než se vlčice, kterou oslovovala Islin s Rolandem dostali ven. Zůstal jsem tu s Maple a bylo na čase také zvednout kotvy. A tak jsem se opatrně postavil na bolestivé tlapky. Nebylo to tak zlé, ale určitý tlak bolesti jsem cítil. Maple nabídla, že se půjdeme umýt k řece a pak zkontrolujeme Kianu. "To zní dobře," řekl jsem už s větší úlevou. Ani nevím, kolik času už uteklo. Všechno jsem měl v mlze a nemohl se na nic pořádně soustředit. S pomocí Maple jsem se škrábal nahoru, tam to bylo rozhodně příjemnější než v té díře. "Mrzí mě, že jsem nemohl pomoci víc a sám jsem se stal břímě," povzdychl jsem si a udržoval rovnováhu. "Ehm.. takže kudy?" Zeptal jsem se, byl jsem zcela dezorientovaný a nemohl nějak najít správnou cestu. Usmál jsem se na Maple, která se zdála vypadat za každých okolností lépe, než já.

Cítil jsem nutkání pomoci každému, koho jsem viděl. Nešlo se na to nedívat a necítit absolutně žádné emoce, takový jsem nikdy nebyl. Nemohl jsem sem jen tak přijít a odejít po svých s pocitem, že jsem byl pouze morální podpora. Pokud jsem mohl, položil bych život i za toho, koho jsem neznal. Na Maple, ale i smečce mi opravdu hodně záleželo. Možná mi v tomhle pomohl i Amorek, že jsem tu téměř skoro položil život. Jenom kvůli tomu, abych Maple aspoň trochu pomohl. Každopádně smůla, která se mě držela za paty se nedala tak těžko ignorovat. Dával sem jí za vinu nejen to, že jsem nezvládl Rolandovi vrátit oko. Ale i to mé zlomené žebro muselo být nedopatření z té strany. Nebo to bylo jenom tím, že jsem se s léčivou magií stále jenom učil? Callisto svolila, já jednal. Roland i Wolfi.
Sám jsem za to ale zdárně zaplatil. Když jsem ale viděl, že oba vlci se mají přece jenom o něco lépe k žití, ulevilo se mi. Udělalo mi to dobře a já na chvíli zcela ignoroval svoji bolest. Roland, o kterého tady šlo prakticky nejvíc, neboť jeho hluboká rána byla opravdu vážná. Bohužel jeho oko jsem nezachránil, přesto vyjádřil vděk. Usmál jsem se, křečovitě. "Děkuji není na místě, kdybych... kdybych byl poblíž, mohl jsem pomoci víc," řekl jsem. Nevím, co jsem si zazlíval víc. Každopádně i kdybych byl poblíž, nikdy bych nenarazil na Kianu a ta už mohla v téhle době být zcela bez života. A ležet u řeky, u které sem jí našel.
Ucítil jsem, jak ke mě Maple přiskočila. Během toho všeho ruchu jsem moc nevnímal, co se vlastně děje. Bojoval jsem sám se sebou. Lehla si a já cítil emoce, které vyjadřovala. Přijal jsem objetí, které jsem jí letmo opětoval. Na místě však bylo vysvětlení a já si trochu povzdychl. Chvíli mi trvalo, než sem nabral dech. "Řekl bych, že moje regenerace bude mnohem rychlejší, než by jste měli vy. Žebro je spíše... taková smůla. Ale jsem si jist, že se brzy spraví, nemusíte si dělat starosti," i když já si je trochu více dělal. Při pohledu na tlapy, které byly krvavé jsem věděl, že pár dní nejspíš nebudu moct plně chodit. Co pro mě bylo ovšem překvapení, že mi začaly krvácet i staré rány. A nové se otevřely. Všichni se chovali přátelsky, i když cizince mezi sebou teď úplně neuvítají. "Asi... asi by bylo fajn, vylézt z týhle díry?" Pokusil jsem se aspoň trochu o úsměv a mrkl při tom na Maple. Roland i Wolfi to snad zvládnou, teď se můžou aspoň hýbat. A to mě na tom těšilo ze všeho nejvíc. Měl bych se co nejdříve odplazit pryč. Projelo mi hlavou, přece nechci být ostatním na obtíž. Jenomže mě tu svazovala ještě jedna zodpovědnost, Kiana. Měl jsem ještě spousty otázek, na všechny kolem. Například jak se cítí, zda-li je jim lépe, či bych měl ještě něco zkusit, opravit... každý detail byl pro mě důležitý, pro mou magií a budoucnost, abych neopakoval stejné chyby. Jenomže jsem teď neměl absolutně sílu se na něco ptát, měli bychom se dostat nahoru. Snad té tragédie nebyl nikdo další přítomen. Další nápor bolesti a zranění by moje tělo už nejspíš nezvládlo. Netušil jsem, jaké hranice mám, ale nekonečné nebudou. Ťukl jsem lehce přátelsky čumákem do tváře Maple, přičemž jsem lehce zvedl koutek, smutek už nebyl namístě. Já jsem byl ten poslední, koho by teď měla řešit.